Čeho třeba, Bůh nám dal...

(A za slovo Bůh si každý může dosadit to své)
 
Jana Rašková
27. března 2020

Něco k zamyšlení:

(A něco mezi řádky.)
Lidstvo dostalo přesně takovou chorobu, jakou potřebovalo…
(Ke změně je potřeba silný otřes!)
Přestávali jsme si vážit zdraví, a proto jsme dostali takovou chorobu, abychom si uvědomili, že na něm úplně nejvíc záleží…
(Co jsme ještě před měsícem aktivně dělali pro jeho upevňování?)
Přestávali jsme si vážit Přírody a nyní je pobyt v ní pro nás tak vzácný…
(Bez ní to nejde!)
Neuměli jsme fungovat v rodinách, a tak jsme nyní uzavření v našich domovech, abychom se jako rodina znovu naučili žít…
(Rovnováha, svoboda, tolerance…)
Přestávali jsme vnímat staré a nemocné, proto jsme dostali tuto nemoc, abychom si připomněli, jak jsou zranitelní...
(Respekt a moudrost stáří jsou jen prázdné pojmy?)
Přestávali jsme si vážit zdravotníků a lékárníků a nyní zjišťujeme, jak jsou nepostradatelní…
(Věděli jste, že jsou v době krize zdravotníci něco jako „totálně nasazení“? Nebo minimálně jako posádka, která opouští loď jako poslední?)
Přestávali jsme mít úctu vůči učitelům, a tak nám nemoc „zavřela“ školy, aby si tuto roli rodiče mohli vyzkoušet sami. Mysleli jsme, že si můžeme všechno a všechny koupit, dělat si cokoli, kdekoli, s kýmkoli, ani toto není samozřejmost…
(Bez komentáře!)
Zaměřovali jsme hodně pozornosti na vzhled a porovnávání se; nyní máme masky též – ale jsme za nimi lidštější?
(Krása a láska buď je, anebo není, nelze ji získávat uměle…)
Byli jsme přesvědčení, že jsme páni na této Zemi, a zatím nás něco miniaturního, co ani není vidět, dokázalo zkrotit, dát nám do ruky příručku uvědomělosti, důslednosti a pokory.
(Podřezávat si vlastní větev se prostě nevyplácí.)

 

© 2005 - 2016 NSČU