Millikan, Andrews

(22. 3. 1868 – 19. 12. 1953)
Nositel Nobelovy ceny fyzik Robert Andrews Millikan je typickým příkladem toho, že věda a (unitářská) víra se nevylučují; naopak, že lze být věhlasným vědcem a zároveň přesvědčeným unitářem. Millikan to nejen dokazoval svým životem, ale také na toto téma často veřejně vystupoval.
Narodil se v malém městě Morrison ležícím v severozápadním cípu státu Illinois jako druhé ze šesti dětí. Jeho otec vystudoval teologický seminář a pracoval v Olivet College v Michiganu. Když bylo Robertovi sedm let, přijal otec nabídku postu duchovního v Maquoketě (Iowa), a tak se rodina stěhovala o něco dále na západ, kde pak žila na malé venkovské usedlosti. Robert Millikan později vzpomínal, jak trávil idylické dětství plné her v přírodě a na statku, aniž by co věděl učení či vědě. To je ovšem trochu nadnesené, protože do školy samozřejmě chodil a navíc patřil k výborným studentům. V roce 1887 se zapsal na Oberlin College, kde se poprvé výrazněji projevilo jeho nadání pro fyziku. Byl v této oblasti velmi ovlivněn a podporován profesorem Elishou Grayem, který měl na svém kontě některé vynálezy z oblasti telegrafické a telefonické komunikace. Millikanovy znalosti fyziky byly tak výrazné, že mu vedení školy umožnilo zde vyučovat, ačkoli sám byl ještě studentem. College dokončil v roce 1891 a poté v Oberlinu absolvoval ještě magisterské studium.
Po něm získal stipendium na Kolumbijské univerzitě, kde se věnoval výzkumu polarizace světla. Doktorát byl Millikanovi udělen v roce 1895 a on vzápětí zamířil na roční studium do Evropy. V Paříži navštěvoval přednášky Henriho Poincarého, v Německu (v Berlíně a Göttingenu) pak studoval například u Maxe Plancka, Waltera Nernsta a Felixe Kleina, tedy u samých vynikajících osobností tehdejší vědy.
Po návratu do Ameriky začal pracovat na Chicagské univerzitě jako asistent Alberta Abrahama Michelsona, který o několik let později (1907) získal Nobelovu cenu za výzkum a měření rychlosti světla. Od počátku byly role mezi nimi rozděleny tak, že Michelson se věnoval hlavně výzkumu a Millikan výuce. Byl vynikajícím pedagogem s velkým respektem u studentů. V následujících deseti letech tedy Millikan především přednášel, napsal několik učebnic fyziky, a jen příležitostně se věnoval vlastnímu výzkumu. Také se roku 1902 oženil s Gretou Blanchardovou. Později se jim narodili tři synové.
Po dekádě na univerzitě si Millikan zřetelně uvědomoval, že chce-li ve fyzice něco dokázat, musí se mnohem intenzivněji věnovat výzkumu, a začal přemýšlet o projektu, díky kterému by se mohl odborně dostávat kupředu. Roku 1907 začal s měřením elektrického náboje elektronu. První zásadní výsledky publikoval po šesti letech, roku 1913. Vyvinul na tehdejší dobu velmi přesnou metodu jeho měření. Kromě toho se mu zhruba ve stejné době podařilo experimentálně ověřit Einsteinovy rovnice fotoelektrického jevu, provedl také vylepšená měření Planckovy konstanty. (Zajímavé ovšem v této souvislosti je, že Einsteinovou teorií relativity se nijak vážně nezabýval, byl v tomto ohledu značně konzervativní.) Zároveň však nepřestal vyučovat a z řad nadaných studentů si vybíral laboranty a spolupracovníky.
Roku 1912 si vzal půlroční pracovní volno a strávil jej s rodinou v Berlíně, kde navázal na předchozí studium u M. Plancka, zakladatele kvantové teorie, jehož závěry o několik let později korigoval A. Einstein.
V té době byl již Millikan vcelku známým vědcem, byl zvolen do Americké filozofické společnosti a Národní akademie věd (NAS), stal se výzkumným konzultantem společnosti Western Electric, roku 1915 byl zvolen prezidentem Americké fyzikální společnosti (APS) a o rok později jmenován ředitelem Národní rady pro výzkum (National Research Council), která byla za první světové války vytvořena, aby sdružila vědce ke spolupráci proti válečným agresorům. Millikan se dočasně přestěhoval do Washingtonu, kde předsedal výboru této rady a sloužil jako armádní podplukovník v oblasti vědy a výzkumu pro armádu. Zasloužil se tehdy zejména o vývoj meteorologických přístrojů a zlepšování protiponorkové obrany.
Když se Millikan v roce 1919 vrátil na Chicagskou univerzitu, byl nejen dobře známý ve vědeckých kruzích, ale stal se již i společensky respektovanou osobností. Věřil, že vědecký výzkum může vést zároveň k materiálnímu i morálnímu pokroku, a proto se velmi angažoval v získávání mecenášů pro nejrůznější stipendijní financování fyzikálních a chemických oborů amerických vysokých škol.
Koncem války se dva Millikanovi kolegové – astronom George E. Hale a chemik Arthur A. Noyes pokusili zřídit v Pasadeně špičkové univerzitní výzkumné centrum a velmi stáli o to, aby se k nim Millikan připojil. Millikan několik let váhal, nechtěl opustit Chicagskou univerzitu. Nicméně poté, co se roku 1921 toto centrum stalo Kalifornským technologickým institutem (California Institute of Technology, zkráceně Caltech, což je dodnes instituce se světovým renomé) a sehnalo milionové investice do výuky i výzkumu, souhlasil s tím, že se stane jedním z jeho pedagogů i předsedou výkonné rady. Přestěhoval se tedy se svou ženou do Pasadeny a většinu svého vědeckého výzkumu v Caltechu pak zaměřil na studium kosmického záření.
V Pasadeně Millikan vstoupil do kongregacionalistického sboru, kde byl záhy zvolen členem představenstva a zásadní měrou se zasloužil o jeho sloučení s místním unitářským společenstvím. Stalo se to roku 1924. Vznikl tak společný sbor The Neighborhood Church, který dodnes existuje jako unitářsko-univerzalistický.
V Caltechu začal Millikan ihned pracovat. Oslovoval nadějné doktorandy, angažoval přední vědce a zejména zaváděl nový systém vzdělávání, který byl brzy široce kopírován – výuku rozšiřoval o vzdělávání v oblasti filozofie, etiky, dějin a umění, aby se budoucím vědcům znalosti komplexně propojovaly. O několik let později byl Caltech již uznávaným střediskem ve výzkumu fyziky a byl rozšířen ještě o obory technologie pro letectví (dodnes zde probíhá vývoj pohonných jednotek pro letouny i sondy NASA) a biologie. V Caltechu Millikan pokračoval také ve svém výzkumu vlastností elektronů a jejich chování v atomech.
V roce 1923 získal Nobelovu cenu za fyziku. Tím samozřejmě stoupla jeho společenská prestiž a Millikan své postavení pak často využíval při propagaci přesvědčení o slučitelnosti vědy a náboženství. Bylo to zapotřebí i proto, že se ve dvacátých letech v USA zvedla vlna protestantského fundamentalismu, který věřící vedl ke striktnímu  odsuzování evoluční teorie a podobně. Millikan své názory na vědu a náboženství precizoval v roce 1927 v sérii přednášek pro Yale University a ještě v témž roce je vydal jako knihu: Evoluce ve vědě a náboženství (Evolution in Science and Religion). Pokud bychom chtěli velmi stručně vystihnout esenci jeho názorů na tuto oblast, pak by se dalo zjednodušeně říci, že podle Millikana byla klíčem k pokroku lidstva věda s duchem náboženství.
V letech, kdy se Amerika snažila dostat z hospodářské krize přijal Millikan nabídku prezidenta Roosewelta, aby se stal členem jeho poradního týmu pro vědu. Zároveň prosadil, aby se na Chaltechu dostalo podpory i výzkumu chemických a fyzikálních technologií pro vojenství, což pokračovalo i za druhé světové války. Po jejím skončení oznámil svůj odchod na odpočinek, ale i nadále měl v areálu Caltechu svou kancelář. A i poté, co se přestal aktivně věnovat výzkumu, dále veřejně vystupoval na podporu korektního vztahu vědy a náboženství. Jinak byl po celý život vášnivým tenistou a hráčem golfu.
Zbytek svého života strávili Millikanovi v kalifornském San Marinu. Greta zesnula v roce 1953, Robert Millikan ji přežil jen o několik měsíců, zemřel v důsledku srdeční příhody před vánoci (19. prosince) stejného roku.

 

© 2005 - 2016 NSČU