|
KDYŽ JÁ A
TY SE MĚNÍ V MY
Rev. Dr. Petr Samojský
16. 5. 2010
Čtení k
promluvě
Když přísaha naše srdce spojí
a tichá píseň z chóru zanotí, my navždy zůstaneme svoji, Ty moje a já Tvůj až do
smrti.
– Lope De Vega
Každý den je malý život – každé probuzení a vstávání je malé narození, každé
čerstvé jitro je malé mládí, každé uléhání a usínání je malá smrt.
– Arthur Schopenhauer
Anglický básník počátku
17. století John Donne, představitel metafyzické poezie a později anglikánský
duchovní, ve svých meditacích napsal: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe.
Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu,
je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel
nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto
se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“
Je to zvláštní myšlenka.
Nikdo není opuštěným ostrovem vprostřed moří, nikdo není sám, třeba by se tak i
cítil. A ano, to je jistě pravda. Můžeme se cítit osaměle, izolovaně, a třeba i
žalostně, bezvýchodně osaměle. Ale je to pouze naše perspektiva, naše iluze,
které v té chvíli podléháme – třebaže nás to v té chvíli patrně neutěší...
V našem životě obvykle
všechno hodnotíme z pozice svého JÁ. Hodnotíme tak věci kolem nás, jestli se nám
hodí, jestli je můžeme k něčemu nějak použít, hodnotíme tak i druhé lidi, je to
naše stálá perspektiva: JÁ ve spojení s někým druhým, s něčím jiným. Vždy je tam
prostor, mezera, propast, mezi mým JÁ a tím druhým, a já se ji snažím překlenout,
snažím se vytvořit spojení, a to tak, aby to spojení nejlépe bylo podle mých
představ potřeb.
Platón řekl, že „muž a
žena jsou dvě poloviny, které spějí k tomu, aby vytvořily celek.“ My si můžeme
říct, že to neplatí jen o muži a ženě, ale právě o čemkoliv, s čím se snažíme v
našem životě vytvořit vztah, to spojení. Ale ve vztahu mezi mužem a ženou (anebo
mezi mužem a mužem nebo ženou a ženou, podle jejich orientace) je to nejvíce
viditelné. Moje osobní JÁ se setkává s TY... Dvě entity se ohledávají, vzájemné
zkoumají. A když moje JÁ shledá, že spojení je perspektivní, otevírá svou
obrannou ulitu, vychází vstříc TY a stává se zázrak: vytváří se MY!
V našem životě to
spatřujeme kolem sebe v té velmi praktické podobě, když lidé vytváří rodiny.
Rodina, to je exemplární příklad existence MY. MY, rodina. To je víc, než JÁ
jako já. Nicméně vytvoření, ale hlavně udržení tohoto vztahu MY není vůbec
jednoduché!
Před časem jsem v
antikvariátu koupil krásnou publikaci od Karla V. Kuttana z roku 1912 s názvem
Sbírka přání dívkám, milenkám a nevěstám, nápisů do památníku a přání k svatbě.
Z ní vám teď přečtu jedno krásné přání, které sice z hlediska kvality poezie
pokulhává, ale myšlenky obsahuje krásné:
Nechť spolná láska, jež Vás k sňatku vedla,
Vás doprovází pásmem Vašich cest
a plánů spleť, jež mysl krásně předla,
kéž ve skutečnost uvedena jest.
Ať nikdy rmut a starost nezavítá
u Vaši klidnou, milou domácnost,
jen štěstí ať Vám ve ústrety lítá
a radost spěj k Vám jako denní host.
Vždy mějte jeden ve druhého víru
a vzájemně si ve všem pomozte,
poplyne žití v nejkrásnějším míru
a blahobyt Vám jistě poroste.
Byť překážka se někdy v cestu vpletla,
jí spolná láska bude odklízet
a po bouři zas vzejde více světla
jímž nechť Vám září libě celý svět.
Takových přání je v knize
celá řada, a dalo by se říct, že optimismem, nadějí a živou láskou zrovna dýchá.
Jeden verš za druhým, každá báseň je pozitivní a čtenáře přivádí k optimistické
vstřícnosti, k uvědomění, že skutečně žádný člověk není ostrov sám pro sebe.
Stačí jen otevřít své srdce, otevřít se lásce, a člověk se rozplývá v krásném,
širém MY.
Pozornému čtenáři ale
neunikne druhá vnitřní strana inzerce, kde se věci dávají do praktičtějších
souvislostí. Čteme tam upoutávku na další knihu téhož nakladatelství: „Bez
advokáta vzorně vykonávati bude každý čestné povinnosti poručenské, sám sepíše
si různé návrhy a oznámení za řízení úřadu poručenského se vyskytující, rovněž
bez advokáta dojdou v plné míře uplatnění svých nároků nemanželské děti, neboť
snadno donutí se k plnění povinností každý nesvědomitý otec, pakli-že si zakoupí
jejich poručník nebo nešťastná matka právě vydanou knihu Rádce poručníků.“
Kniha přiznává, že ani v
oblasti, kde setkání, souznění a splynutí JÁ a TY je relativně nejsnazší, tedy
mezi milenci, partnery a manžely, věci nejsou tak snadné, jak by se mohly na
první pohled jevit. Když se lidé do sebe zamilují, když spolu tráví první čas
svého vztahu, když se mezi nimi prolomí hranice intimity, když spolu plánují
svatbu, manželství a děti, a když pak stojí před oltářem a říkají si své
manželské ANO, je na nich znát, jak se jejich dvě JÁ změnila ve společné MY. Je
to krásná věc, je to zázrak.
Ale vydrží jim to? Vydrží
jim to jak asi dlouho? Všední rutina, každodenní život, běžné problémy a rozpory
jim to jejich MY naruší a znovu budou dvě JÁ zápasit o spojení s TY, aby snad
opět nastolila ten krásný a duchovní stav velkolepého MY...
Tak zřetelně složitý je ten proces sjednocení JÁ a TY v případě nejsnazším: u
rodiny, v manželství. A což teprve ve všech jiných typech vztahů? Mezi přáteli,
mezi kolegy v práci, mezi známými, ve vztazích s lidmi, které dobře neznáme nebo
dokonce které vůbec neznáme, a což teprve s nepřáteli? S lidmi, které nenávidíme
nebo kteří nenávidí nás? Dá se tam vůbec hovořit o nějakém ideálu splývání JÁ a
TY v to úžasné a duchovní MY?
Běžný světský člověk se
zasměje: cožpak jsem blázen, abych se snažil nějak splývat s druhým člověkem,
který mě nemá rád nebo který mě dokonce nenávidí? A přece se nebudu nějak
ztotožňovat s člověkem, kterého nesnáším? Pokud můžu, tak se mu vyhnu. Anebo,
jako to vidíme v našem světě v politice a ve společnosti, toho, koho nesnáším,
pomluvím, zkompromituji nebo zesměšním.
Nemoudrý člověk se snaží
rozšiřovat své JÁ vlastnicky, majetnicky. Opatřuje si věci, opatřuje si vztahy.
Nepřekračuje hranice svého JÁ, ale snaží se vtahovat druhé do svého světa. Má
pocit souznění, když druhé vlastní, když je ovládne. Není schopen vytvořit
opravdové MY spojením s TY.
To je běžný přístup
světského člověka. Ale člověk, který už trochu nahlédl do moudrosti života,
člověk duchovní, je schopen vidět hlubší souvislosti. Ví už, že všechno je se
vším spojeno. Člověk je makrokosmos, úhrn entit, buněk, malých částeček bytí. Ty
člověka vytváří.
A podobně v jiném měřítku
člověk je buňkou většího celku. Pokud v něm je nenávist a zášť, nemůže
spolupracovat s buňkou druhou, vůči které tu nenávist a zášť cítí. Je vlastně
destruktivním elementem celku, podporuje zhoubné rakovinné bujení.
Duchovní člověk ví, že zdravá, tvůrčí a moudrá cesta životem je cesta souznění,
a to po něm vyžaduje, aby se průběžně snažil o překračování hranic svého JÁ
směrem k TY a vytvářel tak MY, a to nejen s těmi, se kterými jsem spřízněn anebo
se kterými jsem spřízněn volbou, ale také i s těmi, kterým bych se raději vyhnul.
A to všechno proto, že je to v zájmu harmonie celku. Jak říká Ježíš: „Jestli
nemilujete své bližní, které vidíte, jak potom můžete milovat Boha, kterého
nevidíte?“
Když hovořím o procesu
rozšiřování JÁ směrem k TY, aby vznikalo širší MY, nemám tím na mysli nutně jen
nějaký mystický prožitek, hlubokou duchovní zkušenost, i když ta je samozřejmě
na té cestě vydatnou pomocí. Ale mám na mysli také běžnou schopnost asertivity,
umění vytvářet zdravé a nekonfliktní vztahy. Zdravý vztah může vzniknout jedině
oboustranným opuštěním hranic teritorií svých osamělých JÁ, vstřícností vůči TY
a ochotou vytvořit MY.
Abychom toto dokázali,
ale nejen jednou, tam či onde, ale abychom se v tom umění zdokonalovali průběžně,
můsíme brát svůj život ne jen jako momentálně hotové bytí, kdy říkáme – já jsem
takový, tohle mám rád, tohle nesnáším. Musíme brát svůj život jako proces
stávání. My na jednu stranu jsme, existujeme ve svém bytí, ale současně se
průběžně stáváme se něčím, jiným. Naše stávání se je neopakovatelné a nevratné.
Žijeme. A jde o to, čím se stáváme, jakými se stáváme, a jakou cestou se stáváme.
A proč se vlastně těmito
myšlenkami zaobírat? Proč se snažit stávat se MY? Protože je to krásné, když se
to povede. Nechť se nám daří vytvářet to krásné, velkolepé MY, co nejčastěji to
jde.
|
