aktuality


Vnímání náboženské svobody v České republice
Anketa
Otázky:
1. Existuje podle Vás v České republice svoboda náboženského přesvědčení?
2. Pokud ano, měla by mít náboženská svoboda také svoje přesně definované hranice?
Jak by měly takové hranice vypadat?
3. Jak vaše společenství konkrétně přispívá k rozvoji náboženské svobody v České republice?

Církev československá husitská
Filip Sedlák, jáhen Církve československé husitské, student Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy
1. Ano.
2. V našem prostoru definuje hranice náboženské svobody Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, článek 9. Náboženská svoboda tak může být omezována pouze v zájmu „veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných“. Myslím, že užší vymezení je v současném globalizovaném, multikulturním a multireligiozním světě nereálné.
3. Pro Církev československou husitskou, která si od svého počátku vytyčila svobodu svědomí jako svou stěžejní zásadu, je příznačný důraz na náboženskou svobodu jednotlivce uvnitř i vně církve. Neboť jsme přesvědčeni, že k pravdě může člověk dojít pouze svobodným hledáním a rozhodnutím. To však nijak neumenšuje vlastní přesvědčení o pravdivosti křesťanské víry.
Naše společenství vinohradské náboženské obce se sice neangažuje v žádné konkrétní iniciativě za rozvoj náboženské svobody, přesto si myslím, že k jejímu rozvoji druhotně přispívají například naše přednáškové i diskuzní večery, kde dostává prostor široká paleta názorů a postojů.
 
Hare krišna
člen hnutí
1. Jako praktikující věřící v hnutí Hare Krišna, aktivně působící kazatel a učitel, mohu upřímně říci, že v naší zemi cítím velký prostor pro naše duchovní činnosti.
Jsme v České republice registrované náboženství a to nám velmi pomáhá v našich misionářských aktivitách. Z úřední sféry jsem za více než deset let kazatelské práce nepocítil nějaké velké omezování. Jistě je to dáno do značné míry tím, že způsob prezentace naší kultury je plně v souladu se zákony této země. Je zde pár výjimek, kdy nemůžeme plně uplatnit některé aspekty našeho učení, ale jedná se o lidmi všeobecně zapomenuté nebo nepřijímané zvyky, které se dále ani nesnažíme úředně legalizovat. Vláda védských dob, z kterých vychází naše učení, byla monarchistická, a proto se mnoho otázek včetně duchovních řešilo zcela odlišným způsobem.
Politické uzpůsobení dnešních Čech je v mnohém jiné. Díky toleranci a nemilitantní mu způsobu praktikování naší víry přijímáme jako vyznavači tohoto směru všechny oficiálně ustanovené zákony a pravidla dané země, i za cenu toho, že v jistých ohledech bude původní učení kompromitováno. Většina z nás jsou beztak lidé narození v moderní době se všemi jejími aspekty, a proto by dokonce přísná aplikace některých aspektů původního učení nebyla možná jak na individuální, tak na společenské bázi.
Samozřejmě jsou zde rozličné přístupy podle oblasti historie a místních lidí. Vždy se někde najde úředník nebo policista, většinou bez základního poznání o našem učení, který se snaží brzdit, napadat, nebo někdy i trestat aktivity spojené s naším vyznáním. Ve většině případů jsme ale byli úspěšní, pokud jsme se oficiálně dožadovali určitého práva na způsob prezentace vlastní víry. Spíše by se dalo říci, že jak ve veřejné sféře, tak i v té úřední máme prostor, který se v budoucnosti bude dát dobře využít. Opět je to do velké míry dáno přitažlivými aspekty prezentace našeho vyznání (jídlo, hudba, zemědělství…).
2. Nepsaný zákon říká, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tato otázka je úzce spjatá s historií a zákony konkrétního státu. V České republice je dána možnost prezentovat aspekty určitého učení a po oficiálním schválení být zaregistrován jako církev. V dnešní době se čím dál častěji objevují změny zákona vyplývající z náboženského chování, které je nepřijatelné. To je z velké části způsobeno nevhodným způsobem prezentace na straně věřících, na straně druhé nedostatečnou vzdělaností většinových obyvatel a organizací jejich úředního aparátu. Mnohdy se stalo a může se stávat, že náboženské smýšlení změní i politickou strukturu a začne mít dokonce převažující vliv na vývoj země. Toho se v Česku nemusíme obávat. Společně s Holandskem patříme mezi nejvíce ateistické státy Evropy. Upřímně, kdyby lídři duchovních směrů dostali neomezenou moc, mnoho věcí by se radikálně změnilo. Nikdy v historii nebylo náboženství zcela odpojené od politiky. A pokud se náboženství v politice prosadí, bude to znamenat vždy výrazné změny. Bez ohledu na to, které náboženství to bude. Dá se tedy konstatovat, že náboženská nezaujatost dnešní české politické scény dává dostatečný prostor pro svobodu náboženského vyznání.
3. Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny není v České republice politicky angažovaná a ani ze strany jejích individuálních členů nejsou zásadní snahy o to něco měnit v legislativě. Hnutí Hare Krišna široce propaguje svoje učení rozličnými kulturními způsoby, tím dává veřejnosti možnost dobrovolně přijmout hlubší existencionální otázky. Lidé, kteří pochopí tyto vznešené principy a aplikují je do svého života, mohou být velkou silou, která ovlivní svobodu ducha. Příkladem může být velký rozmach vegetariánství na celém světě. Ten dnes ovlivňuje nejen společenský a ekonomický systém, ale také ten úřední a duchovní – například vegetariánství zaváděné do mateřských a základních škol. Pokud tedy v budoucnu budou patrné změny v oblasti náboženského vývoje, nepřijdou z vrchu, ale zespod.

Rodná víra
Vítoslav
1. Ano a jsem přesvědčen o tom, že je na velmi vysoké úrovni. Já osobně jako člověk praktikující minoritní náboženství jsem se nikdy s problémy nesetkal, ani (pokud je mi známo) nikdo další z našeho společenství.
2. Samozřejmě i zde platí známý výrok Johna Stuarta Milla, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Žádné náboženství nesmí narušovat práva jiných lidí a omezovat je v jejich životech, zde je jasná hranice. Podmínkou náboženské svobody je sekulární stát. To ale může fungovat jen za podmínky, že všechna přítomná náboženství sekulárnost respektují, nečiní si nároky na kontrolu politické moci a na celospolečenskou dominanci. Jinými slovy, jen ten, kdo uznává právo na náboženskou svobodu jiných lidí, má právo na svou vlastní náboženskou svobodu.
3. Tak, že ji v praxi uplatňuje.

Česká pohanská společnost
Filip Airis Kubín, předseda společnosti
1. Ano, leč samozřejmě je vždy co vylepšovat. Dobrým příkladem je například, že právní řád České republiky jasně rozděluje velká i malá náboženství a jasně určuje, kdo smí a nesmí státem uznávaně oddávat. Což je podle mě zbytečné ušlapávání svobody jedněch a naopak vyzdvihování druhých. Pohanský pár například nemůže být oficiálně sezdán podle svého srdce, touhy a individuality v rámci pohanských tradic a s pohanskými duchovními, protože díky svobodě je jejich novodobě obrozená víra pro státní právo neadekvátně mladá, nemá tolik souvěrců a strukturálně nezapadá do norem definovaných pro církve. Na druhou stranu velká náboženství mohou oficiálně oddávat, a to i když takové právo je kromě státních institucí zakázáno komukoliv dalšímu pod nebem. Ani občanská sdružení, ani nikdo jiný, kdo by si zaplatil například státem potřebnou registraci, toto právo nesmí mít. Je otázka, nakolik je tento přístup adekvátní pro 21. století. Teď, v čase úcty k individualitě a svobodě jedince, kdy má záležet na tom, jak pár sám chce být sezdán a za jakých okolností, a nemá záležet na jeho příslušnosti k určité sociální skupině či velikosti dané sociální skupiny. Jako tomu bývalo v naší historii. Samozřejmě pak je tu otázka sociálního odsouzení, pokud člověk žije ve víře, která je v jeho krajině nestandardní, ale to už je normální problém lidstva jako takového po celém světě a zároveň výzva pro každého průkopníka nového filozofického či myšlenkového směru lidské seberealizace – nejen náboženství. Darwin to také na začátku neměl jednoduché.
2. Osobně myslím, že náboženská svoboda jednoho směru by neměla být vyzdvihována či ponižována nad rámec jiných filozofických či myšlenkových směrů, které dokáže lidstvo ze své spirituality vyprodukovat. Vzájemně by všechny měly být pod ochranou stejně, ale jen pod podmínkou, že své zastánce nepřivádějí k sebedestrukci či neohrožují okolí. Víry by měly mít stejná práva jako jakákoliv jiná neohrožující lidská hnutí a organizace. Jsem totiž zastánce názoru, že každý člověk by měl žít v hodnotách, v jakých si přeje, být sezdán s druhou osobou, jak si přeje, mít pohřeb, jaký si přeje, smýšlet, jak si přeje, radovat se, jak si přeje, poznávat to, co si přeje, a nezáleží na tom, jestli s vírou, či bez ní.
3. Určitě již svou existencí nabouráváme jako minoritní víra našich předků zajeté koleje. Díky našim aktivitám a naší přátelskosti mohou lidé v mainstreamu vnímat, že nezáleží na tom, v co člověk věří, ale na tom, jaký je uvnitř. Jestli je čestný, spravedlivý nebo jestli je oporou pro svou rodinu, přátele, sousedy, není důležité, jaký má jeho víra název. To je tedy jeden z výsledků naší seberealizace. Příklad toho, že by člověk neměl být odsuzován pouze podle nálepky či placky, kterou mu určí společnost, ale podle toho, jak reálně jedná.

Buddhistické centrum Lotus
David Valouch
1. Myslím, že co se týká náboženské svobody, je u nás jedna z největších na světě. Lidé se tu ale neradi hlásí k organizovanému náboženství, což vede při sběru dat o náboženství ke značně nepřesnému zjednodušování. Češi spíše věří v „něco mezi nebem a zemí“, než že by chtěli být členy organizované církve. Svobodu v náboženském přesvědčení tu tak zažívají téměř všichni, snad s výjimkou muslimů, kteří díky momentální islamofobii mohou být ostrakizováni nebo dokonce napadáni.
2. Pro mě má náboženská svoboda hranice tam, kde přestává být subjektivní záležitostí. V souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod by nikdo neměl být nucen k jakékoli víře. V tomto ohledu považuji za anachronické jakékoli trestání lidí, kteří se rozhodli z nějaké církve odejít, a myslím, že v humanisticky orientované západní demokracii nemají náboženské tresty co dělat. Za velmi problematické považuji také nucení nemluvňat, batolat a vůbec dětí následovat víru svých rodičů. Pokud to budeme akceptovat, ohrozíme svobodu v dlouhodobém měřítku velmi zásadním způsobem. Úmluva o lidských právech a základních svobodách tak musí být navždy nadřazena jakýmkoli náboženským zákonům. Jsem moc rád, že žijeme v sekulárním státě. A moje babička mi vždy říkala, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda ostatních, což je zároveň odpovědí na to, jak hranici náboženské svobody definovat.
3. Poskytujeme prostory našeho centra skupinkám různých buddhistických směrů, praktikuje se u nás práce s pránou a Reiki, což nejsou buddhistické tradice, na přednášky zveme lidi z ostatních náboženských směrů, dařila se nám spolupráce s farářem Církve československé husitské, pomáháme sbírat prostředky na uprchlíky, poskytujeme rozhovory o buddhismu a příbuzných tématech do médií a aktivně se zasazujeme o obranu hodnot, jako jsou laskavost, soucit a vyrovnanost. Respektujeme svobodu volby každého člověka a stejně tak chceme, aby ostatní respektovali tuto svobodu u nás.

Svobodní zednáři
Pavel Gergl, velmistr Veliké lóže České republiky
1. Neexistuje absolutní svoboda, neboť její jméno je anarchie a je horší než ta nejtemnější diktatura. Existuje, dle mého názoru, rozumná státní regulace náboženského života, která, chci věřit, není šikanozní vůči neextrémním náboženským praktikám. A já se domnívám, že taková je víceméně situace v našem státě. Mohu se ale mýlit a těším se na názory ostatních, neboť jsem v tomto tématu naprostým laikem.
2. Problém institucionalizovaného náboženství je ten, že je sice od boha, ale vykládá jej a praktikuje člověk. Je možné nechat člověka konat vše, co si zamane? Byli a jsou všichni proroci dobří? S úžasem hledíme na množství sociopatů ve vedení států i korporací, vyhnul se tento problém institucionalizovaným náboženstvím? Pokud myslíte jako já, že ne, budete asi souhlasit, že definování hranic a jejich ostraha jsou nutné. Pojmenování hranic? Stručně: já pán, ty pán; nečiň druhému, co nechceš, aby on činil tobě; má svoboda končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhého.
Společenské i náboženské normy se po staletí vyvíjely a vzájemně ovlivňovaly v tu souznícím, tu v protichůdném dialogu. Takový je stav soužití naší společnosti a jejích tradičních náboženství. Každé nové náboženství, které vstupuje na naši půdu, musí akceptovat naše tradiční pravidla hry. Pokud není schopno dodržovat společenský konsenzus, který jsme dlouho a bolestivě ladili, vyřazuje se samo z mantinelů tolerovatelnosti.
3. Pro nás tradiční zednáře je imperativ náboženské tolerance vytesán do kamene. Je to jeden ze základních stavebních prvků našeho řádu. Už tři sta let. Někdy je nám vyčítána její přemíra a jakási náboženská rozbředlost. A naopak, dle jiných kritiků, z řad materialistů, si neseme cejch netolerance. Nepřijímáme totiž ateisty. Sami si zvolte úhel pohledu…

Starokatolická církev
Petr Jan Vinš, kněz
1.Svoboda náboženského přesvědčení v České republice bezpochyby existuje, a to jak v rovině svobody osobního přesvědčení, tak v rovině jeho vyjadřování navenek. Právně ji definuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a další dokumenty, včetně zákona o církvích. Pokud jde o onu rovinu svobody osobního přesvědčení, tak ta z principu nesmí být omezována nijak a nemám ani pocit, že by vyznávání jakéhokoli náboženství, náboženského přesvědčení nebo víry bylo v České republice oficiálně nebo neoficiálně perzekuováno, pokud samozřejmě odhlédneme od skutečnosti, že samotný fakt, že je člověk jakýmkoli způsobem věřící, není v naší důkladně sekularizované společnosti nijak prestižní, spíše naopak. To už ale není otázka náboženské svobody, nýbrž obecného společenského nastavení.
Pokud jde o náboženskou svobodu, tak klíčová je její druhá rovina, svoboda vyjadřování náboženství navenek v rámci společnosti – tedy možnost veřejných bohoslužeb, vytváření organizačních struktur, dodržování náboženských příkazů a podobně. Tato svoboda nikdy není absolutní a je v různé míře státem regulována. U nás se tak děje především zákonem o církvích, který vymezuje pravidla pro registraci nových církví a náboženských společností. Domnívám se, že podmínky, které tento zákon klade, jsou rozumné a představují jen minimální nezbytnou míru státní kontroly nad oblastí náboženství. Osobně velmi pozitivně hodnotím i zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi z roku 2013 – ne snad proto, že bych ho považoval za ideální řešení minulosti, ale proto, že fakticky zrušil ekonomickou závislost církví na státu, což ve výsledku opět posiluje možnost svobodného výkonu náboženské činnosti.
2.Individuální náboženská svoboda podle mého názoru žádné hranice mít nesmí. Je-li náboženské přesvědčení svobodným rozhodnutím svéprávného a příčetného člověka, je mou povinností takové přesvědčení respektovat, i když s ním mohu třeba velmi bytostně nesouhlasit. Samotný fakt náboženského přesvědčení ale na druhé straně člověku nedává automaticky nějaká privilegia nebo nároky. To je myslím časté nedorozumění. Řeknu to na vlastním příkladu – jako křesťan v katolické tradici slavím v průběhu církevního roku různé svátky, které se ne vždy kryjí se dny pracovního klidu. Od svého zaměstnavatele bych tak očekával, že bude mou víru respektovat a nebude mě například kvůli ní znevýhodňovat oproti jiným zaměstnancům, ale nemohl bych si nárokovat například mimořádné volno pro své náboženské svátky – protože tím bych byl naopak oproti nevěřícím zvýhodňovaný já. Samozřejmě teď se bavíme na rovině právního nároku. Skutečnost bude vždy otázkou lidské domluvy a tolerance, která může jít nad rámec toho, co je stanovené právem.
Pokud jde o veřejný výkon náboženství, tak tam si myslím, že by neměl nikdy nepoměrně zasahovat do práv ostatních. Co tím myslím: když uspořádám třeba náboženské procesí na svátek Božího těla, tak tím do práv ostatních zasahuji, protože kvůli mně třeba bude na chvíli uzavřená ulice, ale jde v poměru k chráněné náboženské svobodě o zásah minimální. Stejně tak může někomu nevěřícímu třeba vadit, že na kostele v neděli v deset ráno zvoní zvon, ale opět je to minimální zásah do cizích práv. A pak se můžeme bavit o tom, kde ta hranice vede v konkrétních případech – pokud by třeba řeholníci měli uprostřed městské zástavby klášter a chtěli si zvonit k ranní modlitbě v pět ráno, pak už by bylo na místě se zabývat tím, zda zásah do práv lidí v okolí není poměrně závažnější než ochrana toho konkrétního výkonu náboženské svobody. Takových situací si můžeme vymyslet bezpočet – a málokterá bude černobílá.
3. Starokatolická církev je jednou z tradičních křesťanských církví na našem území, už od dob Rakouska-Uherska. Má tedy celkem „pohodlnou“ pozici, ve které nemusí sama bojovat o své uznání a vlastní náboženskou svobodu. To ale neznamená, že by tato témata nepokládala za důležitá. Protože je ale poměrně malým společenstvím, tak v aktivitách tohoto druhu spíše vystupuje skrze ekumenická grémia, která sdružují křesťanské církve a umožňují jim mluvit dohromady silnějším hlasem – v České republice je to Ekumenická rada církví a na evropské rovině Konference evropských církví.

Českobratrská církev evangelická
Mikuláš Vymětal, farář
1. Zákony zaručují náboženskou svobodu – a někde je dodržována ještě šířeji než na Západě (například do České republiky se přesunula náboženská skupina Deset kmenů, které se v Německu žilo velmi těžce – odebírali jim děti a podobně). Jinde však věřící zažívají různé formy diskriminace, například stačí, když si žena vezme na hlavu muslimský šátek a pohybuje se na ulici. V případě různých verbálních i fyzických útoků se jí povětšinou nikdo nezastane.
2. Hranice svobody jednotlivce je dána především hranicemi svobody těch druhých. Věřící by měli dodržovat zákony demokratických sekulárních států a ty by zase měly mít pochopení pro práva menšin. Jiná situace platí o rodinném právu: mají rodiče právo své děti nechat pokřtít a obřezat? Jaký je vztah mezi náboženským a sekulárním uzavřením a rozloučením manželství?
3. Snaží se o to – například protesty proti příliš nápadnému porušování náboženské svobody (policejní razie v mešitě roku 2014, viz www.notabene.granosalis.cz/modules.php?na-me=News&file=article&sid=3423), mediální i jinou podporou mezináboženských aktivit, jako příklad mohu uvést nedávnou výstavu Víra a krása v pražské mešitě, v neposlední řadě také tím, že podporuje a financuje mou maličkost ve funkci faráře pro menšiny.
 
Obec křesťanů – hnutí za náboženskou obnovu
Milan Horák, kněz
1. V tom smyslu, že stát člověku nediktuje, kam má nábožensky příslušet a jak má nábožensky žít, je na tom Česká republika v celosvětovém měřítku docela dobře. Zároveň jsme však svědky státem podporované korupce duchovních hodnot, zesměšňování lidí věrných svému přesvědčení, vytěsňování náboženství z veřejného prostoru, a to reálně tuto svobodu zase omezuje. A že třeba dodnes máme v zákoně zakotveno zvýhodnění církevních subjektů, které nebyly zakázány komunistickým režimem (otázka tzv. zvláštních práv církví a náboženských společností), to je v demokratické zemi prostě ostuda.
2.Hranice svobody se nedají definovat, ale jsou vždy jen pro danou chvíli platným výsledkem sociálního procesu. Svobodný život jednoho může znesvobodňovat druhé, vždy znovu je potřeba hledat rovnovážnou situaci, kdy všichni účastníci najdou společnou hranici, vzájemné omezení svobody, které vnímají jako spravedlivé. Je potřeba brát druhého člověka v jeho přesvědčení vážně, ale také si uvědomovat, že náboženské přesvědčení nespočívá nutně v nějakých deklaracích vyznání víry, nýbrž právě v tom, co bereme vážně. 
3.Jsme společenství, které vzniklo z uvědomění, že dnes přibývá lidí, kteří souzní s křesťanstvím v jeho podstatě, ale kteří si svou duchovní cestu chtějí hledat na vlastní pěst, v čemž se jim klasické církve zdají příliš těsné. Právě pro takové lidi chceme vytvářet náboženský domov. Cíleně se vyhýbáme stanovení jakékoliv povinné věrouky nebo mravouky, ale snažíme se podporovat lidi v jejich vlastním hledání cesty, tedy v naplnění jejich svobody. A zkušenost ukazuje, že kdo takto žije svobodou vlastní, ten dokáže lépe ctít i svobodu jiných.

Ústředí muslimských obcí v ČR
Vladimír Sáňka, místopředseda
1. Náboženská svoboda v ČR podle mého názoru existuje. Alespoň v rámcové podobě. Vyplývá z Listiny základních lidských práv a svobod a Ústavy ČR. Druhá věc je, jak důsledně je aplikována na různých úrovních státní správy, tam už to často závisí na individuálním přístupu a postoji jednotlivých úředníků, policie a podobně. Zdá se mi, že v posledních letech se náboženská svoboda u nás dostává pod tlak různých skupin, které by ji chtěly buď selektivně, nebo plošně omezovat.
2. Náboženská svoboda bezesporu musí mít přesně definované hranice, stejně jako jakákoliv jiná svoboda. Pokud svoboda jedné skupiny nebude mít žádné hranice, zákonitě bude v něčem narušena svoboda a práva osob jiné skupiny. V tomto ohledu považuji zákon 3/2002 Sb. O církvích a náboženských společnostech pro fungování těchto subjektů v našich podmínkách za vcelku vyhovující. Velmi důležité je dodržování principu konfesní neutrality ze strany státních orgánů, aby některé náboženské společnosti nebyly zvýhodňované na úkor druhých.
3. Naše muslimská komunita je poměrně velmi málo početná a tvoří ji z velké většiny lidé cizího původu. I z toho důvodu nejsou veřejné aktivity muslimů u nás příliš vidět. Snažíme se udržovat kontakty s jinými náboženskými společnostmi, vedeme s nimi dialog na různých úrovních a pořádáme společné akce. Základem je otevřenost a respekt k lidem jiného vyznání i k lidem bez vyznání a snaha o klidné soužití se všemi skupinami. Jinak si myslím, že náboženská svoboda by měla mít oporu především v naší legislativě a rovněž její porušování musí být ošetřeno zákony. Měli bychom více sledovat dodržování náboženské svobody u nás a poukazovat na projevy náboženské a protináboženské nenávisti, kterých v poslední době u nás velmi přibylo.

Federace židovských obcí v ČR
Karol Efraim Sidon, vrchní zemský rabín
1. Ano.
2. Tou hranicí by měl být zákaz získávání souvěrců prostředky, které neberou ohled na princip svobody vůle a verbují je manipulativně.
3. Například právě tím, že ctí právo každého člověka dospět k názoru svým rozumem na základě korektních informací.

Bejt Simcha, reformní židovská komunita
Michal Spevák, předseda
1. Ano. Ale hlavně zde existuje svoboda vyznání.
2. Hranice jsou nutné vždy. V právním státě vyznačuje hranici zákon. V obecné rovině pak svoboda ostatních.
3. Tím, že praktikuje náboženský koncept judaismu, který svobody jiných respektuje.
 
Karaitská židovská komunita
Nissim Ben Avraham
1. Ano.
2. Ano – svoboda jedné náboženské skupiny končí tam, kde začíná svoboda skupin ostatních + přísné oddělení náboženství od státu.
3. Nepřispívá.

Společnost pro mezináboženský dialog
Kateřina Děkanovská
1. Existuje. Po legislativní stránce jsme na tom velmi dobře, řekla bych. Jiná věc je však interpretace zákona. Úřední šikana, diskriminace z pozice moci ve školách, zaměstnání a podobně jsou jen vybrané příklady. Svoboda náboženského vyznání u nás tedy existuje, ovšem její prožívání nemusí být výsadou všech.
2. Každá svoboda musí mít podle mě své hranice, aby se nestala svévolí. Pak škodí nejen ostatním, ale zejména svému nositeli. Svoboda bez hranic nemá žádné zrcadlo, a jde-li o náboženství, snadno by se mohla stát agresivní společenskou i mentální silou. O podobě těchto hranic si nejsem zatím zcela jistá. Stanoví-li je zákon, opět se objeví pnutí mezi duchem a literou. Budou-li ponechány na lidském uvážení, hrozí výkyvy do extrémů. Myšlenku chovat se a konat vůči jiným tak, jak by se to mně samotné líbilo od nich, zatím podle mě nic nepřekonalo.
3. Spolek pro mezináboženský dialog působí spíše skrze své členy a příznivce, kteří jsou často aktivní v zápase o svobodu vyznání. Ať už jde o právní praxi i teorii (zapojili jsme se například do projektu Právnické fakulty Univerzity Karlovy na podobné téma, mezi členy máme i advokáta zaměřeného na náboženskou svobodu a lidská práva nebo představitele neziskových organizací působící mimo jiné v podobné oblasti), ale i pedagogy či duchovní prosazující svobodu náboženského vyznání. Spolupracujeme také z náboženskými společnostmi, které mají na veřejnosti (ale i mezi některými našimi členy) negativní nálepku, a snažíme se ukázat na omyly autorit, které se je snaží systematicky vyřazovat z mezináboženské komunity, která v Česku vyrůstá. Šikana ze strany jiných církví, či dokonce z akademické sféry, je totiž velmi efektivní způsob, jak někoho o naplňování svobody vyznání připravit.
 

 
Ohlédnutí za slavností Sdílení světla
Tahle událost se v sobotu 10. prosince 2016 v Unitarii konala premiérově. Chtěli jsme, aby její smysl a cíl byly chápány ve dvou rovinách: aktuální, ale zároveň i obecné, která by dovolila (budeme-li teď poněkud neskromní) založit novou tradici výročního setkávání v českém unitářství.
V aktuální rovině měla být slavnost Sdílení světla příležitostí přerozdělit první výtěžek nově založeného charitativního fondu – říkejme mu pro budoucnost klidně fond Sdílení světla – připomenout významná členská i duchovenská jubilea a poděkovat všem obcím, a zejména pak jejich vedení, za celoroční práci. To se myslím povedlo. Zvláště při předávání závěrečných ocenění předsedům obcí či jejich zástupcům bylo vidět mnoho nepředstíraného překvapení, radosti i dojetí, což zase samozřejmě způsobilo velkou radost nám, organizátorům, protože i pro tento jediný moment bychom mohli novou slavnost považovat za vydařenou.
Ovšem chtěli jsme ještě něco navíc: Vyzdvihnout a připomenout napříč obcemi, že naše členství v NSČU je pro nás vlastně důležitá a cenná záležitost, že si vážíme možnosti být spolu. Všichni víme, že být platným členem duchovního společenství vyžaduje mnohem víc práce na sobě samém, než pokud člověk jde svou duchovní cestou pouze individuálně a nenaráží na nesouhlas, rozdílnost názorů, povah i úhlů pohledu, ale zároveň všichni jistě vnímáme také to, že společenství druhých nám oplátkou nabízí možnost vzájemné podpory, posily, pocitu sounáležitosti i hrdosti, které nejsou v našem každodenním bytí samozřejmostí. To měl být přesah, který jsme za organizátory chtěli do slavnosti vložit: Aby byla oslavou unitářství jako takového, oslavou idejí čapkovského svobodného bratrství.
Zda se nám to povedlo, zda i tato rovina slavnosti členy oslovila – to nelze říci dnes. Ukážou to až další roky. Ale pevně věřím alespoň tomu, že oněch padesát pět členů, kterým stálo za to přijít, si naše sváteční odpoledne užilo a že jim v Unitarii bylo tak příjemně jako mně.
 
(Promluvu V. Krejčího na téma Světlo, která zazněla u příležitosti této slavnosti, najdete zde.)
Za organizátory: KLK
 
 
 
 

 

Nová kniha nakladatelství Unitaria
Dne 20. listopadu bude v pražské Unitarii po shromáždění pokřtěna dlouho očekávaná kniha Jarmily Plotěné

K počátkům svobodomyslné víry. Příběh Jana Kalence

Autorka bude osobně přítomna a jistě knihu zájemcům ráda podepíše a zodpoví případné dotazy.
V knize věnované nožíři a laickému duchovnímu vůdci J. Kalencovi, který stál v čele tzv. Malé stránky, tedy radikálního křídla Jednoty bratrské, zaplňuje jedno z bílých míst raných unitářských dějin v našich zemích.
 
 

Sharpovi - unitářští manželé z USA, kteří za 2. světové války pomáhali v nacisty okupované Evropě

Dne 9. září 2016 měl v Americe preiméru dokumentární film nazvaný Defying the Nazis, věnovaný životním osudům Waitstilla a Marthy Sharpových, unitářů z Massachusetts, kteří v roce 1939 odjeli na nebezpečnou misi do nacisty okupovaného Československa, aby zde pomáhali organizovat ilegální emigrace ohrožených osob. Podobně později působili i na jihu Francie a celkem se jim podařilo takto zachránit více než stovku lidí. Režisérem filmu je Ken Burns, známý a oceňovaný dokumentarista, s předlohou scénáře pak pomáhal vnuk manželů Sharpových, unitář Artemis Joukowski. Premiéra filmu byla v Americe velmi očekávanou událostí, o čemž svědčí například i to, že postavu Waitstilla Sharpa v něm namluvil Tom Hanks.

Artemis Joukowski navíc o svých prarodičích napsal biobrafickou knihu, jež nese stejný název jako film, a na trh byla uvedena 20. září. Její překlad do českého jazyka připravuje naše nakladatelství Unitaria, práva k vysílání filmu koupila ČT, ale jeho českého vysílání se nedočkáme dříve než za rok.

Článek o misi Sharpových publikoval časopis Týden, č. 40, 2016 z 26. září 2016, v následujícím čísle stejného týdeníku (z 3. 10. 2016) je pak otištěn rozhovor s Artemisem Joukowským. Kontakty zprostředovalo a na textech spolupracovalo i ústředí NSČU.


Liberecká obec unitářů vás zve na výstavu



Na přelomu května a června bylo vydáno nové číslo Tvůrčího života (2016/3).
 
Hlavními tématy jsou tentokrát:
Síla víry
Zvířata a rostliny v lidské spiritualitě
Dále se dočtete například o návštěvě transylvánských unitářů v Praze nebo o prvním roce existence Liberecké obce unitářů.

Dne 20. 5. 2016 byla na ustavujícím valném shromáždění založena nová obec:
 
Obec unitářů v Ostravě

Do prvního místního správního sboru byli zvoleni: Jaroslav Grossmann, Dagmar Juchelková, Milena Mičková, Libor Mikš (místopředseda), Jaroslav Vlček (předseda).
Laickým duchovním obce byl Ústředním správním sborem schválen Libor Mikš.
Gratulujeme!
 

WORKSHOP
PRÁCE S UNITÁŘSKOU MLÁDEŽÍ
Ve dnech 31. dubna a 1. května uspořádala NSČU pro zájemce z obcí víkendový workshop pro práci s mládeží pod vedením lektorů z Velké Británie Johna Harleyho a Liz Hillsové.
Zúčastnilo se jej celkem jedenáct členů NSČU (ne všichni jej absolvovali celý).
 
Workshop byl zaměřený na několik základních oblastí:
- nábor nových členů z řad mládeže,
- příprava a vedení jednotlivých programů,
- bezpečnost práce s mládeží.
 
Druhý den workshopu byl pak věnován praktickému zkoušení osvojených vědomostí.
 

Náboženská společnost českých unitářů
srdečně zve všechny své členy, příznivce i širokou veřejnost na
 
CHARITATIVNÍ VÁNOČNÍ KONCERT
EVY PILAROVÉ
A JEJÍCH HOSTŮ
 
Koncert se bude konat ve čtvrtek 3. prosince 2015
od 18:00
v Čapkově sále pražské Unitarie
Anenská 5, Praha 1.
 
 
Vstupné je dobrovolné a bude celé předáno jako dar spolku Zdraví-život na podporu dárcovství krve a kostní dřeně.
Vstupenky je třeba rezervovat předem na e-mailu unitaria@unitaria.cz, kapacita sálu je omezená.

 

 
 
 

KONALO SE:

Náboženská společnost českých unitářů
srdečně zve všechny své členy, příznivce i širokou veřejnost na mimořádnou akci:

Ve dnech 30. října až 1. listopadu bude v Praze naším hostem významný americký liberální teolog, vysokoškolský profesor a také unitář PAUL RASOR.
Přijede u příležitosti křtu českého překladu své knihy
Víra bez jistoty. Liberální teologie v 21. století,
kterou právě vydáváme v nakladatelství Unitaria, a této slavnostní události bude osobně přítomen.

Křest se bude konat
v Čapkově sále pražské Unitarie
(Anenská 5, Praha 1)
v pátek 30. 10. 2015 od 18:00
a jeho součástí bude krátká přednáška P. Rasora,
dále možnost zúčastnit se besedy s ním,
zakoupit si knihu
a také si ji případně nechat autorem podepsat.
Knihu na premiérové cestě k českým čtenářům doprovodí vokální dámská skupina Yellow Sisters.
Paul Rasor také vystoupí na nedělním shromáždění Pražské obce unitářů,
kde nabídne zamyšlení nad rolí,
kterou hraje imaginace v lidském životě.
(Představ si; neděle 1. listopadu od 10:30, Čapkův sál, Anenská 5, Praha 1)
Všechny akce jsou otevřeny veřejnosti a hosté jsou velmi vítaní!

Ordinace duchovního Vlastimila Krejčího
V pondělí 15. června se v rámci pravidelného náboženského shromáždění v prostorách plzeňské Unitarie uskutečnila ordinace br. Vlastimila Krejčího na duchovního NSČU, kterou vykonal ústřední duchovní Luděk Pivoňka. Této významné události se  zúčastnila také předsedkyně ÚSS Kristýna Ledererová Kolajová,  předseda Obce unitářů v Teplicích Petr Jirgl, duchovní Pražské obce unitářů Petr Samojský, členové Obce unitářů v Plzni a další hosté.
Ústřední duchovní během své promluvy připomněl, na co by měl nový duchovní pamatovat při své službě druhým lidem. Na prvním místě by měl mít především rád své náboženství, které je dnes početně malé, přesto má ve svých idejích skryto mnoho dobrých možností. Je to dynamické náboženství s neustálou touhou po hledání pravdy. Tento proces nemá v unitářství žádnou předem stanovenou hranici, kterou by se unitáři měli bát překročit. Za druhé by unitářský duchovní měl být dobrým příkladem pro ostatní. Touha po sebepoznání a sebezdokonalování by měla být u unitářského duchovního samozřejmostí. V tomto snažení by měl být o kousek napřed před ostatními členy, aby se pro ně mohl stát přirozenou autoritou. Za třetí by měl unitářský duchovní vnímat bratry a sestry v náboženských obcích jako svoji duchovní rodinu. V tomto případě to není příbuzenství podle tělesných znaků, ale podle duchovního souladu. Je to neviditelné spojení, které někdy může být trvanlivější než to biologické.
Po tomto krátkém zamyšlení předal ústřední duchovní br. Krejčímu ordinační listinu se jmenováním do nové funkce. Poté se ujal slova bratr Krejčí a přednesl svoji první promluvu již jako ordinovaný duchovní, a to na téma Identita. Zdůraznil v ní, že unitářská tradice se nesmí stát neměnným dogmatem, které by bránilo dalšímu rozvoji českého unitářství. To, co by mělo být opravdu důležité, by měly být hodnoty a cíle liberálního náboženství. Po skončení náboženského shromáždění se účastníci sešli ještě k malému pohoštění a přátelským rozhovorům.
 
Novému duchovnímu přejeme hodně sil, tvůrčí energie a zdaru při vykonávání jeho poslání!
 

 

© 2005 - 2016 NSČU