Pospolu

Příběh o Příběhu
 
Jana Rašková
6. dubna 2020
 
Jako další příspěvek posílám příběh, ve kterém si každý, doufám, najde to své! Možná už teď sami víme či alespoň tušíme, co jsme si kdy přáli a co je možné žít? Líbí se mi úryvek jedné známé české písně: „a kdyby se někdo z Vás na anděla ptal, tak mám jizvu na rtu, když při mně stál“. (J. Nohavica)
Ano, máme bebíčka, šrámy a jizev, kam se podíváme, ale On při nás stojí! Drazí! Přestaňme brblat, pojďme jednat! Já se například začala učit německy, také cvičím, kamarádka dokonce překonala odpor pravidelně běhat, s rouškou. A co váš příběh, žijete již dnes něco bez/bolestného s pěkným poselstvím?

„Tak jsme TADY, už třetí týden žijeme v malém srubu kus za Prahou.
Každé ráno je třeba zatopit, dříve než vstanou děti, udělat teplý čaj a udržet ho teplý až do snídaně. Je třeba se rychle obléknout a po snídani nastoupit do domácí školy.
TAKHLE jsem to vždycky chtěli a nikdy neměli odvahu k tomu TO udělat – odejít z Prahy, kde máme Lidl před panelákem a zastávku za panelákem, a přesto tam často využíváme k dopravě naše auto…
Každé dopoledne TADY je vyplněné domácím vyučování...m, pečením chleba, společným vařením oběda a také společným obědem.
Ani odpoledne se nenudíme, je třeba zrýt zahradu, pohrabat trávu, dojít se podívat k řece a také do lesa na dříví. Děti pracují stejně jako my dospělí, stačí jim tak málo a vymýšlí si soutěže, kdo nasbírá víc šišek, kdo unese těžší kládu a jsou TADY šťastní. V teplákách, bez mobilu, kina, nákupního centra, bez baletu a dalších kroužků, vymýšlejí si hry s nanošeným dřevem a vůbec se nenudí, jsou obyčejně šťastní.
My dospěláci vidíme červené tváře našich děti, vidíme, jak večer po modlitbě padají unavené do postele a stejně jako oni prožíváme lidské štěstí takové, které je daleko od výkonu, od plných bankovních účtů, od super vyžehlených tváří a dmoucích se prsů budoucích padesátnic.
TADY si ještě víc, než kdy jindy uvědomujeme, jak je dnešní svět krásných a úspěšných lidí umělý a stejně jako umělé nehty pořízené u našich vietnamských spoluobčanů naprosto k ničemu.
Jeden mrňavý organismus změnil běh světa, změnil život každého člověka, každé rodiny, pryč je fenomén cestování, jsme doma a můžeme přemýšlet o tom, co v životě chceme a také proč to chceme, o tom jaký byl Boží plán s lidskou společností.
Bůh stvořil člověka plného chyb a nedostatků, nikoliv liposukcemi a botoxem vylepšeného krasavce.
Bůh stvořil muže a ženu a chtěl, aby mužem a ženou zůstali.
Bůh zasadil člověka do přírody a svěřil mu ji se vším, co stvořil do péče, nikoliv člověka, který svou chamtivostí zničí vše živé.
Bůh taky chtěl, aby se člověk uměl radovat ze zpěvu ptáků, nikoliv povzbuzen antidepresivy hledal lepší a ještě lepší formu zábavy.
Nevím, kam se svět hrne, ale vím, že já nedokážu tuhle honbu za podivnými poklady světa zastavit, spoléhám jen Něj a na to, že nás v tom dlouho samotné nenechá.“
(Citace z veřejné sítě.)

A já vím, že nenechal, vždy při nás stál!?
 
 

© 2005 - 2016 NSČU