ÚVOD
PROGRAM
KONTAKT
ČINNOST
POUTNÍK
(e)KNIHY
NSČU
MS Ostrava
Facebook
KNIHOVNA
ODKAZY
FOTKY
IUCP
OŠS   FB
Praha   FB
Plzeň
Teplice
Liberec
Sdílení:
 
1/2005 2/2005 3/2005 4/2005 5/2005 6/2005 7/2005 8/2005 9/2005 10/2005

Poutník 1/2005

Jarmila Plotěná:

Unitářské otazníky

To naše unitářské tázání a dotazování, naše pochybování a hledání, má nebo nemá konce? Klást si otázky a už předem si být jist, že vlastně neexistuje na ně odpověď, mít takové otázky bez odpovědi, je svým způsobem také dogmatismus – dogmatismus neodpovědi a neřešení, kult nekonečnosti, tedy vlastně permanentního nevědění. Klást si otázky s nadějí, že řešení se najde, odpověď pracně hledat, řešení a rozuzlení si nestranně, nepodujatě přát a pro ně pracovat, to dá námahu. Jsou to dva zcela různé druhy kladení si otázek, dva zcela jiné druhy přístupů.

Mít v obci otazníky a společně hledat jejich řešení, společně chtít rozuzlení otázek teoretických praxe se týkajících i otázek praktických s teorií dobrou a životaschopnou souvisejících, je společné dílo obecné, všeobecně prospěšné, tudíž unitářské – praktické a duchovní dílem nerozborným.

Nadšení pro takových otázek řešení moc a moc přeji všem unitářům a nejen jim v lednu, v únoru a pro další měsíce nadcházejícího občanského roku. Přeji nám všem k tomuto sílu, radost, elán a inspiraci, tedy dary pozemské i nebeské, které lze poněkud přivolat a přitáhnout si do obce společnou domluvou, prací a namáháním. A kouzlo se může uskutečnit...

To, co se jevilo jako kouzla, bylo jen osobní sjednocení nebeského světa a pozemského ohně, ducha a přirozenosti. Vždy, když se objeví takové sjednocení v lidské podobě, dosvědčuje svědectvím života božskou jednotu ducha a přirozenosti, znovu pro ni otevírá lidský svět, který se této jednotě neustále odcizuje, a probouzí zanícenou radost. Neboť pravá zanícenost nepochází ani z ducha, ani z přirozenosti, nýbrž z jejich sjednocení.

Martin Buber

 

Cesta bdělosti

„Bdělost, toť vše“ říkali starší Mistři a mínili tím nejen bdělost během jógy, cvičení a meditace, ale především bdělost během denního (i nočního) žití, bdělost celého dne – rána, poledne, večera i noci. Někteří tím mínili absenci spánku (OKO NIKDY NESPÍ – kniha), ale to lze jen zcela výjimečně za zcela specifických, u nás se nikde nevyskytujících podmínek. Jiní tím mínili bdělé sny, v nichž člověk má nad svými snovými obrazy a ději vládu a tito učitelé byli blízko vysvětlení podstaty bdění, ale popisovali a na žácích vyžadovali spíš už jen výsledek stavu vědomého života za běžných situací. Ti, kteří učí bdělost pro všední den a obvykle se vyskytující životní situace, učí zpravidla jak být vždy přítomen a myslím, být bdělý tam, kde právě jsem, ti jsou této METODĚ BEZ METODY nejblíže. Avšak jen ti, kteří začínají myslí, jejím ovládnutím, směrováním správným směrem, podávají nejúčinnější nauku se skutečnými konkrétními výsledky, dostavujícími se s matematickou přesností po „vyježděných kolejích zákonitostí“ účinků a následků.

Zatímco nebdělá rozptýlená duše si tvoří obrazy bohů a přemítá o jejich vlastnostech, působnosti a nárocích na člověka – cesta bdělosti jde za veškerá zobrazení a představy, za všechnu bohoslužbu a rozdělení. Zatímco nebdělá rozptýlená, ale zbožná duše vytváří všechny konfese a jejich různosti a při veškeré snaze a touze po dobru vede k rozdělení, cesta bdělosti sjednocuje vnitřním porozuměním bez nutnosti poznané kodifikovat, o něm přesvědčovat, v jeho jménu kohokoliv „obracet“ nebo si jeho pomocí osobovat právo vlády a rozhodování. Zatímco rozptýlená duše vytvořila všechny ty pestré rozdílnosti, rity a uzákonění – cesta bdělosti je sama sobě vnitřním nepsaným zákonem a vede k jednotě a shodě (prostřednictvím) díky poznání tak nápadně podobného v tak nápadně rozdílných dobách, kulturách, kultech, podmínkách a místech.

Radost ze společně sdílené Moudrosti, nikým neuzurpované a nikým nevlastněné, je tou nejpřirozenější bohoslužbou a sdíleným společenstvím, které se vždy a všude organizuje bez vnější organizace, chápe a poznává bez oficiálního učení a školy, která by byla všem společná a učila pro všechny platné metody a zaručené návody jak dojít k vědění o neviditelné straně světa a řešení tajemství života. Tato „metoda bez metody“ však zpravidla pracuje s myslí, slovem a jednáním, které jsou pro ni nástroji bdělosti. Jak se tato bdělost navozuje a jak se v ní setrvává, učí už individuální směry a školy velmi odlišně.

Jarmila Plotěná

 

Bohumil Houser:

Probuzenému pádem do řeky

Nyní nezbývá než plavat -

klidně, pozorně a s pílí

třeba i mezi krokodýli

ke svému domovu a k cíli.

 

Objímej vše, co je ti drahé

neb stejně v proudu vše ztratíš

ale v srdci pevně drž

To, co je Ti nejdražší.

 

To, co potřebuješ

ponech si

či vezmi.

 

To co nepotřebuješ

odlož a nevracej se k tomu

nikdy!

 

Podstata Světa – dobra a zla

Neale Donald Walsch „Hovory s Bohem“

Tato kniha je „inspirovaným zápisem“, který vznikl tak, že se autor rozhodl napsat dopis nikoli určitému člověku, o němž si myslil, že ho šikanuje, ale tomu, kdo ho šikanuje ze všech nejvíce – Bohu. Byl to dopis plný zmatených odsouzení, obsahující mnoho „zlostných“ otázek. A autor říká: „Když jsem dopsal poslední hořkou a nezodpověditelnou otázku a připravoval se odložit pero, má ruka zůstala nad papírem, jako by ji tam držela nějaká neviditelná síla. Najednou se pero začalo pohybovat samo od sebe. Neměl jsem nejmenší představu o tom, co budu psát, ale zdálo se, že mě něco napadá, a tak jsem se rozhodl pokračovat. Na papíře se objevilo...“

Nemám důvod autorovi nevěřit. Mám řadu „rodinných“ poznatků o automa­tickém písmu. Např. teta jím v roce 1945 určila přesně datum mého návratu z „Reichu“ – 14. května – a mám i známé, kteří píší automatickým písmem. Všechny inspirované zápisy – „zjevené pravdy“ – jsou psány lidmi a mohou být ovlivněny, aniž si to ti, kdo je píší, přejí a uvědomují, jejich představami a přáními a determinovány vědomostmi a znalostmi dostupnými v době, kdy byly napsány.

Tak opakuji zásadu: „Každý má právo na svou pravdu, nikdo však nemá právo tvrdit, že je jediná.“

Co je zdroj těchto „pravd“? Je jím skutečně onen nejvyšší bezrozměrný a bezčasový Informační Systém – Tvůrčí Princip, Vesmírná Moudrost, Absolutno, Bůh - nebo jde o vybavování archetypických principů zakódovaných v Jungově „kolektivním nevědomí“ i informací z Sheldrakova „morfogenetického pole“ lidstva? Dovoluji si uvést několik citátů Božích sdělení z Walschovy knihy k problematice podstaty Světa a dobra i zla:

Svět je takový jaký je. Ve fyzické sféře nemůže být jiný. Hurikány a zemětřesení, povodně a tornáda a všechno, čemu říkáte přírodní katastrofy, jsou pohybem mezi jednou a druhou polaritou. Celý koloběh zrození a smrti je součástí tohoto pohybu. To vše jsou rytmy života, kterým je podřízeno všechno ve sféře hmotné reality, neboť život sám je rytmem. Život je vlnou, vibrací, pulzem v srdci jsoucna. Nemoc je opakem zdraví a projevuje se ve vaší realitě na váš příkaz. Nemůžete být nemocní, aniž to na nějaké úrovni způsobíte, a nemůžete se opět uzdravit, jakmile se uzdravit chcete. Hluboká osobní zklamání jsou reakce, které si volíte, a všechny světové katastrofy jsou výsledkem celosvětového vědomí. Nehledejte odpovědi ve vnějším světě, místo toho se ptejte své duše: „Kterou část svého já chci poznat a kterou stránku své existence chci projevit při této katastrofě?“ Neboť život existuje jako nástroj, který jste si sami vytvořili. Všechny jeho události jsou pro vás příležitostí, abyste se rozhodli být tím, čím jste. (s. 43)

Co znamená „být dobrý“? Kdo o tom nakonec rozhoduje? Kdo určuje pravidla? Vy si pravidla vytváříte sami. A vy sami posuzujete, jak je dodržujete. Neboť vy jste ti, kdo rozhodli o tom, čím skutečně jste a čím chcete být. A vy jste jediní, kdo mohou posoudit, jak na tom jste. Nikdo jiný vás nikdy nebude soudit. Proč by měl Bůh soudit tvory, jež sám stvořil? Kdybych byl chtěl, abyste dělali všechno dokonale, byl bych vás nechal ve stavu naprosté dokonalosti, z které pocházíte. Cílem celého životního procesu je, abyste objevili sami sebe, abyste sami sebe vytvářeli takové, jací skutečně jste – a jakými skutečně chcete být. Tím však nemůžete být, pokud nemáte možnost být něčím jiným. Měl bych vás trestat za to, že jste učinili rozhodnutí, které jsem vám umožnil? Kdybych nechtěl, abyste učinili toto rozhodnutí, proč bych vám dával příležitost? Můžete si dělat co chcete, a nemusíte se bát odplaty. Bude však dobré, když si uvědomíte důsledky. Důsledky jsou přirozené následky. Ty jsou něčím jiným než odplatou či trestem. Následky jsou prostě tím, k čemu vede aplikace přírodních zákonů. Veškerý fyzický život funguje ve shodě s přírodními zákony. Jestliže si tyto zákony zapamatujete a budete se jimi řídit, zvládnete život na fyzické úrovni. Co vám připadá jako trest nebo co považujete za zlo – není ničím jiným než působením přírodních zákonů. (s. 51)

Životní proces je dokonalý a vše živé vzniká ze svobodné volby. Není správné do takové volby zasahovat ani o ní pochybovat. Obzvláště nevhodné je odsuzovat ji. Rozhodnutí jiných pozorujte, ale neodsuzujte je. Buďte připraveni pomoci ve chvíli, kdy chtějí učinit nové – vyšší – rozhodnutí. Dovolte každé duši jít svou cestou. (s. 56)

Svět je takový, jaký je, abyste mohli činit svá rozhodnutí. Kdyby byl svět dokonalý, proces vytváření vašeho já by skončil. Právníkova kariéra by skončila, kdyby přestaly existovat soudní pře. Lékařova kariéra by skončila, kdyby přestaly existovat nemoci. Filozofova kariéra by skončila, kdyby neexistovaly žádné otázky.

Walsch: Kariéra Boha by skončila, kdyby přestaly existovat problémy!

Bůh: Přesně tak. Přestali bychom tvořit, kdyby nebylo co tvořit. I když říkáme, že bychom rádi vyřešili všechny problémy, neodvažujeme se je vyřešit, poněvadž bychom pak neměli co na práci. (s. 57)

Svět existuje tak, jak existuje. Vy jste jej takovým udělali. Já (Bůh) chci to, co chcete vy. Jakmile budete chtít opravdu skoncovat s hladem, na světě přestane být hlad. Dal jsem vám vše, co je třeba, abyste to mohli udělat. Ale vy to neuděláte. Ne proto, že to udělat nemůžete. Mohli byste skoncovat s hladem hned zítra. Vy to však udělat nechcete. Tvrdíte, že existují dobré důvody, aby denně umíralo hladem 40 tisíc lidí. Říkáte, že proti tomu nemůžete nic dělat, a přitom každý den přivádíte na svět 50 tisíc novorozenců. A tomu říkáte láska? Tomu říkáte Boží plán? Takový plán postrádá jakoukoli logiku, nemluvě vůbec o soucitu. Systematicky ničíte životní prostředí a přitom tak zvané přírodní katastrofy označujete za důkaz krutosti Boha či Přírody. Podvádíte sami sebe. Právě vaše způsoby jsou kruté. Nic není mírnější než příroda. Nikdo není k přírodě krutější než člověk. Hned zítra můžete snadno skončit všechny války. Záleží jen na tom, zda se všichni dohodnete. Nemůžete-li se ale dohodnout na něčem tak jednoduchém, jako je skoncování se zabíjením lidí, jak můžete žádat Boha, aby dal váš život do pořádku? Neudělám pro vás nic, co neuděláte vy pro sebe. Tak hovoří zákon a tak hovoří prorokové. (s. 59)

Zlo je to, čemu říkáte zlo. A i to miluji. Jedině skrze to, čemu říkáte zlo, můžete poznat dobro. Jedině skrze to, čemu říkáte dílo ďábla, můžete poznat a vykonat dílo Boží. Vše je relativní. Vše je součástí toho, co je. „Dobro“ nemiluji více, než miluji „zlo“. Hitler odešel do nebe. Až to pochopíte, porozumíte Bohu. (s. 70)

Toto jistě přijme čtenář jako „nejrozporuplnější“ sdělení Boha. Avšak zamyslíme-li se nad ním, pochopíme je.

I zrada Jidáše měla hluboký smysl. Jednak ukázala, čeho je schopen člověk za „mrzký“ peníz – jednak bez ní nemohl být Ježíš ukřižován – a nebýt této hrůzné skutečnosti, nemohlo se prosadit jeho učení dobra.

I Hitler měl snad jisté „poslání“: Ukázat, jaké zlo může napáchat člověk schopný zosnovat tak hrůzný archetyp. Přijít člověk toho „typu“ později – v době atomové bomby – mohlo dojít snad i k zániku lidstva. Nebýt holokaust a smrt milionů Židů, nebyl by stát Izrael. Ne Mojžíš – Hitler – „přivedl“ tentokrát židovský národ do „země zaslíbené“…

Rostislav Havránek

 

N. F. Čapek:

NÁLADA HOJNOSTI

Dobrou náladu vydatně podporuje duch hojnosti. Hleďme se s ním seznámiti!

Svět, ve kterém žijeme, není chudý svět. Je to svět nevyčerpatelných možností, ovládaný zákonem hojnosti. Každý nedostatek je nedostatkem poznání nebo konání nebo obojího.

Kdo nahlédl do hospodářství přírody musel poznati, že tu vládne zákon překypující hojnosti květů, plodů, semen, zárodků života, možností tvarů, že je tu nevyčerpatelné bohatství všeho, co slouží k udržení plnosti, krásy a zdraví.

Škoda všech dobrých lidí, kteří jen na to studovali, aby celý život mohli lidem kázat, jací jsou bídní a jak celý svět ve zlém leží. Také jsem byl v nebezpečenství, státi se kazatelem bídy a červí filozofie. Dnes činím opak: chtěl bych na všech náměstích, ve všech biografech, školách a kostelích hlásat radostnou zvěst o hojnosti, radosti, zdraví, mládí, síle a úspěchu!

Každý člověk touží po zdraví, lásce, hojnosti! Avšak špatná životní filozofie mnohému znemožňuje žádaného dosahovati, protože vidí všude tmu, propasti, poušť, zárodky nemocí, svět plný zla a nástrah.

Jeden z pěstitelů slavné Viktorie Regie v universitní botanické zahradě v Praze pozval mě, abych se také šel na ni podívat. Nejvíce vábil návštěvníky její královský květ a to, že právě k večeru se rozvíjí a k ránu zavírá. Mě zvláště zaujaly její lupeny, jeden a půl metru v průměru, v podobě lodičky. Jakoby čekaly, že na ně některý kluk si sedne a poplave. Z malého semínka vyrůstá rychle tato podivná květina a nachází v svém okolí všechen materiál k velkolepé stavbě lupenů, plodů a především k vytvoření překrásného květu.

Kdyby obyčejné rákosí mohlo mluvit, řeklo by asi: „Já mám smůlu, to je můj osud, půda a voda je mi nepřátelská, ničeho tu pořádného není, čím bych mohlo svůj úděl zlepšit; je tu samá bída a nedostatek.“ Marný všechen nářek, rákosí nemá duši Viktorie Regie, jako bodlák nemá povahu růže.

Jsem přesvědčen, že pro samé stromy nevidíme lesa, že se přímo topíme v hojnosti, ačkoliv přitom zůstáváme chudými a bídnými.

Je duch bídy a je duch hojnosti. Kdo má ducha hojnosti, bude mu dáno, a kdo ho nemá, i to, což má, pozbude.

Avšak člověk s duchem bídy se může přeorientovat a pěstit ducha hojnosti.

Jeden náš básník napsal: „Já miluju květinu, že uvadne, zvíře, poněvadž pojde; člověka, že zemře a nebude, že zhyne navždy; já miluju – víc než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž není.“

Od takového ducha uchovejž nás – zdravý rozum! Já miluji květinu protože žije, kvete, voní; zvíře, že skáče, brání se; ptáka, že zpívá; člověka, že v něm bije srdce, že z jeho oka září láska; miluji Boha a jsem nadšen jeho přítomností, neboť jej vidím a vnímám všude.

Raději bych byl pískem, v kterém děti skáčí a si pohrají, raději bych byl potůčkem, kde si unavený člověk svlaží nohy, raději bych byl květinkou, která každé jaro znovu vykvete, než básníkem, který básní o bídě a smrti a tam, kde je trochu světýlka, vnáší černé stíny pesimismu a duševní poušť.

Nálada hojnosti není dcerou prázdných vidin, ona je skutečnou dědičkou neobsáhlých pokladů a vystavuje se působení věčného zákona hojnosti, který vládne vesmírem.

Často mi připadá, jakoby zákona hojnosti nejvíce využíval plevel: jak rychle roste, jak houževnatě se drží, jak všemu trhání vzdoruje!

K největším divům přírody patří semínko. Kdo vypoví, jaká hojnost, plnost, moudrost, krása a dokonalost je v něm skryta. Jak to všechno vydobýti ze semínka, co v něm je? Jen mu připravte půdu, jen mu maličko vyhovte, trochu zalejte, trochu zkypřete, nějakou příležitost mu dejte se rozvinouti! My jsme mnohem více než semínko: můžeme sami sobě půdu připravit, máme schopnost sami sebe řídit a své okolí sobě přizpůsobit!

Dnes je den příležitostí jako nikdy předtím. Nezdržujme se lidmi, kteří chtějí státi zády k slunci a obracejí svoji tvář jen k věkům zapadlým, do nocí malomocných snů a vzpomínek. Na naše dveře tlukou nové dny a příležitosti, před námi je cesta pro smělé chodce, alej plná květů a nad ní snoubí se s vrcholky úspěchu, poseté vyznamenáním pro všechny, kteří k nim spěchají s důvěrou v sebe.

Příležitosti se rodí každým novým dnem. V nás samých vycházejí hvězdy našeho štěstí a životního úspěchu, na dosah našich rukou a našeho úsilí jest naše vítězství. Věřme v hojnost, v úspěch, ve zdraví, v krásný velký život! Vykročme znovu do života s úsměvem, s humorem a s vírou ve zdar!

Ze 3. vydání K slunnému břehu, Praha, Fastr 1939 vybral B. Merhaut

 

Ivo Sedláček, Tomáš Sedláček:

Jak zvládnout práci i rodinu

Brno, Computer Press 2002. 74 stran. 89,- Kč.

Pokud patříme k většině, která bez ustání bojuje s časem, asi si neuvědomujeme, že domov a rodina by mohly a měly být uvolněním po návratu ze stále náročnějšího zaměstnání. Ne každá rodina má předpoklady být bezpečným útočištěm, nýbrž jen taková, která plní tři základní funkce: biologickou, ekonomickou a výchovnou. Na tu poslední uctívači neviditelné ruky tržního hospodářství často zapomínají.

Dějiny lidstva znají éry a zřízení, které funkci rodiny oklešťovaly jako nedávná komunistická totalita, kdy jsme byli svědky, jak se děti svých „reakčních“ rodičů odříkaly a schvalovaly jejich žalářování či dokonce popravy. Model rodiny však přetrvává a je zajímavé srovnávat, jak různé politické strany si ochranu rodiny představují.

Podle Sedláčků každá fungující rodina musí mít svůj nepsaný řád. Ten zahrnuje dělbu povinností a zodpovědností, což při obecném zaměstnání obou partnerů je nezbytné. Autoři nedávají návod, pouze konstatují, že každý člen rodiny by měl mít vypěstovaný a zafixovaný pocit, že je příslušníkem jednotky či týmu, který musí táhnout za jeden provaz. Dobrá pověst rodiny je krajně důležitá. Na běžné údržbě domácnosti z výchovných důvodů by se měly podílet všichni příslušníci, tedy i děti. A to i tam, kdy zaměstnaným rodičům pomáhá s úklidem a péčí o děti pomocnice typu au pair girl, paní na úklid, babička či jiná příbuzná.

Žijeme v době, kdy označujeme řadu spoluobčanů ne přímo za hulváty, ale eufemisticky řekneme, že nemají Kinderstube, tj. kteří si neosvojili základní principy slušného společenského chování, a přesto se svou dravostí a bezohledností rychle domohli velkého jmění a významného postavení. Na potomky a jejich vzdělání vynakládají značné prostředky. Bohužel si neuvědomují, že děti budou jejich mluvu i jednání napodobovat. Nemívají na ně čas a tak se jim tento deficit snaží vynahrazovat kupováním drahého oblečení, sportovního vybavení apod.

V prvním testu autoři kladou čtenářům tyto otázky:

1/ Ráno se vám nechce vstávat, nemáte náladu, vlastní děti sotva vnímáte, natož abyste je oslovili?

2/ Jak se chováte, když potomek „blokuje“ záchod či koupelnu?

3/ Vedete děti k samostatnosti, na prospěch se příliš nevyptáváte a teprve na školní průšvihy reagujete trestem?

4/ Býváte večer tak unaven, že neosprchován usínáte v křesle u televize?

Zdá se, že autoři negativní dopad televize na rodinný život nedoceňují.

Ke kladům návodu patří část o třígenerační rodině a potřebě rodinných tradic a rituálů. Přimlouvají se aspoň o jedno společné jídlo o víkendu a dodržování společných oslav narozenin. Opomíjejí, že právě víkendy a dovolené bývají předmětem konfliktů. Za totality chalupa či chata bývala pro celou rodinu útočištěm před špehováním normalizátorů a slouhů StB. Dnes se nabídka alternativních víkendů a dovolených nesmírně rozšířila, takže pro mladou generaci chalupy, vyžadující neustálou údržbu, přestávají být přítažlivé.

Vytrácí se pojem zodpovědnosti. Jak na mládež zapůsobil nedávný pořad ČT2 o tom, jak dva patnáctiletí dva týdny před závěrečnými zkouškami se vydali autostopem po Evropě, všelijak se protloukali a vrátili se až po dvou měsících. Rodiče jim odpustili a škola je kupodivu nevyloučila. Pro spolužáky se stali hrdiny. Pořad nepranýřoval jejich bezohlednost a neúctu k rodičům, kterým až za měsíc poslali pohled, že jsou živí. Snad se příliš vžívám do pocitů nejistoty rodičů.

 

I ty se staneš „seniorem“

Oba autoři jsou příliš mladí, než aby měli vlastní zkušenost, do jaké míry převládá kult mládí a jak veliké manko má veřejnost v chápání procesu stárnutí a stáří. Zákonodárci si nevědí rady, jak reagovat na situaci, že v průmyslově vyspělých zemích se věk natolik prodloužil, že plná třetina obyvatelstva bývá v důchodovém věku. Přibývá gerontů starších 70 let, kteří bývají nemocnější a často i osamělejší. Bude-li se prodlužovat odchod do důchodu, jaký to bude mít dopad na seniory, kteří plní své úkoly jen s vypětím sil? Autoři opakují seniorům známé rady: nekouřit, omezovat alkohol, drogy a nadužívání léků, udržovat tělesnou kondici a vystříhat se tloustnutí.

Shodneme se s nimi, že skutečný věk nemusí být totožný s věkem kalendářním. Ivo Sedláček, pilný psycholog behaviorální orientace, sestavil ještě dva užitečné soubory pravidel, jak se chovat ve společnosti, při svatbách, slavnostních příležitostech a svátcích. Vše dokládá názornými příklady. Byl cele zaměřen na výkon a pro umírání a smrt nebylo v jeho úvahách místo. Proto když umíral, cítil se jimi zaskočen.

Rady jsou určeny pro model ideální rodiny s dvěma dětmi, jichž je v populaci méně jak třetina. Nejsou vhodné pro rodiny neúplné, především pro ženy samoživitelky. Např. pro podnikatele, kteří nemají na studium obsáhlejších příruček o rodině čas, jsou tato tři kapesní vydání takřka nepostradatelná a mohou vzbudit zájem o hlubší poučení.

Boris Merhaut

 

Anselm Grün:

Duchovní terapie a křesťanská tradice

Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2000. 79 stran. 75,- Kč.

Návštěva populárního benediktýna v Brně, o níž jsme referovali v Poutníku č. 9, vzbudila mezi věřícími tak mimořádný zájem o jeho dílo, že se redakční kruh rozhodl referovat o některých klenotech jeho knih. Jako první jsme si vybrali titul jeho druhé nejprodávanější publikace.

Jak Buddhovo učení, tak křesťanští otcové se shodují v tom, že utrpení a strast jsou v životě člověka nevyhnutelné. Zatímco théravádová buddhistická písma se zabývají metodou, jak se strasti vyvarovat, mystička Hildegarda z Bingenu hledala způsob, jak utrpení využívat k duchovnímu zrání, jejími slovy „jak proměňovat rány v perly“. Nezhojí se rána hnisající, nýbrž jen taková, která je lékařem či léčitelem řádně vyčištěna a ošetřena.

Evangelíci si udržují od rozsáhlého panteonu svatých odstup, ale nemohou ignorovat duchovní složku procesu léčení, tak jak i za totality činili členové Psychoterapeutické sekce Čs. psychiatrické společnosti. Nejen do dějin náboženství, ale i do českých kulturních dějin patří 14 svatých pomocníků, jejich zobrazení se dochovalo archivu františkánů v Kadani nad Ohří. Uctívání těchto14 světců s jejich patronkou Pannou Marií bylo ve středověku, kdy obyvatelstvo kosil mor, náboženské války a drsnější loupeže veřejného i soukromého majetku, které se dnes praktikují pod pláštíkem privatizace, byly na denním pořádku. Lidová zbožnost uvěřila, že jejich přímluva může odvrátit bědy a nouzi, protože úcta k nim posiluje víru v Boha.

Sousoší raně barokní plastiky původně z kostela sv. Mořice v Estenfeldu inspirovalo mistra Riemenschneidera k vytvoření sousoší pro dvorní špitál ve Würzburgu v letech 1520 – 30. Je v něm sv. Markéta s knihou a holí a křížkem; bývá symbolem integrace stínu. Prochází se s ochočeným ďáblem na vodítku. I stín se pro ni stává zdrojem transformované energie. Markéta bývá vzývána rodičkami během porodu a i v manželství chrání ženy před znásilněním.

Jí po boku je patron myslivců sv. Eustach, rádce v mezilidských vztazích. Při smrtelné úzkosti bývá vzýván sv. Achác, spojovaný s modlitbou proti lakotě. Patronka horníků – sv. Barbora s kalichem, bývá utěšitelkou žalářovaných a umírajících. Při bolestech břicha a dolní části těla pomáhá patron námořníků, soustružníků a ševců, biskup z Antiochie Erasmus. Rodinné konflikty, a to i ty skryté, se u dětí projevují střevními potížemi. Napětí mezi rodiči může u dítěte vyvolávat průjmy, tj. příznaky úzkosti, nekonkrétního strachu. Naopak zácpa signalizuje lpění na vnějšku a neschopnosti se od něho oprostit. Chronickým zánětem střev trpí osobnosti neschopné se prosadit a odreagovat zdravou abreakcí. Psychoterapeuti doporučují agresi vypouštět jako větry po dávkách, aby nedošlo k nekontrolovatelné explozi. Grün doporučuje: „Předložme v modlitbě před Boží tvář vše, co je v nás. Pak se ledacos projasní a bolesti se promění.“

Oblíbená patronka filozofů a učenců je léčitelka ztroskotaných životních plánů, sv. Kateřina. Královská dcera Kateřina byla krásná, moudrá a bohatá. Když císař Maxencius předhazoval křesťany šelmám, zahrnula ho ostrými výčitkami. Uchvácen její výmluvností, povolal 50 poradců, aby ji v disputaci přemohli. Když neuspěli, dal ji rozzuřený císař stít. Z jejího těla však nevytryskla krev, nýbrž mléko, symbol neviny popraveného a ženského aspektu moudrosti – Sofie. Bývá zobrazována s korunou a třímajícím mečem Ducha.

Osobní lékař císaře Maximiána sv. Pantaleon bývá zobrazován s rukama přibitýma k hlavě. Je vzýván při migrénách, tuberkulóze a dobytčím moru.

Známý je příběh poutníka sv. Kryštofa, řecky Christofora, tj. Nositele Krista. Do Krista se křesťan musí obléci a z postavičky Ježíška jej nechat v době do dospělosti vyrůst.

Patron mládeže sv. Vít pomáhá při záchvatech padoucnice a uštknutí hadem. Bývá zobrazován vztyčený v kotli s vřelou smolou. Léčí noční pomočování, které psychosomatická medicína považuje za následek hrdosti, studu a pocitu méněcennosti.

K nejoblíbenějším lidovým světcům patří benediktýnský opat sv. Jiljí, jediný ze čtrnácti, který nezemřel mučednickou smrtí. Pomáhá při lepře, moru, rakovině, šílenství a přírodních katastrofách. Jako poustevník žil v harmonii s přírodou, dokud ho nezranil lovcův šíp. Pokorně snášel, že jeho rána zůstala otevřena. Živila jej laň. Spočíval v Bohu tak neochvějně, jakoby ho Bůh obklopil ochranným valem.

Mladý jáhen sv. Cyril vodil ďábla jako psa na vodítku. Uzdravuje slepce a pacienty trpící posedlostí, např. nutkavým mytím rukou.

Sv. Dionýz (Diviš) bývá zobrazován s uťatou hlavou v náručí. Jak se snadno dovtípíme, léčí bolesti hlavy. Migrény jsou příznaky, že něco není v pořádku s myšlením, že jsme příliš ctižádostiví a že jsme otroky perfekcionismu. Nestačí prosit Boha, aby nás zbavil bolestí hlavy. Nutno hlavu od všech negací vyprázdnit a pak propojit hlavu se srdcem, jak naznačuje světec, který má hlavu přitisknutou k srdci.

V Anglii je nejoblíbenější světec sv. Jiří (Georgios), patron skautů, vzor věrného, statečného křesťanského života. Vzor bojovníků byl původně zemědělec, který obdělával půdu, tj. pole své duše.

Útlá knížka je výborným úvodem do spirituální terapie, která v době spoléhání na zdravotnickou technologii máme tolik zapotřebí.

Boris Merhaut

 

Zapalovaní kalicha

Australský unitář Mark Allstrom uvedl Zapalovaní globálního kalicha v září 2003 těmito slovy:

Napojuje nás jednoho na druhého zlaté vlákno, které se táhne od bezpočátečna a které bude vždy existovat.

Zde právě v tomto okamžiku jemná duše touží.

Právě zde lze zahlédnout ty nejodvážnější sny.

Právě zde hoří posvátný plamen.

Dobro musí být počátek i konec všech zlých věcí. Neboť DOBRO je konečným účelem všech věcí, jak dobrých, tak zlých. Neboť i když jednáme chybně a nepoctivě, jednáme tak, protože toužíme po DOBRU: neboť nikdo nepokládá zlo za svůj přesně definovaný cíl, když koná jakýkoliv čin. Z toho vyplývá, že zlo samo o sobě neexistuje, ale vždy je pouhým (bezbytostným) stínem. Potom DOBRO a nikoliv zlo je oním konečným cílem, kvůli němuž vzniká.

Dionysius Areopagita citován v Aberdeenském unitářském sboru v diskusi „Má zlo smysl?“

 

Jarmila Plotěná:

Můj osobní pohled na náboženství univerzální

Na jistém stupni poznání bohové mizí. Tak důležitá a dávná oblast lidského vědomí, jakou je potřeba vysvětlení světa a mravního řádu i řádu vesmíru, již nemusí být zastupována pouhou vírou, ale může být naplněna adekvátním obrazem skutečnosti.

Náboženská víra – ona historicky nutná nadstavbová sféra mizí a nastupuje vědění, i když skutečnost je taková, že pro emocionální složku zůstává náboženství téměř nezastupitelné (cesta bhakti). Nadnáboženské vědomí však nese dědictví všech starších vývojových stupňů a řadí se historicky za ně a nad ně, neboť jen malé výjimky jsou z nepsaného řádu či postupu vývoje myšlení od polyteismu k monoteismu, od uctívání osobního boha k neosobnímu, kde jsou kořeny věcí. Vyšší stadium poznání skutečnosti pak nutně vede k vědění, nikoli k víře.

Zdálo by se, že jde o různé filozofické směry, zdánlivě nesouvisející školy a že nelze slučovat náboženství a víru s vědou a věděním, subjektivní idealismus s objektivním poznáním. Ve skutečnosti však jen různě silné osvětlení dopadá na tentýž základ, na tutéž podstatu. Je zde jen různě chápáno a z různých východisek vysvětlováno jedno a totéž JSOUCNO, jedna a táž SUBSTANCE. Zcela lhostejné jakými slovy, jazyky či obrazy a na jakém stupni odrazu.

Jsou proto všechny filozofické směry, všechna náboženství totéž, jsou to vždy jen různé cesty vedoucí k témuž cíli, jenž je nám od „kořenů dán“.

Různými jazyky hovoříme o témže a svá slova, svou interpretaci vydáváme za pravou. Jde však jen o okrajovou záležitost, tudíž veškeré náboženské spory a války řešily vždy jen nepodstatné rozdíly. CÍL JE JEN JEDEN (ve všech dobách a zemích) A POZNÁNÍ TOTÉŽ. JEN RŮZNĚ KŘIVÁ ZRCADLA (díky své lidské nedokonalosti) NASTAVUJEME TÉMUŽ SVĚTU, TÉMUŽ VESMÍRU, TÉŽE PRAVDĚ, TÉMUŽ BOHU.

Navštěvujeme všechny chrámy a uctíváme všechny bohy – hindské, muslimské, křesťanské… celý pantheon nebešťanů, náboženství všech dob – ve skutečnosti však uctíváme Princip, který umožnil, aby toto uctívání bylo možné. Princip nekonečna, v němž je obsaženo všechno, tvůrčí Princip, způsobující to, že sama skutečnost, že jsme lidmi, znamená PŘÍSLIB NÁVRATU K TOMU, OD NĚHOŽ VŠECHNO POCHÁZÍ.

…Vydáme se na Cestu, o níž nevíme, jaký bude mít průběh a úskalí. Jejím konečným cílem je věčnost, ale jedním z cílů zde na Zemi je mírová Země se všemi duchovními atributy blaha – a za to je nutno svádět všemi našimi prostředky boj.

 

Spojíme-li sebe a společnost v jedno,

staneme se kapkou v oceánu,

která sama se stává oceánem.

Čínský mudrc

 

Miluše Šubartová:

Z HISTORIE KŘESŤANSKÝCH REFORMÁTORŮ

KDO BYLI VALDENŠTÍ?

Dvanácté století. Epocha, kdy knížata usilovala o moc a majetek prostřednictvím církve a naopak. Zesilující se tlak mezi chrámem a trůnem zatemňoval evangelium spásy, zneužíval učení Ježíše Krista. Proto se zvolna vzdouvala vlna křesťanství apoštolského duchovního. Zejména Valdenští znepokojeně prožívali zatemňování duchovního obsahu Bible a svátostí. Jejich burcující vůdce za dílo Páně byl Petr Valdenský z Wormsu.

Jaká byla víra valdenských? Navzdory bohatství středověké katolické církve volili chudobu a žili podle vzoru prvních apoštolů, kdy do kázání (veřejných) zapojovali horlivé laiky.

Proč valdenští byli nazýváni chudí z Lyonu? Především proto, že žili v naprostém odříkání, kdy vzorem jim byl P. Valdes, který jakkoliv zámožný se zřekl veškerého majetku a zvolil následování Ježíše Krista v chudobě, žil životem prvních apoštolů šířením Slova Božího – zejména Kázání na hoře o blahoslavenství duše. Zvěstování evangelia se nedělo jen kostelích, ale převážně na tržištích a v soukromých domech příznivců.

Na co kladli důraz? Na Bibli, věřili v transsubstiaci těla a krve Páně, zejména při vysluhování sv. Večeře – s přesvědčením o duchovní přítomnosti Ježíše Krista. Odstranili přísahu vyžadovanou středověkou katolickou církví, která pobuřovala mnoho věřících, učení o očistci a uctívání svatých.

Vyhraněným postojem se oddělili od papeže Lucia III., čímž byli vyobcováni z církve katolické a prohlášeni za kacíře v roce 1184, takže poutní kazatelé převzali zejména správu svátostí. Vysluhování sv. Večeře Páně se dělo jednou v roce na Zelený čtvrtek – podáváním chleba, vína a ryb, jemuž předcházelo mytí nohou.

Kde všude se valdenští vyskytovali? Počátkem 15. století se rozšířili zejména po Francii a Itálii a jejich sbory se napojily na reformaci – zejména švýcarskou (Zwingli), kdy převzali liturgii ve smyslu vnitřní duchovní proměny, stejně jako svátosti (sv. Večeře Páně), odstranili zpověď, zavedli prostý život bez majetku a hlásali nenásilí. V podstatě z poutních kazatelů se stali pastoři.

Pronásledování valdenských bylo neustálé, až se situace persekuce vyhrotila za vlády hraběte Viktora Amadea savojského, který valdenským nařídil v roce 1686 buď odpřísáhnout věrnost víře katolické (papežské) nebo zvolit exil. Mnozí proto odešli do německého Würtemberska, Bádenska a Hesenska. Ulice Valdesova v Lyoně byla prokleta katolickým klérem.

Teprve patent italského krále Carla Alberta přiznal v roce 1798 valdenským požívání všech práv, i politických. Vznikem království italského přibylo příznivců valdenských a jejich duchovní náboj se rozšířil až za hranice do Uruguae a Argentiny.

V současnosti uznávaná církev valdenských čítá v Itálii 30 000 věřících, zasazujících se za lidská práva proti aroganci moci a kapitálu.

Pevná a neochvějná víra valdenských je výzvou pro ospalé, mdlé, podřimující současné křesťanské sbory, aby se probudily, duchovně rostli i ve skutcích s pře­svědčením Boží pomoci, když hodláme pracovat na vinici Páně.

Příkladný odkaz valdenských navozuje pro nás – současné křesťany otázku: jaká je moje víra, jak daleko jsem na cestě za Ježíšem, nakolik jsem připraven (moudré ženy s olejničkou) na příchod Páně?

 

Úvahy

Estetické vnímání je výjimečnou ctností citového sepětí s přírodou, s Kosmem, se společností ve které žijeme, rodinný život nevyjímaje. Ctnost, která posvěcuje umění v širokém pojetí jeho forem, aby ukazovala cestu k vyšším, náročnějším stupňům harmonického soužití všech lidí na naší Zelené planetě po stránce mravní i materiální. Naskýtá se otázka: Co je harmonické? Odpověď zní: „To, co nenechává žádnou strnu na pochybách, co zapadá do chodu věcí, jako srdce v těle člověka.“

Srdce je zvon, který nás volá k účasti na uskutečňování života plodného a spravedlivého, neboť právě ono je pojítkem mezi přírodou materialistickou a duchovní. Je darem Prozřetelnosti člověku v jeho pouti za poznáním, aby nám jako kompas ukázalo správný směr. Kdo kompas nepoužívá, zbloudí.

Umění, které nedbá ideálních lidských ctností, ačkoliv se esteticky tváří, může být podmíněno dvěma důvody:

A/ Je naivní, nezralé, protože neumí rozlišit životodárnost krásna od vykon­struovaného estétství a snobismu.

B/ Záměrně manipuluje s lidským vnímáním estetična a moudrosti, vytvářejíc jen umění pro umění, aby odvrátilo nevědomost naivity z cesty pokroku do houštin primitivismu a cynizmu, pramenící z umělecké a následně i ze životní prázdnoty.

Lidé, naslouchejme svému srdci, ochraňujme svůj celoživotní kompas, Věčností nám zakódovaný. Vždyť nejvyšší inteligence nevyžaduje, abychom klekali na kostelní dlažbu, ale abychom uskutečňovali zákony plodného a důstojného soužití všech se všemi. Počet lidí bezelstného a statečného srdce, kteří na vlnách vesmíru tuší již signály radosti znít, stále vzrůstá. Věřme jim a následujme je.

Vlasta Čermáková

 

Úvaha o umění

Motto:

Umění je živou vodou každého národa, která prospívá niternému osvěžení, k duševní hygieně a citovému zdraví, neboť odkrývá amorální podněty, které pod zdáním modernosti nabízejí citovou otupělost, rozvolňující národní identitu.

Opravdové umění vítězí

zbraněmi lidských ctností –

ono, nejen, že vrátí víru srdci

vyprahlému citovým strádáním

a prapor jistoty rozvine nad slabostí,

ale úctou k životu

sílu ještě zdvojí.

 

Však pozor dej si básníku,

bys nezůstal jen epigonem,

který dle humánního šatníku

neduživé loutky strojí!

 

Vlasta Čermáková

 

 

Daniel Novotný:

Souboj titánů

To takhle šel jednou Albert Einstein po ulici, v ruce knihu, a potká Sigmunda Freuda, rovněž s knihou v ruce. Psychiatr se zamračí, zavrtí hlavou a praští Einsteina po hlavě Interpretací snů.

„Atomovka. Ta tvoje atomovka, hlupáku,“ dodá na vysvětlenou.

Nebohý fyzik si zatlačí bouli a majzne Freuda po hlavě Speciální teorií relativity. „Prasečinky. Furt nějaký prasečinky, že se nestydíš.“ dodá přitom.

Oba geniové si vyhrnou rukávy. „Pojď na férovku!“ křiknou oba současně. „Ale pánové, pánové…“ ozve se pobavený hlas. Zleva přichází Karel Marx. V ruce drží tlustou knihu: první díl Kapitálu. Chystá se s ní samozřejmě uhodit do hlavy oba znesvářené vědce, protože Kapitál je zbraň, kterou dal dějinný proces do ruky prostému lidu. Ale oni pochopí své nebezpečí, vezmou nohy na ramena a schovají se před ním. Je pozoruhodné, že Freud se schoval do jiného časoprostoru a Einstein do lůna své matky…

 

Daniel Novotný:

Zahrajme si hru:

Hru na šumění moře,

Fičení větru

A otazníky v písku:

Vezmu Odpověď

A rozlámu ji na střípky:

 

Jeden kousek vložím do nitra slunce

Další třeba do křiku racků na mělčině

V písku je zavátý další fragmentík

 

A pak tě nechám

Se mezi ně narodit:

Hledej…

 

Norman Vincent Peale:

SÍLA POZITIVNÍHO MYŠLENÍ

Jeden přítel chodí do kostela, aby si „nabil baterie“. Jeho názor je zdravý. Bůh je zdrojem veškeré energie ve vesmíru. Každá forma energie pochází od Stvořitele.

Spojení s Bohem v nás vytváří proud energie stejného typu, který obrozuje svět a dává každý rok vzniknout novému jaru. Když jsme pomocí našeho myšlenkového procesu v duchovním spojení s Bohem, proudí Boží energie naší osobností a automaticky obnovuje prvotní akt stvoření. Když je styk s Boží energií přerušen, člověk začíná postupně chřadnout na těle, na duchu i na duši. (s. 42)

„Kde je láska, je Bůh,“ pravil Tolstoj a my bychom mohli dodat: Kde je Bůh a láska, tam je i štěstí. Takže jednou z praktických zásad, jak být strůjcem štěstí, je rozdávat lásku.

Na zadní straně vizitky pana Materna stojí: „Cesta ke štěstí: oprostěte své srdce od nenávisti, svou mysl od starostí. Žijte prostě, očekávejte málo, dávejte hodně. Naplňte svůj život láskou. Rozdávejte jas. Zapomeňte na sebe, myslete na druhé. Jednejte tak, jak chcete, aby jiní jednali s vámi. Zkuste to jen jeden týden a budete překvapeni. (s. 78)

Tajemství víry: Čekáte-li jen to nejhorší, dopadne to špatně, ale věříte-li v dobrý konec, získáte vše, o co usilujete a po čem toužíte. (Marek IX. 23): „Všechno je možné tomu, kdo věří.“

Poznání spočívá v tom, být připraven myslet pozitivně, věřit v Boha i v sebe sama. Vstoupit s Bohem do „společného podniku“. Naučte se věřit a ne pochybovat. Když budete takto postupovat, dokážete přenést své sny do říše uskutečnění. (s. 99)

Víra, náboženství, pozitivní myšlení, víra v Boha, víra v jiné lidi, víra v sebe sama, víra v život. To je podstata techniky, které učí Bible. Někteří skeptici, kteří nepoznali mocný zákon působení pozitivního myšlení, asi pochybují o tomto tvrzení, k jakým udivujícím výsledkům při použití této techniky dochází. Vše se zlepší, očekáváte-li jen to nejlepší místo nejhoršího. (s. 102)

Působí to téměř zázračně – a přesto se podobný zázrak stává dnes a denně lidem – přenesou-li se od negativních myšlenek strachu k pozitivním myšlenkám a postojům naplněným vírou. (s. 137)

Metoda partnerství s Bohem je cestou k tomu, aby člověk řešil své problémy správně. Zákon vztahu mezi Bohem a člověkem působí v praktických záležitostech sám od sebe.

Vedle metody společné modlitby v rámci techniky „svěřit se do rukou Božích“ a metody navázání partnerského vztahu s Bohem i vedle významu plánu, jak uvolnit a využít mimořádné vnitřní síly, je ještě jedna ohromná technika – technika uskuteč­ňování zásad víry. Budu-li opravdu věřit – mohu překonat všechny potíže, mohu se vyrovnat s jakoukoli situací, mohu se povznést nad jakoukoli překážku a mohu vyřešit všechny komplikované problémy svého života. Bible zdůrazňuje: „Budete-li mít víru jako zrnko hořčice... nic vám nebude nemožné.“ (Matouš XVII. 20.) Při velkomyslnosti Všemohoucího máte-li jen tolik víry, kolik symbolizuje zrnko hořčičné, víra způsobí neuvěřitelné věci při řešení vašich problémů. (s. 148)

Citlivým a účinným modelem pro zdraví a štěstí je využít metod a dovedností lékařské vědy v co nejvyšší možné míře a zároveň uplatňovat moudrost, zkušenost a techniky duchovních znalostí. Jeden lékař z města ve státu New York napsal: „Šedesát procent lidí v tomto městě je nemocných, protože mají narušenou mysl i duši. Moderní duše je chorá do takové míry, že způsobuje bolest tělesných orgánů. Časem snad duchovní, kněží a rabíni pochopí tento vztah.“ (s. 158)

Pomoc lékařů (v pastorační činnosti autora) díky vědeckému a zároveň hluboce duchovnímu chápání nemocí těla, mysli a duše ve vztahu k víře: Objevili psychosomatickou příčinu vysokého krevního tlaku jako jistou formu sotva patrného, potlačovaného strachu z věcí, které by se mohly stát a v případě cukrovky vyčerpání inzulínu v důsledku zklamání a zármutku. (s. 160)

Jedna lékařka napsala: Bůh nikdy nejedná jinak než podle zákona. Naše malé materialistické zákony jsou zlomkovitým vyjevením síly proudící vesmírem. Duchovní zákony ovládají i nemoc. Odevzdejte svého blízkého plně do rukou Božích. Požádejte Boha, aby ho vyléčil. Poproste Ho jen jednou. Pak Mu v modlitbě poděkujte za Jeho dobrotu. Tento způsob pomůže uvolnit hlubokou duchovní sílu. (s. 167)

Dnes si uvědomujeme účinek způsobu myšlení na tělesný stav. Zlostí si může člověk přivodit onemocnění. Z pocitu viny se v něm mohou rozvíjet různé druhy psychosomatických příznaků. Změnou myšlení dochází k vyléčení. (s. 173)

Modlíte-li se za něco, představujte si to. Přejete-li si to nesobecky, pro lidské dobro, v tu chvíli se vám to dostane. Svůj problém vložte do rukou Božích. Vyzkoušejte, zda odpovídá vůli Boží. To znamená, nepokoušejte se dosáhnout úspěchy v něčem, co je špatné. Musíte si být jisti, že to co chcete, je správné duchovně i morálně. (s.187)

Bůh je stejně tak doma v kancelářích, továrnách, obchodech, kuchyních jako v kostelech. (s. 205)

S tím, jak se naše duchovní bytí zde na světě posiluje, jsme si stále více vědomi širokého světa kolem nás a když umíráme, je to jen proto, abychom vstoupili do širší dimenze. Euripides byl přesvědčen, že příští život bude mít nekonečně větší velikost. Sokrates sdílel stejný názor. Jeden z jeho nejpozoruhodnějších výroků zní: „Řádného muže nemůže v tomto či příštím životě žádné zlo potkat.“ (s. 221)

Vyšší síla je jednou z nejpodivuhodnějších skutečností lidského bytí. Lze uvádět příběh za příběhem, událost za událostí, kdy ten, kdo tuto sílu ovládl, dosáhl znovuzrození. Tato síla je vždy dostupná. Když se jí otevřete, vytryskne jako mocný příliv. Ten je tak mohutný, že očišťuje od strachu, nenávisti, slabosti, nemoci, morální porážky a posiluje život zdravím, štěstím a dobrem. Materialistické pojetí získávání síly z hmoty je romantická historka. Lidé objevují zákony a vzorce a spoutaná síla dělá pozoruhodné věci. Duchovní síla také reprezentuje zákony. Pochopení a přijetí těchto zákonů dělá zázraky v mnohem složitější oblasti, než je jakákoli oblast mechaniky – v lidské povaze. (s. 234)

Rostislav Havránek

 

Každý nový den k nám hovoří:

Přišel jsem k tobě dnešního jitra. Vyšel jsem svěží z ruky Boží.

Jmenuji se dnešek. Jsem čistý a bílý. Dotkneš-li se mně poskvrněnými prsty, moje krása bude zmařena.

Ušlechtilá myšlenka mne oslaví.

Laskavé slovo mne ozáří věčností.

Radostný úsměv ozdobí mne barvami svítání.

Brzo budu včerejškem.

Užiješ-li mne správně a moudře, budu krásným zeleným místem tvého života, na kterém vzpomínky zálibně spočinou.

Zneužiješ-li mne, budu ošklivou, znetvořenou věcí, která se jmenuje: Lítost a Žal.

Tvůj i můj Pán praví: Synu, dcero, jdi dnes a pracuj na mé vinici! Jsem zde! Použij mne!

Vlast, obec, toto město, přítomnost i věčnost budou obohaceny nebo ochuzeny tebou i mnou!

Kéž by se nad tím zamysleli všichni ti, kteří všemi smysly a takřka všemi deseti prsty rvou z dneška pro sebe všecko, co se jen urvat dá!

Připravil Jiří Pořízka

 

Roman Srnec:

Budoucnost

Využij vše, co bude přicházet, protože všechno začne vycházet.

Na některé překážky zvláště pozor dej, však stále jdi a na nic nečekej.

Až dojdeš k další bráně slušně zaklepej, jdi dál, zpět za sebe se nedívej.

Tam už není svět jen minulost, tvé kroky příštích dnů nechť řídí přítomnost.

Přítomnost rozvitá jak růže květ, těch růží plná zahrada, se časem před tvým zrakem bude skvět.

Těch růží barev nespočet, tvou mysl bude provázet.

A ona tak jak růže květ, do všech stran lístky své zas bude vytvářet.

Pak tyto květy zaplní tvůj svět a všechny další myšlenky jen v květech budou přicházet.

A květinová mysl najde vzlet, a tehdy země s nebem splyne v jeden svět.

Svět krásný všude na pohled, v němž radost harmonii bude vytvářet.

 

LÁSKOU PROTI RAKOVINĚ

Strašidelnou větu „máte zhoubný nádor“ si každý den v Česku z úst lékařů musí vyslechnout 163 lidí. Dalších 78 pacientů během tohoto dne na rakovinu zemře. Kdyby přitom lidé nekouřili, zdravě jedli a k lékaři chodili včas, mnohem víc by se jich podařilo zachránit.

Přitom zapomínáme na jednu věc: dívat se na svět očima srdce. Srdce je důležitým tělesným orgánem. Sestává z mnoha buněk a každý orgán očekává od svých buněk, že budou dokonale plnit své nezbytné povinnosti. Jen tak je zajištěna harmonie tělesných funkcí, jen tak je zajištěn Řád. Někdy se stane, že některé buňky se začnou nekontrolovaně množit, jdou svou vlastní sobeckou cestou, bezohledně sledují svůj cíl. Usilují o nadvládu v těle svého hostitele. Dosahují vlády za každou cenu, i za cenu svého sebezničení, hynou spolu s tělem oběti.

Někdy se podobně chová i člověk. Ani rakovinná buňka, ani člověk nechápou, že v hmotě nelze nalézt život. Záchrana, spása je jen v lásce.

Láska překonává závory, překážky, hranice.

V lásce se rozpouštějí protiklady.

Láska je život a proto se nebojí smrti.

Rakovina má respekt pouze před opravdovou láskou.

Symbolem lásky je srdce.

Srdce je symbolem Ducha.

Srdce je jediný orgán, který nemůže být napaden rakovinou.

Nemoc je očišťující cestou, která vede k lásce.

Kdo má lásku v srdci, nemůže zbloudit v Cestě.

Dívejme se proto víc očima srdce.

Jen tak dojdeme bezpečně k cíli...

 

Podle H. J. Weidingera zpracoval L. Kloud.

 

Ze světa náboženství

Počátkem roku 2005 se v sídle OSN v New Yorku bude konat Seminář o Islámofobii. Tak jako loňský Seminář o antiseminitismu, bude na vysoké úrovni a zúčastní se jej nejen duchovní různých vyznání, ale i islamisté, sociologové, filozofové a kulturní historici. Jejich úkolem bude vypracovat soubor opatření, jak čelit protiislámské propagandě a jak líp zabezpečovat občanská práva amerických příslušníků arabského původu a s arabskými jmény, kteří jsou diskriminováni pod rouškou bdělosti proti teroristům.

Bankok. Thajská vláda dala rozházet ve třech nejjižnějších provinciích, kde převládá obyvatelstvo malajského původu, vyznávající islám, 2 miliony papírových holubic, vyrobených japonskou metodou vystřihovánek origami. Sbírají je děti, protože každá stotisící má podpis thajského premiéra a nálezce bude podle věku odměněn studijním stipendiem. Kritikové namítají, že tato PR-akce nebezpečnou situaci neřeší, protože během r. 2004 v těchto provinciích s převahou obyvatelstva vyznávajícího islám přišlo o život přes 500 lidí. Islámští separatisté buď požadují autonomii nebo připojení k Malajsii, kde je islám státním náboženstvím, tak jako théravádový buddhismus v Thajsku.

Vatikán. Rehabilitace se dočkal údajně bludařský řád templářů. Tento válečnický a náboženský řád, založený r. 1119, působil ve Svaté zemi – v Palestině v boji o Svatý hrob Ježíše Krista. Časem se řád stal bankéřem papežů a četných panovníků. Jedním z jeho úkolů bylo bdít nad kvalitou a ryzostí ražených mincí. Toto pověření se stalo templářům osudným. Po krk zadlužený francouzský král Filip IV. Sličný rozhodl se zmocnit jejich velkého jmění a jako sprostý padělatel dal razit zlaťáky s menším obsahem zlata. Dal také všechny templáře, kteří se v oné době nacházeli ve Francii, v čele s velmistrem Jacquesem de Molayem uvrhnout do žaláře. V monstrprocesu, inscenovaném sv. inkvizicí, byli obviněni ze smyšlených bludů a r. 1314 veřejně upáleni. Jejich jmění propadlo ve prospěch koruny. Filip IV. rok před tím vyvinul na papeže Klementa V. hrubý nátlak, aby řád templářů rozpustil. Rehabilitace templářů po šesti staletích má význam jen v oblasti Public Relations, protože řád nemá nástupce a francouzská vláda by snadno uplatnila promlčení nároku. Katolická církev se dostala pod kontrolu státu r. 1804 poté, co císař Napoleon uzavřel s papežem Piem VII. tzv. konkordát.

Susy Price, BBC 5. 12. 04. Odposlech -bm-

 

Než narostou ti křídla

Než narostou ti křídla,

projdeš velkou bolestí,

ale když je máš

a vznášíš se

a jsi konečně klidný a volný

víš, že v tom klidu je všechno

i v mrtvých mušlí šum.

 

Mušle už nepromluví,

ale moře v ní šumí dál,

a tak pokračuje řetěz lásky,

který mušle započala,

když porodila perlu.

 

A. Mahadiková

 

STŘÍPKY ZRCADLA PRAVDY

Lži mají úspěch u chtivých uší.

Anglické přísloví

Není žádné jednorázové osvícení. Vždyť do sítě poznání se mají chytit všechny ryby iluzí.

Tomáš Vyskočil, „Litanie“ 1. 1. ´04

Jediné co mohu změnit, je mé myšlení.

Kay Pollak

 

 

PF 2005

Šťastný nový rok

Happy New Year

Ein gutes neues Jahr

Bonne Année

 

 

Poutník 2/2005

Jaromír Skřivánek:

Myšlenky

Ať každá myšlenka je článek vykovaný
kladivem vůle, v kleštích trpělivé síly.
Ve výhni moudrého zkoumání tvarovaný
v jeden řetěz myšlení – k jedinému cíli:
Všechny ty články pevně ve skutky přeměnit.
Svůj hlavní medailon, srdce nikdy nezměnit.
Na šíji pravdy zavěšen pro všechna léta.

 

Jarmila Plotěná:

Věčnost a čas

„Každý si staví svůj vlastní svět. Stavíme z vnitřku a přitahujeme z vnějšku,“ píše Ralph Waldo Trine (V souzvuku s nekonečnem, přeložil F. Balej, P., 1907 s.). Síla, kterou stavíme a vytváříme svůj svět je myšlenka. Tím, jak se myšlenka zušlechťuje a stává se duchovnější, tj. méně závislá na egoismu a více zaměřená na nadosobní ideál, stává se mocnější a účinnější.

Všechno se nejprve tvoří ve světě příčin, než se ukáže ve hmotě jako důsledek. Unitář R. W. Trine píše, že tato skutečnost je pro něj věcí pozitivního vidění, nikoliv teorií nebo fantazií. (s. 2)

Říká: „Vesmírem vládne božský řád. Ve vůli lidské nad ní a pod ní působí bez ustání božská vůle. Dostati se do souzvuku s ní, a tím se všemi vyššími zákony a silami, dostati se do svazku s nimi a působiti ve spojení s nimi, aby ony mohly působiti ve spojení s námi znamená dostati se v řetěz tohoto podivuhodného řádu.“ (V souzvuku s nekonečnem s. 2)

Jsoucno tvoří jednotu, tato poněkud okřídlená věta, pochopíme-li její smysl, přestává být frází a může nám proměnit celý život. S pochopením smyslu této věty už nejsme nikde sami. Nejednáme a nečiníme nic jen za sebe a pro sebe, nejsme už oddělené, odcizené bytosti, hned šťastné z osobního prospěchu, hned zase deprimované z osobního neúspěchu. Tvorstvo tvoří jednotu, toto pochopit a prožívat znamená žít v přátelsky zabydleném světě bytostí a jsoucen s námi spjatých, s námi souvisejících, nás podporujících, nás potřebujících. Náš čas života nejsou pouze nám vyměřené roky, námi úzkostlivě sledované a posuzované jako „kvalitně“ nebo „nekvalitně“ prožité z hlediska našich krátkodobých a nutně jen dočasných cílů. Ze zorného úhlu této „jednoty veškerenstva“ je můj čas také časem mých přátel, lidí, které potkávám, společnosti, ve které žiji. Už nevěnuji svůj čas jen tomu a těm, z nichž mám prospěch, už tolik nepospíchám za svými vysněnými cíly zde na zemi, už se nestarám jen o sebe a o své a další mne nezajímá. Ze zorného úhlu této jednoty svět vypadá úplně jinak a čas je jinak prožíván.

Ze zorného úhlu této jednoty najednou tuším, co by mohla být ta všemi náboženskými systémy připomínaná Věčnost. Pod zorným úhlem této „jednoty veškerenstva“ oprýskává nános sobectví a všednosti na, ve své podstatě nádhernému tvoru – jménem člověk a pod veškerou zištností a sobectvím světa se objevuje neúčelové bezčasí – čili Věčnost.

Vrcholkem a velikým darem času je stáří. Nejznámějším archetypem stáří je starý mudrc. V naší společnosti hraje významnou roli už proto, že tato společnost pomocí reklamy a medií – všemi možnými prostředky propaguje lpění na životě, a to bohatém, zdravém, mladém, tudíž „šťastném“. Je tedy na hony vzdálena oné uvolněnosti tak typické pro starého mudrce. Ten poznal, že život je víc než činnost, víc než práce, vědomosti a úspěch. Svou existencí stále zpochybňuje smysl neustálého shonu a spěchu celé současné společnosti. Svým postojem hravého dítěte zpochybňuje přísně účelové, plánovité prožívání času dospělé společnosti a její účelové jednání se všemi atributy vychytralosti. Svým životem v jednotě se vším a se všemi nastavuje zrcadlo přísnému výběru a rozlišování co je a není vhodné z důvodů prospěchu nebo konvence a co nakonec vede k tak častému jevu odcizení jedněch druhým a nakonec i sama sobě. Přes vrcholek času moudrosti vplývá vědomě do bezčasí.

 

Roman Srnec:

Různí lidé na cestě

Potkávám spoustu známých i neznámých lidí na cestě,
v mé mysli plyne otázka, kdo nechce a kdo skutečně jít chce.
Jak poznat ten stav čistoty, kdy přicházejí pravé hodnoty.
Hodnoty z nebe, darem od Boha, tím vstupuje k nám jistota.
Do našich srdcí, myslí, životů. Sláva, zas máme směr, chuť k životu.
Životu věčnému, ne tak docela, neb kotva rozumu z nás stále dělá člověka.
Tvora míň v mysli, víc však v rozumu, to staví hranici našemu postupu.
Postupu k obzoru a po té za obzor, kam zpočátku dohlédne, jen málo který lidský tvor.
Lidský tvor v Boží proměněn, proměna tisícemi změn.
Zná cestu dobře, stačí směřovat jen za světlem.
Ne světlem lampy, která ničí hmyz, jak reklam záře hmoty, zavírá nás do krabic.
Znát světlo darem od Boha, cesta je otevřena, není jí větší hodnota.
Ta ryzí strana pokory, po cestách jdou andělů zástupy.
Andělé, lidé, bytosti, nechť soulad, mír a naděje, se v našem světě rozhostí.

 

Buď dobrý sám k sobě

Když se mi dostala do rukou publikace s názvem Buď dobrý sám k sobě od Anselma Grüna, významného benediktina – duchovního terapeuta a pastora – poněkud jsem zrozpačitěla nad titulkem, který se mi jevil na první dojem sebestředný. Mé rozpaky se rozplynuly začtením se do textu, kdy odůvodnění názvu jsem pochopila dvojpólovostí duše člověka současného klimatu světa, potácejícího se v rozporech, disharmonii, nejistotě a zoufalství vize budoucnosti. Ten druhý pól lidské duše je rigoróznost – přísný postoj k sobě, v podstatě archaický eneagram hlodající lidské nevědomí?

Na otázku: proč se rodí rigoróznost k sobě, mnohdy sebezničující – odpovídá autor – znalec psychologických škol, křesťanské spirituality monachistů – Otců pouště; vyvozuje tvrdost počínání vůči sobě samému z nešťastně prožívaného mládí bez lásky, kdy zejména puberta je nesmírně citlivá na přijímání sebe či odmítání. Frustrace mládí podmíněná tvrdou výchovou jedince, jeho ponižováním, předhazováním jeho fyzické a duševní neschopnosti, nepochopením okolí, které ponižuje a zraňuje místo aby jedince respektovalo, šlape bezcitně po jeho touze po uznání.

Enegeamy jako negativní vrypy v podvědomí lidí se snaží autor odhalit – jejich příčinu, původ a léčbu. Proč lidé prožívají komplexy méněcennosti, sebepodceňováním, sebeznehodnocením, neprůbojností, mnohdy plni pocitu viny (že nejsou kupř. fyzicky tak krásní jako okolí či nadaní jako jejich známí), s výčitkami, že nebyli stvořeni v souladu s krásou stvořené přírody, že jsou vzdáleni obrazu Božímu neb se posuzují z vnějšku, a nikoliv vnitřně. Nemůže se smířit, že genetická příroda ho nezrodila dle jeho měřítek krásy (řecké kalokaghatía – krása těla i duše). Proto se tito jedinci natahují na Prokrustovo lože, snaží se vtěsnat do obrazu, který představuje jejich ideál – leč marně. Autor odhaluje že zde tkví příčina narůstající tvrdosti k sobě, a s ní spojenou podrážděností, hraničící až s agresivitou vůči sobě a okolí.

Autor nalézá příklady v mytologii, kdy jedinec místo podceňování se může i přeceňovat až v pocit titánství – Íkaros, Faethón, Sysifos či Prométheus, který se chtěl zmocnit božského ohně.

Přísnost sama k sobě, místo schopnosti být dobrý sám k sobě, je stínem v podvědomí, jakýmsi zamotaným klubkem, které na první pohled lze stěží rozmotat, pokud se nemocný jedinec zaměřuje jen na vnějšek a věčně se porovnává s druhými, pozoruje je či cítí, že je pozorován ve svých nedostatcích. Tomuto postoji k životu, který se definuje jen zvenčí – předmětně – usiluje autor poskytnout pohled nejen horizontální, leč především vertikální, s úběžníkem k vyšší jsoucnosti – vědomím podílu na božské přirozenosti. Autor odsuzuje jako zkušený psychoterapeut i projevy sebeobětování, ať už v životě osobním či veřejném – neb způsobují vychýlení od vlastní sebeidentity dítka Božího. Zdůvodňuje, že Ježíš nevyžaduje tvrdost k sobě, naopak dobrý vztah k sobě a k bližnímu. Podle křesťanské Bible léčivá metoda spočívá v tom, abychom dopřávali ve svém nitru místo pro božský život. Se zřetelem na duchovní život odsuzuje A. Grün „panasketismus, který je nebezpečný jako panhedonismus (str. 34). Veškeré extrémy jsou škodlivé, pročež je třeba žít v rovnováze. Ježíšovo učení nevyžaduje sebeodříkání, askezi – leč sebepřijímání jako tvora Božího, kdy nižší živelnou přírodu vášní, pudů a smyslů je třeba ovládat, neb jinak Boží světlo nesestoupí do temnot našeho vědomí i podvědomí. Uvádí příklad života křesťanských mystiků, kupř. Hildegardu von Bingen, která držela vášně na oprati jako vozka koně a chodila prý se lvem či hadem (symbolicky) spoutaném na řetězu, čímž živelnou nižší přírodu duše, její energii – transformovala do vyšší duchovní úrovně, světelné – božské. Umrtvující až bojovou askezi odsuzuje i Rudin – významný psycholog a teolog – který upozorňuje na zákonitost potlačování pudovosti, jejíž tendence vyšlehnou zpět jako neustálé nutkavé pokušení, natolik, že se z jedince může stát tělesný a duševní vrak. Bůh nás stvořil pro plnost života, což zjevil v Ježíši Kristu. Kdo chce doopravdy žít, ten musí být ochoten souhlasit s tím, co kříží jeho cestu, souhlasit s utrpením, které může být výzvou k vzestupu na vyšší duchovní stupeň, orientací na vnitřní hodnoty, kdy Bůh obdarovává tzv. „poslední“ dary, aby byli „první“ krásou duše vyzařující světelnou auru, i do harmonických rysů tváře.

Co tedy doporučuje A. Grün jako terapii proti přílišné přísnosti až tvrdosti vůči sobě? - a jak naopak se učit – být dobrý sám k sobě? Spočívá v duchovní cestě, jejíž popis nalézáme v oddílu druhém. Předností autora je, že teoreticky nepopisuje, ale říká - jak na to:

Spolupracovat se stvořitelským zákonem – Bohem, snahou vejít harmonicky do řádu Univerza, vibrovat tóninou světelného stvoření. To znamená, že máme škodlivé pudy, negativní city a myšlenky kontrolovat, bdít nad nimi a zejména vášně předkládat Bohu v prosbě o pomoc – v modlitbě – jejich proměny (transfigurace) ve světlo.

„Je třeba sestoupit do vlastní hlubiny podvědomí, do svého stínu, poznat jeho temné stránky (39) za současné sebeidentifikace jako Božího stvoření, a tvrdost vůči sobě nechat odeznít jako gramofonovou desku.

- Je třeba se smířit sám se sebou se svou náturou (kupř. cholerickou, netrýznit se, dopřávat sobě, i ostatním pohodu).

- Nebýt obětním beránkem (dle Junga archetypický typ), který nakládá všechna břemena na sebe s vědomím, že výkupnou oběť za naše hříchy učinil jednou pro vždy Spasitel – Ježíš Kristus.

Násilí vůči lidem je živočišná agresivita vyvolaná opět komplexy, které se rozpínají jako pára v kotli, hromadí se a musí najít ventil (příčina násilí i vůči sobě).

 

Co tudíž činit v případě násilnosti?

a/ Naučit se uvolňovat – sportem, štípáním dříví, jízdou na kole.

b/ Trestem se agresi nezabrání, naopak může zesílit. Reagujeme-li vůči sobě jako „dítě v nás“, neoprávněná agresivita vůči sobě ustoupí.

c/ Nebrat na sebe příliš mnoho, neb od přirozenosti jsme slabí odpadnutím od Boha.

d/ Dbát na kvalitu rodinné výchovy, děti vychovávat tak jak potřebují, a nikoliv dle toho, co zasluhují. Každé dítě totiž chce být milováno, být předmětem pochvaly nalézáním jeho vloh a nadání včetně libosti zevnějšku.

e/ Cestu proměny ukazuje Ježíš, který nepřišel rušit zákon – poměr k Bohu, sobě a bližnímu, včetně přírody - leč naplnit ho poselstvím milosrdenství a milosti Boží. „Spiritualita milosrdenství je opačným polem agresivity.“

 

Léčba spiritualitou

znamená, že komplex v podvědomí se otevírá Bohu, duchovnímu zdroji, který spolupracuje s naší snahou o pokání (orientací na Boží království, na tom, abychom Boží hřivny nezakopávali a nepřehlíželi, spíše je vyhledávali či objevovali jako perly prozařující naši tvrdost v sobě. Ježíš nás vybízí k sebeúctě a svobodě v Duchu: nenechat se strhnout materiálním způsobem života, leč hledat království Boží v sobě i mimo sebe. Být k sobě dobrý znamená vyjít ze sebe, ze svého trápení a hledat pomoc v Hospodinu, zejména při neřešitelnosti situace. Bible nás poučuje, abychom se nepřepínali, ale nesli břemena vzájemně, nenakládali na sebe otrocké jho (Gal. 5, 1).

Zanech pocit sebeospravedlňování, když ti někdo ublíží, neb Kristus již tě ospravedlnil svojí obětí na kříži. Být k sobě dobrý, znamená uvědomit si, že nejsme pod nadvládou litery zákona, nýbrž můžeme žít radostně z Ducha Božího (Řím. 7, 6).

Monastická tradice Otců pouště je ryze spirituální, neb vystupuje nad nižší živočišnou přirozenost, aby shlédla pláně Boží. Askeze Otce Makariose není sebemrskačství, ale zacvičování se do rovnováhy a vnitřního klidu tím, že nedbá na lidskou slávu, nýbrž na slávu Boží. Spirituální terapie je založena na víře v Boha. Autor používá terapii transpersonální psychologii, doporučující smíření se sebou, a sice pomocí dis-identifikace. Co to znamená? Autor vysvětluje (str. 31) podstatu terapie: „Dívám se na svůj hněv, strach, na své chyby, aniž je posuzuji. Pokouším se, abych řekl: Mám zlost, ale já nejsem má zlost, mám závist, ale já nejsem má závist (71), neb je ve mně božská podstata. Po pádu lidstva, žijícího v nevědomí si uvědomuji vykupitelský rozměr v sobě, svou božskou podstatu, stvořenou k obrazu Božímu. Proto je ve mně duchovní prostor (chrám), kam tyto pocity nemají přístup, kde jsem jen Já – vyšší duchovní Já. Činím relativním, co mi dělá potíže, a tak se mohu smířit se vším, co je ještě nedokonalé ve mně – neb nade mnou bdí Nejvyšší moc. „V duchovním božského prostoru ve mně mizí zlost či strach, sebeobviňování, zklamání neb zažívám přítomnost Boží milosti ve vertikální dimenzi. Pak s vášněmi, pudy a smysly nemusím bojovat, neb nemají nade mnou žádnou moc a místo, abych je potlačoval a rozbil si hlavu pokládám je za relativní, zvládnutelné tím, že ve mně má sídlo Duch Boží. Nejsem více otrokem nižšího živočišného já – leč bratrem Ježíše Krista – Spasitele.

V transpersonální psychologii nemají místo výroky, které nás vyvádějí z rovnováhy: Buď dokonalý, namáhej se, udělej to, co já chci, spěchej, znervózňuj se, abys naplnil očekávání a sobeckost druhých.

Křesťanská kultura, která utvářela Evropu až do novověku akcentuje dobrý vztah k sobě samému se zřetelem „ ... aby ve všem, co je ve mně dobrého – byl oslaven Bůh“ (Regula Benedikti 57, 9). Proto první křesťané bojovali proti bezuzdnosti, nestřídmosti a zhýralosti římské pohanské kultury, usilováním o život rozumný, střídmý, spravedlivý a zbožný.“ (Tit. 2, 12)

 

Správné pochopení askeze

Askezi vnímáme většinou jako přísnost, tvrdost, odříkání sebe sama. Autor vysvětluje původ slova z řeckého - askein – formování sebe do silného já, včleněného do řádu stvoření. Jinak řečeno jedná se o cvičení nejen tělesné, leč i psychické s orientací na ctnosti lidské, pevnost a odolnost vůči pokušení (nejedná se o vnímání askeze jako sebetrýznění v rámci řecké, stoicko-kynické filozofie). „Mystikové chápou askezi jako cestu k Bohu sebeodevzdaností.“

Dobře se sebou nezachází ani neukázněný, ani přespříliš ukázněný (78). Autor podtrhuje význam míry – zásadu zlatého středu vyrovnanosti, rovnováhy. Silové pole askeze jako napětí polarity v duši lze zmírnit (vyrovnat) představou Boha (nejmohutnější archetyp po mnoho tisíciletí) nejskrytější silové centrum, které formuje život, nejtajnější střed lidské existence (nevědomí), jak žít k obrazu Božímu, ke kterému je člověk stvořen – uvědoměním si prostoru Nad-já.

 

Jak praktikovat metodu – být dobrý sám k sobě?

Jitro začínat modlitbou (prosbou) o požehnání a večer se odevzdat Bohu – se slovy Buď vůle Tvá. Anselm Grün při probuzení praktikuje vzpomínku na svaté (sv. Terezie, sv. Antonín...), aby vtiskli duši světlou, svatou podobu, s vírou, že světci ho budou provázet s anděly celý den.

b/ Usmířit se se sebou samým, s lidmi a s Bohem, vyhýbat se srovnávání s druhými, důvěřovat si, že jsem dítě Boží, uvědomit si svou důstojnost ve společenství s Bohem, Ježíšem Kristem.

c/ Velmi podstatná je modlitba vycházející z nitra s prosbou o vkládání pokoje a míru do srdce. Zbožnost nevyžaduje maximální výkony, leč spolupráci s Bohem, vyjití ze sebe ze svého podvědomí – aby Hospodin mě formoval v dobrý chléb a lisoval v dobré víno.

d/ Autor doporučuje návštěvu bohoslužeb (liturgie) vysluhovaných ke chvále a pomoci Boží pro spiritualitu posvátné atmosféry charakterizované slovy sv. Atanáše „Rituály jsou slavnosti, které v nás neustále slaví Zmrtvýchvstalý Kristus, který mě fascinuje, žiji-li v Jeho duchu.

e/ Ten, kdo v tvůrčí práci našel míru, přinese nejvíce plodů, rozhojňujících stvořitelské Boží dílo.

 

Přijímat se s chybami a pády (hříchy)?

Mnozí chápou toto motto za nevhodné, neboť jsou si vědomi stínů, které v sobě nosí v podobě různých komplexů, s nimiž se nemohou vypořádat, ba dokonce je znervózňují a místo vyrovnání se s nimi bojují proti nim, přičemž od tohoto neuspokojivého vztahu se rodí obdobný vztah k druhým. Proto nelze úplně souhlasit s autorem, když prohlašuje, že se máme smířit se svými chybami, poklesky, „že budeme zase klesat leč na chyby máme i zapomínat, poněvadž Bůh prostřednictvím Ježíše Krista nám odpustil? (95) Místo liberalismu a anarchismu v etice je třeba si uvědomovat provázanost s řádem Univerza, se stvořitelským zákonem, což máme potvrzeno v knihách moudrosti. Správně pochopit pojem milosrdenství vůči sobě lze jedině v souladu s výroky Ježíšovými: „milosrdenství (i k sobě) chci, nikoliv oběť“ (Mt 9, 13). Být k sobě dobrý, milosrdný souvisí s hebrejským „rehenim“ = mateřské lůno, nosit sebe jako dítě (v mateřském lůně) tak, aby mé vnitřní chybující dítě dozrálo v mém lůně, a zejména v lůně Božím. Jestliže člověk spolupracuje s Bohem s vědomou ochotou a dobrotou, Pán proměňuje jeho nedokonalé srdce jako kov ve zlato. Jistě, Bůh nemůže být garantem, abych neklesl! - ale může mi v neřešitelné situaci pomoci, když o to poprosím v modlitbě. Sv. Vavřinec prohlašuje: „Naší zranitelnosti je blízek Bůh“ (99). Publikace je přínosem tím, že akcentuje i spiri­tuální přístup k léčbě – být dobrý sám k sobě – ve smyslu duchovní transformace, motivované zbožností a vírou. Autor obdobně s E. Franklem, předním znalcem a terapeutem – akcentují terapeutický účin konvergencí (obrácením se) k Bohu, která přináší do vztahu – být dobrý sám k sobě – naději, víru a útěchu v božské léčivé síly. Naopak jsou oba přesvědčeni, že divergencí – odklonem od Boha – prapodstaty Bytí, člověk chřadne, jeho lepší Já se rozpadá neb není živeno energií Ducha, jeho temné podvědomí se mu stává žalářem.

Publikace je doplněna seznamem odborné literatury jako komentářem hlubinné psychologické a duchovní terapie, vycházející z křesťanské tradice Otců pouště(3. stol. po Kristu) ve smyslu – umění přijmout sám sebe – s vizí výzvy apoštola: „Staň se tím, kým tě Bůh stvořil a jakého tě svým vzkříšením obnovil. Prožívej nové možnosti, které ti Kristus daroval – obléci nové lidství.“ (Ef. 24, 34)

Miluše Šubartová

Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě. 3. vydání. 168 stran. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2004.

 

VERŠE Z VÉD

Ó bohové, nechť slyšíme na vlastní uši, co je dobré,
Ó vy svatí, nechť na vlastní oči vidíme, co je dobré,
A chválíce vás svými pevnými údy a celým svým tělem,
Naplňme dobu svého žití, jež byla nám zázrakem dána.

Ať je s námi požehnání Indrovo, jehož sláva sahá daleko,
I požehnání Púšanovo, toho, jenž zná vše,
Jakož i požehnání Tarkšjovo, kola jehož vozu se nikdy nerozbíjejí,
A nechť též Brhaspati nám požehná!

Ó vládče ohně, dej, ať září země,
Ať září rostliny, a nebe ať září,
Přines zář do lidského nitra,
Nechť jsou všechny čtyři konce světa naplněny požehnáním.

Nechť se všemi směry šíří záře všepronikajícího božství,
Celý tento vesmír je nasycen božskou silou, ať je v pohybu či klidu,
Ó stvořiteli vesmíru, všeobjímající božství,Klaníme se ti v modlitbě.
Bože ohně, Bože vzduchu, Sluneční bože, Bože měsíce,

Ostatní bohové, Vládče Šivo, Sluneční božstva a Bohové větru,
Ochránci světa, Bože planety Jupiter, Bože deště, Bože oceánů,
Vy všichni nám přineste požehnání.

Ať v míru zůstává nebe, obloha i zem,
Ať v míru setrvávají vody, rostliny a všechny stromy,
Ať v míru přebývají bohové, božská síla Brahman a všichni lidé,
Ať všude zavládne mír a štěstí! Ať vše žije v klidu a míru!

Ať máme společné myšlenky,
Ať naše činy jsou společné,
Ať všechny nás prostoupí dobrá energie,
Ať není nenávisti mezi námi,

Óm, mír, mír, mír.

Verše z véd vybral a zarecitoval v sanskrtu indický myslitel Karan Singh na multireligiózním shromáždění 17. října 2000 v rámci čtvrté konference FORUM 2000, Praha, 15. - 18. října 2000.

 

Buďte změnou, kterou chcete vidět

Toto poselství Mahátmy Gándhího bylo nosnou myšlenkou Světového mírového summitu Jóga v denním životě konaného v neděli 31. října v Městské hale Vodova v Brně. Akci navštívenou asi 2500 zájemců organizoval International Sri Deep Madhavananda Asram Fellowship – Rakousko, Český svaz Jóga v denním životě – Česká republika a Sdružení přátel Indie – Česká republika.

Velké plakáty i malé letáčky s rozžatou svící v rukou měly nápis: Světový mír ve tvých rukou. Materiál přiložený k pozvánce VIP obsahoval životopis Dharmsamrat Paramhansy Svámího Mádhavánandadžího a Parahansy Svámího Mahéšvaránandy obsahoval kromě jiného i tato závažná slova: cílem světového mírového summitu je inspirovat dialog o světovém míru, vzájemné toleranci, úctě a porozumění mezi národy, náboženstvími a kulturami – posílit vůli žít společně v míru bez národnostních, náboženských a kulturních předsudků – probouzet vědomí vzájemného bratrství a nutnosti ochrany všech živých tvorů – odstraňovat vnitřní zábrany a vzbudit odvahu řešit všechny problémy nenásilnou cestou – posilovat fyzické, mentální, sociální a duchovní zdraví – podporovat a prosazovat základní cíle rozvojových programů OSN.

Program plánovaný od 9:30 do 16 hodin sestával ze zapálení svící mírového summitu a modliteb za mír dle způsobu jednotlivých náboženství – hinduismus – Svámí Mahéšvaránanda (Vídeň), židovství (přesněji World Union of Progressiv Judaismus) Rabín Awraham Soetendorp (Nizozemí), Patriarcha Církve česko­slovenské husitské – ThDr. Jan Schwarz, Ctihodný Lama Shenpen Rinpoche (Slovinsko) – buddhismus, Šrí Jasvinder Singh (Hamburg) - Nam Dhari sikhismus, dr. Buneshwar Muni (Indie) – Sanatana Dharma džinismus, Mgr. Zuzana Kolářová (Brno) – Bahá´ismus.

Vážila jsem si v tu slavnostní chvíli, že unitáři žádnou předepsanou formu modliteb ani manter nemají a že mohou vyjádřit, co si doopravdy myslím čemuž předem daná forma někdy brání, jindy nebrání, popřát všem a všemu mír a zároveň – zdánlivě paradoxně vyslovit přání, aby co nejvíce bytostí docházelo zcela vědomě k moudrosti, v níž všechna přání utichnou. Po modlitbě každý zapálil velikou svíci. Osm bílých svící tak vydrželo hořet po celou dobu trvání summitu.

Klasický jihoindický tanec púdža, velmi staré tradice a přesně rituálně daných pravidel, otevíral a uzavíral blok přednášek.

 

Několik postřehů z bloku přednášek:

Jeho excelence velvyslanec Indické republiky v ČR Šri P. S. Raghavan vzpomněl význam životního díla ministerské předsedkyně Indíry Gándhíové, které jóga pomohla řídit stát.

Poselství presidenta Chorvatska pana Stjepana Mesiče začínalo konstatováním, které slyšíme i v našich unitářských promluvách, že svět čelí nejkomplexnější krizi v dějinách a dále (nám důvěrně známé) že pravda je jen jediná, ať už se k ní blížíme pomocí víry v karmu nebo znalostí newtonových zákonů o akci a reakci. Pytagoras, František z Assisi a jiní byli posmívaní, že jsou vegetariány, také např. Nikola Tesla a Mahátma Gándhí... Žádný světec není bez minulosti a žádný hříšník není bez budoucnosti. Nyní nadešla doba, která nás má naučit, že člověk může vystoupit na vyšší stupeň rozvoje (lidství). Síla Gándhího zbraně nenásilí a toto jeho poselství je obsaženo i v Bibli a jiných písmech světových náboženství. Proslov tohoto státníka byl zakončen vyjádřením, naděje, že náboženství už nebude dogmatem, ale láskou k bližnímu a přáním: „Kéž se dočkáme těchto časů.“

Moderátor k tomuto projevu poznamenal, že „tak hovoří prezident, jehož země se zmítala léta v kruté válce a který si (právě proto) uvědomuje sílu nenásilí“.

Prezident Slovinska pan Janez Drnovšek oslovil summit s vyjádřením naděje na mír a vyzvedl význam podobných setkání k uvědomění si jednoty lidstva a jeho vzájemné propojenosti. Konstatoval tragickou skutečnost, že denně umírá na světě hladem 24000 lidí! Nutnost vyvolat změny odrážejí i cíle OSN, jedním z nichž je omezit zlo v podobě hladu. Je ještě mnoho co vykonat v této oblasti, abychom zajistili slušný život mnoha milionům znevýhodněných lidí.

Ocitoval heslo M. Gándhího: Be the Change You Want to See! (Buďte změnou, kterou chcete vidět!)

V poselství ministra životního prostředí RNDr. Libora Ambrozka zaznělo upozornění na nedostatečný přístup ke vzdělání mnoha lidí. Připomněl, že Nobelovu cenu za mír obdržela žena. Pan Vladimír Ljošenko, premiér Čerkaského kraje na Ukrajině pozdravil ve svém poselství Svámího Mahéšvaránandu s tím, že má podobné principy jako systém Jóga v denním životě a to především princip tolerance a nenásilí, které jsou tolik důležité i pro Ukrajinu. Vyzdvihl klady působení na mládež v systému Jóga v denním životě v Čerkesku.

Následoval videoprogram o životě a cíle Svámího Mádhavánandadžího Maharádži, k uctění jehož památky a výročí „Jeho Mahásamádhí“ (odchodu z tohoto světa do vyšších dimenzí při plném zachování bdělosti vědomí, jak by asi chápali unitáři obeznámení s jógou). Při shlédnutí filmu se mi jasně vybavila podoba tohoto nevšedního Učitele duchovního života, tak jak jsem se s ním setkala na jedné přednášce v Brně. Přijel Svámí Mahéšvaránanda, tak jak často Brno navštěvoval, tehdy ovšem byla u nás i tato zářivá bytost. Dlouho po tomto setkání mi zosobňovala představu dávných indických rišiů civilizací nezkažených. Na okraj jen malou poznámku, že kdyby film natáčeli u nás v Evropě, byl by možná komorněji laděný (při zachování obsahu a poselství filmu. K zemi Bhárat však zřejmě oslavnost až kosmická náleží.

 

Z dlouhého zajímavého bloku přednášek alespoň několik zastavení:

Rabín Awraham Soetendorp z Nizozemí zdůraznil soucit, který mu umožnil přežít a dožít se až dnešních dnů – soucit celosvětové lidské rodiny, který jediný dává naději. Věří v soucit a v uskutečnění Cílů tisíciletí velké lidské rodiny, věří a doufá, že lidstvo vstoupilo na cestu naděje a že do roku 2015 budou uskutečněny mnohé globální cíle, jedním z nichž je přístup ke vzdělání 2 milionům lidí na Zemi. Vzpomněl světoznámého spisovatele Franze Kafky a jeho podobenství o skále: „Člověk stojí u skály a má žízeň. Ale Bůh nám dal zrak, abychom viděli vodu za tou skálou. Spojme proto síly, abychom viděli pramen za tou skálou negramotnosti, bídy, násilí a zoufalství, napijme se z té vody společně.“

Hejtman Jihomoravského kraje ing. Stanislav Juránek označil Jihomoravský kraj jako místo setkávání kultur a náboženství. Orlice stříbrná a zlatá ve znaku kraje připomíná spolužití česky a německy mluvícího obyvatelstva. Znak s orlicemi hroznem a pruhy symbolizuje smíření a prosperitu pramenící ze spolupráce. Mohyla míru v kraji připomíná bitvu u Slavkova. Do Mohyly se stále přidávají kosti zahynulých v bitvě tří císařů.

Připomínám část nápisu na secesní stavbě Mohyly míru dobře viditelné od nás ze Šlapanic: „Ne mečem, ale pluhem...“

Dopolední blok uzavřel iniciátor světového mírového summitu Jeho Svatost Mahámandaléšvar Paramhans Svámí Mahešvaránanda poděkováním panu hejtmanovi za slova o smíření a vyjadřuje naději, že se přání vyplní. Nazývá sikhy, buddhisty, židy, křesťany a jiné příslušníky různých náboženství bratry, neboť universální principy neví o žádném Bohu pro jediné náboženství. Nejstarší princip vědy těla, duše a Ducha říká, že Jedno je ve všem a všechno je v Jednom, to je jóga.

Jóga není jen fyzické cvičení, není to žádné dogma, je to sjednocení všech složek – princip, který činí rovnováhu těla, duše a Ducha, řeči, pohybu, paměti – to je jóga – harmonie osobního vědomí s kosmickým vědomím. Mír začíná v našem vlastním srdci. Mír v srdci tvoří mír světa.

Ve skutečnosti vidíme jakým směrem se vše ubírá: „Až pokácíš poslední strom a zemře poslední ryba, pak si, člověče, uvědomíš, že se dolarů nenajíš.“

Ježíš řekl: „Nezabiješ“, Mahátma Gándhí řekl: „Nebudete bojovat zbraněmi.“ Jestli je někdo křesťan a nosí zbraň, není vlastně křesťan. Korán píše: „Když zabiješ jednoho člověka, je to jako kdybys zabil celé lidstvo.“ Můj Bůh, váš Bůh, jejich Bůh je jediný. Budoucnost má jenom multikulturnost, kde se nikdo nediskriminuje. Každá země má problémy s jinými kulturami (které v ní žijí), naším úkolem je naučit se rozumět a chápat jiné národy a kultury.

Buďte změnou, kterou chcete vidět. Je však těžké změnit sám sebe (ale to je jóga).

Jarmila Plotěná

 

Libor Ambrozek:

Jak jsme na tom s klimatem?

Výročí je příležitost k zamyšlení – ať už jde o událost čistě privátní či navýsost veřejnou. Připomenu jen kulatých patnáct let, které uběhly od pádu totalitního komunistického režimu.

V rozsáhlých novinových komentářích na toto téma se totiž, podle mého názoru, málo mluví o tom, že k zásadním příznakům a současně i příčinám rozkladu tehdejší vlády jedné strany patřil také katastrofální stav životního prostředí a veřejné protesty proti neschopnosti vlády zajistit svým občanům dýchatelný vzduch. Naděje vyvolané změnou režimu se z velké části podařilo naplnit a hrozivé zpoždění za našimi západními sousedy zásadně snížit. Je dobré si připomenout tuto nepochybně dobrou zprávu – teď už se nám dýchá mnohem lépe.

Zároveň si ale musíme přiznat, že stále ještě dýcháme výrazně horší vzduch než lidé žijící na západ od našich hranic. Při výrobě – zejména v energetice a průmyslu – totiž spotřebováváme zbytečně mnoho energie i surovin, více znečišťujeme i plýtváme. Naše produkty se díky tomu hůře prodávají a ještě si ničíme životní prostředí. Zplodiny z automobilové dopravy dokonce stále narůstají a po počátečním velkém propadu rostou také emise oxidu uhličitého, které se významně podílejí na postupujících globálních klimatických změnách. Závažnost tohoto zásadního světového problému uznaly i příslušné vědecké instituce USA, politické vedení této velmoci ale odvahu ke konkrétním krokům směřujícím k řešení zatím nenašlo. Hlavním hybatelem nezbytných změn v politice i ekonomice tedy zůstává Evropská unie, jíž jsme se letos stali součástí. K řešení v rámci Kjótského protokolu se kromě mnoha dalších zemí předalo také donedávna váhající Rusko.

V minulém příspěvku jsem uváděl nástroje, kterými se česká vláda v programovém prohlášení zavázala přispět k omezení českého podílu na vytváření globálních klimatických změn. Debata o prvním z nich – tzv. obchodování s emisními limity – se v závěru poněkud zdramatizovala.

Všechny národní plány na přidělení povolenek podnikům v jednotlivých členských státech schvaluje Evropská komise. Od české vlády ovšem obdržela dokument, který je jen velmi obtížně hájitelný. Především proto, že neplní jeden z klíčových cílů – tedy motivovat podniky ke zvyšování efektivity a snižování produkce emisí. Pokud by Evropská komise usoudila, že navržená výše povolenek neodpovídá odhadům rozvoje jednotlivých sektorů české ekonomiky a podniky by v podobě nadměrného množství povolenek obdržely nepovolenou finanční dotaci, uloží nám plánované množství povolenek snížit. V případě několika zemí – jako například sousedního Slovenska – už tak učinila. Jak to dopadne s českým návrhem, se dozvíme během několika týdnů.

Poslanecká sněmovna již schválila také zákon upravující technické podmínky obchodování s emisemi. Chvíli se ale zdálo, že zde k debatě o klimatických změnách není právě správné „klima“. Někteří poslanci totiž navrhli, aby se naše země stala evropskou kuriozitou – všechny plány na snižování emisí mělo napříště připravovat výhradně ministerstvo průmyslu a obchodu. Cílem obchodování s povolenkami by prý – podle těchto poslanců – měla být spíše pomoc českým podnikům mimořádnými finančními dotacemi než zavádění efektivnějších technologií a zlepšení životního prostředí. A pomoc podnikům přeci patří pod křídla hospodářského resortu. Po bouřlivé debatě se jim návrh naštěstí nepodařilo prosadit.

Další úspěšný dílčí krok se povedl při prosazování druhého klíčového nástroje k ochraně klimatu. Výbor pro životní prostředí podpořil návrh zákona na podporu obnovitelných zdrojů energie.

Od klimatu planetárního si nyní dovolím přejít ke klimatu společenskému. Zdaleka nejsem sám, koho znepokojuje klesající účast občanů ve svobodných volbách. Za občanská a politická práva jsme před patnácti lety přece demonstrovali především. Považuji za významné, že se pražští studenti rozhodli připomenout tento smutný paradox zopakováním pochodu, který kdysi bezprostředně odstartoval známý běh událostí.

Rozhodně si nemyslím – a organizátoři opakovaného pochodu nejspíš také ne – že lidé své uvažování radikálně změní a kupříkladu při příštích senátních volbách jich k urnám přijde dvojnásobek. Přesto podobné osvěžování paměti má určitě velký význam. Jedním z dalších léků na volební apatii pak může být kandidatura výrazných osobností, které dokáží občany oslovit a k volbám je přivést. Tak, jak se to povedlo třeba Karlu Schwarzenbergovi. Prestiž občany nízko hodnocených institucí, jako je Senát, může zvýšit také členství lidí spojených s konkrétním tématem. Za přínos lze určitě považovat příchod Jaromíra Štětiny (lidská práva), Bedřicha Moldana (životní prostředí) či Ludmily Müllerové (rodinná politika).

Především lidé, kteří pracují v oblasti ochrany přírody a životního prostředí, dobře vědí, jaké nebezpečí představuje nezájem lidí o věci veřejné. Přesto se domnívám, že nízká účast v centrálních volbách musí nutně znamenat také nezájem lidí o jejich okolí. Příklad referenda o umístění brněnského nádraží, myslím, hovoří za vše. Značná účast občanů v referendu – byť nakonec nepřekročila neúměrně vysokou hranici padesáti procent – nevyvolala žádná nákladná kampaň, ale právě zájem lidí o své okolí posilovaný aktivitami místních občanských sdružení. Někteří politici tvrdí, že podílet se na rozhodování má být občanům povoleno výhradně při volbách, protože cokoliv jiného je „nelegitimní“. Právě nízká volební účast a zároveň vysoká účast v místním referendu je usvědčuje z hlubokého omylu. Za nelegitimní musíme považovat naopak snahy o vyloučení občanů z rozhodování. Pokud by takové pokusy uspěly, společenské klima v naší zemi by se rychle přiblížilo marasmu, který tu vládl před více než patnácti lety. V tuhle chvíli se ale můžeme těšit uvedeným demokratickým svobodám a využívat jich. Čím víc, tím lépe – demokracie přece sílí svým používáním. A navíc právě tohle je asi hlavní cesta ke zlepšení klimatu – toho společenského i toho planetárního.

 

MÝTY MÝTY MÝTY MÝTY

I. 1. Úvod – bohatství mýtů

Mýtus není jakékoliv staré vyprávění, předané ústní tradicí a později zachycené písmem, ale je to duchovní zkušenost oděná slovy a ztvárněná v příběh. Je tedy vyjádřením mimosmyslového zážitku pomocí děje, zážitku Skutečnosti pomocí symbolu. Symbol zde zastupuje jinak nevyjádřitelné a srozumitelně sděluje jinak nesrozumitelné, překládá do pojmů rozumu nadrozumové a do slov bezeslovné.

Toto platí především o mýtech vyspělých civilizací a o tzv. „velkých mýtech“ - to znamená o kosmologických – vysvětlujících vznik světa, uspořádání vesmíru, vznik a vývoj země a její zalidnění, poslání člověka na zemi, vztah člověka k Bohu, takových, které pojednávají o životě a smrti a zobrazují vznik mnohosti z Jednoty, původ duality apod. Naproti tomu existují mýty, které vysvětlují vznik nějakého zvyku, místního obyčeje nebo obřadu, jiné jsou v tom kterém jazyce slovními hříčkami a poeticky objasňují význam nějakého slova nebo gramatický jev – taková vyprávění právě tak jako vnější náboženství, určená svými obřady a neúplným naznačením Pravdy davům, nemají vždy esoterní jádro.

Starověké světové mytologie jsou tak bohaté na symboly všeho druhu, že dodnes vlastně neexistuje glosář, který by je všechny zachytil. Vypracování takového seznamu by bylo velice obtížné a mnohdy by právě takový přístup zkreslil mnohotvárnou mytologickou látku. (Vypadalo by to asi tak, jako kdyby někdo školometsky sepsal symboly v Rimbaudově poezii a podle takového seznamu by chtěl psát básně.) Každý básník, každý národ, každý člověk má vlastní svérázný systém symbolů – a přece v mnohém jsou podobné. Vzniká tak síť vztahů a propletenců, typický pro nepřeberný zásobník lidského podvědomí. Ať začneme odkudkoli vždy na nás čeká překvapivě velké bohatství. Je vůbec možné si učinit nějakou představu o tom, jak lidé starověku se na svoji mytologii dívali, co si mysleli o hrdinech svých bájí a zda věřili všemu, co jejich mýty vyprávějí? Jak tomu bylo u primitivnějších národů a jak u vyspělých civilizací, jak tomu bylo v průběhu dějin? Bližší nám bude zřejmě pohled na mytologii u vyspělého národa a to ještě z hlediska jedinců, (těch jeho členů), kteří nepatřili k jeho nejnižším vrstvám. Podívejme se tedy nejprve do Egypta a to na nejstarší jeho mytologické představy (ze 3. tisíciletí př. n. l.) o vzniku oblohy a země. (Jednotlivé symboly si srovnáme s bájeslovím jiných národů.)

 

II. 1. Kosmologické mýty

II. 2. Vznik oblohy, uspořádání země; symboly: nebeská kráva, křídla, podpěry země, Oko, oceán, dívka Nůt, střecha, člun...

Snad nejstarší staroegyptský mytologický příběh o vzniku oblohy lze shrnout asi takto: Když Bůh Ré, král lidstva i bohů již velmi zestárl, dověděl se, že lidé proti němu připravují spiknutí. Svolal tedy radu bohů, v níž byli bohové Šow, Géb, Nún a ženská božstva Tefnut, Nút a Réovo Oko. Na radu bohů vyslal Ré své Oko v podobě bohyně Hathór (s kraví hlavou), aby lidstvo zničila. Hathór začala dílo zkázy, Ré však se smiloval nad lidmi a část lidstva, které nestačila Hathór zabít ušetřil tak, že dal na pole vylít červené pivo. Hathór se opila a již nerozeznala krev od piva a část lidstva byla ušetřena. Ré však byl stále nespokojený, že má na zemi zůstat s lidmi pohromadě. Nún – nejstarší z bohů, jehož jméno znamená „praoceán“, mu poradil, aby usedl na hřbet krávy Nút – když přišel úsvit Nút s Reem na hřbetě se stala oblohou. Nohy krávy podpírá milion božstev a osm hlavních strážců – božstev zvaných „heh“, stojících na čtyřech světových stranách.

Příběh končí formulí, jež se má recitovat před obrazem krávy při narození dítěte, aby bylo chráněno před jakýmkoliv neštěstím. První část příběhu představuje kombinaci starších mytologických představ: bůh Ré, jako hlavní nejvyšší božstvo, je totožný s prapůvodním bohem Atumem. (Odpor lidstva proti Atumovi je doložen z let kolem r. 2100 př. n. l.) Pokud jde o poněkud tajuplnou představu Oka nejvyššího boha, je totožné s kobrou Uraeus, s bohyní Hathór a rovněž s jinými božstvy. Oko Atumovo je doloženo jako Atumův posel v době kolem roku 2000 př. n. l. v „Textech rakví“. Laskavá bohyně Hathór, jež je zpravidla zobrazována s kraví hlavou nebo vtělena do krávy, je tu uváděna jako krvežíznivé Oko. Má tedy dva aspekty – jako dobrá a laskavá a naproti tomu jako zlá a nelítostná – dva protikladné aspekty mají ostatně božstva i jiných národů (např. Šiva, Párvátí, Kálí, Durga..., Jupiter, Zeus – Milosrdný-Hromovládný, Nesoucí zbroj... Feretrius – nositel zbroje padlého nepřítele, zvané spolia opima, jež mu byla obětována na Kapitolu – Maximus Optimus.

Druhá část příběhu je s první spojena společným motivem rozhněvaného boha Réa nad lidstvem. Vystupuje tu představa oblohy jako nebeské krávy. Obraz tohoto symbolu se zachoval vyryt do kamenných stěn několika královských hrobek z let 1350 – 1100 př. n. l. Obrazy na stěnách hrobek nezachycují celý mytologický příběh a ani příběh samotný se s obrazem do všech podrobností neshoduje. Tak jak jsou obrazy vyryty, skládají se s několika nesourodých prvků, právě tak jako je tomu u předcházejícího příběhu o Hathór. Samotný obraz představuje stojící krávu, jejíž břicho je zdobeno pásem hvězd, podél nich putují dva čluny, na jednom z nichž je muž, jehož hlavu zdobí sluneční kotouč, každou nohu krávy podpírají vždy dvě postavy; hieroglyfy nad hlavou krávy znamenají slovo „heh“ což znamená buď miliony nebo božstva „heh“ a hieroglyfy před čelem krávy znamenají slovo krása. Mytologie starého světa sestává povětšinou z vyprávění o bozích a herojích: o jejich zrození a smrti, láskách a nenávisti, záštích, vítězstvích a porážkách, činech tvůrčích i destruktivních. Nemálo starých mýtů je kosmologických, to je – všímá si stvoření a uspořádání vesmíru, stvoření člověka a vzniku civilizace. Přes jisté základní podobnosti témat se staré mytologie velice liší ve výběru jednotlivých motivů a zápletek, v zacházení s nimi v souladu s historií a kulturou, s charakterem a temperamentem lidu, který je vytvořil.

Ti, kdož se v moderní době zabývají studiem mytologie, se nijak neshodují ve svých názorech na podstatu, rozsah a význam starověkých mýtů. Někteří se na ně dívají jako na triviální, pověrečné pohádky malého intelektuálního a duchovního přínosu – dětinské výtvory nedisciplinované představivosti a rozmarné fantazie.

Odlišný názor mají badatelé, kteří věří, že mýty starověku představují jeden z nejhlubších kořenů lidského ducha, výkonů, inspirovaných nadaných a nezkažených myslí, otevřených a schopných vnímat bezprostřední pravdu, která je modernímu člověku vzdálená – protože má jen mrtvé definice a logiku bez duše. Někteří psychologové vidí ve starověkých mýtech uchování motivů prapůvodního typu, jež prozrazují a osvětlují kolektivní podvědomí člověka. Na druhé straně někteří lingvisté tvrdí, že mýtus je „choroba jazyka“, že je výsledkem marných snah vyjádřit nevyjádřitelné a dát do slov to, co je nezachytitelné. (Str. 7 – 8)

„Mytologická představa“, zvláště u vyspělých civilizací jako např. v Egyptě, podle některých současných a také nejvýznamnějších badatelů (Rudolf Anthes), je představa, jejímž prostřednictvím se člověk snažil učinit si v lidských termínech srozumitelné to, co patří do „božského“ světa. Pojem „božský svět“ v sobě zahrnuje cokoliv, co není možno vysvětlit přímo, lidským uvažováním a poznat smyslovým vnímáním. Při žádném jevu není možno „božské“ zachytit jinak než symbolem, neboť se vymyká poznání pomocí smyslů - „Boha nikdo nikdy neviděl“... Symbol je projevem lidského snažení učinit prvek „božského“ světa srozumitelným v lidských výrazech, tj. v termínech jazyka, rozumové logiky a smyslovém vnímání. (Str. 20)

 

II. 3. Ráz egyptské mytologie

Kacířství v Egyptě bylo nepředstavitelné. V důsledku toho se nesnášenlivost a náboženský fanatismus nevyskytují před obdobími, jež se stala v určité míře úpadkovými. Podle současných vědomostí se teprve kolem roku 1370 př. n. l. král Achnaton snažil egyptské náboženství vymanit z mytologie zavedením kultu Jediného boha Slunce. Nedálo se tak bez nenávisti a pronásledování. Dobrá myšlenka se prosazovala násilím: Vždyť protichůdné tendence jsou tolik časté v dějinách. Zde násilí a náboženská nevraživost, pronásledování dávných kultů a na druhé straně vznik překrásných literárních děl, jako např. tento Achnatonův sluneční hymnus:

Ty dáváš vzniknout Nilu v podzemí
a přivádíš jej k lidem, abys je živilo,
neboť i je jsi stvořilo, ó Slunce!

Jsi pánem všech zemí, až do únavy jim sloužíš,
jsi pánem všech zemí, jež zaléváš svým svitem, ó Slunce.

Staráš se i o cizí země, stvořilo jsi pro ně
Nil v nebi, aby k nim sestupoval v podobě dešťů v horách
a zavlažoval jejich pole, ó Slunce!

Jak vznešené jsou tvé úmysly, Pane Věčnosti!

(Podle překladu Alexeje Pludka v závěru románu „Faraonův písař“.)

 

Ze složitého období Achnatonových monoteistických reforem pocházejí následující citáty: Jsou právě tak rozporné jako doba, v níž byly napsány:

 

„Vyvracet lež je těžší než hájit pravdu.“

„Přízeň krále znamená vyšší úřad a vyšší úřad znamená honosnější dům. Více služebnictva a více zlata. Další pocty a chvály davu. Nejlepší jídla, voňavky a skvělý oděv. Život bez starosti a skvostnou hrobku na městském západě. A radost z moci nad lidmi.“

„Pouhý zájem o blaho země sotva kdo povyšuje nad osobní prospěch.“

„Lidé se řítí do zkázy svým jazykem, střez se připravit si zkázu! Mluvě, nečiň výroků nerozvážných.“

„Opakuješ-li zmatené řeči, které vyšly z tvých úst, sjednáváš si nepřátele.“

„V této době už bylo jen nemnoho lidí, kteří pokládali za důležité ovládat umění, které nic nevynáší, kromě uspokojení, že člověk ví, proč žije na zemi.“

„Každý slyší něco jiného a poněkud jinak.“

„Mír mečem je nesmysl a rouhání, výsměch pravdě a plivnutí do očí ctnosti.“

„Jinak to na zemi nejde: Buďto si nepopudíme nikoho svou neurčitostí nebo si uchováme přízeň čestných lidí projeveným názorem.“

„Měkké tělo je znamením měkké duše a měkká duše je ochotna sloužit komukoliv, kdo jí dovolí nosit měkké tělo.“

Nejvyšší pravdu znají ti, kdo mohou podle ní vysvětlovat malé pravdy.

„Čím vyšší nauka je pěstována, tím je větší pořádek, tím lidé mohou být šťastnější.“

„Každý člověk potřebuje jiného rádce, jiného boha, jiný obraz svého štěstí, podle své přirozenosti, podle svých sklonů.“

„Pravda je všude, kde je potlačena touha po moci a po blahobytu na úkor jiných.“

„Lidé se potřebují bát trestu za zlé činy, i velikosti toho, kdo vzbuzuje zároveň hrůzu svou mocí.“

„Pravdu může poznat jedině ten, kdo je osvobozen od strachu.“

„Měj stále na paměti svůj stav, ať je stísněný nebo povznesený, i když není vskutku dobrý, jdi mu vstříc a dojdeš cíle své cesty.“

„Nikdo z lidí neříká všechno, každý jenom kus pravdy a obvykle takový, který se mu hodí, i když jinému škodí.“

„Nikdy se člověk nezamýšlí nad sebou tak důkladně jako tehdy, je-li postižen neštěstím.“

„Nikdy se nic moudrého nezrodilo z neklidu.“

„Být poddán blízkému sousedovi je vždycky těžší než závislost na vzdáleném pánu.“

„Člověku není dáno mnoho let na této zemi a z těch, která jsou mu dána, kolik jich umí správně prožít?“

„Nechť si každý vyznává cokoliv, nepřekáží-li tím komukoliv jinému vyznávat to, co zase vyhovuje jemu.“

„Když se bohové sváří, umírají lidé.“

„Malá přání nepotřebují vyšší pravdu. Jenom nejvyšší přání moudrého člověka potřebuje jediné, věčné a neproměnné beze jména a bez podoby, jež v sobě neobsahuje naprosto nic z lidských tužeb.“

„Pravda musí být vyslovena, i kdybychom měli za ni trpět. Je život člověka, který zatajil pravdu, tolik cenný, že má být zachován?“

„Život je méně než pravda, život je totéž co pravda, život je projevem pravdy.“

„Vesmír je jediný ve všech svých podobách a každá z nich je jeho součástí.“

„Je zde a nikdy se od nás nevzdaluje. Dopouští však, abychom o Něm nevěděli, neboť i utrpení je cestou k osvobození. Nechává nás prožívat zdánlivé křivdy a bezpráví, které jsou výsledkem těchže křivd a bezpráví, kterých se my sami dopouštíme na jiných lidech.“

„Hluboko v nás je pravda a ta se dá ošidit jen málokdy a nikdy na trvalo.“

„Chci-li, aby zvítězila pravda, nesmím pravdu vidět jen sám u sebe.“

„Uskutečňuje-li král svou nauku o Slunci, cožpak mám právo žádat smrt všech těchto lidí jedině proto, že neuctívají téhož boha, jakého uctívám já?“

„Osvobození je znalost toho, co nepomíjí.“

B. Merhaut

 

Maimonides a J. A. Komenský

V době, kdy si člověk uvědomuje nebezpečí separace od globálního pohledu na život naší planety nelze ignorovat výzvu hlubinné ekologie jako souvztažnosti mikrokosmu s mikrokosmem Univerza. Aby život naší planety Země nebyl vydán všanc slepé nahodilosti osudu vynořují se nutně archetypy hledání a záchrany v moudrostech starověku. Jakýsi druh duchovní galvanizace jako zušlechťování světa pomocí odvěkých osvědčených pravd a ctností duchovních mistrů, jejichž souznějící táttvy se projektují do ohniska času.

Z posttalmudické historie judaismu vystupuje významná osobnost židovské kultury rabi Moses ben Maimon – Maimonides. Narozený v Cordobě ve Španělsku 1135 měl integrující vliv na judaismus jako filozof, náboženský myslitel a lékař svým esoterickým kódem vloženým do Mishnah Torah – komentáře k Toře. Působil významně i jako pedagog, neboť učil své žáky racionálnímu přístupu k životu integrujícímu tvůrčí duchovní prostor s uplatněním imaginace, exaktní fantazie a intuice jako vyššího transpersonálního já. Po pádu Cordoby opouští s rodinou Španělsko, aby v Egyptě provozoval lékařskou praxi. Jeho postřeh vlivu duševních a duchovních energií na tělesné zdraví člověka, poznání a aplikace jejich regulace mu vynesl titul královského osobního lékaře.

Maimonides rozčlenil medicínu do tří oblastí: preventivní, kurativní a rekonvalescenční, přičemž akcentoval prevenci jako vědomý mentální přístup ke zdraví či nemoci. Zdůrazňoval odbornou diagnozu před léčbou ohroženou nezodpovědným odhadem šarlatánů. Jeho filozofické hledisko vycházející z interpretace svatých písem Sefer Jecira – knihy stvoření a utváření a knihy Sefer Zohar – knihy jasu – bylo podkladem jeho léčitelské praxe jak souvztažnosti prosvětleného člověka, jehož jiskry Boží o ozdravné síly přicházející shůry jako světlo Boží moudrosti a zdraví. Podstatou jeho filozofie kurativní je akcent biblických ctností jako předpoklad návratu ztraceného a rozpolceného člověka do harmonické jednoty s Univerzem. Akcentuje svobodu vůle zakódované v Toře jako svobodné volby dobra či zla, požehnání či odplaty. Jeho pojetí osvíceného rozumu světlem Boží moudrosti – Chochmach – rezonuje s pohledem významných současných přírodovědců a psycho­analytiků (J. Campbell, K. Wilber, R. Dass, Ch. Tart, F. Vaughan, S. Grof), kteří akcentují holotropní vědomí jako integrovanost ratia s transpersonální inspirativně tvůrčí oblastí ducha, jako symbiózu mystiky s vědou. Toto pojetí se zcela odklání od machiavellistického pojetí světa, které spolu s vystupňovaným materialistickým světonázorem, oko za oko a zub za zub dusí zdravé výhonky demokratického a humanistického myšlení a cítění i v našich dějinách. Jistá souvislost Maimonidesa s Pansofií Komenského je zřejmá, neb historicky je doloženo, že tento velký rabín měl významný vliv na pražskou vzdělanost ve středověku. Jeho akcentace vnitřního prožitku, jako vědomí démantového, souzní s Komenského učením o hlubině bezpečnosti. Shodný etický náboj obou má společného jmenovatele: celý vesmír včetně naší planety se pohybuje nikoliv z naší vůle, jen člověk se stále hašteří, kolik že stojí miska čočovice, místo aby pozvedl hlavu o kousek výš a pohlédl nahoru. Člověk má podle Maimonidesa na vybranou: buď být spravedlivým jako Mojžíš, nebo být hříšníkem jako byl Jerobom – bláznivý, krutý, skoupý a marnotratný. V traktátu Silná ruka zobrazuje Maimonides existenci Boží následovně: „Stvořitel nepředurčuje člověku bude-li dobrý či zlý. Hříšník však působí sám sobě škodu.“ Proto by měl člověk poznat své hříchy jako zápory, lkát nad nimi s vědomím způsobené újmy na duši, jejíž božská jiskra je zablokovaná temnotou nižší přirozenosti... Máme však svobodnou vůli opustit svou špatnost v každém okamžiku a začít znovu.

Filozofie Maimonidova je zcela inspirovaná Torou, jak svědčí citace Deuteronomia 30, 15. Hle, předložil jsem ti dnes život a dobro, smrt a zlo... Kéž by tvé srdce bylo takové, aby se mi otevíralo a dodržovalo zákon univerza po všechny dny... A na otázku, proč přicházejí proroci na zem říká: Kdyby nebe vedlo člověka automaticky k poznání dobrého, k zakódování dobrých vlastností od narození, pak by nebyla potřebná směrovka Boží a cesta světla návratu do duchovní domoviny člověku dezorientovanému, zoufale bloudícímu odpadnutím a zavržením stromu poznání dobrého. O aktuálnosti jeho životního názoru není pochyb pro dnešní dobu, když říká: bez vzdělání není dorozumění, není spolužití, bez spolužití není státu, není řádného života...

Maimonides jako filozof a lékař zdůrazňuje vliv mentálních a emocionálních pochodů na zdraví tělesné prostřednictvím psychických a energetických center situovaných v eterickém obalu. Tím lze vysvětlit podíl pozitivního myšlení a cítění (ctností) na prosvětlování neboť ovlivňují funkci nervových pletení a hormonálních uzlů, s nimiž jsou sdruženy. Jako regenerativní složku zdůrazňuje radost z víry a lásky k Hospodinu – simcha – stupňovanou až po zanícený jásot – gil a tím i odstranění strachu i ze sféry podvědomí – ejma. Tím definoval obor prevence jako obor sebeléčby člověka prostřednictvím duševně mentální hygieny. Uplatnil i ekologický zřetel v přírodní léčbě přicházeje do styku se středozemní florou. Ve své stravě rozlišoval ekologickou hodnotu majoránky rostoucí v horách na rozdíl od majoránky pěstěné v údolích.

Z jeho receptáře uvedeme několik rad směřujících k vyváženosti funkcí tělesných pro souhru s funkcemi duševními a duchovními:

1/ Před jídlem jezte hojnost ovoce nikoliv po jídle, čímž podpoříte lehkost zažívání.

2/ Fenykl, celer a asparagus léčí slabost a nemoc, pro vysoký obsah železa.

3/ Zelí, cibule a česnek nejsou vhodné v počasí horkém a mají se jíst pouze v ročním období chladnějším.

4/ Kdo trpí zácpou nechť smočí kousek chleba v olivovém oleji, což má blahodárný vliv na peristaltiku střev.

Ze sefardské moudrosti, k níž náleží i učení rabína M. ben Maimona a kultivované duchovnosti Západu se vynořuje kyvadlo dějinných změn, jehož pohyb je stimulován jejich magicko nadčasovým impulsem transformace archetypu nevědomí na světlo vědomí jako poznání a porozumění vztahu Univerza a mikrosvěta nejen rozumem, ale i citem.

Miluše Šubartová

 

Jungovo „kolektivní nevědomí“ není jen nevědomé

Vyznavač zenu spisovatel Alan Watts napsal o své návštěvě u C. G. Junga: „Po několika dnech (v Zurichu) jsem se vydal do Jungova domova v Küsnachtu. Setkal jsem se se starým mistrem v jeho letní chatě u jezera, kde jsme asi dvě hodiny rozmlouvali o všem možném – od sanskrtských termínů pro nevědomí až po páření labutí. Shledal jsem, že Jung je větší, intuitivnější a hlubší osobnost s velkým smyslem pro humor, než jsem očekával. Vyptával se, jak vycházím s personálem (jungova) institutu, a pak se jal pečlivě vysvětlovat, že on sám jungián není, protože on sám neupřednostňuje žádnou zvláštní psychoterapeutickou soustavu, (tedy ani analytickou psychologii). Prostě se řídí svou intuicí a zapisuje své objekty a postřehy, tak jak vyvstávají. Své koncepce nikdy nepokládá za víc než heuristické pracovní nástroje.

Když se rozmluva zaměřila na jeho zájem o orientální filozofii, rozhovořil se o svých potížích, že tam ani v hinduistické ani buddhistické filozofii nenašel paralely pro své pojetí nevědomí (das Unbewustes). Navrhl jsem, že nejbližší by mohl být mahájánový termín álajavidžnána (angl. Store-consciousness), česky zásobárna či sklad vědomí, což podobně jako Jungovo „kolektivní nevědomí“, bylo supraindividuálního původu těch archetypických tvarů či koncepcí, jichž používáme k výkladu rozvrstvení vesmíru (kosmu).

Upozornil jsem ho, že (největší autorita na mahájánový buddhismus) Suzuki někdy používá termín „nevědomí“ ve zcela odlišném smyslu (než jungiáni), k překladu japonského termínu mušin (ne-mysl), který je tak vzdálen nevědomí. Právě naopak, jedná se uvědomování si vědomí un-self, česky ne-já či výstižněji nad-já.

Jung byl tak dychtivý a této interpretaci tak otevřený, že jsem měl troufalost se mu svěřit, že jeho samotný termín „the unconscious“ „nevědomí“ pokládám za nešťastný. Ponořil jsem se do linguistického problému užívání podstatných jmen pro probíhající procesy a sloves jako činitelů podnětů. Domnívám se, že chybuje, když považuje ego, za střed či ohnisko vědomí. I když Jung na své terminologii ani na gramatické soustavě podstatné jméno – sloveso neulpívá. I tak by mohl připustit, že vědomí je funkcí nevědomí, takže název nevědomí je neopodstatněný. Potíž je spíše v tom, že světlo vědomí nemůže osvětlovat svůj vlastní zdroj: je to proces probíhající na způsob skanningu, kdy tenký paprsek světla, lze zaostřit jen na malý úsek časový. Jak bychom si mohli z paměti vybavit jevy, které bychom nikdy nezpozorovali, pokud by tzv. nevědomí nebylo nějakým způsobem vědomo sebe jako odděleného jevu mimo pátrající paprsek? Projevil o to intenzívní zájem, neboť tato (má) interpretace, jak se zdálo, nejvěrněji odpovídala jeho nedávnému zážitku kosmického vědomí, překračujícího ego (a empirické vědomí), tak jak se o tom zmiňuje v závěru pozdního díla „Vzpomínky, sny a úvahy“.

Když o tomto setkání se starým mistrem přemýšlím, pokouším se především vybavit si, co mi tehdy Jung říkal, protože na mne udělal mocný dojem. Jeho vstřícnost, inteligence a smysl pro humor byly imponující. Ale ať se rozpomínám sebe víc, otázky kladl spíše on, což bylo u tak vynikajícího psychoterapeuta přirozené.

Alan Watts: In My Own Way (Mou vlastní cestou), New York 1973, Vintage Books, str. 391 – 94. Přeložila E. Merhautová.

Tato glosa navazuje na mé recenze Jungova díla a stať R. Havránka „Archetypy dobra a zla“. Má význam pro všechny příznivce, díla C. G. Junga, neboť vydává objektivní svědectví o značném posunu Jungova myšlení k finesám mahájánové kosmoginie, která je o tolik propracovanější, že pro ni odpovídající termíny v češtině nemáme. Viz „Jungovo osobní a nadosobní nevědomí“, v díle: Vladimír Hoppe: Přirozené a duchovní základy světa a života, Praha 1925, s. 461 – 63.

Boris Merhaut

 

Poutník 3/2005

VALNÁ HROMADA BRNĚNSKÉ OBCE

 

pátek 11. března

od 16 hodin Staňkova 18a

s volbou nového Místního správního sboru

 

 

Ve středu 9. února 2005 ve večerních hodinách při tragické

dopravní nehodě zahynul dr. h. c. Bohumil Houser.

 

Hluk velkoměsta zanikl
v mumlání modliteb.

Začínám vnímat chrámové ticho.
..

B. Houser

NEKROLOG

Kdykoliv naše běžné dny života rozetne náhlá zpráva o tragickém odchodu blízkého člověka, pociťujeme jak se nás přímo dotýká ruka Věčnosti. Často neumíme zařadit do kontextu nám známého světa, nechápeme, nerozumíme nebo se chráníme před pohlédnutím do očí holé skutečnosti ztěžklé Tajemstvím.

Přiblížit tak všestrannou a nevšední osobnost jakou byl bratr dr. Bohumil Houser je v krátké vzpomínce zcela nemožné. Přesto si připomeňme alespoň některé okamžiky jeho bohatého a podivuhodného života, s vědomím, že ani zdaleka nevystihneme co všechno svým přátelům, blízkým i vzdáleným ze svého geniálního poznání a dobrého srdce dal.

Bohumil Houser se narodil v roce 1922, mládí prožil jako syn českých rodičů v Bratislavě, kde také studoval na reálce a později na obchodní akademii. Jako mladý student důvěrně poznal prostředí na Slovensku za první Československé republiky. Maturoval v Brně v roce 1941. Jeho otec pracoval na dráze jako vlak-vedoucí.

V Bratislavě se stal členem Střelecké jednoty a za podzimní mobilizace v roce 1938 vstoupil jako dobrovolník do armády. Byl přidělen ke Stráži obrany státu. Po rozpadu Československa odjel s rodiči do Protektorátu a usadili se v Brně.

Prázdniny v roce 1939 strávil v Jugoslávii a Bulharsku. O svých zkušenostech a protifašistických náladách v těchto zemích otevřeně mluvil se spolužáky na obchodní akademii. Jeden z nich, Karel Burian, jej přivedl do ilegální organizace Hnutí slovanské domoviny, složené ze studentů a mladých dělníků. Postoupil rychle na post velitele diverzní skupiny s krycím jménem Dělnictvo. Sám patřil k „jestřábům“, zatímco Vlastimil Kroupa k „holubicím“, to znamená, že od počátku kladl důraz na letákovou propagandu a rozšiřování organizace.

V lednu roku 1942 byl totálně nasazen v Rakousku ve Wiener Neustadtu v závodě WNF na výrobu stíhaček. Tam přenesl i svoji odbojovou aktivitu. Vynesl výrobní plány leteckých závodů na léta 1943 – 44, pomáhal organizovat útěky ze zajateckého tábora, spolupracoval s odbojovou organizací francouzských zajatců, zejména s kapitánem Jeanem Moncorgé, ing. Faberem a Simonem Perbuetem.

Čtrnáctého dubna 1943 byl v Praze zatčen kvůli odbojové ilegální činnosti. Členové HSD byli postupně zatýkání již od podzimu 1942. Nejdříve byl vězněn v Brně v Kounicových kolejích, na podzim 1943 s transportem převezen do Breslau (Wroclaw) do vězení na Klechtkaustrasse. Devatenáctého ledna 1944 byli všichni zatčení členové HSD postaveni před soud a obviněni za přípravu velezrady a nadržování nepříteli. Volksgerichtem 6. senátu byl Bohumil Houser odsouzen na osm let těžkého žaláře. Vedoucí HSD Vlastimil Kroupa byl odsouzen k smrti a popraven.

Trest si odpykával v několika věznicích, například ve státní káznici v Bayreuthu, na podzim 1944 skončil v koncentračním táboře Creussen. Tam pracoval ve zbrojovce. Okamžitě se spojil s místní ilegální organizací vězňů.

Dne 14. dubna 1945 odzbrojil jednoho bachaře a zahájil tak v koncentračním táboře úspěšné povstání vězňů. Když do Creussenu dorazila předsunutá moto­rizovaná jednotka americké armády, byl již tábor zcela pod kontrolou povstalců. Kolem tábora se stále ještě bojovalo a Američané potřebovali doplnit své jednotky. Houser a spolu s ním další bývalí vězňové se přihlásili jako dobrovolníci. Z nich pak bylo rychle zformováno úderné družstvo 71. US pěší divize Company „L“. Bohumil Houser se stal jejím velitelem poté, co dosavadní poručík Klíma byl zraněn. Pod Houserovým vedením si jednotka vedla statečně v bojích u Neue Heide a zajala několik vojáků SS.

Dne 10. května 1945 byli dobrovolníci demobilizováni a na cestu domů jim velitelství poskytlo automobil a potraviny.

Shledání s rodiči v Brně bylo jistě šťastné. Bohumil Houser se pokusil pokra­čovat v přerušených studiích, avšak pro nedostatek finančních prostředků je nemohl dokončit. Přijal nabídku bývalého spoluvězně a začal pracovat v Pražských chemických závodech. Toto místo záhy opustil a nastoupil v Severočeských hnědouhelných dolech jako přednosta administrativy inspektorátu Falknov. Po znárodnění hnědouhelného revíru se stal přednostou administrativního a obchodního odboru na ředitelství v Sokolově.

Zároveň byl zvolen předsedou Svazu osvobozených politických vězňů pro okres Sokolov nad Ohří, stal se pracovníkem československé vojenské zpravodajské služby, která spadala přímo pod Úřad prezidenta republiky. Jeho nadřízeným byl štábní kapitán Petřík. Úzce spolupracoval se Svazem československých zahraničních vojáků na okrese Sokolov, vedeným bývalým majorem britské armády ing. Václavem Kristenem. Rovněž se spřátelil s ing. Evženem Stachou, centrálním ředitelem Sedlecko-Vildštejnských kaolinových závodů a dr. Miroslavem Hlávkou. Díky posledně jmenovanému příteli se seznámil také s legačním radou francouzského velvyslanectví v Praze Mauricem de la Jeunesse.

K funkcím, které zastával, přibylo ještě předsednictví Koordinačního výboru Svazu zahraničních vojáků, Svazu národní revoluce a Svazu osvobozených poli­tických vězňů na okrese Sokolov.

Počátkem února 1948, když vycítil, že se připravuje stalinsky orientovaný komunistický puč, nechal si na tajné schůzi odhlasovat plnou moc pro organizování akcí na podporu prezidenta republiky. Podnikl i první konkrétní kroky a přípravné akce. Vyřazení prezidenta E. Beneše z mocenské hry znamenalo osobní porážku i pro Bohumila Housera. Jeho poslední veřejnou akcí byl projev v Hornickém domě v Sokolově u příležitosti výročí narození T. G. Masaryka na téma „Jak by se prezident T. G. Masaryk díval na únorové události“.

Několik dní poté ho po návratu ze služební cesty varovala sousedka a podařilo se mu téměř před zraky StB uniknout. Za vydatné pomoci přátel, bývalých spoluvězňů, překročil ilegálně státní hranice do Bavorska. S sebou se mu nepodařilo vzít ani nejnutnější věci osobní hygieny.

Jistý čas pobýval v uprchlickém táboře ve Swabachu, kde mu byl přiznán status politického uprchlíka (IRO). V uprchlickém táboře, kde panovala neuvěřitelná bída a hlad, mu jídlem vypomáhal bývalý spoluvězeň Karl Zink z Bayreuthu. Manželka tohoto muže pak Bohumilu Houserovi zařídila pobyt mimo tábor.

Na pozvání dalšího z přátel, jistého pana Leysena, odjel do Bruselu, kde velmi těžce onemocněl. Po návratu do Německa se v táboře přihlásil k emigraci do Austrálie. Podmínkou pro možné vycestování byl podpis dvouleté pracovní smlouvy na jakékoli později přidělené práce.

V Austrálii, v jakémsi přípravném období, navštěvoval školu pro imigranty v táboře Bonegilla, pak pracoval na farmě v Monach, v lihovaru v Glenelg. Na pozvání přítele Mojmíra Plchota odjel do Teralby, kde byl zaměstnán v chemickém závodě v Boolaroo.

Navštěvoval přednášky, které pořádala Australská filozofická a psychologická společnost v Newcastle a studoval náboženství aborigines, původních obyvatel Austrálie.

Na podzim 1949 vypukla v Austrálii obrovská generální stávka, o práci přišla spousta dělníků. Také Houser byl propuštěn. Nečekal se založenýma rukama a aktivně se zapojil do diskuse o pozadí stávky a veřejně v listu Newcastle Herald sdělil svůj jasnovidný sen a odhalil, že stávku vyvolali zkorumpovaní odboroví předáci. Za veřejné vměšování se do politických záležitostí byl bez soudního přelíčení a možnosti obhajoby vypovězen ze země. Vánoce již opět slavil na starém, kontinentu v Německu.

Uchýlil se do Norimberku, kde na předměstí uprostřed borových lesů vznikal český uprchlický tábor Valka.

Valka-lágr byl specifickou komunitou, v době „vrcholné slávy“ zde žilo kolem šesti tisíc lidí z dvaceti osmi zemí Evropy. Tento tábor byl vlastně samostatnou obcí s infrastrukturou. Emigranti si zde vlastním přičiněním vybudovali čtyři kostely, sídlila zde pobočka Radia Svobodná Evropa, sociální a emigrační agentury. Na rodícím se exilovém gymnáziu v táboře Valka Bohumil Houser začal učit zeměpis a angličtinu. Schopný a čestný mladík neunikl pozornosti lidí, kteří mezi uprchlíky hledali spolehlivé spolupracovníky a tak byl zakrátko jmenován do funkce sekretáře a tlumočníka Amerického fondu pro československé uprchlíky (AFCR) pro oblast Norimberku, International Rescue Committee ho jmenovala emigračním úředníkem a tajemníkem IRC a pracoval také jako reportér Forein News Service v New Yorku.

Do tohoto období spadají dvě významná životní setkání. Jednak si ho jako odborného poradce pro svůj nový film vybral slavný americký režisér Elia Kazan, jednak jeho názor pomohl americkým senátorům, kteří přijeli do Německa sbírat podklady a materiály pro rozbor situace mezi uprchlíky a mezi současnou německou mládeží. Na základě tohoto výzkumu mělo být rozhodnuto, jakým směrem se bude dále budovat NATO.

V té době Bohumil Houser již dávno nebyl spisovatelským elévem. Ve svých literárních pracích se zabýval tématy žhavé současnosti. Přepestrý život, který kolem něho kolotal, zpracovával mnoha literárními formami, ať už prozaickými nebo poetickými, či publicistickými. Publikoval v novinách a časopisech, svou povídku Dům na jezeře Macquaire nabídl ke zpracování i Kazanovi, avšak pro odpor amerických filmových odborů ze spolupráce muselo sejít.

Ve Valka-lágru se setkal s mnoha významnými osobnostmi a osudy nanejvýš barvitými.

V létě roku 1954 přestal Bohumil Houser pracovat a veškerý svůj čas a energii věnoval studiu jógy a cestování. Od roku 1952 byl žákem učitele jógy Borise Sacharova a Swami Siwanandy Sarady (paní Charlotte Walinski-Heller). Při společném sezení Sacharov Houserovi jasnovidně předpověděl, že se vrátí domů do Československa a bude tam vyučovat jógu. Houser byl tehdy pevně rozhodnut odjet ne do komunisty ovládané vlasti, ale do Barmy jako buddhistický mnich a Sacharov ho od jeho úmyslu odradil.

Na podzim roku 1956 začal Houser uvažovat o návratu do Československa. Zdálo se, že režimy jednotlivých komunistických států jsou v krizi. V říjnu 1956, kdy vrcholilo národní povstání proti komunistické vládě v Maďarsku, Bohumil Houser odjel domů. Věděl velmi dobře co může po návratu očekávat, neboť někteří navrátilci se po čase znovu vydali za hranice a přinášeli sebou nejčerstvější zprávy. Vůbec ho tedy nepřekvapilo, že hned v Chebu byl zatčen a převezen do Prahy. V Praze byl vězněn sedm týdnů a mnohokrát vyslýchán StB. Ze všech spáchaných trestných činů, ze kterých byl v nepřítomnosti obviněn, včetně velezrady v únoru 1948, byl amnestován, byl mu prominut i trest smrti.

Ihned po propuštění jel za nemocnými rodiči do Brna. Život mu ztrpčovalo špehování StB a nejrůznější šikanování. Nebylo mu umožněno, aby našel práci dle svých schopností a znalostí. Byl přinucen přijmout podřadná zaměstnání. Materiální situace jeho rodičů i jeho samotného byla velmi špatná. Do důchodu odešel v roce 1977 jako příslušník protinacistického odboje o pět let dříve.

Ani v socialistickém Československu nezahálel a našel si přátele dle oblasti svých zájmů. Zapojil se do činnosti ilegální křesťanské společnosti v Jinačovicích a Rozdrojovicích u Brna, kterou vedli bratři Reznerové. Ján Čermák, Vaňous a další lidoví kazatelé. Mezi křesťany potkal i stoupence mystiky a jógy.

V roce 1964 potkala Bohumila Housera velká ztráta. Zemřel mu otec a jeho jediný bratr JUDr. Miroslav Houser tragicky zahynul na služební cestě při železničním neštěstí u Varína.

Do Brna se v roce 1958 vrátil z emigrace Houserův přítel Zdeněk Tihelka. Tihelka s Houserem se velmi často navštěvovali, začali spolupracovat na zlepšovacích návrzích a patentech. K nejúspěšnějším patentům patří například systém podpovrchových závlah a poloautomatická vazačka betonářské oceli.

Vedl bohatou korespondenci se zahraničím. Ihned po návratu do Brna v roce 1956 se spojil se Swami Šiwanandou Saradi v Norimberku, s indickým filozofem a pozdějším prezidentem Indické republiky Radhakrišnanem a s redakcí časopisu China Pictorial.

V roce 1966 spolu s Otakarem Vojkůvkou, Thesou Vojkůvkovou, ing. Jiřím Elgerem, Milošem Horkým a reverendem Milošem Mikotou obnovil činnost téměř zaniklé náboženské obce českých unitářů v Brně. Jejich duchovní aktivita přinášela četným posluchačům pronásledovaným komunistickým materialismem naději a duchovní útěchu.

V témže roce založil PhDr. Karel Werner, člen brněnské unitářské obce, v Závodním klubu První brněnské strojírny první Klub jógy v Československu. Bohumil Houser jej od počátku podporoval a spolupracoval s ním. V roce 1968 se doktor Werner rozhodl emigrovat, Houser mu pomohl připravit trasu útěku, vybavil ho adresami svých norimberských přátel.

Původní Jógaklub vedený ing. Živným se rozpadl, Bohumil Houser však ihned inicioval založení nového. V tomto klubu jógy pracoval jako místopředseda, lektor a instruktor. Členy nově vzniklého klubu se stali například ing Jiří Elger, ing. Luděk Hudec, profesor konzervatoře Duchaň, Miloš Horký, Cyril Žák, ing. Líba Pavlincová, dr. Marie Liškutinová a jiní. Záhy Houser rozšířil svou aktivitu do Bratislavy, kde spolupracoval s učitelem jógy ing. Claudiem Viceníkem a ing. Milanem Lucinou. Společně pořádali letní tábory jógy v Jeseníkách. Navázal styky s jogíny z Košic a Havířova.

Další oblastí, v níž Bohumil Houser aktivně pracoval a dosáhl v ní i mezinárodního ocenění, je léčitelství. Začal praktikovat už jako úředník, zaměstnanec n. p. Ferona v Brně. Používal akupresuru, magnetoterapii, bioterapii, metalopatii, fytoterapii, hypnopunkturu, jógoterapii a jiné. Úspěchy, kterých dosáhl při léčení mnoha pacientů, byly potvrzeny i klasickými lékaři.

Od roku 1982 spolupracoval s Psychotronickou laboratoří profesora dr. Františka Kahudy, CSc. v sekci léčitelské. V témže roce spolu s některými dalšími léčiteli působil v nemocnici ve Vimperku, kde měli přední lékaři posuzovat výsledky dosažené netradičními léčebnými metodami. Efektivitu a úspěšnost Houserových léčitelských metod a zásahů i u pacientů s velmi těžkými a komplikovanými onemocněními potvrdili přední klasičtí lékaři.

Od roku 1984 byl pan Houser zván přednášet a demonstrovat své metody na světové a mezinárodní kongresy alternativní medicíny. Přednášel v Kodani, Pekingu, Mnichově, na Srí Lance a dvakrát ve Stockholmu. Třicátého září 1987 mu byl udělen na Mezinárodním kongresu alternativní medicíny v Kodani Čestný doktorát za vynálezy v oboru akupunktury a nových léčebných metod.

V listopadu 1986 se Houser zúčastnil se svým přítelem ze Zlína Aloisem Jurákem Šesté mezinárodní psychotronické konference o psychotronickém výzkumu v Záhřebu. Přednesl tam dva referáty a byl jedním ze dvou léčitelů, kteří předvedli „dramatic healing“. Předvedl zákroky pomocí bioenergie, jógoterapie, taoistickou léčbu pomocí magických hlásek.

V následujícím roce v říjnu a listopadu cestoval opět s přítelem Jurákem do Ulanbátaru a Pekingu, kde přednášeli na další mezinárodní konferenci a předvedli léčení pomocí bioenergie, chiropraktické zákroky, metodu stimulace akupunkturních bodů mastí ze včelího jedu. Do Československa přivezli jako jedni z prvních nové poznatky o léčebné metodě qi gong.

Pan Houser měl také ambice literární, od mládí, inspirován vlastním pestrým životem, pokoušel se ovládat múzu poetickou, prozaickou i dramatickou. Jeho literární práce jsou velmi pestré co do formy i obsahu. Celý život se vracel k poezii, kterou psal ve všech životních situacích. V roce 1964 se zúčastnil celostátní literární soutěže pořádané brněnským deníkem Rovnost a získal druhou cenu za povídku Symphony fantastique 1964. O něco později zabodoval opět v celostátní soutěži a autobiografickou reportáží Nezapomenutelný autovýlet, tentokrát si odnesl třetí cenu.

Slibná spolupráce s brněnskou televizí, realizace dvou scénářů, byla ukončena sovětskou okupací. Nakladatelství Svítání vydalo panu Houserovi v roce 1992 sbírku veršů inspirovanou japonskou formou haiku s názvem Život v okamžiku. Napsal rovněž dvě divadelní hry – Dům na jezeře Macquaire a Dostojevský a démoni.

Bohumil Houser nikdy nestál stranou v politických diskusích a při obhajobě lidských práv, vždy otevřeně vyjadřoval své přesvědčení bez ohledu na důsledky pro svou osobu. Jeden příklad za všechny: zastal se veřejně napadeného člena sekty Svědci Jehovovi a na jeho podnět byl útočník po zásluze potrestán.

K roku 1962 se váže počátek spolupráce s jogíny z Lipska, Drážďan a Radebeulu. V Lipsku jeho přičiněním jako součást Národopisného muzea působí jógická konference. V Drážďanech tlumočil řeč profesora Goyala z angličtiny do němčiny, seznámil se se dvěma sólisty drážďanské opery a bývalými buddhistickými mnichy.

V brněnském Jóga klubu Sati pracoval velmi aktivně, připravoval přednášky a spolupracoval s mladými lektory. Pořádal letní tábory jógy, které byly proslulé kva­litním programem s fundovanými lektory.

V roce 1966 díky spolupráci s rozhlasovou stanicí Hlas Ameriky navázal Houser spojení s Lion klubem. Spolu s přítelem Zdeňkem Tihelkou, JUDr. Vodou a za podpory guvernéra francouzského Lion klubu Waltra Leempoelse a náměstka mezinárodního prezidenta klubu Georga Friedrichse založili první Mezinárodní Lion klub ve Východní Evropě. Činnost klubu byla přerušena v roce 1968. Houser obnovil činnost brněnského klubu v roce 1991 a stal se jeho prvním prezidentem. Reprezentoval Lion klub Brno v témže roce na Celostátní ekologické konferenci francouzských Lion klubů ve Štrasburgu, účastnil se klubových konferencí v Lyonu, Antibes. Pro členy Lion klubů si připravoval přednášky z oboru jemu nejbližšího, tj. alternativní medicíny, v Mnichově například na téma automočové terapie.

Koncem roku 1996 se účastnil Mezinárodní konference alternativní medicíny na Srí Lance, kde přednesl referát o automočové terapii a pyramidální energii, setkal se se slavným buddhistickým mnichem Boddhim v jeho lesní poustevně v Kandy a meditoval týden v Mezinárodním buddhistickém středisku tamtéž.

Ve svých přednáškách nejen v brněnské Unitárii ukazoval jak z beznadějnosti nevědomého života pomocí sebepoznání a bdělosti. Jaký smysl a směr dát vyměřenému času života, času tak vzácnému a pomíjivému. Byl zastáncem radikální metody probuzení se ze spánku nevědomosti a z šílenství samsárického kolotoče povrchního života. Motiv spánku a procitání z hříšné nevědomosti typický nejen pro východní náboženství a filozofie, ale společný všem radikálním a osvobodivým duchovním cestám byl u bratra dr. Housera typický. Doplňoval jej zdůrazňováním pomíjivosti a nestálosti všeho dočasného a tedy iluzorního. Avšak zdůrazňování iluze a snovosti života mu nezabraňovalo stát vždy a všude na straně utlačovaných, na straně ideálů proti mocným, proti materialistické zištnosti, na straně osvobozující pravdy. Říkával: „Poznej pravdu a pravda tě osvobodí.“ Přinášel vždy aktuální informace o politických událostech i z hospodářské oblasti, o vynálezech, vědeckých objevech a dalších stránkách života, přičemž je kořenil originálním komentářem. Na vše však hleděl ze zorného úhlu Věčnosti, přítele duchovní cesty a všechno dočasné vztahoval k nepomíjivému. Měl více ideálů, schopností a nadání než mohl v životě plném boje s překážkami uplatnit a byl si toho vědom. Byl až paradoxně harmonickou osobností s velkým vnitřním napětím a zdálo se, že z tohoto vnitřního – heroického dramatu kázal.

Každý z nás zřejmě znal jen určité stránky mnohovrstvé osobnosti tohoto člověka – idealisty s jasným posláním. A plnění úkolů tohoto tušeného (či jasně vědomého) poslání jsme každý viděli svým zorným úhlem zabarveným naší bytostí. Například mě ztělesňoval ideál veselého mudrce s hlubinou opravdovosti.

Jarmila Plotěná

 

Jiřina Chudková – in memoriam

Poznal jsem ji v suterénu vinohradského kostela církve československé husitské v Dykově ulici, kde jsme našli asyl poté, když jsme byli vyhnáni z Unitárie. Přišla na schůzi věrných exulantů, kteří dál udržovali chod správního výboru NSČU v kombinaci s POU.

Větší část plzeňských unitářů odmítla lákání rev. Strejčka a nechtěla trpně přijmout jím dosazeného kazatele Němečka. Jiřinka položila otázku, zda jsme schopni pomáhat zajišťovat programy věrné části obce. Všichni jsme se tehdy soustřeďovali na tiskovou kampaň – odhalování pozadí vetřelce a zneužívání pravomoci Strejčka a nikdo se do Plzně nehrnul. Nakonec jsem se přihlásil, že to zkusím. Jiřinka si zvolila téma a já se z Dobříše vydal na cestu. Byla dost složitá, autobusem do Příbrami, pak vlakem do Zdic s přesedáním na hlavní trať. Jel jsem osobním vlakem, abych plzeňské obci ušetřil na cestovném.

Když jsem tam později provázel zahraniční kazatele, kterým jsem tlumočil, všichni byli trochu nesví z „domu hrůzy“, kde děti Romů a jiných neplatičů po chodbách hrály kopanou za hlasitého křiku, kde unitáři ve 3. patře měli 2 malé místnosti, sloužící jako přednáškový sál, kancelář a knihovna. Jiřinka byla právem hrdá na knihovnu, kterou pečlivě doplňovala. Plzeňáci si častěji vypůjčují než v Brně. Posluchačů nebývalo mnoho tak 7 – 8, nejvýš tucet. Tím zajímavější bývaly dlouhé debaty, které Jiřinka usměrňovala s nebývalým taktem.

Musel jsem v Plzni nocovat, protože zpět na Dobříš večer už není spojení. Večeře u Chudků bývaly vegetariánské. Pak se dlouze hovořilo, především o Indii, protože manžel Jiřinky je stoupenec Saí Báby. Ti jsou roztroušeni po celé ČR a každoročně se vypravují do ášrámu svého gurua. Je obrovský. O poutích tam přichází až půl milionu poutníků, které personál musí nakrmit a zajistit jim nocleh.

Jiřinka měla dobrý vztah k mládeži a ráda vzpomínala na dobu, kdy učila. Jako výborná češtinářka by se uplatnila v každé redakci. I pro plzeňský občasník odváděla perfektní práci a dbala na vyjadřovací úroveň všech přednášek. Zažil jsem chvíle, kdy Luděk Pivoňka začal nacházet unitářství, které mu dávalo více odpovědí než jeho rodná husitská církev.

Během kurzu psychologa doc. Petra Grinningera z Jihočeské univerzity v Kastálii byla nejčastější diskutérkou, protože v oblasti komunikace žák – učitel – rodiče měla celoživotní zkušenosti. V Kastálii byla jedním z nejukázněnějších a nejplatnějších členů skupiny.

Byla to ona, která navrhla letošní téma. Moudrost Indie odvěká i moderní. Snad tajně doufala, že se do Bolíkova odhodlá jet s ní i manžel.

Teprve z parte jsem se dověděl její věk – 79 let. Nikdo by jí to nehádal. Působila tak mladistvým dojmem. Jiřinka žila krásný život. Nezapomeneme na její úsměv, trpělivost a laskavost. Přejme jí tu krásnou smrt ve spánku.

Boris Merhaut

 

Odešla unitářka, která se nebála smrti

Sestru doktorku Jiřinu Chudkovou jsme znali po léta ze správního sboru, z plzeňské obce, kde byla jednou z nejaktivnějších členek. Setkávali jsme se s ní na sobotním unitářském semináři a na všech našich společných letních táborech – naposledy v Kastálii v Horním Bolíkově a v kraji pod Troskami v září uplynulého roku. Každé setkání s ní pro mne znamenalo dotek láskyplné moudrosti. Klid a harmonickou pohodu rozdávala všude kolem sebe svou mlčenlivou přítomností i krásným slovem – znala totiž vzácně dokonale mateřský jazyk. Jednak z profese, jednak z úcty ke slovu, používala pokud se týká melodičnosti i tvaru, češtinu takovou, jaká má být.

Říkali jsme jí „Jiřinka“ pro její laskavost a chápající úsměv, ale bylo v ní cosi „skalního“, co činí z člověka znalce života a přírody, kterou měla tolik ráda. Jako bývalá horolezkyně ji také důvěrně znala... a měla ráda zelenou barvu. Jiřinčina zelená byla nevtíravá, plná naděje a jarně jemná. Na růst a naději také sama vždy pamatovala – sebezdokonalování a duchovní pokrok byly pro ni smyslem a hodnotou velmi vysokou. Cvičila meditaci a také ji v plzeňské obci i při našich letních setkáních vedla. Věděla co je důležité pro život člověka, který chápala jako cestu, jako školu.

Vedly jsme s Jiřinkou dlouhé rozhovory. Vzpomínám na jedno z našich prvních setkání na šumavských výletech. Stoupající cestou na hrad Kašperk mi vyprávěla jak překonala těžkou nemoc – měla k ní obdivuhodně „mírový vztah“ - vůbec uzavřela zřejmě „mírovou dohodu“ se životem i s jeho průvodkyní sestřičkou smrtí. Jak mi jednou upřímně prozradila – vůbec se jí nebála. Vyprávěla to tak jednoduše a samozřejmě při balení věcí na naší poslední společné dovolené.

Snad možná i neviditelná strana s Jiřinkou uzavřela „mírovou dohodu“. Žila svůj běžný život vyplněný blízkými lidmi, Unitárií a kulturou a jednoho rána se do tohoto světa neprobudila...

Zanechala za sebou světlou stopu. S láskou vzpomínáme.

Jarmila Plotěná

 

 

INDICKÝ ÚSTAV HOLISTICKÉ MEDICÍNY

INDICKÁ AKADEMIE AKUPUNKTURISTICKÉ VĚDY

(NAPOJENÁ NA MEZINÁRODNÍ ALTERNATIVNÍ MEDICÍNU)

10. 10. 2004

Drahý pane doktore Bohumile Housere!

Rádi bychom Vám připomenuli a dovolili si Vás pozvat na pátý Mezinárodní kongres lékařské a kosmetické akupunktury a akupresury konané v Aurangabadu v Indii od 3. do 6. prosince 2004.

Jste pro nás velmi důležitý a cenný host. Můžete mít dvacetiminutovou přednášku s experimenty v hlavní části konference 4. či 5. prosince nebo třicetiminutovou přednášku s experimenty v závěru konference 6. 12. 2004. S ohledem na Váš velký přínos na poli tradiční čínské medicíny rada poradců Indické akademie vědy o akupunktuře se rozhodla poctít Vás cenou

KLENOT TRADIČNÍ ČÍNSKÉ MEDICÍNY

v průběhu slavnostního ukončení kongresu za přítomnosti mnoha mezinárodně uznávaných vědců zabývajících se tradiční čínskou medicínou.

Zašlete prosím data Vašeho narození současně s fotografií rozměru do cestovního pasu a doklady o Vašem posledním výzkumu a článek, který bude uveřejněn v naší ročence vydané v závěru konference.

Prosím potvrďte obratem svou účast.

 

S projevem úcty

prof. Sir dr. P. B. Lohiya

předseda

 

Měli jsme ve svém středu člověka, o kterého byl stálý zájem v daleké cizině, zatímco doma, jak už to tak chodí, prostě tím příslovečným prorokem nebývá.

 

Jak František kázal kachnám

Milé sestry kachničky, kolik jen máte důvodů chválit Boha a děkovat mu! Všude jste doma: ve vodě, na zemi i ve vzduchu. Umíte plavat, chodit i létat – jak vás to právě napadne. K obveselení všech tvorů děláte ve vodě stojky na hlavě, batolíte se po zemi, a zčistajasna se vznesete rovnou do vzduchu.

Tak chvalte Boha a děkujte mu, vždyť není mnoho tvorů, kteří by byli tak všestranně způsobili.

Vzývám vás však také, abyste opravdu využily všechny možnosti, které máte. Využijte čas svého pozemského života. Létejte mnohem častěji, létejte mnohem výše. Následujte hlas z výšin a vábení oblaků, a na zemi s jejími problémy se dívejte spatra.

Vždyť právě až pohled shora ukáže skutečnost ve správném světle.

 

Jak František kázal skřivanům

Moji milí bratři skřivánci, nejmilejší mezi všemi milými tvory na této zemi!

Chtěl bych poděkovat Bohu za to, že tu jste. Neboť vy jste pro mne a pro mé bratry zrcadlem a vzorem. Ve vás vidím shrnuto všechno, co jsme si předsevzali žít. Vaše jméno je jako píseň, která stoupá až do sedmého nebe, váš zpěv pohne i kamenným srdcem. Nosíte jakoby kapuci, kterou my si rádi přetahujeme přes hlavu, když chceme být sami pro sebe. Nevyhýbáte se prachu ulice ani špíně světa: pokorně se řadíte k těm, pro které prach a špína představují všednost a nezbytnost. Solidárně s nimi si chcete zasloužit svoje živobytí. Váš oděv není ani barevný a drahocenný, ale pokorný jako barva polní hroudy. A přece se necítíte připoutáni k zemi: létáte volně a vesele vzduchem, vaším domovem je nebe.

Právě zde bych chtěl vyslovit naléhavou výzvu, neboť náš život je omezený. Nestačí, milí bratříčci, když vy se cítíte svobodní. Také druzí, kteří žijí v prachu ulice a ve špíně světa, chtěli by být svobodní. Také oni by chtěli mít křídla a stoupat do výšin. Ukažte jim, jak naděje získává rozlet a svoboda volný vzduch. Strhněte celý svět s sebou do výše, do svobody Božích dětí a do života, který už nepozná smrti.

(Z knihy Jak František kázal zvířatům, vyd. Karmelitánské nakl.) Karmelitánský kalendář 2005, s. 124 – 125.

 

ABYCHOM TO ZASE

NEPOKAZILI

I když jsme za druhé světové války, my dříve narození, byli teprve dětmi, máme v nesmazatelné paměti vzpomínky na Jana G. Masaryka. Každý týden promlouval z Londýna po rozhlasových vlnách k lidem svého národa, aby nás povzbudil a dodal sílu. Abychom v té přetěžké době Protektorátu Böhmen und Mähren, v době děsivého zatýkání, nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů a častých poprav, neztráceli naději a víru, že se opět dočkáme svobody a lepších časů. A my ho za to milovali a třebaže na „vykuchaném“ rádiu musela být cedulka s výstrahou Kdo poslouchá cizí rozhlas riskuje smrt, neodradilo nás to, abychom v příslušnou dobu neseděli zase u té „prolhané bedýnky“, (jak se tehdy rozhlasovému přijímači všeobecně říkalo) a nelovili v éteru horko-ťažko Londýn s dychtivě očekávanou znělkou od Beethovena a milým hlasem Jana.

O Vánocích nás nabádal: „A teď si u rozsvíceného stromečku zazpívejte naše krásné štědrovečerní koledy pro spásu nás všech.

V roce 1948 po oné osudné březnové noci, která Janovi přinesla smrt, zůstaly na jeho nočním stolku ležet dvě knihy. Haškův Švejk a bible rozevřená na stránce s pátou kapitolou Pavlova listu Galatským, která obsahuje také toto připomenutí: „Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, bezuzdnost, nečistota,... Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají nebudou mít podíl na království Božím. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací...“

Panton, vydavatelství Českého hudebního fondu vydal s věnováním československým studentům na podzim roku 1989 patnáct národních písní s klavírním doprovodem Jana Masaryka. Tuto edici, bohudík, nestihl již smutný osud vydání předešlých, tj. z r. 1948 a 1968, jejichž celé náklady byly na příkaz tehdejších mocipánů zničeny.

Ráda bych vás seznámila s úvodním slovem Herberty Masarykové k těmto písním. Bylo otištěno hned v prvním vydání v r. 1948, ale seznámit jsme se s ním mohli až v roce 1989.

Úvodní slovo k těmto národním písním chtěl si Jan Masaryk napsat sám. Přišel desátý březen tisící devítistý čtyřicátý osmý. Nechává nám tedy to, co měl nejraději a co bylo výrazem celého jeho dobrého a velikého srdce – nechává nám v těchto písních kus své ohromné lásky k svému národu, lásky, která byla tím větší a hlubší, čím více musel v cizině pro své lidi doma pracovat. Jan Masaryk byl rozený muzikant. Jeho matka Charlotta G. Masaryková zanechala v něm velmi jemný a intelektuální hudební vkus a jeho otec, prezident T. G. Masaryk, tu nejvroucnější slovanskou lásku k melodice, rytmu a národním thématům našich překrásných písní. Byly to písně české, moravské a slovenské, které se u Masaryků s láskou hrály a zpívaly. Jejich texty a melodika jsou různé, tak typické a výmluvné pro kraj, kde se zrodily – písně slovenské se svou melancholií, někdy lyrickou, někdy zbojnickou, písně české, durové, furiantské, s hluboko skrytou pravdou i smutkem, ty měl prezident Masaryk velmi rád a říkával o nich, že jsme jim ještě mnoho dlužni a málo je známe. Když Jan Masaryk přijíždíval domů z ciziny, kde od mládí pracoval – vracíval se do Lán k svému otci; přinášel zprávy, přinášel kus cizích světů a přinášel hudbu, naši hudbu, která mu všude tolik pomáhala. Večer se sedávalo v hudebním pokoji – Jan hrál na klavír, někdy se zpívalo, někdy se hovořilo, prezident Masaryk seděl, radostný a veselý a nepřestával si špičkou pravé boty dávat takt. Přišla druhá světová válka. Jan Masaryk nepřestával být muzikantem. I jeho projevy jsou plné hudby a lásky – jsou docela jiné než všechny ostatní projevy. Je v nich vážnost, pravda i naděje a víra národních písní. Doprovody, které Jan Masaryk improvizoval a kterými doprovázel Jarmilu Novotnou a získal tak v Rooseweltově Americe veliké sympatie pro naši věc, staly se právě tak významné jako kterýkoliv úsek jeho zahraniční práce. V po­sledních dvou měsících sešel se několikrát se skladatelem Václavem Dobiášem a zapsal společně s ním své doprovody k patnácti písním. Mělo jich být více. Je jich však dost, abychom nikdy nezapomněli, že Jan Masaryk, ministr zahraničních věcí republiky Československé, byl člověk právě tak čistý, laskavý a spravedlivý jako jsou lidové národní písně, které mají život věčný.

Iva Bordovská

 

Dělají šaty člověka?

Jednou z nejméně pochopených zásad Gándhího satjagrahy, doslova „držení se pravdy“ byla jeho výzva, aby každý bojovník proti britskému kolonialismu nenosil oděv z látek dovážených z Anglie, nýbrž z domácky utkané hrubé bavlněné tkaniny zvané khaddar. Marxismu poplatní indologové to interpretovali ryze ekonomicky jako bojkot britských látek. Tento cíl však byl druhotný. Na prvním místě bylo porobenému lidu vrátit důstojnost tím, že svým oděvem dají najevo věrnost k vlastní tradici.

Podle hinduismu každý stav a povolání má svou svadharmu, vlastní zákonitost, odvozenou od té vesmírné (dharma). Dělba práce v každé společnosti je nevyhnutelná. Svadharma je aplikací zákonitosti či normy chování, kterou, moderně řečeno, má každý příslušník daného stavu zapsánu v genetickém kódu. Pokud se člověk touto danou normou řídí, má možnost být tím, čím od své přirozenosti je, čímž uskutečňuje svůj celý potenciál. Kdo se zpronevěří tomuto kategorickému požadavku, pro toho platí, co řekl George Tyrell o jednotlivci: „Myslím, že jediný skutečný hřích či sebevražda je nebýt Sám Sebu, tj. tím, co se anglicky nazývá Self a německy das Selbst.

Být sám sebou – toto lze srovnat se třemi stupni konformity s pravdou podle islámu. Každý muslim vděčí islámu už za samotný svůj život, protože tím uznává svůj stav úplné závislosti na Boží vůli, což nemuslimové často chybně označují nálepkou fatalismus. Tento princip vytváří detailní vzorec celého jeho způsobu života. Pokud tedy muslim uznává svůj stav úplné závislosti na vůli Alláha, tím úžeji se přimyká ke své tradici. Která ho informuje, co jest a jak má jednat. Pokud muslim dosáhne plného souladu, ztotožňuje se se svým pravým Sebou Samým, a vymizí veškeré strachy, že by mohlo dojít k jejich rozštěpu.

V hinduistické mluvě totéž učení o sjednocení se vyjadřuje takto: každý jednotlivý individualizovaný životní tok či pramínek života je vybaven potenciálem jógina, tj. toho, kdo dosáhl sjednocení se svým Zdrojem. Každé jednotlivé já je pouhá iluze a klam – mája. Pokud si to uvědomí, vyhledá nejvhodnější cestu – sádhanu, určenou pro jeho stav (svadharma). Žádný prvek individuálního života nemůže se nacházet mimo metodu, zvanou jóga. Čím člověk jest, to pozitivně určují jeho vrozené možnosti a negativně – jeho hranice či meze. Vzájemná souhra těchto dvou prvků vytvářejí jeho svébytnost (svábháva) a jsou faktory, které ho uschopňují, aby sehrál určitou roli v kosmické „hře“ (líla), do níž ho obsadil Božský režisér. Ani své možnosti, ani svá omezení si nezvolil sám a nemůže žádnou z nich si selektivně vybrat či jí uniknout.

Má tedy vůbec nějakou svobodu volby? Ano, avšak jen relativní, v rámci jeho možností, což není nic jiného než individuální převod do individuálního vidu bez­mezné a bezpodmínečné svobody a volnosti, jež je přívlastkem univerzálního vše-pronikajícího Základu.

Rámakrišna přirovnává tuto relativní svobodnou vůli k délce provazu, na němž je uvázána kráva v situaci, že konec provazu je uvázán k pevnému kůlu.

Tím se nám mění pohled na individuální zodpovědnost. Ta se týká výhradně způsobu, jakým hrajeme přidělenou roli. Máme tak poměrně širokou škálu možností – hrát roli tak dokonale, jako tak špičkoví herci jako Štěpánek, Höger či Medřická nebo jako nejneohrabanější ochotník vesnické scény. Nezbytným předpokladem k objektivnímu sebehodnocení je určité naladění na úmysl režiséra, či přesněji řečeno do vzorců jeho mysli. Jediným zdrojem této informace je sám dramatik, takže tato sdílnost prostřednictvím komunikace předpokládá, že se jedinci dostává přízně či „milosti“ z rukou dramatika. Znamená to, že předává potřebné znalosti buď přímo nebo nepřímo skrze nějaký smyslově vnímatelný kanál, což se obecně nazývá „zjevení“. Jak vypadá plnění přiděleného úkolu v praxi? Věrným napodobováním vzorců a nástrojů, které nám odhalila tradice, nikdy vymýšlením nástrojů nových. Hvězdář nebo mikrobiolog se neobejde bez astronomického dalekohledu či mikroskopu, protože tyto umělé přístroje rozšiřují dosah jeho přirozených nástrojů, ale ty všechny musí považovat za doplňky (upadhi) své individuality, které chybí např. stejně nadaným profesionálům v rozvojových zemích. Ať už je zapotřebí jakékoliv výstroje či doplňujících ozdob, musejí být v souladu s charakterem a kvalitou, s obecným účelem, který máme na mysli. Tou je realizace, napřed na individuální úrovni a potom na každé možné úrovni toho, čím jsme sami o sobě.

 

Oděv

Tím se konečně dostáváme k předmětu, který pro člověka během jeho životní dráhy tolik znamená – způsobu odívání. Na okamžik se oprostíme od sugescí všemocné reklamy, která nám od narození zapleveluje mozek, a uvažujme ryze utilitaristicky. Prvotním určujícím faktorem je podnebí, v němž trvale žijeme. Smíříme se s tím, že jinak se odívá Eskymák v subarktickém pásmu a jinak Indián v tropickém deštném pralese. Je proti přirozenosti obyvatel rovníkového pásma, aby jim oblečení diktovali misionáři podle svých představ, co je údajně slušné či neslušné. Pokládáme za přirozené, že pracovní oděv volíme podle povolání. Do dílny si nebereme frak, nýbrž modráky nebo overal. Bílý plášť je symbolem zdravotníků, pracovníků v nešpinavém výzkumu, ale i např. holičů. Specifický je úbor kominíka. Velkou skupinu tvoří uniformy, které záměrně potlačují individuální rysy.

Soudím, že jsou přežitkem z dob feudalismu a impérií, kdy smyslem uniformy bylo imponovat civilům a zvyšovat solidaritu příslušníků pluku či námořnictva. K negativním dopadům uniforem patří, že tyto profese s oblibou vyhledávají extroverti s pocitem méněcennosti. V uniformě se cítí důležití jako špunt v neckách. Každý z nás se určitě nedobrovolně setkal s dopravním policistou, hasičem, černým šerifem apod., který se natolik ztotožňuje se svou rolí, že jinak nedovede s občany komunikovat než „z pozice síly“.

Když jsme se seznámili s šaty z hlediska podnebí a povolání, můžeme přikročit k psychologii oblékání. Lze k této otázce přistupovat z hlediska kvantity. Statisticky můžeme odhadnout, kolik procent zájmu a příjmu jistá osoba věnuje svému oblečení a rozmarům ustavičně se měnící všemocné módy. Jak se vyrovnat s trpkou skutečností, že manželce praská šatník i když upřímně tvrdí, že „nemá co na sebe“? Patří k ženské přirozenosti, že věnuje víc pozornosti než muž tvaru oblečení, tj. střihu, materiálu, barvě a ozdobným prvkům.

Daleko směšnější mi připadá, když módě podlehne muž. Vzpomeňme si nedávno tak početných mladých podnikatelů, kteří jako pávi se procházeli ve fialovém saku, v ruce svírajíce nepostradatelný černý plochý kufřík. Pozornější pozorovatel si mohl povšimnout, jak se změnil výraz jejich tváří. Lze to snadno dokázat, když muž ve fialovém saku se převleče do tenisového či golfového úboru nebo si jde zaběhat. Jde o téhož jedince, ale kolemjdoucí ze změny odění mají zcela odlišný dojem.

Jaké poučení z toho vyplývá? Z tibetské tradice vzešlý mudrc Marco Pallis vyvozuje: „Je zřejmé, že se jedná o reprodukci kosmického procesu tím, že stejná totožnost na sebe bere rozmanité projevy; jak patrno, název „šaty“ či „oblek“ lze dobře použít na jakýkoliv zjev překrývající dokonalou nahotu Skutečnosti, takže je použitelná pro všechny druhy, řády i čeledě projevu, které separátně i kolektivně jsou zahrnuty do „sedmdesáti tisíc závojů, zakrývajících tvář Alláha“. Podle této analogie není překvapující, že i na individuální úrovni šaty mají neobyčejnou moc zakrývat i odhalovat.

A tak volba oblečení v rámci mezí daných zdrojů, které jsou k dispozici, prozrazuje nám 3 věci:

1/ Co člověk považuje za slučitelné s normálním lidským údělem, s lidskou důstojností.

2/ Označuje to, jaký má onen člověk o sobě představu, o jaký se snaží „image“.

3/ Jeho volba je ovlivněna míněním jeho sousedů, které mají o něm a jeho společenskému významu. Všechny tyto tři faktury jsou tak hluboce spojeny s již uvedenou představou sebeúcty, že jsou v ustavičné interakci.

Člověk se tudíž odívá, aby splňoval svou představu role, kterou ve světě splňuje. Správná či falešná představa, kterou má o povaze své role, je zcela zásadní. Nejnázorněji to lze doložit příklady z divadelní scény. Je zcela běžné, že od okamžiku, kdy herec či herečka jsou obsazeni do role, když jim maskér upraví novu tvář, vžívají se do role, takže i mimo ni mění výraz tváře a gesta, takže se doslova stávají „jiným člověkem“. Staroindická dramaturgie to definuje, že se herec natolik ztotožnil s rolí, že vydává příslušnou vůni (rasa) postavy, kterou znázorňuje. Tentýž herec, který v královském hávu s korunou na hlavě si majestátně vykračuje, když je oděn do nuzáckých hadrů, krčí se a chová podlézavě. S mečem za pasem vystupuje rozkazovačně a jeho hlas dává úsečné pokyny. Ve všech těchto rozmanitých rolích zapomíná, kým jest. Až svleče oděv, určený pro roli, a setře šminky, vrací se mu normální stav mysli a objevuje pravdu, že „šaty člověka nedělají“.

I světec šrí Rámakrišna nejednou hovořil o tom, jaký dopad má oděv na člověka: Když si hejsek vykračuje s hůlkou, v krajkami lemovaném mušelínovém hávu, notuje si milostné popěvky a rád hraje karty. Kdo si obuje anglické holinky, začne si hvízdat. Když jde do schodů, skáče ze schodu na schod přesně jako bílý sáhib.

Dějiny diktatur nás poučují, do jaké míry jde ruku v ruce potlačování duchovní autority a zavrhování národního kroje. Pochopil to ruský car Petr I. Veliký, který se rozhodl svou říši přizpůsobit Západu. Po vzoru Pruska dostal pravoslavnou církev pod svou kontrolu a svým dvořanům nařídil odložit tradiční moskevský úbor a navléci se do kabátů a kalhot. Podobně v Japonsku reforma z roku 1864 nahradila účelný tradiční lehký oděv ohavnou kopií tehdy v Berlíně populárního fraku. Zavalitější a hranatější Japonci v odstávajícím fraku nevypadali jen směšně, ale přímo groteskně. V asijských a afrických koloniích byly různé stupně nátlaku, jak domorodce dotlačit k odložení tradičních šatů a přijetí evropských.

V době, kdy EU se zásadně rozhodla, že Turecko se bude smět stát jejím členským státem, může být užitečné se seznámit s tím, jak tam začínalo pozápadnění. Po prohrané světové válce, kdy Osmanská říše se rozpadla, diktátor Kemal Atatürk se obořil na všechny odstíny vyznavačů islámu. Dal obsadit a rozehnat stoupence duchovní říše chalífatu a vydal zákon, podle něhož dervišové, zastánci kontemplativního života, byli nově klasifikováni jako práce se štítící tuláci. Národní oděv včetně fezu byl zakázán a islámští duchovní – mullové, museli odložit svůj kněžský hábit. Několik tisíc mullahů se tomu nepodrobilo: ti byli zatčeni a popraveni policisty nového režimu Atatürka, který holdoval do té doby přísně zakázanému alkoholu. Civilní oděv museli nosit i pravoslavní popové a tomuto ponížení byla vystavena i delegace biskupu z Vatikánu, když chtěla mít u něho audienci.

Je neuvěřitelné, že islámské země Blízkého východu a severní Afriky se vůbec nezmohly na protest. Ze solidarity ke svým tureckým souvěrcům přijímaly jako viditelný znak obrany myšlenky chalífatu červený fez, donedávna vyráběný ve Strakonicích, který je dodnes v samotném Turecku zakázán.

Pro věřícího muslima vysvlečení do naha, jak prováděli američtí vyšetřovatelé v pověstném bagdádském vězení, dokumentované fotografiemi, bylo neslýchanou pohanou a zahanbením. Takové nepřípustné metody, jakých užívali SS-mani v nacistických koncentrácích, příslušníci KGB v sovětských věznicích a čínští vyšetřovatelé vůči Tibeťanům, kteří vzdorovali čínské okupaci, jsou označovány jako mentální krutost, nepřípustná v oblasti, která se hlásí k demokracii.

Když jsme probrali různé důvody oblékání, vraťme se do dávné minulosti a položme si otázku: co přimělo člověka, aby se vůbec začal oblékat? Musí to souviset s nějakou hlubokou změnou ve způsobu života lidstva. K vypátrání příčiny si připomeňme princip, že každá možnost projevu, tedy i oblékání je zakotvena v odpovídající možnosti v Neprojevu. Metafyzicky BYTÍ je přitakané nebytí, tak jako Slovo je pronesené Ticho. Podobně, jakmile dojde k přitakání nahotě, je „vynalezeno“ oblečení. Princip odění proto zůstává v Nahotě. Nic neosvětluje lépe toto učení než biblický mýtus o rodu Abraháma. Ve zlatém věku Adam a Eva dleli v rajské zahradě, kde byl strom života čili osa světa. Tato osa je makrokosmicky asimilována paprsky Nadsvětského slunce (áditia) a mikrokosmicky k rozmyslu (intellectus, buddhi), vytvářejícího centrum lidského údělu. Kolem ústředního Rozmyslu jsou hierarchicky seskupeny jako ministři či nástroje ostatní mohutnosti ducha jako rozum, zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Ty všechny konají práci, která jim byla přisouzena (svadharma), aniž by se pokoušely uzurpovat řídící postavení rozmyslu. Tento stav vnitřního souladu je promítán navenek jako harmonie prvotního člověka se všemi jsoucny ráje jako rostlinami, zvířaty a všemi ostatními tvory. Je rovněž zaznamenáno, že tehdy Adam denně důvěrně rozmlouval s Bohem. Sex ho netrápil, protože byl hermafrodit jako jemu podobní obyvatelé rájů, které buddhisté nazývají sambhogakája. Technicky to znamená, že individuální bytost na nejvyšším stupni kosmické hierarchie je vždy a bezprostředně otevřena vlivu vyzařujícímu z univerzálního Sebe Sama, neboť jednobodové soustředění je pro ni ryze spontánním aktem nevyžadujícím žádných pomocných prostředků. Tento obraz normálního lidství taoismus nazývá prvotním stavem, novozákonní křesťanství i hinduismus připodobnění dětem či chudobou ducha (spiritus mundi); tento prvotní stav v islámu se nazývá faqr - „chudoba“. Pod různými termíny se skrývá vystupňovaný stav sjednocení (rozpuštění, vrůst, srůst, „jedno jsme“) kdy pominuly veškeré soupeřivé zájmy, o nichž se mluví jako o „darech“ či „klenotech“. Rovněž termín „nahota“ má pro tento stav své oprávnění. Připomeňme si, že podle judaistické tradice velekněz vstupoval do nejsvětějšího stánku Jehovy – nahý. Tuto posvátnou nahotu nutno odlišit od profánní nahoty opilého Noe. Za života zakladatele džinismu Mahavíry, staršího současníka Gautamy Buddhy, nejvyšší místo v hierarchii náboženské obce získali mnichové bez majetku a bez domova. Neměli vůbec nic, tedy ani oděv, a putovali nazí. Ustálil se název digambara – doslova oděný oblohou. Od této nejpřísnější regule se odchýlili švétambarové, kteří směli mít tři bílá roucha a roušku a zakrytí úst, aby náhodou nepolkli nějako mušku.

Tento oděv z jednoho kusu tkaniny bez švu má symbolický význam. Před ukřižováním bezešvé roucho Ježíšovo sňali žoldnéři, nechtěli je zničit rozřezáním a proto o ně metali los. Když Spasitele nahého zvedli na kříž, odpovídá to aktu, kdy Syn člověka odkládá poslední zdání duality, aby se sjednotil s transcendentálním božstvím – Otcem. Církevní otcové často přirovnávají toto bezešvé roucho k samotné tradici. Kdykoliv se roztrhne, nelze je vyspravit nějakou záplatou bludu, jak dokládá Matouš 9, 16. Toto varování se týká všech, kteří se pokoušejí zachránit narušenou tradici kompromisem se světským, ryze materialistickým, tzv. vědeckým světovým názorem.

V buddhismu se často uplatňuje ideál chudoby tím, že mnišské roucho je záměrně sešito z různobarevných kusů látky. S tím úzce souvisí Gándhíovo spřádání bavlny na hrubou nebarevnou tkaninu (khaddar), do níž se jako do kroje odívali jeho stoupenci, usilující o samostatnost Indie. Gándhismus musel vynakládat mnoho úsilí, aby vysvětlil, že předení khaddaru nemá jen ekonomický smysl, nýbrž převážně duchovní.

Vnějškově tmavé bavlněné sako a bílá lodička se podobají stranické uniformě Mussoliniho „černých košil“ a nacistických „hnědých košil“, ale v žádném případě nezdůrazňuje bezohlednost, agresivitu a partajnickou kamarádskou věrnost, vyúsťující v homosexualitě. Zažili jsme modráky Lidových milicí, ozbrojené pěsti KSČ, hrozící rozdrtit každý odpor k totalitě. Ještě odpudivější byly šedohnědé ke krku sahající haleny a neforemné kalhoty teplákového střihu čínských gardistů za kulturní revoluce. Doplňkem byla nejhnusnější čepice, jaká kdy byla vymyšlena. Tento oblek měl podtrhnout nelidský charakter jeho nositelů. Ve všech těchto případech šlo o parodii mnišského hábitu, dobrovolné potlačení individuality k zbožnění kolektivní­ho principu, nazývaného „masy“. Jde o ideál lidovost minus člověk k nastolení vlády antitalentů. Proto si gándhíovské hnutí za soběstačnost oděvu vysloužilo tak fana­tickou nenávist „pokrokářů“ všech odstínů.

O jaký oděv máme usilovat? Spásné obrození znázorňuje 22. tarotová karta nahou pannou ve vejčitém elipsoidu ze Světla, symbolu „odění do Světla“; Apoštol Pavel v Listu k Efeským 6, 11 – 17. Tento návod parafrázuji: „Oblecte plnou zbroj Boží, abyste mohli čeliti všem úkladům mocností temnot... Stůjte opásáni Pravdou, oblečení v pancíř Spravedlnosti, obuti do evangelia Pokoje a Míru; na hlavě mějte přilbici spásy, v levé ruce štít víry a v pravici meč Ducha, tj. slovo Boží. Modlete se v Duchu všelikou modlitbou.“

Toto „odění Boží“ není ke koupi u žádného krejčího, zbrojaře či v supermarketu. Při zachovávání správného způsobu života postupné oblékání do Světla podle iniciačních kruhů trvá 33 let. Odění do Světla je hradbou, od níž se jako bumerang odrážejí otrávené šípy nešlechetníků a vracejí se zpět ke zkáze svých původců.

Jedním z mála potěšujících zpráv o šatech a oblékání je příklad indických žen, které nepodlehly tlaku západní reklamy a ponechávají si ladné sárí. Tento tradiční oděv přejímají i africké ženy.

Vstup do EU nás vybízí, abychom byli tolerantnější ke všem druhům jinakosti, s nimiž se ve vzrůstající míře můžeme setkávat. Byl bych rád, kdyby se v Česku už nikdy neopakoval tento politováníhodný případ: V polovině 60. let se se synem Peterem vrátil diplomat, který působil v Tunisku. Bylo to v létě a dlouhovlasý Peter šel po ulici v hnědé říze, tak jak byl zvyklý v Severní Africe. Tento zjev pohoršil dopravního policistu. Vylezl ze svého stanoviště na křižovatce, přistoupil k Peterovi a beze slova ho uhodil do obličeje, takže mu přerazil nos. Tento mladík dostudoval a oženil se s dcerou akademika Krále. S pětiletým synem Samuelem emigrovali do Šrí Aurobindova ášramu v Kanadě, protože si nepřáli žít v zemi, kde sadisté v uniformě beztrestně páchají násilí.

Když jsme si osvětlili, že šaty člověka nedělají, mějme se na pozoru před faktem, že oděv má na lidskou povahu nemalý vliv.

Boris Merhaut

 

Miluše Šubartová:

Nepochybnost dělby údělu...

Prolog: obhajoba všech odvážných, kteří navzdory vichřici závisti a nepřejícnosti světa jsou pro zasloužený dějinný úspěch vystavováni pochybnostem... Filozofie demokracie a humanity, která vykročila nadějně po dlažboví listopadu 1989 jako malé dítě, utrpěla odřeniny do kůže s průsvitem rozpolcené duše. Radost pohltila ztemnělá náměstí zapomenuté slavné minulosti a extatické skandování o demokracii jako pravdě, která zvítězí, se stalo labutí písní. A přece je to stále totéž město, ulice a lidé, kteří prožili spontánní radost očekávání a nyní prožívají zklamání neb si moc slibují a nárokují a zapomínají, že dějinný obrat je zásluhou odvážných, že oni se přidávají poté, když hrdinové byli ochotni obětovat svůj život.

Dějinný bod obratu není více uvažován neb byl vnímán jako bod okamžiku dobrodružné zvědavosti s očekáváním vlastních výhod. Méně už bylo těch, v jejichž srdcích vzplála Boží jiskra realizace spravedlivé společnosti, která svrhla okovy totalitní minulosti s ideologií nenávisti, třídního boje, mrzačené duše a vyhlazení vědomí kosmické sounáležitosti se stvořitelskými zákony Univerza. Současný svět se stává více a více bludištěm s rezidui neblahé minulosti v podvědomí, hledištěm odosobněného citu a divácké myšlenky zploštělé do konzumu, nezpůsobilé vnímat hodnoty života, natož jejich metafyziku jako transcendenci Boží, ochotné sestupovat na zem do niter lidí nepokřivených špatností. Co s tím vším? Jak rozporný problém řešit, když jsme spíše vnějškově konzumnější než vnitřní? Jak zápasit o identitu lidství v rovině kulturní a sociální bez upřednostňování roviny ekonomické, když jsme došli tak daleko, že jsme zdeformovali vědomí krásy, pravdy a spravedlnosti?

Vědomí souznění se stvořitelským řádem Univerza, nám nabízí vztah milosti a příslib mystického údělu.

 

Květoslav Minařík:

SPÁSA

Řešení psychicko-fyzikální. Praha, Canopus 1992. (Řada Přímá stezka, sv. 6). 95 str. Cena 40,- Kč.

Dílo mystika-samorosta, o němž se někdy hovoří jako o „českém Milarepovi, znají čtenáři Cesty z dob sklonku 1. republiky. Po Přímé stezce a Vnitřním smyslu Nového zákona od r. 1990 vyšla Beseda bohů, Jóga v životě současného člověka (kam jsem přičlenil hrst osobních vzpomínek), Světlo géniů a Cesta k dokonalosti.

Tento svazek všech z dosavadní řady poněkud vybočuje, protože k interpretaci jógových technik používá terminologie vědy. Autor si je vědom, že jogíni nikdy nevtěsnávali své zkušenosti do matematických vzorců a že nestojí o to, zda věda jejich vnitřní zkušenosti uzná či ne. Chtěl by však upozornit ryze vědecky založené jedince, že mezi biologickými membránami člověka a jeho mystickou zkušeností je úzká souvislost. Zaměřuje se proto na bioelektrické pole. Jeho napětí či vibrace se zvyšují sebekázní. Nejpropracovanější je meditační technika, při níž např. fyziologickými prostředky se vybavuje teplo, je v mahájánových sútrách, s ryze konkrétním cílem, odstranění strasti (s. 57). Avšak domněnka o elektromagnetické podstatě bioenergie je po objevech 70. let překonána. Zatím jen předvoj fyziků, fyziologů, psychiatrů, neurochirurgů a badatelů v oblasti mimosmyslových jevů pochopil, že všechno je jinak než věřila pozitivistická věda, že totiž jejich data mají smysl jen tehdy, je-li za rozvinutým, explikátním řádem sjednocující či transcendentní základ, který fyzik David Bohm nazývá řád implikátní (zavinutý). Tak mezi mahájánovými duchovědci a učením Bohma dochází ke konvergenci: to, co se nám jeví jako hmota, je zavinutý duch a analogicky duch je volatilizovaná hmota (srov. s. 68).

V závěrečné eseji „Idea spásy (s. 81 – 89) autor nachází její podstatu v přetvoření (lépe přeměně) hmotné bytosti v dynamickou: „bytost se stane zářivou, čímž se postupně ruší strukturální stagnace bytí“. Tak dochází k přesunu z bytostné báze na kosmickou. Prostěji vyjádřeno, spása je postupné vyprošťování z otroctví ztotožňování se s jevy zevního (a dodal bych i vnitřního) světa.

V předmluvě doc. MUDr. Antonín Bajer vybízí čtenáře, aby se nedal odradit obtížností rozváděných teorií a hypotéz, běžných v době, kdy byly eseje psány. Ty se za půl století nutně změnily a jejich interpretace by si vyžádaly neúnosně obsáhlý poznámkový aparát. Užitek z esejů budou mít především ti, kteří už vnikli do způsobu Minaříkova myšlení.

B. Merhaut

 

Poutník č. 4/2005

S láskou vzpomínáme...

Staří moudří říkávali, že smrt si vezme záminku a že chodí do třetice. Naprosto neunitářská poučka nebo jev, zatím blíže neznámý, ze života odpozorovaný?

Po těžké ztrátě ses. dr. Jiřiny Chudkové z Plzeňské obce a br. dr. Bohumila Housera z Brna, odešla tiše a nečekaně 27. února sestra Drahomíra Hanzlová – ve věku 83 let, stejně jako bratr Houser. Nechyběla na žádném našem shromáždění už na Radnické 4 (kde se scházeli brněnští unitáři, než získali prostory na Staňkově ulici). Nyní jsme ji vidívali v pondělí na meditacích bratra Housera, ve středu na našich besedách a v pátek na shromáždění. Byla členkou Správního sboru obce a nevynechala žádnou schůzi. Nikdo netušil její věk, jen já, podle její členské přihlášky. Říkávala jsem jí, že jako ona bych chtěla v jejích letech vypadat. Byla vždycky velmi štíhlá, jemná, oduševnělá, elegantní.

Byla moudře tichá a pro každého a pro všechno měla nadčasový úsměv. Vždycky si přála, jak doslova říkala, zemřít náhle a „nebýt na obtíž“, i když měla milující a pečující rodinu. Manžel – známý malíř a výtvarník jí před časem zemřel. Krásně na své manželství vzpomínala a nosívala originální doplňky vyrobené v jejich ateliéru. Několikrát jsme byly spolu v čajovně, kde mi vyprávěla o manželově tvorbě, jeho obrazech a výtvarném názoru. Tehdy řekla samozřejmě a vděčně: „Měla jsem krásný život.“ Měla tiché a důstojné rozloučení.

S láskou na sestru Drahomíru vzpomínáme.

 

Za panem Arnoštem Neufeldem

Veliké ztráty neměla v únoru jenom Unitária, ale také židovská obec. Celá brněnská veřejnost zaznamenala ztrátu kantora ŽO pana Arnošta Neufelda. Tuto podivuhodnou osobnost jsme znali i z brněnské obce unitářů, kde jsem ho před lety slyšela poprvé zpívat na květinové slavnosti. Od té doby byl v Unitárii hostem ještě několikrát a vždy setkání s ním bylo velkým zážitkem. Měl překrásný hlas a ovládal dnes už neznámé, prastaré umění synagogálního zpěvu. Dovedl i poutavě vyprávět o tradicích, svátcích a osudech Židů.

V posledních letech jsme se s panem Neufeldem setkávali vícekrát a rozmlouvali o vývoji našich obcí. Vždy mu nesmírně záleželo na opravdovosti víry a zbožnosti. Tuto svoji věrnost zachoval v nejtěžších dobách válečného běsnění, kdy mu v koncentračním táboře fašisté zavraždili jeho drahou sestru ve věku sedmnácti let. V dobách totality pracoval v řadovém zaměstnání, ale své víře a kantorské službě v synagoze zůstal věrný. Byl živoucím příkladem síly a trpělivosti zbožného člověka.

Připravovala jsem jeho návrat do brněnské obce, ale na domluvený termín již pro onemocnění srdce nemohl přijít. Věděli jsme o jeho závažném onemocnění, avšak zpráva o jeho odchodu 16. února (přesně týden po tragickém odchodu bratra Housera) nás bolestně zasáhla.

Brňané věděli, kdo byl pan kantor Arnošt Neufeld a svou úctu vyjádřili přímo masovou účastí na posledním rozloučení v neděli 20. února. Odešlo nám tak jedno veliké světlo. Nechť je památka spravedlivého požehnána.

Jarmila Plotěná

 

Uvažujeme nad unitářskými principy

Demokratický způsob rozhodování

Demokracie není nejdokonalejší způsob jak řešit veškeré záležitosti, avšak zatím nebyl poznán lepší a spolehlivější způsob rozhodování. Unitáři neuznávají nějakou neomylnou světskou autoritu, osobu nebo metodu, k níž by se obraceli při rozhodování, proto řeší svoje organizační záležitosti a sporné otázky demokraticky pomocí diskuse a hlasování. Na rozhodování se má možnost podílet každý člen a to na valných shromážděních obcí, která delegují svoje kandidáty na jednání sněmu a volí svoje členy do funkcí. Mezi jednotlivými sněmy řídí náboženskou společnost českých unitářů správní sbor, do něhož obce navrhují svoje zástupce.

Vzhledem k tomu, že ani demokratická volba nemusí vždy znamenat nejmoudřejší rozhodnutí, klade demokratický způsob rozhodování mimořádné nároky na informovanost a zodpovědnost každého jednotlivce. Podrobná znalost problematiky, o níž se má rozhodovat, správný psychologický postřeh a jasná vize budoucího vývoje by měly zaručit, aby při demokratických volbách nedocházelo ke kumulaci rozhodovacích pravomocí a možností čerpání finančních prostředků v rukou jednotlivců nebo malé skupiny. A byla tak zajištěna pluralita reprezentující pestrost názorů a přístupů. Ve společnosti s tak vysokými ideály, by demokratický přístup měl být samozřejmostí.

Používání kritického rozumu v náboženství

Unitáři vycházejí z přesvědčení, že náboženství je pro člověka něčím zcela přirozeným, právě tak jako ideál nadosobního smyslu života a touha po jeho posvěcení. Tento typicky lidský rys nijak neumocňují nadpřirozená, rozumem nevysvětlitelná zjevení, dogmata ani zázraky, které by odporovaly vesmírnému řádu a zákonům, z nichž některé již člověk poznal, ale většina z nich ještě na objevení a překvapivá poznání teprve čeká. Vzhledem k tomu, že pro unitáře je důležité kladení otázek a nacházení odpovědí někdy i odporujících navyklým náboženským představám, zkoumají kriticky tradiční náboženství v jejich zjednodušené, obvykle předkládané formě. Přijímají však kladné stránky jejich hluboké moudrosti. Hledání pravdy je pro unitáře charakteristickým projevem jejich duchovní cesty, proto užívají kritického rozumu rovněž v případě vlastních náboženských zkušeností. Daru rozumu a myšlení si váží jako nejbdělejší schopnosti člověka, neboť pomocí logiky nám pomáhá nacházet společnou řeč, vyjádřit poznané a sdílet s ostatními prožité. Domníváme se, že náboženství je natolik významné pro celý lidský život, že k němu nelze přistupovat bez duševního úsilí, řádného zkoumání, promýšlení a hledání.

Ačkoliv si unitáři váži rozumu, vědí, že cit a intuice jsou nedílnou podmínkou duchovního hledání člověka a že by měly být ve vzájemné harmonii.

Respektování hodnoty a důstojnosti každého člověka

Hodnota člověka nespočívá pouze v jeho vnější fyzické složce. Ani tělesné schopnosti a charakterové vlastnosti, kterými se člověk momentálně vyznačuje, netvoří ještě celého člověka. Unitáři chápou lidskou bytost z hlediska věčnosti, jedinečnosti, možností vývoje a zdokonalování. Jejich ideálem je po všech stránkách rozvinutý, tvůrčí člověk. Vidí však hodnotu každého jednotlivce v neopakovatelnosti jeho životní cesty a zkušeností i v jeho dosud neprojevených vlastnostech a schopnostech. Každý člověk má nesmírnou cenu, i když se někdy podobá perle pohozené v blátě. Unitáři jsou přesvědčeni, že většina lidí má v sobě dosud neobjevené schopnosti a možnosti rozvoje. Snaží se proto vytvářet atmosféru svobody a tvůrčího hledání příznivou a inspirující k projevení hodnoty každého člověka. Upřednostňují pochopení, empatii (soucítění) a zachování důstojnosti každého člověka a to i v případě jeho provinění. Tento princip předpokládá, že je třeba rozlišovat mezi špatnými činy a charakterovými vadami, před nimiž je třeba se chránit a příkladem a výchovou je ovlivňovat a mezi samotnou podstatou člověka, která má v každém případě svoji hodnotu.

Jarmila Plotěná

 

Bohumil Houser:

O padlém lístečku

Jak padlý lísteček v Černém potoku
rovná šumící ticho v mysli vlnky,
zvolňuje pohyb času toku,
líně se přelévá přes kaménky.
 

A na tom klidu pádím k Tobě,
je to klid teplý, sametově něžný,
sám jej pak nalézám samoten v sobě,
září mi jak oči moudré kněžny.
 

Lísteček dopadlý na tiché vlnky
unášen žízní po čiré vodě
běží po proudu krokem srnky
nic neponechává na náhodě.
 

Nasákl se již čirou vodou,
ponořil plně do tiché řeky
tam, kde již neklid nekalí mysl
tam, kde již nezní útrpné skřeky.

Poznal pomíjející ve všech formách,
jen lásku cítí jak sílu věčnou,
teplem jej hřeje v hlubinných tmách,
na cestu přivádí bezpečnou.
 

Ale i zde žíznivá touha proudu
žene jej dál až k oceánu;
opouští poslední rodnou hroudu,
vodou očištěn chutná manu.
 

Zdá se však, že vychýlil se z proudu,
tu ručka něžná jak křídla vážky
do proudu nesmrtelnosti jej noří
a přenáší jej přes překážky.
 

Takto ponořen v klidu proudu
láskou jen unášen k novému ránu,
očištěn od světa a jeho soudu
rozpustil se v písečném oceánu.

 

Pouť koloběhem a karman


Celý projevený svět je jen iluzí
klidně si rotující prostorem,
i když se přece jen trochu kymácí.
My tuto iluzi přijímáme,
protože se chováme jako svědomití žáci,
kteří se zavázali,
že až sem přijdou, budou se dobře učit.
Slíbili jsme zabydlet se v této iluzi
a věřit jí až do doby,
kdy splníme to, co nám bylo určeno.
Potom se iluze můžeme vzdát.

Dávno před tím, než jsme se znovu zrodili,
podepsali jsme smlouvu, kde stojí:
„Vstupuji do této hry dobrovolně
a zavazuji se, že budu zachovávat všechna její pravidla.“

Je to nezbytné. Nic byste se nenaučili
v hmotné lidské třídě, pokud byste neuvěřili,
že učitel je učitel, že tabule slouží k tomu,
aby se na ni psalo, a že předměty, jimiž se učíte
mají svoji vrozenou hodnotu.

Emanuel dí: „Jsem zde ne proto,
abych podněcoval vaši vzpouru proti Řádu (dharmě),
ale abych vás ujišťoval,
že to, co děláte, je hodnotné.
A to, co studujete, je nevyhnutelné.
A navíc, že tato kosmická hra (líla),
je jen dočasná. Svou větší částí
už totiž spočíváte ZDE v září Světla a Pravdy.
A slibuji vám, že se domů dostanete.“
 

Kniha Emanuelova 9. Z překladu Ivo Pospíšila, Bratislava 1985 upravil B. Merhaut.
 

 

Vzkříšení duchovního jara

Vichry souřadnic času pozemského jsou strmé a zrádné. Osa planety zimomřivá si pomalu ustýlá v blízkosti Slunce. Sluneční archetyp byl všem společný v kolektivním nevědomí kultur všech dob, které instinktivně vyciťovaly zrod nového života a spravedlnosti času. V zoufalství nejistot napřimovaly zrak k tušené vyšší spravedlnosti. Až nastal čas nebes, egyptská mysteria opustila svůj úkryt, vstoupila do pouště písku, kde promlouvali hebrejští proroci. Eséjští a kumránští mystici upřednostnili poselství Jana Křtitele o příchodu království Božího, aby připravovali cestu Kristu.

Prolamování lásky Boha jediného, živého, zjeveného Abrahamovi a Mojžíšovi na hoře Sinaj, Boha slitovného uzavírá smlouvu o pomoci hledajícím Jeho přítomnost v nitru. Sesláním Spasitele – Ježíše Krista vyvrcholilo záření duchovního Slunce. Mysterium oběti a vzkříšení vydechlo do kosmického prostoru, aby nebesa se přiblížila zemi a symboly byly rozpoznány jako cesta.

Impuls času Božího tvoření započal pokáním k návratu do rajské zahrady, do původního stavu stvoření člověka před pádem. Nejprve byly prožívány veliké noce, (velikonoce), aby byl pochopen význam duchovních symbolů narůstajících do vědomí lidstva.

Velikonoce vítají rozkvět přírody, života. Od této vykupitelské doby děje pozemské prolnuly vanutí ducha, mystériem poznání stromu Božího, odhalujícího cesty k Bohu. Nevědomí nasávalo z kořene dřeva (stromu) Kristova kříže, z něhož kapala Beránkova spasitelská krev na hlavu starého Adama z prachu, lsti, pádu a zrady.

Zasvěcenci zasazovali tento strom božského člověka neboť tušili, že roste zpříma k nebesům pod sluncem smlouvy milosti Boží. Předkřesťanská mystéria o vzkříšení přírody byla posunuta do duchovní spirály a završena.

Nový zákon zvěstuje, že v Kristu se stal očekávaný Duch Slunce skutečností, kterou předpovídal Starý zákon a perská Avesta: Mocnou, éterickou auru Slunce, božsky stvořenou, ctíme v modlitbě, která přejde na nejvítěznějšího ze všech spasitelů.

Příchod Mesiáše zvěstují starozákonní proroci: „Lid chodě v temnotách, uzří světlo veliké, Slunce spravedlnosti a zdraví bude na paprscích jeho.“ (Izaiáš)

Projev nových duchovních počátků v zániku světa zahrnuje posvátný výrok Ježíšův: „Činím vše nové – nebesa i zemi... Světlo Ducha jsem přinesl na svět, abyste nežili v temnotách.“ (Luk., 23)

Apoštolové dosvědčují, že Ježíš byl více než reformátor či prorok, neboť bořil zdi pohanských bezduchých chrámů a budoval je sluncem svého Ducha.

Duchovní obsah křesťanství – oficiální církev nevnímala, zejména když došlo k sloučení církve se státem – oltáře s trůnem – vzdalujícímu se apoštolským kořenům – esoterickým.

Nejen o velikonocích pociťujeme zpívající rána na úsvitech duchovního slunce, vzkříšeného duchovního jara v srdci. Prožíváme okolní přírodu ve stvořitelském zrodu, dynamice růstu, jehož alchymie proměňuje naše člověčenství ve slunce lidství. Vdechujeme vůni ozeleněného stromu poznání dobrého, přesahujícího božským dechem dualitu – zla a relativního dobra – v duchovní jednotu Bytí.

Do klenby nebeské, do hvězd se vztyčují květy spásy s dotekem rtů andělů.

Ano, právě to jsou velké noce mysteria – Velikonoce, aby snesly s klenby nebeské, dávné, zjevené tajemství – že prožívat jejich blahodárnou atmosféru můžeme i prostřednictvím Písem moudrosti, leč nikoliv pod zorným úhlem litery, ale duchovní dimenze v nás, kde probouzí se Boží jiskra jako slunce v krůpěji rosy.

Miluše Šubartová

Ve své bídě vzdávala jsem chválu Světlu a ono vysvobodilo mne ze všech mých útrap. Roztrhlo všecka moje pouta a vyvedlo mne z temnoty a trápení chaosu. Vyznávám ti, Světlo, že ty jsi mne zachránilo a že tvé divy staly se v pokolení lidském. Ty jsi vylomilo hořejší brány temnoty a těžkou závoru chaosu.

Petr Pokorný Píseň o perle, Vyšehrad, 1986, s. 232 ze spisu Pistis - Sofia

 

 

Erazim Kohák:

Dopisy přes oceán

Praha, SPN 1991. XIII.

K zamyšlení nad vlastním životem nás inspiroval Jan Milíč Lochman, rektor basilejské univerzity. O stejném tématu jsme debatovali v klimentském českobratrském sboru v Praze dávno před únorem ještě s panem farářem Šoltézem. Měli jsme tehdy uši k slyšení, avšak neslyšeli jsme. Byli jsme mladí, měli jsme pocit, že se kolem nás otevírá nový revoluční svět, k němuž staré Desatero už dávno nepatří. Dnes máme tu revoluční dobu za sebou, vím, co skutečně znamená, a všechno se nám jeví jinak. Dáváme za pravdu panu faráři Šoltézovi: Kde lidské vztahy nepodléhají mravnímu zákonu, tam není svoboda možná. Člověk se stává člověku vlkem. Mimochodem tím přirovnáním prozrazujeme základní neznalost o životě zvířat. Vlk totiž vlku není vůbec vlkem, šakal šakalovi šakalem či hyena hyeně hyenou. Vztahy uvnitř smečky jsou daleko lidštější. Smečka má svůj řád, symbióza je tu základem. Neříkejme tedy, že se mravním zhroucením společnost zvrhla v džungli. Zvrhla se v něco, k čemu dochází jen mezi lidmi, ve válku všech proti všem, protože bez mravního zákona zůstává jen pěstní právo. A to, mimochodem, neříkám jen za sebe: hlásím tu reakci krajanů včetně těch nejnovějších příchozích, s nimiž jsem o tom hovořil. Na tom jsme se shodli skoro všichni.

Dále se však odezva rozdvojila na dva výrazně odlišné směry. Jsou lidé, kteří na představu osvobozeného života, zaštítěného mravním zákonem proti svévoli, reagují vzpomínkou na první republiku: Ano, takové to kdysi bylo v naší zemi, takový býval život. Vzpomínají. Pak jsou ti druzí, kteří připomínají, že takové to dnes v naší zemi vůbec není. Připomínají nám zatuchlost naší každodennosti, přetvářku, úplatky, závist, všudepřítomnou lež, prostě všechno, co je vyvedlo ze země. Ti raději nevzpomínají.

Zpočátku jsem měl dojem, že se tu projevuje rozdíl mezi starší a novější emigrací, tedy mezi emigrací Masarykovy republiky a tou z Husákovy gubernie. Jenže brzy se ukázalo, že to nesouhlasí. Rozlišení mezi těmi, kdo vzpomínají, a těmi, kdo zatracují, se nekryje s rozdíly osobního věku ani s rozdíly politických přesvědčení. Nemá vlastně vůbec co dělat s dnešní československou skutečností. Váže se na to, co lidé mají v srdci a v hlavě; co se komu vybaví, když se řekne Republika československá. Faktické informace jsou stejné; jde o to, co z nich kdo vybírá jako pravou podstatu věci a co považuje za náhodné, přechodné zhroucení skutečnosti. Docela konkrétně: Kdo dnes představuje tu základní, hlubokou podstatu češství, kdo jen okrajový fenomén? Je to ta hrstička těch, kteří odmítají žít ve lži a hlásí se k tradici lidské opravdovosti a pravdy – a jeden za druhým mizí ze scény s pomocí Státní bezpečnosti? Je to právě Státní bezpečnost nebo ta většina, která docela lidsky sází na přežití, vytváří si kompromisy – a pozvolna ztrácí vědomí, že se kompromituje? Či promítnuto do dějin, jsou skutečností českého národa momenty mravní velikosti jako třeba husitská revoluce a bratrství, první republika a Jaro 68? Anebo naopak, jsou to právě výjimky přechodné, snad iluzorní, zatímco realita naší to­tožnosti jsou pokroucené čecháčkové po Bílé hoře, za okupace, za normalizace?

Zdůrazňuji: není to otázka faktu „jací jsme“. Jsme takoví i takoví. Jde o to, co v sobě považujeme za směrodatné, co za zásadní – a tudíž i mravně závazné, ať už je to skutečnost jakákoliv. Podle toho se lišíme. Jsou lidé, pro něž jsou směrodatné ve všech otázkách národní totožnosti veliké chvíle našich dějin, bratrství, obrození, první republika, rok 1968, Masaryk. Mladí nebo staří zůstávají takoví lidé vlastenci v hlubokém, dávno zapomenutém smyslu toho kdysi krásného slova. Znal jsem jednoho, byl kovodělník, jménem Suk, který emigroval roku 1906; za první války hostil v Bostonu Masaryka, za druhé všechno úsilí věnoval zahraničnímu odboji a ještě v roce 1968 pomáhal nové vlně uprchlíků. To jsou lidé, kteří v zahraničí vydávají české časopisy, organizují česká sdružení, dávají dohromady příspěvky, aby mohly vycházet práce domácích autorů, starají se o výpomoc nově příchozím, usilují o zachování českého jazyka, byť někdy se zvláštnostmi dob svého odchodu. Starším názvoslovím bych řekl, že byť jsou tu sebedéle, zůstávají exulanty, nestávají se emigranty. Je to emigrace, pro níž přání sloužit národu daleko přesahuje tu běžnou tužbu „mít se dobře“. Snaží se něco dokázat, něčím přispět, i když to něco je třeba tak skromničké jako český stánek s výstavkou na jarmarku v zapomenutém okresním městečku kdesi na americkém Středozápadě.

Za ta léta jsem je dobře poznal. Jsou to lidé, kteří dnešní husákovskou gubernii českosovětskou prostě neberou na vědomí. Jako svou vlast v srdci nosí Masarykovu republiku a její obdoby. Znovu a znovu se vracejí k tomu, jaké to u nás kdysi bylo. Jaké to bohužel je, to je nezajímá. Žijí v přesvědčení, že to není ten opravdový český národ, to není jejich pravá vlast. S láskou probírají detaily starých časů, přehrávají si starobylé desky V + W, připomínají nám, jakou jsme měli ve světě pověst, o naší pracovitosti, poctivosti, dovednosti. Vzpomínají na nadšení, s nímž jsme budovali republiku a šli ji hájit v roce 1938, na obětavost prvního odboje i na to, že Československo kdysi bylo ostrovem svobody ve střední Evropě, zemí, která nikoho nevyháněla, nýbrž naopak poskytovala útočiště všem pronásledovaným od ruských nekomunistů po německé antifašisty. Vzpomínají prostě na všechno, co bylo dobré: to považují za směrodatné.

Pak jsou ti druzí. Obvykle jsou to lidé, kteří republiku neopouštěli ve chvílích vzepětí po Mnichově, po únoru, po srpnu, nýbrž v únavě nekonečných všedních dní, a s sebou nesli jen všednost. Namísto z nadšení odcházeli ze znechucení, s touhou zanechat svou někdejší vlast co nejdál za sebou, zapomenout na všechno utrpení a ponížení a najít si ve světě nový domov, novou národnost, novou totožnost. Těžko jim to mít za zlé: kdyby člověku trčel v hlavě jen protektorát, fanatismus a strach padesátých let, mravní bída normalizace, všechno to čecháčkovství, které nám tak důrazně připomíná pan profesor Černý, sotva by mohl reagovat jinak – tím spíše, že dnešní skutečnost všedních dnů to znovu a znovu potvrzuje.

S takovými se v zahraničí střetnu jen zřídka. Pochopitelně krajany nevyhledávají. Když přijdou, nevzpomínají na to, co bylo, nýbrž hořce hovoří o tom, co je. Hovoří o všech průvodních jevech dlouhé nesvobody, které Masaryk označoval jako české lokajství, o ošuntělosti erární kultury a intelektuálském hochštaplerství opozice, jíž ovšem sami nepřispěli, a o všem, co je u nás nedobré. Hovořívají o každodenní nepoctivosti, podloudnosti, závistivosti a celé té zoufalé přízemnosti, do níž nás režim nutí. Lámou hůl nad námi i nad sebou a hovořívají o národu s nenapravitelně pokřivenou páteří. Z celé historické skutečnosti tisíciletého národa od svatého Václava po Jana Patočku volí jako směrodatnou všednost v nejhorších všedních dnech a podle té nás posuzují – a odsuzují. Když přijde řeč na život osvobozený, na život ve svobodě, v perspektivě Desatera, zatímco ti první vzpomínají, že takové to bylo, ti druzí připomínají, že takové to není.

Tak zase otázka – Masaryk nebo Švejk? Není to otázka, jací jsme. Ta je zmatečná: V každém národě najdeme Švejky i Masaryky, a těch prvních bude vždy víc než těch druhých. Není to otázka první republiky nebo dneška. Je to otázka normativní: za kým chceme jít, koho považovat za směrodatného pro naše žití a snažení, Masaryka či Švejka? Ideál Československé republiky, či její dnešní každodennost? Kterou vlast budeme nosit v srdci?

Na celé odezvě na Lochmanovu knížku mě nejvíce zarazilo, že ani jedna ani druhá skupina debatujících si tu otázku takto neklade. Samozřejmě osobně mi jsou bližší ti vlastenci první republiky než realističtí cynikové té dnešní. Jenže si uvědomuji, že ani jedni, ani druzí vlastně nemají domov, nemají vlast. Těm prvním, kteří vášnivě debatují o zemědělské politice agrární strany v roce 1930 nebo o tom, kdo se jak choval za puče, vlast nenávratně zmizela v minulosti. Už nikdy nebude rok 1930 nebo rok 1948. Těm druhým vlast stejně nenávratně zmizela do každodennosti: je naprosto nemožné být vlastencem Husákovy československé gubernie. Pokud Čech může být vlastencem, musí jím být jen v nadčasovém smyslu: vlastencem ideálu nadčasově platného a vlastencem budoucnosti.

Vím, zmínky o budoucnosti vyvolají trpkou odezvu. Už léta se zdá, že pro nás se budoucnost prostě nekoná. Sovětské tanky na Labi a na Šumavě, cizí maršálové v Milonicích a křivopáteřní místodržitelé na nábřeží Kyjevské brigády jako by zaručovali, že místo budoucnosti je v plánu jen přítomnost protažená do nekonečna. Budoucnost se nám zdá prostě příliš vzdálená, než abychom ji mohli žít.

Vybral B. M.

 

Den země 2005

K tomuto významnému výročí ČT2 s předstihem uvedla 2 výborné pořady. První dokument Pod došky podle scénáře ekofeministky Evy Hauserové natočila režisérka Jitka Stropková. Navazuje na podobný dokument, který byl inspirován sociologickou studií prof. Hany Librové Pestří a zelení o několika rodinách, které záměrně opustily města, aby v duchu ideologie dobrovolné skromnosti se pokoušely žít alternativním způsobem života.

Na rozdíl od minulého dokumentu je patrné, že mladé páry s dětmi se pečlivě připravovali na venkovské prostředí s ohledem na zaměstnání.

Tak Hřibovi přišli do vsi Repice u Litomyšle poté, co je v původním bydlišti vykradli. Zvolili si ves, kde se nekrade, kde se nemusí zamykat jako kdysi na Divokém západě. Mají 3 děti. Otec našel práci v Semilech v elektro kontrole. Žena v domácnosti se zabývá moštováním, protože je jí líto, že podél cest padaná jablka nikdo nevyužívá ani k přikrmování domácích zvířat. Matka je pedagožka, absolventka waldorfské školy. Zahrada je upravena podle principů permakultury. Když topí dřevem, současně suší křížaly. Jinak jsou moderní domácností s telefonem a počítačem. Auto je nezbytné, na větší nákupy jezdí do Litomyšle. Čeho si na vsi nejvíce váží? To, že rodina tolik času může být pohromadě a společně prožívat a vychutnávat rodinné ovzduší.

Stejně pečlivě si starší kamenný dům vybírali v Mysáči manželé Hřebeltovi. Investovali do nových dřevěných oken a do zateplení domu. „Nikomu ekologii nekážeme ani k ní nenabádáme,“ říkají. Za důležitější pokládají vlastní příklad. Zeleninu pěstují na zvýšených záhonech, které mají několik vrstev. Tou nejspodnější jsou upěchované větvičky, další vrstvou jsou jemně posekané větvičky, posypané kompostem z kuchyňského odpadu s příměsí papíru. Mají třístupňovou kořenovou čističku, k níž sousedé napřed měli nedůvěru. Názor změnili, když se přesvědčili, že nepáchne a že tzv. šedou vodou lze zalévat. Libují si, že „starý dům má duši“ a že se dobře vytápí krbovými kamny vlastním dřevem. Vybírali si takovou obec, kde je železnice a vlakem je to blízko do města.

Jirka a Stanislav Bučkovi se usadili na vsi po půlročním pracovním nasazení na Novém Zélandu, kde byli nadšeni nejen úchvatnou přírodou, ale především u nás nevídanými dobrými sousedskými vztahy. Odstěhovali se z Prahy do místa, kde Stáňa, povoláním učitel, dostal služební byt v paneláku. Pečlivě třídí odpad. V supermarketech zásadně nekupují, podporují místní obchodníky. Sousedé se divili, že používají látkové pleny, ne z umělé hmoty.

Ekologicky nejpromyšleněji si vede rodina odborníka na ekologickou výchovu mládeže RNDr. Mojmíra Vlašína. Hospodaří nedaleko nádražíčka Brno-Ořešín, které má být zrušeno. Jeho žena pěstuje a suší léčivé byliny, stará se o drůbež i kozy. Mají vzornou biozahradu typu permakultury. Mojmír usiluje o nová stromořadí podél starých cest v krajině, ale naráží na odpor zemědělců s mentalitou jézéďáků, kteří v tom vidí omezování pohybu kombajnů a jiných velkých mechanismů. V zastupitelstvu však prosadil alej javorů a měl radost, když na jejich sázení přišlo 37 občanů.

Všechny domácnosti vyhodnocoval Mgr. Viktor Třevíský z Ekoprogramu. Smě­rodatné je, jakou rozlohu v globálních hektarech každý potřebuje na potravu a provoz domácnosti. Nejplýtvavější jsou Američané s potřebou 8,6 gha, ročně na osobu, Češi potřebují asi polovic. Nejlíp šetří přírodu Hřibovi = 1 gha, což je jako v rozvojových zemích. V našich podmínkách je to bílá vrána. Tolik potravin dokáže vyprodukovat málokdo.

Poměrně dobře si vedou Bučkovi, ale svým letem na Nový Zéland vyprodukovali tolik znečištění ovzduší, že mají co dohánět.

Ekologické bydlení

Každý zájemce by se měl podívat do obce Jižní Žleb u Zlína, kde je malé sídliště ekologických domků krytých 1 m zeminy. Zeminou vedou do obytného prostoru tzv. světelné studny – válec z nerezu. Vydýchaný vzduch odvádí střechou nejvyspělejší vzduchotechnika. Spotřeba tepla je neuvěřitelně nízká, částečně je kryta solárními panely. Je tam řada domků v ceně od 2,5 až po 6,5 milionu korun. Obyvatelé těchto ekodomů mají výrazný zájem o obecné blaho, o kořenové čističky, vysazování zeleně a revitalizaci rybníčku, v němž se obnovuje vegetace i zvířena.

Dokumentární snímek je povzbuzením pro všechny občany, kteří se nechtějí spokojit s ryze pasivním konzumním způsobem života, jak je snahou obchodních řetězců, provozovatelů skládek odpadů či jejich spaloven. Dává naději, že šetrnější životní styl si téměř každý může osvojit a vést tak k přírodě šetrnější, skromnější, ale i uspokojivější život.

Druhý krátký film měl titul „A ta kráva mléko dává“; odhaluje příčinu nemoci šílených krav zkrmováním mouček z uhynulého dobytka. Byl to zločin proti přírodě, protože kraví zažívací trakt je uzpůsoben jen na rostlinnou píci. Produkce biomasa z pasoucího se dobytka je dražší, ale maso je chutnější a zdravotně bezpečné.

Boris Merhaut

 

Nejsvětější trojice amerických fundamentalistů -

bůh nadbytku, bůh zisku a bohyně přepychu

Ó bohové nadbytku, zisku a přepychu! Přesvatí tvůrci hrubého národního produktu (GNP): Přijměte jako úlitbu koktejl ropy, burbonu a cocakoly. Děkujeme vám, že jste nám vydali Nový svět, Severní, Střední a Jižní Ameriku. Z nich Severní Amerika je naším nedotknutelným osobním vlastnictvím. Dali jste nám i přilehlá moře – Atlantik a Pacifik, zemi prérií a lesů, řek, jezer a hor, nedohledných pšeničných lánů. Milostivě jste nám dali svobodný trh a svobodu to vše zdobit či cupovat, jak se nám zlíbí.

Ó bohové nadbytku, zisku a přepychu! Za vaši bezmeznou štědrost hrubého národního produktu GNP s bezmeznou štědrostí poníženě k vaším nohám skládáme sto miliard tun plastových lahví a obalů potravin, 90 tun nefiltrovaných kanalizačních splašků, které ničí mikroorganismy nezbytné k zachování života planety Země. Vaši štědrost splácíme ropnými úniky do moří a toků, chrlením smrtících chemických jedů do ovzduší, přehoustlým provozem aut a kamiónů na víceproudých dálnicích. Nejohyzdnějšími a zplodinami nejzamořenějšími městy, kde živoří choré, o kvalitu života oloupené lidstvo.

Ó bohové nadbytku, zisku a přepychu! Když toto vše pácháme a ničíme krásy přírody, činíme tak vaším jménem a tupíme tak všemohoucího Stvořitele všeho živoucího na modravé perle planety Země. Kéž se vzpamatujeme a začneme se kát za tyto hrozné činy. Kéž vás navždycky zatratíme a začneme pokorně obnovovat krásy života planety Země, jediného to domova, který ve vesmíru máme. Čiňme tak dříve, než bohyně Gáia, matka Země, setřese nesnesitelné břemeno zpupného lidstva zemětřeseními, sopečnými výbuchy, vlnami tsunami a hurikány.

Z úvahy Less is Mors. (Méně je více.) (Umění dobrovolné skromnosti.) Rochester, Vt. 1991 přeložil a zaktualizoval Boris Merhaut.

 

Tmavá aura zemí a měst

Dnešní hektická doba v celosvětovém měřítku žijící převážně v temnotě konzumu „zbožňující trh a mamon, který by jí zajistil iluzorní rozkošnické užívání života, způsobuje odklon od Božích zákonitostí stvořeného Univerza, čímž páchá katastrofy znetvořením přírody a chováním člověka. Vždyť člověk byl povolán Hospodinem, aby spolupracoval s Bohem, žil v souladu s planetární přírodou tím, že se stane dobrým hospodářem na vinici Páně, aby rozhojnil její úrodnost.

Místo toho, abychom se stávali světlem světa, jak nás vybízí Ježíš Kristus, zářící světlo Ducha Božího, jsme svědky temné aury planety Země, zemí a měst. A co je příčinou? Temnota duše – agresivní, smrtonosné myšlenky lidí – závist, nenávist, teror a války. Dle zákona příčiny a následku (co zaseješ i sklidíš) – negativní myšlenkové energie se nevytrácejí či nevyprchávají, naopak se akumulují a násobí během tisíciletí.

Obdobně jako člověk, který převážně myslí negativně, a i jedná, má temnou auru vyzařování, temný astrální obal, jímž jsou myšleny mocenské agresivní pudy, negativní city závisti a nenávisti, zášti a nevraživosti, obdobně jako destruktivní myšlenky škodolibosti. Jejich součtem je podmíněna temná aura chaotické energie prodírající se do živlů přírody s katastrofickými důsledky, které ničí stvořitelský plán přírody. Agrese, chamtivost, násilí, brutalita, perverze vyvolávají nejen pocity deprese – špatné stísněné nálady nejen lidí, leč i bolest znásilňované přírody.

Země se chvěje jako v horečce jakoby chtěla svrhnout trýznitele, aby konečně v sebeobraně zaútočila.

Z křesťanského hlediska nahlíženo, zaměřujeme svůj pohled k ojedinělé události ve světě, nepřehlédnutelné, nadějné a spásné, kdy se světu narodil Spasitel – Ježíš Kristus před dvěma tisíci léty s významným poselstvím a výzvou: „Co děláte, co činíte?“ Po celou tuto epochu není svět v pořádku! Jsme kosmické bytosti, nejsme dětmi chaosu. Přestaňme zneužívat lidství, znásilňovat klima planety země s důsledky hrůzných katastrof. Přestaňme s naším sobectvím, nedostatkem tolerance, soucítění a pochopení bližních, včetně přírody jako živého organismu, obohaceného květenou, stromy a různými zvířaty.

Vždyť jsme děti Boží jednoho Otce, který je láskou. Proto se nechme vybídnout, pozvat všemohoucím Bohem a jeho prostředníkem – Ježíšem Kristem – k nastoupení vnitřní cesty míru pokoje a harmonie mezi sebou, mezi lidmi a celým Stvořením.

Závažná závěrečná otázka zní: Jak by vypadala naše země dnes v současné době, kdyby lidé naslouchali laskavé pobídce a příkladu Ježíše Krista – našeho Spasitele, jenž je vítězem nad hříchem, peklem a smrtí – aby opět přišel shůry jako zachránce a soudce. Když se rozhodneme k Jeho následování, budeme naslouchat Jeho slovům – můžeme se v modlitbě zeptat: Co bude zítra drahý Ježíši? Vždyť ještě stále dáváš znamení s nebes, že ještě setrváváš ve svém milosrdenství než přijdeš ke žním!

Překlad z němčiny z časopisu Das Weisse Pferd Miluše Šubartová. Die Erde, der Mensch und die Katastrophen (Země, člověk a katastrofy)

 

Gary Synder:

Sútra medvídka Smokeye, patrona protipožárních hlídek

Jednou se chystal pronést velkou řeč ke všem shromážděným přírodním živlům a energiím v jurském parku, tj. před 150 miliony let, velké Slunce – Buddha této oblasti bezmezné prázdnoty; hovořil k stojícím jsoucnům, k chodícím tvorům, k létajícím tvorům, k sedícím tvorům, ba i k travinám, jichž bylo na 13 miliard a každá z nich se zrodila ze semene. Ti všichni se tam shromáždili, aby vyslechli Řeč o osvícení na planetě Zemi.

Někdy v budoucnu bude existovat pevnina zvaná Amerika. Bude mít mocná centra síly jako Pyramid Lake, jezero Walden, Mt. Rainier, Big Sur, Everglades a jiné, a silné nervy a tepny jako řeku Columbii, řeku Mississippi a Grand Canyon. Lidská rasa se v oné době dostane do takových potíží, že jí přerostou přes hlavu a prakticky všechno se bude obracet vniveč navzdory tomu, že lidstvo je obdařeno mocnou inteligentní povahou Buddhy.

Klikatící se pohoří a rytmická pulsace velkých sopek – to je má láska, která hoří hluboko v nitru země. A mé tvrdošíjné soucítění je břidlicí, čedičem a žulou, které se stávají horami, aby přivolaly déšť.

V onom budoucím americkém věku se vtělím do nové podoby: abych léčil svět z jeho vědění bez lásky, kterou slepě hladově hledá; svět s bezmyšlenkovitou vášnivou touhou sytící se potravou, která ji nemůže ukojit.

A potom se zjevil ve své pravé podobě bódhisattvy, jako MEDVÍDEK SMOKEY. Roztomilý bdělý a pozorný, hnědě zbarvený medvěd stojící na zadních nohách. Ve své pravé tlapce drží Rýč, kterým pod povrch zdání proniká k pravdě, kterým přetíná kořeny neužitečných připoutaností a hází vlhký písek na ohně chtivosti a válek. Mudrou přátelství své levé tlapky naznačuje, že všichni tvorové mají plné právo žít na svém území, ba i vysoká zvěř, králíci, veverky, hadi, ještěrky a pampelišky, ti všichni vyrůstají v říši zákonitosti – dharmy. Má na sobě modrý overal, symbol otroků a dělníků, nesčetných lidí utlačovaných civilizací, která se vychloubá, že je zachraňuje, ale jen je ničí.

Na hlavě má klobouk se širokým okrajem, jenž je symbolem strážců divočiny, která je přirozeným stavem dharmy a Pravou stezkou pro člověka na zemi; všechny pravé stezky totiž vedou horami.

Jeho svatozář vytvářejí kouř a plameny lesních požárů kali jugy, černého věku, požáry způsobené hloupostí těch, kteří se domnívají, že lze vše kupovat a prodávat, ačkoliv ve skutečnosti vše je obsaženo a je dostupné na Modrém Nebi a v Zelené zemi Jediné Mysli (univerzálního vědomí).

Má zakulacené bříško, aby dal najevo svou laskavou povahu i to, že širá Země má dost potravy pro každého, kdo ji miluje a důvěřuje jí. Rozdupává plýtvavé dálnice a nepotřebná předměstí, dáví červy kapitalismu a diktatur.

Ukazuje ÚKOL: jeho následovníci se musí osvobodit od soukromých aut, satelitních sídlišť, vil, konzerv, univerzit a obuvi. Je mistr třech tajů – těla, mluvy a mysli.

Hněvivý, avšak klidný, přísný, avšak komický, medvídek Smokey osvítí ty, kteří jsou ochotni mu pomáhat: ale ty, kteří by se mu protivili nebo ho pomlouvají, ty usadí.

Jeho mantra zní: Namah samónta vadžranam čanda maháróšana sphataj húm traka ham mam.

Hledám útočiště v univerzálním démantu, nechť je zničena lítá zuřivost!

Ochraňujte ty, kteří milují lesy a řeky, bohy a zvířata, tuláky a blázny, vězně a nemocné, hudebníky, hravé ženy a nadějné děti.

A jestliže vás někdo ohrožuje klamavou reklamou, znečišťováním ovzduší či dopravní policie, vyrazte Smokeyův válečný pokřik: „Koukejte mazat! Nakopu vás do zadku!“

Tehdy se Smokey určitě objeví a nepřítele zneškodní svým hromoklínovým rýčem.

Ti, kdo recitují tuto sútru a pak ji uvádějí do praxe, získají tolik zásluh jako je písku v Arizoně a Nevadě.

Ti pomohou zachránit planetu Zemi před totálním ropným znečištěním, vstoupí do věku harmonie člověka a přírody, získají lásku mužů, žen a zvířat, budou mít vždycky k snědku zralé borůvky a slunné místo pod sosnou, kam se mohou posadit A NAKONEC ZÍSKAJÍ NEJVYŠŠÍ DOKONALÉ OSVÍCENÍ.

Tak jsem to slyšel vyprávět.

Přeložil B. Merhaut
 

Bezradnost

Desetiletí nabyté svobody ukázalo nepřipravenost církví k oslovení české společnosti ve smyslu odhalení nových perspektiv naděje, otevření se světu a lidským srdcím. Zdá se, že duchovní život byl v totalitním komunistickém režimu mnohem intenzívnější. Církve a náboženské společnosti byly mnohem soudržnější a statečnější. Až se chce říci, že v katakombách útlaku a persekuce mnohem lépe prospívaly ve společné naději na znovunabytí násilím odebrané svobody. Komunistická moc si toho byla vědoma. Její tajná policie církve velmi pečlivě sledovala a vyhodnocovala jejich sílu. Podle údajů StB z konce osmdesátých let tvořilo tvrdé jádro katolické církve asi půl milionu občanů, tvrdé jádro ostatních církví bylo stejně početné (zejména Českobratrská a Husitská církev). Unitáři v bilanci StB tvořili, stejně jako Židovské náboženské obce, nepočetnou, ale vzhledem k tradici a zahraničním vazbám nebezpečnou skupinu.

Kam se síla církví po listopadu 1989 poděla? Proč nesehrály v uplynulém desetiletí tu roli, jíž se komunistická moc obávala? Jednou z hlavních odpovědí asi bude, že církve a náboženské společnosti s nabytou svobodou nakládaly marnotratně.

Bezradnost církví nad svobodou potvrzuje mnoho skutečností. Lze je přiblížit pomocí několika faktů: Strach komunistické moci ze soudržnosti a solidarity církví, odvěkých snah církví působit na jednotlivce i společenské dění a ochota k osobním obětem (peněžní a jiné podpoře činnosti atd.) potvrzoval jejich sílu. Byla zde krátce i po listopadu 1989. Dávala mimo jiné naději na vybudování zdatného celostátního média. Existenčně podepřeného několika stovkami tisíc předplatitelů a tím i ekonomicky přítažlivého a výnosného. Schopného zjistit formou příloh vnitřní tiskové potřeby církví a náboženských společností. Média dbajícího morálních hodnot a pravdy. Nic z toho se nestalo. A právě tento rozpad soudržnosti a ochoty k oběti dnes vnímáme jako největší ztrátu. Jsme jí však sami vinni. Neboť každý z nás dovolil, abychom se vzdali moderních prostředků působení na svět a sebe sama. Vinen je každý, kdo takto slabý se pak v nesvorné vůli pere už jen o nějaký ten požitek z těla zlatého telete moci a mamonu. Tak, že už asi lze jen řečnicky položil otázku: „Máme už vůbec chuť a sílu k nápravě? Ke svobodě ve svornosti a zodpovědnosti? Máme chuť a sílu k dílu?“

Pavel Blažek

 

Titus Burckhardt:

ALCHYMIE

Tradiční věda o kosmu a duši. Praha, Malvern 2003. Edice Aurélie.

Je těžko pochopitelné, že vynikající orientalista a kunsthistorik Burckhardt (1908 – 84) je české vzdělané veřejnosti takřka neznámý. Snad proto, že přesahoval hranice akademických věd a jeho východiskem byla Philosophia Perennis – filozofie věčnosti, někdy též zvaná religio perennis. Jako málokterý Evropan pronikl do hlubin súfismu – islámské mystiky. Tato „živá víra“ formovala jeho myšlení tradicionalisty. Objevil, že je jedním ze ztracených klíčů tzv. západní spirituality.

Osvícenci 19. a 20. století považovali alchymii za bájný předstupeň moderní chemie a mylně soudili, že jejím jediným cílem bylo vyrábět zlato. Dochované recepty „magisteria“ považovali za pouhou snůšku sebeklamů a podvodů.

Proč se však toto „umění“ houževnatě udržovalo v tolika různých kulturách Západu i Orientu po dobu delší než tisíc let? Proč alchymie od Maroka a Španělska po Čínu přes rozmanitost obrazů a symbolů vykazuje jisté neměnné základní rysy pravé tradice? Jde totiž o organicky celistvou, i když schématickou nauku, která ještě dnes může odhalovat hluboce zakořeněné možnosti ducha i psýché – lidské duše.

Takovéto závěry učinila Jungova hlubinná psychologie, která svou tezi o „kolektivním nevědomí“ přesvědčivě opírá o alchymistickou ikonografii. Samotné texty mohou být zavádějící, ale postup „Velkého díla“ se neomylně zachoval na 22 tarotových kartách. Podle nich zasvěcený alchymista se vydává na dlouhou, mnohdy celoživotní pouť za nevědomými obsahy své duše (archetypy). Dovedným slučováním čtyř živlů přes meziprodukt „červené a bílé“, o němž se zmiňuje Canticum canticorum – Píseň Šalamounova, dospívá ke kameni mudrců, „Páté esenci“. Od tohoto stádia je jen krok k prozlacení kamene mudrců, aby v duchovním srdci adepta se zrodilo Slunce. To odpovídá tzv. spásnému obrození; jeho symbol se dochoval na rouchu kněze, což znamená, že v prvotních křesťanských obcích nikdo bez spásného obrození nemohl zastávat úřad biskupa.

Vznik západní alchymie

Zlato a stříbro, předobrazy Slunce a Měsíce, byly posvátnými kovy dávno před tím než Filip IV. Sličný (1268 – 1314) zlikvidoval řád templářů, kteří mu bránili padělat měnu snížením obsahu zlata v ražených zlaťácích. Ražba zlatých a stříbrných mincí byla už v archaických společnostech výsadou kněžských kast. Narušení tohoto kosmického řádu neoprávněným kovářem či slévačem bylo považováno za černou magii a trestalo se smrtí.

Materia prima

Pro alchymisty je duše ve své trpné formě totožná s prvotní substancí celého světa. Musí být očištěna od bouřlivostí vášní: teprve je-li prosta všech protikladných dvojných pout, může se zhutnit do takové formy, že duch, sestupující „shora“, do ní může vtisknout novou, vyšší formu. Materia prima se symbolicky nachází vždy „dole“, je pasivní a „temná“.

Nejnázorněji ztotožňuje lidské tělo s horou, v níž se nalézají všechny prvky pomíjivého světa arabský alchymista z 9. století Abu´l Quasim.

Pro Basilea Valentina je klíčové heslo V.I.T.R.I.O.L. = Visit interiora terrae; rectificando invenies occultum lapitem („Navštiv nitro země, očištěním nalezneš skrytý kámen.“) Materia prima je tedy počátek i plod jejich díla. Chaos materie je temný a neproniknutelný, dokud v ní obsažené formy nezačnou klíčit.

Mahájánový buddhismus Dalekého východu jako symbol pralátky používá mandalu a zrcadlo. Její dynamický aspekt zobrazuje dhjáni- buddha Mahávairočana se svatozáří kolem hlavy, sedící na lotosu. Na paralelním vyobrazení má červenou svatozář a vyhází z rozevřeného lotosu, což symbolizuje božskou aktivitu.

O „chymické svatbě“

Svatba Slunce s Měsícem či krále s královnou má několik interpretací. Křesťanská mystika hlásá, že se lidská duše odcizila Bohu a že musí hledat opětné sjednocení. Podle alchymie ztráta původního, „adamického“ stavu člověka vnitřně rozštěpila: své celistvé podstaty člověk opět nabude, až obě protikladné síly jsou vyjádřeny sírou a rtutí alchymického díla, mužský pól lze označit za nadřazený pólu ženskému: rozdíl mezi nimi je ve funkci, jako mezi pravou a levou rukou. Podle rukopisu Michaela Cochema z 16. století hermetický androgyn stojí na draku. Je okřídlen, v pravé ruce třímá stočeného hada, v levé tři hady. Mužská polovina androgyna je oblečena červeně, ženská bíle.

Stupně díla

Na počátku duchovní realizace je 1. stupeň „malého díla“, jemuž vládne Saturn. Symboly tohoto „zčernání“ a „usmrcení“ bývají havran, umrlčí lebka a hrob. Vládne mu tamas.

Druhému stupni vládne Jupiter a guna radžas, s významem rozšiřování se. „Malé dílo“ je dokončeno na třetím stupni, jemuž vládne Měsíc a bílá barva.

Čtvrtý stupeň je prvním stupněm „velkého díla“ a vládne mu Venuše. Začíná „nové stvoření“, ještě nedokonalé.

Pátému stupni vládne Mars: duch sestupuje do nejnižších vrstev vědomí. Duch se sjednocuje s tělem v opravdovém souznění.

Šestý stupeň – znak Slunce je symbolem dokončení „velkého díla“. Lakově červená barva letícího lva vyzvedává adepta z tohoto slzavého údolí, nad „hnijící vody“ Egypta.

Smaragdová deska

Smysl a uspořádání celého díla popisuje Tabula Smaragdina, jejíž původ nutno hledat ve starém Egyptě. Za autora je považován Hermes Trismegistos, ale spíše se vztahuje k veleknězi Thothovi. V arabské verzi z 8. století začíná takto: „Je pravdivé, jisté a skutečné, že to, co je dole, je jako to, co je nahoře, aby dokonány byly divy jediné věci. A jako všechny věci byly učiněny z jediného, za zprostředkování jediného, tak všechny věci zrodily se z této jediné věci přizpůsobením.“

Latinskou verzi znal Albertus Magnus. Její styl prozrazuje, že je předislámského původu, ale arabská Džabirova verze je jasnější.

Zatímco tradiční staroindické, tibetské i čínské lékařství se uplatňuje i v moderní medicíně, tradiční věda alchymie o potřebě rovnováhy mezi přírodou a člověkem zůstává nevyužita. Je svědectvím o tzv. substancielní proměně hmoty v ducha, což samo o sobě není menší zázrak než nenadálá proměna neušlechtilého kovu ve zlato. Autor připojil užitečnou chronologickou tabulku citovaných hermetických autorit.

Boris Merhaut

 

Daniel Novotný:

KAMENITÁ CESTA

Cítíš protiproud
Když pronikáš vzhůru
Odpor prostředí
Tření, drsnost, tlak

(ta bolest, když napínáš ztuhlé svaly,
když zvedáš břemena nových cest...)

Jak skvěle vypadá
Sněhobílá plocha
Však zebe do nohou
A klouzavé má podtóny

(šumy v rádiu
jsou prvními pokusy ptáků
rádiově zpívat)

Tu uslyšíš střípek
Tam zase další
Až si uvědomíš
Že je to puzzle

(I mapy vlhkosti
 Na stropě
Jsou obydleny)

Kameny
Jsou kořením
Složité cesty
Za zkušeností

 

 

Daniel Novotný:

Ptačí pohádka

Bylo to na světě pěkně zařízeno. Ptáci se ptali a odpovídáci jim odpovídali. Jednoho dne však odpovídáci zmizeli, jako by se do země propadli. Ptáci se ptali: „Kdepak jsou naši odpovídáci?“ Ale nebylo nikoho, kdo by jim odpověděl. Ptáci začali hledat odpovídáky po celém světě. Dokonce si nechali narůst křídla, aby se jim hledalo lépe, ale stále nikoho nenacházeli.

Proto za rozbřesku stále slýcháme jejich zpěvavé otázky bez odpovědí.

 

Příběhy moravských Židů

V adventní době nás dne 15. 12. potěšil kanál ČT 2 reprízou vzpomínkového pořadu, který k programu Židovská Morava natočil r. 2001 režisér Jaroslav Bařinka.

Málokomu je známo, že Židé přišli na Moravu v několika vlnách už před tisíci léty. Po okupaci Československa nacisty r. 1939 se na plné obrátky rozjela ve Vlajce a jí příbuzných publikací lživá propaganda, že vyznavači judaismu v ČSR byli sloupy germanizace. Byla to lež jako věž, jak svědčí úřední dokumenty z 1. republiky. Ty dokazují, že drtivá většina čs. Židů byla k republice loajální a v četných moravských městech, které měly židovské čtvrti, se vzdělávali v českých školách.

Dokumentární film se skládá z výpovědí starých a velmi starých bývalých československých státních příslušníků, kteří dnes žijí jak v Izraeli tak po celém světě.

„Zaujme nás výpověď inteligenta, který sice studoval na německé univerzitě v Praze, ale jen proto, že tam byl nasazen čs. zpravodajskou službou, aby odhaloval rejdy nacistických agentů, připravujících teroristické akce v sudetském pohraničí.

Nejpočetnější židovskou obec měla Ostrava, přes 12 000 členů. Dva měsíce po nacistické okupaci vzplály zapálené židovské synagogy. Z Ostravy byl na okupované území Polska vypraven vůbec první transport Židů, dlouho před tím, než začala fungovat továrna na smrt – Osvětim. Nacisté napočítali v Protektorátu 88 105 Židů podle norinberských zákonů. Terezínem prošlo přes 15 tisíc dětí, z nich přežilo jen 115.

Není divu, že mnoho občanů, ocejchovaných žlutou Davidovou hvězdou, se pokoušelo uprchnout do země svých snů – Palestiny. Uvěřili snům sionistů, jejichž centrem byla Ostrava. Tak jako příslušníci čs. armády prchali přes luďácké Slovensko, Maďarsko, Rumunsko či Jugoslávii. Avšak tato cesta byla čím dál tím riskantnější, převaděči byli gestapem odhalováni, takže uprchlíci platili životy.

Vzpomíná na to i šéf první Baťovy prodejny v Palestině pan Weiss, dnes americký státní příslušník. Byl absolventem Baťovy školy ve Zlíně, kterou pokládá za jednu z nejlepších na světě. Mladíci jako on od 8 do 17 hodin se zaučovali na strojích do ševcoviny, od 18 do 20 hodin měli školní výuku, zaměřenou na ekonomii, a výuku jazyků. Bydleli na internátě, kde ve 22 hodin zhasínali, takže mnoho času na zábavu a radovánky neměli. Ale vše, co se naučili, jim pomáhalo kdekoliv ve světě se uplatnit.

Paní Ruth Elias původem z Boskovic je duší spolku přistěhovalců z Moravy do izraelského kibucu. Vyhrává na harmoniku a všichni zpívají české a moravské písničky.

Významným židovským centrem byla i Olomouc, kam po okupaci Sudet přišlo 2000 uprchlíků, takže židovská komunita přesáhla 6000.

Na nezanedbatelný podíl čs. Židů, kteří bojovali proti fašismu v Západních branných silách, především v britském královském letectvu, vzpomíná v Izraeli pan Elias. Po komunistickém puči 1948 byli jeho kamarádi vyhozeni z armády a žalářováni. Opět hromadně prchali z komunistického ráje, tentokrát nejčastěji do Izraele, který s Araby vedl opakované války o své přežití.

V péči o židovské památky vede Třebíč, kde Zámostí, bývalé Židovské město, je největší dochovanou židovskou čtvrtí na území republiky. První písemná zmínka o ní je z r. 1410. Původně dřevěná stará synagoga byla přestavěna v letech 1640 – 42. K jejímu obnovení nedošlo, protože byla znovu podle návrhu arch. Máčela přestavěna a dnes slouží jako kostel Čs. církve husitské. Nová, tzv. Zadní synagoga pochází z konce 16. století. Dnes je citlivě rekonstruována a je v ní expozice o dějinách moravských Židů, především obyvatel židovské třebíčské čtvrti.

Během rozhovorů se několikrát objevila myšlenka T. G. Masaryka, že žádný opravdový inteligent nemůže být antisemitou.

Boris Merhaut

 

David C. Doel:

The Perennial Psychology

(Psychologie věčnosti) Dukenfield Lindsey Press 1990. 186 str.

Aldous Huxley se inspiroval dílem Leibnitze a roku 1946 vydal antologii „Philosophia Perennis“ (Filozofie věčnosti) mystických a kontemplativních tradic celého světa. Výbor měl velký ohlas a přispělo k rozpracování zásad tzv. „čtvrté síly“ - transpersonální psychologie, které počátkem 70. let zformulovali A. Maslow, A. Sutich, S. Grof, K. Wilber aj.

Záměr D. Doela je skromnější. Jako jeden z mála kazatelů unitářů, který prošel psychoterapeutickým výcvikem a který ve své pastorační činnosti používá léčení duchem, chce upozornit své kolegy, teology, že tuto činnost neprávem opomíjejí. Ačkoliv v evangeliu jsou zaznamenány různé způsoby léčení duchem, v naší době teologové a kazatelé tuto činnost přenechali psychiatrům a psychologům. Je pro ně užitečné, aby se seznámili s metodami různých psychoterapeutických škol. Avšak titul pokládám za zavádějící. Veškeré filozofie věčnosti totiž odmítají judokřesťanskou a humanistickou víru v trvalost ega; pro ně je jáství jevem v ustavičné proměně, něco na způsob vzniku duhy, když jsou k tomu vhodné přírodní podmínky – sluneční svit a déšť.

Autor si látku rozdělil do pěti kapitol: I. Smrt a znovuzrození, II. Topografie psyché, III. Činnost ducha, IV. Svět snění, V. Psychologie věčnosti.

I. Jak stoupenci mystických tradic, tak většina hlubinných psychologů pokládají vědomí za prvotní fakt lidské existence. Binswanger nazval svůj přístup Daseins-analyse a vychází z Heideggerova existencialismu. Avšak z analytiků jedině Jung dospívá k plodům kontemplace, když charakterizuje Krista: „Kristus je archetypický symbol Ducha (Self), právě jako démantové tělo Buddhy v buddhismu. Obraz Boží v základu duše v kterémkoliv jazyku je archetyp Ducha, představující jádro naší přirozenosti, naší konečné potenciality.“ (s. 12)

Tam kde křesťané hovoří o hříchu jakožto stavu oddělení, hinduisté a buddhisté hovoří o metafyzické nevědomosti (avidjá) a kosmické iluzi (májá). Anglický mystik Walter Hilton považoval hřích za duševní nemoc, které se nutno zbavit, protože jinak nikdo nemůže se těšit z nebeského blaženství.

Shodují-li se mystikové v tom, že všichni lidé jsou odcizeni a v určitém smyslu duchovně mrtví, moderní psychoanalýza hovoří o represi a společenském podmiňování. Podle T. Reika rodiče, nástroje kultury, „vraždí“ své děti v existenciálním i psychologickém smyslu (s. 19). Nejen psychoanalytikové, ale i psychiatři se shodují, že žijeme v nemocném světě (Rogow, 1970). Lapidárně to vyjádřil zakladatel tvarové terapie F. Perls: „je pochybné, zda v naší šílené společnosti si poctivý člověk vůbec může zachovat zdravý rozum“. Podle Rello Maye odcizením trpí tisíce tzv. normálních lidí. Autor sám vidí původ odcizení v tom, že se lidé konformují převládajícím stereotypům myšlení a chování, které jsou vlastní jejich komunitám. (s. 25)

II. Smrt, regrese a znovuzrození (s. 33 – 151)

V této kapitole autor upozorňuje na u nás téměř neznámou formu psychoterapie, která odmítala Freudovu negaci spirituality člověka. Rozpracovali ji kanovník Ducker z Leicestru a psychiatr Frank Lane a hnutí dostalo název klinické teologie. Ta měla vliv na většinu protestantských církví, především anglikánskou, ale dokonce i na katolíky, kteří otevřeli kliniku v Heronbrooku u Birminghamu. Pacienti byli vedeni cestou od neskutečného, falešného já ke skutečnému. Podle existenciálního psychologa Royceho je třeba se probourat několika kuklami, do nichž jsme uzavřeni a které skrývají realitu. Další kapitola hodnotí přínos C. G. Junga k psychologii náboženství.

IV. Topografie nevědomí v hlubinné psychologii. Doel se opírá o amerického psychoanalytika Davida Bakana a argumentuje, že Freud nebyl tak zahrocen proti náboženství, jak se obecně tvrdí, nýbrž jen proti legalistické židovské pravověrnosti. Zatímco Silverman jako psychiatři pokládají změněné vědomí za pouze patologické, transpersonální psychologie jich využívá k tvůrčím změnám osobnosti jako při LSD-terapii.

V. Filozofické důsledky. Autor zkoumá, proč psychoterapeuti se tak dlouho bránili kontaktu s jinými obory. Je vzácné, aby někdo z nich jako Švýcar Medard Boss, který dílem „Psychiatr objevuje Indii“ vydává svědectví, jak ho ovlivnila metafyzika védanty.

Ze závěrečných kapitol je nejzajímavější Svět snu, jejímž jádrem jsou hlubinné psychologické interpretace. Pro srovnání je uvedena známá vize hradu v nitru sv. Terezy. Kapitola desátá je rekapitulace a zdůvodnění autorem rozpracované koncepce psychologie věčnosti.

Škoda, že v seznamu literatury chybí vročení. Tento nedostatek však bude odstraněn, protože v Essex Hall v unitářském centru v Londýně je v tisku 2. rozšířené vydání s doplněným životopisem autora. Kromě toho se připravuje německý překlad.

Boris Merhaut

 

 

Bůh je jako čiré nic, je mimo zde a teď,
čím více výzkumů, tím dále mizí v šeď.

Bůh – hloubka moudrosti a šíře milosti
a výška všemoci a délka věčnosti.

Mé poslední je Bůh. Když jsem mu počátkem,
tu ve mně vzniká On a já se končím v Něm.

Ó Bože, Jsoucno vždy mně svatě přítomné,
jsi zcela zde i tam, jsi uvnitř i mimo mne!

Ty nejsi v prostoru, věz, prostor v Tobě je.
Ten vyluč: věčnost hned se v Tobě rozleje.

Kdo Boha nehledá v pozemském čase všedním,
ten vstupem na věčnost se neobjeví před Ním.

(Angelus SILES

 

 

Poutník č. 5/2005

Brněnská obec v novém...

aneb máme nový správní sbor

Lépe řečeno jsme nový správní sbor, neboť jsem rovněž jeho členkou. Nově zvolený předseda bratr Čada a místopředseda bratr Nejezchleba se nám jistě na stránkách Poutníka představí. Jsme rádi, že jsme v tomto složení, avšak čeká nás veliká spousta práce. Odstoupivší bratr Boris Merhaut mohl jen obtížně řídit obec již pro velkou vzdálenost svého bydliště. V minulém funkčním období byl však jediný, kdo byl ochoten odpovědnou funkci zastávat, kandidát na předsedu se mezi brněnskými členy nenašel. To byla skutečnost. Nyní jsme ve správním sboru všichni brňáci a všichni si uvědomujeme, že pro rozvoj unitářství za jeho současného stavu, obrovské konkurence aktivit a programů církví a soukromých společenství vůbec nestačí běžná údržba obce, kterou by mohl zvládnout jeden nebo dva lidé, kteří plní svoje úkoly. Obec je dílo společné, toto si více než kdy jindy máme uvědomit a dle toho poznání jednat.

Nový předseda, všichni členové správního sboru berou na sebe nesnadný úkol. Dobře si uvědomuji, jaké problémové kroky si brněnská obec demokraticky zvolila, podrobnější rozbor je však věcí našich schůzí. Řešení vyžaduje nápady, snahu a hodně práce.

Stránky Poutníka chci použít pouze ke konstatování, že si musíme vytvořit podmínky k růstu naší obce ve prospěch moudrosti a nadosobních zájmů – ať je nám všem tady dobře se všemi i s nově přicházejícími, nám třeba ještě neznámými.

Dejme duchovnímu přístupu k naší Unitárii i k sobě navzájem šanci.

Jarmila Plotěná

 

 

Buckminster Fuller:

Už žádný staromódní Bůh

Vidím Boha v přístrojích a mechanismech, které spolehlivě fungují. Spolehlivěji než omezená smyslová oddělení lidského mechanismu.

A Bůh dí: Pozoruj paradox tvůrčích možností člověka a jeho ničivé taktiky. Mohl by mít svůj nový svět skrze přiměřenou lásku ke všemu krásnému. Můžeš nakoupit spoustu krámů, porušit spoustu bláhových dohod, ale také žít láskou – spontánní, nesobeckou, zářivou. Toto je smysl Boha – protože Bůh je pro mne sloveso, ne podstatné jméno, podstatné či nepodstatné; je to činění ne umění pro umění. Bůh je milování, ne abstrakce „lásky“ nařízené či vynucované. Bůh je dynamické poznávání, ne zákoník zákonodárce, ne vyhlášený zákon ani akademické dogma, ani církevní kánon. Ano, Bůh je sloveso nejaktivnější znamenající širé harmonické znovuuspořádání vesmíru z rozpoutaného chaosu energie. Nastane zcela nový věk, kdy člověk stane tváří v tvář přímé zkušenosti, že vše uspořádané spolu vzájemně souvisí, vše, co člověk objevuje. Chraň se veškerého škatulkování, jejího vědomí osamělosti. Představ si, že jsi krátkozrakým dítětem, které louská slunečnicová jádra. Někdo k tobě přijde, nasadí brýle, ukáže zrcadla… Slunečnicové semínko je také celý systém.

Z úvahy „Chápání celých systému“ vybral a volně přeložil B. Merhaut.

 

Láskyplné ohlédnutí

Únor ukázal unitářům, že i ty nejkrásnější mezilidské vztahy zde na naší životní pouti jednou končí a my se musíme rozloučit s lidmi blízkými a nejbližšími. A vyvstanou nám vzpomínky a milé tváře zas jako by byly s námi...

Rozloučení s našimi drahými, která zaznamenaly všechny tři naše obce, pokračovala odchodem sestry Vlasty Čermákové z Brna. Dlouhodobě nemocná sestra Čermáková již delší čas mezi nás nepřicházela, avšak v našem klubu Naftalín na Kopečné ulici a na Radnické byla stálým hostem. Velice milá, vždy upravená a společenská, byla skutečnou dámou. Vždy živě diskutovala a měla velký rozhled i vyhraněné názory na různé jevy ve společnosti, ty negativní bystře glosovala. Byla stálou a fundovanou návštěvnicí mnoha vernisáží obrazů a kulturních akcí. S velkým přehledem hovořila o umění a měla jemný vkus.

Věděla jsem, že sestra Čermáková psala básně a prózu s náměty duchovní cesty, ale i ožehavých celospolečenských témat. Poslala nám pro Poutníka k výběru veliké množství svých textů básnických i prozaických. Některé z nich jsme uveřejnili na stránkách našeho časopisu. Jsou nezaměnitelné svou zkratkou a formou. Básně svým textem často sestaveným v podobě obrázku znázorňují nějaký geometrický útvar, symbol nebo předmět (např. vázu). Právě jsme se v březnu chystali vydat na jaře a v létě opět nějaký její text, když nás zastihla zpráva o jejím odchodu po komplikovaném operativním kardiologickém zákroku.

Sestra Vlasta Čermáková nás opustila 14. března ve věku 77 let. Narodila se 15. července 1927 v Líšni. Po celý život se věnovala profesionálně i soukromě umění. Pracovala jako návrhářka plakátů. Umění se věnovala i po odchodu do invalidního důchodu. Přátelé oceňovali její vlastnoručně vyrobená přání k narozeninám a jiným významným výročím. Měla krásnou a milující rodinu, která čerpala a čerpá z jejích duchovních inspirací.

Rozuměla přírodě, sbírala a sušila bylinky, vyráběla velmi účinné masti a oleje. Její radostí až do odchodu byla náročná kultura a duchovní poznání.

Vzpomeňme s láskou této vzácné bytosti.

J. Plotěná

 

 

Duševní odrazy

Mě se často v mládí zdávalo,

že mé nohy jdou a jdou

vábeny nekonečnou přírodou. -

Jsem snad věčným tulákem,

poutník rodnou planetou?

 

Nohy jsou genetickou pojistkou,

pupeční šňůrou člověka,

jež ho s Matkou Zemí pojí -

s jejím duchem horoucím a smělým,

který nevzdává se v boji.

 

Vytrvat a jít, toť její dar je, znak a cit.

 

Je to věru, prosté – všechno stále roste,

tvoří se lásky dřeň, z níž písně pramení,

nebo podvědomých vod

přívalové znamení. -

S nepamětí v paměti

jak věčný káže lodivod

v karmickém splýváme souznění.

Vlasta Čermáková

 

 

Ohlédnutí za Janem Pavlem II.

Vanou čerstvé větry, ne však jedním směrem

Peter Richardson

 

Média globálně rozjela hlasování, kdo je v každém národě „nejlepší“, tj. nejpopulárnější. Horkými kandidáty jsou prezident George W. Bush, generál de Gaule, nástupce velkého kormidelníka Mao ce-tunga v rudé Číně Chu Ťin-tchao, v Británii Bushův pudl Tony Blair, u nás snad Jan Amos Komenský. Ve srovnání s Janem Pavlem II. jsou navrhovaní politici jen papírovými tygry, jejich moc rychle vyprchává. V duchovní sféře papeži konkurují snad jen XIV. dalajlama a charismatický Nelson Mandela.

Jan Pavel II. měl zvláštní předpoklady stát se nejvlivnější osobností světa. Jedinečným způsobem skloubil tři roviny. Přes čtvrt století byl hlavou římskokatolické církve, největší globální nadnárodní organizace světa. Na papežský stolec po řadě Italů prvně zasedl Slovan. Byl prvotřídní showman – herec formátu Sira Laurence Oliviera. Jeho smysl pro humor ho zachraňoval, aby se neztotožňoval se svou rolí a maskou. Skálopevně věřil, že jeho poselství je univerzální a že oslovuje každého muže, ženu i dítě, katolíky i nekatolíky.

Prezident Bush senior, Lech Walensa, jeho soupeř generál Jaruzelski a Gorbačov se shodují, že tento papež zapříčinil pád komunismu a Železné opony.

Byl prvním papežem, který zužitkoval vynález letadla a televize. Ty mu umožnily rozšířit osobně své poselství do všech významných států kromě rudé Číny. Těšilo ho, že se dožil své vize sjednocené Evropy; o západní a východní Evropě hovořil jako o dvou plicích jednoho organismu. Byl důsledným mluvčím oné poloviny lidstva, které k živobytí musí vystačit méně jak 2 dolary na den. „Mluvím jménem těch, kteří nemají hlas,“ si budeme pamatovat. Dal tvrdou lekci o občanských právech a svobodě paraguayskému diktátoru. Na Kubě ho zneužil lišák Fidel Castro, ale i on pak propustil pár desítek politických vězňů.

Stejně důsledná byla jeho obhajoba míru. Přinutil katolíky a protestanty v Severním Irsku, aby se odřekli násilí a zasedli za stůl. Když navštívil Británii, pranýřoval válku o Falklandy. Jeho odpor k válce v Iráku byl nesmlouvavý.

Svým tvrdým postojem k antikoncepci způsobil zbytečné utrpení. Když si nevynutil poslušnost žen v tak katolických zemích jako Itálie a Španělsko, kde jeho zástupci trestají provinilkyně pokáním pár tuctů otčenášů a zdrávasů, proč byl tak přísný v přelidněných chudých zemích, kde se nechtěné děti rodí do nevýslovné bídy a stále častěji nakaženy virem HIV? Přitom v Itálii a Španělsku porodnost klesla pod reprodukční úroveň, takže roste závislost na přistěhovalcích z Balkánu a Afriky.

Nesdílím s katolíky dogma o papežské neomylnosti. Patřím k pozemšťanům, kteří nevěří, že jediná osobnost smí celému světu vnucovat své mravní zásady a normy. Jan Pavel II. byl bortící se hrází proti používání kmenových buněk v lékařství i tanatologie, hlásající právo člověka na důstojnou smrt. Příslušníkům své církve umožnil, aby bez předsudků vstupovali do dialogu nejen s protestanty, pravoslavnými a Židy, ale i příslušníky jiných vyznání. Vážíme si jeho názorů, i těch, s nimiž se neztotožňuji. Především oceňuji, jak se angažoval, aby zabránil hrozícímu střetu civilizací. Jeho odchod uzavírá jednu epochu katolické církve. Držím jí palec, aby uznala, že ji čekají velké změny.

Boris Merhaut

 

 

Papež nejen pro křesťany

Svět se rozloučil s jedním z nejslavnějších papežů Janem Pavlem II., velkým humanistou, jemuž svět vděčí za láskyplný přístup poutníka do Věčnosti. V jeho životopisu nalezneme řadu příběhů svědčících o čisté duchovní cestě, moudré lidskosti a soucítění na správném místě, daleko přesahující rámec katolické církve a křesťanství. Také naše země vděčí této osobnosti za přispění k procesu, který vedl k pádu totality a železné opony. Pochopení smutku osiřelých katolíků, jimž zemřel Otec a zástupce boží na zemi, patří k unitářské toleranci a v neposlední řadě, soucítění a souznění s jinými lidskými bytostmi – asi dle této zásady: „I když tvoje cesta nemusí být mojí cestou, mohu chápat krásu tvé cesty.“ A v dubnových dnech (kolem 8. dubna) „všechny cesty vedly do Říma“, kde se svět loučil s člověkem, jehož veliká proslulost a popularita neplynula ze síly, ale z lásky.

Davy poutníků proudily ve statisících i přes území našeho státu. Stany v ulicích Říma a miliony přítomných připomínaly obrovský světový daršan (setkání s božstvím prostřednictvím světce praktikované v hinduismu). Manifestovaly jen částečně sílu davové psychózy, módy, byznysu, všudepřítomného „kšeftu“, avšak byly také naléhavým výkřikem touhy, která je v člověku a kterou ani čas a tzv. moderní doba nemění, neničí, naopak zesiluje.

A co my na to – unitáři?

Víme o té věčné touze, věnujeme jí čas svého života, vycházíme jí dostatečně vstříc? „Slyšíme“ její volání?

Jarmila Plotěná

 

 

Náboženství bez osobního Boha

Jednou z nejvýraznějších postav 19. století v Evropě byl Ludwig Feuerbach (1804 – 72), svérázný filozof, který se proslavil radikální kritikou náboženství a celé Hegelovy filozofické školy. Hlásí se k němu nejen humanisté, ale i materialisté, ač on sám nálepku „materialista“ odmítá.

K 200. výročí jeho narození 15 autorů širokého spektra vydalo sborník, který má přiblížit Feuerbacha dnešku a zhodnotit tak jeho přínos pro ideu sjednocené Evropy.

Úvodem nás vydavatel Volker Mueller seznamuje s tímto svobodomyslným humanistou na pozadí rozvoje vědy a jejího střetu s etablovanými církvemi. Celý jeho život je poznamenán bojem s církevními a státními autoritami. Jeho kritika náboženství dráždí teology dodnes.

Pocházel z proslavené rodiny. Jeho otec, znalec trestního práva, byl první protestant, který směl učit v katolickém Bavorsku na univerzitě v Landshutu. Měl pět synů, a každý se proslavil buď jako malíř nebo archeolog, právník, lingvista či filozof. Ludvík byl tak uchvácen Biblí, že si vybral studium teologie v Heidelbergu. Pak přešel na filozofii do Berlína a skončil v Erlangenu, kde rozšířil své znalosti o anatomii, fyziologii a botaniku. Tam byl jmenován soukromým docentem filozofie a napsal dílo „Myšlenky o smrti a nesmrtelnosti“, které vyšlo anonymně v Norinberku. Oženil se s dcerou zchudlého továrníka. Rodinná porcelánka byla ve starém zámku, kde měl Ludvík dobré podmínky pro nerušené psaní. Vznikla tam „Kritika Hegelovy filozofie“ (1839). Je v něm patrný příklon k senzualismu a kritika náboženství.

Díla Podstata křesťanství a Podstata náboženství vzbudila takový odpor, že tehdy už v celém Německu uznávaný filozof byl zbaven své docentury v Erlangu. Po krachu porcelánky se jeho rodina musela uskrovňovat a byla závislá na rentě od Ludvíkova otce. Autorské honoráře by totiž na živobytí ženy a dvou dcer nestačily.

Základní pojmy Feuerbachovy filozofie jsou příroda a člověk. Bůh člověka nestvořil, jak tvrdí Bible. Právě naopak: člověk stvořil boha. Představa boha-stvořitele je pouze zbožštělou, personifikovanou podstatou člověka. Čím více se člověk odcizuje od své přirozenosti (přírody), tím více své tužby a skryté vlohy promítá mimo sebe a svět a zmenšuje své člověčenství. Tajemství boha-demiurga je skryto ve fýzis, v přírodě. Tajemství boha jako morální bytosti tkví v antropologii, vědě o člověku. Projevem pravé humanity jakožto nejvyššího skutečného náboženství je láska člověka k člověku.

Tyto názory dovršuje dílo z r. 1843 Základy filozofie budoucnosti.

Nejvýznamnější roli sehrála Feuerbachova filozofie ve 40. letech 19. století a dále při vzniku marxistické filozofie. Na rozdíl od svého nejlepšího přítele, rakouského „selského filozofa“ Konrada Deublera (1815 – 83), Feuerbach do politiky nezasahoval. Milejší mu byla příroda: když chodil pěšky z bydliště do universitní knihovny v Erlangenu urazil asi 35 km. Cesta vedla lesem a po loukách.

Nepřekvapí nás, že nacisté Feuerbacha vášnivě nenáviděli a zničili jeho památníky a nástěnné desky. Přes odpor církví a špiček CSU byly tyto památky postupně obnoveny.

Spisovatel Hermann Kesten, čestný občan města Norinberka a dlouholetý předseda německého PEN Klubu o něm napsal: „Feuerbach byl jedním z nejstatečnějších lidí svého století, který často vyjadřoval to, co nejchytřejší a nejsvobodomyslnější myslitelé dvou století se odvážili vyjádřit jen zahaleně.“

Volker Mueller: Religionskritik and Geistesfreiheit. (Kritika náboženství a svoboda ducha.) Neustadt am Rübenberge, Angelika Lenz Verlag 2004. 357 s.

Boris Merhaut

 

 

Ivan David Franklin-Rusinský:

V MOŘI MILOSTI

Minikázání

 

Každý člověk dědí nutnost znovunarození

V tomto krutém světě pro nás pravý domov není

 

...O své temné minulosti kdopak božskou kápne

Vzpomínat na hloupé mládí mnohým z nás je trapné

 

Jenže nová bytost nyní v milosti se koupe

A ta v požehnání změnit může i to hloupé

 

V dávných dobách chtěli jsme se zalíbiti světu

Elegantně dávali si s kávou cigaretu

 

Dnes se opájíme něčím co je mnohým k smíchu

V dýmu mizet chceme vidět žárlivost a pýchu

 

Nový život dává novou definici blaha

Vlna vděčnosti za milost k nebesům až sahá

 

Díky bytosti jež jednou tak odvážná byla

Že své ego v moři lásky moudře utopila

 

 

 

Karmelitánský kalendář 2005

Výběr a redakce Markéta Hejná. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2004. 144 stran. 49,- Kč.

Církevní kalendáře, i když jsem do jednoho za totality přispíval, nepatří k mé oblíbené četbě. Tehdy mi v Kalichu vzali vzpomínky na Martina Luthera Kinga a k stoletému výročí svámího Vivékánandy, účastníka prvního světového parlamentu náboženství v Chicagu r. 1898. Takové kalendáře se tehdy vydávaly na nejpodřadnějším novinovém papíru a technická úprava bývala chudičká.

Tím více s nimi kontrastuje Karmelitánský kalendář, jak přepečlivou redakcí, tak grafickou úpravou a obálkou akademického malíře Jiřího Blažka.

V úvodním slově P. Jiří Kusý připomíná, že sice v masmédiích se „člověk“ a „občan“ skloňuje ve všech pádech, ale že se z nich vytratily termíny jako „osobnost“, Čech či český národ. „Chybí nám velkorysost v odpuštění a odvaha vykročit bez zátěže minulosti vstříc budoucnosti.“ Zajímavé jsou jeho „Vzpomínky na dobré lidi“.

Protějškem Písně o domově Jana Zahradníčka je povídka Ilji Hurníka „Píseň z jižních Čech“. Málokdo ví, že sv. Filip Neri z 16. století je patronem humoristů.

Svědectvím ekumenického záběru je dopis evangelického kazatele a vzdělavatele Přemysla Pittera, který nás v květnu 1945 vyzval: „Pryč s barikádami předsudků... Pryč s přehradami, které dělí třídu od třídy, národ od národa!“

Pro malé čtenáře jsou určeny dvě ukázky, jak sv. František z Assisi kázal kachnám a skřivanům. Tato část kalendáře je vhodně uvedena citátem A. Rotzettera: „Láska k tvorům, zvláště ke zvířatům, patří ke křesťanské víře, jak ukazují četné legendy... Na zvíře se nedíváme jen jako na takové, ale i jako na symbol lidského chování.“ Postoj sv. Františka mu byl inspirací k skládání moderních kázání zvířatům.

Dojemné jsou reprodukce dopisů dětí Bohu: Milý Bože, zvířata se modlí také k tobě nebo mají někoho jiného? Iveta. – Milý Bože! Udělej abych byl jako pták. Matouš. - Někdy narazíme na kritiku: Bože, nic proti tomu, že jsi udělal různá náboženství, ale neplete tě to někdy? Jak odpovědět Barboře: „Milý Bože, kdo kreslí čáry kolem států?“ Škoda, že se jí nedostává odpověď, čekal bych závěrečnou úvahu o naději vystříhat se bratrovražedných válek, kterou přináší vstup do Evropské unie.

Mezery mezi články vyplňují verše Angela Silesia ve výborném překladu Miroslava Matouše: „Viz lásku světa, jak se propadá a mýlí, a Božskou Lásku viz, jak stoupá vzhůru k cíli! Kdo svaté lásky pln všem, všemu rozdává se, jak slunce jest, jak Bůh, všem rozzářený k spáse.“

Boris Merhaut

 

 

 

Bůh je jako čiré nic, je mimo zde a teď,

čím více výzkumů, tím dále mizí v šeď.

 

Bůh – hloubka moudrosti a šíře milosti

a výška všemoci a délka věčnosti.

 

Mé poslední je Bůh. Když jsem mu počátkem,

tu ve mně vzniká On a já se končím v Něm.

 

Ó Bože, Jsoucno vždy mně svatě přítomné,

jsi zcela zde i tam, jsi uvnitř i mimo mne!

 

Ty nejsi v prostoru, věz, prostor v Tobě je.

Ten vyluč: věčnost hned se v Tobě rozleje.

 

Kdo Boha nehledá v pozemském čase všedním,

ten vstupem na věčnost se neobjeví před Ním.

 

(Angelus SILESIUS, Poutník cherubínský, Unitária P. 1984, přeložil Miroslav Matouš) - zaslal Otakar Dušánek

 

 

V zahradě Boží

 

Unikám samotě objetím světelných kalichů květů.

Na niti času s dozvuky vonné blaženosti

rozkoše těla zmačkané,

smočený slzou vzlyk,

kam křídla touhy nedolétla...

 

Těkáme po svaté duchovní ratolesti

utopení vlastním nevědomím,

ačkoliv pocházíme z božského rouna.

 

S pudy a vášněmi umíme v karty hrát

i s emocemi nenávisti...

Ach, peklu strhnout masku mámivosti

a žasnout nad duchovní krásou tváře – Ale JAK?

 

Modlitba odešla kamsi spát,

nedozněl hlas o zlatém květu ducha v nás...

 

Zažehnuté obzory nocí

mystéria touhy padající rosy

zvon nekonečna vyráží duchovní tón...

Tajemství naší duše bloudící,

kdy zasvěcenci tančí éterický tanec

a svatý Jan rozvírá dlaně ke křtu vodou...

Zdá se, že míjíme křest. Snad očisty se bojíme

a spíše špínu volíme...

Vibrace svatých vln navlékají lotosový květ

v srdeční krajině purpurem zbarvené...

V Edenu dýchá vzkříšení Páně

s paprsky Boží milosti provoněné

v paprscích sedmibarevné duhy.

 

Co bude, až celý svět zazáří jednotou Ducha?

A láska Spasitele tě ovane jak vějíř k potěše duše tvé roztoužené?

V zahradě Boží na loži nebeském

bělostná duše v náruči ženicha spočinula...

Miluše Šubartová

 

 

Neznámá evangelia a výklad Bible

Rozmanitá názorovost s přílivem střetů a spekulací, jakkoliv v rámci dialogu se odvrací od kardinálních životních hodnot. I když k nim upne pozornost, pak se ztrácí v přílivu mnohých otazníků, odtahujících se od duchovní báze – jakoby začarované postmodernou, kdy je dovoleno cokoliv – i v rovině biblické. Vtírá se otázka: Lze uvažovat v rámci liberálního až anarchického vývoje, že klasice už odzvonilo – a knihám tisícileté posvátné moudrosti – Upanišadám, Védám, Starému a Novému zákonu se podsouvá pochybnost o autentičnosti, a tudíž i spekulace o nových metodách výkladu, z nichž se vytrácí duchovní esoterické jádro? Jak potvrzuje biblický badatel H. Spencer Lewis ve své knize The Secret Doctrines of Jesus – Tajné učení a výroky Ježíšovy zdůrazňuje, aby výklad zejména synoptických evangelií nebyl překrucován, přepólován – leč s osvícenou profesionalitou přihlížel i k novým badatelským nálezům (kumránské svitky, fragmenty o výrocích Ježíše Krista nalezené kolem Středozemního moře a egyptské poušti Nag Hammádí, aby byly včleněny do výkladu Bible jako důkaz pravdy evangelií rozšířené duchovním rozměrem, návodem cesty duše, jak se přiblížit k Prasvětlu – Bohu. Uvádí, že mystérium duchovního (mystického křesťanství) je odhalováno povolaným, aby dotvrzovalo aktuálnost dlouhou dobu utajených symbolů a kódů jako znamení času Božího.

Autor zdůrazňuje poznávací hodnotu a cennost, zejména tak zvaných Neznámých evangelií, souvisejících s duchovním bratrstvem Essejských, Nazarénských a Naasejců. Potvrzení pravosti ezoterního poselství křesťanství je rozloženo badatelsky od 2. století po Kristu až do dnešních dob. Dle jeho slov zejména papyrus „Oxynhyrchos“ nalezený na rozhraní 19. a 20. století v Horním Egyptě, kdy „Zpracování oxynhyrchyšského papyru s 88 fragmenty stále ještě není u konce“. Je zřejmé, že esoterická tradice jako duchovní jádro učení Ježíše Krista byla zasunuta za kulisami dějin, aby v čas příhodný bylo zjeveno a objeveno v temnotách dějinného času jako trvalé světlo. Zejména Ježíšovy výroky (logiony) v Tomášově evangeliu ozřejmují a rozšiřují esoterickou úroveň evangelia Matoušova. Jde o znamení času, že království Boží je na pochodu, že se přibližuje těm, kteří začali stavět chrám nitra s odleskem Boží přítomnosti. Tím jsou posunuta ustrnulá dogmata některých církví do polohy živého, vnitřního křesťanství, které vypuzuje formálnost bohoslužeb, a zdůrazňuje chození s Bohem i ve všední den.

Při pobytu v Izraeli mě zaujaly školy duše při synagogách, kde se probírala cesta k Bohu krok za krokem. Akcent se klade na zvedání vědomí modlitbou plné vroucnosti a díků podobajících se ohni lásky zářící jako Boží diadém. Ano ve věku Vodnáře nadchází čas příhodný pro otevření utajených archivů, které údajně má vlastnit i katolická církev. Dech boží není více spoután literou, leč vane kam chce. Dávno jsou pryč doby, kdy na koncilech každé duchovní novátorství bylo nahlíženo jako kacířské a nebezpečné pro atmosféru revolučně duchovní, sociální a národní. Vždyť stačil jen zpěv udatných Táboritů – Ktož sú Boží bojovníci – aby bez boje prchala křižácká vojska. Oheň odevzdanosti, víry v Boha, odění v duchovní zbraň byl jejich silou.

Těm, kteří se chtějí vyhnout napadnutelným spekulacím o duchovním poslání učení Ježíše Krista, doporučujeme vysoce odborné dílo s názvem: Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I. (uspořádali Petr Pokorný a Jan Dus, vydalo Centrum biblických studií Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy v Praze, nakl. Vyšehrad 2001) O jaká neznámá evangelia se jedná, která byla objevena po sepsání evangelií kanonických? Evangelium Tomášovo, Rozhovor se Spasitelem, Tajná kniha Janova, Jakubova, Tajné evangelium Jakubovo, Markovo, Filipovo, evangelium Spasitele, Tajné výroky Ježíše Krista. Proto zřejmě patristika se držela středu rozvahy, z obavy, že se zvedne kyvadélko mystiky, vnímání jako sedmkrát skrytá pravda ve svatyni. Kupř. evangelium Tomáše upřesnilo obsahovou shodu s evangeliem Matouše, navíc povýšenou do roviny spirituální. Lze tak usuzovat z pojmů: chrám ducha, svatyně pravdy, světelnost, čistota, světelný blesk Boží, zasahující čisté srdce člověka. Jednotlivé pojmy a sousloví svědčí o dohledávání božských kořenů. Evangelium Tomášovo je členěno v logiony Ježíšových výroků, pořadově číselně seřazených. Tomášova zvěst – kerygma je tak posunuta do duchovní světelné dimenze, hovoří o světle pronikajícím temnoty, o osvícené duši s klíči poznání, o spáse jako vnitřní proměně (metanoia) zprostředkující setkání s Bohem, jeho světlem zářícím jako diadém. Osvícený život prožívá spravedlivý v božském povznesení, aby zachraňoval božské částice z nízkého hrubohmotného světa, jakkoliv pomíjitelného určeného k evoluci. Alegorie a obrazy shodné s Matoušovým a Lukášovým synop­tickým evangeliem, směřující niterněji a výše k zasvěcení do Kabaly knihy mystéria stvoření, jejímž cílem je spojení s jednotou božského Bytí realizací světelné cesty. Proto důraz na důslednost, vytrvalost po žebříku světel, neulpívání na pomíjivých věcech světa – leč následování Ježíše, chození s Ježíšem, který žil vyšší duchovní život sebeovládáním, konáním zázraků pro druhé, uzdravováním těla i duše. Dle logionu (80 – 47, 12b – 15a): „Tento svět je předpokojem světa budoucího. Připrav se v předpokoji, abys mohl být vpuštěn do hodovního sálu.“ V logionu 92 poukazuje Ježíš na nezájem mnohých lidí o tajemství života v božím duchu s varováním před zneužitím, výzvou k uvážlivosti při misii, při sdělování kvasu nebeského.

Snažili jsme se ve stručnosti seznámit s publikací neznámých evangelií, významným duchovním, esoterickým záběrem, který jako stříbrná nit vplétá Boží odlesk do litery kanonických evangelií. Podle prof. P. Pokorného je esoterická křesťanská cesta odhalováním jádra a kořene duchovního křesťanského učení. Působení Ježíšových výroků z moci Ducha bylo žel postupně utlumováno liturgickou rétorikou oficiální církve (zejména, když v minulosti došlo ke spojení trůnu a oltáře). Cožpak neříká Ježíš, že litera zabíjí, leč jen Duch oživuje?

Setkáme-li se s pojmem nejnovějších, tak zvaných postmoderních metod výkladu Bible, je třeba být velmi uvážlivý s respektem k biblickým textům synoptických evangelií, z nichž vane závan ducha, kdy všechno skryté má být zjeveno v čas příhodný dle slov Ježíšových. Vhodné připomenout tajnou knihu Janovu, která dle Pokorného je rozhovorem se vzkříšeným Kristem. Jak zdůrazňuje prof. Pokorný „četba poměrně širokého souboru Ježíšových výroků v neznámých evangeliích otevírají hledajícím vhled do lidského a božského poselství, do rozhovoru s ním jako prostředníkem mezi člověkem a Bohem z moci Vzkříšeného, navodí vnitřní osvícení a odstraní tak dosavadní formálnost pouhého historickovypravěčského stylu. Tato metoda může získat platnost v naší době u charismaticky obdařených jedinců, kterým nejde o papírové převyprávění biblických textů, leč oživením jejich mystéria, z daru Boží milosti.

Proto spirituální hloubku evangelií, zejména Ježíšových výroků nelze zlehčovat zpředmětněním, neboť posvátnost obsahu nelze postihnout žádnou z metod lidské spekulace, které ujíždí posvátná půda do propadliště zmatené postmoderní zmatenosti. Pročež s Biblí svatou neexperimentujme postmoderní posedlostí po popularitě či pseudoorginalitě, neboť odvěká pravda a zákony Boží mají své vyšší principy vesmírné sounáležitosti stvoření. Jak dosvědčuje logion 1, 32 2b – 14a Ježíš řekl: Kdo najde skrytý výklad mých výroků, neokusí smrti, neboť ten, kdo hledá pozná a zaraduje se, neboť ten, kdo nevstoupí do tmy bude vidět... Jestliže někdo zaměří svou duši vzhůru, bude vyvýšen... str. 172.

Nově odhalená evangelia mají i apokalyptickou optiku o království Božím, které se podobá hořčičnému semenu, které jako užitečné plevel zadusí vládu ničivých temnot, aby se rozrostlo v mohutný strom života. Bůh je totiž světlo, spravedlnost a naděje, leč proti temnotám rozkladu a ničení volí přísnost a trest, který nevědomí a slepí ztotožňují se zlem. Bůh totiž není diktátor, leč zprostředkovatel svobody našeho rozhodnutí pro světlo Ducha či tmu a v Ježíši Kristu se stal vítězem nad smrtí, hříchem a peklem světa.

Miluše Šubartová

 

 

Pohané zastřešení ICCU

V polovině 80. let se z unitářů-univerzalistů vydělila skupina členů, kteří měli mimořádný zájem o spiritualitu, zakládající se na etice Země. Jejím cílem bylo zkoumat tento prastarý směr přírodního náboženství v rámci UU. Poté, co tuto skupinu americké úřady uznaly podle článku 501 c, 3 stanov pro neziskové organizace, tito „pohané“ pod názvem Covenant of Unitarian Universalist Pagans (CUUPS) byli uznáni jako nezávislí členové unitářů-univerzalistů. Více se o nich dozvíme na webových stránkách www.uua.org/administration/independent affiliate.Html a podrobněji www.cuups.org.

V Severní Americe (tj. včetně Kanady) pohané mají přes 500 členů v 75 odbočkách. Ty mohou fungovat pouze v rámci sborů UU na základě dohody, uzavřené s místním unitářským kazatelem a lokálním správním sborem. Text dohody na druhé straně schvaluje i ústřední exekutiva CUUPS. Hlavní obřad se provádí o zimním slunovratu a nazývá se Yule (Vánoce).

Předsedkyně Správního sboru CUUPS dr. Mary Gelfandová svou zprávu doplňuje: „Stala jsem se členkou místního sboru UU roku 1988 a 4 roky jsem byla členkou místního správního sboru. Zásady a Prameny UUA mi daly tak vysoce ceněnou příležitost hledat svou vlastní duchovní cestu. Stala jsem se pohanem, avšak zůstávám unitářkou-universalistkou jak ve své osobní víře, tak v širší UU pospolitosti.“

Teologická rozmanitost je základním principem UUA. Američtí UU mají dnes skupiny pohanů, buddhistů, křesťanů, židů a humanistů. Podle mého názoru tato duchovní diverzita spíše obohacuje naši tradici než aby ji rozmělňovala. Do chrámu tak přichází mnoho hledajících duchovní napojení, kteří nenacházejí uspokojení v poněkud akademických a abstraktních bohoslužbách UU. Ráda odpovím každému, kdo by se chtěl o nás více dovědět, na MaryCUUPS aol.com. Dr. Mary Gelfand.

Z Inquirer 7614, 27. 11. 2004 přeložila Eliška Merhautová

Dne 21. 11. 04 se rev. Lynne Davies rozloučil se svým sborem unitářů v Lewishamu citátem památného lorda Morana z r. 1997: (Na úrovni Zákona /dharmy/ Pravdu vyjadřuje slabika ÓM.) Modlitba Otčenáš má 56 slov. Desatero – 297. Směrnice EU o exportu vajec 29 911 slov. Je to pokrok?

Inquirer 7614, s. 12. Doplnil B. M.

 

 

Zábrany – Dostat se sám k sobě do ráje srdce, to je cesta k největšímu štěstí, vnitřní svobodě, vyrovnanosti a k dobrým náladám. Uvedu několik zábran na této cestě; každý si je může ještě doplnit:

1. nevědomost, 2. sobectví, 3. nastřádaný žal, nadržený strach, dlouhodobé napětí tělesné a duševní, 4. hněv, nenávist, žárlivost, odpor a nechuť k lidem, 5. sebepodceňování a přeceňování, 6. zkostnatělost, zvyky, 7. neukázněná kritičnost, 8. neovládané žádosti.

My, unitáři, nevěříme v dědičný hřích a jsme přesvědčeni, že je to víra neodůvodněná a škodlivá. Stavíme na první místo zábran nevědomost. V tom jsme úplně zajedno s Komenským, jenž napsal: „Nevědomost – všeho neštěstí lidského i záhuby pramen nejpřednější – všude odstraněna budiž od myslí lidských, a budiž jim rozžato světlo povšechné.“

CC XIX – 1941 – str. 81

 

- Snažil jsem se poukázat na různé zábrany a na jejich škodlivost a zdůraznil jsem, že ani potlačováním, ani bezuzdností nic nespravím, a chci ještě položit prst na sebedůvěru.

Máme si znovu a znovu říkat: mám schopnost odstranit vše, co mně překáží, abych dosáhl velkého života.

Nemohu ani dost zdůraznit důvěru v Boha, důvěru ve všudypřítomnou a nás prostupující vesmírnou inteligencí, energii a lásku, že jsem božský, že božské síly dřímají v nás všech, a že jen jedním pólem se dotýkám strastí této země, ale druhým pólem svého bytí jsem spojen s Bohem, s Nejvyšší mocí, mohutností a Moudrostí.

 

Zákony ducha – Zákon ducha je odlišný od zákona hmoty. Hmotu pozorujeme, měříme, vážíme zvenčí, ale duchovní projevy přicházejí zevnitř, a nelze je měřit, vážit a rozebírat a smyslově ohmatávat jako hmotu.

Jestliže přesto chceme duchovní hodnoty měřit po způsobu hmoty, býváme zklamáni anebo svedeni na zcestí.

Život má všude v sobě záruku přispění ducha a jeho zákonů.

Ani si netroufám naznačit, čeho by byl člověk schopen, kdyby si plně uvědomoval přítomnost Boha a kdyby sám sobě nepřekážel, aby byl šťastným. Další podmínkou k uplatnění zákonů ducha je, aby člověk poznal své nadání a poslání a na něm zakládal své životní štěstí.

Nebylo by však dobře, kdyby se někdo teď začal trápit a říkat si, protože je v nevhodném povolání, a protože nemůže své povolání změnit, že musí do smrti zůstat nešťastným. Proto zvláště chci zdůraznit nejdůležitější zákon ducha. Totiž, že člověk není ničím z toho, co jej obklopuje, i tělo v to počínaje, a nemá se s ničím ztotožňovat, co jej trápí.

I nejzdařilejší život žitý podle hmotných zájmů podobá se vánočnímu stromku. Mnoho je na něm navěšeno, ale jen navěšeno. Vše se zakrátko otrhá a stromek se hodí do ohně. Ale co je podle ducha a roste v člověku živým stromem, poroste dál a vydá plody. Oheň ani hrob nic na tom nezmění. Dříve či později projde každý z nás přehradou, za níž půjde vše jen podle zákonů ducha. Vše zůstane za námi, co nemá kořenů v duši a v Bohu. Dobře bude těm, kteří už zde podle zákonů ducha žili...

 

Zbožnost – Ptáme-li se, co je jádrem a smyslem náboženství, odpovídám, že je to zbožnost. U nižšího náboženství je to zbožnost nižšího druhu a u vyššího náboženství vyšší zbožnost.

Od náboženství, a tím také od zbožnosti, odvracela nás vědecká pochybovačnost, protože většina toho, co se nám jako náboženství podávalo, neobstálo před fórem rozumu a vědy. Při tom nám však zůstala jistá duchovní vnímavost, která ani ve světě, ani v umění, ani v čemkoli jiném nenacházela uplatnění, a tak moderní člověk zůstává vnitřně nesladěný, neucelený, rozbitý. Považoval bych se za velmi šťastného, kdybych uměl tu vyšší zbožnost tak srozumitelně popsat, aby každému to bylo jasné a každému zvlášť přizpůsobené, neboť vím, že potom každý myslící a duchovně založený člověk by se k této zbožnosti hlásil. Ale je to jako bych chtěl popsat vůni některé květiny... Anebo jako bych chtěl popsat tajemné živé světlo, které žádnému umělému není podobné.

Nikdo z pouhých slov to nepozná, není to něco k naučení a napodobení.

Je zbožnost, jejímž nejvlastnějším středem je nitro člověka – to je ta vnitřní a vyšší zbožnost. A je zbožnost, jejíž střed je mimo člověka. A to je ta vnější a nižší zbožnost.

Tu vnější zbožnost porovnal bych k vánočnímu stromku. Čím více je na něm navěšeno..., tím větší přitažlivost má pro děti a pro dospělé s dětským myšlením.

Tu vnitřní zbožnost porovnal bych k ovocnému stromu, zakořeněnému v živné půdě, který vyrůstá a rozkvétá z mízy, která prochází kmenem a všemi větvemi až do koruny.

Ve zbožnosti jde vždy o nějaké vědomí nebo představu Boha. Jenomže na nižších stupních zbožnosti si člověk představuje Nepoznatelného v lidských podobách, takového „do nekonečna natáhnutého člověka“. A podle toho představuje si sídlo Boha někde nad hvězdami, s příslušenstvím, jaké předpokládá u králů a vládců.

Na nižším stupni zbožnosti je modlitba jakýmsi žebráním, škemráním, anebo také lichocením Pánu Bohu, a také poučováním, co všechno by měl Bůh udělat podle naší vůle.

Na vyšších stupních zbožnosti jedná se hlavně o to, co by Bůh chtěl povědět nám. To nemusí být slyšitelné slovo. Bůh mluví řečí duše k duši k tomu, kdo se uklidnil.

Mohou-li někteří vysedět celé hodiny v kavárně nebo v kině nebo při kopané, proč by nemohl člověk věnovat denně půl hodiny mlčení, meditaci, soustředění myslí na nejvyšší hodnoty, na věci, které jsou nad časem a prostorem, které jsou věčné a božské?

Jaký smysl má zbožnost pro moderního člověka? Na prvém místě: poznat sebe. To je více, než poznat, jakou má kdo váhu a výšku, jak je starý a jaký má titul. To je víc... než poznat měnivé vlnění citů a nálad, mnohem víc než starost o jídlo a pití a slušný pohřeb. ...Jsem jen tím, co zůstane, když odpadne všechno, co není věčné.

Zbožnost je koneckonců vědomí a cit Boha a věčnosti, anebo ještě přesněji: vědomí a cit podstatné příbuznosti s Bohem a věčného trvání v nekonečných proměnách.

 

 

Unitáři v Indii

Východní Podhimálajské předhoří Méghálaja a Ásam, osídlené nepočetnými kmeny tibetsko-barmské jazykové skupiny, byly cílem misionářů tuctu křesťanských denominací. O šíření unitářství v Khasijských horách se od roku 1887 zasloužil náčelník Hadžóm Kišór Singh. Pocházel z anglikánské křesťanské rodiny, ale pravověrná teologie ho neuspokojovala. Nejstarší unitářský sbor je v Džóváí od roku 1887. Postupně přišli 3 kazatelé z USA a z Británie. Nejznámější z nich byla reverendka Anna M. Barrová, původně učitelka a sociální pracovnice, vyškolená v Oxfordu. Přistěhovala se do Khasijských hor r. 1936 a zůstala tam až do smrti roku 1973. Sbory se rozrůstaly, až roku 1991 dosáhly svého vrcholu – 29 sborů s 6 800 členy. V současné době tyto počty stagnují, protože Khasíové jsouce si vědomi, že hory omezují pracovní příležitosti, přijali plánované rodičovství: mívají maximálně 2 potomky, takže jejich počet nepřesahuje deset tisíc.

Své bohoslužby Khasíjové zahajují touto sborovou recitací:

Zavazujeme se, že se vystříháme sobectví, nedůvěry, pošetilostí, pochybností, nepřátelství a nenávisti. Jako unitáři věříme v jednoho Boha a žijeme v duchu lásky a důvěry. Respektujeme i kmeny s jiným vyznáním. Zavazujeme se k láskyplné péči o naše prostředí a ctíme všechny formy života. Zavazujeme se ctít svobodu svědomí a smýšlení, budeme se navzájem podporovat, napomáhat právu, spravedlnosti, poctivosti a pravdě.

Určitě nás potěší, že Khasíjové převzali i slavnost květin.

B. Merhaut

Rudolf Steiner:

Fruits of Anthroposofy

(Plody antroposofie) London R. Steiner Press 1986. 76 stran.

Walldorfské hnutí si vydobylo v alternativním školství významné místo. Proto nás zajímají jeho principy, které před 80 lety formuloval jasnovidec Steiner. Ten vychází z předpokladu, že agnosticismus, nevíra, je největším nepřítelem lidstva.

Hlavním protilékem je rozvoj obrazotvornosti. Lze tak činit cílevědomě od rozvoje paměti postupným pronikáním úrovní principů ke kosmickému rozměru. Metodicky se tak probouzí zasutá intuice, tak nezbytná k duchovnímu zrání jednotlivce i celých společností.

Antropozofové ještě za života Steinerova měli velké potíže, když chtěli šířit jeho poselství mimo kulturní oblast, kde převládala němčina. Steiner byl totiž těžko srozumitelný i pro své krajany, neboť si liboval ve složitých souvětích, prokládaných novotvary antroposofických termínů. Následkem toho překlady měly charakter hlavolamů, vyžadujících interpretaci. K překonání jazykové bariéry Steiner zvolil členku původního představenstva Antroposofické společnosti E. Vreedeovou, aby řídila tým překladatelů Georga Adamse. Tak vznikl revidovaný a zjednodušený text zásad, který sloužil jako předloha pro překlady do tuctu jazyků. Je pravděpodobné, že existuje i celkem slušný překlad český. Budeme rádi, když ho někdo ve svých knihách objeví. Jde o souhrny, ne původní přednášky z r. 1921.

Steinerovo obrazotvorné vnímání se opírá o instinktivní imaginace přírodního filozofa Ernesta Haeckela (1834 – 1919), stoupence A. Schopenhauera Eduarda Hartmanna (1842 – 1906), který ztotožnil filozofii s metafyzikou. Zabývá se naukou o podstatě světa, absolutním Základem, který se skrývá za jevovou stránkou skutečnosti. Dále ho fascinuje Goethův vhled do povahy rostlin. Na Hartmannovo dílo Filozofie nevědomí Steiner reagoval polemickým spisem Filozofie svobody. Silně ho ovlivnila i životní filozofie, jak ji vyjádřil Friedrich Nietzsche (1844 – 1900) ve spise aforismů Tak pravil Zarathuštra (česky 1920), kde pojímá filozofii jako umění žít v individualistickém světě „nadlidí“.

Druhá přednáška definuje antroposofii jako duchovní vědu. Na mušku si bere v anglosaských zemích tak oblíbenou jógu, jmenovitě její soustavu dechových cvičení. Varuje před nimi a upozorňuje, že mohou mít nepříznivé zdravotní následky. Swedenborga (1688 – 1772) sice uznává jako špičkového vědce své doby, ale zpochybňuje jeho mystické vize, které pokládá za chorobné výplody nemocného člověka. Oceňuje, že Swedenborg popularizoval Goetheho vhledy do přírody. Závěrem se vrací k Haekelovým teoriím ve spise Die Welträtsel (Záhady světa).

Dodnes aktuální je 3. přednáška ve Stuttgartu z 3. září 1921. Je o propasti mezi kauzálním vysvětlováním přírody a světovým mravním řádem. Mravní řád má úzkou vazbu k estetice. Společensky nejvýznamnější oblastí krásna je umění, na něž walldorfské školství klade tak silný důraz. Steiner připouští, že lidé umělecky nadaní mívají odpor k tzv. společenským vědám a ryze akademickým předmětům. Ryze antroposofickým předmětem je eurytmie, kombinace baletu, hudby, tělovýchovy a estetiky. „Nejsme nabádáni, abychom svou myšlenkovou činnost omezovali jen na sféru každodenního života... Tímto způsobem nikdy nevstoupíme na cestu k duchovní vědě, nadsmyslové oblasti a intuice.“ (s. 73) Duchovní věda potřebuje vdechovat ovzduší svobody.

Bohužel současná generace nástupnických ideologů, místo aby vedla plodný dialog se špičkovými představiteli dnešní vědy, k nimž patří např. fyzici Fritjof Capra, Werner Heisenberg, Geoffrey Chew, neurochirurg Carl Pribram, psychiatři R. D. Laing a Stan Grof, přežvykují jen přírodovědce a filozofy z konce 18. století jako je E. Haekel, E. Hartmann aj. kteří se sotva v poznámkách pod čarou dostanou do vysokoškolských učebnic. Pro ně je Steiner jediný pravý prorok, alfa a omega pedagogické soustavy. A tak encyklopedické poznatky, které v době svého vzniku byly významným příspěvkem ke spiritualitě, končí jako sekta žijící za vysokou zdí. Steinerovo „oko ohně“ do jemnohmotných oblastí přineslo i pravdy, které pominuly. Prubířským kamenem je „oko Pravdy“, na něž jediné je spolehnutí.

Boris Merhaut

 

 

Proč v katolickém Dublinu

roste sbor unitářů?

Na obálce únorového Inquireru je ladná unitářská fara s neogotickým kostelem St. Stephene Green – Sv. Štěpán v zeleni v Dublinu v Irsku. Z obrázku přímo dýše pohoda tohoto centra živé komunity. Má mimořádně příznivou polohu přímo u konečné stanice tramvaje. Prostranství je vroubeno lavičkami, kde posedávají nejen penzisté, ale i maminky s kočárky. Úklid je vzorný, nenajde se tam ani pohozená jízdenka.

Není divu, že tak estetické místo přitahuje mladé páry, které chtějí být ve Sv. Štěpánu oddáni. Novomanželé se časem stávají členy obce nebo tam docházejí aspoň o nedělích, kdy se návštěvnost zdvojnásobuje. Velkou zásluhu na tomto růstu má mimořádně výmluvný kazatel Bill Darlison, člověk charismatický, se smyslem pro humor. Ve zvýšeném suterénu fary je kromě kluboven útulný sál Damer Hall, propůjčovaný dublinským ochotníkům. Okna mají nádhernou barevnou mozaikovou vitráž a v průčelí je reliéf od místního sochaře Patricka McElvoye. Kazatel ochotně vyhovuje nově příchozím, aby se svatební obřad konal právě tam.

Když šéfredaktor Inquiereru Gavin Walker byl pozván kázat do Sv. Štěpána, využil této příležitosti k interviewu, proč má Bill takový úspěch, zatímco jiné obce upadají. „Myslím, že je to proto, že se pokoušíme hovořit k duši (preach the soul).“ Tato slavná Emersonova slova jdou k jádru životaschopnosti kostela a sboru. Jeho další myšlenky překládáme: Bill Darlison citoval slova britského dramatika Dennise Potera.

„Náboženství pro mne znamenalo pečovat o ránu, ne o obvaz.“ Věřící všech denominací by udělali dobře, kdyby uvažovali o těchto slovech zvláště po nedávné katastrofě tsunami v Asii, kterou tradiční náboženství vysvětlují otřepanými frázemi. Náboženství bylo dlouho důsledně nabízeno jako obvaz, jako druh zdravotní pomůcky, která zmírňuje životní strasti. Proto je Karl Marx označil za „opium lidu, srdce bezcitného světa.“ Evangelikáni vykřikují: „Přeneste svá břemena na Ježíše!“ Na náhrobních kamenech čteme: „Odpočívej v náručí Páně.“ A prorok káže: „Jednoho dne všechny slzy oschnou.“ Někteří tvrdí, že protivenstvím nás Bůh zkouší a jiní, že nás tím Bůh trestá.

My, moderní unitáři, už nedoporučujeme tyto vyčichlé léky, ale stále jsme se neosvobodili od tradičního postoje péče o obvazy. Opustili jsme metafyziku, ale stále ulpíváme na naivní víře, kterou vyjadřuje heslo „kupředu a vzhůru!“. Věříme, že když odsekáme veškeré nespravedlnosti, když budeme recyklovat odpady, když se rozdělíme o své jmění, vytvoříme pozemskou utopii, ráj na zemi, kde všem lidem se bude dařit a budou šťastní. Naše vyznání víry poplatné behaviouristickým polopravdám, že změnami životního prostředí můžeme změnit povahu člověka. Z osobní zkušenosti mám větší důvody než mnozí z vás oslavovat pokroky lékařských věd, ale přes neuvěřitelný pokrok různých oborů je jen málo důvodů věřit, že míra lidského štěstí se během staletí zvětšila. Existuje příliš mnoho pádných důvodů, které dokazují, že pohodlí a přepych průmyslově vyspělých národů byly dosaženy na úkor bídy rozvojového světa – našich spolubližních.

Jen hlupák by mohl popírat důležitost politických a ekonomických faktorů na blaho člověka, avšak my unitáři jsme okázale členové hnutí oddaného věcem ducha, takže bychom neměli plýtvat silami a duplikovat činnost větších a daleko kompetentnějších neziskových organizací a agentur. Toto bychom měli důkladně zvážit. Myslím, že naše role, kterou jsme dobrovolně převzali, ošetřovatelů ran světa, je takřka bezvýznamná a nezávažná, a náš početní úbytek je dostatečným důkazem, že současná společnost je téhož názoru. Přesto však unitáři mají jedinečnou příležitost dávat lidem to, co tak zoufale potřebují – věčné principy duchovního žití bez umrtvující váhy náboženského dogmatu.

 

Změna

Napřed musíme přesunout ohnisko z obvazu na ránu. Musíme být připraveni dívat se na lidský úděl tváří v tvář, zkoumat povahu a pramen naší strasti a bolu a prozkoumat způsoby, jakými velcí duchovní mistři nás učili jej snášet či překonávat. Politici nám slibují, že koláč dostaneme zítra. Teologové nám slibují, že koláč dostaneme v nebi. Obě strany jsou výrobci iluzí. My, unitáři, jakožto členové duchovní komunity, nesmíme hledat útočiště v takových intelektuálních narkotikách, které, jak nám připomínala básnířka Emily Dickinsonová, nemohou „ztišit zub, který nahlodává duši“. Jsou to právě tyto strasti a slasti duše, nejhlubší prameny naší lidské zkušenosti, které zůstávají nedotčeny kosmetickými úpravami, které duchovní komunita musí brát na potaz.

Dramatik sikh Gupmet Kaur Bhattí, jehož hra Behztí vyvolala takovou vlnu protestů, že v Birminghamu byla předčasně stažena, napsal: „Nejvíc se obdivují statečným dramatikům. Říkají nám, že život je krutý a děsivý, že jsme nedokonalí a že můžeme mít naději, jen když dokážeme této své nedokonalosti čelit. Divadlo není nutně příjemné prostředí, zaměřené k tomu, abychom byli ukolébáni do pocitu, že se cítíme dobře. Je to místo, kde může rozkvétat nejzákladnější lidský výraz – obrazotvornost (imaginace).“ Guardian, 13. 1. 2005.

Unitářská církev potřebuje hlásat totéž poselství, pronikat k jádru věcí, dobírat se příčin, ne příznaků. Toto je aspoň částečně to, co měl na mysli Emerson, když měl r. 1845 svůj památný projev na teologické fakultě Harvardovy university. Řekl, že musíme hovořit k duši. Vybízím všechny unitáře, aby si tento projev znovu přečetli. Tehdy býval zdrcen nad bezživotností kázání, takže jednou prohlásil, že už do kostela nikdy nevkročí. Jednou napsal: „Jen sníh za okny byl skutečný. Uvnitř kázal pan Mráz (Dr. Frost), který nejevil žádné známky života. Obec se nic nedověděla, je-li ženat, má-li děti, jaké společně prožívají strasti a slasti. Z kazatelny se dolů linul nepřetržitý proud slov, bezpochyby velmi sugestivních a těžko srozumitelných, avšak nezanechávaly žádný hlubší dojem, neposkytovaly útěchu, nevybízely k úvahám, neprozrazovaly žádnou angažovanost, nebyly nic než efektní rozumová eskamotáž.

 

Dílo kazatele

Emerson napsal, že dílem kazatele je „proměňovat život v pravdu“, čerpat z vlastní osobní zkušenosti a pokoušet se, aby se posluchači s ní ztotožnili a zkoumali vlastní myšlenky, úzkosti a zranitelnosti. Žádné kázání, které stojí za to, aby se mu naslouchalo, nemůže proslovit nikdo, kdo je nenapsal, neboť tam odhaluje zkušenosti, a obnažuje své srdce.

Nejlepší promluvu, kterou jsem kdy slyšel, měla vloni v Dublinu členka obce, atraktivní, inteligentní a s velkým hudebním talentem, která po léta oblažovala pospolitost svým sólovým zpěvem. Odhalila před překvapenými posluchači, jak drásavou úzkostí trpí, když má cestovat daleko od domova, a jak se pokouší těmto bezdůvodným strachům čelit. Její slova byla přímo osvobozující, protože jsme si uvědomili, že i ti nejostřílenější z nás a zdánlivě plní sebedůvěry mají své chvilky trémy a úzkosti. Když skončila, každý z nás se cítil trochu líp a už nás tak netrápily naše skrývané starosti. Byl to skutečně hluboký zážitek, stimulující chuť žít. A co víc, nebyl zapotřebí žádný unitáři tak oblíbený dovětek či zpětná vazba. Nebylo vůbec nic, co by potřebovalo komentář! Bývalo by možné uvádět podobné vlastní zážitky, ale v žádném případě nebylo možné vyvrátit její fakta nebo její závěry. Byli jsme postaveni tváří v tvář autentickým životním zkušenostem a nezůstal žádný prostor, v němž by šlo bodovat pádnými argumenty.

 

Informovat, bavit, podněcovat

Nejsem přítelem (u některých denominací tak oblíbených) konfesijních svědectví, která často bývají mdlá, falešně sentimentální, neukázněná a nabubřelá. Nepopírám hodnotu historických, teologických a filozofických projevů. Každý projev má informovat, být zábavný a má podněcovat; jestliže však zůstává na úrovni rozumové analýzy nebo je-li to jen zbožné nabádání, které se týká povrchností, bude to příliš málo, aby hledající se vrátil pro další porci.

Prosperita nepřináší uspokojení. Je ironií, že čím jsme zámožnější, tím víc se stáváme chamtivějšími. Když naše potřeby bývají uspokojovány, tím víc rostou naše další potřeby a požadavky. A tato ironie je zodpovědná za tak velké a dále vzrůstající rozdíly mezi národy světa. Co nám to prozrazuje? Dokud nerozpoznáme a nebudeme čelit naší neukojitelné žádostivosti, nikdy nebudeme schopni nastolit spravedlivější a rovnoměrnější svět, ať o to vlády a dobročinné organizace budou sebe víc usilovat.

Takové paradoxy je třeba nejen přiznat, ale je nutné jim čelit se soucítěním, odvahou a se smyslem pro humor. A kde tomu čelit líp než v našich duchovních komunitách, jejichž cílem je šířit spokojenost a lidské blaho. Poctivě se zabývejme samotnou ranou místo abychom se pokoušeli ji překrýt nedostatečnými obvazy. Jen tak snad najdeme svou životně důležitou roli v současné společnosti. Je možné, že potom lidé nás snad slovy Emersona vybídnou: „Prošlapte si cestičku k našim dveřím.“

Inquirer 7619, 12. 2. 2005, přeložila Eliška Merhautová

 

 

Poutník č. 6/2005

 

Světový etos

V evropském měřítku se nám jeví veškerý život v převaze konzumu, bez zájmu o lidské vztahy, ačkoliv Hans Küng (významný německý teolog) upozorňuje na nezbytnost světového etosu, aby se neopakovaly katastrofální defekty v dějinách. Moderna, která přináší jisté rozčarování nad tak zvanými pokrokovými ideologiemi, na něž dotírá komunistický pohrobek s neokapitalismem, se vehementně vrhá v náruč průlomu postmoderny s nejistou konstelací hodnoty jejich rozpadu a proměně.

Současný svět nastoluje otázky dilematu: činit dobro či zlo, a když dobro, tak v minimálním měřítku. Naštěstí moudré hlavy si uvědomují důsledky celoplanetárního počínání – s akcentem na planetární odpovědnost za okolní svět, životní prostředí, jehož nástrojem je – člověk! Vznikají koalice dobré vůle – věřících i nevěřících.

Pocit společné odpovědnosti za život planety nezůstává jen u slov, leč akcentuje její realizaci. Jakkoliv etika sdílí pole napětí mezi autonomií a náboženstvím, vyhlíží postmoderna – možný základ morálního etosu v kultuře, filozofii a náboženství.

Angažovanost světových náboženství ve smyslu kupř. příkladného křesťanského přispění s přesvědčováním humánní integrovanosti, sdílením požadavků s ostatními světovými náboženstvími: Nejen svoboda, leč současně odpovědnost. Nejen koexistence, ale i mír - nejen produktivita, leč i solidárnost se životním prostředím - nejen tolerance, leč i ekumenismus.

Pozvání k naději k zdůraznění náboženských humánních hodnot a kritérií s logem – humanita jako ekumenické základní kritérium – se uskuteční v Praze – 17. až 19. června v rámci mezinárodního setkání křesťanů.

Hlavním pořadatelem tohoto bratrského setkání jsou především reformované křesťanské církve sousedících států (Česko, Polsko, Slovensko, Německo, Maďarsko, Rakousko), které přispějí evangeliem lidství a spásy světa z chaosu Bohu odcizeného člověka. V Praze – ve středu Evropy (zazní po náboženském kolokviu v rámci UNESCA – polnice opravdového lidství proti nelidskosti. Křesťanský dialog chce dokázat – demonstrovat zásadovost mravních kriterií v rámci dialogu, pravdu a spravedlnost, nahlíženého ze zorného úhlu víry ve stvořitelské dílo Boží, jeho vykupitelskou moc a duchovní podporu. Schopnost k dialogu je cesta k míru nejen vnějšímu, ale i vnitřnímu.

Jedinečnost pražského setkání nabízí objevování duchovního rozměru v otevřených kostelích při bohoslužbě a dialogu, přiznání profetických, mystických okamžiků se zábleskem tušení blízkosti Boha, putováním po evangelických a katolických kostelích. Ekumenický horizont obejme tvořivá konkrétní mírová teologie, kázání a pastorace. Odpolední program se přesune na Ovocný trh – s tématikou: Křesťanské církve a jejich morální aktivity – program doplní výstavky, besedy, zpěvy, divadelní scény, hudební soubory. Na Střeleckém ostrově je plánován pestrý biblický program pro mládež. Hlavní projev o naději v Kristu pronese biskup prof. dr. W. Huber, předseda rady Evangelické církve v Německu. Večer 18. června je pojmenován – Noc otevřených chrámů („Varhanní kostel“ - Zpěvy z Taizé – Modlitební zahrada). V neděli 19. června ráno a dopoledne v pražských kostelích se budou konat bohoslužby a ztišení v přímluvných modlitbách za sjednocení světa ve jménu lidství, pravdy a spravedlnosti s vyprošením požehnání od Boha, abychom se stali dobrými hospodáři planety, pracovali zdárně na vinici Páně s představou, že Ježíš Kristus je vinný kmen a my zelené plodné ratolesti.

Pokud se hodláte účastnit jedinečného pražského setkání 17. - 19. června t. r., můžete se přihlásit v kterékoliv farní kanceláři (zajištění ubytování a pohoštění). Využijte příležitosti sblížení a vzájemného duchovního povzbuzení s bratry a sestrami, kteří v dialogu hledají Boží jiskru – Světlo naděje.

Miluše Šubartová

 

Vlasta Čermáková:

Mistru Janu Husovi

Jako starobylé dvorce nejistot
mizí na dálnici času
trůny zlatem svítící
i samospasitelných dogmat
žhavý chvost.
Jen SVĚTLONOŠI
opustili kacířskou hranici
a stali se národa svého
duchovní stálici.
MISTŘE, JENE,
zůstaň s námi
v každý čas,
posviť tam,
kde pro život v nouzi
živá voda pramení,
kudy tekou
tolerance jižní proudy
na pole víry,
lásky, věd a umění,
jež v upřímném srdci,
moudré mysli
čistých rukou,
SVATÉ ALIANCE
boží nesou znamení!

 

Trvalá výzva Mistra Jana Husa k zápasu o duši

Česká reformace je významným údobím našeho národa, které utvářely přední osobnosti kulturně duchovního života, mezi nimiž vynikal Mistr Jan Hus. Pro svou vzdělanost a moudrost stává se rektorem pražské univerzity a jako zapálený následovník Kristův káže v Betlémské kapli proti zlořádům světským i církevním. Jeho sociální a národní cítění (kázal česky) bylo v duchu evangelia neseno zásadou v zápase o duši: Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti... Zejména horlil proti církevním zlořádům a praktikám (prodej odpustků). Jeho duchovní postoj byl neochvějný a sebejistý, neboť vyplýval ze zážitků Boží pravdy, kterou nosil v srdci. Vnitřní zápal pro království Boží v nitru nebyl pochopen zejména hierarchií světskou, ale i církevní, kdy zejména kněží ve vysokém postavení se řídili dogmatickou literou, zanedbáním ducha víry projevují­cím se lhostejností ke konání skutků k prospěchu rozvoje a vzdělanosti českého lidu. Proto si stěžuje mistr Jan, přímo z kazatelny: „Za našich časů – láska k Bohu a bližnímu žel tak ustydla, že není žádná péče o duchovní věci, protože veškerá naše péče a snažení je pohrouženo v kalu světském.“ Kněžím vytýká dva smrtelné hříchy: smilstvo a svatokupectví. Nechal svými ústy promluvit samého Krista... „Já bloudím v hadrech – kněží v rouchách šarlatových se radují z almužen, já v zápase o duši národa krev potím – oni v nejjemnější lázni se kochají, já vydávám z největší lásky duši svou pro přikázání Boží, jsem veden pod kříž k smrti zemdlen – oni opilí ulehají v odpočinku, já ponocuji trápě se jejich nadávkami a spíláním...“

Jeho mučednický závěr života byl naplánován světskou a duchovní vrchností, která vyslovila smrtelný ortel, kterému na Kostnickém koncilu nebylo ani dovoleno odvolat se ke Kristu. Přesto Mistr Jan hlasitě vykřikl: „Ó, Pane Bože, hle, již tento koncil tvoje skutky a zákon zatracuje jako blud!“ Sedm biskupů pověřených jeho odsvěcením, jej vyzvalo, aby odvolal. Hus vystoupil na lešení uprostřed chrámu a pevným hlasem promluvil k přítomnému lidu. „Pane Jezu Kriste, nemohu tak učinit neb bych byl lhářem, který uráží Boží pravdu, Slovo Boží, které jsem kázal a žil...“

Po odsvěcení s papírovou korunou na hlavě s nápisem Toto je arcikacíř! Kati přivázali Jana ke kůlu, pod nohy mu dali otýpky dříví promísené slámou a při vzplanutí hranice vyšlehl oheň do něhož vyřknul mučedník pravdy – odkaz pro všechny dějinné epochy našeho národa - „odkazuji vám pravdu evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal, pro niž umírám, aby znovu ožila...“

Kostnické jiskry s nábojem odkazu a výzvy se rozletěly po celém světě, aby prozářily ty, kteří se cítí povoláni nést světlo poselství pravdy, zejména v současné době plné napětí a rozporů a zápas o duši národa předřadit ekonomice a finančnímu žonglování.

Podporou v této snaze, nechť jsou závažné citáty z mistrových kázání:

Duši nezahubí smrt, nýbrž špatný život.

Jsi-li postaven nad lidmi pamatuj, že nad tebou je Bůh.

Největší vládou je vládnout sobě – nižší přírodě.

Peníze tě nepřiblíží k Bohu, leč touha po setkání s ním.

Nesnesitelnou se stává zlovůle, je-li chválena.

Duchovní vývoj nebyl dokončen, každým dnem začíná nové tvoření, což znamená, že cesta k Bohu je evoluční návrat z pádu do involučního procesu s realizací stvoření k obrazu Božímu.

Vězme, že Boží plány nelze zmařit lidskou taktikou.

Ježíšův svrchovaný zásah na kříži byl tou nejrazantnější záchranou akcí v historii země a nebe.

Šestisté výročí upálení Mistra Jana v Kostnici prožíváme jako projev jeho důsledného boje za Boží pravdu a spravedlnost, který pochopila až historie, zejména jeho odpůrci a římsko katolická církev ho rehabilitovala jako reformátora burcujícího k duchovnímu probuzení za pontifikátu Jana Pavla II.

Miluše Šubartová

 

 

Náboženství a kultura

Dokud kultura šla krokem pomalejším nebylo rozporu mezi vědou a náboženstvím, tím méně mezi kulturou a církví. Časem i církev sama byla nositelkou kultury. Ale za posledních tří set let zůstaly církve ve svém vývoji daleko za kulturním vývojem a částečně ustrnuly na nižším stupni mravního vývoje.

Otroctví

Nastávaly náboženské krize a vývoj přelil se přes hlavy církevních představitelů, nechávaje strnulé církve za sebou.

(Na příklad: až do roku 1794 křesťanští národové schvalovali otroctví a teprve když francouzští revolucionáři zlomili moc kněží a šlechty, tehdy, přes hlavy představitelů křesťanské církve, 4. února 1794, po prvé v dějinách bylo zrušeno otroctví cestou zákona. Avšak ani po této světodějné události nedali se křesťané na pokání. V Americe až do roku 1863 duchovní a kazatelé všech církví, vyjma unitáře a kvekry, s biblí v ruce hájili otroctví, a teprve občanská válka, vedená jménem lidskosti, znemožnila, aby člověk mohl býti na trh přiváděn a vydražován jako dobytče tomu, kdo dá nejvíc.)

Daly církve podnět k řešení sociální otázky?

Nedaly. Církve, ačkoli měly dost příležitostí a často rozhodující vliv na zákonodárství, nevedly věc chudých a utištěných, ale pomáhaly svým učením i vlivem udržovat nespravedlivé společenské řády. Místo volání po spravedlnosti pěstily almužnictví, kterým se uspávali bohatí.

(Ještě dnes ve státech amerických, kde mají církve rozhodující vliv, uplatňují zákony proti vyučování vědě, pokud jsou v rozporu s biblí, ale zapomínají protestovat proti vykořisťování přistěhovalců a jejich dětí a proti jiným zlům. Volání po sociální spravedlnosti nejen že nevyšlo z církví, ale ani jich nevyburcovalo. Církve volaly dále chudé jednotlivce ku pokání, mezitím co největší církevní mecenáši v duchu starých feudálních řádů vytvořili systém bezohledného vykořisťujícího kapitalismu.)

N. F. Čapek: Nová brázda, Praha, Unitária, 1925, s. 27 – 29.

 

 

Jaroslav Boubín:

Petr Chelčický
Myslitel a reformátor

Praha, Vyšehrad 2005. 200 stran. Kč 228,-

Když L. N. Tolstoj při studiu dějin křesťanství narazil na spis Síla víry, žasl, protože objevil svého předchůdce: „Žil v Čechách člověk dobrý a moudrý, který vnikl do Kristova učení a pochopil, že učení papežů a biskupů není správné: že učení Kristovo není klanět se obrazům, sloužit mše, uctívat papeže, biskupy a kněžstvo a plnit jejich rozkazy nýbrž, jak stojí v Písmu, láska k Bohu a bližnímu; k tomu nepotřebujeme žádných obřadů.“ Slavista Jagič koncem 19. století konstatoval, že Chelčický měl tu smůlu, že se nenarodil jako Němec nebo Angličan, protože v tom případě by byl významně ovlivnil evropské myšlení.

Historik Boubín (nar. 1954), specialista na dobu husitskou, se tu vydává po stopách velikána ducha, hlasatele pravého křesťanského života, že člověk věrný Bohu má své ego umenšovat. Nevíme, kde a kdy se narodil, kdy a kde zemřel. Dohadujeme se, že v Chelčicích, jediné obci toho jména, v trojúhelníku městeček Vodňany, Netolice, Bavorov.

Autor po prozkoumání všech pramenů dedukuje, že rok narození je v rozmezí 1370 a 1390, tedy že byl o půl generace mladší než Hus. Zemřel v 50. letech 15. století, krátce po vzniku Jednoty bratrské. O jeho sociálním původu se dochovaly jen domněnky. Nebyl ani ševcem, ani knězem, nejspíše pocházel z drobné šlechty vladyků.

Chelčický byl ovlivněn učením valdenských. Jeho radikální eschatologie o blížícím se konci světa souvisí s dobovým ztotožněním papeže s Antikristem. Avšak boj proti Antikristovi si nepromítl navenek, věděl, že probíhá v nitru každého člověka. Nevyrůstal v izolaci, sledoval myšlenkový kvas své doby a dobře znal jak dílo Johna Wyclifa, tak Husa. Petr se však rozešel se svými husitskými souvěrci, poněvadž nevěřil, že vládu božího zákona lze vybojovat silou. R. 1420 neuspěl ani u táborů v Písku, ani později v Praze u teologa Jakoubka ze Stříbra.

Neuspěl, protože jeho názory byly považovány za příliš výstřední, příliš poplatné heslu apoštola Pavla: My blázni pro Krista.“ Nejednou cituje výtky svých současníků: „Blázní, ďábelství má… Velí nám chudý život vésti, pokorně bydliti, veselé opustiti. Za živa nás sužuje svým řečmi, všechno tupí, co je lidem ke cti, k utěšení a k svobodě. Obchody nepravé tupí: čím bychom se živili? Brániti ani mstíti se nedá.“

Manželství Petr tak často kritizoval, že se zdá nepravděpodobné, že by byl ženat či že by své traktáty diktoval svému synu (Šafařík, Studie o P. Chelčickém, s. 106).

Světem Petrova díla (s. 65 – 131)

Nedostatek životopisných dat je bohatě vyvážen rozsahem dochovaného díla, asi 50 spisů, tj. několik tisíc rukopisných stran kodexů a starých tisků. Všechny byly psány česky, latinu Petr ovládal jen částečně. Před ním tu však byl již jiný Jihočech, Tomáš Štítný. Po něm od r. 1412 psali česky i Hus a Jakoubek, ale ti dobře ovládali i latinu. Svrchovanou autoritou je mu Písmo, především Nový zákon. Polovina jeho díla je exegezí, tj. výkladem biblických textů. Některá díla byla již v 15. století pojmenována jako „řeči“, určené k ústnímu přednesu. Jejich cílem je sdělení, důležité pro spásu křesťana. O estetiku podání se nezajímá, uměřenost mu není vlastní. Celou společnost vidí prostoupenou zlem, hlavní viníky nalézá na špici společenské hie­rarchie: zlo se šíří shora dolů, napřed mu propadli preláti a světští mocipáni, ti je vnucují svým poddaným, že je to dobro, které si přeje sám Bůh.

Intenzivní byl Petrův zájem o eucharistii – svátost oltářní. Reagoval tak na situaci, že od r. 1414 se ve čtyřech pražských kostelích začala podávat svátost oltářní pod obojí. Utrakvismus se v husitském prostředí rychle prosadil. Petr v této otázce nebyl samostatným myslitelem, hodně čerpal z traktátu Jana Němce ze Žatce.

Nejproslulejším Petrovým dílem je Síť víry z let 1440 – 43. Titul převzal z Lukášova podobenství o rybolovu. Na rozdíl od naivních optimistických interpretací Chelčický zdůrazňuje motivy potrhané sítě a to, jak se křesťané mohou zachránit před nectnostmi a duchovní zkázou světa. Modelem mu byla prvotní církev, která se řídila ustanoveními Krista a jeho apoštolů. Petr nepochybuje, že tato cesta stále existuje, totiž respektování jediného dokonalého zákona božího. Celé pasáže jsou věnovány pronikavé analýze technice státní moci. Církev mu nebyla duchovním tělem Krista, ale pravým opakem – předobrazem Antikrista.

Bůh a člověk

Vztah člověka a Boha je vertikální osou. Boží zákon chápe jako smlouvu. Vyžaduje to, aby Bůh byl nejen Bohem lásky a bezmezného milosrdenství, ale i Bohem pomsty a nenávisti: je to důsledek přísně bipolárního, černobílého rozdělení světa. Člověk může svou nicotnost přerůst jen plněním božího zákona. Odmítnutí trestu smrti Petr asi převzal od valdenských. Proto vznesl požadavek na zrušení trestu smrti.

Koniáš a arcibiskup příchovský dali Chelčického Postilu a Síť víry na index. Teprve F. Palacký svým medailonem z r. 1857 v Dějinách národa českého evokoval tohoto zapomenutého Jihočecha a sympaticky zhodnotil jeho dílo. Pokračovali v tom A. Gindela a P. J. Šafařík. O pochopení Chelčického díla se zasloužil slavný historik J. Goll. Naopak hanou jej zahrnul jeho jihočeský rodák, probošt vyšehradské kapituly A. Lenz. Jurij Annenkov Chelčického dílo popularizoval v Rusku a r. 1880 přeložil Síť víry do ruštiny. V Masarykově České otázce najdeme tak jako o Husovi i o Chelčickém řadu ocenění. Do světového povědomí Chelčického uvedl Tolstoj. Prostřednictvím jeho díla ideje nenásilí převzal indický otec vlasti Mahátma Gándhí. Jejich myšlenky jsou si překvapivě blízké, avšak kontext je diametrálně odlišný. Elitářské poselství Petra bylo určeno úzké skupině křesťanů zaměřených na přípravu života věčného v éře Antikrista.

Boris Merhaut

 

 

Svoboda, rozum, tolerance

N. F. Čapek píše v Nové brázdě: Lidský život jim nebyl posvátným dílem božím, ale zbožím. (Avšak zastřených podob otroctví je i v současném světě bezpočet.) Člověk pro ně nebyl vlastním dítětem Věčnosti, ale hříšným a slabým tvorem. Samy církve tuto slabost často ještě podporovaly strachem, výhrůžkami a posmrtných trestů. Autoritářství nadřazených osob ještě více zdůrazňovalo bezmocnost člověka.

Současná konzumní společnost nedělá nic jiného. Konzum jako všeobecně rozšířené nadnárodní náboženství působí tak, aby, pokud možno, všichni měli dojem, že

- nic nelze změnit,

- „karty jsou již rozdány“,

- ti (oni) jsou mocní a my jsem bezmocní.

A když se už nic nedá dělat, tak alespoň nakupujme a konzumujme (jídlo, věci, zábavu, život...) Jinou takovou dogmatickou frází konzumentství je, „co užiješ, to ti nikdo nevezme“.

Avšak lidská bytost, jako vlastní dítě boží, si zaslouží úplně opačné učení:

  • Nauku o lásce, kráse a síle člověka pod zorným úhlem Věčnosti.

  • Nauku o putování, proměnách, osvobození, poznání a spolupráci.

  • A nauku o třech silách: Myšlence, slově a činu a o vzájemném působení těchto sil.

Lze začít jedním a uzrát cvičením a sebekázní v dalších a naopak. Je možné vědomě zaset dobré slovo, i myšlení se pročistí a čin bude následovat mysl. Cesta činnosti (karmajóga) pročistí slovo i myšlenku a ty opět zpětně působí na činnost.

Opakováním správného vzniká správný návyk správným návykem vzniká správná životospráva. Prožitek cesty a zkušenosti nabyté na cestě činí z člověka nevědomého a tápajícího vědomě živou bytost – tedy Poutníka. Poutník svou chůzí ukazuje cestu i jiným, je příkladem bez ctižádosti být někomu vzorem nebo dokonce modlou. Přitahuje přátele, aniž by toužil vlastnit cokoliv a kohokoliv, svítí, aniž by sám sebe považoval za osvíceného.

Svoboda, rozum, tolerance jsou tři principy spojené vazbou moudrosti. Představme si svobodnou lidskou bytost. Je většinou rozumná v běžném životě, tolerantní ve vztazích s lidmi a spokojená ve svém nitru. Svobodná duše se neukryje, svítí a hřeje na své cestě, putuje i pro druhé. Netáhne se životem jako z přinucení, nemá strach ze ztrát. Ví, že němá co ztratit. Nevleče sebou břemeno neodpuštění, odplaty, břemeno slávy, dokonce ani břemeno touhy po lásce. Rozdává prostě bezstarostně, na odměnu hmotnou ani duchovní nemyslí. Často působí tak, že nic nečiní, že si užívá života a přece je na světě ve službě zcela vědomě a s plnou pozorností.

Svobodná lidská bytost totiž ví o neviditelném spojení příčiny a následku, zná zákony života a jejich působení. Nebojí se, protože ví a poznává a toto vědění jí pomáhá tvořit si svoji cestu k harmonii. Tvoří a je šťastná z možnosti tvořit. Váží si daru rozumu a užívá tohoto daru v hojnosti, váží si daru souznění s jinými bytostmi a proto toto souznění vědomě pěstuje a kultivuje. V tomto smyslu je moudře tolerantní. Dává svobodu a uznání ostatním poutníkům a pěstuje dar přátelství.

Oslavuje život a raduje se s jinými bytostmi z každého daru Země, protože je darem nebeským, to jest z neviditelna a nevýslovna pocházejícícm.

 

 

Když věříš, že můžeš, můžeš

Když si myslíš, že jsi poražen – porazili tě. Když si myslíš, že ti odvaha nestačí – stačit nebude. Když chceš vyhrát, ale myslíš, že nemůžeš, je skoro jisté, že nevyhraješ. Když si myslíš, že prohraješ – prohrál jsi. Neboť ve světě vidíme, že úspěch začíná u vůle a víry: všechno v něm závisí na stavu myšlení otevřeném nebi. V životních bojích není vždy vítězem, ten nejsilnější či nejrychlejší. Ale dřív nebo později zvítězí ten, kdo může být vítězem ducha. Můžete říkat, že věříte v Boha, pokud však nehájíte jeho stvořitelské dílo, jehož jste součástí a nešíříte světlo, pak vaše víra je slabá neb nezahrnuje duchovní výšiny, z nichž sestupuje Boží pomoc v zářivém světle.

Z knihy Neil T. Andersona – Vítězství nad temnotou vybrala M. Šubartová.

 

 

Síla lidské myšlenky

V každé lidské bytosti je myšlenka podněcovatelem činnosti. Každý pohyb lidského těla, slovo i skutek předchází myšlenka. Myšlenková síla je určitá forma energie, se kterou člověk pracuje a pomocí níž bezprostředně přetváří skutečnost. Myšlenkový svět působí na těla i duše lidí a právě proto je tak mocný, neboť jednotlivci něco vytvářejí a vytvořeným je ovlivňován celek. Z toho důvodu může u člověka nastat skutek jako následek cizích myšlenek, neboť myšlenkový svět ovlivňuje celý duchovní i hmotný vesmír.

Nedobrou myšlenku je třeba ihned zavrhnout, protože od myšlenky ke skutečnosti je krátký skok. Myšlenku člověk považuje za slabou sílu, opak je pravdou. Tvoření myšlenek a jejich přenášení na druhé je lidské inteligenci dané. Co člověk vytváří, s tím je též spojen a nese za to určitou zodpovědnost. Ani nejslabší myšlenka, slovo či skutek se neztrácí. Každá myšlenka je tvůrčí duchovní sila, energie, která se neztrácí, ale může se měnit na jiný druh energie, může se zjemňovat nebo naopak hmotnět.

Člověk nemá pouze zodpovědnost za své činy, ale i za své myšlenky. Každá myšlenka vytvořená citovým hnutím, jako je hněv, nenávist, závist, láska, pochopení a podobně, má každý takto vytvořený obraz svůj vlastní citový náboj a je velmi silný. Ve světě myšlenkových útvarů stejnorodé přitahuje stejnorodé podle stupně síly myšlenky nebo slova. Vzájemnou silou přitažlivosti se utvářejí celá shromaždiště jemnohmotných stejnorodých myšlenek, slov a skutků, značně zesílených svým vlastním spojováním se. Z těchto shromaždišť proudí myšlenkové síly zpět na lidi a ovlivňují jejich myšlení a konání určitým směrem.

Pokud někoho stravuje zloba, strach, pocit křivdy a nedovede druhým odpustit způsobenou nepříjemnost, potom je takový člověk jako anténa přitahující z okolí stejné energetické vibrace, tedy stejné myšlenkové síly. Svým vlastním myšlenkovým naladěním oslabuje či posiluje své ochranné biopole či elektromagnetické pole nebo auru. Narušení vlastní aury vede k přijetí nedobrých myšlenkových sil vytvořených druhými lidmi. Pokud jsou myšlenkové proudy jednoho druhu velmi silné, mohou ovlivňovat i ty, kteří nejsou naklonění k tomuto druhu myšlení. Takto jsou ovlivňovány někdy i celé národy.

Jak něčeho dosáhnout

Nejprve je nutné připustit myšlenku, že mohu toho či onoho dosáhnout a mít víru v úspěšnost. Soustředit se na toto chtění a posilovat touhu v myšlenkách. Není však jedno, jaký druh myšlenek člověk má.

Člověk vytvářející myšlenky lásky a dobra pro všechny kolem sebe, myšlenky spravedlnosti a touhy pomoci druhým, také myšlenky zdaru chtěného dobra, začne být posilován vyššími silami a stále více se s těmito silami spojuje. Člověk, který vytváří neustále myšlenky nezdaru, neštěstí a zklamáni, ten přitahuje k sobě stejné síly, které na něj působí, a tím si nepříznivou situaci vytváří mnohdy sám. Je třeba mít mysl stále pozitivně naladěnou. Věřit, že každá pro člověka nepříznivá situace dopadne dobře a v tomto duchu ji řešit. Tím k sobě přivádí pozitivní síly, které mu v řešení situaci napomáhají.

Působení sil ve stvoření se děje samočinně, zákony platící ve stvoření nelze nijak obejít. Duchovní síly působí tak silně, jaké je chtění člověka. Silou myšlenek, slov i skutků působí člověk na své okolí, ale i na sebe. Měl by se snažit působit vždy pozitivně. Všichni lidé zvětšují vliv pozitivních a negativních sil působících na Zemi. Žádnou nedobrou myšlenkou by se člověk neměl vůbec zaobírat, neboť k sobě přitahuje stejnorodé myšlenky, které posilují původní záměr. Ve slabých okamžicích i prchavě vystouplá myšlenka někdy vede k činu.

Volně zpracoval podle knihy Lad. Drápalové Duchovní pomoc člověku, díl první Ladislav Kloud.

 

 

Mahátma Gándhí:

Slova pokoje

(Z německého výboru Worte des Friedens Herder Verlag 1999, přeložil Jan Hlavička). Praha, Vyšehrad 2001. 150 stran.

Šesti svazkové Sebrané spisy, anglický týdeník Young India a hindský a anglický týdeník Haridžan byly prameny, odkud Maria Ottová čerpala svůj výbor. Zvolila originální způsob, jak nám přiblížit odkaz „tatíčka vlasti“ Bápúdžího, jak Mahátmu Gándhího láskyplně nazývají jeho krajané. Jako základ si vzala Ježíšovo Kázání na hoře, snad proto, že si je Gándhí vybral jako jednu z pěti knih, které si směl vzít do vězení. Ostatní byly Rámájana, Bhagavadgíta, zpěvník ášramu a Korán.

Ze žaláře pak napsal: „Neschvaluji ústupky od Kázání na hoře. V Novém zákonu nikde jsem nenašel ospravedlnění války.“

Víra ve skutek. Modlím se za křesťana, aby byl lepším křesťanem, za muslima, aby byl lepším muslimem... Bůh se ptá už dnes, co konáme, ne jak si říkáme. U něho je skutek vším, víra bez skutku ničím... Spěme s myšlenkou na Boha v srdci.

Modlitba byla spása mého života. Bez ní bych přišel o rozum. Byl jsem v pasti, byla mi naprostou nutností. Modlitba je pro duši stejně nepostradatelná jako potrava pro tělo. Věřím v sílu myšlenky více než v sílu psaného nebo vyřčeného slova. (Young India)

Blaze těm, kdo nepoužívají násilí

Satjágraha je síla ducha. Mezi pasivním odporem a satjágrahou je zásadní rozdíl. Myslíme-li si, že jsem slabí a proto schopni jen pasivního odporu, pak nás náš odpor nikdy neposílí. Není tam místo pro lásku. V satjagraze není místo pro nenávist. (Young India 25. 8. 1920)

Úloha žen

Ženy musí sehrát svou úlohu nikoliv mužským způsobem, ale žensky. Nenapraví lidstvo, když budou horlivě napodobovat muže v nesmyslném ničení života. Nechť si uvědomí, že mají výsadu vyvést poblouzeného muže z jeho zmatení, dřív než ženu strhne s sebou do záhuby. Haridžan 14. 11. 36. Považuji ženu za ztělesnění ahinsy (nenásilí). Ženě je dáno, aby znesvářený svět učila míru. Až duch nenásilí dostatečně zesílí, může změnit celý vesmír. Young India 23. 9. 26.

Vaším nepřítelem je strach

Ten rozleptává nejen život toho, kdo se terorem nechá zastrašit, ale i život terorizujícího. Neexistuje člověk, který by dokázal zastrašit někoho, jehož srdce je prosto strachu. Druhý druh strachu známe pod jménem žádostivost: všimněte si, že žádostivost je jakási odrůda strachu. Má víra v nenásilí mne zavazuje ke krajní odhodlanosti. Young India 13. 9. 28.

Není tu místo pro zbabělost nebo slabost.

Tyto výzvy nebyly napsány pro ty, kdo mají v srdci pochyby, nýbrž pro ty, jimž nechybí odvaha, aby činili to, co je spásné.

Těžko bychom našli pro tento výbor výstižnější titul, než Worte des Friedens – Slova pokoje.

Boris Merhaut

 

 

Zapeklitá reinkarnace

Termín „reinkarnace“ znamená zvnovuvtělení (znovuztělesnění) duše. V posledních letech se o ní i u nás dost píše. Někteří lidé tuto možnost bez výhrad přijímají, jiní ji naopak zatracují jednoduchými rozsudky postrádajícími odůvodnění. Zcela se pak mýlí ti, co reinkarnaci označují za „moderní výstřelek“ konce dvacátého století.

Víra v reinkarnaci je velmi stará! - Že o ní většinou nic nevíme, zavinilo dlouhodobé informační vakuum, na němž se – kupodivu až v dojemné shodě – podílel jak materialistický dogmatismus tak křesťanský fundamentalismus.

Bůh v nás a my v Bohu

První zmínky o reinkarnaci najdeme již v nejstarších indických literárních památkách – tzv. védách z období asi 1500 – 800 let před naším letopočtem. Souvisejí s tehdy už vznikajícím bráhmanismem, jehož nejdůležitějšími složkami bylo učení o činu (karma) a učení o koloběhu životů (samsára). - Obojí každému snadno pochopitelné. Kdo porušuje mravní normy své kasty, převtělí se po smrti v příslušníka kasty nižší, případně zvíře, rostlinu nebo neživý předmět. Kdo tyto normy zachovává s odřenýma ušima, zopakuje si život blízký životu dosavadnímu. A konečně, kdo tyto normy dodržuje bezvýhradně, zrodí se k životu lepšímu, vyššímu. Jen ti nejlepší dosáhnou od jakéhokoli života osvobození (mókša), jejich duše bude dalšího převtělovacího údělu zbavena a splyne s Bohem – Bhagvánem. Tyto zásady převzal hinduismus – dodnes nejrozšířenější nábožensko-filozofický směr v Indii a částečně i buddhismus nazývající osvobozující ukončení koloběhu života „nirvánou“ - tj. zhasnutím, stavem konečného spasení, blaženým klidem.

Tělo oblečené za trest

Pravděpodobně zcela nezávisle na bráhmanismu, hinduismu, natož buddhismu připouštěli reinkarnaci též slavní mudrci antiky reprezentovaní například Platónem, Pythagorem či Plotinem.

Řecký filozof a žák Sokratův Platón postavil proti proměnlivému hmotnému světu svět vyšší, nadpřirozený a pomyslný, jemuž dominovaly nesmrtelné duše existující před tělem a tělo používající. Oblékaly si ho vlastně za trest, protože se vinou vlastní vášnivé síly či žádostivosti provinily proti „idejím“ – ctnostem a kráse – sbíhajícím se v jakési pyramidě až do absolutního vrcholu, kterým je dobro.

Další řecký filozof Pythagoras založil v jihoitalském Krotónu dokonce nábožensko-filozofickou společnost, hlásající, že duše je uvězněna v těle, jehož smrtí se stěhuje do těla dalšího, ať již lidského, zvířecího nebo rostlinného. Dobové prameny uvádějí často zmínky o Pythagorově schopnosti reinkarnační anamnézy. - Na předchozí životy si prý upamatoval.

Na Platónovo a Pythagorovo učení navázal Plotinos, původem Egypťan z Lygopole, když kompilaci obojího obohatil prvky mysticismu. Ač byl původně orientován protikřesťansky, mělo jeho dílo kupodivu obrovský vliv právě na některé pozdější filozofy křesťanské.

Boží milost nebo vlastní zásluha

Učení o reinkarnaci se s křesťanským učením pokoušeli zharmonizovat i četní nedávní a současní filozofové (ba teologové) ať už katoličtí nebo protestantští. Například Edgar Cayce, o němž jsme letos už psali v souvislosti s padesátým výročím jeho smrti, Geddes McGregor, Adam Przemski, Vithhal Sadiq, John Hick. Kompromisní vstřícnost církevní hierarchie by mohly motivovat též logické důvody praktické, podobné těm, které kdysi vedly ke zharmonizování výroční tradice pohanské s nově se tvořící výroční tradicí křesťanskou. Vždyť v reinkarnace věří asi 25% katolíků, přibližně stejný počet protestantů a až 40% lidí nehlásících se sice ke konkrétní církvi žádné, ale de facto uznávajících biblické křesťanství. Oponentura fundamentalistů je však neoblomná. Reinkarnace prý vylučuje to nejzákladnější – vzkříšení! Zatímco princip převtělení duše do těla určuje potřeba jakéhosi trestu (nebo odměny) v nepřítomnosti Boha, ve vzkříšení je tělesný život spolu s duševním trvalým stavem spasení a radosti založeném na Boží milosti bez zásluhy člověka...

Strach z věčného zatracení

Indický filozof Sarvapalli Rádhakrišnan tento vztah charakterizoval nejvýstižněji. - Zatímco hinduista jakéhokoli vyznání věří v řetězec životů, ortodoxní křesťan věří, že člověku je uloženo jednou zemřít a potom bude soud. Právě onen soud je ovšem kamenem úrazu: Příslušný rozsudek nás totiž může bez možnosti „odvolání“ zatratit, takže navěky skončíme v pekle, byť křesťanským reinkarnistou McGregorem na­zývaným „barbarským výmyslem“. Učení o reinkarnacích je navíc (pro současníka dvojnásob) přítažlivé, neboť poskytuje jednoduchou naději i co se týká tématiky „zlo“, „nespravedlnost“, „krátkost života“. Je-li křesťanské dogma oprávněné, pak z tohoto světa mnozí odejdeme v půli vykonané práce, nic nemůžeme dodělat, nic napravit. Hrozné pomyšlení. Reinkarnace však místo takového zpochybnění smyslu života dává šanci – nikoli milosti nýbrž vlastnímu přičinění. Jakékoli definitivní zatracení odmítá neboť ho považuje za neslučitelné s „milujícím Bohem“. A konečně – reinkarnace je naděje čestná. McGregor v díle Reincarnation in Christianity výstižně píše:

„Moje karma patří jenom mně, je to moje věc. Vítězství nad ní je moje osobní vítězství...!

McGregor

 

 

Práva pacientů

    1. Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou kvalifikovanými pracovníky.

    2. Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat se členy rodiny či s přáteli, pokud tomu nebrání závažné důvody.

    3. Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého nového diagnostického či léčebného postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje více alterna­tivních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných aktivitách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se na nich účastní. Výjimkou jsou stavy, kdy pacient není schopen reálného hodnocení svého stavu jedná-li se o akutní stav bezprostředně ohrožující život pacienta.

    4. Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí, pokud je ve stavu, kdy je schopen situaci adekvátně posoudit.

    5. V průběhu ambulantního i nemocničního ošetření a léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být provedena diskrétně. S přítomností osob, které nejsou na léčbě přímo zúčastněny, musí nemocný souhlasit.

    6. Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby, jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací musí být zachována i v případech počítačového zpracování.

    7. Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí dle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně tam převezen poté, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které při tom existují. Instituce, která má pacienta převzít musí překlad nejprve schválit.

    8. Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, že nemocnice určí postup návaznosti péče praktického lékaře případně domácí péče.

    9. Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný souhlas je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoli z experimentu odstoupit, a to bez uvedení důvodu, pokud byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí.

    10. Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud nejsou v rozporu s platnými zákony.

    11. Pacient má právo a povinnost řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí. Pacient má právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.

K právům pacientů – deklarace lidských práv OSN se promítá do řady oblastí lidské činnosti. Ke vztahu lékař – pacient byla po diskusích schválena tato verze.

Připravila Iva Bordovská

 

 

Vlasta Čermáková:

O díkuvzdání vděčném a věčném

„Sestřičko. Vy máte opravdu zlaté ruce – Pánbůh Vám to zaplať nastokrát!“- Sestra Monika s úsměvem překvapeně pronesla - „ to jsem netušila, že jste tak starosvětsky věřící.“ - „Ale to vůbec ne,“ hbitě odvětila děkovnice. - „To archaické zaplať Pánbůh, má v sobě tolik lidové poezie a výmluvného poselství věků, že ho žádné supermoderní podání nemůže nahradit. Představte si, že bych Vám na přelomu třetího tisíciletí poděkovala smysluplně esotericky. - „Kéž Vám centrální duchovní inteligence vesmíru, oplatí Váš citlivý přístup k pacientům hemodialýzy.“ - Sestra se hlasitě rozesmála a jadrně dodala: „Tak tedy, Pánbůh dej!“

 

 

Unitářská výchova

Člověk objevuje přírodu

Ještě dnes často slyšíme, že příroda je krutá, zlá a člověku nepřátelská. Nemá prý porozumění pro člověka a nedbá jeho potřeb. Přírodní živly se časem bezohledně dají do pohybu a smetou s povrchu zemského vše, co člověk pracně vytvořil. Hrozné větrné smršti zpustošily často celé vesnice a města, odnesly úrodnou zemi na sta kilometrů a odvály ji do moře. Kudy tato zlověstná spoušť prošla, zůstal jen holá skála. Jindy se rozvodnily řeky a zaplavily pole i lidské příbytky a vyžádaly si mnoho obětí na lidských životech. Blesk je silou dosud nespoutanou, která natropí mnoho škody. Některé rostliny mohou člověku snadno připravit smrt. Mnoho živočichů ohrožuje lidský život. Znamená to tedy snad jen potvrzení domněnky, že příroda je krutá, bezcitná, hrozná a člověku nepřátelská. Mnohý člověk dále neuvažuje a zůstává při tomto povrchním pozorování. Je to však pozorování a usuzování primitivní. Tak asi se dívali na přírodu i lidé, kteří před dávnými věky obývali zemi.

Ač se tato domněnka o přírodě zdá na první pohled správnou, přece je naprosto nespravedlivá. Člověk sám se stále více přesvědčoval, že přírodě křivdil a neoprávněně ji obviňoval. Počal přírodě rozumět, přírodu objevovat a tím se přesvědčoval o pravém opaku své domněnky. Do dneška a vždy znovu člověk objevuje přírodu, ale stále ještě neví a nezná všechno. Objevuje přírodu, člověk se ponenáhlu stával vyšším tvorem.

Trvalo dlouhá tisíciletí, než si člověk vůbec důkladněji povšimnul své příbuznosti s přírodou. Mnohé počáteční objevy byly mylné, ale jakmile se člověk dal jednou do práce, našel nový svět i život.

Člověk si záhy všiml, že stromy, s nichž trhal ovoce, po čase se obalily květem, a vyrostlo nové ovoce, které mu poskytovalo chutnou potravu. V lesích se ustavičně množila zvěř, kterou lovil, řeky byly stále plny ryb. Pozoroval, jak se střídá počasí. Když již dlouho nepršelo, země pukala vedrem a vysýchaly prameny, z nichž se člověk se člověk napájel; pojednou začalo opět pršet. Tak, jako by někdo vše řídil, přímo pro člověka upravoval a na jeho potřeby myslil. Zima byla vystřídána teplem, po bouřích přišlo slunce, noc se střídala se dnem. O mnohých rostlinách se člověk přesvědčoval, že jej posilují, když pojídá je nebo jejich plody, že mu vracejí sílu, když onemocněl, mnohé listy rostlin pomohly zastavit krvácení, když je přiložil na ránu. Když přišla některá zvířata k jeho primitivnímu obydlí a zůstala tam a zdomácněla, poznal záhy, že ta zvířata jsou ochotna mu pomáhat. Pes se stal jedním z prvních takových přátel, později to byla ovce, koza, kůň, kráva, slepice, a člověk poznával, že může jejich sil použíti k vykonávání různých prací.

Nedivme se, že člověk počal věřit, že příroda je oživena tajemnými bytostmi, za obyčejných podmínek neviditelnými, nebo aspoň naplněna neznámými silami. Bylo přirozeno, že si člověk rozdělil tyto bytosti nebo síly na dvě skupiny. V jedné byly ony, které mu sloužily, ve druhé ony, které mu škodily. Když člověk došel k tomuto přesvědčení, začal u něho vývoj velmi důležité stránky jeho osobnosti, totiž vývoj náboženského života. Počal pátrat po způsobech, jak se dostat k oněm tajemným silám, jak si získat jejich přízeň, jak je přimět, aby člověku prospívaly, nebo aspoň neškodily.

Budeme podrobněji probírat tyto první krůčky člověka k Bohu a všimneme si různých cest, po nichž se člověk snažil přiblížit se k Bohu.

Příroda přestávala být mrtvou hmotou, všechno se zdálo oživeno. Šumění hájů člověk si vysvětloval tím, že stromy si vzájemně šeptají, bublání potůčku bylo jakousi mluvou, ano i kámen valící se se skály jevil jakési známky života.

Byla to dlouhá cesta, než člověk objevil v přírodě, co je známo nám. Ale neznámému pračlověku, který upřel své zraky k a k slunci, k rozvíjejícím se květům a zrajícímu ovoci, který se zastavil u bublajícího potůčku a zamyslil nad plynoucí řekou, patří náš dík, protože první začal objevovat přírodu, a my jen pokračujeme v tom, co on započal. Dodnes by byla příroda pro nás mrtvou veličinou, velkou a neznámou záhadou, a neznalost přírody by nám velice škodila. Zdaleka bychom ještě nebyli těmi lidmi, jakými jsme dnes, náš život by byl mnohem primitivnější, žili bychom ve strachu mnohem větším a třásli bychom se před mnohým přírodním zjevem, který v nás dnes již nevzbuzuje údiv. Jen si vzpomeňme na bouři, když se křižují blesky a hrom burácí. Kdybychom nevěděli, že jde o výboje elektřiny, kdybychom neměli hromosvody a jiná zařízení, jak bychom trpěli strachem, že se někdo mocný na nás hněvá, nebo že nějaký velký neznámý duch nám chce ublížit. Objevení přírody proto lidem velmi pomohlo na jejich cestách životem.

Dnes jsme již opravili mnohou domněnku pradávného člověka. Dnes víme, že kámen není oživen tak jako rostlina nebo živočich; ale ani primitivní divoch nebyl daleko od pravdy, když se domníval, že i kámen žije. Dnes víme, že v každém zrnku písku jsou utajeny velké síly, že v každém atomu hmoty je velký ruch, že v každé nepatrné travičce proudí životní šťávy, a že každá rostlina je složena z nesčíslných buněk. Je nám známo, že každý z nás je složen z takových živých buněk, a že také námi proudí různé síly, které nás oživují a dodávají možnosti stálého vzrůstu. Víme dnes aspoň něco o duši člověka, o duši zvířat a přemýšlíme i o jakési duši rostlin, ba i nerostů. Opravdu všechno je prodchnuto velkou oživující a udržující silou. Z nedostatku určitějšího a podrobnějšího vědění máme zatím jen své domněnky, svou víru, ale tato víra ukazuje se stále pravdivější. Věříme, že všechno je oživeno Bohem, že Bůh proniká každou částečkou hmoty, a že jeho síly a působnost se rozprostírají od hvězdy k hvězdě do všech dálek a prostorů i nejvzdálenějších.

Pozorování a objevování přírody přivedlo člověka k přesvědčení, že v této přírodě je pořádek. Poznával to již pračlověk, který si všiml pravidelného střídání ročních dob, střídání dne a noci a jiných pravidelných přírodních změn. Poznával také, že nelze tento pořádek nijak porušovat, aby tím člověk sám nepřišel do rozporů s ním a tím i do těžkostí. Tento pořádek byl stanoven tak pevně, že jej nebylo možno měnit a podle libosti do něho zasahovat. Proto se pračlověk právem domníval, že v přírodě vládne velká moc, proti níž je téměř bezmocný.

Dnes víme, že skutečně v přírodě vládne řád. Jsou pevné přírodní zákony, podle nichž se všechno děje, vše je účelně a spořádaně řízeno a sestavováno a podle plánu vše prochází. I my, lidé vyspělí a mnohem zkušenější, než byl onen pračlověk, skláníme se ve velkém obdivu před touto přírodní zákonitostí. A proto také se mění náš názor na přírodu. Příroda nám není něčím krutým, bezcitným, mrtvým, ale spořádaným dílem. V přírodě probíhá všechno podle zákonů, podle plánu a má určité cíle a účele. Její krutost je zdánlivá a záleží v tom, že příroda je neoblomná potud, že nedělá u nikoho výjimky, je trestán, neboť překračuje onen řád a porušuje pořádek. Ale kdo se snaží podle těchto zákonů stanovených a lidmi poznávaných žít, tomu příroda přeje, tomu se nemůže nic zlého stát, pro toho v přírodě není krutosti. A ani to není možné. Vždyť tato celá příroda, naše země se vším svým bohatstvím, s každou travičkou a práškem, obláčkem a stříbrnými řekami, se vším rostlinstvem a živočišstvem a konečně i s člověkem je prolnuta boží zákonitostí. A naše země s ostatními planetami, hvězdami, mlhovinami, se všemi světy viditelnými i neviditelnými tvoří přírodu, která je ve své celkovosti spravována jedněmi a týmiž zákony, jedním řádem. Neboť všechno to je dílo jednoho Boha.

Člověk objevuje přírodu a tím vniká a proniká do velkých tajemství. Nahlíží při tom do dílny boží, a vidí, jak se velká moudrost a síla boží projevuje v nesčetných způsobech a tvarech, jaké zákony stanoví a k jakým velkolepým cílům směřuje. Člověk objevuje přírodu a tím objevuje zároveň také sebe i Boha. Tím se přibližuje k většímu a lepšímu poznávání Boha, a to vše mu napomáhá k plnějšímu a krásnějšímu životu.

Před každým z nás je otevřena kniha přírody. Nepřečetli jsme v ní ještě mnoho. Jsou v ní velká tajemství a velké pravdy a krásy. Učme se v ní číst, hledejme dále a vnikejme stále hlouběji do viditelného díla božího, neboť přírodou k nám zřetelně mluví Bůh. Snažme se vyčíst, čeho si od nás přeje!

Karel Hašpl

 

 

Hermann Hesse:

Tajemství duše

(Přeložila Radka Fialová. Fotografie Klaus Ender.) Praha, Vyšehrad 2003. 48 stran. Edice Minuty k zamyšlení.

Nakladatelství Herder ve Freiburgu im Breisgau přišlo s myšlenkou zveřejňovat nesmrtelné výroky nejmoudřejších spisovatelů v novém kabátu. Bibliofilské vydání o formátu 14,5 × 14,5 cm na křídě má na levé straně texty a na pravé fotografie. Úspěch a odbyt bude záviset na vhodnosti výběru fotografie k zvolenému textu. Výbor zahajuje text:

Každý den kolem nás ševelí plnost světa; každý den kvetou květiny, světlo září a radost se směje. Někdy jich s vděčností užíváme dosyta, jindy jsme unavení a nevrlí a nechceme o nich nic vědět. A přesto nás obklopuje hojnost krásných jsoucen. Na každé radosti je nejkrásnější, že přichází nezaslouženě a nikdy není na prodej: je zadarmo, je božím darem pro každého, stejně jako vůně lipových květů ve vzduchu.

Škoda, že tato nádhera je doplněna křiklavým barvotiskem tulipánů, který estetický prožitek znehodnocuje.

Jinde je skloubení šťastnější: Pro nikoho neexistuje žádná jiná cesta rozvoje a naplnění než cesta co možná nejdokonalejšího utváření vlastní bytosti. Ideálním zákonem je „Buď sám sebou!“ Jiná cesta k pravdě a zrání nevede.

Jak harmonicky tu působí bílý květ s poupětem na drátěném plotě: Věci... jsou tytéž věci, které jsou v nás. Není jiná skutečnost než ta, kterou máme ve svém nitru. Většina lidí žije tak neskutečně proto, že obrazy vně považují za skutečné a svůj vnitřní svět vůbec nepustí ke slovu. I tak může být člověk šťastný. Kdo však jednou poznal to druhé, přichází o volbu kráčet cestou většiny.

Vrchol souladu nalézám v kvetoucím třešňovém stromu s citátem: Člověku je, jak se zdá, vskutku dána jen jedna naděje: nemůže sice změnit svět a druh, ale může do jisté míry změnit a zlepšit alespoň sám sebe. Na těch, kteří tak činí, spočívá ve skrytu spása světa.

Texty ze sebraných spisů o 12 svazcích a Výboru z dopisů 1973 – 86 vybral Nicolas Weis. Škoda, že české vydání nás připravilo o zasvěcený doslov Volkera Michelse. Chápu, že uvádění pramenů citátů by mohlo estetický dojem rušit. Proč je však neuvést na konci? Český překlad přece patří nejen do české, ale i evropské pokladnice a je svědectvím úrovně naší literární vědy.

Ukázky vybral Boris Merhaut.

 

 

Luboš Kropáček:

Islám a Západ

Historická paměť a současná krize. Praha, Vyšehrad 2002. 198 stran. Kč 198,-.

R. 1996 vyšla knižně rozšířená studie politologa z Harvardu S. P. Huntingtona Střet civilizací, kde rozlišuje 8 kulturních okruhů. Válka v Zálivu 1990 – 91 ho inspirovala, aby konfliktu mezi ideologiemi Západu a islámu věnoval neúměrnou pozornost. Zničení obou věží WTO, symbolu globální finanční moci, teroristickým útokem 11. září 2001 posílila Huntingtonovu hypotézu, že po rozpadu SSSR vyvstal nový nepřítel – islámsko-čínská hrozba západní civilizaci. Pro černobíle vnímající lidi to byl povel ke křižáckému tažení proti nesmiřitelným muslimům. Proti válečné psychóze se postavila řada vynikajících vědců jako např. John Esposito, vydavatel nejsoustavnějšího díla o současném islámu Oxfordské encyklopedie moderního islámského světa. (1995)

V ČR je nejzasvěcenějším vykladačem islámu Luboš Kropáček, uznávaný v celém světě. Tuto pozoruhodnou studii si rozčlenil do 6 kapitol.

1/ Rozdělená dějinná paměť

Úvodem nás autor zavádí do arsenálu, z něhož oba soupeři čerpají při mobilizaci domácí podpory v polemikách. Tak západní propaganda na běžícím pásu vyrábí nenávistné stereotypy zákeřných, líných a nespolehlivých „Arabů“ a islámská proti­západní strana zas obrazy nemorálních „bílých“ supermanů. Po přečtení stati o vzájemném hrubém i důmyslném hanobení snáze pochopíme rétoriku našich politiků, kteří se častují co nejšťavnatějšími výrazy. Křesťanské až zběsilé útoky trpí chabou znalostí Koránu a muslimských reálií. Pomlouvačům vadilo mnohoženství, zákaz alkoholu i další formy muslimského práva. Nejen Dante, ale i malíři nechali Muhammada smažit v nejhlubším pekle.

Huntingtonův deformovaný model zcela opomíjí výměnu kulturních podnětů a vědecko-technických poznatků během nejplodnějšího údobí umajjovského chalífátu v Andalusii, kdy její hlavní město Córdoba bylo nejvyspělejším kulturním centrem západní Evropy. Přehodnotit je třeba i dobu Osmanské říše, kdy Turci přes Balkán se tlačili do Evropy. Turci neprováděli násilnou islamizaci. Islám přijímali katolickou a pravoslavnou církví pronásledovaní sektáři jako bogomilové či pataréni.

Těžko se probouzíme z falešných názorů na kolonialismus, zděděných z dob totality. Ani britské, ani francouzské úřady misionáře nepodporovaly, naopak od misií odrazovaly, aby se vyhnuly neklidu. Proto se misie tak jako dnes převážně věnují zdravotní péči a šíření gramotnosti. Naproti tomu muslimští radikálové chápou koloniální nadvládu jako hrubou agresi, kdy vedle politického ujařmování a hospodářského znerovnoprávnění dochází k rozbíjení tradičního rodinného života a infikování západními idejemi a hodnotami. Typickým příkladem schizofrenie lidí vykořistěných jsou Alžířané. Respektovaný šejch ben Badís marně vybízí své krajany: „Alžírsko je má vlast, arabština je můj jazyk, islám je mé náboženství.“ I vlastenecká literatura je hojnější ve francouzštině, kterou 1,5 milionů Alžířanů usedlých ve Francii, s tamější státní příslušností vnímají jako svůj rodný jazyk. Výklad rozchodu Alžírska a Francie se ve školních učebnicích výrazně liší, což přispívá k pocitům trpkosti a nejistoty.

2/ Islám rozleptávaný politikou

Uvažme, že s různou hloubkou přesvědčení islám vyznává víc jak šestina lidstva (asi 1,2 miliardy). V našem smyslu slova islám nemá církevní organizaci. Hledají-li prostí věřící radu, obracejí se na ulamá – islámské učence nebo právníky (fukuhá). Mimořádnou prestiž sunnitů mají šejch káhirské univerzity al-Azhar Sajjid M. Tantáwí a právník muftí Nasr Wásil. V čele ši´y je 12 imámů s titulem ájatolláh. Populární byl súdánský myslitel Mahmúd Táhá, který r. 1985 zemřel mučednickou smrtí – diktátor Nijamrí ho dal popravit. Posmrtně byl rehabilitován. Nejhlubší duchovní interpretací Koránu vynikl súfí Abdolkarím Sorúš. Ten kritizuje zneužívání islámu k světským cílům jako např. k terorismu.

Na opačném pólu jsou z Americké univerzity v Bejrútu marxismem ovlivněný filozof a-Azm, íránský literát Alí Daští, který po pádu šáha byl uvězněn a r. 1984 ve vězení zemřel. V západních jazycích mělo anonymní dílo „Proč nejsem muslimem“, jehož předmluvu napsala stejně smýšlející bangladéšská literátka v exilu Taslima Nasrin, značný ohlas.

Ačkoliv Korán sebevraždu odmítá, již koncem 11. století šíitská odnož ismá´ilíja z hradu Alamút v horách severního Íránu vysílala sebevražedné fidáíny vraždit šéfy sunnitských Seldžuků. Tuto techniku zdokonalila palestinská z Íránu podporovaná sunnitská organizace Hamás. Tito palestinští atentátníci bojují za věc práva proti izraelským a jiným okupantům a umírají mučednickou smrtí. Naproti tomu teroristé z 11. září 2001 jsou skuteční sebevrazi, a spáchali zločiny, které islám zakazuje. I únosy letadel a kladení bomb do nich islámské autority odsoudily. Rozšíření terorismu vyvolalo izraelsko-palestinský konflikt. Další vlnu vyvolali alžírští extrémisté ve Francii, financovaní Íránem. Mezinárodní džihád pak Americe vyhlásila bin Ládinova al-Ká´ída. Tento druh teroru pojmenoval Kohák jako „běsnění bezmocných“.

Ne střet, ale partnerství civilizací (s. 168 – 88)

Závěrečná kapitola by stála za přetištění, protože odhaluje kořeny Huntingtonova strašáku. Křižácké tažení proti muslimům zahájil v letech 1989 – 92 teorií o konci dějin i pro USA. Ten je vyvolán údajným vítězstvím liberální demokracie v celém světě. Nebezpečí, které světu hrozí, je podle Jana Pavla II. nedostatek lásky k bližnímu, podle islámu nedostatek spravedlnosti, v terminologii sekulárního humanismu mravní selhávání lidí, kteří své bližní nevnímají jako spoluobčany či partnery, nýbrž jako soky či konkurenty, kteří v praxi mohou být předměty zištné manipulace nebo skryté či otevřené agrese. K tomu jim nahrává mentalita tzv. svobodného trhu.

Dialog a partnerství mezi národy mj. podporuje manifest Mosty do budoucnosti, který přeložil a zveřejnil přední šiřitel Küngových ideí světového étosu Karel Floss. Podle nové optiky mezinárodních vztahů nové paradigma neznamená pozápadnění světa a plytkou modernizaci, nýbrž vzájemné poznávání a oceňování hodnot. Kroky k tomu je zrovnoprávnění všech, vytlačení pojmu nepřítel. Manifest cituje sedm smrtelných hříchů, tak jak je zformuloval duchovní velikán 20. století Mahátma Gándhí: politik bez principů, bohatství bez práce, požitek bez svědomí, vědění bez charakteru, obchod bez morálky, věda bez lidskosti a náboženství bez oběti.

Luboš Kropáček touto knihou dokázal, že je důstojným nástupcem jednoho z nejvýznamnějších arabistů a znalce islámu Aloise Musila (1869 – 1944).

Boris Merhaut

 

 

Vlasta Čermáková:

Jak věřit v Boha?

Bezprizorná, naivní duše,
jako hodná panenka
v koutě sedá
v naději,
že někdo najde ji,
že se jednou vydá?
Černý myslivec nebo mnich?
Hodná, bezprizorná duše,
má neutrální byt -
z jeho oken hledí na svět šedý,
nevědouc, že jí v kleci ptáček ztich.
Nezáří, nestraní, nevolá -
vyšlapanou cestou kluše.
Žití samo pro sebe
je i pro Věčnost uzavřený kruh.
Jak volat do nebe?
Vroucími modlitbami,
upřímnou meditací,
čistými myšlenkami, zpěvem,
pro druhé obětavou prací.

 

Třetí přání

V písemnictví se přísně dodržuje pravidlo, že úspěšný bestseller napřed vyjde v originálním jazyce a pak v překladech. Snad aby poškádlil svého nakladatele, povídkář a unitářský kazatel Richard Fulgham tento obyčej porušil. Když dostal nabídku z Prahy v době, kdy dokončoval své nejobjemnější dílo „Třetí přání“, překvapivě souhlasil s premiérou českého překladu.

Kanál ČT2 pohotově využil jeho příjezdu na křest knihy, aby pro pořad Marka Ebena „Na plovárně“ s tímto šibalsky se tvářícím starým pánem udělal rozhovor.

Málokterý spisovatel měl tak pestrou životní dráhu jako Richard Fulgham. Vystřídal tucet povolání jako kovboj, barman, malíř, sochař, grafik, unitářský duchovní.

M. E. Jak jde dohromady barman s kazatelem?

R. F. Na studium teologie jsem si musel vydělávat. Abych stihl přednášky, zvolil jsem si práci po nocích jako barman. Ředitel semináře mi to nejenže schválil, ale dokonce uznal jako praxi. Tak mám v indexu zaměstnání „barman“ jako právoplatný zápočet. Nebylo to zadarmo. Každé pondělí jsem za děkanem musel chodit a vyprávět mu životní příběhy, které jsem jako barman vyslechl. Víte, nepijáci mají o barech zkreslené představy. Jsou přesvědčení, že se tam potácí a pere banda opilců, ale chyba lávky! Lidem pár drinků pomáhá se uvolnit a vzájemně si povídají, což např. v tramvaji nebo autobuse bývá nepřípustné. Někdy si povídají i s barmanem, jindy najdou ochotného posluchače a pak mi stačilo mít otevřené uši.

M. E. Jak se vaše příběhy dostaly mezi lidi?

R. F. Dříve než byly zveřejněny, kolovaly mezi lidmi. Bylo to něco na způsob samizdatu za bolševické éry. Byl jsem potěšen, když mi je někdo vyprávěl jako svůj vlastní příběh v rozšířené mutaci.

M. E. Dvaadvacet let jste byl unitářským duchovním. Přispívali vaši farníci do vašich námětů?

R. F. Budete se divit, ale jen velmi zřídka. Měli dojem, že by to bylo něco na způsob porušení tajemství ušní zpovědi. Farníci mne v žádném případě na dráze povídkáře nepovzbuzovali.

M. E. Co říkáte kazatelům v televizi?

R. F. Někteří jako Billy Graham si tak udělali ohromnou reklamu. Ale já se bez televize obejdu, žádnou bednu ani nevlastním. Pro vás Evropany je v USA převládající fundamentalismus těžko pochopitelný i jeho zásada, že Bůh potřebuje reklamu. Já naopak soudím, že Bůh hotovost nepotřebuje.

M. E. Byl by vám přijatelný nápis CÍREV – LEGRACE?

R. F. Mně rozhodně ano, ale fundamentalisté náboženství berou jako velmi vážnou věc. Existuje však i církev, která za 25 USD každému vystaví svůj diplom kazatele.

M. E. Živil jste se prý i jako hudebník.

R. F. Ano, byl jsem populární rocker. Kapelu jsme dali dohromady, abychom si vydělávali na vzdělání. Okoukal to můj syn, který vyrůstal na maloměstě v Texasu. Dnes má nejraději vzácný nástroj mandocello o osmi strunách. Nosí černou koženou kombinézu a hrál i v největším gay-klubu v Miami pro 2 000 návštěvníků.

M. E. Překvapil vás úspěch povídek? Jak tyto sbírky vznikaly?

R. F. Když agentka z New Yorku urgovala „Dětskou školku“, nemohl jsem se rozhodnout, co tam dát. A tak jsem jí poslal celou krabici od bot. Sama to dala dohromady a r. 1985 vyšla prvotina pod názvem „Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce“ (Odeon 1991). Prodávala se tak dobře, že za dva měsíce se dostala do čela bestsellerů.

M. E. Žil jste se ženou na hausbotu?

R. F. Celých 20 let a cítil jsem se tam dobře. Ale potom žena řekla DOST, chtěla pohodlí kachličkované koupelny. I já se s lodí rozloučil, dnes píši v horách Utahu 20 mil od lidí, bez elektrického vedení. Tak jako básník Rilke miluji samotu a někdy sám a sám vydržím psát celou noc.

M. E. Co nám řeknete o své knize, kterou jste přijel představit do Prahy?

R. F. Je to román, či přesněji první díl plánovaného románu. První verzi jsem ukládal do dřevěné krabice, v ní byla další krabice potažená látkou a tam byly volné listy kvalitního kresličského papíru. Česká vydavatelka si pospíšila a když udělala svou nabídku, řekl jsem si „Proč ne?“ Román je dobře přeložen a pečlivě vydán.

M. E. Když jste malíř, nelákalo vás si knihu sám ilustrovat?

R. F. V druhém dílu románu opravdu mé kresby budou, ale v klasickém japonském stylu a proto pod pseudonymem. Záměrně jsem se uchýlil k fikci.

M. E. Máte po dvaceti letech psaní a kazatelské dráhy nový seznam zásad?

R. F. Na prvním místě bych uvedl, že v tak složitě propojeném světě mnoha věcem nerozumím. Zajímá mne, o čem jako hudebník kladně přemýšlíte. Kdy asi v hlavě vyvstane písnička? Odpověz mi na otázku, na kterou jsem se nikdy neptal.

M. E. I když čtenáři o vás hodně vědí, myslím, že máte svá tajemství.

R. F. Ano, mám svá tajemství, ale ta nikomu neprozradím. Jsem agnostik. Nedělám si starosti, jak bude vypadat ráj či nebe. Rád bych se chtěl vrátit na zem jako jiná forma života, třeba jako kráva. Nevadí mi, že zemřu. Ale rád bych věděl, co se stane za sto, za tisíc let. Dobře se mi s vámi rozmlouvalo. Jste profík a svou práci děláte dobře.

Děkuji vám za rozhovor.

Ve dnech 2. a 3. února odposlechl Boris Merhaut.

Články z Poutníka č. 7/2005

 

Radost z hledání nebo jistota?

Jistě se vám již někdy stalo, že vás oslovil někdo s pevným nebo dokonce skálopevným přesvědčením ve snaze vám toto svoje přesvědčení předat, získat vás pro svoji víru, náboženství nebo cestu k cíli jasně vytčenému. Dověděl-li se, že jste unitář či unitářka od vás samých nebo od někoho jiného začal vás přesvědčovat ještě více, neboť „přece jde o vaši spásu, vaši duši, vaše štěstí“. Jedině jeho cestou lze toto všechno najít a získat. Jestliže mu řeknete, že se např. domníváte, že duchovní cesta není něco čím se dá v doslovném slova smyslu něco získat a hledání pro vás vlastně nikdy nemá konce, stále něco objevujete nebo se objevovat snažíte, často nechápe o čem vlastně mluvíte.

Považuje takového unitáře za nevěrce, člověka bez naděje na spásu, pekelníka, v lepším případě tápajícího slepce. On přece již prozřel, vy jste ještě zcela slepí. Jen marně a docela zbytečně byste vyvíjeli jakoukoliv snahu předat nebo zprostředkovat mu alespoň představu o své cestě, o vlastní naději. Zjistíte záhy jak nesnadno se taková cesta bez pevného cíle a slibu získat něco představitelného popisuje, jak nesnadno se vyjadřuje unitářská naděje před někým, kdo již předem odmítá vyslechnout cokoliv co není jeho prostředkem cesty ke spáse. Takový člověk se dovědět od vás nic nechce, touží jen abyste vy změnili způsob svého uvažování, hierarchii hodnot a vyjádřili jasně svoje jednoznačné přijetí jím nabízeného vyznání. Vaše „vyznání téměř bez vyznání“ mu nic neříká.

Jste-li unitář a navíc zvědavý, zajímá vás takový člověk, pokládáte setkání s ním za něco co patří k vašemu životu a kladete si otázky různého druhu, vždyť to také patří k vašemu hledání, pátrání, dotazování, objevování. On zamítá, zavrhuje vaši cestu, vy nezamítáte jeho. Tušíte např. že je pro jeho životní putování potřebná, dokonce užitečná. Chválíte jeho víru, náboženství, ale zůstáváte sami sebou, těmi poutníky a často i trošku osamělými hledači. Vaše pátrání a bádání vám patří, kladete si otázky za otázkami, nikde a nikdy spokojeni se svým poznáním neusednete, jdete jako poutník stále dál. Dokonce to může vypadat tak, že nejdete svou životní poutí za účelem dosažení nějaké spásy nebo jistého cíle, ale že jste se vydali na cestu pro radost a krásu té cesty. Vaše nejistota beze strachu z nejistoty je vám milejší než skálopevná jistota dogmatických směrů, vaše věčné otázky jsou vám vodítkem více než hotové odpovědi. Jste unitáři-poutníci a badatelé a stačí potkat podobného a již řeč proudí a také energie setkání a energie přátelství, sdílení, předávání i tichá síla mlčenlivého souznění a vzájemného naslouchání - jste v Unitárii - vítejte. A v září opět na Staňkově 18a.

Pěkný začátek podzimu přeje

Jarmila.

 

Řehoř Nysský:

Jakým jménem tě mám vzývat

Jakým jménem tě mám vzývat,
tebe, jenž jsi nade všemi jmény?

Jaké jméno mám dát tobě,
jenž jsi „nadevším“?
Jakým hymnem vyzpívat mohu tvou chválu,
jakými slovy o tobě mluvit?

Žádná mysl nemůže proniknout do tvého tajemství,
žádný rozum tě nepochopí.

Z tebe pochází veškerá řeč,
ale ty jsi nade všemi slovy.
V tobě počíná veškeré myšlení,
ale ty jsi nad všemi myšlenkami.

Celé tvé stvoření k tobě volá,
to němé i to mluvou obdařené.
Všechno, ať vědomé či nevědomé,
spojuje se k tvé oslavě.

Ty stojíš na konci každé touhy
i nad mlčenlivým usilováním.
Jsi koncem všech vzdechů svého stvoření.
Všichni, kdo znají tvůj svět,
sjednocují se ve zpěvu tvé chvály.

Jsi obé - vše a nic.
nejsi část, ani celek.
Všechna jména jsou ti dávána,
a přece tě nikdo neobsáhne.
Jakým jménem tě mám vzývat,
tebe, jenž jsi nade všemi jmény?

 

Jsem vděčný

Za partnera, který noc co noc pomačká peřiny,
protože není venku s někým jiným.
Za daně, které musím platit,
protože to znamená, že mám stálé zaměstnání.
Za nepořádek, který musím uklízet po oslavě,
protože to znamená, že jsem obklopen přáteli.
Za šaty, které jsou mi trochu těsné,
protože to znamená, že mám co jíst.
Za trávník, který je třeba kosit, okna, která je třeba umývat a okapy, které je
třeba opravovat, protože to znamená, že bydlím ve svém domě.
Za všechny stížnosti, které poslouchám na vládu,
protože to znamená, že máme svobodu projevu.
Za volné parkovací místo, které je až na konci parkoviště,
protože to znamená, že mohu chodit.
Za vysoký účet, který platím po večeři s blízkými,
protože to znamená, že jsem štědrý a že mám někoho rád.
Za únavu a bolavé svaly na konci dne,
protože to znamená, že jsem byl schopný těžce pracovat.
Za otravný budík, který musím ráno vypnout,
protože to znamená, že jsem ještě naživu.
A konečně za tento e-mail,
protože to znamená, že mám přátele, kteří na mě myslí.

 

A ještě něco

Říká se, že člověk potřebuje jen 1 minutu,
aby zjistil, že se mu nějaká osoba líbí,
1 hodinu, aby ji správně poznal,
1 den, aby ji začal mít rád či milovat,
ale potřebuje celý život, aby na ni zase zapomněl.
Přátelství je prostě přátelství.
Pošli tato slova všem, na které nechceš zapomenout.
Pokud toto nikomu nepošleš, znamená to, že stále spěcháš
a že jsi na své přátele zapomněl (alespoň pro tuto chvíli).
Najdi 1 volnou minutu, anebo je to co právě děláš, pro tebe důležitější...?

 

Dvě hliněné nádoby

V Číně měl jeden nosič vody dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu už jen do polovičky.

Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den jen jedenu a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu.

Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka: Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů.

A nosič jí odpověděl: Všimla jsi si, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov.

Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé nádoby. Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je uvidět v něm to dobré. Přeji krásný den všem svým prasklým hliněným nádobám - přátelům.

Brněnským unitářům poslal ing. Josef Pecl.

 

Jarmila Plotěná:

Zelený motýl

Zelený motýl na bílém květu,
nebe má červené okovy,
pár gramů času obětuj létu,
pramínkem jasu ti odpoví.

Zvony sládnoucích hrušek
už odzvání malinám,
lehounci z pampelišek
odlétly bůhvíkam.

 

Daniel Novotný:

DESATERO

I.
všechny přímky
se v nekonečnu sbíhají
v jednom bodě

II.
zkus vytvořit
portrét Všeho
v životní velikosti...

III.
zneužití volání
na tísňovou linku
se trestá

IV.
- voni nevěřej v Boha?
proč mi to neřekli včera
když jsem se jich ptal?
- blázněj? vo šábesu??

V.
neuřezávej si
neuřezávej si
větev stromu

VI.
platí přísný zákaz
resetování a vypínání
jakéhokoliv stroje
v hale i učebnách

VII.
(při překladu této direktivy
došlo k neplatné operaci
na straně básníka
porucha není
na vašem monitoru)

VIII.
microsofte, microsofte...
i Starý zákon
na tebe pamatuje...

IX.
křivé zrcadlo
praskne pod tíhou
deformovaných pravd

X.
MV: /home/other/*: permission denied

 

Kdybych měla své dítě vychovávat znovu

Kdybych měla své dítě vychovávat znovu, budovala bych pro něj nejdřív sebeúctu a pak teprve dům. Prstem bych víc malovala a míň hrozila. Méně bych je opravovala a víc si s ním vykládala. Nedívala bych se na hodinky, ale prostě bych se dívala. Nestarala bych se tak o učení, ale prostě bych se starala. Chodila bych víc na procházku a pouštěla víc draků na provázku. Přestala bych si hrát na vážnou, ale vážně bych si hrála. Proběhala bych více polí a viděla více hvězd. Víc bych je objímala a míň s ním „válčila“. Viděla bych v žaludu častěji dub. Nebyla bych přísná, ale přístupná. Neučila bych je lásce k síle. Ale naučila bych je síle lásky.

Diane Loomansová

 

Prokop Suchomel:

LÁSKA

Je to pramen,
je to řeka,
je to nekonečný ohnivý proud
pramenící v mém nitru,
spalující mne dnem i nocí,
trhající břehy, ničící závory,
jsem to já a už to nejsem já,
je to ve mně a zároveň nikde,
jen hledej Její zřídlo
a nalezneš propast, která mne pohlcuje.

 

Ing. Rostislav Havránek:

ŽIJEME JEN JEDNOU?

Každý má právo, aby si na tuto otázku odpověděl sám podle svých poznatků, přesvědčení a víry, nikdo však nemá právo tvrdit, že jen jeho odpověď je pravdivá a správná.

Soudobá materialistická věda vychází z předpokladu, že jsme jen hmotnými těly, ohraničuje dobu našeho života početím a smrtí.

Totéž činí i dnešní křesťanství. Rané křesťanství reinkarnaci připouštělo. V gnostickém textu „Pistis Sofia“ (Moudrost víry) učí Ježíš své žáky, jak se selhání z jednoho života přenášejí do dalšího. Jeden z nejvýznamnějších křesťanských myslitelů, Origenes, se zamýšlel ve 3. století n. l. v knize „De Principiis“ nad existencí duší, které se vracejí na Zemi. Jeho učení odsoudil Druhý konstantinopolský koncil svolaný císařem Justiniánem v r. 553 n. l. verdiktem: „Hlásá-li někdo vybá­jenou předchozí existenci duší, budiž dán do klatby.“

Přesto i v katolické církvi se objevují náznaky jiného přístupu. Primář MUDr. Teodor Rosinský, hluboce věřící katolík, říká v knize „Človek bytie a umenie“: „Jsou náboženské systémy, kde je samsára, převtělování, základem jejich nauky (buddhismus, hinduismus aj.). Křesťanství uznává jen jeden život. Myslím, že rozhodující budou další výzkumy. Fakta, jak se získají, bude potřebné respektovat, a katolická církev dokázala v minulosti revidovat víc svých koncepcí, které zastávala v souladu s tehdejšími názory, a po potvrzení jiných faktů, tyto po čase přijala (heliocentrický systém aj.). Nechejme věcem jejich přirozený průběh. Z hlediska věčnosti, i v omezeném čase existence hmoty a času, je času dost a nic urychlované není dobré.“

Negativní postoje k reinkarnaci podpořilo v západní kultuře descartovsko-newtonovské paradigma. Vede v industrializovaném světě i ke sklonu zavrhovat všechny formy duchovna jako mylné a zavádějící - i ke sklonu západních vědců držet se jen svého systému „víry“ a ignorovat veškerá pozorování, která jsou s ním v rozporu.

Koncepce reinkarnace a karmy není „vírou“ v pravém slova smyslu. Jde o myšlenkový systém usilující o vysvětlení velkého množství zážitků a pozorování, ať spontánních či vyvolaných v holotropních stavech vědomí, jež může ověřit každý seriózní badatel, který je nezaujatý a má zájem na ověření důkazů. Mnozí, kdo se věnují tomuto výzkumu, mají akademické vzdělání a jejich publikace vzbuzují obdiv. V mnoha případech měli i osobní zážitky, které nemohou pominout.

V přednášce uvádím zážitky St. Grofa, R. Moodyho a M. Foučkové.

Jedním z nejvýznamnějších badatelů je Ian Stevenson, profesor psychologie na Univerzitě ve Virginii, který prostudoval a publikoval přes tři tisíce spontánních zážitků z minulého života dětí, které se v rozmezí tří až osmi let rozpomínají na svůj předchozí život a líčí ho jako život v jiném těle, místě a čase a mezi jinými lidmi.

Uvedu alespoň případ Parmoda Sharma z indického Utarpradéše: Ten ve dvou letech vysvětloval matce, že pro něj nemusí vařit, že má v Moradabadu manželku, která vařit umí. Ve třech letech tvrdil, že je jedním z bratrů Mohanů, majitelů firmy „Mohan Brothers“. Mají velký obchod v Moradabadu a ještě jeden v Sahárapuru. Jednoho dne vyprávěl, že se ve svém minulém životě přejídal tučným jogurtem, onemocněl a zemřel ve vaně. Později uvedl, že nezemřel ve vaně, jen celý mokrý. Stevenson zjistil, že v Moradabadu i Saháranpuru je obchod Mohan Brothers a že jeden z bratrů zemřel na chorobu střev hned po koupeli.

Pojetí reinkarnace se však nemusí omezit jen na představu řetězce inkarnací téže duchovní podstaty rodících se jedinců. (Asi tak, jako když ze spadlého, v zemi rozloženého listí, vyroste na jaře listí nové.)

Zakončím citátem Teilharda de Chardin: „Nejsme lidské bytosti prožívající duchovní zážitek. Jsme duchovní bytosti prožívající lidský zážitek.“ (Dodávám: v tomto - a snad i v jiných světech...)

 

Meditace o světelné pestrosti květů

(Probouzení duchovního jara)

Jas nebe tluče do oken
a z duše žhavé touhou spásat žírnou zeleň jara
spláchnout bolest do kalichů,
pestrých barevností světelného spektra,
když náruč Boží s nebeského trůnu vrhá květy dolů.
Křišťál zvoní sluncem s pamětí kosmických ohňů růží.
Barevné lampy květů osvěcují magická kouzla dychtivých retů.
Šeříky proniká do nitra zalykání slasti červnové noci...
Sníš i s rozbřeskem, který šplhá po úsvitu?
V záři světla rozsvícený strom - ženich je Boží duch
a nevěsta je duše světlem oděná dychtivá sladkého polibku...
V astrální síti hvězd již není žádné snění.
Utrhni svatební ratolest - staň se její vůní -
pohleď, jak žhavý a svatý plamen v ní hoří.

Prožitky chvění napjatého k nebi, kde se láska rodí...
Neváhej k rozkvetlé jabloni přikročit
nasávat vůni borovic
a narcis ti vypoví blízkost mileného.
Cítíš doteky Bohem milovaných květů?
Nasávej dychtivě nektar šeříkových retů...

Uchvácená tvá duše barvami, vůní i tvary
touží ulehnout v objetí horoucím
s anděli na stráni...

Hle, petrklíč nám v naději otvírá nebeské brány
a zvonky zvoní k svatému požehnání.
Pivoňka svatodušní spojuje toužebným dechem nebesa a zemi.

Vždyť vinař je Bůh, Ježíš vinný kmen
my zelené ratolesti v něm -
příslib krás v božích zahradách je duchovní rodokmen.

Miluše Šubartová

 

David Maxa:

Co je to domov

Slovo domov má pro každého jiný význam. Někdo vnímá domov jako svoji rodnou zemi, někdo jako město, ve kterém žije a někdo jako dům nebo byt, kde bydlí.

S významem slova domov je úzce spojena historie. V pravěku lidé jako svůj domov považovali kmen nebo tlupu, ve které žili a domov pro ně tvořili lidé okolo nich. Když zanechali kočovného způsobu života a usadili se ve městech nebo vesnicích, domov pro ně tvořil architektonický vzhled města, také přírodní vzhled a podmínky. Ve středověku byl také rozšířen kočovný život. Lidé se stěhovali kvůli finanční situaci, která nebyla rovnoměrná a stálá. V období Národního obrození brali lidé jako svůj domov celou vlast. Tam, kde se mluvilo česky, byli doma. V dnešní době má slovo domov snad nejvíce významů v historii.

Dnes je závislost na domově každého jiná. Někomu dělá velký problém přestěhovat se a někdo to bere jako běžnou záležitost. Asi skutečně záleží na tom, co pod slovem domov pociťuje. Lidé, co hodně cestují (např. kvůli práci), pod slovem domov rozumí to, kde teď zrovna bydlí a pro ty, kdo jsou ve svém domově každý den, je nepostradatelnou součástí jejich života. Už jsem se zmínil, že v období Národního obrození znamenal domov pro lidi jejich vlast. Dnes je těchto lidí velmi málo. Proč? Každý den ve zprávách vidím spoustu násilí, vražd, loupeží atd. Takový člověk si řekne: „Proč bych měl za svůj domov považovat to prostředí, kde je tolik nenávisti?“ Tak právě proto dnes většina lidí považuje za svůj domov právě to prostředí, kde bydlí a kde má lidi, kteří ho mají rádi. Tak se nám vynořuje další význam slova domov. „Oáza klidu“. Ve svých představách člověk okolí mimo domov bere jako poušť a nebo naopak krajinu plnou bouří a neklidu. Každý, kdo k tomu přispívá, by se měl zamyslet nač mu to je, že trápí ostatní lidi.

Pro mě domov znamená okolí mých blízkých. Neumím si bez nich domov představit. Oni jsou tím, co utváří pocit domova a bezpečí. Mám je moc rád. Zpěv mé maminky, která se rozezpívává do divadla, přepilná starostlivost mé babičky a vrčení holicího strojku mého dědečka i štěkot našeho pejska Maxičky a mnoho jiných věcí a maličkostí tvoří můj domov. Bylo by velice těžké se přestěhovat, protože jsem na svůj domov hodně zvyklý. Říká se, že nějací lidé do svého domova vloží kus sebe sama a jejich domov se promítne i v nich. Potom je pro ně velice těžké se od něj odtrhnout, protože tam zanechají kus sebe. Přestože jsem říkal, že můj domov utváří moji blízcí, tak i oni zanechávají v našem bytě kus sebe a proto mám už pouhou zeď svého domova rád. V podstatě je tento byt úzce spjat s nimi. Lidé, kteří ztratí svého blízkého člověka, jako například já, pocítí změnu i ve svém domově. Mám mockrát pocit, že je tu můj tatínek stále se mnou a někdy mám pocit, že slyším jeho komentáře k tomu, co udělám. Člověk, který ztratí někoho blízkého, má někdy pocit, jako by se přestěhoval, ale vyjádřit tento pocit je velice těžké.

Mít domov - toho by si měl každý vážit, protože nejen lidé, kteří si ho nemohou dovolit z např. finančních důvodů, jej nemají. Nemají ho i lidé, kteří si ho sice mohou dovolit, ale nemohou ho nalézt psychicky. Nezáleží na tom jak luxusní nebo jak velký domov máme, záleží na tom, jaký si ho sami uděláme. Musíme si svého domova vážit, protože lidé, kteří si ho neváží, si neváží sami sebe a nebo naopak si váží jen sami sebe přehnaně a mají rádi jen sebe. Domov jsou vlastně naši blízcí a tím se ukazuje, že prvořadější, než mít dům, je mít lidi, kteří vás mají rádi. Já jsem vděčný za to, že je mám.

Slohová práce žáka 8. A Speciální školy pro rozvoj talentu v Praze 5.

 

Stanislav Grof:

Holotropní vědomí

V knize „Holotropní vědomí“ se St. Grof dotýká i problematiky karmy a reinkarnace. Říká: „Náš současný život je součástí kontinua, které může sahat daleko do předchozích životů a velice pravděpodobně bude zasahovat i do mnoha dalších.“ Dále uvádí svůj vlastní zážitek z Pečorské Lávry a z pozdější regrese (volný citát):

V roce 1961 jsem zjistil, že návštěva Pečorské Lávry není součástí našeho pro-gramu a začal jsem pociťovat silný nepokoj. Rozhodl jsem se, že ji navštívím sám. Kráčel jsem bludištěm katakomb, lemovaných mumiemi mnichů, kteří tu po několik staletí žili a umírali. Kostnaté ruce, potažené kůží, jež se lety změnila na hnědý pergamen, byly sepjaté jakoby v modlitbě.

Jak jsem si tak zvolna razil cestu katakombami, měl jsem zcela konkrétní pocit, že toto místo důvěrně znám. Dokázal jsem předvídat každé odbočení a každou novou prostoru. Pak jsem narazil na mumii, která měla ruce v podivné poloze - nebyly sepjaty k modlitbě jako u ostatních mumií. Prožíval jsem vlnu emocí, které vycházely z hloubky mé bytosti.

Po návratu z Ruska jsem byl i nadále zaměstnán vzpomínkami na katakomby a zvláště svými podivnými reakcemi na mumii, kterou jsem tam spatřil a která neměla sepjaté ruce.

O mnoho let později, když jsem pracoval v Marylandském středisku psychiatrického výzkumu, pozval ředitel ústavu na návštěvu Joan Grantovou a jejího manžela Dennyse Kelseyho, dvojici z Evropy, která byla známa svou novátorskou hypnotickou terapií.

Joan měla schopnost uvést se do lehkého hypnotického transu a prožívat epizody z jiných dob a míst, které měly charakter vzpomínek z minulých životů. Dennis byl psychiatr a hypnotizér.

Problém, na němž jsem chtěl s nimi pracovat, se týkal konfliktu, který jsem občas pociťoval mezi smyslností a duchovnem.

Dennys mě zhypnotizoval a požádal mě, abych se vrátil v čase nazpět do doby, kdy tento problém začal. Najednou jsem se stal ruským chlapcem, stál jsem v ob­rovské zahradě a pohlížel na honosný dům, který - jak jsem si uvědomoval - byl mým domovem. Uslyšel jsem jak mi Joan jakoby z velké dálky říká: „Podívej se na balkon.“ Aniž bych se podivoval nad tím, jak ví, že se dívám na dům s balkonem, splnil jsem její přání. Na balkoně jsem v houpacím křesle uviděl starou ženu se zmrzačenýma a pokroucenýma rukama. Věděl jsem, že je to moje babička, a pocítil jsem k ní příliv lásky a soucitu.

Náhle se scéna změnila. Byl jsem na ulici v sousední vesnici a cítil jsem, že prostý život mužiků je vítaným únikem z přísného životního stylu mé bohaté rodiny. Pak jsem se ocitl v dílně kováře. Před žhoucí pecí stál svalnatý muž a kladivem bušil do rozžhaveného železa. Náhle jsem pocítil prudkou bolest v oku. Tvář se mi zkroutila v bolestné křeči. S hrůzou jsem si uvědomil, že mě kus žhavého železa zasáhl do tváře a ošklivě popálil.

Prožíval jsem emoční bolest hrůzně znetvořeného dospívajícího chlapce s agonií sexuální touhy, kterou nelze uspokojit, a plného hořkosti z opakovaného odmítnutí děvčaty v důsledku odpudivých jizev. Ze zoufalství jsem dospěl k rozhodnutí stát se mnichem a skončil jsem v Pečorské Lávře. Postupem let se mé ruce znetvořily. Byl to důsledek artritidy či hysterická reakce modelovaná dle nemoci milované babičky?

Poslední scéna z tohoto sezení byla scéna, kdy mě ukládali do rakve při stěně katakomby. Znetvořené ruce nebylo možné spojit k modlitbě, jako symbolu úspěšného závěru mého mnišského života, který představoval hořký útěk od smyslnějšího života, po němž jsem toužil.

Když se sezení blížilo ke konci, rozplakal jsem se, přemožen směsicí hněvu, žalu a sebelítosti. Pak jsem si uvědomil, že mi Joan masíruje ruce. Pociťoval jsem, jak se mé prsty uvolňují a ztrácejí křečovitost a pokroucenost. Joan mi vzala ruce do dlaní a spojila je do univerzálního gesta modlitby. Projel mnou pocit usmíření - a od té chvíle jsem již nikdy neprožíval konflikt mezi smyslností a duchovnem.

Ing. Rostislav Havránek

 

Dr. N. F. Čapek

Původně baptistický kazatel, novinář, redaktor Nového lidu v Brně, byl seznámen s americkými unitáři paní Charlottou Masarykovou a prof. T. G. Masarykem, kteří jej v r. 1910 pozvali na kongres Mezinárodní společnosti Svobodně věřících - později přejmenované na Mezinárodní asociaci pro náboženskou svobodu (IARF). Kongres, který se konal v Berlíně umožnil Čapkovi setkání s významnými americkými unitáři, s mnohými navázal přátelské vztahy. Za pobytu v USA před první světovou válkou se stal Čapek unitářem, ačkoliv jak říkal, znal již dříve dílo Emersona a inspiroval se našimi spisovateli a básníky (O. Březinou, J. Zeyerem, Sv. Čechem). Roku 1921 se Čapek s rodinou vrátil do nově vzniklého Československa a v roce 1922 založil unitářsky orientovanou Společnost svobodného bratrství a v roce 1930 Náboženskou společnost čs. unitářů.

České unitářství, jak je chápal bratr dr. Norbert F. Čapek, vychází z prvotního nedogmatického křesťanství, váží si tradice českobratrské (zejména Jana Amose Komenského), navozuje na Emersonův a Parkerův transcendentalismus, právě tak jako monismus východních nauk. Zdůrazňuje tedy Jednotu Boží (Unitas Dei), kterou chápe jako jednotu veškerenstva. České unitářství chápe jednotu života v tom nejvlastnějším ekologickém přístupu a vede nás k úctě k veškerému životu. Tato úcta se odráží v úctě člověka k člověku a snášenlivosti v mezilidských vztazích. Radostná vděčnost životu za všechny dary je při tomto přístupu pro Čapka přímo typická. Písně a promluvy Čapkovy jí byly přímo prodchnuty. V lednu r. 1926 hovořil v českém rozhlase na téma: „Umění násobit radost“. Toto umění prodlužuje život a obohacuje stejnou mírou dárce radosti i obdarovaného. Ve vzácné knize Nálada a její vědomé tvoření, z níž budeme v Poutníku přinášet úryvky je radostí prodchnuta téměř každá stránka.

Jarmila Plotěná

 

N. F. Čapek:

Nálada a její tvoření

II. vyd. P., Unitaria, 1930, s. 27 - 35.

NÁLADA RADOSTI

O ničem tak rád nemluvím a nepíši, jako o radosti; jak ji rozmnožit, jak smutky odehnat a někoho potěšit. Ostatně smutná, pesimistická filozofie a škarohlídské, pošmourné náboženství nikdy nevychází od lidí zdravých. Byly to vždy osoby postižené chorobou duševní neb tělesnou, které vymýšlely naříkavé náboženství a světobolné systémy myšlenkové. Pro jejich zatvrdlá játra a seschlé ledviny a neduživý žaludek a nebalancovanou mysl mají prostí lidé soužiti se myšlenkami, vydávanými za zjevené! Láskou zklamaný a zahořklý starý mládenec vystoupí v póze proroka se zakyslým životním názorem, aby učil jarou, životem kypící mládež, jak žít, aby byla šťastnou!

Jak snadné strhnouti slabého k malátnosti, jak lehké smutného zatížit novými smutky, jak vábivé pro duchovně marnivého nahnati bázlivému více strachu!

Čím více některé náboženství si libuje ve strašení, v nemocech a smutcích, čím více je pěstuje a odůvodňuje, tím je nižší, chudší, zpátečnější.

Zkušebním kamenem vyššího náboženství je zkušenost, že ono bázeň odnímá, ze smutků vyvádí a nemoci uzdravuje. Oč je někde více radosti, ozdravujícího ovzduší, vzájemného soucítění a probouzení všech dobrých sil v člověku, o tolik více je tam pravého náboženství, bez ohledu jak mnoho se tam mluví či nemluví o Bohu.

Náboženství, je-li pravé, musí svítit a hřát a k životu probouzet. Prastará moudrost v biblické knize Přísloví dobře praví: že „srdce veselé občerstvuje jako lékařství, ale duch zkormoucený vysušuje kosti“. Byť sebe více nových léků lidé navymýšleli, přece nejlepším lékem zůstane vždy veselost a největším zabijákem lidí smutek a strach.

Veselost jest nálada, spojená s jistými sugestivními ideami, a proto se vyplácí, že mezi všemi náladami působí nejblahodárněji na zdraví těla i duše.

Mám ovšem na mysli kvalifikovanou veselost, která ve svém jádru je mravná a povznášející.

Známe-li správnou cestu k vydatné veselosti, totiž určitými sugescemi, budeme si toho poznání o tolik více vážit, oč lépe poznáme, jak působí svým vlivem na celý náš organismus.

To platí tím více, jestli rozšíříme význam veselosti na příbuzné nálady, jako radost, nadšení, smělost, důvěru, spokojenost. Nepřáteli veselosti, a tím i duševního a tělesného zdraví, jsou smutek, starosti, stísněnost, nedůvěra, nespokojenost. Každý komplex, který se v našem podvědomí vytvoří, je zabarven některou z těchto nálad.

Veselá, radostná, příjemná nálada je nejúčinnějším životním elixírem, neboť probouzí k vydatné činnosti ony orgány a funkce našeho těla, které pracují nejvíce k obnovení síly a k udržení zdraví a svěžesti.

Čím podrobněji studuji složení a funkce lidského organismu ve spojení s celým životem, tím silnějšího nabývám přesvědčení, že člověk je učiněn pro radost, lásku a naději. V každém jiném ovzduší zakrňuje, hyne a umírá.

Nejednou jsem se zabýval ideou vytvořit stanici pro pěstění dobré nálady. Byla by nejprv určena pro duševně sklíčené a pro ty, kteří žádnou medicínou se nemohli uzdravit. O nic bych tam tolik nepečoval, jak o dobrou náladu, o láskou prosycené ovzduší, o vytvoření poměrů, ve kterých se volně dýchá, kde smích zvoní, kde paprsky září ze slunečných tváří, kde člověk důvěřuje přítomnému v sobě Bohu. Tam by se děla „zázračná“ uzdravení. Tam by jen tenkrát bylo vidět smutnou tvář, když by někdo musel se loučit, protože bychom ho považovali za dost silného a schopného, aby zdraví a veselost šířil dál.

Veselá nálada má vliv na činnost žláz. K udržení svěžesti a zdraví je potřebí, aby tyto žlázy vyměšovaly se v jistém množství a v jisté jakosti. To vše způsobuje dobrá nálada.

Ještě větší vliv má veselost na trávení. Jako vkusně prostřená a chutně upravená jídla, tak a ještě více působí na činnost žaludečních šťáv veselá mysl. Žádné koření není tak účinné jako to, které je smíseno s veselostí. O prvních křesťanech stojí v bibli, že přijímali chléb svůj s potěšením, s radostnou náladou. Tuto starokřesťanskou ctnost třeba pěstit namísto trápení, které zadrhuje hrdlo, sužuje žaludek a vysušuje všechny šťávy.

Dále má veselost příznivý vliv na oběh krve. V Americe mají přísloví, že člověk je tak starým, jak staré jsou jeho tepny. Zdraví tepen závisí na tlaku krve. Dnes máme přístroje, kterými lze přesně a kdykoli měřiti tlak krve. Pokusy bylo zjištěno, jak silně při trápení a strachu stoupá tlak krve a jak opět klesá na zdravý stupeň, jakmile nastala nálada mírné veselosti.

Nějak nemírně vystupňovaná bouřlivá veselost není ovšem tou ideální veselou náladou, o kterou se jedná. Jsem si však jist, že každý se spokojí s tou mírnou veselostí, která si občas povyskočí, aniž jí napadne vyskakovat celý den do stropu. Ostatně tvář je nejlepším ukazatelem pravého stupně veselosti: dokud tahy zůstávají ušlechtilé, dotud jsme to nepřehnali.

Jaký vliv může míti veselá nálada na svalstvo, měl jsem příležitost pozorovat u jedné paní. Ač byla velká a silná, velmi špatně chodila; hned ji nohy bolely. Nic nemohla zvedat, naříkala si na slabost srdce. Dost se nadoktorovala, všelijaké pásy nosila, botky musela míti zvlášť dělané - nic platno. Říkávala, jen kdyby s dětmi se nemusela zlobit, kdyby muž za něco stál, kdyby aspoň pořádnou služku mohla najít a tak dále.

Vynašel jsem, že tato žena od rána do večera z rozčilení takřka nevycházela, že na svém srdci nosila tisíc vlastních starostí, většinou zbytečných, a k tomu ještě starosti celého sousedstva. Nebylo lehko ji přivésti k poznání sebe - ale stalo se. Několik silných, často opakovaných sugescí, to byl začátek. Jakmile milá paní se přesvědčila, že její spása je ve veselé náladě, probudila v sobě všechny zdroje humoru, zanevřela na starý, naříkavý a zlostný způsob života, začínala den s písní a usínala s úsměvy na tváři. A čím lépe se jí vše dařilo, tím více přidávala - až i několik sousedek pořádně nakazila. A co je na tom nejlepšího: mohla běhat, mohla zvedat břemena, mohla s chutí se najíst, mohla chodit v obyčejných botách, a xantypské rysy v její tváři za krátký čas se tak změnily, že nebyla k poznání.

Vím o člověku, který si chtěl zoufat nad tisícerým příkořím a neporozuměním, ale zvítězil sám nad sebou a řekl si: „Rozhodl jsem se pro smích. Co zmohl pláč, zmůže i smích a ještě daleko více. Nerozhodl jsem se býti veselým, poněvadž veselost by byla neškodnou zbraní. Rozhodně nikoli. Veselost je nejstrašnější zbraní. Mé vážnosti může nepřítel odolati. Před mým smíchem neobstojí. - Měl jsem volbu zbraní. Volil jsem veselost. Veselost dosahuje mnohem dále než zoufalství. - Veselost nemá nikdy zraněných nohou. Nezná stáří, nikdy se neohlíží zpět. Vždy je vázána na dnešek a zítřek. - Veselost je filozofie. Zříká se malého zisku ve prospěch velkého. Vidím, že lupiči se posmívají tvému uslzenému pronásledování. Ale dáš-li pozor, uvidíš, že uposlechnou mé smějící se výzvy, aby se vzdali. Smích vniká do svalů tvé paže. Proudí tvými žilami. Posiluje tvou mysl. Dodává tvé lásce účinnosti. Jen smích. Jen píseň. Když jsem přišel na rozcestí, volil jsem veselost. Od té chvíle mám slunce na cestě. A před sebou mohu viděti oblohu. Spravedlnost.“

Smích nemusí býti lehkomyslným, nemusí býti posměchem, nemusí vylučovati hloubku myšlení a cítění, ba naopak, dějiny potvrzují, že nebylo génia, aby při něm nebylo humoru. A v tom smyslu rozumějme i dalším hymnám na smích od Horace Traubela v jeho „Burcování ze spánku“.

„Chci se smáti. Nerozumějte mi falešně. Smáti. Proč bych si nechal zkaziti dobrý rozmar tímto bojem. Myslíte, že dobrý rozmar je slabost? Dejte pozor. Dívejte se, povolím-li ve svém dobrém rozmaru. Což nevíte, že ve smíchu jsou skryty nejkrutější zbraně? Celé moře mám za svým smíchem. A můj smích zdrtí všecky piráty. Chci být vesel. S písní na rtech chci jít v boj. To neuškodí boji a mně to pomůže. A pro účele tohoto válečného tažení konám vše, co mi může pomoci. Svým smíchem mohu zničiti deset tisíc posměvačů. Dobře namířený smích povalí měst­skou hradbu. Poctivému smíchu neodolá žádná nespravedlnost. Zhasněte slunce. Budu se přece smáti. A můj smích postaví opět slunce na jeho místo. Nenahlížím, proč by mne měl učiniti ničemným pokus, abych šířil blaženost. Proč nemám býti cestou stejně šťasten jako u cíle? Pomůže to něco cíli, budu-li pobíhati s žalostnou tváří? Nepravím, abys nasadil si veselou masku. Pravím, že máš býti opravdu veselým. Já jím jsem. Neboť vidím příchod dobré doby. A vypůjčuji si již u její předzvěsti.

Pojď. Proč se chceš mořiti zármutkem? Jsi majitelem nespočetného bohatství. Koříš se ideálu. Máš sny. Vidíš nový svět, do něhož brzy vstoupíme. Proč se chceš poddati zármutku? To přenech jen ostatním; lidem, kteří myslí, že svět musí zůstati takovým, jakým je; kteří nevidí východu slunce. Kteří nejsou schopni hleděti kolem žádného rohu, přes žádný pahrbek, žádným stínem. Ale my, co se nás týče, můžeme býti plni nadšení. Měli bychom denně jíti se zpěvem k práci. Styděl bych se, kdyby mi scházel znamenitý optimismus mé víry. Styděl bych se, kdybych ukázal nejmenší příznak únavy, nejmenší stopu zoufalství. Nepláči nad svou prací. Nejvýš snad slzy radosti. Podnik, jehož jsem se podjal, vynáší již teď bohaté úroky, že se nepotřebuji strachovati o svůj kapitál. Nenávidím pohledu na bázlivé revolucionáře. Takovým lidem pravím: ‚Patříte do jiného tábora.‘ Rád vidím, když revolucionář ubírá se vpřed lehkým krokem. Ba, též s lehkým srdcem. Právě jako by se mělo vyplniti všechno již zítra. Jako by se vše vyplnilo již dneska. Pro člověka ryzího zrna stává se ideál pravdou v okamžiku, kdy mu vzejde. Opravdový člověk nenechá nikdy ideálu čekati. Uchopí jej. Drží si jej pevně. Nepůsobí mu námahy, aby se pevně držel svého ideálu. Jeho ideálu působí to mnoho námahy, aby s ním udržel krok. Zpívá. Je šťasten. Život blíží se k němu s plnou náručí.“

 

Gary Snyder:

Místo v prostoru

Etika, estetika a vodní předěly. Praha, Maťa, Dharmagaia 2002. Nové trendy sv. 11. 227 - III str.

Zatímco Snyderův předchůdce John Muir, iniciátor Sierra klubu, byl romantický milovník divoké přírody, Snyder k ní přistupuje filozoficky mnohem fundovaněji. Důkazem je tento soubor dvaceti esejů z 90. let, v nichž představuje „buddhistickou, poetickou a ekologickou výzvu k celistvému morálnímu myšlení a konání“. Tematicky tak navazuje na předcházející soubor esejů „Praxe divočiny“, která vyšla ve stejné sbírce jako sv. 5 r. 1999.

Autor klade vysoké nároky na čtenáře, nutí jej o každém námětu přemýšlet. Předpokládá, že vlivem první, akčnější sbírky esejů čtenář natolik vyzrál, že bude schopen strávit náročnější úvahy, rozčleněné do tří oddílů: Etika (s. 7 - 75), Estetika (s. 77 - 153) a Vodní předěly (s. 181 - 227).

ETIKA

North Beach: Každé hnutí potřebuje ke svému růstu domov, kulturu tepla a vlhka. Pro beatníky a jedince odmítající konzumní způsob života majoritní společnosti takovou Mekkou se stala přístavní čtvrť San Franciska North Beach. Sanfranciská básnická renesance se datuje od roku 1955, kdy za Synderem přijel z Východu Allen Ginsberg s iniciativou básníka Rexrotha uspořádal v malé galerii čtení poezie. Úspěch akce byl senzační a čtení „best generation“ se opakovalo. Tato generace byla vzdělaná, ale odmítala jak akademickou kariéru či účast na vládě, tak podnikání a žádostivost zisku. Živili se manuální prací jako dělníci na železnici či silničáři, dřevorubectvím, prací na statku, překládáním nákladů. Veřejnost buď zuřila nebo záviděla těmto jedincům, kteří ve jménu svobody zavrhli americký způsob života a dávali přednost dobrovolné skromnosti. Nevlastnili auta, televizory ani rádia, nosili oblečení z výprodejů. Jejich drogou je levné červené víno a indické konopí marihuana, kterou paďouři závislí na tvrdém alkoholu a tabáku se snaží udržet mimo zákon, ač mnoho lékařů i psychologů dokázalo, že „tráva“ (Grass) nevytváří závislost. V Americe tato alternativní kultura má mnoho zastánců: Walta Whitmana, H. D. Thoreaua i příslušníky minulé generace, mezi něž patří Robinson Jeffers, William Carlos Williams, Keneth Rexroth, Henry Miller a D. H. Laurence. V dějinách lidstva to není nic nového, svým souborem hodnot navazují na pospolitosti Esejských v Palestině, původní křesťany, gnostiky, středověké kacíře, bratrstva islámských súfiů, skupinky čínských taoistů a buddhistů směrů zen a šin. Podrobněji o této generaci pojednává antologie „Nová americká poezie 1945 - 60”, kterou pro Grove Press sestavil Donald Allen.

Lesní správa v USA používá jako logo k prevenci požárů medvídka Smokeye s širákem a rýčem. Inspirován kultem medvěda prehistorických náboženství, Snyder ho velebí v „Medvědí sútře“ jako bódhisattvu, ze soucítění jednajícího v zájmu celého stvoření. Sútra jako leták byla rozdávána r. 1969 v San Francisku na Konferenci o divočině. Nosným referátem tam byly „Čtyři změny“, které připomínkovali nejvlivnější činitelé alternativní kultury. Optimální populace by byla polovina dnešního stavu, mezinárodním zákonodárstvím je třeba zdanit znečišťovatele, zlikvidovat konvenční i jaderné zbraně, vynutit recyklací odpadů, podporovat ekologické zemědělství bez agrochemie. Přetechnizovaný život nesvědčí lidskému genofondu. Proto je třeba rozvíjet jen šetrné technologie, tichou dopravu a energeticky šetrné komunikace. Největší hrozbou je pokles biologické rozmanitosti. Potřebujeme duchovně orientované vzdělávání, které dětem bude vštěpovat vzájemnost a propojenost života a rozvíjet biologicky a ekologicky podloženou etiku neubližování.

ESTETIKA

Nic lépe nevyjadřuje rovnováhu mezi trojjedinosti lidství, ducha a přírody než klasická čínská poezie. Tak Š´ťing (5. st. př. Kr.) dává člověku pohled na mimo-lidské. Poezie bývá považována za podvratnou, protože zesměšňuje nadutost a okázalost vládců a jejich klik. Odhaluje, jak mocipáni zneužívají jazyk a jak budují své ničemné mytologie.

Příběhy kmene Ainů ze severního Japonska ukazují jednotu lidí, kopců a řek daného místa. Popisují obdivuhodně vzájemně se podporující soustavu, skládající se z miliónů podsystémů. Není to pouhá potravinová továrna, kde jeden druh je potravou druhých. Tento podpůrný systém je navíc záhadně krásný. Tak zbytek vymírajících Ainů nám ukazuje, jak žít na naší planetě Gáji jako celku.

Jazyk a jeho síla je mnohem širší než tzv. oblast spisovného jazyka. Svět je chaotický, ale jazyk jej uspořádává a kultivuje. Nezapomínejme, že gramatika jazyka pochází od naší velké Matky přírody. Jazyk je součástí našeho těla a je vetkán do vidění, cítění, dotýkání se i snění stejnou měrou jako z neurology lokalizovaného řečového centra v mozku. Nepotřebujeme pořádat takzvaný chaos: řád a svoboda nestojí ve vzájemném protikladu. Důvěřujeme sotva viditelným stopám přírody. Vzdejme se role „pána“, buďme jen člověkem hrajícím si na hřišti světa. (s. 159)

VODNÍ PŘEDĚLY

Povodí je celkem, jehož hranice jsou neoddiskutovatelné. Pro povodí jsou města a přehrady nedůležité: voda si vždy najde svou cestu dolů. Prohlášení týmu správců veřejných pozemků v Kalifornii nás vyzývá, abychom „překonali současné snahy zaměřené na ochranu jednotlivých lokalit, druhů a zdrojů... a chránili a spravovali rovněž ekosystémy, biologická společenství a krajiny“. Vytipovali v Kalifornii, kde 50% území je ve veřejné správě, 11 regionů jako sanfranciský záliv a Sierru. Mocipáni, dřevaři a těžaři na to reagovali pamfletem „Biodiverzita nebo nové pohanství?“, kde novodobí křižáci pranýřovali záměr snižovat hodnoty lidského života na úkor bioregionálního uvědomění, které klade větší důraz na kameny, stromy, ryby, rostliny a zvěř. Nejoriginálnější pasáží je výzva k vytváření „bioregionálních rad“, které by měly mít rozhodující slovo při změnách územního plánu. Jako model může sloužit Institut povodí řeky Yuba, nezisková organizace, která s Lesní správou spolupracuje na selektivním průklestu katastru Iniminského lesa. Snyderova žena Carole v křovinách Kitkitdizze řídí projekt odchytu a kroužkování stěhovavých zpěvných ptáků. Vysazují se vrby vhodné k výrobě košíků, kterou provozovali původní indiáni Kalifornie. Občasný odprodej borových kmenů bude příjmem hrstky obyvatel, kteří si budou přivydělávat prací v lese. Splní se Garyho sen, že vznikne civilizace zušlechťující divočinu? Odpověď nám může naznačit sborník, který přátelé Garyho Snydera v květnu 2005 vydali k jeho sedmdesátinám. Doufám, že se brzy dočkáme českého překladu.

Boris Merhaut

 

Abú Hámid al-Ghazzálí:

Zachránce bloudícího

(Z arabštiny podle vydání dr. S. Dughajma, Bejrút 1993, přeložil Luboš Kropáček.) Praha, Vyšehrad 2005. Edice Krystal. 112 stran.

Tento vlastní životopis islámského filozofa, teologa a mystika je svým významem často přirovnáván k Vyznáním Sv. Augustina. Al-Ghazzálí, v Evropě známý v latinské podobě jako Algazel (1058 - 1111) se narodil v íránském Chorásánu, odkud ve středověku pocházela řada vynikajících islámských učenců a myslitelů. Talentovaný student teologie si vytyčil jako cíl seznámit se se všemi školami hledačů pravdy. Učenec Šahrastání jich vyjmenoval 73. Začal scholastikou a v jejím duchu sám několik traktátů sepsal. Zjistil, že jejím účelem je uchovat sunnitům jejich doktrínu, tj. uchránit ji před kazy. Tato věda kalám, odhalující rozpory v názorech protivníků, dychtivého hledače Alláha neuspokojila, takže se pustil do vědy filozofie (falsafa). Vynikl v ní, takže byl povolán na proslulou univerzitu v Bagdádu, kde měl za úkol výuku tří set posluchačů. Rozlišoval tři druhy filozofů: materialisty, kteří jsou kacíři, naturalisty, zkoumající živočišný a rostlinný svět, a teisty, k nimž patří Sókrates, Platon a Aristoteles. Jejich interpretací vynikali Ibn Síná a al-Fárábí.

K vyvrácení jejich omylu al-Ghazzálí sepsal knihu „Vyvrácení filozofů“. Napadl i utajované Bratrstvo čistoty, rozšířené v irácké Basře a jeho traktáty v duchu esoterického učení, ovlivněné Pythagorovou symbolikou čísel.

 

O SÚFIJSKÝCH CESTÁCH

„Když jsem se vypořádal s vědními obory, zaměřil jsem veškerou pozornost na súfíjskou cestu, která směřuje k vyprázdnění srdce od všeho kromě vznešeného Boha (dhikr)... Tato cesta znamenala vyhýbat se všem poctám i bohatství a prchat od svazujících zaměstnání a vztahů.“ Súfíové chápou modlitbu jako vystupňované účastenství srdce, vzbuzující mystické stavy (hál), které vyvolávají radikální změnu chování. Po deseti letech této praxe této praxe byl al-Ghazzálí pokládán za jednoho z přátel Božích (awilijá).

K výuce se vrátil až r. 1106 na naléhání vezíra Sandžarova a přednášel střídavě v Níšápúru, v súfijském klášteře v Túsu a na bagdádské madrase Nizámíja. Důraz přesunul na vlastní mystickou zkušenost. Nejvýznamnějším jeho dílem je čtyřdílný soubor „Oživení věd náboženských“, které má pro islámskou teologii podobný význam jako Summa Tomáše Akvinského.

Profesor Kropáček se v překladu opírá o nejstarší rukopis, který vznikl 2 roky po autorově smrti. Přihlížel i k modernímu překladu anglickému, který dal k dispozici Muhammad Abulayah. Kropáčkův překlad je co nejdoslovnější. Oceňujeme, že pro srozumitelnost do hranatých závorek doplňoval některá vysvětlující slova či termíny. Vynikající úroveň má krátký doslov.

Boris Merhaut

 

Poutník č. 8/2005

Ze sutin povstalo

Není dovolená jako dovolená. Společný pobyt unitářů v Novohradských horách měl spíš charakter ideálního společenství, spoluprožívání a sdílení zážitků než prázdninového odpočinku v běžném slova smyslu. Název duchovní společenství zde tentokrát nezní hluše, ale vystihuje přesně a obsažně atmosféru celého týdne od prvého dne 27. srpna do dne loučení a odjezdu 3. září. Místo našeho setkání, klášter servitů v Nových Hradech bylo přímo stvořené pro skupinu lidí, kteří přijeli bez jakýchkoliv křečovitých očekávání, typických pro dnešní komercí honěný svět, přijeli prostě být spolu i sami se sebou a s tím krásným místem a přírodou. Přijeli jsme bez světských ambicí, pouze s radostným trošku dětským těšením se na sebe, přijeli jsme být a nikoliv něco získat ve smyslu vlastnit neboli mít. Krásné místo to poznalo a také nás tak přijalo.

Ihned po příjezdu, v našem případě z Brna, vlakem do Českých Budějovic a dále autobusem do Nových Hradů, jsme viděli malebné městečko s množstvím zeleně a pěkných staveb. Klášter s výstavným chrámem se vynořil jako šedobílá dominanta okolí a již jsme mohli obdivovat jeho barokní architekturu. Skvostně opravené a zařízené interiéry přímo lákaly k rozjímání a odpočinku těla i duše. Dlouhé klášterní chodby s množstvím obrazů s křesťanskými motivy a pečlivě ošetřovaných květin, rajský dvůr s fontánkou a lavičkami, všechno přímo vybízelo k zastavení a vyjití z ruchu světa. Nádherná šlehačkově bílá klenba refektáře s jednoduchým křížem v čele a utěšeným pohledem do zahrady vybízela k setkávání v tom nejvlastnějším smyslu, který v sobě toto podivuhodné české slovo skrývá. Místnost, v níž jsme mívali naše nedělní shromáždění, cvičili jógu a večer se scházeli k programům, typickým unitářským besedám a podvečernímu zpěvu, byla spíš pracovnou nebo učebnou, umístěná v chodbě vedoucí k nejtajemnějšímu místu kláštera, k třinácté komnatě, vyřezávané, původně zachované modlitebně, místu, kam snad i samo Ticho chodí po špičkách. Později jsme se při prohlídce kláštera dověděli, že tato prostora nebyla za totality zničená, neboť, z blíže neznámých důvodů, k ní nebyl prostě přístup. Byla zazděná a tak i uchráněná devastace, která jinak postihla celý rozsáhlý areál kláštera. Původní řezbářské práce v tomto nejvlastnějším místě modliteb a kontemplací by dnes již stěží mohly být nahrazeny. Nádherné překvapení bylo, že tento skvostný prostor byl vždy otevřený, přijímající každého kdo chtěl ve vlastním smyslu tam vejít a být.

Jediné uzavřené prostory - klausura - nám zůstaly utajeny. Pokojíky pro hosty poněkud připomínaly cely, ovšem jen v kladném slova smyslu - útulnou velikostí, jednoduchostí zařízení, svatým obrázkem - většinou reprodukcí známého díla z dávných dob, úzkostlivou čistotou a klidem. Tiše jsem si přála pokojík číslo dvanáct, nevyslovené přáníčko bylo vyslyšeno a navíc svatý obrázek - Madona v krajině byla tatáž reprodukce, která bývala po léta kulisou mého dětství u nás doma, tentýž oválný formát, tatáž důstojně usměvavá tvář. Také jiní účastníci unitáři a jejich rodinní příslušníci tušili jakousi symboliku v prostorách svého ubytování, něco jim říkal obrázek, malovaný nábytek a pod. Ozdobné stropy v pokojích pro hosty, na rozdíl od původních nákladně renovovaných štukatérských prací v ostatních prostorách kláštera, byly dílem současným.

Velice zajímavé bylo odpoledne věnované poučení o historii objektu a řádu servitů. Klášter měl ve dvacátém století pohnutou historii. Za totality sloužila budova jako kasárna a dlouhou dobu byla doslova v demoličním stavu. Po restituci zůstal poslední řádový bratr, který již jako stařec, shromáždil, menším dílem od státu, větším dílem od zahraničních servitů, sumu sedmdesát milionů na velmi náročnou rekonstrukci zdevastovaného kláštera,kostela a zahrady. Rozsáhlý areál tak doslova povstal ze sutin a nejen křesťanům připomíná možnost vítězství i v beznadějném stavu. Touto radostnou nadějí také celý klášter žije. Mniši, servité zde sice žádní noví nejsou, avšak žije tu několik mladých novicek řádu Společenství P. Marie. Bíle oblečená děvčata nepřipomínají nijak představu klášterní přísnosti, ale spíš radostnou a pracovitou zbožnost. Poslední dva dny pobytu jsme byli svědky zahraniční návštěvy sester téhož řádu ze Slovenska a z Rakouska. Atmosféra radostného setkání rozzářila celý klášter. V tomto prostředí nijak nerušily naše „kacířské diskuze“ ani cvičení jógy.

Náš první pěší výlet vedl hlubokými lesy a přívětivými stezičkami na poutní místo známé z lahví s Dobrou vodou. Jeden z pramenů skutečně vyvěrá přímo pod barokním chrámem. Vejdete-li, jste až zahlceni přemírou zlata na oltářích. Spíš chudší domy v okolí kostela dávají tušit, že tamní lidé byli především štědří ke kostelu a svoji zbožnost snad vyjadřovali bohatými dary. Českoněmecké prostředí a hornatý ráz vytvářejí zvláštní atmosféru.

Zajímavé bylo ovšem také samotné městečko Nové Hrady s pěkně opraveným hradem a se zachovanou historickou kovárnou, na jejíž opravu přispělo UNESCO. Jeden z našich delších výletů na tvrz Žumberk dokazoval, že za totality přece jen ne zcela všechny památky byly devastovány. Renesančně přestavěná gotická tvrz z 15. století byla opravena a dobře udržována již v minulém období. Škoda, že se o tomto unikátu obecně více neví. Tvrz slouží jako muzeum renesančních sbírek a malovaného nábytku. V harmonii s okolní přírodou je skutečně krásným koutem naší vlasti. Ostatně, že je u nás krásně jsme viděli na všech svých cestách v tomto přínosném týdnu plném radosti a naděje.

Mohli jsme si z těch dnů odnést povzbudivou představu rozkvětu a prosperity z původně beznadějného, v troskách se nacházejícího stavu - a to je představa dobrá.

Jarmila Plotěná

 

K česko-britským stykům unitářů

Ve dnech 6. - 11. srpna 2005 navštívily ČR na pozvání Kastálie dvě anglické unitářky, které se mimořádně zasloužily o rozvoj přátelství mezi našimi národy. Obě byly členkami delegace IARF, která se prvně vydala za železnou oponu k navázání komunisty přerušených styků. Frances, původem z Yorkshire, se provdala za pedagoga Reinharda Ulmara. Žije v Hann. Münden v severním Německu, asi 120 km od Hannoveru. Mají dvě děti, které dojížděly do Waldorfské školy. Nikolas, 29 r., který studoval v Anglii technologickou ekologii, žije ve Švýcarsku, kde se specializuje na veřejnou dopravu. Dcera Kerstin je zaměstnaná u cestovní agentury v Madridu.

Frances má k Česku mimořádně vřelé kontakty. Jako učitelce angličtiny na Lidové škole jsem jí zprostředkoval vedení kurzu angličtiny pro zaměstnance Vojenské lékařské fakulty v Hradci Králové. Bylo to deklarováno jako letní tábor. Místo toho Frances, šedá myš z domácnosti, byla ubytována komfortně přímo v nemocnici a jejími žáky byli vysocí důstojníci, kteří podle předpisu do vyučování chodili v uniformách. Čekala, že to budou zuřiví komunisté, ale těch tam bylo jako šafránu. Frances s pohnutím vzpomíná, jací to byli laskaví (nice) lidé, jak se pilně učili a jak živě se zajímali o reálie její vlasti. Frances se nejvíc skamarádila s doc. Jardou a jeho ženou Evou, kteří byli v Británii v době teroristického útoku v Londýně a s ex-unitářem Lubošem Smotlachou. Ulmarovi pobývali jedno léto na naší chalupě na Budínku u Dobříše, kde Reinhartovi zvlášť chutnalo české pivo.

Její přítelkyně Rosemary Ottewill z Warwickshiru ve střední Anglii v Harbury, měla tvrdší život. Po náhlé smrti manžela se rodina dostala do finančních problémů, takže se Rosemary vrátila k učitelskému povolání. Navíc měla na starosti těžce nemocnou matku. Její syn je profesorem matematiky na střední škole, dcera Jenny je u dětí. Je čtyřnásobnou babičkou, ale není to na ní vidět. Moc vzpomíná na svou první návštěvu Prahy, kdy se seznámila s prvním aristokratem ve svém životě s lordem Hugh Sommersetem, který se bez pozvánky vydal 14. července na recepci na francouzské velvyslanectví, protože se necítil jen pairem Anglie, ale i Francie, protože jeho rod nevzdal severofrancouzských departmentů, které ve středověku patřily jeho rodu.

Během procházek po okolí Horního Bolíkova jsem zaznamenal tyto rozhovory:

Rosemary: Měl jsi tak pestrý a zajímavý život. Kdy se dočkáme tvých pamětí?

B. M. Dlouho se k tomu chystám. Naše styky s diplomatickým sborem za totality byly něčím nevídaným.

F. Začni namlouvat audiokazety. My budeme moci doplnit určité části z pohledu ze svobodného světa.

B. M. Styk s cizinci ze Západu byl nebezpečný, StB mu urputně bránila zastrašováním občanů.

R. Jak jsi se dostal do pražské Unitárie?

B. M. Studoval jsem na Filozofické fakultě religionistiku, stejný obor jako sestra Dušana Kafky, Světla. Znala program unitářů a zvala nás, své kolegy na nejzajímavější přednášky. Naším ordinářem byl prof. Otakar Pertold, bývalý národní demokrat, potom komunista, který se dušoval, že je ateista.

Míval jsem věcné připomínky k programům o józe a buddhismu a tak mne Dušan Kafka požádal o recenzi sborníku, který měl vyjít na cyklostylu jako interní publikace. V oné době jsem ex offo posuzovat tucty publikací a překladů, které od nakladatelství docházely k posouzení, zda nejsou ideologicky závadné. Byl jsem z úrovně příspěvků unitářského sborníku zdrcen. Zvláště slabé byly statě o zenu a přehledu jóg. Osobně mám rád poezii O. Březiny, ale nemohl jsem souhlasit, že to byl světový autor: Do světových jazyků bylo přeloženo, a to nedokonale, jen pár básní. Moje recenze vzbudila v Unitárii zděšení a autoři kritizovaných statí se urazili.

F. Jak jsi za těchto okolností vůbec dostal doporučení na unitáře v Anglii?

B. M. Dr. Kafka si vážil mých znalostí a rozhledu. Správně usoudil, že bych v Británii mohl českému unitářství udělat reklamu. Dostal jsem doporučení na reverenda Kieltyho. V Londýně jsem mu zatelefonoval z nádraží, načež on sám mne tam vyzvedl a odvezl daleko na předměstí.

Ubytovali mne v pokojíku své dcery. Dlouho se na poměry v nesvobodě vyptával a pak mně zprostředkoval přijetí v hlavním stanu unitářů v Exeter Street. Tam se zajímali nejen o poměry v Unitárii. Potvrdili, že majetek unitářů nebyl komunisty zabrán jako jiný církevní majetek, protože to byl částečně americký majetek díky půjčce N. F. Čapkovi od amerických unitářů. Rozhodli, že mám vystoupit na sněmu unitářské mládeže IARF ve Flaggs.

F. Řečníci už byli určeni: charismatický kazatel, který v ryze katolickém Irsku proměnil skomírající farnost v dynamický unitářský sbor, nejlepší v celém Irsku.

B. M. Do Flaggsu jsem dojel autostopem z Abriachanu na skotských Highlands, kde jsem byl hostem spisovatelky Katharine Stewart. Byla to vesnička tisíc stop nad Loch Ness. Na návsi tam rostly křemenáče, které nikdo neznal a proto nesbíral. Druhým hlavním řečníkem byl tehdy slavný bojovník za občanská práva černochů rev. Orloff Miller. Ten se oženil v Německu s unitářskou duchovní Renatou Bauer a nyní se synem žijí v Ludwigshafenu.

F. Riskoval jsi ve Flaggs hovořit tak otevřeně jako v Exeter Street?

B. M. Požádal jsem pořadatele, aby sto členné plénum poprosili, aby nic z toho, co řeknu, necitovali v bulletinech jednotlivých kongregací. Byl bych obviněn z „pomlouvání socialistické vlasti“ a potrestán až třemi roky nepodmíněně.

R. Všichni disciplinovaně tvůj požadavek dodrželi, ale mysleli si, že přeháníš.

B. M. Vůbec ne. Náš kamarád, hudebník Vlasta Marek, si odseděl 18 měsíců jen proto, že ho citoval rockový časopis v Japonsku, že tento žánr je u nás pronásledován. Zastal se kapely Plastic People of the Universe.

F. Sešel jsi se někdy s hlavními řečníky?

B. M. Ano, r. 1967 v Denveru v Coloradu, kde Orloff právě přišel o místo. Okrsek Skalistých hor, který řídil, byl rozpuštěn pro úbytek členstva. Jiná volná farnost nebyla a tak se Orloff vydal do San Franciska, kde pár let dělal taxikáře.

F. Utkvělo mi v paměti, jak přesvědčivě jsi ve Flaggs hovořil o totalitním režimu a rafinovaných způsobech persekuce věřících. Doplnil tě Polák Marek, ale ten znal málo anglicky. Řekl „John Huss was fired“, což ve slengu znamená, že byl vyhozen ze zaměstnání.

B. M. Řada členů IARF později řekla, že můj výklad byl působivý. Po vystoupení v unitářském kostele v Denveru jeden farník, plukovník letectva, mne pozval na leteckou akademii USAF do Colorada Springs nevěda, že byl vydán přísný zákaz zvát kohokoliv z Varšavského paktu. Chudák si to odnesl.

R. Jak to vedení Akademie vyřešilo, když už termín tvé přednášky byl dojednán pro profesorský sbor. Ten se skládal z vysokých důstojníků. Kromě toho tam byl jejich bezpečák, takže jsem si připadal jako doma.

F. Byla nějaká diskuse?

B. M. Tématem byl styky Západ - Východ. Shodli jsme se na nutnosti jaderného odzbrojení, k němuž došlo mnohem později.

R. Navštívil jsi hlavní město unitářů Boston?

B. M. Bohužel mi nezbyl čas. Raději jsem se vydal do hlavního města Washing­tonu, kde právě v té době probíhaly demonstrace proti válce ve Vietnamu. Stavil jsem se i ve Filadelfii na John Hopkins University, kde působil „český Jung“ Stan Grof.

Dalším tématem byla péče o geronty, tj. v prvé řadě o rodiče.

F. Sama jsem se přesvědčila, jak staří rodiče jsou čím dál tím závislejší na dětech. Od doby, co matka ovdověla, jezdím za ní do Anglie každý rok. Velmi jí na tom záleží, i když rodina syna bydlí takřka za rohem, takže je o ni dobře postaráno. Bydlí sama, do penzionu pro důchodce nechce a v 84 letech zastane celou domácnost.

B. M. Větší starost jste měli o rodiče Reinharda v Hanoveru, vzdáleném od bydliště přes 130 km.

F. Ze tří sourozenců jsme žili nejblíž. Nejvíc potíží dělal bratr z Heidalberku, který sám nehnul ani prstem nebo naši péči sabotoval. Situace byla o to delikátnější, že babička pro pokročilou senilitu už nebyla úředně svéprávná. Pro řadu pečovatelek to byla služba příliš náročná a brzy dávaly výpověď. Nakonec se nám poštěstilo sehnat veselou Slezanku s kapkou cikánské krve, která starý pár vodila na jarmarky, odkud se vraceli spokojení a šťastní. Jindy chodili do hospůdek. Pak ale švagr zjistil, že rodiče příliš utrácejí. Učinil přepadovku, přesvědčil sociální odbor, že Rose není vhodná osoba a najal novou pečovatelku, která nastolila přísný šetrný režim. Už žádné nákupy zbytečností na jarmarcích. Dokonce zakázala dědovi pít oblíbenou značku piva a kupovala lacinější. Během každé návštěvy jsme byli zasypáni přívalem stížností. Děda žádal, abychom podali stížnost pro porušování jeho občanských práv. Měl kamaráda advokáta, který se pře ujal a vrátil péči do starých kolejí.

B. M. Jak dlouho to vydrželo?

F. Díky Rose děda přežil manželku o 2 roky. Samotu však těžce snášel. Z vlastní kapsy jsme dopláceli přesčasy nad smluvní úvazek.

B. M. Jakého věku se dožil?

F. Tiše zesnul těsně před stoprvními narozeninami.

B. M. Jak jste likvidovali pozůstalost?

F. Ve vile bylo nepředstavitelně krámů - tucty stropních lamp, kazové stolní servisy, pouťové zboží, dvěstě párů obuvi, haldy kabátů a šatstva. Starožitník vzal jen pár kusů nábytku a čínské vázy. Pak jsme svolali široké příbuzenstvo a dobré známé, aby si proboha něco vzali. Pak přijeli ze správy tábora pro uprchlíky, ale byli velmi vybíraví. Zbývala velká hromada krámů, byl jich velký kontejner. Na náš účet skončily v třídírně odpadu na skládce.

B. M. Měli jste docela pěknou vilku. Proč jste stavěli nový domek, když víte, že nikdo z dětí nenajde v Hanu Münden zaměstnání?

F. Splnil se tím Reinhardův sen a odvádělo to pozornost od jeho intenzívní bolesti zad. Vilka se zdá větší, není podsklepená. Jednu místnost využívám jako učebnu, chodí ke mně žáci na soukromé hodiny a učebních pomůcek mám celou skříň.

B. M. Jaký máte z Česka dojem po tak dlouhém odstupu od posledních návštěv?

R. Myslím, že Praze prospělo, že tam trvale žije tolik cizinců. Nejvíc Američanů svobodných povolání, kteří se tu cítí volněji než ve fundamentalistickém Bushlandu.

F. Trochu mi vadí přílišná přizpůsobivost tržní ekonomii a rozevírání nůžek mezi velmi bohatými a chudými. Ráda vzpomínám na slušné (nice), vzdělané a snášenlivé lidi na lékařské fakultě v Hradci Králové, kde jsem učila angličtinu. Škoda, že nikdo z tak charakterních lidí se politicky neangažuje.

Rozmlouval Boris Merhaut

 

 

Roman Zeanddrich Ernest:

O rovnováze

Jellymann, díky Bohu, pochopil, že svět má býti v rovnováze.

 

O veselém člověku

Jellymann potkal veselého člověka. Podivil se tomu protože tak veselého člověka dosud neviděl.

Na otázku po původu svého rozpoložení onen veselý člověk odvětil, že je vesel stále, že to má od narození. Jellymann ale věděl, že vše by mělo býti v rovnováze, že tedy zřejmě i smutek a veselost, a toho podivného muže na to upozornil. Ten to uznal a zasmušil se. Smuten odešel. Do konce života co vyrovnávat.

Jellyman z toho vůbec neměl dobrý pocit.

 

O snaživém ptáčeti

Jellyman pozoroval ptáče, a dalo se říci, že už od kolébky. Zprvu na něj byl žalostný pohled. Bylo neopeřené, nemotorné a zcela nesamostatné. Postupně ovšem obrostlo jemným lesklým peřím, jeho pohyby se zpřesnily a získaly na jistotě. Celkově stávalo se pěkným, volným a sebejistým ptákem, bylo zřejmé, že si stále důkladněji osvojuje pro obdobného jedince cokoliv potřebné, a že nepochybně tím i jako bytost spěje k lepšímu: bylo prostě dokonalejší a dokonalejší.

Jellymann ale věděl, že vše má býti v rovnováze. Dost mu to kazilo radost, a tak doufal, že ještě dlouho, dlouho nebude muset poznat žádný protiklad.

 

Příběh třetí

Jellymann pozoroval, jak díky bohulibému vývoji ranní slunce stává se průzračnějším, jak jsou duše kolem něj stále čistější a zářivější, i jak je dobro v celém jeho okolí stále hmatatelnější a celkově zjevnější. Jelikož ale věděl, že vše má býti v rovnováze, nebyl vůbec spokojen. Nedávalo mu spát pomyšlení na ty hrozivé, druhé konce.

Posléze však, po několika dalších ranách, uznal Jellymann svůj pohled za ještě naprosto vratký, a sebe pak, alespoň prozatím, za neschopna vyváženějšího úsudku. Zdržel se tudíž propříště jakéhokoliv komplexního hodnocení, a získal tak pro sebe neobyčejně širokou a neochvějnou rovnováhu.

 

 

Pohyb ve volné krajině

Dne 13. září 2005 byla v pořadu Host do domu ČRo Praha skautka a nedávná prezidentka České akademie věd prof. Helena Ilnerová. Hovořilo se o pohybu ve volné krajině. Tato vynikající přírodovědkyně několikrát stážovala sama nebo s manželem v různých institucích v USA. Hodně tam cestovali, aby poznali krásy národních parků. I já v r. 1969 jsem procestoval Spojené státy z New Yorku přes Vermont, Niagarské vodopády, Gran Canyon, Skalisté hory až na předměstí Los Angeles, Burbank. Příjemně mne překvapilo, jak naše pocity z cestování byly podobné.

Prof. Ilnerová tvrdí, že si nevážíme volnosti pohybu v krajině, která u nás je už od dob Marie Terezie. Už tehdy nevídaně příznivý lesní zákon dovoloval poddaným nejen vstup do lesů bez ohledu na to, zda patřily panovníkovi, šlechtě, církvi či obcím. A to nejen k procházkám, ale i ke sběru klestí, hub a lesních plodů.

Pokud v Bezručově slavné básni hajný markýze Gera vyhnal Maryčku Magdonovou, když sbírala klestí, neměl pro tuto zvůli oporu v zákonu.

Vůbec si neuvědomujeme, jak vzácnou výsadu máme, když smíme putovat po lesních i polních cestách a po turistických barevně značkovaných stezkách. Neradi to vidí myslivci, kteří tvrdí, že turisté nemají v lese co dělat, protože plaší zvěř, která potřebuje maximální klid.

První značkovaná turistická stezka vznikla r. 1880 z iniciativy cestovatele Vojty Náprstka u Karlštejna. Za 1. republiky turistika zaznamenala velký rozmach a počet členů včetně mládeže přesáhl sto tisíc. Přes prázdniny školníci spravovali turistické noclehárny ve školách, kde nocleh na slamníku stával bůra, tj. pět korun čs.

Největší zásluhu o šetrný postoj k přírodě rozvíjeli skauti, jejichž biblí byly spisy Thomsona Setona o zálesáctví. Vzorem býval rudý muž, který v krajině, kudy pro­cházel, nezanechával žádných stop. Dříve než vznikala pevná tábořiště, skauti mívali své letní tábory u vody na pozemcích rozmanitých majitelů. Jen vzácně platili sym­bolický nájem, protože po skončení letního tábora pozemek bezvadně uklidili, díry latrín lopatkami zaházeli a odpadky z lesa odvezli.

Když se v r. 1948 vlády zmocnili komunisté, postoj ke krajině se začal měnit. Všechno bylo všech, což nekulturní jedinci i skupiny chápali jako zvůli dělat si v lese, co chtěli. Lesy se otřásaly jejich hurónským řevem a vyděšená zvěř v panice prchala do nejnepřístupnějších koutů. Situace se zkomplikovala, když pořádkumilovní hajní a lesní byli vyhozeni jako slouhové třídních nepřátel a jejich místa zaujali bývalí pytláci a zloději.

Ilnerovi ještě ve studentských letech cestovali v USA autostopem. Vzpomíná, jak jednou v Oregonu je vezl majitel karavanu, který na noc se zastavil na vyhrazeném tábořišti. Byl jim sice nabídnut nocleh v karavanu, ale oni poodešli asi 50 m a rozložili si spacáky na mírném svahu. Když se vracela z umývárny, zasvištěla Heleně kolem hlavy kulka. Její partner ji vyzval, aby zalehla a ani se nehnula. Za chvíli se přiblížil majitel s napřaženou puškou, pozemek pročesal a pak se v domnění, že vetřelce zahnal, vrátil na farmu. Lidé jim vysvětlili, že majitel měl právo je beztrestně zabít, protože vstoupili na jeho pozemek, nota bene označený výstražnou tabulkou PRIVATE. Do rána nezamhouřili oka, bylo to pro ně trpkým poučením, že jsou v zemi, kde soukromý majetek je něčím posvátným.

Volná krajina u nás dostala co proto po r. 1989. Ilnerovi litují, že krajina je zabetonována supermarkety, ohyzdnými sklady a zaneřáděna reklamními tabulemi. Mrzí je, že péči o parky se věnuje nedostatečná péče. Tak třikrát v r. 2002 zažili povodeň v Průhonickém parku, kde padlo 807 starých stromů. Komplex budov ČAV v Řeži zaplavila Vltava až 10 m nad normál. Když voda opadla, všude, i vysoko na keřích, byly plastové odpadky. Nikdo se neměl k tomu tuto spoušť uklidit. Inicioval to mladý Angličan, který v Řeži stážoval. Ilnerovi to pokládají za naši národní ostudu.

Privatizace má nepříznivý dopad na pohyb v krajině. Zbohatlíci, kteří si kupují za babku velké pozemky, často nerespektují historicky dané cesty přes své pozemky, když odmítají uznávat tzv. služebnosti. Poškození občané se marně dovolávali svých práv na obecních úřadech, pokud tam rozhodují zástupci pravice, ti zpravidla vlastníkům nadržují.

Tak se může stát, že za pár let na tom budeme jako občané v USA, kteří budou smět chodit lesem jen několika veřejnými, po obou stranách zadrátovanými cestami, označenými výstražnými tabulkami PRIVATE.

Ilnerovi se pozastavují, jak špatně se v Česku dokážeme vypořádat s odpadky. Pranýřují, když bezohlední automobilisté klidně odbočují na lesní cesty a v nejlepším případě tam zanechají igelitový pytel odpadků, jindy jen tak odpadky pohodí. Asi se shodneme, že podobná zvěrstva by se měla vysoko pokutovat.

Boris Merhaut

 

 

Proletáři ducha všech zemí, spojte se!

Dne 5. září 2005 v pořadu Host do domu se publicista a textař Michal Horáček zamýšlel nad tímto paradoxem: na jedné straně hlásáme potřebu co nejkvalifikovanějšího vzdělání, máme-li v Evropské unii obstát, a na druhé straně nemáme zákony, které by trestně postihly ziskuchtivce, kteří na soukromých televizních kanálech bezostyšně lidem promývají mozky, aby se klaněli zlatému teleti a měnili se v pasivní, nepřemýšlející manipulovatelné subjekty.

Minulé dva ročníky seriálu Hledáme superstar pan Horáček ještě byl schopen přežvejknout, protože soutěžící museli předvést určitý talent nebo se veřejně zesměšnit jeho nedostatkem. Výsledkem bylo obohacení naší pop scény o několik svěžích tváří. Dosud si ji monopolizovali dlouho přesluhující tvorové, které kritik Rejžek příhodně nazývá zombie, udržující svou image tucty plastických operací.

Avšak hlad kanálu Novy a Primy po sledovanosti je tak neuhasitelný, že sešup nevkusu pokračoval do nejpokleslejších seriálů tzv. Reality show: Big Brother a Vyvolení. Nebudeme řešit, který je originálnější a který je žalovatelnou napodobeninou. V obou případech divák sleduje interakci tuctu mladých lidí, jejímž cílem je jednoho účastníka vyloučit. Kdo to bude, o tom hlasují diváci.

Pan Horáček si všímá interiéru obou domů s vířivými vanami a veškerou elektronikou, kterou může trh poskytnout. Táže se, kolik diváků si všimlo, že ani jeden z vysněných přepychových domů nemá žádnou KNIHOVNU. Ano, knihovna jako symbol znalosti a inovace a dalšího, celoživotního vzdělávání je to poslední, co akcionáři obou soukromých televizních kanálů potřebují. Tito spoluviníci genocidy ducha, mravní Biafry a sibiřských gulagů přetvářejí své spoluobčany do trapně konzumující masy, stejně politováníhodné jako ta masa bolševická uplynulého půlstoletí. Tak trapná Rodinná pouta předstírají, že nejvhodnějším prostředím pro medičku je denní bar, a zápletky se nevěrohodně rozvíjí na neznalosti průkaznosti zkoušky DNA pro určení otcovství.

S tímto systematickým oblbováním ziskuchtivců kontrastuje příznivá zpráva, že někteří velmi bohatí lidé v ČR si začínají uvědomovat důležitost vzdělanosti národa. Vítáme proto, že podnikatel p. Kellner po britském vzoru založil u Říčan elitní soukromou školu. Je určena nejen pro děti velmi bohatých, kteří platí v ČR nejvyšší třicetitisícové školné, ale především pro nadprůměrně talentované, které školné neplatí. A přitom tato necelá 3% dětí jsou tím největším národním bohatstvím, daleko důležitějším než preferované sportovní třídy, které v totalitě vyráběly atlety i pomocí zakázaných anabolik.

Boris Merhaut

 

 

Roman Srnec:

Láska

Láska je jako drahokam,
je všude kam se podívám.
Občas je třpyt a někdy lesk,
to její světlo září do nebes.

Následuj její světlo,
když k tobě přichází,
nemůže každý mít hned všechno,
však láska hory přenáší.

Je silná a čistá,
toť život bez hranic,
ne každý by se přiznal,
že se bez její existence nedá žít.

Radostná zvěst je na začátku,
když do srdcí našich přichází,
tu krásu, někdy vrásky,
v průběhu času sama vytváří.

Tak hledej cesty cestičky,
po kterých ona běží,
tak jako malé dětičky,
stejně ty budeš svěží.

Vždy raduj se a nečekej,
když láska, lásku vytváří,
tvůj stálý úsměv bezstarostný,
již navždy tvář tvou prozáří.

 

 

Meditace k proměnám času

Dech léta zeslábl, ale opojení z darů hýřící přírody se nevytrácí. Vplétají se myšlenky a pocity, které jsme prožili, ať v objetí přírody, či setkáním s příjemnými lidmi, která mnohdy nejsou nahodilá. Ocitli jsme se v situaci, kdy stvořitelské dílo se stalo středem rozpravy. Touha po výšinách, plujících oblacích a subtilně se vznášejících andělech dobra nám umožňuje vhled stvrzovaný i významnými mysliteli.

Naše lidská setkání v společenstvích, by neměla opominout povzbuzení a při loučení předat duchovní náboj - úsměvem, laskavým pohledem soucítění, slovem moudrosti stavějícím stupně k vzestupu do světla, syceného nebeskými paprsky naděje a lásky.

A tak na lukách smývaných mlhami zvýrazní se v srdci reflexe nezapomenutelné, vizualizací knih sebraných před dešti, aby neplakaly slzami a v teplé dlani vydechly útěchou, s vědomím, že máme průvodce na nebesích, snášejícího se na zem do údolí duše.

Proto svět, který sahá výše než může zachytit naše oko a smysly, nám připomíná poselství zrození nového duchovního člověka - jehož představitelem či obrazem je - Ježíš Kristus, který reprezentuje přítomnost Boha ve světě.

Rozjímání pod blankytnou oblohou inspirující slova moudrých zvažujících vztah Boha a člověka, či člověka k Bohu. Zvěst o novém světě předsouvá pojem „nového duchovního Adama - symbolu počátku lidské existence prolnuté duchem světla, duchovní dimenze, která přišla do světa či lépe řečeno vstoupila - s Ježíšem Kristem. Tedy nejen člověk, ale bohočlověk - představující směrodatný obraz lidství povolaného, aby dospělo k jednotě s Bohem...

„To vše odráží zásadně vývojově nové: totiž že Bůh už není mimo náš svět, není už ten naprosto Jiný a Nepochopitelný - leč naprosto blízký, ten, kdo se nás dotýká jako totožný s námi, proměňuje nás svým duchem - ohněm...

V podnětné publikaci: Bůh a svět od autora J. Ratzingera, nynějšího papeže Benedikta XVI., vyčteme živé poselství o Ježíši Kristu pro současný svět, přinášejícího pokoj bojového rázu tím, že „nás vytrhuje z pohodlnosti, ale vede do boje pravdy, která je hodna utrpení i oběti, neboť nelze přijmout lež - jako temnotu. Proto první povinnost občana a křesťana není klid licoměrný, ale věrnost tomu, co velikého ve smyslu morálně duchovním nám Kristus daroval, co se může stát utrpením, bojem se zlem až k martýriu - a takto zaručuje pravý vnitřní pokoj...“ (str. 152) Radostné poselství o břemeni, které neneseme sami, že Kristus zvláště těžká břemena nese s námi, s vědomím, že jsem neseni nejvyšší dobrotou a nejvyšším bezpečím.

A když se přenese rozhovor s matkou - přírodou do interiéru nadcházejícího podzimu v sytých proměnách barev, cítíme, jak nás tato proměna přitahuje obměnou podoby božího doteku, že ve všech proměnách planetárního času nalézáme prazáklad bytí, který nás přesahuje mocností ducha tvořivě ho odráží, zrcadlí do rozmanitých projevů forem stromu života - stromu poznání dobrého. A stromy jako strážci planety vzhlíží vzpřímenými kmeny vzhůru k nebi a čekají až jim závan hvězdného astrálu setřese listí rozložené k meditaci.

Kruh myšlenek se v podstatě obrátí či vrátí obohacen o nový závit spirály, jak spolupůsobit a nést plody příštích duchovních žní. Nadcházející podzim nás učí poznávat, co je na něm podstatné - tj. co jsme nevyrobili sami, leč co přijímáme v rámci stvořeného.

Pesimismus či melancholii odsouváme entuziasmem víry, která se nově rodí do všech období planety Země v souladu s Božím řádem.

Ing. Miluše Šubartová

 

 

Má mise utrpěla pád...

 

Dnes prohrál jsem svůj slib...
Se schodů šlapalo dítě
já na stupních hledal vodopád...
Světlo dítěte a smích - má zachmuřená tvář
zrcadlo temné k odpuzení...
Pak otevřela mi jedna paní, když dohrčel zvonek...
následná litá slova, že hledám doktora,
když všechny možnosti léčby vyčerpány -
Bůh ke mně promluvil při otevírání dveří: pracuj na sobě!
- JAK? - když bijí hodiny Boží vertikály...

Slzy kapaly po prahu a ztichlé otázky zoufaly:
Bože, mám právo vědět, že jsem Boží světlo, které nesvítí?
- či duše, která zmírá?
- či moudrost, která v bláhovost se mění?
- či síla bez odhodlání?
Jsem unaven a lásky nemám -
On pomáhá mi když klesám již, já nadechuji ódem z Jeho plic -
Jsi naděje má, když zrána čerstvá rosa dýchá
a na vlnách duše plují rozkvétající lotosy magické krásy.

Miluše Šubartová

 

 

Magnetismus stromů

Stromy mají magnetismus v této sestupné stupnici: dub, lípa, jasan, topol, buk, borovice, jedle, smrk. Přibližujme se k takovým, nejlépe o samotě rostoucím stromům se skálopevným přesvědčením, že je to živá bytost. Zastavme se dva tři kroky od kmene, předpažme a poprosme toto živé jsoucno, aby nám předalo trochu své magnetické síly. Představme si, jak tato síla proudí z kořenů pod kůrou kmene a ve výši našich rukou, takže ji do sebe vstřebáváme. Dokáže to každý člověk bez ohledu na stáří, pokud má ke stromům-velikánům úctu jako ke starším příbuzným a kdo má vrozenou lásku k přírodě.

K. Weinfurter, 1927 upravil -bm-

 

 

 

Dan Novotný:

Budíček

 

Nehraj hru svázanou

beze vší nadsázky

sny tvé, ty povstanou

probuď se do lásky.

 

 

Daniel Novotný:

Všechno už tu jednou bude

 

čas vysmívá se pravítku

vždyť ono samo

je v něm ponořené

 

a když se chytíš za vlasy rukou

a táhneš

nevytáhneš se nahoru

 

nalajnované dny v kalendáři

se rozlévají

vínem z budoucích hroznů

 

a zbývá průvan

 

(průvan ze zítřka,

dveře jsou totiž otevřeny

a zítra je chladno)

 

snad se nerozpadnu

v přílišné synarchii

než dojdu k prameni

 

jízdní řád

a jízdní chaos

se stále mění...

 

 

 

Setkání lidí dobré vůle - Velehrad 2005

Léto milosti není vázáno na čas pozemský, leč stále nabízí setkání s posvátnými místy, zejména poutními. Velehrad stále ožívá duchovním silovým polem v panoramatu dějin. Před jedenácti sty lety na moravské půdě stanuli první křesťanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj, aby šířili evangelium spásy mezi Slovany. Duchovní setba pro veškeré generace národa se probudila z latentního stavu plně a zákonitě po dramaticky prožitých událostech. Je pravda, že o dobru se málo mluví neboť zdá se nám, že zlo převažuje. Ale je v našich možnostech, abychom budovali most mezilidských vztahů. Cožpak lidové přísloví nedosvědčuje, že lidem dobré vůle napomáhá Bůh?

Křesťanskou bohoslužbu v den státního svátku 6. července na počest kulturně morálního odkazu Cyrila a Metoděje celebroval kardinál J. Vlk s úvodními slovy: „Církev křesťanská se mění niterně a duchovně návratem k původnímu učení Ježíše Nazaretského, revolucionáře ducha vyzývajícího k hledání království Božího zrozením z Ducha pravdy...

Velehradské dny, kterých se zúčastnilo více než třicet tisíc věřících zanechaly niterné dojmy otevřených srdcí vyšším hodnotám za současného zpytování hříchů s touhou po nápravě vyslovováním modlitby „Hospodine pomiluj ny“.

Proč velehradské dny konané i z podnětu Ekumenické rady církví nezapadly ve všedních dnech? I když pohasnou na nebi hvězdy a na zemi se prodlužují stíny labyrintu světa, o to silněji cítíme ochranu ve Slově Božím. Velehradskou inspirací bylo čtení proroka Eliáše připomínající pokojný stav mysli neboť: „Duch Páně je nade mnou, potěšeni budou smutní, pomazáni olejem nemocní, aby oblékli šat radosti...“

Apoštol Pavel vyzývá i dnes, tak jako kdysi Korintské - abychom pomáhali Pánu při budování království Božího, neboť duchovní žeň ve vesmírném pojetí má být veliká, podobná rozkošatěnému stromu - leč ženců na planetě Zemi je dosud málo. Uvědomujeme si, že jsme rovněž na misijní cestě putování do duchovní domoviny, i když podmínky fyzického cestování jsou snadnější, než měli misionáři Cyril a Metoděj.

Setkání na Velehradě 2005 v nás utvrdilo pocit dějinné kulturně duchovní sounáležitosti, dějinného nasměrování našeho národa ke křesťanským hodnotám, které ve víře v živého Boha, přesahují lidské sváry, střety, vrhají světlo do temnot současného světa - ryzím lidstvím posvěceným shůry.

Nevyslovená přání účastníků velehradských dnů protínala posvátné ovzduší, aby velehradské dny dobré vůle nebyly jen inspirací; aby podané ruce a otevřená srdce pulzovala do dalších dnů jako nasměrování našich dějin, vždyť naše kultura je zakořeněna v křesťanské tradici slovanské již od 9. století. Je potřeba se zamyslet, že putujeme v dějinách cestou vnitřního proměnění s cílem polidštění planety.

Miluše Šubartová

 

 

 

Příroda

Misionář odpozoroval, že bělochův způsob, jak potvrdit sebe sama v divočině i každé jiné krajině, je měnit, přetvářet. Pokud krajinou pouze prochází, zanechává tam aspoň nějaký znak, že tam byl. Naproti tomu rudý muž táhnoucí krajinou záměrně tak činí, aby nezanechal stop své pouti: prochází, aniž by zanechal stopy, jako ryba plující ve vodě nebo ptáci táhnoucí ovzduším. Indiánský způsob je sply­nout s krajinou, ne se jí postavit a bojovat s ní.

Willa Cartherová 1932

 

 

 

Vlasta Čermáková:

Pozdní odpuštění

 

Sladce i trpce zároveň

duši mou zranilas’

a já tě proto vinila

po dlouhý, marný čas,

jenž v trudnou uzrál žeň.

Když změnila ses v paprsek

věřila jsem bláhově,

že trní zaroste koukolem. -

Já zpozdilá,

přeslechla tvůj hlas,

konejšivý jako lék;

že vášeň bez sedla

je špatný generál;

Promiň, prosím, Popelce,

že dlouho přebírala hrách!

Hle, slunce již plaší mráz

a bílý kvítek odpuštění

raší v srdci mém,

v němž i za hrobem

přítelkyni máš.

 

 

 

Miloš Kopřiva:

Falun gong - duchovní naděje

Falun gong je starověká čínská metoda k hlubokému duchovnímu zdokonalení mysli a těla.

Je založena na pomalých tělesných pohybech při cvičení, meditaci a univerzálních principech Pravdivosti, Soucitu a snášenlivosti a míru.

Falun gong není náboženství, nemá politické ambice, ani komerční cíle, není v něm žádné formální členství ani organizační struktura. Cvičení jsou jednoduchá a lehce zvládnutelná, ale přitom velmi účinná. Lze je snadno zařadit do každodenního života, lze je praktikovat kdekoliv, samostatně i ve skupinkách. Mohou je provádět lidé bez věkového omezení. Po cvičení se člověk cítí vyrovnaný, svěží a plný energie. „Díky cvičení mohu pokračovat v malování,“ říká Čang Cchui-jing, čínská tradiční malířka, žijící v Austrálii. „V roce 1996 jsem trpěla vážnou artritidou. Bolely mě všechny klouby v těle, nemohla jsem ani držet štětec. Teď jsem však už měla výstavy obrazů ve 40 zemích a více jak 100 městech.“

V současné době ho praktikuje více jak 100 milionů lidí ve více jak padesáti zemích světa.

Z počátku, díky blahodárným účinkům na lidské zdraví měl Falun gong podporu čínské vlády. Jakmile však počet praktikantů Falun gongu v Číně vzrostl na více jak 70 milionů, což je více než počet členů komunistické strany Číny, cítil se režim Falun gongem ohrožen. V roce 1999 čínská vláda Falun gong zakázala a začalo kruté pronásledování. Výsledek - více jak 2600 praktikujících a zastánců Falun gongu bylo popraveno, více jak 100 000 je týráno v pracovních táborech a více než 200 000 je zadržováno bez soudního procesu.

Pan Tchan Jung-tie byl v pracovním táboře mučen rozžhavenou železnou tyčí. Jenom díky nepozornosti dozorců se mu podařilo utéci, a poté v červnu 2001 emigrovat do USA.

I vy se můžete zapojit do cvičení, i vy se můžete přidat k protestům. Všeobecné informace najdete na www.falungong.cz nebo na mobilu 776 128 765 pan Bohumil Bartošek pro Brno, e- mail: fg.cz@seznam.cz nebo 721 742 071 Veronika Weberová pro Prahu, e-mail: vweberova@seznam.cz. Audio i video materiály jsou volně ke stažení z internetové adresy www.falungong.sk.

 

 

 

N. F. Čapek:

Nálada a její tvoření

II. vyd. P., Unitaria, 1930, s. 27 - 35.

 

NÁLADA MISTROVSKÁ

Kromě mistrů všech počestných řemesel, znamená doktor vlastně mistr. Doktor teologie rozumí dějinám a učení církve a některým jiným věcem svého oboru, doktor filozofie má rozuměti dějinám a způsobům lidského myšlení vůbec, doktor medicíny lékařské vědě a právník zákonům a vývoji práva - žádný z nich nemusí však rozuměti sám sobě a býti mistrem v ovládání všech složek, z nichž se skládá jeho životní štěstí nebo neštěstí.

Pozoruji-li přírodu, ať z kterékoli strany, vždy v ní vidím ruku Mistrovu. Hvězdnaté nebe není nahodilým shlukem hvězd, ale je dokonalou říší docela určitého počtu hvězd, z nichž každá je jiná, ale podléhá týmž zákonům, jako všechny její družky.

Pozorujete-li svět a život, vidíte věci, na které nemáte vlivu. Nemůžete změnit směr, kterým letí naše sluneční soustava k souhvězdí Herkulesa. Nemůžete změnit teplotu slunce, ani zamezit nějaké zemětřesení.

Je-li mnoho věcí, které my měniti nedovedeme, je také mnoho jiných věcí, které jsou úplně v naší moci a jichž se zmocnit a mistrně je ovládat, je naší lidskou povinností.

Byly doby, kdy člověk jen s velikou námahou dovedl rozdělat oheň a kdo to prvý dovedl, byl velikým mistrem ohně.

Kdysi viděl člověk jedinou cestu k ovládnutí dálek v rychlém běžení, proto byl nejvytrvalejší chodec největším mistrem v ovládání vzdálenosti.

Duševní vývoj následoval hodně později. Člověk dlouho nerozuměl bolesti a považoval ji za trest boží, a podle toho jak člověk dovedl ovládnouti bolest a nemoc, mohli bychom měřiti jeho mistrovství v tomto oboru.

Největší mistrovství v přítomné době viděl bych v tom, jak člověk dovede kontrolovat dojmy a sugesce, které na něj zvenčí působí a tvoří jeho náladu.

Porovnal bych to k plování. Neumí-li člověk plovat, a dostane se do vody, je voda jeho pánem. Pokouší se plovat a nabere si vody do úst, voda ho ovládá, místo aby on ovládal vodu. Jinak je s mistrem. Plove na vodě, pod vodou, naznak, po straně, vydrží na vodě třeba celý den a stále je pánem vody.

Nálady, jimiž se projevuje pospolitý život lidí, mohli bychom porovnat k vodě. Lidé jsou většinou otroci vln a změn a dojmů a hlubin a bažin těchto nálad. Rozčilují se, trápí se, otravují se, nadávají, proklínají, protože jejich myšlenkový, citový a volní život je celý závislý na dojmech okolí. A jaké je jejich okolí, taková je jejich nálada. Jedí, co se jim předloží, a když z toho dostanou bolení, nadávají na jídlo a ne na sebe, že to jedli.

Nebo máme příklad na radiu. Někteří jsou otroci svých sluchátek. Poslouchají, co se jim nelíbí, ale nemohou odolat, aby přece dál neposlouchali. Tak jsou někteří otroky svých očí nebo uší nebo sousedů.

Štěstí nebo neštěstí souvisí s životem citovým. Čeho člověk necítí, to ho netrápí. Každá radost i bolest je velká neb malá podle toho, jak ji vyciťujeme. Tutéž radost nebo bolest možno různě vyciťovat, tutéž ztrátu různě snášet, tentýž zisk různě okoušet.

Od nepaměti lidé vynacházeli různé způsoby, jak své city a nálady probudit, rozmnožit, zvýšit, snížit, změnit a v jisté linii udržovat.

Pocit bázně, naděje radosti, ohromnosti, pocit tajemného a nezbádaného, pocit nejistoty nebo ochrany, to vše jsou city zužitkovávané v různých náboženstvích dnešních i starodávných.

Také všechny zábavy jsou založeny na stejném principu: zapomenout na trudy životní, zbavit se na chvíli strachu, cítit se šťastným a silným, kochat se prociťováním nějaké tragedie, komedie, historie, zprávy, představy života lepšího nebo horšího než je náš.

Rovněž umění a kumštýřství počítá především s náladou, s vyciťováním souladu a rytmu, bolesti a strachu, radosti a lásky, vděčnosti a naděje.

I politikové počítají především s náladami a pudy: budí strach o existenci nebo naděje na lepší časy, hněv nebo závist, radost z vítězství nad protivníkem, a není citu, který by v politice nebyl uplatňován.

U některých vychovatelů i výchova je řízena hlavně citem: jednou pro nepatrnou věc zle dítě trestají, jindy při velkém provinění je omlouvají, vždy podle nálady a okolností, které působí na jejich city.

Náš poměr k lidem vůbec bývá často určován city, které vznikly buď z nějaké chvály nebo zlé pomluvy, takže mnohý nezaviněně bývá nenáviděn a jiný nezaslouženě protěžován. Na citech bývá založeno i pití alkoholu. A to proto, že tvoří jistou náladu a mění city. Slaboch se cítí silným, smutný veselým, ponížený povýšeným. I když se člověk při tom řítí do záhuby, přece jen znovu sahá třeba k jedu, jen aby city své rozvířil nebo utišil, aby na chvíli oslabil rozum a vůli, a nemusel se dívat skutečnosti střízlivě do očí.

Všeobecně panuje domněnka, že je člověk proti citům a na nich založeným náladám bezmocný a že nemůže jinak je ovlivnit než za cenu zdravého a střízlivého úsudku a to ještě jen velmi neurčitě a jen tak, že jakmile se vrátí sám k sobě, je znovu tam, kde byl před tím, je dále tím nešťastným stvořením, které samo před sebou utíká a neví kam.

Člověk přece jen není tak bezmocným jak se zdá. O tom svědčí zkušenost s nižšími tvory, jak je možno i jejich nejsilnější pud ovládnout. A to tím víc, čím je zvíře inteligentnější.

Podobné zkušenosti máme s člověkem. Čím nižší úroveň a menší vzdělání, čím zanedbanější výchova, tím více je hříčkou svých nálad a je sto oddat se vášni až k nepříčetnosti.

Proto národové se starou kulturou jeví větší schopnost ovládati city než národové s mladší kulturou.

Je známý a příslovečný klid Angličana. Rozdíl je zvláště patrný, jedeme-li ve vlaku v Anglii a potom v Maďarsku. V Maďarsku křik, házení rukama, rozčilování se, ačkoli ti lidé při vstoupení do vlaku se vůbec neznali. V Anglii zas nápadný klid, mlčení, a jestli se dva dají do řeči, je tichá, nehlučná, při čemž je tělo mluvícího úplně klidné.

Mohli bychom z hlediska citového rozeznávati tři hlavní typy lidí, z nichž každý má ovšem mnoho odstínů. První jsou lidé, kteří téměř na všechno citově reagují. Všechno se jich dotkne. Oni pláčí s plačícími a radují se s radujícími. Oni křičí a nadávají s křičícími a nadávajícími a volají zdar a slávu s těmi, kteří podobně volají.

Oni umí každý cit náležitě vychutnat. Mají-li smutek, plně a dlouho se svému smutku oddávají a těžko se s ním loučí.

Mají-li nějakou starost, důkladně ji podchytí a se všech stran jí přinášejí myšlenkovou potravu, aby jen dlouho žila a neodcházela.

Na opačné straně jsou lidé, kteří se dívají na vše s velkým odstupem a s lhostejností. Všechno je blázinec nebo komedie. Sebe považují jen za diváky, kterým do toho, co se kolem odehrává, tak dalece nic není. Svět považují za iluzi, klam, a nic se prý na tom nedá měnit. U nich vše plave. Kdyby i dnes něco změnili - zítra to bude zase jiné - nač se tedy namáhat.

Tito lidé nikomu nepomohou a mnohým překáží a škodí. Chvástají se svojí filozofií, jaká je chytrá, zatím v tom není nic jiného, než pohodlí, netečnost, úpadek, slabost, pohrdání lidskou důstojností a božskou jiskrou v člověku.

Třetí typ, to je nová rasa, to jsou lidé, kteří si osvojili poznání a praxi, jak jsou pěstovány v Svobodném bratrství.

Nejsme pro bezcitnost, ani pro lhostejnost diváka, který na svět hledí s despek­tem. Jinými slovy: my nejsme ledovými rampouchy, bez ohně nadšení a bez citu.

Jsme na straně citů asi tak jako jsme na straně ohně. Nestojíme o neovládaný oheň. Nechceme býti ohněm překvapováni. Nechceme, aby nám pojednou začalo hořet nad hlavou. Jsme pro oheň ovládaný, podřízený našim potřebám, jsme pro oheň, který nám slouží a náš život zpříjemňuje.

Kdys člověk neznal ohně jinak než jej zná němá tvář. Později s velkou námahou oheň rozdělával a udržoval. Potom vynašel lampy a zápalky, a přece se bál ohně, neboť bydlel pod doškovými střechami a neuměl se jinak pojistit než modlitbou a posvěcenými kočičkami za vikýřem. Jak dnes ovládá oheň! Jak bezpečně jej v kapse nosí, na drát chytá a podle libosti převádí.

Porovnám-li city lidské k blahodárnému ohni, musím s politováním konstatovat, že lidstvo v ovládání tohoto božského ohně citů a nálad nepokročilo. Průměrný člověk neví dosud nic o vědomém řízení citů, o tom, co znamená býti mistrem svých citů.

Dnes jsme nejvýš dospěli k dobám, kdy se myslívalo, že člověk se rodí pánem neb otrokem. A kdo se zrodil otrokem, že jím musí do smrti zůstat. Tak mnozí zůstávají otroky svých nálad do smrti, ač by mohli postoupit k mistrovství.

Lidé se dělí na dva tábory tím, oč usilují. Jedni jsou jako těsto: jsou tím, co z nich osud uhněte. Neusilují, aby se postavili nad všechny dojmy a zážitky a používali jich jen jako malíř svých barev, jako hrnčíř hlíny, jako stavitel stavební hmoty.

Druzí usilují o mistrovství. Řeknou si: budu nejprv duší a nejvýš duší a vše jiné bude při ní, pro ni, vedle ní, s ní, ale nikdy nad ní, kromě duše Mistrovy, která je duší mé duše.

Život místo živoření a radost ze života je na cestě mistrovské. Je to cesta od cizích mínění k samostatnému myšlení, od vnucujících se nálad k vědomému tvoření a ovládání své vyvolené nálady.

Na cestě mistrovské nemá člověk čas ani chuť, aby nějaký smutek rozebíral, vyciťoval a ofňukával: buď s ním půjde těšit někoho ještě smutnějšího, nebo uloží ten smutek na led - je-li nezbytné nutno jej uchovat - a obrátí mysl na nějakou užitečnou práci, nebo na studování nějakého velkého a vítězného života.

Někdo stojí před těžkou situací. Má na vybranou: buď si bude říkat, že na ni nestačí, sedne si do kouta a bude přemýšlet, jak by sám sobě svoji zbabělost omluvil, nebo podívá se na věc lépe a se všech stran, jestli by přece nedalo se něco dělat. A potom si řekne: dokázali to jiní, proč ne já? A kdybych i ztroskotal, aspoň jsem změřil své síly s něčím velikým, po druhé snad přece zvítězím.

Jsou otroci a ještě dlouho potrvá, než jich začne ve větším počtu ubývat. Jsou mezi nimi takoví, s kterými je škoda mařit čas a se vyčerpávat: jejich doba ještě nepřišla.

A je mnoho těch, kteří hledají cestu mistrovskou, cestu tvůrčího života a životního optimismu, na které by po nich zůstala stopa člověka, který žil pod zorným úhlem věčnosti a zanechal po sobě svět o něco lepší než byl před ním, aspoň tam, kde růže vyrostly, které on sázel.

Jsme mezi těmi, kteří si tu cestu mistrovskou vyvolili, částečně už jsme i po ní kráčeli a nelitujeme toho, aniž bychom volili jíti cestami starými.

Blahořečíme slunci, když zasvítí, aniž by se ptalo, kdo jeho slávu uzná anebo kdo jen na jeho skvrny bude naříkat. A najdou se jiní, kteří budou blahořečit chvíli, kdy jsme jiskry lepších nadějí v jejich srdcích roznítili. Vyplatí se jíti výš - a kdyby se i nevyplatilo: na výšinách je čistší vzduch a lepší rozhled.

 

Poutník 9/2005

Sádhaná

 

Po různých cestách jdeme

a naše životy zrají,

jak plody na stromech

v prapodivném háji.

Ty stromy poznání jsou všechny stejně cenné,

ční do závratné výše, až se tají dech.

 

Rozcestí našich cest -

uprostřed symbol kříže,

průsečík Věčnosti

a denní všední tíže,

kterou na světě tu musí člověk nést,

dokud přízemní si děláš starosti.

 

Na cestách znamení potkáme každý den,

když stále jasněji jeho poselství čteme,

mluví k nám jeho hlas,

Tajemství uzavřené

ze tmy svým světlem probleskuje ven -

zrno je pohřbeno, vydává nový klas.

 

Je možné jít po stopách

a zůstávat v tichu bdělý,

symboly našich cest luštit v pravou chvíli.

Kdo nestáli na stráži už dávno odvanuli,

kdo četli v hlubinách trápení opustili.

 

Sádhaná našich dní -

poupě, z nějž kvete růže

i malé ovoce denně slunce vítá

i nepatrné žití jednou se v kráse může

náhle objevit, když se rozední,

vždyť pro ty, kdo cestou jdou,

už v přítomnosti svítá.

 

Roman Zeanddrich Ernest:

O zpívajícím kosu a asociacích na něj

 

Jellymann byl zrovna mírně smuten, když spatřil ve volné přírodě na rozkvetlé větvi zpívajícího kosa.

Je to bezesporu krásné a ušlechtilé;“ pomyslel si, „ovšem je příliš, příliš zřejmé, že ten kos je jen ještě pouhou součástí volné přírody.“

 

O zdůvodnitelnosti

Jellymann kráčel na ryby a potkal své přátele. Ti ho přiměli změnit plány. Usrkávaje zlatý mok, cítil Jellymann mírné pohrdání nad sebou, které ale přehlušil vědomím dobrého skutku. Toho dne totiž zřejmě ušetřil několik rybích životů.

 

O vyplněném přání

Od moře vál vítr a Jellymann měl za to, že konečně přijde osvěžující deštík, který si velice přál a na který se velice těšil. Ten opravdu přišel, ale až dva dny poté, co zničující bouře zaplavila celé pobřeží.

 

Věci mezi nebem a zemí

Šumící les se slunečními paprsky prodírajícími se větvovím Jellymannovi vždy velmi zřetelně připomínal dětství, i když to prožil, dle všech hodnověrných svědectví, v naprosto bezlesé krajině (kde díky rozlehlým lánům přiblížit se ke stromu bylo vzácností). Jellymann cítil, že vysvětlení je mu na dosah, že ovšem jeho vlastní nedokonalost brání mu zatím v tomto dosahu. Uznal tedy alespoň, že věci mezi nebem a zemí opravdu existují.

 

O tom jak těžké je dobro konat

Jednoho rána se Jellymann pevně rozhodl, že bude konat dobro.

Dočetl se, že v černé Africe není co jíst, že děti mají hlad a že mají smutné oči vděčně rozzářené, jsou-li obdarovávány chlebem.

Poletím do černé Afriky obdarovávat smutné děti chlebem,“ řekl si okamžitě. Velice se přitom těšil na rozzářené vděčné oči těch malých capartů.

Přiletěl do Afriky a nestačil ani vyjít z letiště, neboť hned u brány se k němu vrhla skupina malých i větších bosých dětí a prosebně natahovala své černé dlaně. Jellymann, šťasten, že je u cíle, otevřel svůj kufr plný bochníků, lámal je na kousky a dojatě vkládal do těch natažených ručiček. Děti zaraženě a nevěřícně na něj i chléb hleděly.

Jellymann, vidíc jejich dojímající překvapenost, marně potláčel slzy v koutcích očí.

Jezte, jen jezte,“ pobídl je. „Ten chléb je nyní opravdu váš, jen váš, nikdo vám jej nevezme; nedovolil bych to.“

Dojetím se mu zlomil hlas.

Některé děti chléb ochutnaly, pak jej ale všechny zahodily do prachu na zem. Jeden chlapec dokonce svým kouskem chleba uhodil Jellymanna do tváře, zle se podíval, a rozprchnul se spolu s ostatními.

Jellyman, do hloubky duše uražen, nevyšel ani z letiště, a prvním letadlem odlétl zpátky domů.

S dobrem jsem navždy skoncoval,“ pomyslel si hořce.

 

Je posvátné vyňato ze světa?

...často máme pocit, že posvátnost životních okamžiků odletěla jako hejno ptáků pro naši zaneprázdněnost sugerovanou konzumem, hektikou, strachem, že něco v předmětném světě nestíhám. Mnohdy přehlížíme náhody, kdy je na dosah nabídka setkání s lidmi tíhnoucími k hodnotám života, hledající s citlivou vnímavostí duchovno - slyšet Boha v ranním vánku. Cestičku k Bohu nám mohou zprostředkovat i autoři duchovní literatury i se zřetelem na možnost pochopení spirituálního obsahu Bible.

Vzácným a podnětným okamžikem podněcujícím radost a naději může být i osobní setkání s A. Grünem, autorem duchovní literatury v České republice. Poznala jsem jeho oduševnělou tvář v biskupském gymnáziu v létě t. r. Kontemplativní typ mnicha, který se nestraní života, nežije v klášterní izolaci a realizuje slova Ježíše - buďte ve světě, ale nikoliv ze světa, kterému vládnou temnoty a stíny pekelné.

Slyšet či číst jeho výmluvný psychoterapeutický hlas nabádající k zdravému životu ve smyslu tělesném, duševním a zejména duchovním. Jeho spirituální psychoterapie skýtá léčbu bezradným v nemocech, či strastech - v poněkud jiné obdobě, ale přesto shodně s C. G. Jungem či E. Franklem.

Často mě napadá myšlenka, že přednášky v různých osvětových společenstvích (včetně i Unitarie) by neměla mít jen pouhý historický popisný charakter, leč zprostředkovat psychospiritualitu prozkoušenou vlastní zkušeností. Jak možno rozvíjet umění zdravého života - se všemi hojivými metodami - rituály? Rozhovor A. Grüna s A. Palánem se tohoto dotkl podrobněji.

„Rituál totiž poskytuje svatou dobu. Ráno si například vyhradím deset minut na osobní rozjímání, nebo nabídnu Bohu celý nadcházející den pro léčbu nemocných. (Cožpak Ježíš neříká, že nepřišel pro spravedlivé, ale pro ty, kteří jsou obtíženi břemenem světa a on jako Syn člověka přišel, aby spasil to, což bylo zahynulo.) Matouš 18, 11 ...„Co je svaté? Svaté je to, co je vyhazováno ze světa! V řečtině i němčině znamená svaté, co uzdravuje (heiling - svatý, světlý - heilen - léčit). Heil je spása, uzdravení. Rituál chození s Bohem mi dává prostor uvědomit si: teď skutečně šťastně a radostně žiju, namísto toho, abych „byl žit“ve smyslu pudovosti, označované Jungem - Ono, co mě pohání až k nepříčetnosti či zoufalství.

V souvislosti s okoušením světa vysvětluje Grün dva druhy či pojmy pokušení. Mniši znají pokušení jíst přes míru, pít přes míru, pokušení vášně - zlost, nenávist, závist, sexuální nezřízenost (- s ní nutno v první řadě bojovat, či rozšlápnout je jako hada nebo integrovat životní energie ve prospěch Boží věci. Tyto střety člověka posilují. Sv. Antonín říká, že strom, který roste na větrném místě a je zmítán vichry, zapouští kořeny nejhlouběji. Slovo peirasmos - v řečtině pokušení, o kterém mluví Otčenáš - znamená zmatený odpad od víry, rozpolcenost vědomí projevující se pobíháním od jednoho učení k dalším, čímž nastane v mysli chaos (i v centrech vědomí - čakrách) a mnohdy i pád, zejména na duchovní cestě. Proto prosíme o ochranu proti těmto pokušením: V Otčenáši slovy ...a proveď nás pokušením.

Slovo pokušení se pokoušejí lidé překládat nejrůznějšími způsoby, exegeti (vykladači Bible) se v tom nedokáží shodnout. „Pro mě je základní sdělení to, že Bůh nás má ochránit...“

Autor, který vydal prostřednictvím Karmelitánského nakladatelství víc než čtyři desítky duchovní literatury se setkal s živým čtenářským zájmem, kdy teolog a psychoterapeut v jedné osobě ukazuje nám cestu světla a metodu jak po ní putovat tak, aby posvátné nebylo ze světa vyňato.

Miluše Šubartová

 

Anselm Grün:

Bydlet v domě lásky

Krátké meditace o lásce. (Z německého originálu Im Haus der Liebe wohnen, 1999, přeložil Josef Hermach.) Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2001. 116 - I str.

Není slova, jež by bylo častěji zneužíváno, než pojem LÁSKA. Proto Grün dosud byl hluchý ke všem výzvám přátel a příznivců, aby něco o lásce napsal. Donutily ho změnit názor až stále častější používání termínu „Láska“ v církevních kruzích jako zbraně k potlačování každého konfliktu a k potlačování každého samostatného mínění. Příliš často se chladně moralizuje, že musíme milovat všechny, tedy i odpůrce a nepřátele, a že musíme vyrvat s kořeny veškeré agrese.

Potom jednou při individuálních exerciciích páter Grün dostal z nitra tento pokyn: „Probouzej v lidech touhu po lásce, touhu po trojjedinné Lásce!“ Tato výzva byla doplněna varováním: „Začni obezřetně!“ Zanedlouho se na něj obrátilo nakla­datelství Kreuz, zda by něco nenapsal o Boží lásce jakožto o základním principu lidského života. Viděl v tom pokyn, jak svůj se splnit. Bezprostřední inspiraci našel v Doktorovi Faustovi Thomase Manna. Od těch dob mnozí lidé podlehli pokušení bezohledně šplhat na žebříku kariéry a dosahovat úspěchu za cenu „ztráty duše a vychladnutí srdce“.

Chceme opravdu ještě žít z lásky Boží jakožto základu života nebo chceme se chovat jako zpupní sobci, usilující o slávu a majetek? Psychologické metody málokdy léčí nejhlubší rány, které v sobě nosíme. Proč tedy to nezkusit s láskou Boží?

Touha po lásce

Během pastoračních rozhovorů Anselm Grün nesčetněkrát uslyšel o touze po lásce, takže dospívá k definici: „Jsem milován, tedy jsem.“ Kolik jedinců se mučí otázkou, zda druzí ho mají dostatečně rádi. Žárlivost se objevuje již u sourozenců, a to jak v rodině, tak ve škole. Mladí lidé poslouchají šlágry o „věčné“ lásce. Jenže do touhy po lásce se často vloudí i celý soubor jiných přání, např. děvče chce být zaopatřené a nezávislé na rodičích.

Mnoho mladých si lásku plete se zamilovaností. Jen zralí lidé se smiřují s tím, že stav zamilovaností není a nemůže být trvalý.

Člověka s láskyplným postojem k životu, jakožto celku, popisuje Dostojevský v osobě starce Zosimy: „Bratři! Milujte bližního i v jeho hříchu, neboť něco takového se už podobá lásce Boží a převyšuje pozemskou lásku. Milujte zvířata, milujte rostliny, milujte vše! ...Ty si pak zamiluješ celý svět v jeho jednotě - láskou všeobsáhlou!“ Dostojevský tak načrtává model člověka plného lásky, zahrnující ne- jen nějakého jedince, nýbrž která je všeobsáhlá. Nachází ji v každé lidské tváři, v zrnku písku i v každém stéblu trávy. Takovému člověku láska vyzařuje z očí, z každého dotyku, z každého slova, je v každém pohybu.

Jiným ztělesněním čisté lásky je kníže Myškin po vzoru Ježíše Krista. Jen tato ryzí láska je schopna křísit k životu a uzdravovat.

Zápletky lásky

Jak často se bohužel láska chápe majetnicky. Dívat se na milovaného jako na svůj majetek je známkou neschopnosti milovat. Žárlivost se podobá vězení, do něhož se zavírá tzv. partner. Kořeny takových postojů nejednou sahají hluboko do dětství. Děti si nejednou musejí lásku rodičů vykupovat. Jindy rodiče dítě opustí ve chvíli, kdy jejich lásku co nejvíc potřebovaly. Ve světové literatuře nacházíme mnoho příkladů tragických lásek.

Proč tak často partnerská láska ztroskotává? Jung vidí jako příčinu tolika ztroskotání partnerských vztahů přílišné očekávání. Jedno z řešení, které nabízí, je upustit od snahy partnera změnit. Jako cestu k pravé lásce Max Frisch doporučuje vzájemnou modlitbu.

Ukřižovaná láska Boha

Žádná lidská láska neexistuje bez bolesti. Pro mnohé křesťany je Ježíšova smrt na kříži ukázkou trýzně, kterou musel Vykupitel vytrpět. Naproti tomu Jan pokládá smrt na kříži dovršením lásky, kterou během života Ježíš lidem prokazoval. Pro Grüna široce rozpažené ruce na kříži nejsou známou bolestného zápasu, nýbrž výrazem lásky.

Dar láskyplný

Láska, jak říká Bible a bhaktické texty jiných světových náboženství, je Božím darem lidstvu. V Bibli najdeme dvě velepísně lásky: jednak ve Starém zákoně v okruhu mudroslovné literatury, jednak v popisu lásky Sv. Pavlem v 1. listu Korinťanům. Je charakteristické, že Sv. Jan od Kříže si na smrtelném loži nenechal předčítat žalmy, nýbrž Píseň písní. „Smrt pro něho byla naplněním jeho touhy po lásce.“ Jak Sv. Jan od Kříže, tak apoštol Pavel o lásce nejednou hovoří jako o daru Ducha svatého.

Láska vnáší kouzlo do našeho života. Je v jednom každém z nás, obklopuje nás v okolní přírodě... a objímá nás v milujících lidech.“ Tajemstvím lásky je, že je to pramen nikdy nevysychající, protože tryská z pramene Boží lásky.

Boris Merhaut

 

ing. Alice Mahadiková:

Balada o buňce bez lásky

 

Buňka tvá bez lásky je kytka zvadlá.

Rozdávej co můžeš z moudrého rána.

Bez úsměvu na tváři jsi jenom přežil.

Světem jsi chodil, nikdy však nežil.

 

Ty moje dušičko, jediná, milá.

Včera mne tvá neláska překvapila.

Bodlák je krásný, i když má trny.

Měsíc nám svítí i když má skvrny.

 

Vše kolem, nás učí,

Lásku nám dává.

My jsme však nevděční.

Cháska to dravá.

 

Zastav se na chvíli poutníče milý.

Žiješ tu na zemi jen malou chvíli.

Je to jen vteřina, která tě živí.

Zastav se poutníče na malou chvíli.

 

Ničit a hanět, a málo chápat,

tak málo se nám chce skutečně dávat?

Jen se vymlouváme,

jak špatně se máme.

 

Chceme stále víc,

až nemáme nic.

Nic z toho co je pravé,

jen zdraví porouchané.

 

Proto se zastav, jen na malou chvíli, poutníče milý.

Žiješ tu na zemi malinkou chvíli.

Je to jen vteřina, která tě živí.

Zastav se poutníče, zastav, život se chýlí!

 

To co máme, tomu nežehnáme.

Chtíč ten náš nepřítel, žene nás dál.

Kdo by se zastavil,

že by prohrál?!

 

Prožij si nádheru, moudrého rána.

Tu kos ti zazpívá, zakráká vrána.

Zastav se a přivoň k úsměvu růže.

Kdo může neváhá, námahu zmůže.

 

Pořád si jen stěžujeme,

jak jsou druzí špatní.

Vlastní chyby nevidíme,

ale i nám patří.

 

Chybovat je lidské.

Odpouštět je dar.

Kdo by se s ním v dnešní

uspěchané době namáhal?

 

Květy tě potěší, úsměv naladí.

Chřípí ti navštíví vůně jež chladí.

Zastav se na chvilinku poutníče milý,

Žiješ zde na zemi jen malou chvíli.

 

Házet vinu na druhé,

je přece tak lehké.

Dlouho to netrvá,

ale srdce je křehké.

 

Srdce nikdy neošidíš,

to není hloupé.

I když pusa neposlouchá,

Srdce není skoupé.

 

Zastav se a přivoň k úsměvu kvítí.

Kdo může neváhá, ví jak má žíti.

Žijeme na zemi jen malou chvíli.

Zastav se poutníče, poutníče milý.

 

Na zdraví se ti projeví,

pokroucený život.

Uzdravení není lehké,

chce to světla přívod.

 

Když se každý z nás změníme,

bude méně práce.

Všichni si hned uklidíme,

tam kde máme přece.

 

Prožij si nádheru moudrého rána.

Tu vrabec cvrliká a kráká vrána.

Je to jen vteřina, která tě živí...

Nezoufej, nežaluj, že ti kdos křivdí.

 

Kam spěcháme kam?

Kde je jenom klam?

Do hrobu, do hrobu,

přec jinam nemohu.

 

Květy tě potěší, úsměv naladí.

Chřípí ti navštíví vůně jež radí.

Jsme jednou na světě, a vše nám patří.

Jsme všichni kolem, jen sestry a bratři.

 

Buňka tvá bez lásky, je kytka zvadlá.

Kdo spěchá přežívá, hrob mu však mává.

Toto však není veliká sláva.

Vyhrává ten kdo vroucně dává.

 

Tomu se daří žít na zemi šťastně.

Vše je mu jasné, až někdy žasne.

Kol něho zrovna tak je všechno jasné.

Blažená léta má na zemi krásné.

 

 

Má každý svého anděla

Ke knize Anselma Grüna

Tato zvídavá otázka proniká vědomím mnohých, kteří se zejména ocitají na poušti bezradnosti, zoufalství a traumat. Kde hledat potvrzení jejich existence jako pomocníků lidí nemocných na duši a těle?

Anselm Grün, významný křesťanský teolog a psychoterapeut předává ve své podnětné publikaci vydané Karmelitánským nakladatelstvím v roce 2000 v Kostelním Vydří, realitu uctívání andělů v náboženství, zejména hebrejských biblických příběhů, zejména starozákonních sleduje stopy andělů, jejichž návrat v rozjitřeném chaosu je vnímán jako realita nebeských bytostí, nikoliv jako pouhá archetypální představa či tušení.

Jak andělé vypadají? Jsou částečně viditelní? V esoterice jsou popisováni jako bytosti jemněhmotné, neviditelné či průhledné astralní podstaty. Nejsou omezeni prostorem a časem, přicházejí s dotekem lehkosti křídel či aurickým světelným pocitem v nitru zejména tam, kde přetrvává chaos v duši bezradné, zoufalé se sepjatýma rukama. Ano, správný přístup k andělským esoterním tajům je modlitba či meditace, nikoliv však hledání dobrodružství. Účelem je, aby destruktivní hlubinné síly nevědomého nitra neutrpěly újmu zoufalství, pudových afektů, ženoucích živočišnou duši do zkázy, aby naopak bylo probuzeno vědomí vyšší duchovní reality. I C. G. Jung potvrzuje nezbytnost vědomí božské podstaty, která je v kontrapozici s nevědomím projevujícím se agresí a podrážděností. Proto andělé nám zprostředkovávají tvůrčí ochranné impulzy, abychom povstali ze zoufalství hlubin a v plné důvěře přijímali léčivou přítomnost andělů.

Autor připomíná, že věřit v anděly neznamená nutnost vyznávat celou křesťanskou dogmatiku, leč většinou po prožitém traumatu dochází k proměně vědomí vyšší moci, vysílající záchranu andělů. Pro mnohé je to i cesta k přijeté živého zjeveného Boha, který zasahuje do dějin prostřednictvím nejen andělů, ale i proroků, mužů Božích, z nichž nejvýznamnější je Ježíš Kristus.

Anděl je prostě strážce, který slyší pláč, zejména pak dítěte. Biblické příběhy znázorňují tuto skutečnost, když otrokyně Hagar, která očekává dítě s Abrahamem, poněvadž Sarah je neplodná a je vyhnána do pouště zoufalství, aby našla studnici Boha živého (Genesis 16, 14). Symbol studny s živou vodou naděje znázorňuje blízkost Boží sesláním andělů - zejména když se jedná o dětský pláč. Autor tuto situaci potvrzuje slovy „Tam, kde už slyšíme pouhý křik úzkosti je poblíže studna naděje a pomoci,“ kdy anděl může zasáhnout i prostřednictvím člověka. Mnozí lidé, zejména v pubertálním věku, jsou ohroženi nevědomím živočišné duše (nefeš), kdy problémy zejména sexuálního charakteru může řešit silně věřící terapeut.

Kdy anděl otvírá nebe, dosvědčuje například příběh o Jákobovi, který je na útěku před Ezauem, který ho připravil o prvorozenecké právo. Zdá se mu sen, že andělé sestupují po žebříku nahoru a dolů (Gn 28, 12) a slyší hlas Boží - nikdy tě neopustím (Gn 18). Autor charakterizuje Jakobův stav duše jako boj s vlastním stínem před nímž nemůže uniknout, leč jedině jeho integrací, aby s ním bojoval i v noci, a byl přijat Bohem jako chrabrý bojovník. Poté andělé mu ukazují otevřené nebe, v němž se vytrácí stíny duše. Kameny, o něž v životě zakopáváme a který měl pod hlavou Jákob nakonec zvedneme jako on, vztyčíme jej, jsouce pamětlivi Boží pomoci vysílající anděly - pomažeme olejem, neboť se stal kamenem Božího požehnání. Vždyť to prokázal Jákob a obdržel jméno Izrael - ten, který bojuje s Bohem.

Útěšná zvěst, která zdánlivě vzdáleného a nepochopitelného Boha vnáší do každodenní skutečnosti, aby se nad pouští lidské prázdnoty a běd otevřelo nebe.

Žehnající anděl (Benedictus) pomáhá řešit tvrdou životní výchovu či situace tím, že si dotyčný vytvoří zklidňující obranou oblast uvnitř duše (mezioblast) kam nepřipustí, aby pronikaly negace slov či neoprávněný hluk pomlouvačů, kteří se snaží spravedlivému uškodit. I zde platí vhodnost neulpívat v životě na malichernostech, umět rozlišit podstatné od nepodstatného. Leč nelze spoléhat na milost shůry, vyslovenou na povel... Proto existuje i anděl, který nám staví do cesty překážky, abychom dokázali, nakolik jsme hodni Boží milosti a pomoci. Biblický příběh Bileama s oslicí (kniha Daniel) nás poučuje, abychom se slepě neupínali na to, co jsme si vzpurně předsevzali v nevědomí, že cesta je srázná. Velmi povzbuzující úlohu má anděl, prostřednictvím něhož hovoří Bůh, leč mnozí jeho hlas neslyší pro zaneprázdněnost vlastním egem zúženým vědomím. Mnozí mohou namítnout, že oběti zemětřesení či záplav a jiných živelných pohrom jsou vydány napospas. Autor v této souvislosti zmiňuje posilu nebes prostřednictvím vlád světa, jak dosvědčuje situace v New Orleans.

Autor nezodpovídá otázky, proč na světě je tolik válečného napětí, teror - leč konstatuje, že vládce naší planety pádu je satan - odpůrce boží, který se vzpříčil Bohu a kosmickému Kristu, který zvítězil nad peklem, smrtí a hříchem spásnou obětí na kříži a boj trvá mezi syny tmy a světla dokud nepřijde Pán, aby definitivně oddělil plevy od zrna.

Andělé síly nám pomáhají vymanit naši individualitu, tam kde nám je bráněno projevit vlastní zdravý názor. Autor zmiňuje zdravou agresi v případě, že se nenecháme manipulovat či šikanovat. Zejména lidé s tak zvanou prudší povahou (cholerikové či sangvinikové) trpí, když nemohou svá mínění vyklopit ven, prostě se zdravě ventilovat, čímž svoji agresivitu či nápor namíří vůči sobě v podobě sebe nenávisti.

Rafael je archanděl, který léčí. Biblický příklad o Tobitovi, jeho zúžené spiritualitě, který poslouchá jen nařízení a zákony a jehož zbožnost se obrací vůči sobě v podobě sebenenávisti. Autor uvádí nejen Tobitovu zaslepenost - neschopnost milovat život, stejně jako Sářinu posedlost - které andělé musejí otevřít zrak, většinou vnitřní, duchovní. Příběh o třech mladicích v ohnivé peci (Daniel 3, 19), kam byli vrženi nenávistí krále, neshoří neboť je ochrání anděl. V rovině psychologické lze v ohni spatřovat vlastní vášně, zlost, zášť, nenávist či závist, které odnímají pozitivní životní energie a blokují energie duchovní. Proto autor doporučuje četnost meditací pomocí pohroužení do ticha s prosbou o styk s andělem, s božskou dimenzí, v níž teprve se stáváme lidmi k obrazu Božímu, jakými jsme byli před pádem v Edenu.

Biblické příběhy demonstrují vnitřní stav nevědomí i podvědomí, v nichž jsou zahnízděny komplexy (eneagramy). Co s nimi? Potlačovat je či je převést do vědomí a analyzovat je s anděli? Je jisté, že je třeba nabýt zdravé sebevědomí, jinak - jestliže se nevymezíme vůči druhým jako nemanipulovatelné bytosti, usilující o perfekcionismus pro zalíbení se druhým - vzplanou v nás hektické agrese, které se obrátí proti nám jako vyceněné tlamy šelem, které nás pokoušou, když s nimi nedovedeme zacházet ve smyslu odstupu či zklidnění, či jejich zapuzením. Otcové pouště dokázali ovládnout vášně, aby jim sloužily jako energie se silovým pozitivním nábojem. Tvrdí, že jsou to andělé, kteří nás uschopňují k pokojnému kontaktu a agresemi a hektikou. Pomoc andělů je na straně těch, kteří prožívají osvobozující Boží blízkost a láskyplné vanutí Božího dechu. Jako v podobenství o Danielovi, který byl vysvobozen ze lví jámy, poněvadž jeho zraky mířily nadějně k Bohu. Uveďme příklad Ezechiele, největšího z proroků starozákonních, který prchá do pouště zklamán sám sebou, že zradil Boha, když nepřemohl jeho nepřátele a vzdal boj proti Baalovým kněžím temnot. V domnění, že je vše ztraceno - objevil se anděl s chlebem a vodou - spirituální potravou, aby se vydal na cestu pouští - tj. proměny trvající 40 dní (symbol zkoušek a proměny).

Zkušenost setkání s andělem můžeme mnohdy zažít jako blesk z nebe, kdy náhle je nám vše jasně průzračné a my odhazujeme hektiku a rozmrzelost. Musíme si uvědomit, že anděl a zejména Bůh není v bouři, jak se domnívá Eliáš, když vstoupí na horu Choreb, aby se přesvědčil že je přítomen v tichosti srdce - podle Luthera v tichém šumotu, či v tetelivém mlčení dle Martina Bubera. Ano, když se vše rozpadá potřebujeme strážného anděla.

Údajně za nás bojuje archanděl Michael, jméno vyjadřující - ten, který je jako Bůh, neboť je vůdcem andělských legií. On je to, který bojuje i proti zabsolutnění světské moci, mamonu a ničivým válkám. Proto je zobrazován jako rytíř - anděl se zlatou helmou na hlavě, štítem a ohnivým mečem. Ve zjevení sv. Jana je vůdcem nebeských vojsk, které se vrhají na nepřítele Božího - draka, aby ho strhli dolů s nebes. Tato šelma, která spadla na zem a strhla jednu třetinu hvězd je původcem zla na zemi (s numerologií 666), dokud nebude dokonán boj andělů, v čele s příchodem Ježíše Krista - zachránce a soudce. (Zj. 12, 7 - 9) Archanděl Michael je při veškerém útoku temných sil na straně spravedlivých, dodává sílu z Božího trůnu. Obdobně se chová archanděl Gabriel - hrdina Boží. (Doslovně - má síla je Bůh), slibující v katastrofálních situacích nový počátek..

O tom, co znamená vidět anděla ve svém životě, či přijít s ním do styku, sledovat jeho stopy vypovídá sám autor: „Při duchovním doprovázení anděli jsem směl být opětovně svědkem toho, jak lidé zakoušeli uzdravení a osvobození, když meditovali a zakoušeli setkání s božskou dimenzí. Až teprve v božské sféře se mohli stát duchovním člověkem. Jestli objevili ve svém životě anděla byli svobodní navzdory tísnivé blízkosti nepřejícných lidí, kteří je uráželi a častovali despektem. S anděli prožíváme hojivou a osvobozující Boží blízkost, láskyplné a něžné vanutí Božího dechu zbaveného hektiky.

Jelikož nejoblíbenější jsou andělé adventní a vánoční doby, promluvíme o nich v příštím čísle, abychom pocítili, že v studené tmavé zimě se otevírá nebe plné světla a andělů zvěstujících radostnou novinu o zrození světla světel - o Bohu, který se zjevil v Ježíši Kristu jako Spasitel - světa temnot Vykupitel.

Miluše Šubartová

 

Kníže Václav a český duchovní zápas

Naše dějiny byly prostoupeny zápasy o národní svébytnost spojenou současně se sociálním, etickým a kulturně duchovním rozměrem. Osobnost sv. Václava nám připomíná duchovní proudy našeho národa, jakkoliv mnozí vidí v našich dějinách jen temné skvrny spojené zejména s křesťanskou středověkou církví, která se neřídila učením Ježíše Krista prodáváním odpustků a vedením „svatých“ válek. Ale nelze opomenout, že to byla křesťanská reformace, která brojila proti zlořádům papežské církve, proti spojení oltáře a trůnu a kdy mezi křesťany zavládlo učení prvních apoštolů v souladu s učením Ježíše Krista. Jen zaslepenost mnohých současníků, kteří hází vše do jednoho špatného pytle stínových českých dějin - nevnímá světelné dějinné okamžiky české reformace, která duchovním akcentem na moc Boží a spravedlnost, ovlivnila středověkou Evropu.

Zásah Boží a duchovní proudy plynoucí jako vody zrození z Ducha, vytryskly za oponou dějin vždy v okamžicích dějinně kritických. V popředí reformátorského hnutí byli většinou osvícení jednotlivci - kacíři - kteří se obětovali pro dějinný pokrok. Před tisíci léty byl úkladně zavražděn čacký kníže Václav, poněvadž byl prvním vladařem českým a politikem, který prosazoval křesťanství nezatížené církevním institucionalismem - usilujícím o pravdu, spravedlnost a toleranci, což bylo důvodem konfliktu s pohanským či formálně křesťanským okolím s ustrnulou dogmatikou moci.

Kníže Václav byl zavražděn před chrámovými dveřmi ve Staré Boleslavi v roce 929 svým bratrem Boleslavem, který se zmocnil trůnu, aby vládl žezlem válečným. Leč úcta ke knížeti Václavu se v 10. století rozšířila a vyvrcholila za vlády císaře a krále Karla IV. Podle jedné z legend byl sv. Václav vzděláván v staroslověnském jazyce s východní tradicí zbožnosti, zejména svou babičkou Ludmilou, která trpěla rozdělením křesťanské tradice staroslověnského původu a liturgií latinskou, ke které došlo v roce 1054. Zejména v době předreformační a reformace křesťanské ožil duch paměti svatováclavské, vyzývající k duchovnímu boji o království Boží - zejména v církvích. Známý chorál svatý Václave se zpíval při vyhlášení kompaktát 1436 a při volbě husitského krále Jiřího z Poděbrad za českého krále 1458.

V některých sborech je kníže Václav zobrazen mezi postavami svědků Páně, jak dosvědčuje socha ve Zderaze ztvárněná sochařem Bílkem. Osobnost knížete Václava - vévody české země dokazuje významnost našich dějin čerpajících z hlubin tvořivého ducha, zejména v dobách složitých zápasů o naše národní sebevědomí. Tradice svatováclavská prolnutá duchem evangelia Kristova vyzařuje v každé době mravní ušlechtilost plynoucí z víry - jak potvrdil T. G. Masaryk - když zdůraznil, že i malý národ se může stát pro svět významným svými hodnotami, na nichž byl založen. Abychom si tento významný odkaz připomínali a uskutečňovali byl 28. říjen prohlášen státním svátkem.

Sochy blanických rytířů s jezdeckou sochou sv. Václava vytesal ve 20. letech minulého století sochař samouk pan Rolinek v jeskyni nacházející se v přírodním parku nedaleko Kunštátu, kde se nalézají zbytky největší sochy T. G. Masaryka, která přes veškeré snahy byla během druhé světové války záměrně zničena nacisty.

Miluše Šubartová

 

Primář MUDr. Karel Nešpor o józe

Do posledního zářijového rozhlasového programu Doteky víry byl pozván psychiatr doktor Karel Nešpor. Dostával od moderátora, který si nedal práci předem se s mnohovrstevnatostí jevu jógy seznámit, nejapné otázky. Vyvinul nadlidské úsilí, aby jógu osvětlil posluchačům a sám rozváděl problematiku, na kterou se ho moderátor neptal.

Ve staré Indii objevili, že Pravdě-Zákonitosti se lze přibližovat různými způsoby, které vykrystalizovaly do šestera soustav, z nichž v Evropě dvě z nich, jóga a védánta (= konec nebo završení véd) se rozšířily a našly své vyznavače. Tak tomu bylo i v předválečném Československu, kde řada jednotlivců, skupin a kroužků provozovala své specifické varianty jógy podle různých cílů, které si vytyčili.

Nejméně bylo těch, kteří přebírali jógu v její základní formě Patandžaliho jógasúter. Když po r. 1948 moci se chopili totalitně orientovaní komunisté, jóga byla nacpána do stejného pytle jako nepřátelské idealistické ideologie a dána na index tak jako různá náboženství.

Aby jóga přežila, její stoupenci vyvíjeli nemalé úsilí k jejímu začlenění do existující soustavy. Početná skupina prosadila názor, že jóga patří do tělovýchovy a její instruktoři se podrobili směrnicím pro výkonnostní třídy po vzoru lehkých atletů, gymnastů a šachistů. „Papežka“ těchto tzv. jógistů byla sokolská instruktorka Vlasta Kaplanová. Paralelně se jóga prosazovala i v lékařské prevenci, kde pomáhala snižovat nadměrnou spotřebu farmak. Tento směr rozvíjela komise pro využití (!!) jógy v psychoterapii, kterou v rámci Čs. psychiatrické společnosti šířil rehabilitační odborný lékař MUDr. Zdeněk Votava. Těžko by se vůči nedůvěřivým soudruhům prosadili nebýt záštity „těžké váhy“ akademika Ctibora Dostálka, ředitele Ústavu fysiologických regulací, kde stážoval indický expert jógy, lékař dr. Bhóle.

Druhé krytí jógy prováděl v Orientálním ústavu ČSAV dr. Adolf Janáček, který, v době prvního vedoucího indologické sekce dr. Pavla Pouchy si nechal schválit jako výzkumné téma aplikaci Patandžaliho Jógasútry. Když po politicky neúnosném dr. Pouchovi na jeho místo se protlačit dr. Dušan Zbavitel, nasadil veškeré páky, aby dr. Janáčka jakožto ideologického záškodníka znemožnil. Sám si s neobyčejně chytře argumentujícím dr. Janáčkem nevěděl rady, protože používal marxistické metody teze-antiteze-závěr. Díry v argumentaci odhalil až indolog, docent olomoucké teologické fakulty františkán Vincenc Pořízka, který za nacistické okupace se živil vyučováním hindustánštiny v kurzech při Orientálním ústavu. Účel zas jednou světil prostředky. Dr. Janáček byl odhalen jako špatný badatel, vyhozen z indologické sekce a odložen do knihovny k popisu knih.

V téže době propagátorkou jógy v Brně byla paní Ossius, v úzkém spojení s indologem, řidičem tramvají, dr. Karlem Wernerem, instruktorem hathajógy. Dr. Werner marně žádal dr. Zbavitele, aby mohl v Praze na půdě Čs. společnosti orientalistické předvést svou soustavu hathajógy, která by zdravotnictví mohla přinést značné úspory za léky. Když u něj dr. Werner neuspěl, obrátil se osobním dopisem na ředitele Orientálního ústavu akademika Průška, se všemi doporučeními včetně ze Sovětského svazu.

Demonstrace hathajógy se tak uskutečnila v ředitelně Orientálního ústavu v době od 16 do 18:30 hodin. Dr. Zbavitel prosadil, aby ústav byl zamčen, „tak aby se tam nemohly vloudit živly, které by mohly této demonstrace zneužít“. I tak si pozvánku opatřilo asi tucet lékařů a psychologů, které zajímal léčebný potenciál jógy.

Po úvodu dr. Werner osobně demonstroval svou soustavu hathajógových ásan a doložil, kolika pacientům pomohla natolik, že se obešli bez nákladné medikace. Příznivcem a sponzorem aplikace jógy byl kroměřížský psychiatr MUDr. Ryšánek. Wernerovy argumenty byly natolik věcné, že většina ideologických odpůrců jógy v diskusi se vzdala svých obvyklých invektiv, které by na tomto vědecky objektivním fóru působily trapně. Od té doby jsem byl pověřen, abych psal posudky na knihy, které se nějak jógy týkaly. Pamatuji se, že jsem na 3 stranách nedoporučil kompilát instruktorky jógy II. třídy Niny Šabovičové, protože se příliš opírala o mystické interpretace spisovatele okultních spisů a překladatele, předsedy spolku Psyché, Karla Weinfurtera. Ten za nacistické okupace zle doplatil na to, že předstíral čtenářům, že zvládl i obtížnější ásany. Boj proti esoterikům řídil na pražském gestapu bývalý okultista Kiesewetter. Weinfurter byl vyzván, aby zaujal náročnější ásany se zkříženýma nohama, o nichž prohlašoval, že je zvládl. Když se mu to nepodařilo, vyšetřovatel poslal dva bachaře, aby ho do oné ásany násilím narvali. Oběť řvala bolestí, protože jí přitom praskaly vazy. Od těch dob Weinfurter byl chromý a chodil o holi.

Koordinace zájemců o jógu se ujal brněnský Vladimír Zeman, který ve své mateřské organizaci TJ Geofyzika od roku 1984 pořádal Brněnské dny na brněnské přehradě. Nultá konference ve Středisku SČM se tam konala v roce 1978 a zájem o jógu byl tak velký, že od roku 1984 se pod záhlavím Brněnské dny konalo 5 konfe­rencí, které měly pro rozvoj jógy v totalitě neobyčejný význam. Byly s mezinárodní účastí a tříbily se tam názory na ozdravění životního stylu tehdy tak frázovitého socialistického člověka. Pedagogové, psychologové, lékaři i pracovníci nejrůznějších oborů tam přinášeli důkazy, jaký pozitivní vliv má jóga na duševní rovnováhu a tím i na zdraví člověka. K tomu jak zarytý odpor k józe měli někteří tělovýchovní soudruzi, citujme výrok předsedy federálního svazu ZRTV (základní a rekreační tělovýchovy) ing. Chvalného: „Pokud já budu předsedou svazu, tak se v něm jóga nikdy cvičit nebude.“ Jak hluboce se mýlil tento bolševický potentát, který byl aparátčíky dosazen jako ředitel slovenského nakladatelství Šport. Jak se asi tvářil tento partajník, když 50 000 výtisků Jógy Milana Poláška, kterou indoložka Dagmar Volrábová v recenzi označila za pouhý zdravotní tělocvik a pro to vymyslel název „jánošíkovská jóga“, bylo ihned rozebráno na rozdíl od metráků publikací, v tichosti odepsaných, které skončily ve starém papíru na recyklaci. Represe se vystupňovala, takže výbor jógy v čele s dr. Miladou Bartoňovou byl ze ZRTV vyhoštěn, takže přešel se všemi oddíly jógy do pražské Sparty. Až r. 1988 vznikaly nezávislé komise jógy při náčelnických radách ZRTV. Byli i tací instruktoři jógy, kteří s natolik chtěli podbízet vrchnosti, že byli ochotni jógisty transformovat v tajtrlíky a nechat je vystupovat na krajských spartakiádách jako kuriozitu. Na štěstí tyto snahy ing. V. Hoška z Plzně většina přátel jógy odmítla. Netrpím na nedostatek obrazotvornosti, ale nedovedu si představit, jaký ty byl užitek z toho, že pár set jógistů sedí na značkách nehnutě v lotosové pozici nebo jak předvádí strom?

Po tzv. plyšové revoluci 1989 ideologická svěrací kazajka je odstraněna. Vznikla řada organizací, např. Sdružení učitelů jógy, Česká asociace Sport pro všechny. Stoupenci svámího Mahešvaranandy se vydělili jako Jóga v denním životě. Přehled činnosti poslední organizace, kterou chválím za rozpracování cvičení pro děti, podává ing. Jana Procházková ve sborníku VI. Brněnské dny „Jóga a zdraví“, Brno 2002, editor dr. Eva Skalická, s. 195 - 201.

O tom všem moderátor nemá ani ponětí a dr. Nešpor ví jen něco, protože patří k té mladší generaci. Nevzpomínám si, že by patřil k pravidelným návštěvníkům jógových táborů, které na hoře Kopná organizovala paní Renotierová z TJ jóga Olomouc. On sám se józe vyučil v Bihárské škole jógy, která za železnou oponou vysílala své instruktory, jako např. Má Jógašakti. Vydržel tam s minimálními dávkami potravin, které odtamtud vyhnaly nejen Čechy, ale i jiné žáky z Evropy a Ameriky. Byly příliš malé i pro dr. Miladu Bartoňovou, o jejímž zápalu nikdo nemohl pochybovat.

Dr. Nešpor jógu přes deset let praktikuje a úspěšně ji aplikuje u svých pacientů. O tom všem mohl autoritativně hovořit, pokud by dostával vhodné otázky. Platí naše tvrzení, že jóga není náboženství, jen zdravější způsob života. Nedomnívám se, že by tento pořad patřil do programu „Doteky víry“.

Boris Merhaut

 

Jarmila Plotěná:

Kolik je svítání?

 

Kdosi mu řekl,

kdesi přečetl,

má divné tušení, že v šedivém předivu lidského

času - SVÍTÁ,

že každým okamžikem cosi v člověku, všemu

navzdory - SVÍTÁ.

 

Šťastný, kdo tomu nevěří,

šťastný, kdo tomu kdysi věřil, pak pochyboval

a přestal věřit i pochybovat

a vzal svůj kříž a přesvědčil se.

Šťastný, kdo se přesvědčil, že na dně bolesti

je SVĚTLO,

že na samém dně bolesti - SVÍTÁ.

 

Šťastný, kdo uvěřil jednou a napořád,

navždy mu rozkvetl květ důvěry v srdci,

nikdy už nepřestal mít rád

a neptal se na důvody,

vždyť na vrcholu takové důvěry SVÍTÁ.

 

Šťastný, kdo chvíli zapomene na svá přání,

dýchá radostí druhého,

šťastný, kdo nehledá dobro ani škodu,

jen tiše sleduje jak skrze správnou práci

pomáhá tomu co se má stát.

Takovým konáním přichází k místům, kde SVÍTÁ.

 

Vždyť už tam, tam za tím pahorkem SVÍTÁ...

 

Slunce, když míchá barvy,

v přeskupení mraků se láme o hladinu...

i v největší temnotě pro velepíseň Krásy,

i v největší temnotě - SVÍTÁ.

 

Dějiny katolické církve

Náš ordinář religionistiky prof. Pertold nejednou opakoval, že v češtině žádné objektivní dějiny katolické církve neexistují. Kdo by měl houževnatost touto problematikou se prokousat, musel by se ponořit do vícesvazkových děl, která vydali Mollart du Jourdin nebo A. Fliche - V. Martin. Z učebnic používaných na teologických fakultách se linula stranická indoktrinace a tak mladí religionisté se tématu: církev - stát, raději vyhýbali. Pociťoval jsem to jako manko, protože jsem si byl vědom, že katolická církev je nejpočetnější, ale též s nejmocnější představitelkou křesťanství.

Teprve r. 1995 jsem objevil dílo „Das Christentum. Wesen und Geschichte“ (1994) pozdějšího iniciátora smělého projektu „Křesťanství a světová náboženství“ Hanse Künga. Tento vynikající myslitel se narodil r. 1928 v katolickém městečku Sursee a gymnázium s výborným prospěchem vystudoval v katolickém Luzernu. Učitelé ho doporučili na papežskou univerzitu Gregoriana. Svou první mši celebroval v chrámu sv. Petra, kde rovněž kázal švýcarské gardě. Ale italské prostředí mu bylo příliš úzkoprsé. Proto putoval do Paříže, kde byl na Institutu Catolique promován na doktora teologie. V 32 letech se stal profesorem na katolické fakultě na univerzitě v Tübingen, kde vedl Institut ekumenických studií. Řady jeho stoupenců i zarytých odpůrců se množí. Papež Jan XXIII ho povolal jako experta pro přípravu II. vatikánského koncilu a v letech 1962 - 65 byl jeho spiritus movens.

Jan XXIII. je podle Künga nejvýznamnějším papežem 20. století, který otevřel cestu k obnově církve, k zvěstování evangelia přiměřeného podmínkám postmoderní doby. Tento pastoračně zkušený a v historii nadprůměrně vzdělaný člověk láme zarytý odpor kurie a otvírá cestu k porozumění nejen s jinými křesťanskými církvemi, ale i se židovstvím a světovými církvemi. Od celé katolické církve se požaduje, aby její postoje se staly ekumenické. Jenže svěží duch reforem neměl trvání.

Když Jan XXIII. v 82 letech přímo na sněmu umírá, jeho nástupcem se stal kardinál Montini, „váhavý Hamlet“ - Pavel VI. (1963 - 78), který myslí v duchu reakční kurie. Ten koncilu vnucuje zastaralou ideologii o papežském primátu. Tento akt papežské svévole smetl kolegialitu biskupů, kteří byli krajně rozhořčeni, ale nezmohli se na žádný odpor.

Svou reakční encyklikou o celibátu a antikoncepčních prostředcích Pavel VI. vyvolal bouři odporu a krizi věrohodnosti: drtivá většina lidu i kléru odepřela papeži poslušnost.

Küng na to reagoval knihou „Unfehlbar“ (Neomylný). Tato interpelace vyšla k stému výročí I. vatikánského koncilu.

Nástup kardinála Wojtyly - Jana Pavla II., prvního neitalského papeže, znamená obrat o 180 stupňů od reformy k restauraci a návrat k politice Pia XII., „nepřítele Židů, protestantů, lidských práv, náboženské svobody, demokracie a moderní kultury“ (s. 121). Krakovský biskup, Jan Pavel II., který svými nákladnými „poutnickými cestami“ uspěl jedině v rodném Polsku. Všude jinde výsledky jeho pontifikátu byly hubené. Místní církve ochudil o miliony a inscenované mediální podívané nemohly nahradit zastavení reforem II. vatikánského sněmu. Nutno přiznat, že měl šarm a nesporný herecký talent, kterým okouzlil prezidenta Reagana. Sportovně a symbolickými gesty blahořečení sporných postav servíroval i ty nejkonzervativnější doktríny a praktiky jako přijatelné.

Jeho neblahým dědictvím je obnova autoritářství papežského úřadu, tradicionalistický „světový“ katechismus, návrat k vypjatému římskému centralismu, kdy při jmenování biskupů a šéfů teologických kateder rozhoduje římská kurie, ne místní církve. Místo otevírání se modernímu světu se zdůrazňují tradiční formy zbožnosti jako např. mariánský kult. Místo dialogu a svobody svědomí sílí inkvizice. Tu zažil Küng r. 1979, kdy mu tradicionalista Jan Pavel II. odňal oprávnění učit. Avšak liberál Küng vzdoroval: nechal katedru a Institut ekumenických studií vyčlenit z katolické fakulty a nadále vykonával všechny kněžské úkony. Jeho pověst byla taková, že papež se neodvážil vzpurného kněze exkomunikovat.

Impulzy II. vatikánského sněmu měly být odbourány roku 1983 tzv. „novým“ církevním právem, které proti úmyslům koncilu už nevymezuje výkon moci papežské, kurie a nunciů. Biskupským konferencím se přiznává pouze poradní role. Zvláště úporně se nový papež stavěl proti modernizaci ženských řádů. Na plné obrátky se rozjíždí boj proti severoamerickým morálním teologům a všem teologům osvobození v Latinské Americe a Africe. Během návštěvy těchto zemí jim Jan Pavel II. dává okatě najevo svůj nesouhlas. Do nemilosti upadají i jezuité; zelenou dostávají představitelé původně tajné organizace Opus Dei, vzniklé ve frankistickém Španělsku. Jak bývalý krakovský biskup měl k této zlověstné organizaci blízko je patrné z toho, že jí vyvázal z dohledu biskupů a „blahořečil“ jejího zakladatele, ač tento nárok na „svatost“ je v každém ohledu sporný. Papežova cestovní horečka budila přehnané naděje a přinesla hořké zklamání, když krátkodobý efekt publicity vyprchal. Pozitivní dopad měly až cesty do Jeruzaléma, do Damašku a do Athén. Vyznání viny za křížové výpravy, holokaust a návštěva mešity zapůsobily smírně.

Papežská neomylnost v očích laiků klesá: podporuje ji jen 11 % německých katolíků, 76 % podporuje petici katolických laiků. Počet křtů poklesl o polovinu, počet mladých lidí, ochotných se angažovat v církvi, o 2/3. Počet kandidátů na kněžství dosáhl nejnižšího stavu a brzy bude problém v Německu obsadit polovinu farností.

Otázka „Kam směřuje katolická církev?“ úzce souvisí s širším problémem „Kam míří lidstvo?“. Ani sociální stát, který nelze ufinancovat, ani asociální neoliberalismus, spojený s nemorální reálpolitikou!

Küng tvrdí, že katolická církev se nemůže vyhnout trendu směřujícímu ke společnému étosu lidstva, který podpoří nejen všechny církve a náboženství, ale který je přijatelný i pro nevěřící.

Katolická církev se proto musí zasazovat o takový sociální řád, v němž všichni lidé, chudí i zámožní, budou mít stejná práva. V pluralitním světovém řádu není místo pro žádný rasismus jako antisemitismus a xenofobii. V církvi i ve společnosti ženy ponesou stejný díl zodpovědnosti. Bude podporovat jen takový partnerský světový řád, který konflikty bude řešit mírumilovně a který bude solidárně přispívat k blahu znevýhodněných. Světový řád bude pamatovat na přírodu a na takový rozvoj, který je trvale udržitelný.

Toto je vize katolické církve obnovené podle evangelia Ježíše Krista. Přehodnotí se základní pojmy: ortodoxní je ten, jemuž leží na srdci „pravé učení“, tj. pravdivé učení. Katolický je ten, komu zvláště záleží na celé, obecné a kompletní církvi. (s. 138) Evangelický je ten, jemuž ve všech církevních tradicích, učeních a praktikách záleží na tom, aby byl neustále v živém styku s evangeliem.

Sešel jsem se s Hansem Küngem na Foru 2000 na Pražském hradě. Přijal mou výtku, že měl v dílech o křesťanství a islámu, buddhismu, hinduismu a náboženství Číny citovat významné autority těchto věr spíše než orientalisty, kteří mohou, ale nemusí do těchto věr mít hlubší vhled.

B. Merhaut

Hans Küng: Malé dějiny katolické církve. Z německého originálu Kleine Geschichte der katholischen Kirche, Berlin 2002 přeložila Anna Mikulová. Brno, Barrister a Principal, Praha, Vyšehrad 2005. 152 str. 228,-Kč.

 

Duchovní odkaz Otce Pia

Sami mystikové neradi hovoří o svých zážitcích, protože si jsou vědomi, že mají slovy popsat nepopsatelné. Proto se často uchylují jako evangelia k podobenstvím. Otec Pio své slavné dopisy adresoval svým duchovním vůdcům. Proto na laika bez zkušeností s meditacemi kladou mimořádně vysoké nároky a poctivé úsilí. „Jsme obdarováváni, ale tento dar vždy přesahuje naše schopnosti přijímat.” (s. 6)

Platí-li, že překlad nikdy nemůže nahradit originální znění, pro překlad duchov-ních či mystických textů to platí dvojnásob. Navíc světec z Gargana používá starobylý styl, běžný v 19. století a používá termínů z nářečí, které modernímu Italovi jsou těžko srozumitelné.

Na první pohled zaujme Piův odstup, i co nejobjektivnější popis mystických stavů. Hovoří-li o vtěleném SLOVU, používá jména JEŽÍŠ bez christologických titulů či přívlastků. Zatímco teologové v jeho době s oblibou používali plurál, on nedokáže hovořit o Ježíšovi jinak než ve 3. osobě jednotného čísla. Můžeme rozeznat dvě roviny: pokud světec líčí vlastní nitro a duchovní stav, je úzkostlivý, až nejistý. Kdykoli je ujištěn o přítomnosti Boží ve vlastním nitru, jeví se pevný, klidný, jistý. Má jistotu, že „duchovní život je čímsi na výsost intimním, který nutno chránit před znesvěcením”.

Sv. František z Assisi měl to štěstí, že jeho hlavním vykladačem se stal jiný světec, teolog Bonaventura z Bagnoregia. Bohužel Otec Pio dosud vykladače srovnatelného formátu nenašel. O jeho stigmatech tak vychází záplava průměrné a podprůměrné literatury.

O světci z Gargana a jeho významu pro obrodu církve se dlouze hovořilo v letech 1962 - 65 během příprav na II. vatikánský koncil. Kanonizační proces přinesl důka­zy, že Otec Pio se stává symbolem znovuobjevení smyslu křesťanského života. Světec zesnul krátce po skončení II. vatikánského koncilu. Narodil se r. 1887 a stig­mata obdržel, když mu bylo 31 let. V oné době byl knězem 8 let. Hábit bratří kapu­cínů oblékl počátkem r. 1903, kdy byl přijat do neviditelného domu v Morcone. Po roce složil první sliby poslušnosti, čistoty a chudoby. Po roce složil věčné řeholní sliby a stal se tak bratrem Řádu menších bratrů kapucínů.

Extatický zážitek z 20. září 1918 Otec Pio líčí v listu svému duchovnímu vůdci provinciálovi Benediktovi da San Marco, který si vyžádal co nejvěrnější popis průběhu stigmatizace. Po mši upadl do stavu hlubokého pokoje a ticha. Pak spatřil tajuplnou bytost, které krvácely ruce, nohy a bok. „Cítil jsem, že umírám... Ale Pán podepřel mé srdce... Pohled na onu bytost se vytratil a já si povšimnul, že mé ruce, nohy a bok byly proraženy a že z nich kanula krev.” V nitru slyšel hučení vodopádu, který neustále vyvrhoval krev. Bál se, že zemře na vykrvácení. Své utrpení chápe jako trest, protože „jsem bohužel Ježíše znechutil svými nesčetnými hříchy”. Zde jsme svědky nesmírného přehánění, které je v katolické hagiografii časté. Tento postoj pramení ze zdůrazňování vlastní slabosti a nicotnosti ve srovnání s Božím majestátem.

K zklidnění dochází v dopise XXII. „Ježíš mi odpověděl následujícím způso-bem,” kde světec vyjadřuje svůj podiv nad tím, že Ježíš vyslyšel jeho přímluvy i za osoby, které dokonce ani neznal.

K reprodukci listů stigmatizovaného světce Pia z kritického čtyřsvazkového vydání pro kněze dal souhlas Otec Gerard di Flumerimo. Tím otevřel zbožným věřícím bez rozdílu vyznání přístup ke skutečnému pokladu křesťanské spirituality.

Boris Merhaut

Duchovní odkaz Otce Pia 1. Tajemství stigmat Otce Pia. Uspořádal Gianluig Pasquale. Překlad a předmluva Ctirad Václav Pospíšil. Praha, Nakladatelství PAULINK 2003. 120 stran. 129,- Kč.

 

 

Poutník č. 10/2005

Radostné svátky vánoční

a v lásce, moudrosti a důvěře

v život a všechno stvoření

prožitý nový rok 2006

přeje

Jarmila Plotěná

Život je dar

 

Život je dar a zázrak, Mistře náš,

to proto, že v lidském srdci přebýváš.

Dej, ať zde na světě nemají duše stání,

ať Tebe hledají dnem i nocí, bez ustání.

 

Kéž každá putuje za Tvým vábivým hlasem

a Tebe nachází za prostorem a časem.

Oceán Věčnosti tak nedostupný zdá se,

to - že již na zemi má duše dorůst spáse.

 

Na loďkách ctností k Cíli jen zvolna duše spějí,

korábem lásky tam doplují nejrychleji.

Dej, ať nikoli jak my bychom si přáli,

však podle vůle Tvé, abychom Tě milovali.

 

Jen tehdy bytosti ve světě divů žijí,

když vůle nejvyšší a lidská jsou v harmonii.

K prosbě „Buď vůle Tvá“, je třeba přidávat:

K plnění vůle své, rač lidem sílu dát!“

 

Pomoz nám, poutníkům, ať prosbami neplýtváme

a jedno raději, však vřelé, přání máme.

Touhu nám dej a tolik mocné síly,

abychom ve svých dnech se k Tobě navrátili.“

 

Když z lásky a oběti jsi stvořil tento svět,

slib, Nejvyšší, jsi dal: „Vše navrátí se zpět“.

Dopřej nám zahlédnout přes světské závoje a masky

nesmírné hlubiny Tvé dobroty a lásky.

 

Schopnosti jsi nám dal, dary hřivny cenné,

pomoz, ať na Cestě je správně užijeme.

Vždyť dobré vlastnosti vedou nás k bráně snad,

dále už musíme je všechny odevzdat.

Kdo učení Tvé touží správně pochopit,

vdechem a výdechem je denně musí žít.

Já, malý prosebník, jsem pravdu v slova vložil,

aby, kdo zralý je, je pochopil a prožil.

Jarmila Plotěná

N. F. Čapek:

Barvy a nálada

Barvy nemáme vnášeti do svých příbytků bez výběru, ale máme je přizpůsobovati svým životním potřebám a svému charakteru. Barvy ovlivňují náladu, povzbuzují chuť k práci, uklidňují, anebo zesilují podrážděnost a mrzutost, vždy dle toho, jak harmonisují s povahou a povoláním.

Jednou z velikých zásad Svobodného bratrství je tvůrčí život. Všechno, co konáme a čím se obklopujeme, má sloužiti k vyjádření nebo k posílení nejplnějšího života tvůrčího, jakého jsme schopni přítomně, a má současně upraviti cestu k ještě dokonalejšímu projevu tělesného i duševního zdraví, k vyššímu požitku božských sil, k úspěšnému šíření dobrých nálad a dobré vůle mezi lidmi. A proto je naší povinností obírati se vážně každým zjevem a námětem, který by tomuto vznešenému cíli napomáhal. Odtud i náš zájem o barvy a jejich vliv na zdraví a povahu.

Dr. Siascia napsal roku 1899: „Účinky zářící energie jsou ohromné: chemicko-termické, elektromagnetické, oxydující, antitoxinové; ničí bakterie. Světelné paprsky povzbuzují nejvnitřnější život, napomáhají výměně látek a tekutin, urychlují vylučování kyseliny uhličité a hojnější okysličování organismu. Nauka o léčení světlem napomáhá i při nejtěžších vnitřních chorobách, při vyměšování bakterií a jiných jedů, při zmírňování chorobného tlaku krve ve vnitřních orgánech atd.“

Člověk není od světa uzavřený svojí kůží. Naopak kůže, nervy, plíce, smysly jsou stále ve spojení s nejjemnějšími vlivy a proudy záchvěvů okolního světa - a mezi těmi vlivy důležitý úkol připadá barvám a světlu.

Bylo zjištěno, že dítě už ve třetím až čtvrtém měsíci po narození může jeviti zálibu pro jistou barvu a neklid při jiné barvě.

Dále může býti jistá kombinace barev ve spojení s nepříjemnými vzpomínkami životními, a kdykoli člověk ony barvy nějak nápadně zahlédne, ihned pocítí starou bolest nebo odpor.

Konečně v barvách samých jsou takové rozdíly, že někdy ani dvě zdánlivě stejné barvy nemusí nutně býti stejnými. Na příklad sklo barvené přimícháním soli kobaltu je pěkně modré a přece takto barevné sklo tak neutišuje nervy, jako sklo barvené modrou skalicí. Příčina je v tom, že modř z kobaltu obsahuje oku neviditelný příměšek barvy červené a jiných barev, které ruší utišující účinek čistě modré barvy.

Každá barva má svůj zvláštní význam a také každá nemoc má svoji více nebo méně sympatickou barvu. Jsem si jist, že lékařská věda v budoucnosti bude mnohem více počítati s vlivem barev než činí dnes. Nám se ovšem jedná toliko o všeobecný význam barev na zdraví a náladu, a tu možno směle říci, že každá barva, která působí dobře na náladu, působí také všeobecně dobře na zdraví.

Prvé místo v tom ohledu zaujímají barvy přírodní, kterými příroda nejvíce hýří, když na jaře probouzí se k novému životu. A je to svěží zeleň, symbol naděje, která naději a optimismus oživuje a mysl, abych tak řekl, provětrává a všechny bacily mrzoutství vyhání. Je to dále barva vycházejícího sluníčka, která probouzí k činnosti a ponouká všechny buňky k vydání životní energie. A když člověk v denním boji se rozčiluje a jeho nervy počínají se přepínati, tu pohled do modrého blankytu oblohy je utišuje a hojí. Podobný účinek má moře, na kterém mnohý, nervovými bolestmi bičovaný, nalezl klid a zdraví.

Lékaři, jmenovitě holandskými, anglickými a německými, kteří v tomto ohledu experimentují, bylo prokázáno, jaký blahodárný účinek mají veselé jarní barvy na osoby duševně sklíčené a na celou řadu nervových a duševních chorob. Vojáci, kteří utrpěli ve válce otřes nervů, rychleji se zotavovali v lazaretech prosycených teplými, přívětivými barvami, nežli jejich soudruzi, kteří byli léčeni v šedivých a vůbec neutěšenými barvami sladěných nemocnicích.

Mrzuté, bručivé, zlobivé bytosti proměnily se ve veselé a dobromyslné v místnostech prosycených paprsky veselých, radostných barev.

Bylo pozorováno, že i dělníci, zvláště při některých povoláních, kde mnoho záleží na náladě, v místnostech sladěných povzbuzujícími barvami s menší námahou více a lepší práce vykonali, nežli v dílnách barev nevlídných, nehostinných, ospalých nebo přímo zoufalých. Ano zoufalých. Jsou barvy, které jsou příbuzné se zoufalstvím.

Vzpomínám starší dámy, která měla ložnici na sever, malovanou v šedých barvách. Každého rána vstávala mrzutá, ve špatné náladě. A hle, její bručounství zmizelo jako špinavý sníh na jarním veselém sluníčku, jakmile svoji postel přenesla do pokojíka na východ položeného, jarními barevnými tóny sladěného. Záclony byly ze žlutavého, průsvitného hedvábí a propouštěly náladu nervům přátelských paprsků.

Bylo vyzkoušeno, jak podrážděné osoby pěkně usínaly v pokoji se stěnami malovanými v žlutozelených odstínech, s modrou pokrývkou, s modrým stínidlem.

Každá barva má svůj zvláštní účinek na zdraví a náladu, který kombinacemi s jinými barvami lze vystupňovati. A není snad jediné nemoci, aby některá barva nebyla pro její léčení příznivější než druhá a není nálady, která by vlivem jistých barev nemohla býti zlepšena nebo zhoršena, nebo která by neusnadňovala udržeti nebo odstraniti jistou náladu.

Jsou barvy, které působí tísnivě a jiné, které povznášejí a obveselují. Vždyť už nevhodná kombinace i příznivých jinak barev může působiti tísnivě. Jestli těžká tmavá barva je nahoře a pod ní se krčí barva lehká, světlejší, zdaliž necítíte tísnivý, utlačující dojem té těžké barvy?

Nebo zkusme vlézti do koupací vany potmě, a potom nechme rozsvítit, zdali při tmě nemáme pocit, jako bychom se ponořovali hloub než obyčejně, a při účinku světla jako by nás něco nazdvihovalo?

Na některé choroby je vliv barev zvláště nápadný. Posledně jsem pozoroval vliv barvy na epilepsii.

V místnosti nesladěné, kde bílé, šedé a černé nebo docela červené barvy převládají, kde je mnoho ostrých a neladných linií, kde nemá oko, na čem by si odpočalo a se posílilo, kde světlo se ostře odráží o sklo a nevrhá žádnou příznivou barvu, záchvaty bývají častější a prudší, nežli v místnostech radostnými barvami sladěných. Žlutě-fialová barva zdá se býti pro epileptiky zvláště příznivá.

Mezi nejvýš blahodárné, a hlavně utišující, patří barva modrá. Četl jsem řadu klinických popisů, jak vhodným užitím modré barvy byly léčeny různé druhy nespavosti, srdce tlučení, křeče, akutní reuma (při chronickém reuma se osvědčila barva žlutá), návaly krve do hlavy, neuralgie a jiné. Někteří lékaři mají v tom ohledu velké zkušenosti a velký úspěch, jiní opět jsou mínění odlišného, jako při všem na světě bývá.

O podrobnostech takové léčby nemohu se ovšem šířiti, jen tolik podotýkám, že pro osoby nervozní, nespavé, podrážděné jsou modré barvy prospěšné a červené škodlivé.

Je možno míti v ložnici modrý strop, nebo modravé záclony, nebo modrou vázu, či koberec. Není řečeno, že má býti všechno modré, postačí, když je dost bodů význačně modrých, kde by oko spočinulo, s odstraněním všeho, co by dráždilo.

Jiná je ovšem otázka, co dělati, jestli stav jednoho vyžaduje více modrou a stav druhého červenou barvu. Je to jako když jeden chce spáti při otevřeném, druhý při zavřeném okně, když jeden jí rád knedlíky a druhý zeleninu.

Jinou význačně blahodárnou barvou je žlutá, jmenovitě oranžově žlutá. Kdežto modrá utišuje, spočívá hlavní princip oranžové barvy v povzbuzování nervů k větší činnosti a čilosti. Prof. Babbitt jí užívá i proti zácpě s úspěchem!

Jiný lékař píše, jak vyléčil nervově úplně přepracovaného a zhrouceného pacienta tím, že mu poradil, aby si dal zasadit do oken žlutá skla, na zem položil žluté koberce a stěny dal polepit žlutými tapetami. A protože dotyčný trpěl také nespavostí, poradil mu, aby na noční stolek postavil modrou lampu a postel obestřel modrými záclonami.

Prof. Ponza, ředitel blázince v Alexandrii popisuje, jak pacienta, který se považoval za pochovaného za živa a odmítal jakýkoli pokrm, nemluvil a počínal si jako mrtvý, případ jistě zvláště těžký, vyléčil tím, že ho uvedl do pokoje žlutým světlem sytě prozářeného. Ještě týž den žádal pacient jídlo a do týdne byl úplně vyléčen.

V New Yorku jsem se stýkal s lékařem, který byl rozený Ind a na základě hlubšího poznání o podstatě života byl také horlivým přívržencem léčby světlem. Jednou mi vyprávěl, jaký má úspěch v léčbě zácpy žlutou vodou. Já se ho ptal, jak tu žlutou vodu připravuje. Docela jednoduše povídá: „Vezmu žlutou láhev, naplním ji vodou a vystavím přes den na sluníčko, a lék je hotový.“ Podobně připravoval i jiné vody. Mně se to zdálo velmi podivné, nedávno mi však přišla do ruky německá kniha, která tutéž zkušenost uvádí. Neměl jsem příležitost to vyzkoušet, jen pro zajímavost to připomínám. Možná, že tu nejvíce zapůsobila sugesce.

Po stránce více filozofické můžeme si v tom ohledu připomenouti, že tkanivo našeho těla, jako každá látka, skládá se v posledním rozložení z rytmicky se chvějících sil, slunečnímu světlu velmi podobných, a že změněné chvění bývá také způsobeno změněním barev, neboť každá barva představuje jistý počet záchvěvů v jedné vteřině.

 

Terapeutický účinek barev

Lékařské výzkumy potvrdily, že barva, respektive její vjem působí na celkový a psychologický stav organismu člověka; působení je závislé na intenzitě barvy, velikosti barevné plochy a na době vnímání. Odborná literatura uvádí příklady o tom, jak vhodná barva může urychlit průběh rekonvalescence, případně zmírnit některá onemocnění.

Červená barva povzbuzuje myšlení, vzrušuje, hřeje, zvyšuje napětí svalů a tlak krve, zrychluje rytmus dýchání, potlačuje melancholii. Nemá se užívat v místnostech pro nemocné se srdečními chorobami a se záněty.

Oranžová barva zrychluje puls bez zvyšování tlaku krve, má podněcující účinek na apatické, deprimované nebo anemické osoby, povzbuzuje žlázy, podporuje trá­vení, fyziologicky vzrušuje a povzbuzuje smysly člověka.

Žlutá barva zlepšuje depresivní stavy u lidí, povzbuzuje trávení, posiluje nervy a uklidňuje, zlepšuje vidění, využívá se jí k léčení psychoneuróz.

Zelená barva utišuje, uklidňuje bolesti způsobené neuralgií nebo migrénou, snižuje krevní tlak a rozšiřuje kapilární cévy, snižuje tlak uvnitř oka. Využívá se jí při léčení duševních nemocí, jako hysterie a nervové únavy.

Modrá barva posiluje nervy, zvyšuje duševní činnost, umožňuje rychlejší svalovou regeneraci, fyziologicky uklidňuje. Je vhodná do šaten těžce pracujících. Doporučuje se do místností pro nemocné kožními chorobami.

Místnosti, kde pracují lide s přecitlivělými nervy, je vhodné upravit v odstínech středně modrých nebo modrozelených. Tyto barvy také uklidňují lidi trpící ne­spavostí. Barvy šarlatové a purpurové vzrušují citlivé lidi.

Nervózní lidé dávají přednost zelené nebo modré barvě, melancholici barvě červené, oranžové a žluté. Nemocní tuberkulózou vyžadují ve svém okolí teplé tóny žlutooranžové, nemocní na žlučník a játra mají v oblibě modrozelenou a je jim nepříjemná žlutá. Na člověka těžce raněného či v horečkách působí nepříjemně červená barva.

Zelenožluté, žluté a hnědé barvy by se neměly ve větší míře uplatňovat v prosto­rách, respektive kabinách vystavených kývání a houpání, jako na lodích, v letadlech i osobních automobilech, neboť působí na zesílení vegetativních poruch vznikajících při těchto pohybech.

Technický týdeník č. 11/73, str. 7

 

BARVY, BARVY

Vše, co žije, žije ve světle,

vše, co existuje, vyzařuje světlo.

Všechny věci přijímají život od světla

a toto světlo je kořenem života.

Paracelsus

 

Několik poznámek ke knize W. M. Hulke: Magie barev. Kniha o léčivé moci barev, Praha, Pragma, 1996, 152 s.

O působení barev bylo již mnoho napsáno. Každá oblast, v níž barvy hrají svoji významnou úlohu tvoří samostatný obor. Tak bychom mohli poznávat např. působení barev v interiérech, v odívání, vliv barev na naši chuť k jídlu, uplatnění barev v obchodu a v reklamě. Také barvy a různé druhy umění tvoří rozsáhlou kapitolu. Existují publikace o barvách v malířství a jiných druzích výtvarného umění. Ovšem rovněž v hudbě je barva zcela specifickým pojmem a tak bychom mohli pokračovat. Již z tohoto neúplného výčtu je zřejmé, v kolika oblastech hraje barva významnou roli. Kdybychom se soustředili podrobněji na význam barev v našem životě, téměř bychom nenalezli nic co by nevykazovalo nějakou barevnou kvalitu. Vždy jde o působení barvy na člověka a to na jeho tělesné a duševní zdraví. Není proto divu, že vznikl obor zabývající se na různé úrovni působením barev na lidské zdraví a barevnou terapií. Jeho důležitou součástí je léčení barevným světlem a nauka o působení světla. Informace publikované na toto téma a vydané v minulosti i v současné době, bývají často součástí knih z obecnější, většinou esoterickou tématikou, pojednávající např. o symbolech, rituálech, duchovních cvičeních, oblastech vědomí apod.

Je tím vzácnější, objeví-li se publikace přímo zaměřená na léčbu barvami a pojednávající o tématu z různých hledisek, přičemž se nevyhýbá vedle intuitivního a experimentálního poznání z léčitelské praxe rovněž vysvětlení působení barev z fyzikálního hlediska. Srozumitelně a názorně pojednává o kvantové teorii a připomíná školní vědomosti, které poněkud přesahuje tvrzením, že, barvy jsou nositeli informací. (s. 29 – 31) Připomíná resonanční princip: „Nejmenšími chvějivými silami mohou být vyvolány největší účinky, jsou-li tyto síly naladěné na chvění pole, na které působí.“

Rozsahem nevelká publikace Magie barev, jejíž autorka Waltraud Maria Hulke se již podtitulem „o léčivé moci barev a jejich působení na lidské tělo, duši a ducha“ hlásí ke staré esoterice, přičemž hovoří řečí poznatků současné vědy, srozumitelně a v historických souvislostech podaných. Autorka zjevně navazuje na antické poznatky fyziky, která byla základní vědou o přírodě a jejích zákonech, na zkušenosti starověkých učenců např. Pythagora a svůj, snad až příliš stručný přehled, dovádí až do novověku a důvodně se zastavuje u objevu souvislosti mezi barvami a pocity, který popsal roku 1810 J. W. Goethe. „Pohlížel na své učení o barvách, ...jako na své životní dílo a považoval je za mnohem důležitější než svou literární práci.“ (s. 20)

V kapitole o používání světla a barev ve starověku autorka píše: Mnoho sta­rověkých kultur pěstovalo sluneční kult a věřilo v nadpozemskou léčivou sílu slunce. Tyto kultury viděly ve sluneční energii cosi božského, všemohoucího. „Nechte zářit světlo!“ znělo volání veleknězů a velekněžek při ceremoniích, konaných ve slu­nečních chrámech. V řeckých chrámech hlídaly vestálky na oltáři plamen, který představoval slunce, vyhasl-li plamen, musel zhasnout i jejich život. V ceremoniích při východu slunce se lidé obraceli tváří ke světlu, chválili Boha a děkovali za nový den. „Vdechovali“ světlo jako vše zaplavující životní sílu... (s. 18)

Z dalších postřehů autorky vybíráme: „Barvy jsou děti bílého světla. Jsou záři­vým jevem naplněným nesmírnou energií. ...člověku buď chybí a nebo nechybí SVĚTLO, které má v každém atomu našeho bytí velký význam a které působí ohromné rozdíly v náladách a duševních rozpoloženích.“ (s. 11)

Barvy jsou tedy rozličné formy bílého světla, které v sobě sjednocuje všech sedm barev duhy: červenou - oranžovou - žlutou - zelenou - modrou - indigovou - fialovou. Světelné paprsky mají podstatný význam pro naše zdraví a pro náš celkový stav, protože pronikají svou energií každou buňku našeho těla, a tím způsobují určité molekulární reakce, které tvoří základ naší tělesné a duševní rovnováhy. Jakákoliv forma života je závislá na světle, a tím současně i na ohromné energii barev. Barvy jsou síly, které nás stále a všude obklopují svým působením, a tím hluboce ovlivňují myšlení a city. (s. 15 – 16)

Tyto skutečnosti jsou nám unitářům důvěrně známé z knihy Nálada a její vědomé tvoření od Dr. N. F. Čapka, kterou postupně uveřejňujeme na stránkách Poutníka. V kapitole o působení krásy na utváření nálady si Čapek povšimnul jakou přitažlivost mají pěkně upravené výlohy obchodů pro děti, jejichž domov je pustý a nehostinný. Připadalo mu, že děti se snaží nabrat si krásu do zásoby, aby mohly vydržet život v prostředí pro ně nepříznivém. Krása a barvy jsou nerozlučně spjaty a chování dětí, které komentoval Čapek platí v plné míře i pro současného člověka. Jestliže moderní dobou uštvaní lidé jsou bezděčně přitahováni „současnými velechrámy“ - hypermarkety s výklady plnými zboží, nemusí jít vždy nutně o pouhé shánění a nakupování v touze vlastnit. Dnešní, poněkud upadlý vkus, vyhledává jako před dávnými časy barevnou krásu - a jestliže tuto touhu nespojuje s pobytem v pří­rodě nebo jestliže smysl nespatřuje ve vlastním úsilí a vlastní schopnosti tvořit krásu ani v náboženství a jeho chrámech, nachází náhražku před výlohami s jakýmkoliv barevně ladícím zbožím. Výrobci zboží a reklamy toto psychologické působení mají dobře zvládnuto a často tak nahrazují staré kněžstvo a přebírají, ke škodě nábožen­ství, jeho posvátnou úlohu. Rovněž zářící obrazovky televizorů s jakýmkoliv filmem nebo pořadem, a světla monitorů počítačů mohou ke škodě věci nedokonale uspokojovat bytostně lidskou potřebu krásy a barevné harmonie.

Je proto třeba tuto znalost fungování lidské psychiky uvádět do praxe i v naší Unitarii a jsme-li nadšeni našimi svobodomyslnými cestami a principy a rádi bychom je přiblížili i jiným, nám dosud třeba ještě neznámým lidem, je třeba vytvářet kolem sebe krásu a vyjadřovat svoji duchovní naději i tomu odpovídajícím prostředím. Vždyť co tvoříme a kde se shromažďujeme, vypovídá o stavu našich duší a naší cesty lépe než jakékoliv množství slov. Putujme tedy cestou krásy nejen v čase vánočním.

Jarmila Plotěná

 

Duchovní odkaz Otce Pia

Sami mystikové neradi hovoří o svých zážitcích, protože si jsou vědomi, že mají slovy popsat nepopsatelné. Proto se často uchylují jako evangelia k podobenstvím. Otec Pio své slavné dopisy adresoval svým duchovním vůdcům. Proto na laika bez zkušeností s meditacemi kladou mimořádně vysoké nároky a poctivé úsilí. „Jsme obdarováváni, ale tento dar vždy přesahuje naše schopnosti přijímat.“ (s. 6)

Platí-li, že překlad nikdy nemůže nahradit originální znění, pro překlad duchovních či mystických textů to platí dvojnásob. Navíc světec z Gargana používá starobylý styl, běžný v 19. století a používá termínů z nářečí, které modernímu Italovi jsou těžko srozumitelné.

Na první pohled zaujme Piův odstup, i co nejobjektivnější popis mystických stavů. Hovoří-li o vtěleném SLOVU, používá jména JEŽÍŠ bez christologických titulů či přívlastků. Zatímco teologové v jeho době s oblibou používali plurál, on nedokáže hovořit o Ježíšovi jinak než ve 3. osobě jednotného čísla. Můžeme rozeznat dvě roviny: pokud světec líčí vlastní nitro a duchovní stav, je úzkostlivý, až nejistý. Kdykoli je ujištěn o přítomnosti Boží ve vlastním nitru, jeví se pevný, klidný, jistý. Má jistotu, že „duchovní život je čímsi na výsost intimním, který nutno chránit před znesvěcením“.

Sv. František z Assisi měl to štěstí, že jeho hlavním vykladačem se stal jiný světec, teolog Bonaventura z Bagnoregia. Bohužel Otec Pio dosud vykladače srovnatelného formátu nenašel. O jeho stigmatech tak vychází záplava průměrné a podprůměrné literatury.

O světci z Gargana a jeho významu pro obrodu církve se dlouze hovořilo v letech 1962 - 65 během příprav na II. vatikánský koncil. Kanonizační proces přinesl důkazy, že Otec Pio se stává symbolem znovuobjevení smyslu křesťanského života. Světec zesnul krátce po skončení II. vatikánského koncilu. Narodil se r. 1887 a stigmata obdržel, když mu bylo 31 let. V oné době byl knězem 8 let. Hábit bratří kapucínů oblékl počátkem roku 1903, kdy byl přijat do neviditelného domu v Morcone. Po roce složil první sliby poslušnosti, čistoty a chudoby. Po roce složil věčné řeholní sliby a stal se tak bratrem Řádu menších bratrů kapucínů.

Extatický zážitek z 20. září 1918 Otec Pio líčí v listu svému duchovnímu vůdci provinciálovi Benediktovi da San Marco, který si vyžádal co nejvěrnější popis průběhu stigmatizace. Po mši upadl do stavu hlubokého pokoje a ticha. Pak spatřil tajuplnou bytost, které krvácely ruce, nohy a bok. „Cítil jsem, že umírám... Ale Pán podepřel mé srdce... Pohled na onu bytost se vytratil a já si povšimnul, že mé ruce, nohy a bok byly proraženy a že z nich kanula krev.“ V nitru slyšel hučení vodopádu, který neustále vyvrhoval krev. Bál se, že zemře na vykrvácení. Své utrpení chápe jako trest, protože „jsem bohužel Ježíše znechutil svými nesčetnými hříchy“. Zde jsme svědky nesmírného přehánění, které je v katolické hagiografii časté. Tento postoj pramení ze zdůrazňování vlastní slabosti a nicotnosti ve srovnání s Božím majestátem.

K zklidnění dochází v dopise XXII. „Ježíš mi odpověděl následujícím způsobem,“ kde světec vyjadřuje svůj podiv nad tím, že Ježíš vyslyšel jeho přímluvy i za osoby, které dokonce ani neznal.

K reprodukci listů stigmatizovaného světce Pia z kritického čtyřsvazkového vydání pro kněze dal souhlas Otec Gerard di Flumerimo. Tím otevřel zbožným věřícím bez rozdílu vyznání přístup ke skutečnému pokladu křesťanské spirituality.

Boris Merhaut

Duchovní odkaz Otce Pia 1. Tajemství stigmat Otce Pia. Uspořádal Gianluig Pasquale. Překlad a předmluva Ctirad Václav Pospíšil. Praha, Nakladatelství PAULINK 2003. 120 stran. 129,- Kč.

 

Kolik je svítání?

 

Kdosi mu řekl,

kdesi přečetl,

má divné tušení, že v šedivém předivu lidského

času - SVÍTÁ,

že každým okamžikem cosi v člověku, všemu

navzdory - SVÍTÁ.

 

Šťastný, kdo tomu nevěří,

šťastný, kdo tomu kdysi věřil, pak pochyboval

a přestal věřit i pochybovat

a vzal svůj kříž a přesvědčil se.

Šťastný, kdo se přesvědčil, že na dně bolesti

je SVĚTLO,

že na samém dně bolesti - SVÍTÁ.

 

Šťastný, kdo uvěřil jednou a napořád,

navždy mu rozkvetl květ důvěry v srdci,

nikdy už nepřestal mít rád

a neptal se na důvody,

vždyť na vrcholu takové důvěry SVÍTÁ.

 

Šťastný, kdo chvíli zapomene na svá přání,

dýchá radostí druhého,

šťastný, kdo nehledá dobro ani škodu,

jen tiše sleduje jak skrze správnou práci

pomáhá tomu co se má stát.

Takovým konáním přichází k místům, kde SVÍTÁ.

 

Vždyť už tam, tam za tím pahorkem SVÍTÁ...

 

Slunce, když míchá barvy,

v přeskupení mraků se láme o hladinu...

i v největší temnotě pro velepíseň Krásy,

i v největší temnotě - SVÍTÁ.

Jarmila Plotěná

 

Zapal svíci s andělem

Adventní čas okouzlení světlem svící přibližuje se nadějí a radosti v nové počátky času i duševní proměny, podmíněné nejen astrologicky, leč zejména božskými světy, kdy andělé zvěstují duchovní tradici o spáse lidstva vložené do betlémských jesliček.

Lehkost bytí, kterou vznášejí do duše vánoční andělé, zbavují nás hektiky všedního dne a vytvářejí ochranný prostor k tvůrčímu ponoru, aby se nad pouští jeho prázdnoty otevřelo nebe. Proto posvátné dny bychom si měli ochránit, cítit se skryti a chráněni před rušivými vlivy světlem rozzářeného prostředí s posvátnými podněty, že můžeme vystoupit do vyšších sfér nebeských. V tichu meditace slyšíme chór andělů, který pěje nejen o Vánocích, ale i každým dnem adventním - chválu Bohu - který se dal poznat v Ježíši Kristu. Andělé, o nichž referuje Bible nám dokazují, že do našeho života zasahuje hojivá Boží blízkost.

Vánoční andělé spojují nebe se zemí, božství s člověkem. Při zapalování advent­ních svící i na vánočním stromu, znázorňujícím strom poznání dobrého, se otevírá vnitřní prostor našeho vyššího Já - chrám ducha, jehož světelné vibrace se vlévají do nebeského svatostánku.

Kde panuje tma, ať zavládne světlo, vypovídá svatý František z Assisi. Proto v předvánočním čase vnímáme svou světelnou auru, která proniká všemi centry vědomí (čakrami). Udržujte světlo v srdci i mysli, chraňte se negativních vlivů. Pěstujte rovnováhu a plaménky světla vnášejte nejen do kruhu rodinného, ale i do prostoru shodně naladěného. O Vánocích přichází k nám láska, která pochází z vesmírných sfér, kdy poraněný a rozvrácený svět dostává náhle lesk zdraví a míru, neboť vánoční andělé nám otevírají nebe a dávají nám pocit, že mezi Bohem a lidským světem existuje vzájemné proudění, že světlo pohody a laskavosti proudí oběma směry.

A vánoční stromeček bohatě rozsvícený všemi barvami duhy, z nichž letos dominuje rubínově červená, modrá, stříbrná a zlatá - barvy jako symbol vlastností andělů, kteří přispívají k vnitřnímu klidu a radosti.

Světelná mystika vánočních stromečků se začala objevovat v Evropě, v Německu v 16. století jako symbol stromu poznání dobrého, k němuž nás vede Hospodin. Archetyp posvátnosti času vánočního, kdy na zem sestoupil Bůh v Ježíši Kristu, kdy svatost času vykoupení lidstva se stále vynořovala v osvícených reformačních proudech dějin.

Mystérium Vánoc skrývá i jmelí, které má prý čarovnou moc odpuzovat zlé síly. I slova žalmů se odedávna dotýkala lidských srdcí, jak dokazuje žalm 91 - „Neboť Bůh přikázal andělům svým, aby tě střežili na všech svých cestách, aby tě nosili na rukou, abys neurazil o kámen nohy své.“

Andělé - Boží pomocníci nás ochraňují, zahalují nás do léčivé přítomnosti nejen vánoční, aby nás nezasáhly střely nepřátel, aby nám neublížil jed zjitřených emocí, a veškerý neklid a spěch abychom urovnali křížem a modlitbou.“ Divoká zvířata ve svém nitru nepřemůžeme. Můžeme s nimi jen pokojně žít, pomohou-li nám v tom andělé, kteří posílí naše vnitřní - vyšší Já.“ (A. Grün)

Vánoční písně a koledy prosvětlí naše vědomí. Jedině pohledem vzhůru - k božské sféře se můžeme stát ryzími lidmi. Nikdy však není pozdě vstát, pohlédnout na třpyt hvězdné oblohy, zažehnout světlo svého vědomí, vydat se na cestu do duchovní domoviny a slavit tak svátek vánoční jako sjednocení s Bohem. A zapálíme-li prskavky na vánočním stromečku, pociťujeme jak blesk ducha osvítil náš vnitřní prostor vzlínající k duchovnímu zrození. Andělé nám odhalují smysl bojovat se svými vnitřními živly, s archaickými pozůstatky živočišnosti, s odvahou stoupat po stupních světla, puzeni touhou po objetí Božím. Zpívaná starobylá antifona dosvědčuje přání vyjádřené: In paradisum deducant te angeli - Kéž tě do ráje doprovodí andělé. Vánoční čas je nejpříhodnější k zamyšlení, jak vejít do svatého božího světla, v němž se sami staneme světlem, neboť nebesa odpovídají na světelné signály.

Proto v adventním čase zapalujeme postupně svíce, jak vyjadřuje žalm - Zapal svíci - Bé-ha abotechna! (hebrejsky), abys vytvořil štafetu světla v srdcích, která obletí svět s anděli-zvěstovateli, že nám narodil se Spasitel.

Miluše Šubartová

 

 

CO MI ŘEKL STROM

 

Mnoho místa nezabírám na zemi,

však k nebi dosahuji svými větvemi.

Buď, člověče, jako on

to ti říká přítel strom.

 

Zatímco na zemi jsi pevně zakotven,

máš v úctě půdu, v níž jsi zasazen,

a dosahuješ svými kořeny

sílu a vláhu přímo v podzemí.

 

Od země vzrůstáš se svou nadějí

k výšinám, ty se k tobě sklánějí.

 

Stromy jsou našimi mlčenlivými přáteli. Tichou existencí obohacují náš život a nejen to, máme se od nich mnohému učit. Daleko nás předstihly dlouhověkou poutí, na této planetě, jsou našimi prapředky s letitou vývojovou zkušeností. Každý strom velikán nám tuto cestu připomíná: „Jsem prastarý, byl jsem tu dávno před tebou, člověče. Dávám ti pocit domova, bezpečí, ochrany. Ozdravuji tě svou trpělivostí a klidem. V místě, na němž po léta rostu, vytvářím mimořádně silnou energii a ono mi oplácí tím, že mi poskytuje veškeré dary potřebné k mému životu. Toto místo a já tak tvoříme neoddělitelnou jednotu a tímto spolužitím ozdravujeme Zemi.

Avšak nedej se mýlit, člověče, zdáním, že můj vliv je vázán pouze na toto jediné místo a dále moje působení nesahá. Možná ani netušíš jak veliká solidarita vládne mezi námi stromy, neboť neslyšíš naše dorozumívání ani naše žalostné volání, kterým naplňujeme prostor, kdykoliv je některý z nás v nebezpečí. Padá-li některý z našeho rodu pod tvými ranami nebo vichřice ničí les či tíha sněhu láme naše větve, daleko, široko vysíláme varovné signály nebezpečí života, bolesti a loučení. Nejsme neteční, komunikujeme, proto hovoř s námi, člověče, odměníme tě nejlepšími plody a kvetoucí láskou. Nevybíráme si povrchně obdarovaného, sloužíme pokorně květy, plody a útěšnou krásou v kterémkoliv období svého života. Můžeme ti být vzorem, člověče, v přijímání důstojenství služby v mládí i ve stáří. Chraň nás a buď nám proto přítelem a umožňuj nám život jako i my činíme tobě.“

Jarmila Plotěná

 

 

Na cestu životem

 

Jdi pevným krokem, kdo dojíti chceš cíle

Překážek na sta nakupí ti chvíle,

však jsi-li silný, překonáš je hravě

a cestou svou dál půjdeš usměvavě.

 

Na cestě života jdi s hlavou bystrou, svěží,

pak splní se ti, več tvé srdce věří.

Tvé oči zjeví také kraje luzné krásy

a písní ptačí pozdraví tě hlasy.

 

Na cestu životem víc ještě je ti dáno.

V svém srdci pokladů máš množství uschováno.

Když vyzvedneš je, v slunečním ti jasu

pak tisícerou zjeví svojí krásu.

 

Nechť cestou životem ti úsměv jasní líce.

Slov dobrých rozdej kolem na tisíce.

Své srdce přikloň k všemu, co jen dýše,

kde třeba pomoz nenáročně, tiše.

 

Tvá cesta životem buď přímá vždy a jasná.

Na tobě záleží, zda bude zlá či krásná.

Kdo dobro seje, dobro také sklízí

a stopa zůstává, kde poutník v dáli mizí.

Marie Mildorfová


 

 

Náboženství pro 21. století

Do horečnaté a rozpolcené Ameriky vyslala BBC korespondenta, aby vytypoval dvě pospolitosti na opačných pólech náboženského spektra. Napřed navštívil v Texasu městečko Willis na dálnici 45 mezi Dallasem a Houstonem, kde žije jednolitá bílá baptistická komunita. Před radnicí je pomník - bronzový odlitek Desatera jako symbol postoje „vítěz bere vše“, tj. že do správy města menšiny nemají co mluvit. Na každém kroku se setkával s takovou bigotností a fanatismem, že si připadal jako by byl v čase vržen o století zpět, do dob otrokářského Jihu. Aby se vzpamatoval z tohoto šoku, vydal se do Nové Anglie do Bostonu v Massachusetts, aby v unitářských sborech pookřál mezi laskavými a vlídnými lidmi, které mají žebříček hodnot shodný s ním. Zdržel se tam déle, než plánoval, protože pochopil, že svět by se měl lépe seznámit s jejich universalismem.

Zajímal se o příběh unitářství a tak se dozvěděl toto: Bostonští unitáři přiznávají, že jejich členové zajišťující styk s veřejností, nejsou příliš úspěšní. Tak v 50. letech naplánovali kampaň se sloganem „Jste unitář, aniž to víte?“ Měl to být nábor, ale byla to spíše výzva ke kulturní diaspoře. Kampaň reagovala na vysokou mobilitu v USA. Nadprůměrně vzdělaní unitáři nacházeli uplatnění nejen po celých Spojených státech, ale i v zahraničí a ztráceli tak živý kontakt se svou mateřskou komunitou. Odpovědí na toto rozptýlení byl v Bostonu vznik občanského hnutí Church of Larger Fellowship - Církev širšího společenství, kde nacházeli své místo sympatizanti a souputníci. Toto hnutí na sebe upozorňovalo inzeráty v denním tisku a posloužilo k tomu, aby podchytilo do ústřední evidence rozptýlené unitáře, kteří už nemohli pravidelně navštěvovat své původní sbory, i když jim pravidelně zasílali církevní příspěvek a předpláceli si unitářské časopisy. Nekladlo si za cíl hlásat nějaké nové poselství.

Tehdy vznikal universalismus jako misijní víra s ústředním náboženským pře-svědčením; už tu nešlo o etnickou totožnost bílých Novoangličanů jako v prvním případě statistické evidence. Universalisté přinášeli své poselství všem bez rozdílu jejich denominace, pokud jim byli ochotni naslouchat. Inspirací bylo paralelní hnutí za občanská práva menšin a žen. Svým příkladným životem a poctivostí v podnikání si postupně získávali nejen osobní autoritu, ale i srdce a mysl hlavního proudu křesťanství. Nastal okamžik, kdy se museli rozhodnout, zda vplynout do obecného protestantství nebo zda mají přeformulovat své poselství tak, aby oslovovalo novou postindustriální informační éru a novou vzdělanou generaci.

Zvolili cestu teologického přeformulování. Když důkladně zkoumali židovsko-křesťanskou tradici, kde měli své kořeny, narazili na vizi tzv. „nového universalismu“ neboli „vyvstávajícího universalismu“ (Emergent U.), který podle Tracey Pullmana „je širší než křesťanství, protože je to náboženství evoluční, spíše univerzální než dílčí a stranická víra, protože je totožné s duchem (postmaterialistické či holistické) vědy.“

Proto se mnozí univerzalisté pokoušeli zformulovat „náboženství pro globální (jeden) svět“. Robert Cummings argumentoval, že univerzalismus nemůže být ome­zen jen na protestanství či křesťanství, aniž by tím popřel svůj název.

Naproti tomu Brainard Gibbons tvrdil, že univerzalismus a křesťanství jsou neslučitelné a razil termín „Univerzalizovaný univerzalismus“.

A tak v předvečer sloučení univerzalisté začínali nacházet nové centrum své víry. Ale veškeré síly pohltilo úsilí k provádění a prosazování sjednocení. Kromě Kennetha Pattona nebyl nikdo, kdo by pokračoval v hledání nového jádra liberalistického náboženství. Dnes, po 40 letech, je tento úkol stále naléhavější. Pokud se to univerzalistům nepodaří, budou přijatelní jen pro ty, kteří je považují jen za prostředek vedoucí k nějakému postrannímu cíli, jako např. k úniku před svou vlastní minulostí, a ne za alternativní živou víru. V tomto případě by růst univerzalismu byl mělký a pomíjející.

Co je tedy jádrem této víry pro 21. století, pro níž získáváme nové členy? Začněme tím, co není. Neobjeví se v žádném pokusu o vzkříšení, přeformulování či jiným způsobem obnovení judaisticko-křesťanské tradice. Zajisté, naše kořeny v ní spočívají. Ano, je to tradice, která potřebuje vzkřísit, přeformulovat a probudit. Ale to není úkolem unitářů, na tomto poli se už angažuje celá řada jiných denominací.

Rovněž nenajdeme náš střed bezpečí ve snaze vdechnout nový život do kla-sického náboženského humanismu. I ten je součástí naší tradice, ale časem ztratil jakoukoliv sílu, kterou kdysi dovedl pohnout lidským srdcem. Humanismus totiž čelil konvenčnímu nábožensko-dogmatickému myšlení tak úspěšně, že pak mnoha způsoby svému úspěchu podlehl. (Jako příklad může v Československu posloužit osud Volné myšlenky.) Jeho kritika náboženství, kdysi tak pohoršující, ba i rouhavá, je nyní přijímána obecně. Fakt, že tzv. náboženská pravice v USA může dnes humanismus používat jako strašáka, je důkazem, že humanismus sám o sobě přestal být přijatelnou a skutečnou alternativou.

V univerzalismu se vyskytuje určitá sympatie k souboru metaforických a symbolických prostředků, které používá novopohanská alternativa a New Age (Nový věk). Avšak připomeňme si varování Emersona, když hovořil o pokusech eklekticky uměle vytvořit nějaké nové náboženství: „Veškeré pokusy vymyslet (eklektický) systém myšlení jsou dnes studené, kolážovité a filigránské, a zítra skončí v blouznění a vraždách.“

Náboženské vize nevznikají rozumářsky a vykonstruovaně, nýbrž tryskají z hlubin duše.

Hledání nových impulsů započalo roku 1961 po sloučení, když univerzalismus směle zahájil přehodnocování své role a svého poslání ve světě, který vynálezy technovědy nebezpečně zmenšily. Ohnisko se proto musí změnit. Po tři desetiletí unitáři prokazovali světu svou schopnost existovat mimo křesťanský konsensus. Nyní musí najít těžisko své úctyhodnosti a základ věrohodnosti.

Jako praktický příklad uvádí David E. Bumbaugh zkušenost jedné členky svého sboru v New Jersey, kterou získala při obědě v tak malé restauraci, že nebylo možné neslyšet, co si povídají dva hosté u vedlejšího stolu. Oba vyjadřovali nespokojenost s bohoslužbami, které navštěvovali. Náhle se jeden z nich otázal: „Nuže, več věří unitáři?“ Druhý bez zaváhání odpověděl: „V recyklaci.“

Autor to komentuje: „Ihned mne napadl 7. článek principů, který byl zfor­mulován na 19. valné hromadě univerzalistů v Columbusu v Ohiu, který těsně navazuje na Emersona, že víru nelze vytvořit, ta že musí spontánně vyrůstat. Tak článek 7. hlásá naší úctu k vzájemně na sobě závislém síťoví vespolného propojeného života. O všech ostatních článcích se dlouze a vášnivě debatovalo. Avšak tento sedmý byl přijat takřka jednomyslně.

Na Západě, jak jsem se přesvědčil na řadě mezinárodních konferencích o etice Země, tato zásada je chápána a uznávána daleko častěji než v ČR. Do svého hodnotového systému ji vtělili příslušníci různých profesí a oborů, jako duchovně orientovaní biologové, psychologové, krajinní ekologové a tzv. hlubinní ekologové, kteří tyto zásady přejímají od norského filozofa Arne Naesse. Norsko je totiž jedinou zemí na světě, kde všichni vysokoškoláci mají v rozvrhu 1. ročníku filozofii jako předmět, ne pouhé dějiny filozofie jako u nás. Praxe ukázala, že tak všichni získávají užitečný odpich nejen pro obory přírodovědecké, ale i ryze technické.

S výjimkou jednoho semináře řecko-katolické církve tato klíčová zásada se neobjevuje v žádné jiné denominaci. Proto ji lze chápat jako unitářský vklad do globálního náboženství 21. století. Není tak bezvýznamný, jak by se mělkému pozorovateli mohlo zdát. Tento zdánlivě prostý, nekontroverzní a neškodný výrok je ve skutečnosti radikálně revolučním teologickým postojem. Sedmý článek nás vyzývá, abychom projevovali úctu vůči světu, v němž právě žijeme, ne světlým zítřkům marxistických blouznivců, ani jinak vysněnému budoucímu světu, který moudře a spravedlivě bude řídit neviditelná ruka trhu. Jde o příklon k podivuhodnému, ba přímo zázračnému světu každodenní zkušenosti. Ta nás vyzývá, abychom chápali svět jako reflexivní a vztahový spíše než hierarchický, i když v naší společnosti hierarchii se podřizujeme a to i v demokraciích, nejen v absolutistických režimech.

Sedmý článek naznačuje, že jsme ve světě, v němž centrem není ani Bůh, ale ani lidstvo; v němž středem je prázdnota (šúnjata), věčně plodné lůno, z něhož se valí bytí jako láva z kráteru sopky. Berme na vědomí, že svět ustavičných proměn, jehož jsme součástí, není nahodilý, ani se nepodobá kulečníku, kde na sebe narážejí koule. Je to souvislé kontinuum, silové pole, kde jevy na sebe navazují - záleží na každé jednotlivině, na všem. Vyzývá nás, abychom převzali odpovědnost jak za celek, tak za jeho části, neboť ve vzájemně propojeném světě záleží na každé správné volbě či rozhodnutí. Vyzývá nás, abychom důvěřovali tvůrčímu evolučnímu procesu, z něhož se vynořujeme do bytí, který nás udržuje při životě a který nás proměňuje. Nabízí vizi v podstatě přátelského světa, kde posvátno se vtěluje do každého okamžiku, do každého aspektu bytí, do světa, kde Bůh je přítomen v každém okamžiku. Vždy podstupujeme riziko správné či vadné volby.

Napříště už nebude stačit doplňovat naše řídnoucí řady mladými lidmi různého etnického původu, jak se tak dobře děje v našich sborech ve Velké Británii. Pomáhá nám to přijímat větší rozmanitost a ulehčuje nám v tomto etnicky širším kontextu snáze si navzájem sdělovat, kdo jsme a čemu věříme. Jim všem musíme dopřávat svobodu vytvářet si v rámci naší komunity svou vlastní teologii. Místní sbor je vhodná komunita, kde se nemusí ostýchat klást vážné otázky a vyslovovat nová hluboká přitakání životu, spočívající ve vědomí, kdo jsme a na čem nám záleží.

Všichni jsem poutníci na cestě směřující ke stejnému cíli.

Žijeme ve vzájemně propojeném světě, kde třepetání motýlích křídel v Pekinu může vyvolat hurikán v Karibiku a stoletou povodeň u nás. Nikdo nemůže tvrdit, že naše usilování o jednotu bude bezvýznamné. Nezbývá než aby každý člověk převzal odpovědnost za současný stav světa. Za ztížených podmínek černého věku, kdy dharama - spravedlnost přišla o tři nohy a bezmocně leží s nohou jednou, plňme své povinnosti i za situace, že zakladatelé unitářství jako Emerson, Fullerová, Chaning, Peter Richardson a u nás Norbert F. Čapek nám nastavili laťku hodně vysoko. Zůstávejme věrni jejich zásadám i v konzumní společnosti.

Z pramenů unitářů-univerzalistů sestavil B. Merhaut.

 

 

Píseň o nevelké jistotě

 

Vlněním

chci se dostat ke koberci

co je kouzelný

a co létá

za stříbřitých nocí


 

Vlněním

chci se dostat

ku ohýnku

co již pěknou řádku let

skrývám si k pookřání,

kde sundám si i čepici

než přes uši

zpátky si ji vrátím

 

Vlněním

zasmušile

svým

dávným

nebem proletím, kde je jisté

že ještě najdu

hvězdy

svoje

v jejich místech

Roman Zeanddrich Ernest

 

 

Zamyšlení nad neskutečností evoluce

Evoluční teorie nám tvrdí, že život se vyvíjí z méně dokonalých forem k dokonalejším, od horšího k lepšímu Tento pohled je v podstatě správný a opodstatněný, jen je otázka zda není při hlubším pohledu také dosti naivní. Nemám zde na mysli kritiku evoluční teorie vycházející z přesvědčení, že svět stvořil za 7 dní antropo­morfizovaný křesťansko-židovský bůh.

Zásadním východiskem pro kritiku evoluce mohou být fyzikální objevy posledních několika století. Dosud objevené fyzikální zákony totiž žádné evoluci nepodléhají. Naopak, evoluce se jeví jako důsledek působení přírodních zákonů. Jsou zde tedy neměnné zákony, jejichž důsledkem je proměnlivá hra přírodních sil projevujících se na této planetě mimo jiné evolucí.

Zde ovšem dospíváme k logickému paradoxu. Jestliže v sobě zákony Vesmíru zahrnují evoluci, aniž by samy byly evolucí jakkoli dotčeny, pak jsou zákony nadřazeny evoluci a evoluce je neskutečná. Kdo může evoluci stanovit měřítka? Evoluční teorie je vlastně postavena na víře, že nové je lepší než staré.

Mohli bychom to vyjádřit i takto: Z čeho jiného mohl bůh stvořit svět, než sám ze sebe, když na počátku nic jiného než On neexistovalo? Pak ovšem svět nemůže být od Něj zásadně odlišný a evoluce je součástí božské Hry, kterou hraje sám se Sebou.

Neskutečnost kráčí ruku v ruce s evolucí i v tak racionálních oblastech jako je současná technika. Prakticky u všech nových technologií zjišťujeme, že nám nenápadně utekly některé zdánlivě nevýznamné parametry, že existují obtížně postihnutelné jevy s těmito technologiemi spojené, nacházíme nějaký rys, ve kterém jsou horší než ty staré „překonané“.

Evoluce je pouhým pomíjivým projevem Věčnosti. Když se honíme za fantómem evoluce, uniká nám věčná krása prostupující Vesmírem - a to je škoda.

ing. Pavel Sedlák

 

Věra Lejsková:

Konec civilizace v televizi

Bez nadsázky můžu říct, že jsem za svůj relativně dlouhý život byla účastna několika historických etap: prožila jsem několik -ismů, několik republik různých velikostí, bezpočet prezidentů, prvních tajemníků, předsedů vlád, generalissimů... Nyní mohu říci, že jsem se s hrdostí dožila konce civilizace.

To slovo hrdost ale není zcela přesné. Na jedné straně je sice potěšující, když si člověk uvědomí, že až tu nebude, nebude tu už stejně k vidění nic, co by stálo za řeč. Na druhé straně je v tom zjištění i kapka lítosti. Kam se poděla všechna kultura, všechny poklady umění nejrůznějších oborů s hrdostí po staletí předávané z generace na generaci? A co citlivé vnímání krásna v životě i přírodě? Neboť přece to, čím nás denně zahlcují televize Nova a Prima v hlavním vysílacím čase, to je pro mne konec civilizace.

Je to úpadek nejhoršího druhu, úpadek všech dosud hlásaných hodnot, úpadek všeho, co se ještě naivní a idealističtí pedagogové snaží vštěpovat do hlaviček a hlav svých svěřenců. Předkládat denně národu tetovanou sebranku, opilé exhibicionisty a pornohvězdy a vydávat jejich infantilní blábolení za div ne moudra klasiků, to je vrchol. Je to pohrdání publikem, podceňování jeho inteligence a urážení všech normálně myslících lidí.

Mohou říci, že se na to nikdo nemusí dívat, je docela možné, že se to někomu i líbí, ale televize jakožto mediální prostředek má přece také vychovávat... Ale jistě, vím, s blbým národem se dá lépe manipulovat.

Autorka je literární publicistka.

 

O Ježíšovi

Viděl jsem kdysi velice starou dřevěnou sochu Ježíše, snad z 12. století. Byl zde zobrazen v gestu mírně rozpřažené náruče, usmíval se, vyzařovala z něj láska. Později ještě jinou dřevěnou sochu, mnohem pozdějšího data. Ukřižovaný, rozbitá hračka nepochopitelného Boha, obyčejný udřený člověk.

ing. Pavel Sedlák

 

Strom naděje

Vánoční strom je symbolem naděje. Tak jako pěstujeme ten strom,
Takovým je i dítě. tak se také staráme o dítě.
Dítě roste tak jako strom, Co stromu kořeny a dobrá půda,
roste rovně a vzhůru k nebesům, to dítěti je rodičovská láska.
když mu to podnebí dovolí, Jestliže je dostatečně Světla z hůry,
když má dost světla a lásky. porostou oba, strom i dítě
směle vzhůru k nebesům.

Neznámý autor, přeložil M. Mikota

 

Násilí z lhostejnosti

Pokud chce být jedinec platným členem této společnosti, nemůže se vyhnout určitému násilí. Násilí je v našem životě nejen nezbytné, ale také nevyhnutelné. Když jdou děti do školy, je to do jisté míry násilí. Děti se podřizují učitelům, učitelé se podřizují osnovám, slabší se podřizují silnějším, zaměstnanci se podřizují zaměstnavatelům. Když někdo zorá pole, když seje, nebo sklízí, dopouští se určitého násilí.

Pokud bychom nepřipustili tento druh násilí související se situací, do které jsme se narodili, vedlo by to k mnohem většímu násilí a ke znásobení utrpení - například v občanské válce. Je nás tady mnoho a často nám nezbývá nic jiného než se smířit s omezeními, která nám byla dána. Zřejmě jde o násilí z nezbytnosti.

Existuje i jiný druh násilí, spojený s agresí a nenávistí, který se může projevit například terorismem nebo válkou. V podstatě jde o dobře známý patologický jev, se kterým jsme zde v Evropě udělali bohaté zkušenosti v mnoha válečných konfliktech a občanských válkách. S mírnou generalizací můžeme říci, že se jedná o násilí z pocitu nadřazenosti a komplexů méněcennosti.

Existuje však ještě třetí druh násilí, který bychom mohli nazvat násilím z lhostejnosti. Násilí z lhostejnosti je dnes všeobecně rozšířeným a přitom málo uvě­domovaným jevem. Všichni dobře víme, že se dnes již nepěstuje obilí, neloví zvěř, ani nechovají zvířata, vejce již nejsou snášena. My na to vyzráli! Všechno se „vyrábí“. Kde se to vyrábí? Víme, ale většinou se chováme jako bychom nevěděli. Vlastně nechceme vědět.

Že tady máme koncentráky pro zvířata? - Jen když je maso co nejlevnější!

Že používáme spoustu látek, o kterých víme že skončí na skládce a že mohou být pohromou pro přírodu a nakonec i pro příští generace? - Nás se to netýká!

Že se drancují deštné pralesy? - Máme levné banány!

Že se drancují oceány? - Levné sardinky jsou důležitější!

Že půda ztrácí schopnost obnovy? - Vždyť přebytky zrní můžeme třeba spálit v elektrárně!

Denně vymírají živočišné a rostlinné druhy, které jsme ani nestačili poznat a které už ani nikdy nepoznáme. Je opravdu lepší cpát se hamburgery, zapíjet to coca-colou a večer se v televizi dívat na pitomou reality šou, která nemá s realitou kromě názvu nic společného?

Nejtrapnějším aspektem násilí z lhostejnosti je proměna člověka ve spotřebitele. Božská jiskra v člověku se projevuje tvorbou, láskyplnou péči o své okolí, ne spotřebou. Lhostejnost se projevuje směnou smysluplného života za škodlivé náhražky.

ing. Pavel Sedlák

 

Ze světa náboženství

Je omyl domnívat se, že Turecko je nábožensky jednolité a že vyznává jen islám. Dnes tam žije 20% křesťanů, většinou řecko-katolického vyznání. Turecky pro ně dosud vysílá Vatikán, jehož program je úzce konfesionální. Proto se tito turecky mluvící křesťané obrátili na souvěrce v Dánsku, aby pro ně přes satelit zřídili televizní kanál, který by odpovídal jejich potřebám. Projekt se uskutečnil v rámci integrace EU, v tomto případě přípravy vstupu Turecka do EU. Kanál zatím vysílá 4 hodiny denně, ale počítá se s rozšířením podle připomínek posluchačů.

V Dánsku žije nezanedbatelná menšina muslimů, především tureckého a kurdského původu. Jejich víra je respektována, mají své mešity a školy. Děti hovoří dvoujazyčně, ale často jak hoši, tak dívky, chodí v tenkých pyžamových zvonových kalhotách, tak jako ve své původní vlasti. K tomu mívají bohatě vyšívané blůzky na způsob moravských krojů. Tento oděv ve vlhkém a studeném počasí v Dánsku je zcela nevhodný, takže přes něj nosí teplé haveloky nebo pláštěnky.

Islám se tam přizpůsobuje hostitelské zemi. Není divu, že po sérii atentátů, které otřásly Evropou, imám jedné náboženské obce vystoupil s požadavkem, aby všichni duchovní v Dánsku působící si doplnili vysokoškolské vzdělání. Seznámí se tak se základy evropského práva a administrativy, ale i se zdravotním a hygienickým minimem, které mj. zdůvodní, proč obřízka děvčat je v EU zakázaná. Rituální odstranění stydkých pysků (labia minora) způsobuje chronické záněty rodidel a má nepříznivý dopad na porod.

Perspektivně se tak zabrání, aby školy při mešitách řídili imámové z arabských zemí, z nichž někteří šíří nenávist k západnímu způsobu života.

Z BBC relace Zpráva o náboženství v červenci 2005 odposlechl B. Merhaut.

 

 


www.unitaria.cz/brno