|
ZAMYŠLENÍ NAD (UNITÁŘSKÝM) HUMOREM
Petr Samojský
Špatný je vtip, ve kterém
není polovina pravdy, praví arménské přísloví, a to platí o této sbírce
obzvlášť. Tato publikace přináší sbírku vtipů a humorných pohledů, které se
týkají unitářů, jejich víry a osobitých charakteristik. Vtipů, vtípků a
žertovných zamyšlení o unitářích je velká spousta; některé jsou staré a tradují
se už několik set let, jiné jsou novější. Společné mají to, že v každém z nich
je zrnko pravdy, a to je zárukou jejich kvality, jak to aspoň naznačuje výše
zmíněné přísloví.
Kdyby o nás unitářích
vtipy nebyly, bylo by to smutné. Humor nastavuje zrcadlo, pravda, leckdy řádně
pokřivené, a vystihuje věci v extrémních rozměrech. Vezměme si jako příklad ten
známý vtip: “Víš, jaký bude výsledek, když zkřížíš unitáře s jehovistou? No
přece člověk, který klepe na dveře cizích lidí, aniž ví proč.” To jistě není
třeba komentovat, naše snaha o toleranci k názorům druhých, která se v extrémní
podobě může pozorovateli zvenčí jevit jako absence jednotného názoru, je pro nás
typická.
Ať se jedná o unitáře
české, maďarské, anglické, indické, americké nebo jiné, a ať je unitářská obec
sebemenší, pokud je ve městě, ve kterém obec sídlí, škola nebo univerzita —
můžete se spolehnout, že velká část místních intelektuálů, učitelů a profesorů
bude pravidelnými účastníky unitářských shromáždění. Zkrátka intelektuální
rozměr a racionální přístup k náboženským a duchovním otázkám nemůže mezi
unitáři chybět — což ovšem na druhé straně samozřejmě vůbec neznamená, že by
všichni unitáři byli intelektuálové a že by mezi nimi chyběli “normální” lidé.
Kdyby o nás unitářích
vtipy nebyly, bylo by to smutné, protože by to byl důkaz, že vlastně nemáme
žádnou tvář, žádný charakteristický rys, jemuž by humor mohl nastavovat své
křivé zrcadlo. Jsem rád, že o nás vtipy jsou, a jsem ještě raději, že jsme
schopni se jim také smát, jakkoliv jsou někdy třeba i na hraně černého humoru.
Kdyby humoru nebylo a kdybychom se neuměli sobě smát a sebe brát s rezervou,
historicky bychom vlastně ani neexistovali. Vždyť samo označení naší víry bylo
nejprve míněno jako posměšná urážka! Byli jsme označováni s velikým pohrdáním
jako unitáři, t.j. ti, kdo hanobí posvátnou tezi o třech božských osobách. Když
jsme upozorňovali na skutečnost, že pro tuto tezi chybí opodstatnění a důkazy a
že její původ je spíše v předkřesťanské mytologii než v biblických textech, byli
jsme posměšně označeni za unitáře. A vlastně proč ne, řekli jsme si tenkrát,
můžeme si říkat unitáři. I to je vlastně svým způsobem důkaz našeho tehdejšího
smyslu pro humor...
Zde uvedené humorné
pohledy do světa unitářů nejsou “běžné vtipy”. Jsou to vlastně názorné příklady
toho, jak se unitáři dívají na svět a hlavně jak jsou při tom vnímáni druhými.
Jako unitáři nemáme neporušitelná dogmata a vyznání víry. Máme své principy,
které dávají svobodu, ale současně definují “pravidla hry”, a to pro leckoho,
kdo od náboženství očekává jasně definovanou odpověď na každou otázku, může být
překvapivé. Připomeňme si ostatně tyto principy:
1. Svoboda svědomí a přesvědčení.
2. Tolerance a porozumění druhým.
3. Používání kritického rozumu i v náboženství.
4. Harmonický rozvoj osobnosti.
5. Soucítění, rovnost a spravedlnost v mezilidských vztazích.
6. Respektování hodnoty a důstojnosti každého člověka.
7. Pomoc druhým a sociální odpovědnost.
8. Úcta k životu a přírodě.
9. Demokratický způsob rozhodování.
Pro někoho může být ne
zcela snadné porozumět správně unitářské spiritualitě. Když k tomu přičteme
skutečnost, že jako unitáři jsme jednou z mála duchovně založených skupin, které
jsou ochotni žertovat o duchovních a náboženských otázkách, a že jsme neméně
ochotni žertovat sami o sobě (jako doklad může ostatně sloužit i tato
publikace), unitáři mohou být nezasvěcenými někdy považováni za “neznabohy” či
nedostatečně věřící. Není však tomu tak, ač to žerty mohou leckdy naznačovat.
Nebylo by tedy dobré brát tuto publikaci jako objektivní popis života a víry
unitářů... Pokud jste nás ještě nenavštívili, neváhejte se přesvědčit na vlastní
oči, jak se to má s unitářskou spiritualitou. Budete u nás vítáni — a při své
návštěvě se možná dozvíte i nějaký další vtip.
O vtipech obecně platí
doporučení, že se vyplatí brát je s rezervou a brát je pouze jako to, čím ve
skutečnosti jsou: jako polechtání a poškádlení. Ty, které se nám zdají příliš
zlomyslné nebo urážlivé, prostě přehlédněme, a těm ostatním se zasmějme.
Pamatujme přitom na slova G. C. Lichtenberga, který řekl, že nejlépe poznáme
člověka podle vtipu, který jej pohoršil. A pamatujme i na slova anonymního
autora, který praví, že smát se vtipům o druhých má právo jen ten, kdo se dokáže
smát sám sobě. Nechť s touto sbírkou je to také tak. Smějme se sami sobě, nechť
nás rozesmějí ty legrační a směšné karikatury, nechť přidají lehkost a radost
našemu životu.
NA NÁVŠTĚVĚ U
UNITÁŘŮ
zpět k obsahu
Kdo poprvé přijde na unitářské shromáždění, bude asi překvapen jeho
osobitostí a svérázností, srovnáli si svou zkušenost s návštěvou tradičních
církví a náboženských společenství. Protože humor není viděn v rozporu s
duchovním životem, zpravidla tam bude chybět atmosféra “posvátné sklíčenosti”,
duchovní tam nebude kázat “pravou” víru. Návštěvník nejspíš také zjistí, že
slovo “unitas” (jednota) se vztahuje na jiné věci, než jednotnost názorů na
teologické otázky a že mezi členy nebudou chybět svérázní intelektuálové, pro
něž je unitářská obec zázemím, kde mohou (zdánlivě) do nekonečna rozebírat svá
oblíbená teologická témata.
Rozum nad tím zůstal stát
“Tak jsem byla v neděli na shromáždění u unitářů, a jsem z toho janek ještě
teď,” povídá jedna paní druhé.
“Copak to, nelíbilo se ti tam?”
“Ale ano, líbilo. Jenže to bylo zvláštní: někdo hovořil a nic neřekl, nikdo ho
neposlouchal, nikdo s ním nesouhlasil a všichni se tam měli rádi.”
Kostel, kde se lidé smějí
Rodiče se svou malou dcerou navštěvovali týden po týdnu různé církve a duchovní
společenství. Nějak ale nemohli najít to pravé místo. Už se téměř smířili s tím,
že vhodné místo nenajdou, když jejich cesta je přivedla do unitářské obce.
To byla poslední zastávka na jejich cestě hledání, což pochopili, když odpoledne
společně seděli u oběda a jejich dcera povídá: “Můžeme jít zase do toho kostela,
kde se lidé smějí?”
 |
|
"Ano,
můj muž je taky unitář. Pyšní se otevřenou myslí -- ale to bys
nevěřila, co se v ní někdy vylíhne!" |
Unitáři — vzdělanci
Stalo se prý v jedné intelektuálně laděné unitářské obci. Po shromáždění, při
diskusi nad kávou, hovořil unitář s návštěvníkem, který se přišel poprvé podívat
na shromáždění.
“Tak vám se u nás opravdu líbí? To je skvělé. Doufám, že u nás zůstanete,”
povídá člen obce.
“Rád bych se stal i vaším členem. Musím k tomu mít vysokoškolské vzdělání?” ptá
se návštěvník.
Že by změna názvu?
Potkají se dva na ulici: “Už jsi slyšel tu novinu, že NSČU bude měnit své jméno
na Unitaria de Ta Fantastika?
“Jasně, a budou si prý říkat Fantastičtí unitáři.”
Unitářské pojetí posmrtného života
Kritický vyznavač víry v posmrtný život se ptal unitáře: “Dozvěděl jsem se, že
unitáři prý nevěří na život po smrti?”
“My věříme na život před smrtí,” odpověděl unitář.
 |
|
"Myslím, že se stanu unitářem. U
nich je svoboda a stačí, když Bohu sem tam pošlu esemesku." |
Otázka božské podstaty Ježíše
Ptá se fundamentalista unitáře: “Slyšel jsem, že prý vy, unitáři, popíráte
božskost Ježíše. Je to pravda?”
“Pravda je, že my nepopíráme božskost nikoho.”
Dilema z návštěvy unitářů
“To jsem tedy z toho janek,” povídá si návštěvník po první návštěvě unitářské
obce. “Byl jsem u katolíků, metodistů, baptistů, jehovistů, krišnovců,
buddhistů, scientologů a nevím, kde ještě. Všude mi řekli čemu a jak věřit. A
tady po mně chtějí, abych jim řekl, čemu věřím já...”
 |
|
"Ne, i když je tam svoboda víry,
při shromáždění marjánku nekouří." |
Není nad upřímnost
Paní pozvala svého přítele na unitářské shromáždění, kam pravidelně dochází.
“Tak jaké jsou tvé dojmy z první návštěvy shromáždění?” chtěla vědět poté.
“Já nevím, je unitářství vlastně vůbec náboženství?” ptá se její přítel.
“Samozřejmě že ano, proč by ne?”
“Já jen, že jsem za celé dopoledne zaslechl slovo Bůh jen jednou, a to když
duchovní v úvodu své promluvy zamumlal: ‘None, panebože, kde jsem zase nechal
brýle?’”
Vždy nezávislý
Zeptal se někdo unitáře na večírku: “Patříte k nějakému organizovanému
náboženství?”
“Kdepak, já jsem unitář.”
 |
|
"Opravdu si myslíte, paní
redaktorko, že pro některé čtenáře nebude snadné pochopit, co máme
na mysli 'jednotou v různosti'?" |
Který unitář by věřil svému duchovnímu?
Paní přijde poprvé na unitářské shromáždění se svým přítelem, který ji tam
pozval. Během promluvy duchovního se paní čím dál víc ošívá a je očividně
nespokojená s tím, co slyší. Když duchovní konečně domluví, paní se nakloní ke
svému příteli a šeptá: “Nezlob se, ale nevěřím ani polovině toho, co ten člověk
povídal!”
“Výborně! Je vidět, že mezi nás skvěle zapadneš.”
KÁVA, SUŠENKY, DISKUSE
zpět k obsahu
Není to samozřejmě jen káva, jak by se z nadpisu této kapitoly mohlo zdát, co
unitáři popíjejí. Nadpis této kapitoly pouze vystihuje myšlenku, že unitáři si
potrpí na to, aby vždy byl dostatek času na přátelskou debatu třeba nad šálkem
kávy nebo čaje a pohovoření ať o věcech filosofických nebo osobních. V
unitářském pojetí náboženství není jen obřad a ritus, nýbrž má být propojeno s
běžným životem. Proto i běžná rozprava a sdílení dobrého i zlého mohou být
chápány jako důležitá součást duchovního života. Unitáři se nechtějí vyhýbat
rozdílným názorům neboť — jak říká klasik — rozdílné názory jsou solí diskuse.
Princip tolerance unitáře vlastně přímo zavazuje k tomu, aby byli ochotni sdílet
svou cestu i s těmi, s jejichž názory se třeba neshoduje. Že nerozumíte, co je
těmito slovy míněno? Žádný problém, zvu Vás na kafe. Pohovoříme o tom,
podebatujeme, dáme si sušenku...
Unitářský kostel
“Jak důležité je pro vás vysvěcení vašeho kostela?” ptal se katolík unitáře.
“Vůbec ne, my si na místo tak nepotrpíme. Většina unitářských obcí sice má
kostelní budovu, ale mnoho se jich schází ve školách, v knihovně, nebo jinde.”
“Cožpak vy nepotřebujete místo, které je posvátné?” ptá se katolík.
“Inu, pro nás je posvátné každé místo, kde můžeme diskutovat,” odpovídá unitář.
Když necháš unitáře spolu o samotě
“Víš, co získáš, když necháš dva unitáře pospolu v jedné místnosti?”
???
“Nejméně tři rozdílné názory.”
Zřízení unitářského kostela
“Jestlipak víte, jak je možné adaptovat jakoukoliv budovu na unitářský kostel?”
“Jasně, stačí k tomu přivézt kopírku a kávovar.”
Když unitáři není dobře
“Víš, jak poznáš, že se unitář necítí ve své kůži?”
“Nehýbe pusou.”
 |
|
"Dnes ráno se mi na shromáždění
tedy fakt nechtělo. Ale to kafe za tu námahu přece jen stojí..." |
Co unitáři uctívají
Jedné obci fundamentalistických křesťanů se doneslo, že poblíž je prý jakési
společenství unitářů, kteří vedou své bohoslužby velice podivným způsobem.
Vyslali tedy delegaci, aby zjistila pravý stav věcí. Při návštěvě našli v
popředí shromažďovací místnosti stůl s občerstvením.
“Podívejte na oltář, je to pravda,” vykřikl jeden z křesťanské delegace, “oni
opravdu uctívají kávovar!”
Pět unitářských svátostí
Unitáři ctí těchto pět svátostí:
* Svatba
* Uvítání dítěte
* Květinová slavnost
* Smuteční obřad
* Diskuse při kávě
Poznámka: unitáři de facto svátosti nemají, což jim ovšem nemůže bránit v
tom, aby si ze sebe v tomto ohledu netropili žerty. Proslýchá se, že kdyby je
chtěli zavést, diskuse při kávě by byla první z nich.
Trestání nedobrých unitářů
Víte, jak unitáři trestají své členy, kteří se prohřešili? Po shromáždění
nedostanou kávu a nesmí jíst sušenky.
Náboženské symboly
Děti ve školce se měly zabývat otázkou náboženské tolerance. Učitelka je
požádala, aby si na program přinesly předmět, který je jim blízký při
praktikování jejich náboženství.
Učitel pak požádal děti, aby ukázaly svou věc a řekly, jak s jejich náboženstvím
souvisí.
“Jsem muslim a toto je můj modlitební koberec, na něm se modlím,” řeklo první
dítě.
“Jsem žid a tohle je hvězda Davidova, to je dávný symbol mé víry,” řeklo druhé.
“Jsem katolík a tohle je růženec, který používám při svých modlitbách,” povídá
jiné dítě.
“Jsem unitář a tohle jsou sušenky, ty jíme při diskusi,” povídá další.
Proč chodíme na shromáždění...?
Rodina sedí u každodenní společné snídaně a pojídá chléb svůj vezdejší.
Nejmladší člen rodiny se v rozespalosti zčistajasna ptá: “Bude v neděli zase
unitářské shromáždění?”
“Ano, to je přece každou neděli.”
“A půjdeme tam?”
“No jasně že ano. Nebo tobě se nechce?”
“Právě že chce, už se tam těším.”
“Vážně, no to jsme tedy rádi,” říkají potěšení rodičové. “A proč se tam těšíš?”
“Protože se tam budu moct nacpat sušenkami,” povzdychne si nejmladší nad svým
chlebem s máslem.
Populární duchovní
Co může unitářský duchovní udělat, aby se stal ve své obci velmi oblíbeným?
Zkrátit svou promluvu, když vedle z místnosti začne vonět káva.
Vánoční tradice
Ve vlaku se dá do řeči katolík s metodistou a unitářem. Řeč se stočí také na to,
jak se připravují na vánoční svátky.
“Pro nás je nejdůležitější událostí slavení mše svaté,” povídá katolík.
“My si nenecháme ujít dětské představení o malém Ježíškovi,” říká metodista.
“My se sejdeme, dáme si kafe a budeme diskutovat o významu vánočního stromku,”
povídá unitář.
Experti na pozdní příchody
Někteří lidé se často opožďují, někteří unitáři jsou ovšem svými pozdními
příchody na shromáždění přímo nechvalně proslulí. Jeden takový unitář byl jednou
při debatě nad kávou a sušenkami pro své pozdní příchody kritizován, načež on se
rozohnil: “Vždyť já na naše debaty chodím včas, a když, opozdím se jen o pár
minut.”
“Ano, ale asi sis nevšiml, že před diskusí u kávy je ještě shromáždění...”
JAK ŠEL ŽIVOT
(UNITÁŘE)
zpět k obsahu
Za staletí své existence se unitáři stali příznačnými tím, že nejsou ochotni
automaticky přijímat názory, aniž by si je dostatečně promysleli a ověřili.
Někdy raději dlouze hledají, než aby přijali snadné černobílé odpovědi, třeba v
podobě tradičních církevních dogmat. Tento postoj vychází z unitářského principu
o používání kritického rozumu i v náboženství, což není ve světě náboženství tak
docela běžné. Unitáři se ptají: je to, co je mi nabízeno k víře, pravda? Je to
podložené skutečností nebo je to předsudek či pověra? Tradice unitářství, na
rozdíl od mnoha jiných náboženských skupin, byla a je otevřená vědě a vítala
nejnovější vědecké poznatky. Snažila se, aby duchovní život člověka byl pokud
možno harmonický, aby racionální poznávání světa a života šlo ruku v ruce s
duchovním vývojem. Díky své snaze o objektivní přístup v cestě za poznáním se
proto unitáři v extrémním pohledu karikatury stali jakýmsi symbolickým
znázorněním moderního člověka, který váhá přijmout nové, neprověřené, a současně
dychtí odhodit staré, příliš důvěrně známé. Neznalému se unitáři mohou někdy
jevit tak, že jsou skeptičtí, neúměrně nad věcí a cyničtí; jistěže to není
pravda, leč takový už někdy bývá pohled karikatury. Že se při svém hledání i
nemálo nasmějí, o tom nemůže být pochyb. A jistě, proč by ne? Vždyť humor není v
rozporu ani s nejvážnějším duchovním úsilím — nakonec i Bůh má smysl pro
humor...
Unitářské pojetí noční košile
Paní přijde do obchodu s látkami a žádá prodavače o 10 metrů jemné látky.
“To bude na záclony, mladá paní?” ptá se prodavač.
“Kdepak, to bude moje noční košile jako dárek pro manžela.”
“Není deset metrů zbytečně moc na jednu noční košili?”
“Ale kdeže,” říká žena, “můj manžel je unitář a on rád hledá před tím, než
najde.”
 |
|
"Všemohoucí je laskavý,
soucitný, a doufejme, že také nahluchlý." |
Dilema nedělního dopoledne
Stalo se prý mezi členy jedné nejmenované unitářské obce: “Miláčku, je čas vstát
a obléknout se, je neděle a musíme jít na shromáždění.”
“Nechce se mi tam. Je to nuda, trvá to dlouho, lidé zpívají jako kdyby je mučil,
a taky se mi zdá, že mně tam lidé nemají rádi, a já je nakonec taky nemám rád.
Řekni mi aspoň dva důvody, proč bych tam měl jít!”
“Tak dobře. Tak za prvé, dodá ti to inspiraci a posilu. A za druhé, jsi duchovní
obce!”
Unitářská koťata
Manželé jdou v neděli dopoledne na unitářské shromáždění. V ulici, kterou na své
cestě prochází, je několik kostelů různých vyznání. Když míjí katolický kostel,
všimnou si, že na schodech sedí děvčátko, které má před sebou krabici s koťaty.
Na krabici je nápis: “Katolická koťata na prodej.” Manželé se usmějí a řeknou
si, že je to jistě dobrý způsob, jak koťata udat do dobrých rukou.
Další týden jdou manželé opět na své shromáždění a opět vidí děvčátko s koťaty v
krabici, tentokrát však před kostelem metodistů. Všimnou si, že na krabici je
nápis: “Metodistická koťata na prodej.” “To děvčátko je opradu dobrý obchodník,”
řeknou si manželé a jdou dál.
Další týden, když manželé dojdou k budově své unitářské obce, spatří na schodech
opět to děvčátko. Před ním je krabice s koťaty a na ní nápis: “Unitářská koťata
na prodej.”
“Mladá dámo, neviděli jsme tě před dvěma týdny před katolickým kostelem prodávat
tato koťata jako katolická, a minulou neděli jako metodistická?” ptají se
manželé.
“Ano, to je možné,” odpovídá děvčátko.
“Aha, a jak se z nich tento týden stala unitářská koťata?”
“No, prostě tak, že už přestala být slepá a pořád něco hledají,” brebentí
děvčátko bezelstně.
Trestání unitářských dětí
Víte, jak unitáři trestají své děti? Musí stokrát nakreslit otazník.
Nemluvný výrostek
“Tak co bylo dnes na shromáždění?” ptají se rodiče svého nejmladšího.
“Legrace,” opáčí mladík cestou do svého pokojíku.
 |
|
"Sakra! To bylo pořád řečí o
sociální spravedlnosti a vy tu teď nemáte ani výtah!" |
Rozhněvaný unitář
Jaký je rozdíl mezi normálním člověkem a unitářem, když se hněvají? Normální
člověk metá z očí blesky, unitář otazníky.
Názor na kvalitu Nového zákona
“Četl jsi Nový zákon?” ptá se unitář unitáře.
“Jo, pokoušel jsem se o to, ale je to mizerně napsaná knížka,” zní odpověď.
“Vždyť jsem nebyl ani v polovině a hlavní hrdina umřel.”
Kukluxklan pronásleduje unitáře
Hovořili spolu američtí osadníci: “V noci u nás zase řádil Kukluxklan. U mně na
zahradě nechali hořící kříž... To máte štěstí, že jako unitáře vás Kukluxklan
nepronásleduje.”
“Jak by ne! U mně na zahradě postavili hořící otazník!”
Unitářský papoušek
Jeden unitář měl bystrého papouška. Ten papoušek byl velice chytrý, ale jeho
slovní zásoba nepatřila k nejvybranějším. Tento papoušek byl dokonce svými
výrazy vyhlášen po širém okolí, a mnozí z těch, kdo jej slyšeli mluvit, se velmi
pohoršovali. Vyzývali unitáře, který papouška vlastnil, aby jej naučil mluvit
slušně, ale ten odmítl, protože i když i on by si přál papouška naučit mluvit
lépe, přece jen jeho papoušek má prý právo na svobodu vyjadřování a on ho nechce
násilím převychovávat.
Když se o tomto sprostém papouškovi dozvěděl místní katolický kněz, rozhodl se v
této záležitosti pomoci. Měl v tomto ohledu totiž dosti zkušeností, neboť na své
faře sám choval dva papoušky.
“Co kdybychom tvého papouška seznámili s mými papoušky,” navrhl kněz unitáři,
jejich mluva je spisovná, jsou milí, zdvořilí a zbožní, a tvého papouška dokonce
naučí modlit, neboť sami se modlí dvakrát denně!”
Slovo dalo slovo a unitářský papoušek byl dopraven do společnosti katolických
papoušků.
“Nazdarrr, chásko zatrrracená, rrrád vás vidím, krrráčmerrry, rrrozjedeme mejdan
až do rrrána,” zaskřehotal unitářský papouch.
Katoličtí papoušci se na sebe podívali a zvolali: “Sláva, naše modlitby byly
vyslyšeny!”
 |
|
"A pak nějaký vtipálek řekl:
'Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.'" |
Modlitba v senátu
Jeden unitářský duchovní prý byl požádán, aby navštívil senát při slavnostním
jednání a pronesl úvodní modlitbu.
“Nedělalo vám jako unitáři potíže modlit se za senátory?” byl pak dotázán.
“Kdeže,” povídá on, “na senátory mi stačilo se jen podívat a musel jsem se
modlit se za vlast.”
Vzývání svatých
V jedné unitářské obci se rozvinula debata o modlitbě. Jeden unitář se podivoval
opakování jmen Ježíše a světců u některých křesťanů. Názory se lišily, jak bývá
zvykem, a tu najednou se jeden unitář obrátí na duchovní: “Tak řekni, co bys ty
dělala, kdyby na tebe neustále někdo volal jménem a tys pořád musela odpovídat?”
“No, to by tedy bylo něco. Asi bych se z toho zjevila.”
“Však oni se prý také každou chvíli zjevují...”
Proč unitáři špatně zpívají
“Prosím vás, proč tady ti unitáři tak mizerně zpívají?” ptá se pán při návštěvě
unitářské obce.
“Tak se podívejte kolem. Každý se snaží číst text o dva verše dopředu, aby
zjistil, jestli s textem souhlasí.”
 |
|
Pochybovat bylo vždy pro unitáře
přirozené... |
Když jde o králíka
Skupina unitářských dětí si hrála s králíčkem a snažila se přijít na to, zda je
to sameček nebo samička.
“Je přece jen jeden správný způsob, jak rozhodnout,” povídá jeden rozumbrada,
“pojďme hlasovat.”
Čapek stále mezi námi
Zahraniční unitářští návštěvníci navštívili obec českých unitářů. Duchovní je
srdečně přivítal a jeden z návštěvníků se ptá: “Mohl bych mluvit s duchovním?”
“To jsem já.”
“A mohl bych mluvit s tím druhým, starším?”
“S jakým starším? Naše obec má pouze jednoho duchovního, a to jsem já.”
“To není možné, vždyť jsem si s ním psal emailem.”
“A jak se jmenoval?”
“Norbert Čapek.”
Náboženský večírek
Na večírku, kde se sešlo mnoho lidí z různých církví, si jeden z hostů všiml, že
je vlatně docela snadné zjistit, z jaké církve kdo je, i jen z první otázky,
kterou mu druzí při seznámení pokládají. “Kolik dětí máš?” zeptal se ho katolík.
“Už jsem ti pověděl o svých dětech?” ptá se luterán. Baptista říká: “Kde jsou
tekutiny?” Zatímco metodista se ptá: “Kam chodíš do kostela,” žid vyzvídá: “Jak
jdou obchody?” “Jaký je tvůj pohled na pronásledování kacířů?” chce vědět
husita, a unitář se ptá: “Ty jsi chodil na kterou univerzitu?”
VĚŘÍME V BOHA JEDNOHO (VÍCE ČI
MÉNĚ)
zpět k obsahu
Unitáři přijali své jméno jako označení charakteristického rysu jejich víry,
tedy víry v jednoho Boha (na rozdíl od víry v Boha trojjediného). Unitářská víra
v jediného Boha ale může mít lehce rozmazané obrysy, obzvlášť z pohledu
návštěvníka, který očekává jasné definice. Zvídavost mnohých unitářů si totiž
jen nerada klade hranice. Unitáři také chtějí být aktivně tolerantní vůči
tradicím jak světových náboženství tak i rozmanitosti názorů a poznání. “Typický
unitář”, ve snaze adekvátně upřesnit své přesvědčení, může proto prohlásit:
“Věřím v Boha jednoho, ale — ”. Je to právě to “ale” které značí ono “více či
méně”, jak je uvedeno v nadpise této kapitoly. Toto “ale”, tato neodbytná ochota
pochybovat, vlastně jaksi činí unitáře unitářem.
Klečící unitář
“Víš, co to znamená, když vidíš unitáře klečet v kostele?”
“Že se mu rozvázala tkanička.”
Unitářská modlitba
Několik křesťanských církví, včetně unitářské, se domluvilo, že společně
uspořádají veřejné bohoslužebné shromáždění. Když při shromáždění došla řada na
modlitbu, od oltáře se ozvalo: “Useberme svou mysl a modleme se. Co se týká
unitářů, ti nechť činí dle svého uvážení.”
Lze pochopit unitářství?
Baví se dva fundamentalističtí křesťané: “Už jsi slyšel o unitářství? To ti je
podivuhodná záležitost. Přijde mi to jako spojení nejhorší formy ateismu spolu s
nejhorší formou kalvinismu.”
Upír unitář
Věhlasný archeolog Isák Eaglebald svého času dělal archeologické průzkumy v
Transylvánii. Jednou při svých výkopech narazil na hrobku s rakví. Když ji
otevřel, spatřil uvnitř příšerného upíra. Ten otevřel oči a napřáhl vůči
archeologovi své kostnaté ruce.
Dr. Eaglebald se rychle pokřižoval, napřáhl svůj stříbrný křížek vůči upírovi a
pronesl magickou formuli: “Temná příšero noci, odstup ode mne, ve jménu Otce,
Syna i Ducha svatého.”
Upír otevřel svá příšerná ústa s dlouhými špičáky a zasyčel: “To na mne
nepůsobí, já jsem unitář.”
Z pohledu fundamentalisty
“Unitářství,” poučuje domýšlivý fundamentalista své přátele, “je velká podivnost
ve světě náboženství. Jeho krédem je bojácný, nelogický kompromis, a jeho
bohoslužbou je mizerně imitovaný odvar obřadu svaté církve.”
 |
|
"Jasně že jsme slyšeli o boháči,
velbloudu a uchu jehly. Ale slyšel vy jste o unitářské jehle?" |
Unitářské hříchy
“Víš, jaký je rozdíl mezi metodistou a unitářem?”
“Oba hřeší, ale metodista si to neumí užít.”
Loď v ohrožení
Loď se spoustou cestujících byla děsivě zmítána vlnami na rozbouřeném moři. Se
zvyšující se intenzitou vlnobití se pasažérů zmocňoval stále větší strach.
Nakonec se shromáždili v hlavní kajutě a požádali kapitána, aby se za ně modlil
a požádal Boha o pomoc.
“Udělám co budu moci, pochopitelně,” řekl ten statečný muž, “ale já moc
náboženství nerozumím. Můj první důstojník je však unitář, je dokonce členem
správního sboru svého duchovního společenství, jeho vroucí modlitba našim jménem
tedy jistě bude vyslyšena.”
Kapitán nechal přivolat onu duchovní osobu, do níž pasažéři vkládali tolik
naděje. První důstojník se dostavil, sklonil hlavu a říká:
“Teď nastala chvíle pro tichou meditaci.”
Rozepře s fundamentalistou
Křesťanský fundamenalista se hádal s unitářem o existenci Boha. Jak se jejich
rozepře vyvíjela a nabírala na intenzitě, křesťan zrudl ve tváři hněvem, protože
unitářského skeptika nemohl přesvědčit o své pravdě. Čím více křesťanský
nadšenec svého soka přesvědčoval, tím více byl unitář skeptičtější.
Křesťan nakonec říká: “Víš co, zkus mi tedy dokázat, že Bůh není.”
Unitář s úsměvem odvětil: “Nelze dokázat, že Bůh neexistuje, v to musíš věřit.”
Modlitební nejistota pravověrného unitáře
“Pane Bože, pokud existuješ, zachovej mou duši, pokud nějakou duši mám a jestli
je v tvých silách duši zachovat.”
Veverka či Bůh
V nedělní škole se ptá vedoucí dětí: “Povím vám dnes příběh o úžasném stvoření.
Hádejte, děti, co to je: je to šedé, šplhá po stromech, sbírá oříšky a má dlouhý
huňatý ocásek?”
Frantík se zamýšlí a pomalu povídá: “Jasně že odpověď má být, že to je Bůh, ale
mně se to jeví jako veverka.”
Bůh jako upír
“Tak copak jste dnes probírali ve vašem programu?” ptá se rodič svého dítěte.
“Hovořili jsme o otázce křesťanského pojetí Boha,” říká na to malý unitář.
“Ano? A copak jste se o tom naučili?”
“Naučili jsme se, že Bůh je upír.”
“Opravdu?”
“Ano. Když piješ jeho krev, staneš se nesmrtelným.”
Obrázek Boha
Děti v unitářské nedělní škole mají za úkol nakreslit libovolný obrázek.
“Copak to kreslíš, Lucko?” ptá se učitel.
“Kreslím Boha,” říká na to Lucka.
“Opravdu? Vždyť nikdo neví, jak Bůh opravdu vypadá,” namítne učitel.
“Budou to vědět, až ten obrázek dodělám.”
Potíž s požehnáním
Jeden nadšený automobilista přijel ve své zbrusu nové Alfě Romeo za knězem.
“Otče, dáte prosím požehnání mé Alfě Romeo?”
“Není to vyloučené, synu,” povídá kněz, “požehnání dám i hříšnici, ale řekni mi
napřed, kdo je to ta Alfa Romeová?”
Automobilista byl zklamán takovou nevědomostí kněze v oblasti automobilismu a
šel tedy do nejbližšího protestantského sboru. “Pane faráři, pořídil jsem si
novou Alfu Romeo, dal byste jí prosím požehnání?”
“Ale jistě, proč by ne, ale ta Alfa, to je kdo?”
Cestou domů automobilista podnikl ještě jeden pokus, a to v místní unitářské
obci: “Pane duchovní, koupil jsem si novou Alfu Romeo, dal byste jí prosím
požehnání?” ptá se posmutnělý automobilista.
“Vy máte Alfu Romeo? To je úžasné! Mohl byste mne prosím svézt? Míval jsem ji
kdysi také, je to bezva poježdění,” raduje se unitářský duchovní.
Když se vrátili z projíždky, automobilista se ptá: “A pane duchovní, dal byste
jí teď prosím požehnání?”
“No, proč ne, ale řekněte mi — co je to požehnání?”
Ekumenické varování
Upozornění pro následovníky jakéhokoliv náboženství:
Mít pochyby je normální.
Mít mnoho pochyb je krize víry.
Mít pochyby vždy a o všem je konverze k unitářství.
Charizmatický unitář
Nejzvláštnějším náboženským druhem je charizmatický unitář. Rozebírá otázky
sociální spravedlnosti a hovoří při tom v jazycích.
Co mají upíři a unitáři společné
“Jestlipak víte, co mají upíři společného s unitáři?”
???
“Dvě věci: oba mají kořeny v Transylvánii, a oba se kření, když vidí krucifix.”
Kterak unitář zmate i Ježíše
Kráčel Ježíš krajinou se svými věrnými učedníky. Ti mu vyprávějí, za koho jej
lidé považují: za Jana Křtitele, za Eliáše, za dávného proroka. V zamyšlení pak
se Ježíš ptá: “A za koho mne pokládáte vy?”
Jeden z učedníků povídá: “No, ty jsi přece Mesiáš.”
A druhý učedník, ten, který byl unitář, řekl: “Ty jsi inkarnovaný Logos,
Nejvyšší Pravda, Výboj Věčnosti do časoprostorového kontinua. Ty jsi Duch
Života, Láska největší, kérygma humanity, nejvyšší Moudrost Bytí, archetypální
paradigma.
“Panebože, co to mele ten člověk?” povídá zmatený Ježíš.
NEBE, PEKLO, RÁJ
zpět k obsahu
Unitářský princip úcty k životu vede člověka k zdůrazňování významu tohoto
života oproti životu posmrtnému, v tom se liší od tradičního křesťanství i
jiných náboženských směrů. Úcta k životu, kterou na teologický pojem povýšil
Albert Schweitzer, zakladatel nemocnice v africkém Lambaréne (a mimochodem také
unitář), je základem životní etiky a svým způsobem nejlepší přípravou na odchod
z tohoto světa. Co nás čeká po smrti? Kdo to ví, a kdo to ví jistě? Mnozí lidé
mají o posmrtné existenci jasnou představu — díky své víře. Unitáři nemají
dogmata ani závaznou věrouku vysvětlující jak a co se děje po smrti, i v této
otázce chtějí mít svobodu názoru. Mnohé církve a duchovní společnosti
předkládají lidem ujednocené pojetí věcí posmrtných, o kterém jsou hluboce
přesvědčeni, že je jediné správné. Mnoho unitářů naproti tomu věří, že žít
smysluplně se dá žít i s vědomím, že konečnou pravdu neznáme. Úcta k životu je
velmi prostý životní princip, pokud jej člověk cítí ve svém srdci. A opravdově
žitá úcta k životu nabízí vlastně větší jistoty, než konstrukce víry s obrazy
pekla a ráje...
Unitářské pochyby o pekle
Tři duchovní se sešli v pekle. Katolický kněz, aby vysvětlil, jak se v pekle
ocitl, povídá: “To je moc těžká věc. My máme velmi přísná pravidla o netoužení
po ženách, ale já nedokázal odolat.”
Na to povídá rabín: “Chápu. My zase máme mnoho různých zákonů o stravě. Já jsem
však k smrti miloval šunkové chlebíčky.”
Třetí duchovní však neříkal nic.
“My se ti vyzpovídali. Nechceš nám říct, proč ty jsi v tomto strašném horoucím
pekle?” ptají se ho.
Ten k nim natočí hlavu a zamumlá: “Já jsem unitář a na peklo nevěřím; toto místo
není peklo a já tu nejsem.”
V pekle na prohlídce
Turista přišel do pekla na prohlídku.
“V tomto oddělení máme hříšníky, kteří nedodržovali stravovací tabu svých
náboženství,” povídá ďábel při prohlídce. “V těchto kotlích s vařícím olejem
jsou katolíci, kteří jedli maso v pátek.”
Turista mlčky pokýval hlavou.
“V těchto kotlích jsou zase muslimové, kteří jedli vepřové. A tamhle jsou
hinduisté, kteří jedli hovězí.”
Turista kývnul v pochopení.
“A v těchto kotlích jsou unitáři.”
“Čím ti se provinili?” ptá se turista.
“Jó tak tihle ptáčkové,” povídá ďábel, “pili kávu z neumytých hrníčků.”
Otázka věčného zatracení
Agilní křesťan se pokoušel přesvědčit unitáře o hrozbě věčného zatracení a
utrpení v pekle za osobní i dědičné hříchy. Křesťan citoval pasáže z Bible,
používal všechny způsoby, aby pochybujícího skeptika přivedl na pravou víru.
“Cožpak by to bylo možné, aby nebylo žádného božího trestu?” ptá se. “Kdybych já
byl unitářem a nevěřil na potrestání v pekelných plamenech a věčné zatracení,
mohl bych vás pak praštit do hlavy, ukrást vaše auto a odjet, a beztak bych šel
po smrti do nebe...”
“Pane, kdybyste byl unitář, tak by vás taková věc ani nenapadla,” opáčil unitář.
Unitář před nebeskou branou
Starý unitář, známý jako racionalista a skeptik, jehož náboženství vždy muselo
být v souladu s vědeckým poznáním, zemřel. K jeho velikému překvapení se ocitl
před nebeskou branou, kde ho již očekával svatý Petr.
“Než tě pustím do nebe, musíš mi dokázat, že jsi vedl dobrý život,” říká svatý
Petr.
“S radostí, ale než začnu, musíš napřed ty mně dokázat, že toto je opravdu
realita a nikoliv jen iluze, způsobená zvýšenou mozkovou aktivitou v okamžiku
klinické smrti,” povídá pochybující unitář.
“No tohle,” pomyslel si svatý Petr, “to je tedy drzost.”
V tom se ozval rozhodný hlas z nitra nebes: “Nech ho vejít! Je jedním z nás!” To
nebeští unitáři se postavili na obranu svého bratra.
Unitář — karbaník
I zemřel jeden unitář, který za svého života miloval karban. Po smrti šel rovnou
k bráně nebeské.
“Zpátky,” řekl mu nebeský klíčník, “máme tady o vás zápisy, že jste často hrál
karty, a co víc, že jste někdy i podváděl!”
“To tedy není žádná spravedlnost, protože i když jsem karty hrál, byl jsem
dobrým člověkem. Nebe si zasloužím.”
Nebeský klíčník znejistěl a zavolal tedy samotného Pána Boha, aby věc rozhodl.
“Pravda, byl jsi dobrý, pomáhal jsi druhým, podle unitářských principů žil,
jenom ten karban...” rozmítá Pán Bůh, “za ten bys měl jít do pekla. Ale víš co,
ať o tvém osudu rozhodne to, čím sis jej ohrozil. Zahrajeme si partičku. Svatý
Petře, přines karty.”
A Pán Bůh míchá, chystá se hned rozdávat. V tom unitář ho zastaví a povídá: “Ale
to si vyprošuji, žádné zázraky. Na ty já nevěřím!”
Unitářský očistec
Na cestě do nebe se v zástupu setkají dva unitáři. Když přijdou před nebeskou
bránu, svatý Petr povídá: “Tak vy jste unitáři a na nebe jste nevěřili? Běžte si
tedy odsloužit sto let do pekelného očistce a pak přijďte zpět. Ale moment,”
zamyslí se najednou svatý Petr, “vy jste mi nějaký povědomý. Co vy jste dělal u
unitářů?”
“Sloužil jsem tam pět let ve Správním sboru a deset let v Dozorčí radě.”
“Á, tak to je jiná, pojďte dál, vy už máte očistec za sebou.”
Ani nebe není dokonalé
Přijde unitář do nebe, kde ho provádí svatý Petr.
“Tak tamhle vidíš ovečky pasoucí se v poklidu vedle lva a vlka, tamhle jsou tví
milovaní, kteří zemřeli před tebou, tamhle můžeš hodovat co hrdlo ráčí,
odpočívat na věky — zkrátka vítej v ráji.
“A co knihovnu, tu tady taky máte?” ptá se unitář.
“Ale jistě, naše rajská knihovna skýtá nekonečné řady knih, kde můžeš trávit
svůj čas podle libosti.”
“Jsou tady také nějaké diskusní kroužky a skupiny?”
“Samozřejmě,” konejší ho Petr.
“A co káva, kafíčko, máte tady?”
“To ne, to mají pouze v pekle.”
“Hmmm, a nemohl bych to peklo s nebem podle potřeby prostřídat?” zamýšlí se
unitář.
POSLEDNÍ POŘÍZENÍ
zpět k obsahu
Harmonický rozvoj osobnosti, také jeden z unitářských principů, vede člověka
k chápání vnitřních souvislostí života na Zemi i ve vesmíru, k rozvoji fyzického
i duševního, materiálního i duchovního, a také k vnímání přirozenosti smrti.
Rozloučit se s tímto světem, když člověk cítí, že přišla jeho poslední hodina,
to není jen tak. Ač blízkost smrti je věcí vážnou a v životě člověka posvátnou,
přece se i v ten okamžik může projevit to, čím a jak člověk žije. Proto se
“typický unitář” může i v těch chvílích jevit poněkud svérázně...
Požehnání zraněnému unitáři
Jednou náklaďák porazil unitáře. Ten pak ležel na chodníku ve velice vážném
stavu a čekal na sanitku.
Někdo ze svědků nehody, který stál opodál, povídá: “S tím člověkem je to vážné.
Snad bychom měli pro jistotu zavolat kněze, aby mu požehnal.”
Zraněný unitář to však zaslechl a zvolal: “Kdepak, zavolejte mi unitářského
duchovního, aby vedl diskusi o významu požehnání!”
 |
|
Test unitářské víry |
Kufry s penězi
Jedna velmi movitá paní ležela těžce nemocná a tušila, že její poslední hodina
se přiblížila. Poprosila o návštěvu své dobré staré přátele: katolického kněze,
baptistického pastora a unitářského duchovního. Když se sešli u jejího lůžka,
sdělila jim své přání:
“Moji drazí přátelé, jsem vám vděčna za vaše přátelství. Nedělám rozdílu mezi
náboženstvími, a jsem vám všem vděčna za vaši duchovní podporu. Chtěla bych vás
požádat o poslední službu. Prodala jsem všechen svůj majetek a peníze za něj
jsou uloženy v těchto třech kufrech. Ty si chci vzít s sebou do hrobu. Prosím
vás, abyste si každý jeden vzali, a v den mého pohřbu je společně hodili do mého
hrobu.”
Každý z duchovních si tedy vzal s sebou domů jeden kufr plný peněz. Za několik
dnů paní opravdu zemřela. Duchovní společně vykonali její pohřeb a v daném
okamžiku vhodili kufry s penězi do hrobu.
Po pohřbu společně v zamyšlení kráčili ze hřbitova. Vtom kněz povídá: “Přátelé,
musím se vám k něčemu přiznat. Nemohl jsem si pomoci, ale potřeboval jsem pět
tisíc na sbírku pro chudé, tak jsem je z kufru vzal... Věřím, že mi to Pán Bůh
odpustí.”
Na to povídá baptistický pastor: “Chápu, jak ti je. Náš kostel je v žalostném
stavu, vzal jsem si z kufru deset tisíc na opravu. Jsem přesvědčen, že je naše
přítelkyně nebude postrádat. Denně se za ni modlím.”
Unitářský duchovní potřásl hlavou a povídá: “To jste mne tedy překvapili,
přátelé! To já dal do kufru šek na celý obnos!”
 |
|
Unitářská představa Soudného dne |
Poslední unitářské rozhřešení
Odsouzenec v cele smrti prožívá svou poslední noc. Navštíví ho dozorce a ptá se:
“V tomto okamžiku lidé s vaším údělem nacházejí útěchu v rozhovoru s naším
vězeňským kazatelem. Chtěl byste využít té možnosti a pohovořit o otázkách
života a smrti?”
“Děkuji za nabídku, ale když já v dětství vyrůstal v unitářské obci,” říká
odsouzenec.
“Aha, chápu. V tom případě – chtěl byste raději pohovořit s profesorem
matematiky?”
Když se unitáři stane autonehoda
Stalo se nestalo, jednou do sebe narazila dvě auta na křižovatce. Oba řidiči
byli vážně zraněni. Když přijeli policisté a viděli stav věcí, zeptali se obou
řidičů, zda by pro jistotu chtěli pohovořit s knězem.
První řidič byl katolík a prý ano, že by chtěl s knězem mluvit. Jeho kněz přijel
okamžitě.
Druhý řidič řekl, že je unitář. Jeden z policistů věděl o unitářské obci ve
městě. Zavolal tam tedy a duchovní byl za malou chvíli na místě nehody.
Přispěchal k zraněnému řidiči, ale než se mohl představit, slyšel, jak katolický
kněz začíná zpověď prvního řidiče otázkou: “Věříš v Boha Otce, Syna Ježíše
Krista, a Ducha svatého?”
Unitářský duchovní, aby nevypadal méně profesionálně než kněz, se sklonil nad
zraněným unitářem a pravil: “Věříš v hledání pravdy, sociální spravedlnost a mír
ve světě?”
 |
|
"Hej, vy tam, nejen že se
to vaše skřehotání nedá poslouchat, ale obsah těch vašich
unitářských písní svědčí o tom, že byste se měli přesunout dolů k
nám!" |
Kdo že je arogantní?
Křesťanský fundamentalista se baví s unitářem a začíná být podrážděn jeho
nadvěcností.
“Uvědomuješ si, co se bude dít, až v soudný den budeš stát před Bohem?”
“Ale docela jo,” povídá na to unitář, “Bůh toho bude mít docela dost na
vysvětlování. Mám k jeho chování dost připomínek.”
TOLERANCE, SYSTÉM, DŮSLEDNOST
zpět k obsahu
Unitáři jsou známí svým důrazem na pomoc bližnímu a úsilím o sociální
spravedlnost. Tento postoj je rovněž zakotven v unitářském principu o
demokratickém způsobu rozhodování. Demokratický systém organizace není v
církvích a náboženských společnostech zrovna obvyklý, protože tam zpravidla
rozhoduje úzká skupina, hierarchicky daná. Pro unitáře je společné rozhodování
důležité, i když nezřídka mohou narazit na netušené potíže. Demokratické
rozhodování je pro ně důležité, protože je nutností tam, kde má vládnout
tolerance, která je opět nezbytná ve společenství, které je organizováno na
základě, jenž neobsahuje závaznou věrouku a dogmata. Tolerance však má jistě svá
úskalí a jak se říká, nic se nemá přehánět. Třebaže pro unitáře je tato myšlenka
samozřejmostí a oni se snaží nacházet meze a hranice tolerance, jejich snahy o
toleranci se nezasvěcenému pozorovateli mohou jevit svérázně... Některé věci
jsou přece jaksi dané, aniž by člověk musel do hloubky přemýšlet, například zda
je eticky správné pojídat druhé lidi, nemyslíte? Zkrátka unitáři to se svou
snahou o toleranci nemají leckdy snadné.
Potíže s unitářskou tolerancí
Ptá se maminka malé Martinky: “Tak o čem jste dnes hovořili
v programu pro děti?”
“O kanibalismu.”
“O kanibalismu? A co říkala vedoucí, byla pro nebo proti?”
“Říkala, že se musíme rozhodovat každý sám za sebe.”
Náboženství bez kréda
Hovořil zájemce o unitářství s členem unitářské obce: “Co tím myslíš, když
říkáš, že unitářství je náboženství bez kréda? Znamená to, že nevěříte ničemu?”
“Kdepak, to rozhodně ne.”
“No, tak čemu tedy věříte?”
“Třeba tomu, že je dobré mít náboženství bez kréda.”
Cestou na konferenci
Cestou na konferenci s tématem náboženské tolerance spolu cestovali jedním autem
unitář, hinduista a žid. Jejich auto mělo poruchu a museli proto přenocovat ve
vsi na statku. Bohužel tam však byl k dispozici pouze jeden dvoulůžkový pokoj,
takže jeden z trojice měl zůstat na noc na slámě ve stodole. Hinduista to
přivítal a řekl, že mu to nečiní nejmenší problém.
Po chvíli se však ozvalo zaťukání na dveře. To se hinduista vrátil, že prý ve
stodole nemůže nocovat, protože tam je kráva, a to prý mu jeho náboženství
nedovoluje. Žid se tedy uvolil jít do stodoly na noc.
Po chvíli se však ozvalo zaťukání na dveře. To se žid vrátil, že prý ve stodole
nemůže nocovat, protože tam je vepř, a to prý mu jeho náboženství nedovoluje.
Unitář se tedy uvolil jít do stodoly na noc.
Po chvíli se však ozvalo zaťukání na dveře. Stáli tam vepř a kráva.
 |
|
"Tomu nevěřím! Proč o tom nechce
diskutovat?" |
Když zkřížíš unitáře s jehovistou
Víš, jaký bude výsledek, když zkřížíš unitáře s jehovistou? No přece člověk,
klepe na dveře cizích lidí, aniž ví proč.
Podivný trosečník
Uprostřed širého oceánu v bouři ztroskotala loď a přežil jen jeden velmi zbožný
a přemýšlivý člověk. Když ho po několika měsících konečně objevili záchranáři,
zjistili, že si na ostrově zbudoval dva kostely. Proč dva, zeptali se ho.
“No přece jeden, kam se chodím modlit. A ten druhý je unitářský, tam chodím
diskutovat.”
Boží zjevení
Správní sbor unitářské obce řeší veliké dilema, jak použít peníze z velikého
daru, kterého se obci dostalo jako dědictví od jednoho zesnulého člena.
“Měli bychom celou částku použít na pomoc chudým,” říká jeden člen správního
sboru.
“Tak to by nebylo dobré, to by nám dárce neschválil,” míní druhý, a vypočítává
při tom důvody, proč by tomu tak být nemělo.
Diskuse pokračuje a nabírá na intenzitě. Členové správního sboru dumají,
hloubají a dohadují se. Hlasují, ale závěru se dobrat nemohou, protože polovina
soudí tak a druhá polovina naopak. Předseda sám je rozpačitý, když vidí
rozpolcenost názorů.
“Víte, možná bychom se na věc měli podívat jinak, ne jen z našeho osobního
pohledu, ani pouze jako naše malé společenství. Mám dojem, že Bůh sám by se
zastal svých chudých a dozajista by chtěl, abychom naše dědictví použili na
dobročinné účely,” povídá duchovní.
V tom okamžiku se venku obloha zatáhne, až je docela černá. Za oknem se však
pojednou rozjasní, ukáže se postava v bílé říze, která v ruce drží svitek
svatého písma a ukazuje na slova: “Rozdej chudým, co máš.”
“Vidíte, sám Bůh nám pomohl s rozhodnutím,” povídá potěšený duchovní.
“Jenomže On není členem správního sboru,” povídá předseda.
Trable s unitářskou organizací
Sedí unitářský duchovní se dvěma kolegy z protestantských církví při jejich
pravidelné schůzce, kde si vyměňují zkušenosti.
“Mně stačí říci, že druhý den je třeba se sejít a udělat, co je třeba, a všichni
členové přijdou,” chlubí se jeden.
“Já to mám těžší,” říká druhý. “Já to musím oznámit aspoň týden dopředu.”
“Organizovat mou obec je téměř nemožné,” říká unitářský duchovní. “Má zkušenost
je, že snazší je sehnat kočky do stáda, než unitáře na schůzi.”
Unitářský přístup k výměně žárovky
Kolik unitářů je zapotřebí, aby se vyměnila špatná žárovka? Dvacet. Sedm z nich
vytvoří výbor, který bude rozhodovat, jakým způsobem by žárovka měla být
vyměněna. Tři založí radu, která vyhodnotí teologický význam výměny žárovky,
další tři ustanoví diskusní skupinu, která posoudí, zda z ekologických důvodů
bude lépe použít tradiční nebo fluorescentní žárovku. Výbor dalších šesti
posoudí nejvhodnější závit a spotřebu chystané žárovky. A poslední z dvaceti je
ten, který půjde a vymění ji bez konzultace s ostatními devatenácti.
Netřeba dodávat, že tento složitý proces přinese mnoho debat a rozepří mezi
běžnými členy v unitářské obci po celý následující rok.
Duchovní žárovka
Kolik pravověrných unitářů je zapotřebí, aby se vyměnila žárovka? Ani jediného.
Opravdu pravověrní unitáři věří, že žárovka má sama dojít k přesvědčení, že se
musí změnit.
Věková hranice pro členství
Unitářská obec řešila dilema, zda snížit věkovou hranici pro členství, o které
se ucházelo několik mladých lidí, včetně třináctiletých a čtrnáctiletých. Jeden
dospělý namítá: “To přece není možné, vždyť jak by mohla třináctiletá dívka
rozumět tak složitým otázkám, jako je rozpočet?”
Shromáždění unitářů zahučelo souhlasným mručením. Ale pak jeden člen povstal a
povídá: “Podívejte, mně je šedesát a v našem rozpočtu se nevyznám, co by se za
nehet vešlo — a po čtyřicet let nikdo nikdy nenamítal nic proti mému hlasu.”
Posvátnost pochyby
Pro unitáře je pochybnost posvátná. Není to hřích, nýbrž posvátný úkon.
Unitáři a Pilát
“Co mají unitáři společného s Pilátem?”
???
“Jako Pilát se pochybovačně ptají: ‘Co je pravda?’ a také nečekají na odpověď.”
Sebejisté přivítání
“Vítejte na našem nedělním shromáždění,” vítá duchovní přítomné. “Protože je
dnes mezi námi mnoho hostů, kteří jsou zde poprvé, dovolte mi jen krátce
shrnout, kdo jako unitáři jsme: Věříme na toleranci a nesnášíme kohokoliv, kdo
je netolerantní. Jsme vždy upřímní, dokonce i když to předstíráme. Jsme
optimisté; kdo nevidí pozitivní stránku věcí, ten nás deprimuje. Naše obec je
přísně demokratická, protože předseda nedovolí jinou možnost. Máme své kritiky,
ale ti jsou paranoidní, nemají to v hlavě v pořádku a mají postranní úmysly.
Svoboda víry je u nás nařízena a nikdo ji nikdy nesmí porušit. Dogmatismus
zásadně nedovolujeme. Vítejte tedy, přátelé, v našem společenství, které vyniká
tolikerými naprosto ojedinělými věcmi, zejména pak skromností.”
Špatná zpráva pro papeže
Jednoho dne telefonuje Bůh do Vatikánu papeži a říká: “Papeži, mám pro tebe
jednu dobrou zprávu a jednu špatnou. Tou dobrou zprávou je to, že už mám dost
toho lidského dohadování a rozhodl jsem se, že od teď bude už jen jedno
náboženství.”
“To je báječné,” říká na to papež, “a jaká je ta špatná zpráva?”
“Volám ti z mezinárodního kongresu unitářů.”
 |
|
"Dobrá, uvážím tu nabídku.
Nejdřív mi ale řekněte: používáte plynové nebo elektrické topení?" |
O následování instrukcí
V unitářské obci se v neděli dopoledne porouchala kopírka, což představuje pro
obec nemalou katastrofu. Skupina unitářů se sešla kolem kopírky a mudrovala, co
s tím. Po nějaké době jeden zvolá: “My jsme ale hlupáci, vždyť jenom došel
papír! Tady bliká nápis — doplňte papír v zásobníku. Nemůžete snad někdo
následovat instrukce?”
“Kdybychom byli ten druh lidí, kteří následují instrukce, nebyli bychom unitáři,
nebyli bychom tady a neměli bychom tento problém,” zaznělo z davu.
Pochybující správní sbor
Stalo se prý v jedné více tradiční unitářské obci, že se správní sbor dlouze
přel s duchovním. Duchovní se pokoušel prosadit novou věc, která měla velice
pomoci obci, ale členové správního sboru byli jednotně proti.
“Podívej, jsi sám jediný pro svůj návrh, ostatních osm je proti,” povídá
předsedkyně.
Rozzlobený duchovní nakonec říká: “Podívejte, to není jen tak něco, co bych já
chtěl prosadit. Vždyť sám Bůh to tak chce!”
Členové správního sboru však měli vážné pochybnosti. Duchovní se tedy počal
modlit a prosil Boha o znamení. Když svou modlitbu dokončil, s nebe sjel dolů
blesk, uhodil do zvonice a do židlí v místnosti, kde se konala schůze. Všechny
židle byly spáleny na prach krom té, na které seděl duchovní. Nikomu se však nic
nestalo.
“Vidíte, jakou má můj návrh podporu?” povídá duchovní, teď zcela přesvědčen, že
ostatní přijmou jeho návrh.
“Teď máš jen o jeden hlas víc a osmičlenná většina je stále proti,” povídá
předsedkyně.
POKUS
O DEFINICI NEDEFINOVATELNÉHO
zpět k obsahu
Z již výše napsaného asi lze usoudit, že definovat unitářství není zrovna
jednoduché, a tím spíše jednou větou. Leč i takové pokusy jsou známy. Posuďte
sami, jak úspěšné!
☺ Unitářství je náboženství, které nabízí více otázek než odpovědí.
☺ Unitáři věří v jednoho Boha, více či méně.
☺ Unitářství je přestupní stanice pro lidi na cestě ke konzervativním
náboženstvím nebo ven z nich.
☺ Dohadovat se s unitářem o náboženských otázkách je jako zápasit s vepřem v
bahně. Brzy zjistíš, že se to vepři líbí.
☺ Unitáři jsou ateisté, kteří se ještě nezbavili zvyku chodit do kostela.
☺ Unitář je osoba, která chce činit dobro, ale nechce si nechat poroučet jak.
☺ Unitáři se nesnaží ani tak o to, aby lidi přivedli do nebe, jako spíš o to,
aby nebe přinesli lidem.
☺ Jediný hřích unitářské víry je souhlasit s názorem druhých bez rozmyslu.
☺ Unitáři chtějí, aby druzí, kteří jsou jako oni, přemýšleli — a nikoliv aby
druzí přemýšleli jako oni.
☺ Unitářství je záchranná síť pro padajícího křesťana.
☺ Unitářství je na půl cestě mezi náboženstvím a útulnou hospůdkou.
☺ Unitářství je kompromis pro nezařaditelné.
Pokud vás unitářské vtipy
zaujaly,
můžete si u nás vyzvednout
vytištěnou verzi!
zpět k obsahu
|
