ÚVOD
KONTAKT
POUTNÍK
(e)KNIHY
NSČU
Facebook
KNIHOVNA
ODKAZY
FOTKY
Sdílení:
 
1/2003 2/2003 3/2003 4/2003 5/2003 6/2003 7/2003 8/2003 9/2003 10/2003

1/2003

 

Motto:

Jak nelze představit si čísla bez jedničky,

tak tvorstvo bez Boha, jsou pomyslné hříčky.

VÁŽENÝ A MILÝ ČTENÁŘI,

Rok uplynul a je tu nový zas,

Můžeme přemýšlet, co nám dal a vzal,

Zda právě uplynulý čas

Něco z moudrosti nám zanechal.

Tu dobro, tu škoda, ztráta navíc,

Pádící čas nás jenom mučí,

Utíká marně jako zajíc,

Nechápeme-li, že nás učí.

Přijměme vděčně tuto školu,

Končeme láskou každou při,

Vítejme šťastně všichni spolu

Nový rok dva tisíce tři!

Jarmila Plotěná

 

Karel Hašpl:

MEDITACE NOVOROČNÍ

Přistupujeme opět k pluhu, abychom vyorali novou brázdu. Před námi je půda neznámá. Bude třeba uchopit radlici pevnou rukou a soustředit svou sílu a pozornost na všechny překážky, jež se nám postaví v cestu.

Nás však nic neodradí od toho, abychom se pustili v zápas s těžkostmi, neboť věříme, že Ty, Bože, budeš s námi a že nás posílíš v naší práci.

Věříme, že ani největší svízele nás nedonutí, abychom klesali a vzdávali se svého úkolu.

Věříme, že neupadneme na tvrdé, skalnaté půdě, protože věříme, že nás neopustíš, až zemdlíme, ale dodáš nám síly k dokončení našich úkolů.

Věříme, že ze semene, které zasejeme do zorané půdy vzejde dobrá úroda, že naše práce nebude marná, neboť Ty naše úsilí požehnáš.

Vedle nás a s námi vyrůstají řady stejně smýšlejících a stejně oddaných práci, kterou dokazujeme, že chápeme smysl svých životů a důležitost spolupráce s Tebou!

Zdravíme je, své bratry a sestry, a vyprošujeme si požehnání i jejich dílu, neboť před Tebou, Bože náš, jsme si všichni rovni. Žehnej naší i jejich práci, která má přispět k porozumění a ke spolupráci mezi lidmi, aby nebylo již válek a nesmyslného vraždění, aby budoucnost lidstva překonala omyly a chyby minulosti.

Nechť vkročíme do nového roku s těmi nejlepšími úmysly. Tak se staň!

 

 

 

UNITAS znamená JEDNOTU, ale jenom

za předpokladu, že problémy a nesrovnalosti jsou řešeny v duchu TOLERANCE, SNÁŠENLIVOSTI a úsilí o dosažení dobra a spravedlnosti pro celou společnost.

Miloš Mikota:

ALBERT SCHWEITZER A Unitáři

Proč si unitáři připomínají Alberta Schweitzera? Kdo to byl Albert Schweitzer? Schweitzer lékař, spisovatel, hudebník, filozof a náboženský myslitel?

Že je blízký nám unitářům a jak jej unitáři podporovali, o tom svědčí řada faktů. Byla to především hmotná pomoc, kterou Schweitzerovi a jeho nemocnici v Lambaréné poskytovala Unitářská pomocná služba (USC).

Američtí unitáři vydali knižně Schweitzerovo stěžejní dílo: An Anthology, ed by Charles Joy 1947, The Beacon Press, Boston. A konečně IARF uspořádala v roce 1992 konferenci na téma „Albert Schweitzer a světová náboženství“, které jsme se také jako delegáti zúčastnili. Konferenci zorganizoval a řídil můj přítel a spolužák z Oxfordu reverend Max Ulrich Balsiger, autor spisku „A. Schweitzer předchůdce ekologické etiky“. Konference se konala v Gunsbachu v Alsasku, kde Schweitzer bydlel, pokud nebyl v Africe v Lambaréné nebo nehrál na varhany ve světových velkoměstech. V Praze byl v roce 1923 a 1928.

Nejen svým spisem „Hledání historického Ježíše“, ale zejména svou „Naukou úcty k životu“ (z mnoha vydání jmenuji kolibří vydání v nakladatelství Lyra Pragensis 1974) značně ovlivnil moderní teologii unitářskou.

„Mít úctu k životu znamená být v souzvuku s Věčným.“

On sám se stal zosobněním své víry. Jak poznamenal ve svém deníku, dávala mu jeho práce v Africe sílu a vědomí, že zatímco jiní zabíjejí, jemu je dopřáno život zachraňovat.

Albert Schweitzer, který prožil dvě světové války, byl rozhodným odpůrcem těch, kteří by chtěli rozpoutat třetí světovou válku. Unitáři přijali Schweitzerovu nauku úcty k životu a chápou ji jako jeden z deseti pilířů unitářské víry.

Mějme úctu i k duši svých oponentů a nehledejme v nich nepřátele, ale spíše pomocníky v hledání pravdy. To vyžaduje trojí úctu:

1/ úctu k Pravdě,

2/ úctu k člověku – tedy úctu k člověku hledajícímu a

3/ úctu k sobě samému, tj. ke své podstatě, která je božská a která se projevuje svědomím.

Nedopusťme, abychom byli ve svých usuzováních a jednáních nespravedliví a zaujatí jednostranně bez ohledu na okolnosti. Zdánlivě protichůdné názory, při dobré vůli a úctě k životu, mohou vyústit do společného úsilí směřujícího ke společnému cíli. Je jen třeba mít dobrou vůli a pozitivní víru, čili přesvědčení. To by mělo platit všeobecně. Nejen v náboženství. O pozitivní síle úcty k životu, o kladné síle lásky a soucítění se může přesvědčit každý, kdo tyto duchovní síly uplatnil a vyzkoušel ve svém životě.

Buďme za tuto připomínku vděčni Albertu Schweitzerovi.

Uvádím alespoň některé jeho spisy a knihy o něm:

Josef Balcar: Albert Schweitzer, Kalich 1948,

A. Schweitzer: Z mého života, Vyšehrad 1974,

R. Kalfus: Vzpomínky na dr. A. Schweitzera a na Lambaréné, Práce 1975,

A. Schweitzer: Lidé v pralese, Orbis 1975,

A. Schweitzer – zastánce kritického myšlení a úcty k životu, Vyšehrad 1989,

   Rev. Max Ulrich Balsiger: Albert Schweitzer als vordenker einer ökologischen Ethik, Schwetzerscher Verein für freies Christentum 1992.

 

SVOBODA A ODPOVĚDNOST

Sir Peter Ustinov, britský spisovatel, divadelní a filmový herec, držitel dvou Oscarů, režisér, výtvarník a novinář napsal pro týdeník The Europan:

„Po svobodě lidé touží především tehdy, když ji nemají.

Příliš snadno ji však považují za samozřejmost, když se stane běžnou součástí života. Vezměme si Ameriku, zemi velkých ideálů a skvělých úspěchů, ale také zemi, kde neomezené využívání svobody působí někdy na lidi jako eroze. Kladou rovnítko mezi svobodu a bezuzdnost.

Je tedy svoboda něco špatného?

Jistě nikoliv. Svoboda patří k životu ve vyváženém společenství. Čím je jí však víc, tím také víc musí vzrůstat lidská odpovědnost. Neboť bez odpovědnosti je svoboda drogou nejnebezpečnější.“

To platí nejen pro Ameriku, ale pro celý svět včetně České republiky i nás v NSČU.

Z angličtiny přeložil M. Mikota

 

VÍRA JAKO SÍLA A POMOC V ŽIVOTĚ

Všechno co zůstává na povrchu a nevychází z hlubin člověka nedá se vylepšit jakoukoliv vírou. Konkrétní víra v ten nebo onen zázrak, v takovou nebo takovou nadpřirozenost, ve zvláštní bytost, v příchod neobyčejné události, v cokoli co bude jiné, „lepší“, „vyšší“ než tento svět tady a teď je jen pověra a slabost. Taková pověra zklame téměř vždycky i když před tím nakrátko může nadchnout, oslovit, zalíbit se, ukonejšit…

Taková pseudovíra se živí našimi touhami, přáními, představami – většinou naším sobectvím. Nakonec vždy zklame právě tyto naše touhy, přání, představy.

Právě tak je to s důvěrou ve vize či zkušenosti nějakého jasnovidce, vizionáře, tzv. duchovního člověka. I takové víry často zklamou. Většinou se tváří, že mají recept na život, na zdraví, na způsob chápání minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Takový žák si přečte nějaké učení a přesně mu do toho učení „zapadá jeho zkušenost“, srovnává všechno s tvrzením toho jasnovidce a všechno přesně zapadá. Jiný žák má jiného Mistra – tak vznikají různé pseudovíry – víry vycházející jen a jen z teorie. Utváříme si nějakou vnitřní mapu dle těchto věr a představ a často se stává, že krajina našeho života se plasticky přizpůsobuje této naší vnitřní mapě. Tak si život ochuzujeme nebo obohacujeme, zavíráme si dveře nebo otvíráme. Různé víry nás formují pro naše dobro nebo škodu.

Buďme proto pozorní a to i v případě, kdy vše se jeví jako dobré a jasné, zdravá skepse neškodí.

Jarmila Plotěná

Bohumil Houser:

ŽIVOT A SMRT

 

Podle Bhagavadgíty je jistá smrt pro toho, kdo se zrodil a jisté je zrození pro zemřelého a doporučuje se nám, abychom se nad tím, co je nevyhnutelné nermoutili.

Život je nejistý, smrt je jistá. Mohli bychom si říci, že i nejistý život je lepší nežli smrt, neboť život můžeme svou vůlí utvářet, ale o smrti má většina dojem, že na ní se nedá ničeho utvářet či měnit.

Z hlediska jógy bychom však musili takový nemoudrý postoj označit jako zaslepený či májický, neboť podle jógy je život jízda na vlnách života a smrti, přičemž vlny znamenají různé formace mysli tj. jak vnímáme pěti smysli a myšlením celý vesmír. Pokusme se proto změnit naše ustálené nesprávné názory dělící lidskou existenci na dvě zdánlivé odlišné epochy a naučme se dívat na Život jako složeninu života a smrti. Mějme proto před očima dvě tváře jednoho života a smrti – tvář života a tvář smrti.

Řekli jsme si, že Život je jízda, pohyb v čase a prostoru na vlnách myšlenkových tvarů, ztvárněné psychické energie podobné bublinám ve vodě nebo nestálosti plamene. Všechny tyto bubliny, stejně jako plamen jsou nestálé, neuspokojující a přinášející utrpení. Ovšem toto utrpení je vázáno na neosvícenou, neprobuzenou mysl, která se nedopracovala poznání a pochopení jednoty života celého vesmíru, podmíněnosti a vzájemné odvislosti všech jevů. Probuzený a osvícený člověk naproti tomu je schopen přijímat vlnění života i smrti s klidnou myslí stejně jako zručný veslař jedoucí na kajaku peřejemi. Některým lidem se může zdát jogický pohled na reality života pesimistický, ale přitom zapomínají, že optimismus i pesimismus jsou klamné nepravdivé stavy mysli, a pro jogína pouze pravda je důležitá. Pesimismus nemůže přece nikdy vytvořit klidný úsměv na tváři jogína či Boddhisatvy pozorujícího sebe sama i jiné očima soucitu.

Swami Siwananda nabádá: Cvič se ve třech věcech – ahimsa (nenásilnost), satyam (pravda) a brahmačárija (disciplína a čistota těla, řeči a mysli). Měj na mysli tři věci: smrt, utrpení v koloběhu převtělování a Kosmickou mysl. Vzdej se tří věcí: sobectví, přání a ulpívání! Pěstuj tři věci: pokoru, neohroženost a lásku. Vykořeň tři věci: požitek, zlost a chamtivost. Vidíme z tohoto nabádání – „měj na mysli smrt“ a dále „utrpení v samsáře“, i to, že i moderní indický učitel, který neučil Buddhovu džňána jógu, kladl důraz na vyřešení mystéria smrti.

Abychom však hlouběji pochopili jak taková jízda na vlnách života a smrti ve skutečnosti vypadá, musíme si osvětlit řetěz podmíněného vznikání, zákonitost poutající a zatahující všechny neprobuzené májické lidi do koloběhu života a smrti.

 

Odvislé vznikání je doktrína o podmíněnosti všech

fyzických i psychických jevů.

Minulost -

1/ nevědomost (avidža) -

2/ karmické útvary (sankhary) - karmický proces, 5 příčin: 1, 2, 8, 9, 10

 

Přítomnost -

3/ vědomí (viňana) -

4/ tělesnost a mentálno (nama rupa) -

5/ šest základů (avatana) - proces znovuzrozování (upapatti - bhava), 5 výsledků: 3 - 7

6/ dojem (phassa) -

7/ pocity (vedana) -

8/ žádost (tanha) -

9/ ulpívání (upadana) -

10/ proces tvoření (bhava) - karmický proces (kamma - bhava), 5 příčin: 1, 2, 8, 9, 10

 

Budoucnost -

11/ znovuzrození (jati)

12/ stáří a smrt (jara - marana) - proces znovuzrozování (upapatti - bhava), 5 výsledků: 3 - 7

 

Co tedy bychom měli činit, abychom vedli šťastný život a naučili se umění umírání? Umění zemřít sladkou smrtí je totiž v našich rukách. Myšlenky vznikající v posledním okamžiku života utvářejí naše další inkarnace a jsou doslova plodem celého života. Tento konečný plod by měl být sladký a náš poslední okamžik blažený.

Buddha takovou otázku zodpovídá:

Šťastný je ten, kdo poznal, že zdraví je největší zisk, spokojenost největší bohatství, důvěra největší poklad a přítel a nirvána největší štěstí.

Šťastný je ten, kdo ochutnal sladkost klidu. Takový člověk je osvobozen od strachu a zla, poněvadž se napil sladkosti radosti zákona (Aria sacca).

Šťastný je ten, kdo se zdržuje mezi světci. Žít se světci je příjemné. Bylo by příjemné, kdybychom se nikdy nesetkali s blázny (pokud jsme nedosáhli osvícení).

Šťastný je člověk ve společnosti moudrých. Ten, kdo se zdržuje mezi blázny, bude trpět po dlouhou dobu. Žít ve společnosti bláznů je podobno životu mezi nepřáteli a taková společnost vždy přináší utrpení.

Měli bychom se přidržovat pevných, moudrých, učených, trpělivých lidí majících smysl pro povinnost a světců. Měli bychom je následovat tak jako měsíc sleduje dráhu hvězd po obloze.

Nejlépe si naše jogínské myšlenky ověříme při pohřbech našich blízkých, chudobných či zámožných, slavných či neznámých, neboť když přijde smrt, vše pozemské mizí a člověk je mrtev. Tu si správně můžeme uvědomit, že všechny sankhára dhammy jsou pomíjivé, nestálé. Když jednou taková vlna vznikla v mysli, tak se musí zákonitě zlomit a skončit, nebo jak jsme zvyklí říkat – zemřít!

Při takovém pohřbu bychom si měli uvědomit, že sankhára dhamma nebožtíka a sankhára dhamma naše jsou stejného druhu. Byly zrozeny, vznikly jako tvar a tělo, jako psychosomatická individualita, jako žena nebo muž, a postupně na nich se projevoval proces změn – vyrostli v děti, mladé ženy nebo muže, stařeny a starce, a když změny v jejich podstatě dosáhly vrcholu, tak se objeví jev zlomené vlny a tzv. konec, a my to nazýváme smrtí.

Abychom pochopili Život jako jízdu na vlnách života a smrti, měli bychom se zabývat Buddhovým výrokem: „Všechny tvary mysli (sankháry) jsou nestálé; vznikají a zanikají. Úplné zastavení pohybu neustále vznikajících a zanikajících sankhár, provedeno s konečnou platností, je největším blahem.“

Tento výrok Osvíceného nám praví, že myšlenky různě utvářené jsou nestálé, když jednou vznikly musí i skončit a dodává, že jakýkoliv druh sankhár je každému nebezpečný a jakýkoliv druh myšlenek je příčinou pláče, melancholie a depresí, dobré nálady a radosti, lásky a nenávisti, a k těmto všem myšlenkovým formám se vztahuje Buddhův výrok „Anicca vata sankhara – všechny formy myšlenek jsou pomíjivé!“

Ale nejsou to pouze sankhára dhammy, které již zemřely a byly nestálé, ale měli bychom obrátit pozornost k nám samotným, neboť každé z našich těl, s kterými disponujeme zde a nyní, v přítomnosti, není ničím jiným nežli sankhára, mající stejnou podstatu. I tyto psychosomatické útvary zestárnou, stanou se senilními, nemohou mít dlouhého trvaní, jednoho dne se musí jako vlna zlomit a zemřít, jako těla vladařů - vojevůdců, žebráků, vědců či negramotů. V těchto sankhárách přebývá láska a stejně tak nenávist a iluze a jsou příčinami radosti a zármutku následovaných utrpením. Sankháry tohoto druhu mohou být zvířata nebo lidské bytosti, mohou být krásné nebo ošklivé, bílé nebo černé, moudré nebo hloupé – všechno to jsou sankhára dhammy tohoto druhu.

Kéž by jste vy všichni, kteří čtete tyto řádky, nemyslili při pohřbech, že zemřel někdo jiný, nemyslili, že se vás to netýká, že pouze jiní lidé umírají, že pouze jiní lidé zažívají utrpení a obtíže, že jsou to vzdálené a jiné obtíže, které s vámi nemají nic společného neboť ve skutečnosti jsou to všechno sankhára dhammy lidské a zvířecí.

Žádné sankhára dhammy nalézané ve světě nejsou tak důležité jako sankhára dhammy, které utvořily těla lidí a zvířat a k jejichž přirozené podstatě patří změna zlomení, tj. smrt následovaná znovuzrozením. Takový je pohyb tohoto vlnění sankhár od nepaměti.

Stejným způsobem jsme se nesčíslněkrát zrodili i my, zestárli, onemocněli a zemřeli a tyto změny se s námi dějí od nepaměti, až se nyní nalézáme zde jako sankhára dhammy. Milovali jsme a nenáviděli, prolévali slzy, ztráceli tělesnou sílu, paměť v bezpočtu vtělení a v převážné většině nejsme schopni si vzpomenout na naše minulé inkarnace, na naše minulé životy.

Takto jsme byli manipulováni dobrými a zlými sklony (tendencemi) nesčíslněkrát od zrození ke smrti a od smrti k dalšímu zrození. Někdy jsme měli zvířecí těla, někdy jsme byli váženými lidmi, jindy opovrženými zločinci, bydleli jsme v prostorných palácích a jindy ve vězeních či končili na popravištích. Proces rození, stárnutí, nemoci a smrti prochází v lidských a zvířecích tělech, v našich domovech i mimo ně, na venkově i ve městech, na zemi i pod zemí, ve vodě i ve vzduchu. Všude, kde taková stvoření existují, proces změn a utrpení je sleduje jako stín. Ale my si všichni myslíme, že tento proces změn se nás netýká a proto se o něj nezajímáme. Tyto změny ve všech sankhára dhamma probíhaly od nepaměti, bez ohledu na to, zda je Buddha objevil či nikoliv, stejně tak jako gravitace, elektřina, magnetismus existovaly ve vesmíru od nepaměti bez ohledu na to, zda je vědci „objevili“ či nikoliv.

Během pohřbu vidíme jak jsou těla nebožtíků uložena v rakvích nebo po kremaci v urnách. Máme my však nějakou jistotu, že budeme pochováni takovým způsobem? Ať již je tělo vloženo do nádherné rakve či urny – tak zemřelo! Zemřel živý tvor, zemřel člověk, zemřelo zvíře. Některá zvířata mají své rakvičky z cínových obalů, do kterých jsou vkládány jako paštika, rybí omáčka, sardinky či pečená kuřata. Není jediné místečko na zemi, kde by nezemřela nějaká živá bytost, kde by nebyl nějaký tvor pochován, kde by nebyl hřbitov. I tržnice a samoobsluhy jsou hřbitovem pro mnohé zemřelé bytosti.

Zkoumáme-li otázku „jízdy na vlnách života a smrti“, měli bychom se obrátit do sebe a měli bychom poctivě zkoumat myšlenky, se kterými pracujeme a žijeme v tomto přítomném vtělení a uvědomit si jasně, že mezi těmito sankhárami a sankhárami jiných lidí není žádného rozdílu. Anicca vatta sankhára (všechny myšlenkové tvary jsou nestálé) bychom si měli uvědomit při každém pohřbu, při každém veselí a při každém zármutku, neb zákon nestálosti platí od nepaměti.

Jogín meditující o sankhára dhammas a vidí, že jsou nestálé, přinášející utrpení a pozná je jako anata, to znamená, že když zemřou a skončí jako zlomená dočasná vlna, nenalezneme v nich ani částečku „skutečné podstaty“ a nezanedbává nadále své sankháry, neboť i ty se jednou zlomí a projdou proměnou smrti.

Sankháry jsou doslova oplodněny latentními sklony a tendencemi desintegrace, rozkladu, rozpojení a zničení a tak tomu bylo vždy na této zemi, která je živitelkou lidí a zvířat. Nemůžeme zjistit začátek tohoto procesu změn a přeměn v sankharách, poněvadž se jedná o přirozený proces trvající nepřetržitě od nepaměti.

Budeme-li meditovat o těchto věcech opravdu důsledně, pak se nám vynoří myšlenka: „Všechny věci jsou nestálé a pomíjivé – budu proto hledat věci stálejší nežli jsou tyto, všechny věci přinášejí utrpení (dukkha); budu proto pátrat po něčem šťastnějším a blaženějším (sukha) nežli jsou tyto věci; všechny věci jsou annata, nemají skutečné podstaty, budu proto pátrat po atta, tj. po něčem, co je skutečnější a pravdivější, nežli jsou tyto věci a co pochází z podstaty věcí, které jsou pouhými sankhárami.“ Budeme-li v našem pátrání důslední, můžeme z těchto věcí, které nemají žádnou podstatu obdržet hodnoty, takže pravá podstata se rozvine v naší mysli.

Sankhara dhammy těch, kteří zemřeli a sankhara dhamy naše jsou stejného druhu. Sledovaly stejnou cestu, ve stejném směru a pohybovaly se směrem k svému vlastnímu konci – zničení a rozkladu, až dosáhly dočasného dovršení ve vtělení. Když zemřeli, jejich mysl (čitta) nezemřela. Musí se pohybovat dál jako vznikání nových vln, které podmínila, vznikání nových sankhár. Sankhára, která se zrodí z rozpojené a rozložené mysli, bude odvislá od vlastní karmy.

Slovo karma v tomto smyslu znamená „provádět činnost. Jestliže děláme dobrou činnost (kusala kamma) nebo zlou činnost (akusala kamma) a nebo neutrální činnost (avykata kamma), nemající žádné zásluhy ani škodlivé následky, jedná se vždy o aktivitu sledovanou „počítačem“ karmanového zákona. Osoba provádějící uvedené tři druhy činnosti je vlastníkem karmy a ona sama je zodpovědna za své utrpení či blaho (dukkha či sukkha). Karmu si sami tvoříme myšlením, řečí a činy a proto je tak potřebná technika satipatany (uvědomování bdělou pozorností), abychom dokázali uvědoměle kontrolovat veškerou svoji činnost, zejména však mysl. Ve světském smyslu dobrá cesta znamená, že se vychováváme v dobré občany, ale ve smyslu džňána jógy a Buddhovy nauky to znamená, že máme nejvyšší úmysl postupovat dále do podstatného smyslu nauky konání dobra. Měli jsme zde v našem společenství mnoho přednášek o karmě. To že čtete tento článek je vaše karma, že jsem jej mohl napsat je moje karma.

Všechno, co člověk může konat nebo získat na tomto světě je odvislé od činnosti mysli, která je takto tou nejdůležitější věcí. To je to, co nám vysvětluje proces putování v kole samsáry, které je různé a odlišné v souhlase s převládajícími karmickými sklony a tendencemi, charakterem utvořeným dle získaných zásluh.

Na příkladě Buddhy Šakjamuniho vidíme karmickou připravenost pro dráhu velkého džňána jogína. Zrodil se v kastě kšatrijů (bojovníků). Stal se králem a vladařem nad městem Kapilavastu, neměl žádné obtíže, jeho život plynul zdravě, lehce a snadno. Měl četné sluhy, bohatství, dobré učitele a mohl mít kteroukoliv věc, na kterou by si pomyslel. A stejně tomu bylo, když opustil své velké bohatství a rodinu a stal se putujícím jogínem, vše se mu lehce dařilo – a to vše takto mohlo probíhat jen díky příznivým karmickým podmínkám.

Jestliže vliv dobrých sklonů je dostatečný v našem charakteru, budeme schopni uklidnit tyto sankháry naplněné zrozením, stářím, utrpením a smrtí a budeme schopni zbavit se těchto čtyř bolestivých věcí.

Nejdříve musíme uklidnit venkovní sankháry, tj. sankháry fyzického těla. Za druhé musíme uklidnit vnitřní sankháry, tj. myšlení a představy v mysli, které jsou tam činné, poněvadž převládá síla nevědomosti (avidža) přikazující nám, jaké tyto sankháry mají být. Důvodem vzniku venkovních sankhár, tj. fyzického těla, jsou vnitřní sankháry – myšlení a představy v naší mysli.

I když jsme putovali mnoha zrozeními, stářím, nemocemi a umíráním po nespočetné časy, nebyli jsme schopni se zbavit těchto koloběhů (vatta). Buddha to nazývá iluzí (avidža) v našem vlastním životě a v naší znalosti.

V době zrození jsou všichni lidé veselí a šťastní, ale v době smrti jsou smutní a příčinou této iluze jsou sankháry, se kterými jsme spojeni. V případě, který jsme právě uvedli, nepřemýšleli jsme pečlivě o všech možnostech, viděli jsme pouze příjemnou stránku (zrození), aniž bychom viděli nepříjemnou (smrt). Tak se nakonec dostaví obtíže, a radost, kterou jsme pociťovali na počátku, nevynahradí utrpení na konci.

Kdykoliv něco obdržíme, co jsme si přáli, pociťujeme zpočátku radost, ale když se věci změní, stanou se jinými, pokazí se a zničí, vzniknou deprese a zármutek a ztráta je pociťována mnohem citelněji nežli zisk. Vidíme, že zisk a ztráta nejsou si rovny.

Jestliže rozumíme zásadám nauky (dhammy), vidíme co jsme získali a vidíme všechny podrobnosti toho, co jsme ztratili – tak bychom se neměli tolik trápit. Neboť jestliže se taková sankhára podobná vlně utvoří, tak vidíme i její stín – tj. její zlomení a skončení, které ji musí následovat dříve nebo později.

Fyzické tělo vznikne z vnitřních sankhár a vnitřní sankháry vznikají z nevědomosti.

Aby naše mysl mohla vidět zdroj vlastních koloběhů převtělování, tak Osvícený nejdříve žádal, abychom dávali dary (danas) jakéhokoliv druhu – jako je např. dar prominutí a dary v podobě zboží a věcí. Jestliže dáváme mnoho nebo málo, na tom nezáleží, ale důležité je, abychom tak činili neustále a to je cesta nebo jeden z nástrojů. Za druhé musíme se snažit hlídat svou mravnost (šíla) – mnoho – málo – z celého srdce – a to je nástroj léčící iluze nevědomosti (avidža) zatemňující naši bytost. Za třetí kontrola a soustředění mysli (samádhi), což znamená uklidnění mysli, které je nástrojem léčícím substanci koloběhu (vatta). Za čtvrté je to paňňa, což je odbornost a moudrost a tato se stupňuje od základní úrovně až k nejvyšším úrovním moudrosti a je nástrojem na každé úrovni schopným léčit kolo nevědomosti.

Proč nemáme schopnost vidět neustálý koloběh převtělování zapříčiňující, že se neustále rodíme a umíráme a jsme nuceni zažívat těžkosti utrpení? Jestliže moudrost (paňňa) má pátrací a přezkušovací schopnost a vidí mysl (čitta), která je vlastníkem kola (vata čakra) a je až po okraj naplněna nevědomostí a nutí nás tak neustále se inkarnovat do nových koloběhů a když to vidí zcela jasně, tak jsme schopni zničit tuto mysl, která je kolem a můžeme to dokázat pomocí síly opravdové moudrosti. Jestliže moudrost byla schopna zničit kolo (vata čakra), pak mysl naplněná iluzemi přestane existovat dle slov „uklidnění a skončení těchto sankhár“. Je tomu podobně jako u stromu, který byl vytržen s kořeny - nestačí jenom utnout větve či peň. Podobné je to se sankhárami tělesnými nebo sankhárami vnitřní mysli, tvořícími představy o minulosti a budoucnosti – tyto všechny jsou odsouzeny ke smrti. Tak tyto sankháry, které jsou původci utrpení, se zničí, jsou přivedeny ke konci a jsou vyhnány z naší mysli. Pak zůstane pouze Budhó, což znamená, že mysl je čistá. To v pravdě nazýváme „uklidnění a skončení těchto sankhár“, které byly zdrojem utrpení. Dokázali jsme to nastolením vlády moudrosti v naší mysli, která má neotřesitelnou sílu zničit nevědomost a iluze (avidža) – zlé a veškeré zlo, až z něho nezůstane nic v mysli a to nazýváme „uklidněním a skončením těchto sankhár“, takže nezůstane nic, co by mohlo tvořit utrpení, trápení, těžkosti a starosti.

I když sankháry tvořící fyzické tělo stále žijí svým životem, sankháry působící utrpení a poskvrnění mysli, přinášející radost či nespokojenost a jsou původci radosti či zármutku i utrpení, ty odumřely. Podobně jako v kamnech, když bylo spotřebováno veškeré palivo a oheň vyhasl, a my přidáváme další palivo, tak toho ničeho nemění, ať již přidáváme mnoho nebo málo, zůstane to palivem a nemůže se už vznítit.

Mysl můžeme i nadále nazývat myslí, ale tato mysl již nemá své palivo, kterým je nevědomost (avidža). Pak vznikající sankháry (impulsy) tvořící naše představy, stanou se zcela naukou a cokoliv si budeme přitom myslit, bude rovněž naukou. U pocitu (vedana) budeme zakoušet trochu utrpení (dukkha) podle khandas (impulsů, myšlenkových útvarů atd.) stále ještě existujících, ale nezaviní již vznik žádného pobláznění nebo posedlosti.

Vnímání (viňana), poznání věcí přicházejících k nám dotekem s myslí; poznáme je však pomocí dhammy a nikoliv jako iluze pomocí iluzí. A rovněž je nepoznáme proto, aby nám způsobily utrpení (dukkha) příčiny utrpení (samudaja), hromadění zatemnělosti (kilesas). Tak se staly pouhými khandami, tj. khandas bez zatemnění (kilesas) a žízně (touhy – tanha) a to nazývá Osvícený „Tesam Vupasamo Sukho“.

Ten kdo dosáhl této úrovně nauky, tak dosáhl toho, co lze nazvat „země osvobozené od utrpení (dukkha)“ a i když má ještě živé khandas a čtyři živly, nemá již zmatky a těžkosti v mysli a to je co neustále značí „Tesam Vupasamo Sukho“.

Nemůžeme se ale zbavit pěti složek (khandas), neboť když nebyla ještě zlomena tělesná složka (rupa khanda), tak ji musíme používat normálním způsobem. Stejně jako v případě našeho učitele Buddhy, kdy on používal po dosažení osvícení nadále pěti složek, které se takto staly nástrojem k vytvoření buddhismu. Jinými slovy používal své fyzické tělo, aby putoval na různá místa a šířil takto nauku, používal sankháry (útvary myšlenek) tvořící jeho myšlenky a představy, aby mohl šířit nauku a aby mu lidé mohli naslouchat. Používal saňňa (vnímání a paměť), aby si upamatoval, kde různí lidé žijí, v kterém domě a ve kterém městě a zda jsou zralí pro přijetí nauky Osvíceného a v jakém rozsahu. Byl odkázán na viňňana (vědomí), aby poznal, kteří z těchto lidí porozuměli nauce Osvíceného a kteří neporozuměli v době, kdy zodpovídal otázky a nebo přednášel. Proto těchto pět složek bylo nástrojem pro vytvoření buddhismu, ale nebyly to složky dávající vzniknout zmatkům a rozptýlení Osvíceného, tak jak se projevovaly dříve, dokud nedosáhl osvícení. Složky, které dříve trápily Gautamu, byly složky ovládané nevědomostí. Byly to nástroje nevědomosti, takže kdykoliv mu daly příkaz, aby se ubíral nějakou cestou nebo nějakým směrem, byly příčinou utrpení (dukkha), tvořily utrpení a zmatky po celý čas. Ale poněvadž tyto složky byly přemoženy a donuceny odejít pomocí pochopení velkého původce (dukkha) utrpení – které je nevědomostí (avidža) – sankháry, které byly podřízeny nevědomosti zároveň rovněž skončily a to se nazývá „Tesam Vupasamo Sukho“, uklidněním a zastavením těchto impulsů (sankhár), o kterých pravil Osvícený, že to je nejvyšším štěstím.

V každém z nás sankháry jsou základem příčiny utrpení, vytváří těžkosti a obtíže pro každého z nás a to zažíváme všichni v našich myslích.

Jestliže však jsme se naučili cvičit mysl za účelem dosažení klidu, tak to budeme sami poznávat až dojdeme k bodu, kdy budeme mít moudrost (paňňa) schopnou ničit kilesas, budeme postupovat od stupně ke stupni, od nejhrubšího k jemnému, jemnějšímu, až dosáhneme nejjemnějšího a nezůstane nic zatemňujícího v naší mysli. Dokonce i když nevědomost, která je ředitelkou koloběhu inkarnací (vata čakra) je zničena moudrostí, tak nezůstane nic a to se změní v „Tesam Vupasamo Sukho“ – uklidnění sankhár, takže jsou kontrolovány a uklidněny.

Jestliže odumřely sankháry (impulsy) nacházející se v mysli (v které převládá síla nevědomosti) a ztratily se, tak se nemohou tvořit nové druhy sankhár a uklidnění a skončení těchto sankhár je trvalé.

Když vypršel čas žití Osvíceného nazvali jsme to „Parinibbana“. On zrušil tyto sankháry a zanechal je světu, aby je uctíval, ale rovněž můžeme říci, že je zrušil a nechal navrátit zpět k zemi, vodě, vzduchu a ohni v souhlase s přírodou.

Ale pravou podstatou Osvíceného je Vimuttibuddho, které je pokladem samotného osvíceného a toto se nazývá pokladem „Tesam Vupasamo Sukho, to je dokonalá dhamma a tato je zcela čistá bez jakékoliv příměsi.

Tato přednáška pojednala o sankhárách dhamma. Všichni, kteří jste slyšeli výrok „Aniča Vata Sankhára“ pochopíte, že je to řečeno ze zvyku, ale ve skutečnosti se výrok týká smrti, vyskytující se neustále. I v této současnosti neustále pokračuje smrt, změna a přeměna. Tam, kde se nalézáme, tam se umírá – doma, v lesích, na horách – umírá se neustále.

V případě že proces změn by měl být doprovázen velkým hlukem, jako například výstřelem z děla při každé přeměně, tak by popraskaly ušní bubínky nás všech. Proces skončení a desintegrace konal by se velmi hlasitě a tak utrpení (dukkha) a těžkosti v rodinách a domácnostech byly by rovněž hlučné.

 

BARVY

Jednoho dne se barvy světa začaly hádat. Všechny tvrdily, že právě ony jsou nejlepší, nejdůležitější a nejoblíbenější.

ZELENÁ řekla: „Já jsem jasně nejdůležitější. Jsem symbolem života a naděje. Byla jsem vybrána pro stromy, listí a trávu. Beze mne by zahynula všechna zvířata. Podívejte se na venkov a uvidíte, skoro všude jsem já.“

MODRÁ ji přerušila: „Ty jenom myslíš na zem, ale uvažuj též o obloze a o moři. Vždyť voda je základ života, voda, která se díky mrakům dostává z hlubokého moře!“

ŽLUTÁ se zasmála: „Vy jste všechny tak vážné. To já přináším do světa smích, veselost a život. Slunce je žluté, také měsíc a hvězdy jsou žluté. Když se díváš na slunečnici, celý svět se začíná smát, beze mne by nebyla žádná legrace.“

ORANŽOVÁ hned začala svou litanii: „Já jsem barvou zdraví a síly. Mohu být skromná, ale jsem drahocenná, neboť sloužím lidskému životu. Přináším nejdůležitější vitamíny v mrkvi, tykvi, pomeranči, mangu a papáji. Celý den mne nevidíte, ale když oblohu zaplním při východu a západu slunce, je má krása tak nápadná, že nikdo nemyslí na žádnou z vás.“

ČERVENÁ to nemohla vydržet a vykřikla: „Já jsem vládkyně vás všech! Já jsem krev – krev života! Jsem barva nebezpečí i statečnosti. Přináším oheň do krve. Beze mne by Země byla tak prázdná jako měsíc. Já jsem barva vášně a lásky, červené růže a červeného máku.“

PURPUROVÁ se vypjala do celé své výšky. Byla velmi dlouhá a mluvila s velkou pompou: „Jsem barvou královskou a barvou moci. Králové a biskupové si mne zvolili, neboť jsem znakem autority a moudrosti. Lidé mi nedávají otázky. Oni mi naslouchají a také mne poslouchají.“

INDIGO promluvilo nakonec, a to mnohem tišeji než všechny ostatní, ale s větší odhodlaností: „Uvažujte o mně. Já jsem barvou ticha. Sotva si mne všímáte, ale beze mne jste povrchní. Reprezentuji myšlenku i reflexi, soumrak i hlubokou vodu. Potřebujete mne pro rovnováhu a kontrast, pro modlitbu a vnitřní mír!“

A tak se barvy stále vychloubaly, každá přesvědčena o své přednosti. Jejich svár byl stále hlasitější. Náhle šlehl blesk a zarachotila bouře a zároveň začalo neúprosně pršet. Barvy se strachem choulily jedna ke druhé. Uprostřed hluku začal mluvit DÉŠŤ: „Vy hloupé barvy, perete se mezi sebou, každá se snaží ovládnout druhé. Nevíte, že jste tu pro zvláštní účel rozdílné a jediné svého druhu? Podejte si ruce, každá s každou přijďte ke mně.“ Učinily, jak jim to bylo řečeno, sjednotily se a spojily své ruce.

DÉŠŤ pokračoval: „Od nynějška, když zaprší, každá z vás se roztáhne po obloze jako velká barevná duha, jako připomínka, že můžete všechny žít v míru. Duha je symbol zítřejší naděje.“ A tak, kdykoliv dobrý déšť pokropí svět a na obloze se objeví duha, nezapomeňte ocenit jeden druhého.

PŘÁTELSTVÍ JE JAKO DUHA

Červené jako jablko, sladké jako srdce, oranžové jako hořící plamen, nikdy neumírá. Žluté jako slunce, které prozáří tvůj den. Zelené jako rostlina, která stále roste. Modré jako voda, která je tak čirá. Purpurové jako květina, která chce kvést. Indigové jako sny, které naplňují tvé srdce.

(Z angličtiny přeložila Věra Klasnová.)

 

 

DUCHOVNO a MATERIÁLNO

Výrok - myslím tedy jsem, si mnoho z nás redukuje na pouhé - baštím tedy jsem. Záleží na tom, za co považuji sebe sama. Možná jen za pěkně uplácanou hroudu masa a sádla – pak určitě nemůže být nic nad tu jelitovou kulturu a materiální ověřování. Možná někdo se považuje za bytost boží. Možná i vyvolenou!

Ale což takhle mít oboje? Nebo raději vše, abych nebyl stále u toho rozporu: buď - anebo, jak by se dalo taky uvažovat o tom „a“ v titulku. Narážím tím na Ježíšův výrok: „Nejprve hledejte království boží a vše ostatní vám bude přidáno…“ Oddělovat duchovno a materiálno konec konců jde pouze v nejapných představách a řečech a rádoby filozofických úvahách. Realita taková samozřejmě nemůže být, protože všechno souvisí se vším.

Dávat rovnítko mezi chudobu a duchovně zaměřeného člověka také nemá žádné opodstatnění. Jinak by nemusel Ježíš přirovnávat zářivou bělostnost lilií k oblečení krále Šalamouna – jestliže takto je postaráno o pouhou květinu, jak může být méně postaráno o člověka?! Záleží na karmických podmínkách dotyčného jedince, a pak na jeho víře. Čemu vlastně chce věřit. Nejde o to někde na veřejnosti vykřikovat jaký jsem to sakra křesťan a být za to ukamenován od nic nechápajícího davu „jinověrců“. Mohu věřit, že jsem notorický smolař a vzhle­dem k tomu, že Bůh - na rozdíl od lidí - každému dopřává naprostou svobodu, je zcela jisté, co mohu dříve nebo později sklidit, pokud sám zavčas nezměním své dosavadní přesvědčení. Že Ježíši nešlo o vytvoření nějaké vyvolené skupiny lidí (církve) plyne z toho, že promlouval ke komukoliv, kdo byl ochoten naslouchat, bez ohledu na jeho třídní nebo národností původ. To jenom přízemní lidé škatulkují a rozdělují.

Příslušnost i dav není k ničemu, víra je totiž otázka veskrze soukromá a zcela intimní záležitost. Otázka prostoru nebo lépe řečeno obsahu naší vlastní mysli. Co nosím ve své mysli je rozhodující pro můj život. Tam mě příslušnost nepomůže. Kněz nebo psycholog mě může sice pomoci všechno rozebrat, ale čemu věřím či nevěřím mohu změnit či upevnit jen a jen já sám. Různé víry mě formují pro mé dobro nebo škodu. Takové víry si tvořím sám nebo přebírám z okolí. Nechám si je okolím vnutit, ale jenom tak, že je - sám - přijmu za své. A v tom je právě tragedie, neboť člověk snáze přijímá to, co je negativní. Ale na to se pak váže i negativní karma! Pak že nestojí za to mít pod kontrolou své myšlenky, představy, city, emoce a nejrůznější víry a očekávání! Že by tedy jóga byla zbytečný balast? Tomu prostě nevěřím ani za mák!

Proč je třeba hledat etiku? Kvůli slibovanému životu někde v ráji? Kdeže. Kvůli přítomnému životu! Teď a tady! Peklo i ráj je stav, stav naší mysli, stav naší duše. Jestliže nenávidíme, nebo se trápíme – teď, v tomto okamžiku, také zažíváme své peklo. Zbytečně. Ale obdobně můžeme zažívat rovněž ráj. Záleží na nás, pro co se rozhodujeme.

Proto se Buddha nepouštěl do filozofických úvah typu je-li Bůh nebo ne a jak to vypadá s posmrtným životem, je-li život věčný či dočasný atd. Použil trefného přirovnání, že voják zasažený šípem, pokud se nejdříve nepodrobí vyjmutí šípu a léčbě, má jistotu že zemře dřív, než by dostal odpovědi na své všetečné otázky - kdo a proč na něj vystřelil. Buddha uváděl své posluchače do své nauky od toho, co každý velmi dobře zná – totiž od utrpení, jehož zdrojem není nějaký svévolný Bůh, ani nevypočitatelný osud, sudičky nebo dokonce náhoda či štěstíčko, ale způsob myšlení a cítění. Velmi zjednodušeně řečeno – že každý je svého štěstí i úspěchu strojvůdcem. Nabádal své posluchače, žáky i mnichy, aby zaměřili svoji pozornost na vlastní mysl a v prvé fázi si vůbec uvědomili jak pracuje, pak se ji učili ztišit, odpoutat se od různých emocí, především těch negativních a zkoumali svou mysl a její obsahy a stavy stále do větší a větší hloubky.

Netvrdím, že Buddhova nauka je jediná správná a možná cesta nebo metoda. Velmi okřídlené úsloví říká, že všechny cesty vedou do Říma. Ale některá je poměrně přímá a tudíž krátká, zatímco jiná delší a některá také s neskutečnými oklikami a útrapami.

Realita či Pravda je jen jedna a tak se k ní člověk může dobrat z různých konců, ať už začnu od Boha, od Podstaty – teozofie, nebo od člověka, od lidské přirozenosti a člověčího potenciálu – antroposofie. Protože v obou případech, respektive ve všech si musí člověk stejně udělat pořádek ve své vlastní mysli, ve svých citech, potažmo v tom, co je vzletně označováno etikou. Problém je v tom, že se nám do toho stále plete, co jsme si nadrobili v minulých inkarnacích a v minulém životě, protože to jsou tak zakořeněné programy, že je mnohdy velmi obtížné s nimi hnout a navíc sklízíme plody toho, co bylo námi zaseto.

Josef Hepp

 

 

 

ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2003

a splnění všech dobrých přání

 

Miloš Mikota:

POZNÁMKY O ROSIKRUCIÁNECH

Na J. A. Komenského měl bezesporu určitý vliv i unitářsko-sociniánský katechismus z roku 1605, s nímž se v mládí seznámil a který měl vliv na jeho spis „O nápravě věcí lidských“. Na adresu svých kritiků napsal Komenský: „Učme se a naučme se místo hádek o smysl víry raději pracovati o skutky víry… tak, aby křesťanství naše ne v ústech nám vězelo, ale v srdci našem bylo.“

V promluvě „J. A. K. mystik nebo rosikrucián?“ jsem si především kladl otázku, zda Komenský znal hnutí rosikruciánské a jaký byl jeho vztah k němu. Vycházel jsem tehdy z Komenského citátu: „Kdežes pak byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Čehos ve světě hledal? Potěšení? I kdežes ho hledati měl, než v Bohu? A kde Boha, než v chrámě jeho? A kterýž chrám Boha živého, než chrám živý, kterýž on sobě sám připravil, srdce tvé vlastní.“

Dospěl jsem k závěru, že Komenský nebyl jen mystikem, jako jím nebyl ani Ježíš, ani Gautama, ani Erasmus, ani Francis Bacon, v jejichž šlépějích Komenský šel a rozvíjel svou snahu „o nápravu věcí lidských“.

Byl snad tedy Komenský rosikruciánem? Byl náš Komenský členem Bratrstva Růže a Kříže?

R. J. Vonka, autor populárněvědecké knížky „Ženy ze života a díla Jana Amose Komenského“, vydané unitářským nakladatelstvím v roce 1926, objevil v roce 1935 pečeť J. A. K. a věnoval ji zakladateli českého unitářství dr. Norbertu Čapkovi. Ten použil část Komenského pečetě pro znak českých unitářů. Jsou to ony slunečnice, které byly dovezeny do Evropy teprve na počátku 17. století. Komenský se o nich zmiňuje ve svém spise „Cesta Světla“. Tento spis napsal v Anglii, kde dlel u svého přítele (snad rosikruciána). Spis pak vydal Komenský až v Amsterodamu v roce 1668 s dedikací anglické královské společnosti nauk. Vzpomíná tam také na úsilí své a svých přátel o vybudování „akademie nejvyššího vědění a nauk“.

Spis „Cesta Světla byl jen malou částí souboru, který Komenský připravoval pod názvem „Všeobecná porada o nápravě věcí lidských“, stručně zvaném „Všenáprava“, na kterém začal pracovat v roce 1644 a který – bohužel – nedokončil. Torzo tohoto díla, jež obsahovalo i „Pansofii“, bylo nalezeno v Halle-Salle v roce 1935.

V témže roce vytvořil Komenský svou pečeť. Její symbolismus je následující: Slunce symbolizuje nejen pravdu, ale také Boha. Dvanáct paprsků Slunce, stejně jako 12 okvětních plátků slunečnice symbolizuje dvanáct znamení zvířetníku (makrokosmos) a dvanáct středisek (či čaker), což symbolizuje naše vnitřní síly (mikrokosmos). Dvanáctka také symbolizuje dvanáct apoštolů, ačkoli nevíme kolik jich bylo.

Měsíc neboli Luna je protipól Slunce. I její vibrace jsou důležité. Pět hvězdiček symbolizuje nebe nad námi, které nás naplňuje údivem. Může však také symbolizovat pět světových kontinentů anebo pět světových náboženských směrů – křesťanství, židovství, islám, hinduismus a buddhismus. Číslo pět je také číslem člověka, symbolizovaného pěticípou hvězdou. Jeho 4/5 tvoří hmota a 1/5 duch. A protože Bůh jest duch, jest tedy částečně přítomen i v člověku, je jeho živoucí silou, podstatou života.

Člověka také symbolizují květiny. V Komenského pečeti jsou to již zmíněné slunečnice a růže. Vyrůstají z půdy, naznačené travou, jejíž zelená barva značí naději, tedy naději růstu.

Tak jako jsou na nebi (v makrokosmu) sluneční princip mužský a lunární princip ženský, tak také v mikrokosmu na zemi jsou dva principy, mužský a ženský, vyjádřené květinami. Není pochyby o tom, že růže symbolizuje ženu neboli princip ženský a také životní cyklus, kontinuitu života, reinkarnaci, evoluci a tajemno. Růže je mystickým náboženským symbolem panenské čistoty (viz Dante, Jean de Meug, Guillaume de Lorris, Pico della Mirandola aj.) a mravní čistotu vůbec.

V bezprostřední blízkosti růží je v Komenského pečeti pramen – symbolický pramen čisté vody. Čistá voda je symbolem nejen čistoty vnější, ale i čistoty vnitřní, duchovní a je symbolem „čistých“ přátelských lidských vztahů.

To je v podstatě názor Cyrila Jerusalémského (315 – 386), který tak odpověděl na otázku proč nazval Ježíš milost Ducha vodou.

„Voda je obsažena ve všech věcech, vodu potřebují k životu jak rostliny, tak i zvířata i lidi. V dešti sestupuje voda z nebe. Sestupuje v jediné podobě, působí však rozmanitým způsobem.

Je to jeden a týž pramen, který zavlažuje zahradu, je to jeden a týž déšť, který sestupuje na celý svět. Ale stává se bílým v lilii, červeným v růži, tmavožlutým v hyacintech. V pestré rozmanitosti se usazuje v rozličných předmětech. Ve všem je vším, ač je jen jednoho druhu a sama o sobě není voda rozdílná. Déšť se nemění, ale řídí se přirozeností věcí a lidí, jež je přijímají…“ Touto alegorií vysvětluje Cyril působení Ducha Božího, který je jen jeden a jednoho druhu, nerozdělený, ale působící. Působí-li na dřevo, stává se dřevem, které vyžene do výše své větve. Tak i Duch Boží působí na člověka a přináší mu dary Ducha. Komenského pečeť je také jedna a působí ke každému člověku svým způsobem.

Je či není Komenského pečeť důkazem o jeho vztahu k rosikruciánům? Je to stejná otázka jako se ptát zda byl Josef Dobrovský svobodným zednářem. Stačí přečíst si co Komenský napsal v 10. a ve 13. kapitole svého Labyrintu světa a ráje srdce. Je to dostatečný důkaz o tom, že rosikruciánské spisy „Fama“ a „Konfese“ znal, a to dokonce v rukopisném opise z roku 1612?

Fama fraternitatis byla vytištěna v Kasselu v nakladatelství W. Wessella až v roce 1614 a Confessio fraternitatis až v roce 1615. To znamená, že Komenský věděl, že rosikruciáni chtějí sestaviti „Librum Naturae aneb dokonalou metodu pro všechna umění…“ a že to souhlasí s jeho „encyklopedickým systémem výchovy“, o který projevoval takový zájem Samuel Hartlib, Jan Duraeus a anglický parlament. Domnívám se, že také věděl proč tito stoupenci Francis Bacona (údajného vůdce anglických rosikruciánů) byli tak nadšeni jeho Cestou Světla, kterou mnozí čtenáři nazvali Komenského „Famou“.

Připojuji modlitbu, kterou mnozí nazvali „Modlitbou Bratrstva Růže a Kříže“.

 

MODLITBA BRATRSTVA RŮŽE A KŘÍŽE

VZNEšený, univerzální prameni lásky, vědy a štěstí!

tvoje znaky jsou vepsány

do knihy přírody

a nemůže je přečíst ten,

kdo neprošel tvou školou.

proto se naše zraky upínají k tobě

jako oči služebníků, učňů a adeptů,

kteří hledí na ruce svých mistrů,

od nichž se chtějí co nejvíce naučit.

kdo tebe, Pane všeho tvorstva

a všech vesmírů by nechválil

celým svým srdcem?

Vždyť vše, co je na zemi i ve vesmíru

a co je vesmírem, pochází od tebe,

z tebe vyzařuje, tobě patří

a k tobě se zase znovu navrátí.

neboť vše, co je a co žije,

proměňuje tvoje láska

ve světlo

a vše dobré

i to, co je zdánlivě nedobré

bude sloužiti

tvé slávě!

 

 

Naše učitelka matka Příroda

Slunce dává ponaučení, že Pán je Samozářící.

Oceán zjevuje, že Neosobní Božství je nekonečné.

Vzduch pak praví, že Brahma je všepronikající.

Květina je poselstvím, že Pán je krásou všech krás.

Himaláje vám šeptají o majestátu duše.

Hrom zvěstuje, že Bůh je zdrojem všeho.

I posvátná Ganga hučí a šeptá, že Bůh je ve všem!

Svět je jeho projevem. Příroda je jeho Šakti.

Příroda je spolehlivým, mlčenlivým učitelem.

Je knihou, která je vám otevřena.

Obcujte mlčky s přírodou.

A ona vám vždy bude tiše nápomocna.

Buďte s ní vždy v souladu.

Obcujte s Pánem přírody. V Něm mlčky spočiňte!

Svámí Šivánanda

STŘÍPKY ZRCADLA PRAVDY

Neříkej, že nemáš dost času. Máš denně stejný počet hodin, jaký byl dán Pasteurovi, Michelangelovi, matce Tereze, Heleně Kellerové, Leonardu da Vinci, Thomasi Jeffersonovi a Albertu Einsteinovi.

 

 

 

2/2003

 

MÍSTO ÚVODNÍKU: UTVOŘME KRUH DOBRÉ VŮLE

Vždy měj na paměti, že se stavem světa můžeš něco udělat jen tehdy, změníš-li zcela své srdce, mysl a ducha. Jakmile si to uvědomíš, vezmeš na sebe zodpovědnost a něco pro to uděláš, nastanou změny, zpočátku malé, a pak se rozšíří, až nakonec zahrnou vše. Považ, jak je to úžasné a povzbudivé vědět, že můžeš pomoci napravit stav světa změnou ve svém nitru, a tak ovlivnit změny vnější. Požehnaní jsou ti, kteří jsou ochotni a otevření ke změnám, vidí potřebu změn a něco pro ně dělají, jsou jako kvasnice, bez nichž by těsto nevykynulo. Beze změny by vše stagnovalo a odumřelo. Měň se tedy a rozvíjej v opravdové radosti a díkůvzdání a buď vděčný, že tak můžeš činit. Začni s tím hned teď.

Eileen Caddyová, Otevírání dveří do nitra

Slova Eileen Caddyové nám připomínají, že velmi záleží na našem postoji, jak různé situace prožíváme, jak se stavíme k problémům a překážkám a konečně jak se stavíme ke svému životu jako celku. Autorka citovaných slov Eileen Caddyová je příkladem člověka, který našel řešení v těžkých životních situacích, kdy by si jiní i v mnohem snadnějších podmínkách dávno zoufali.

Otázka postoje je vždy otázkou vědomí lásky. Člověk si většinu omezení způsobuje sám sobě. Vždyť každý z nás je tu proto, aby originálním způsobem sehrál vlastní životní roli, drobnou či větší, ale vždy důležitou pro jeho vývoj a mající často námi netušený vliv na naše okolí. Často však žijeme omezováni vlastními překážkami zvyků, předsudků a pověr, které nám brání projevit to čím jsme.

Osobní příklad může přesvědčit další váhající o tom, že proměna myšlení, představ a zvyků pomáhá měnit srdce a je obohacením života, nejen našeho, ale pomáhá pozitivní proměně stavu světa.

Nezapomínejme na to při našich drobných úkolech každý den. Vždyť současný stav světa naši unitářskou naději a naši snahu o sebeproměnu tolik potřebuje. Proto utvořme kruh dobré vůle v našem nejbližším okolí a šiřme ten kruh dál a dál.

S přáním všeho dobrého

Jarmila Plotěná

 

Carl Gustav Jung:

Obraz člověka a obraz Boha

R. 1937 byl Jung pozván na Yaleovu univerzitu, aby v rámci Terry Lectures doložil, jak k problému náboženství přispívá jeho škola psychologie. Byl proto nucen své původní německé pojednání „Psychologie náboženství“ přepracovat, aby byla srozumitelná studentům se zcela odlišnou mentalitou, neznalých fenomenologické metodiky. Vzájemnou komunikaci usnadnilo, že Jung přistupoval k psychologickým skutečnostem spíše z přírodovědeckého než filozofického hlediska. „Zabývám se tímto tématem z čistě empirického hlediska, tj. omezuji se na pozorování fenoménů a zdržuji se metafyzických či filozofických úvah. Mým záměrem je umožnit poněkud nahlédnout do způsobu, jak se prakticky psychologie staví k náboženskému problému.“ (s. 12)

Ve shodě s původním významem termínu „religio“ Jung chápe náboženství jako pečlivé respektování a zachovávání určitých dynamických faktorů, jež jsou pojímány jako „mocnosti“: duchové, démoni, bohové, zákony, ideje nebo další mocné faktory natolik smysluplné, aby věřící člověk je zbožně uctíval a miloval. Jungovi plně vyhovoval název numinózum, který razil R. Otto. Chtěl po svých studentech, aby zaujímali ryze vědecký postoj, tj. neuznávali nárok kteréhokoliv vyznání na to, že „je jedinou a věčnou pravdou“.

Náboženství sice spekuluje o nesmrtelné duši, ale mívá málo laskavých slov pro skutečnou lidskou psýché, které by hrozilo zatracení, nebýt milosti Boží. Východiskem pro její poznání byla lékařská praxe, kdy se setkával nejen s duševně nemocnými, ale i s tzv. normálními lidmi. Shledal, že komplexy, chorobné představy, jsou pro psýché stejně zhoubné jako maligní nádory na somatické úrovni. Jung dále rozpoznal, k jakým změnám charakteru dochází v důsledku indoktrinace, invaze ničivých kolektivních sil, takže „jemná a rozumná bytost se může proměnit ve zběsilce nebo v divoké zvíře“ (s. 25).

Jung naříká nad předsudky vůči snům, poplatný technovědě, jejíž úžasný rozmach je bohužel doprovázen úpadkem moudrosti a introspekce. Snaží se sny rehabilitovat a dovolává se starých mistrů a duchovních vůdců, mnichů, kteří se studiem snů zabývali. Freudovy interpretace snů odmítá a dovolává se raději Talmudu, který prohlašuje, že sen je svým vlastním výkladem. „Beru sen jako to, co je“, říká Jung, „sen je přírodní událostí a není žádný zjevný důvod k domněnce, že je nějakým lstivým vynálezem určený k tomu, aby nás klamal.“ (s. 42)

Kazuistiku Jung uvádí pod titulem „Dogma a přirozené symboly“. Symbol ohně s významem „života“ zapadá do rámce snu, že plnost života je jediným legitimním zdrojem náboženství. Ve snech pacientů je Nestvořené božství obklopeno čtyřmi ohnivými pyramidami. Tato kvaternita se vyskytuje v koptské gnózi a v křesťanské ikonografii a mystické spekulaci až do 18. století.

Termín archetyp pro označení předvědomých, prapůvodních idejí není Jungův vynález, jak tvrdí někteří odpůrci analytické psychologie, nýbrž jako „archetypus“ jej používal Cicero, Plinius a jiní. Jako filozofický pojem se objevuje v Corpus hermeticum. V psychologii pojem použil A. Bastian, Nietzsche, Hubert, Maus a Lévy-Bruhl.

Numinózní charakter kvaternity je doložen 71× ze souboru 400 snů. (s. 75) Čtyřka symbolizuje části kvality a aspekty jednosti. Kvaternita je znázorněním Boha, jenž se projevuje ve svém stvoření: ve snech moderních lidí znamená něco podobného – totiž boha v nitru. (s. 81) Trojice má výlučně mužský charakter. Avšak nevědomí ji přeměňuje v kvaternitu tím, že přidává somaton země či těla, ženský prvek je symbolizovaný Pannou: ona byla chápána jako matrix, Mater Dei (Matka Boží), právě tak jako země, rovněž jako Matka Boží. (s. 86)

Poslední přednáška Terryho cyklu má titul „Historie a psychologie přirozeného symbolu“ (s. 87 – 141), se týká interpretace kruhu, rozšířeného na buddhistickou mandalu. Podle Junga jsme dospěli k lepšímu pochopení struktury lidského charakteru: „Zprvu žili bohové v nadlidské moci a kráse na vrcholu zasněžených hor… Později se spojili v jednoho Boha, a pak se tento Bůh stal člověkem… I tento bohočlověk sestoupil ze svého trůnu a rozplynul se v obyčejném člověku. Jeho místo je prázdné. Moderní člověk potom však trpí pýchou (hybris)… Klamně si představuje, že obsáhl (celou) svou duši.“ (s. 112) Dospívá k bludu a absurdnímu klamu, že intelekt (rozum), vyplňuje celou psýché. Ve skutečnosti psýché je matkou, subjektem, ba dokonce i možností samého vědomí. „Přesahuje hranice vědomí natolik, že ji lze srovnávat s ostrovem v oceánu.“ (s 113)

Zatímco církev chápe život Ježíše Krista jednak jako historický fakt, jednak jako věčně existující mystérium, Jung upřesňuje toto dvojí chápání následovně: „Kristus žil konkrétní, osobní a jedinečný život, který má zároveň… archetypický charakter.“ Je takřka nemožné vyloupnout z evangelií individuální život Jehošui zbavený mýtu, protože už tam jsou legenda a mýtus spojeny v jeden celek, který právě vytváří smysl evangelií. Kristus sám je prototypem umírajícího a proměňujícího se Boha. Kristus stále umírá, tak jako se stále rodí: psychický život archetypu je nadčasový. Zmrtvýchvstalého spatří jen nemnozí, což znamená, že rozpoznání proměněné hodnoty provázejí velké potíže.

Závěrem třetí Terry Lecture Jung vyslovuje hypotézu, kterou přesvědčivěji dokládá až Pearlsova tvarová psychologie (Gestalt): po staletí oficiální křesťanství bojovalo s gnózí, která byla téměř vymýcena, ale ve středověku se znovu objevila pod maskou alchymie. Blahosklonným racionalistům Jung stroze odpovídá: „Náboženská zkušenost je absolutní, nelze o ní disputovat. Je lhostejné, co si o ní myslí svět; ten, kdo ji má, vlastní obrovský poklad něčeho, co se mu stalo zdrojem života, smyslu a krásy… Má pistis (víru a důvěru) a pokoj a mír… Cožpak existuje nějaká lepší pravda o posledních věcech než ta, jež pomáhá člověku žít? To je důvod, proč si tak pečlivě všímá symbolů, které vytváří nevědomí. Ony jsou to jediné, jež je sto přesvědčit kritického ducha moderního člověka.“ (s. 135)

Symbol proměny ve mši. (s. 145 – 247)

Za mimořádně důležité pro rozšíření povědomí o kultuře považuji překlad interpretace mše, o níž neteologičtí studenti nevědí téměř nic a i lidé, označovaní jako inteligenti, mívají mlhavou představu. Přitom mše je tak životaschopný jev, že si zasluhuje naši pozornost ze širšího než fenomenologického hlediska.

„Mše je dosud živé mystérium, jehož počátky sahají do raně křesťanské doby.“ Tak jako v antických mystériích i v menšinové víře křesťanství byl konvertita několik let uváděn do inicializačních obřadů, které vyvrcholily svátostmi křtu a eucharistií.

Jungovo pojednání má 4 části. Úvod obsahuje novozákonní prameny ke mši a jejich zhodnocení. Druhá kapitola pojednává o průběhu rituálního úkonu: obětování chleba, příprava kalicha a jeho pozdvihování, o okuřování obětních darů a průvodních smírných modlitbách. Pro srovnávací vědu náboženství jsou nejdůležitější fakta 3. kapitoly: antické a mimokřesťanské paralely jako aztécký ritus teoquale – pojídání boha, který se znovu vynořil v psychedelickém hnutí v USA. Ve 4. kapitole Jung podává psychologický výklad oběti a proměňování, kde se úzkostlivě varuje hodnocení obsahu víry. Církevní pojetí mše pragmaticky vychází z předpokladu, že řadový věřící neví, oč jde a „proto musí být mystériem uchvácen“. Krása kultovního jednání je nutnou rekvizitou, neboť člověk (by) nesloužil Bohu správně, jestliže (by) mu nesloužil také v kráse.“ (s 210) Obětované substance chléb a víno jsou „symbolem lidského života a lidské osobnosti“ – jsou kulturními produkty tam, kde se pěstuje obilí a víno, panuje civilizovaný svět, tam kde půda není vzdělávána, vládne nekulturnost kočovníků a lovců.

Křesťanství po zdráhání udělalo z mystéria veřejnou záležitost: po vyhnání hříchů a lítosti nad nimi se dostala jednotlivci příležitost účastenstvím na mši uvědomit si vlastní proměnu.

Odpověď na Joba. (s 275 – 425)

„Fyzičnost“ není jediným kritériem pravdy. „Existují totiž i duševní pravdy, které se fyzicky nedají ani vysvětlit, ani dokázat, ani popřít.“ (s 278) Podobně je to s náboženskými výpověďmi. Zázraky jsou jen náhražkou za nepochopenou skutečnost ducha. „Smysl a duch Kristův je pro nás přítomen a je nám přístupný a srozumitelný i bez zázraků.“ Ačkoli se celá sféra náboženských představ skládá z antropomorfních obrazů, nesmíme zapomínat, že spočívají na numinózních archetypech. Komplexy mytologických představ archetypů se vynořují z hlubin kolektivního nevědomí. Řídí se svými vlastními zákony a musíme s nimi zacházet jako se subjekty, přiznávat jim spontaneitu a záměrnost.

Autor tak monumentálního díla, bez něhož by nevznikla transpersonální psychologie, končí pokorným a skromným vyznáním: „Nepíši jako učenec (který nejsem) obírající se písmem svatým, ale jako laik a lékař, kterému bylo dovoleno nahlédnout hluboko do duševního života mnoha lidí. To, co vyjadřuji, je sice především můj osobní názor, ale vím, že zároveň hovořím také jménem mnohých, jimž se vedlo podobně jako mně.“ (s. 283)

Švýcarští vydavatelé Výboru z Jungova díla dali třem nejdůležitějším pracem z oboru psychologie náboženství vhodný název Obraz člověka a obraz Boha. (sv. IV) Další práce vyjdou v 11. svazku pod titulem K psychologii západního a východního náboženství. Závěrem nutno dodat, že pozitivní zájem o náboženství jakožto základní atribut lidské psýché se prolíná celým jeho dílem.

Svým vertikálním rozměrem se zásadně odlišuje od Freudovy povrchnější psychoanalytické školy. Jung je mezi lékaři zjev naprosto ojedinělý, který nepodlehl ani medicínské indoktrinaci, ani duchu své doby, ztělesněném antiklerikálním racionalismem a scientismem. Svým odvrhnutím redukcionistických přístupů se jeví jako průkopník nového paradigmatu. S příchodem nového tisíciletí význam jeho díla ještě vzrostl. Pokud Jung vyjadřoval své osobní stanovisko, nikdy se netajil, že je náboženský člověk a křesťan.

Málokterého odpůrce marx-leninisté tak viscerálně nenáviděli jako C. G. Junga. Aby zdůvodnili, proč jeho dílo dávali do klatby, pošpinili jej blátem o údajných sympatiích k nacismu, člověka, který se stavěl na odpor komunistické expanzi a r. 1952 na přebal 1. vydání Odpovědi na Joba napsal: „Lež, bezpráví, otroctví a masové vraždění zaplavilo nejen velkou část Evropy, ale ovládá dosud stále velké části země.“

Jak přijme česká vzdělaná veřejnost tento IV. Svazek se třemi pracemi, z nichž čtenářsky nejpřístupnější je jen Psychologie náboženství? Během 50 let živoření v ateistických totalitách se ztratil kontakt s náboženskou zkušeností. Považuji je spíše za protilék a v éře konzumace duchovních náhražek tzv. esoterik má potenciál přispět, aby vnímavější člověk nabyl pochopení živého a žitého náboženství, nejvýznamnější stránky života.

Zdá se, že vydavatelé, kteří IV. svazku věnovali mimořádnou péči, zvolili únosnou formu vysvětlivek k faktům či termínům, jež nejsou čtenáři známé. V době, kdy tolik nakladatelství tuto mravenčí práci opomíjí, buďme týmu vydavatelů dvojnásob vděčni, že odvedli tak dobrou práci.

Připravil PhDr. Boris Merhaut

Jiří Feldstein:

ŽIVOT JE KRÁSNÝ

(26. 10. 1940)

My mladí chceme ušlechtile žít

a rozdat lidem srdce své,

chceme upřímnými lidmi být

a věnovat se práci radostné.

Chceme žít život plný radosti,

na který září sluneční jas,

chceme žít stále v mladosti

uprostřed lásky a vznešených krás.

Jdeme kupředu, stále dál a dál,

hledíme přes dalekou zem,

a na ty, kdož stojí opodál,

do širého světa zavolat chcem:

sbor:

Život je krásný – když plný lásky je.

Život je plodný – když člověk pracuje.

Život je lehký – když silný je tvůj duch.

Život je tvůrčí – když tvoří s tebou Bůh.

Památce Jiřího Feldsteina - zahynul v koncentračním táboře.

 

 

 

NÁBOŽENSTVÍ TŘETÍHO TISÍCILETÍ

Náboženství či lépe řečeno, víra třetího tisíciletí se nemůže opírat o spory, zda ke zprostředkování vztahu mezi občanem a Bohem je nutný celibát, respektive o snahy nalézt v nesmírně záslužné činnosti Matky Terezy nějaký ten „zázrak“, který by umožnil její blahořečení. Zázraky totiž nikdy nebyly, nejsou a nebudou – jen soudobé lidstvo ještě nepoznalo všechny zákonitosti Světa a Vesmíru.

Víra třetího tisíciletí bude muset vycházet z obdivu a vážnosti k nesmírně dokonalému Tvůrčímu Principu, který nikoli jednorázově „stvořil“, ale neustále utváří v rámci bezčasových zákonitostí všechny jevy realizující se v makro- i mikrokosmu i v životním dění.

Tato víra bude muset překonat pojetí „stvoření“ jen této Země a rozumem obdařeného tvora žijícího jen na ní a rozšířit pojetí Boha (bez ohledu na to, jak jej kdo nazývá), jako Tvořitele, snad i na ještě rozsáhlejší oblast Vesmíru, než je v současné době lidstvem poznávaný náš, miliardy let existující a miliardy světelných let zaujímající, čtyřrozměrný časoprostor, v němž je Země jen práškem a existence člověka na ní pouhou vteřinou v jeho vývoji a dění.

Ing. Rostislav Havránek

Patrick O´ Neill:

Nejnesnadnější akt lásky - odpoUštění

Uvádíme podstatné myšlenky článku hlavního duchovního Prvního unitářského sboru ve Wilmingtonu, stát Delaware, který vyšel v časopisu Quest č. 9 str. 2 – 3.

V hustě obydleném předměstí, kde jsem strávil své dětství, žilo mnoho zajímavých lidí, které jsem měl možnost potkávat a pozorovat. Jednou z nejpozoruhodnějších osobností byla starší paní, francouzská emigrantka se silným francouzským přízvukem. Učila mou sestru hrát na piáno. Ona i její manžel byli velmi tiší a spořádaní sousedé. A také velmi tolerantní. Vždyť bydleli v těsném sousedství s mnohočlennou rodinou O´ Neillů, jejichž sedm dětí ve dne v noci nesmírně hlučelo.

Vzpomínám na velmi důležité setkání s paní Boutellonovou. Byl jsem tehdy velmi malý, asi jsem chodil do první třídy, když mne jednou starší žáci napadli, zbili a zabořili mou hlavu do sněhu. Otřesen jsem tam seděl a slzy mi tekly po tváři. Paní Boutellonová, která to vše viděla, přistoupila ke mně, otřela mi obličej od sněhu a slz a vzala mě do své kuchyně, kde mi dala šálek horkého kakaa a hovořila ke mně oním francouzským přízvukem.

„Zlobíš se nyní na ty chlapce, kteří ti ublížili, Patricku, a to je přirozené. Ale nyní na to musíš zapomenout. Dnešní den ti dá jiné zkušenosti.“

Teprve po mnoha letech, kdy již paní a pán Boutellonovi nežili a kdy se má maminka o nich zmínila, řekl jsem jí o své zkušenosti z dětství a co mi paní Boutellonová řekla. Maminka na to pravila: „To byla celá ona. Snad víš anebo nevíš, ona i její manžel přežili nacistický vyhlazovací koncentrační tábor.“

To jsem nevěděl, ale nyní mi to osvětlilo slova paní Boutellonové: „Dnešní den ti dá jiné zkušenosti.“ To řekla žena, která přežila vyhlazovací koncentrák. „Navzdory tomu, že jsme byli zraněni a poníženi, má tento den pro nás nové zkušenosti.“ Krom zloby, kterou chceme nést ve svých srdcích za všechna způsobená příkoří – má nám tento den přinést nové zkušenosti. Jestliže jste ochotni vzdát se zloby a odpustit a zapomenout na to, co se stalo v minulosti – má tento den pro vás novou zkušenost. To jsem slyšel od někoho, kdo něco věděl o bolesti, utrpení a nespravedlnosti.

Odpuštění není snadné. Je nesnadné odpouštět. Je obtížné je dávat a je obtížné je přijímat. Ba dokonce je těžké o tom i mluvit. Odpouštění je těžkou záležitostí. Je to práce duše na její nejvyšší úrovni.

Autor článku si uvědomuje jak těžké je odpouštět a cituje psychologa, který se o odpouštění vyjádřil takto:

„Odpouštění je prevencí k tomu, aby bolesti minulosti neničily radost přítomnosti a nenarušovaly příslib budoucnosti.“

Jestliže existuje nepochopení pravého smyslu odpuštění, pak je to tím, že většina z nás si myslí, že odpuštěním něco dáváme těm druhým, těm, co nám ublížili, ať už to uznají nebo neuznají.

Odpuštění je především pro nás samé darem. Týká se nás samých. Je to akt zbavení se bolesti minulosti, která by mohla ohrozit naši budoucnost.

Paní Boutellonová nosila vždy dlouhé rukávy. Jednoho dne však moje sestra, když seděly vedle sebe u piána, spatřila na její odhrnuté ruce tetování. Bylo to identifikační číslo z koncentračního tábora. Když se má sestra nevině zeptala co to je, paní Boutellonová jí vlídně odpověděla, že toto číslo reprezentuje její minulou identitu coby vězně koncentračního tábora a že ho nyní zakrývá ne proto že by se za to styděla, ale že to již není její současná identita. Nebyla to již její přítomnost a nebude to již ani její budoucnost. Odpoutala se již od své minulosti oběti nacismu. Její budoucnost musela být jiná.

Ale odpuštění není zapomnění. Neznamená to popření minulých bolestí. znamená to úmyslné odpoutání se od místa utrpení, odpoutání se od minulé bolesti, kterou zanecháváme v minulosti, abychom získali nezadlužené dary budoucího růstu. Ne každý to dokáže. Je to tragedií těch lidí, kteří nikdy si nedokázali dopřát tento dar odpuštění. Někomu to trvá roky, než na to přijde. Odpuštění není popření skutečnosti minulého utrpení. Odpuštění znamená, že již nejsme připoutáni k místu minulého utrpení.

Když velcí proroci a duchovní učitelé hovoří o lidském srdci, jejich učení začíná a končí lekcemi o lásce a o velké a mocné síle odpuštění. „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům!“ mám za to, že by se svět značně zlepšil, kdyby se v kostelích věnovalo méně času pokání ale více času odpouštění.

Autor článku o odpouštění uvádí zajímavou pasáž z knihy „Jak odpouštět, když nevíte jak“. Vypráví zde, jak správci afrického národního parku chytají opice. Správce vezme krabici z plexiskla, která má na jedné straně malý otvor a vloží do ní čerstvý banán. Krabici položí pod strom, na kterém je několik opic a vzdálí se. Je nesporné, že některá z opic je zvědavá, co asi v té krabici je a sleze ze stromu. Když uvidí banán, vloží ruku do otvoru a uchopí banán. Když ale chce ruku protáhnout zpět skrze malý otvor, tak se jí to nepodaří, protože sevřená pěst je širší než otvor. Opice začne skákat a vřeštět, ale banán nepustí. Tu se objeví správce parku a opici, která se nechce vzdát banánu prostě chytí.

Autor klade otázku – co měla opice udělat, aby nebyla chycena? Měla pustit banán, pak by ruku protáhla hladce ven!

Naučit se jak otevírat zaťaté pěsti, které byly sevřeny v zuřivosti či ve zlobě určitou dobu není lehké. Máme mnoho nesprávných názorů o tom, co je odpouštění a jak funguje. Odpouštění není zapomínání. Není ani tolerancí zla, ani popření minulé bolesti. Odpouštění jednoduše znamená, že se těmi minulými věcmi nebudeme zabývat. Že nedovolíme, abychom byli natrvalo připoutáni k onomu místu v minulosti, kdy jsme zažili něco nepříjemného a od kterého se mnoho lidí nedovede odpoutat.

Pamatujme si: tento den má pro nás mnoho jiných zážitků jak nám to připomněla ona stará francouzská dáma. Autor ještě připojil poznámku: „Doufám, že to sdělíte dál.“

Přeložil M. Mikota

 

 

Jarmila Plotěná:

DVA ASPEKTY ČÍNSKÉ MOUDROSTI

V prvém století našeho letopočtu, kdy se dostal do Číny buddhismus, setkal se zde s kulturou starší než dva tisíce let. V této zemi dosáhlo filozofické myšlení vrcholu již koncem období Čou (tj. asi 500 – 221 př. Kr.), ve zlatém věku filozofie a od těch dob se zde filozofie těšila veliké vážnosti.

Od počátku měla dva doplňující se aspekty. Protože Číňané jsou lidé praktičtí s vysoce vyvinutým společenským vědomím, všechny jejich filozofické školy se tak či onak týkaly života společnosti, lidských vztahů, morálních hodnot a vlády. Toto je však pouze jeden aspekt čínského myšlení. Doplňuje ho to, co odpovídá mystické stránce čínské povahy, tj. požadavek, aby nejvyšším cílem filozofie bylo překonání světa společnosti a každodenního života a dosáhnutí vyšší úrovně vědomí. Je to úroveň mudrce, dokonalého, čínského ideálu osvíceného člověka, který dosáhl mystické jednoty s vesmírem.

Avšak čínský mudrc nesetrvává jen v této nejvyšší duchovní úrovni, ale zajímá se také o světské záležitosti. Sjednocuje v sobě dvě vzájemně se doplňující stránky lidské povahy - intuitivní moudrost a praktické poznání; rozjímání a společenskou činnost, které Číňané spojili s představou mudrce a krále. Podle slov Čuang-c´„se plně realizovaní lidé svým klidem stávají mudrci a svou aktivitou králi.“

V 6. století př. Kr. se tyto dvě stránky čínské filozofie vyvinuly ve dvě odlišné filozofické školy: konfucianismus a taoismus. Prvá je filozofií organizace společnosti, zdravého rozumu a praktického poznání. Dal čínské společnosti vzdělávací systém a přísná společenská pravidla. Jedním z jeho hlavních cílů bylo vytvoření etické základny čínské rodiny s rituálem uctívání předků. Na druhé straně taoismus se věnoval především pozorování přírody a objevování její Cesty (čili Tao). Dle taoistů člověk dosáhne svobody tehdy, když dodržuje přírodní zákony, jestliže jedná spontánně a důvěřuje svému intuitivnímu poznání. Tyto dva aspekty představují dva protikladné směry, dva póly čínské filozofie, ale v Číně se vždy považovaly za póly jedné a téže lidské povahy, které se vzájemně doplňují. konfucianismus obyčejně hrál důležitou roli při výchově dětí, taoismus většinou pěstovali starší lidé, aby znovu získali a rozvinuli svoji přirozenost.

V jedenáctém a dvanáctém století se neokonfuciánská škola pokusila o syntézu konfucianismu, buddhismu a taoismu. Vyvrcholením těchto snah je filozofie jednoho z největších čínských myslitelů Ču-si, u něhož se snoubí konfuciánská vzdělanost s hlubokým pochopením buddhismu a taoismu a který do své syntézy začlenil prvky ze všech tří tradic.

Konfucianismus odvozuje svoje pojmenování od Kchung-fu-čchi, čili Konfucia, velmi slavného učitele se spoustou žáků, který za hlavní své poslání považoval odevzdat svým pokračovatelům staré kulturní dědictví. Překročil však rámec pouhé interpretace a tradiční myšlenky upravoval podle vlastních morálních zásad. Jeho učení má základ v tzv. Šesti klasických knihách starých textů o filozofickém myšlení, rituálech, poezii, hudbě a historii, představujících duchovní a kulturní dědictví svatých mudrců čínské minulosti. Čínská tradice spojuje Konfucia se všemi těmito díly jako autora, komentátora nebo editora. Podle moderního vědeckého výzkumu nebyl komentátorem ba ani editorem žádné z klasických knih. Jeho myšlenky se staly známými prostřednictvím Lun-ju čili Konfuciánských zlomků, sbírky aforismů, sestavených některým z jeho žáků.

Zakladatelem taoismu je Lao-c´, doslova „Starý mistr“, který byl dle tradice starším Konfuciovým současníkem. Říká se o něm, že je autorem drobné knížečky aforismů, pokládané za hlavní taoistický svatý spis. V Číně ji nazývají většinou Lao-c´ a Západ ji zná více pod názvem Tao te ťing - „Klasická kniha o cestě a moci“. Tento název však dostala později. Někteří ji považují za nejkrásnější a nejpronikavější dílo v čínském jazyce.

Druhou známou taoistickou knihou je Čuang-c´. Je o hodně rozsáhlejší než „Klasická kniha“ a o jejím autorovi Čuang-c´ se praví, že žil asi dvě stě let po Lao-c´. Podle dnešních badatelů ani jednu ani druhou knihu není možno považovat za dílo jediného autora, ale dříve za sbírky taoistických spisů sestavené více osobami a v různých obdobích. Konfuciánské zlomky a Tao te ťing jsou sepsané hutným, bodrým sugestivním stylem, typickým pro čínské myšlení. Čínská mysl se neoddávala logickému abstraktnímu myšlení, proto je jazyk značně odlišný od kteréhokoliv ze západních jazyků. Více jeho slov se dá použít jako podstatné jméno, přídavné jméno, nebo sloveso a jejich pořadí určoval více citový obsah věty než gramatická pravidla. Klasické čínské slovo se velmi liší od abstraktního znaku stojícího za jasně vymezeným pojmem. Byl to dříve jakýsi zvukový symbol, který poskytoval mysli mnoho malebných obrazů a citů. Cílem řečníka bylo více zapůsobit na posluchače a ovlivnit ho, než vyjádřit nějakou intelektuální myšlenku.

Protože se čínský filozof vyjadřoval jazykem, který se nádherně hodil k jejich způsobu myšlení, to co napsal nebo řekl, mohlo být krátké, stručné a přece bohaté na sugestivní obrazy. Samozřejmě, že překlady se velmi ztrácí z této obraznosti. Například překlad věty z Tao te ťing může postihnout jen malou část z bohatství myšlenek originálu, už proto překlady různých autorů vypadají jako úplně odlišné texty. Abychom odhalili původní bohatství Lao-c´a Konfuciánských zlomků, třeba zkombinovat veškeré již vzniklé překlady s mnoha dalšími, které ještě někde vzniknou.

Číňané, podobně jako Indové věřili, že existuje nejvyšší skutečnost tvořící základ všech věcí a událostí, které pozorujeme a prožíváme a sjednocuje všechno. Jestliže existují tři označení – „úplný“, „všeobjímající“ a „celek“, pak tyto tři slova jsou sice různá, ale skutečnost, kterou v nich nalézáme, je jedna a ta samá, vztahuje se k Jedinému.

Tuto skutečnost nazývali Tao, což původně znamenalo „Cesta“. Ve svém původním významu kosmickém je Tao nejvyšší nedělitelnou a nevyjádřitelnou skutečností a jako takové je ekvivalentní s hinduistickým Brahma. Tao je kosmickým procesem, na kterém se podílejí všechny věci; svět se chápe jako neustálé plynutí a změna.

Chuai-nan-c´, filozof ze druhého století říká: „Kdo se přizpůsobí dráze Tao, která sleduje přirozené procesy nebe a země, zjistí, že je možné lehce si poradit s celým světem.“

Základní charakteristikou Tao je cyklická povaha neustálého pohybu a změny. „Navrácení se je pohybem Tao“, říká Lao-c´ a „jít dál je tolik co vracet se.“ To znamená, že všechen vývoj v přírodě, ve fyzikálním světě a právě tak i v lidských vztazích a příbězích vykazuje cyklické změny přicházení a odcházení, rozpínání a smršťování. Tuto představu potvrzovaly taoistům pohyby Slunce a Měsíce a změny ročních období. Změnu chápali jako životní pravidlo. Číňané říkají, že když se situace vyhrotí až do krajnosti, musí se obrátit a dospět ke svému protikladu. Již jako pevné přesvědčení jim dodávalo toto pravidla sílu a vytrvalost a nesmírnou trpělivost v těžkých časech. Přivedlo je k nauce o střední cestě, kterou vyznávají taoisté i konfucionisté. Mudrc, říká Lao-c´, se vyhýbá poživačnosti, výstřednosti a bezuzdnosti.

Tato nauka říká, že lepší je mít málo než velmi mnoho, lepší je nechat věci nedodělané než je přehnat. Takhle se sice může zdát, že to člověk nedotáhne daleko, ale je si jistý, že jde správným směrem. Člověk, který se chce dostat stále více na Východ, skončí na opačné straně, ten, kdo hromadí stále větší bohatství, skončí nakonec jako chudák. Výmluvnou ilustrací takovéto čínské moudrosti je dnešní konzumní společnost. Ustavičně se snaží zvyšovat životní standart svých členů a tím vlastně všem svým členům snižuje kvalitu života.

Myšlenky o cyklických modelech pohybu Tao dostaly konečnou podobu zavedením polárních protikladů (polarit) jin a jang. Jsou to dva póly, které limitují cykly změny: „Když jang dosáhne vrcholu, ustoupí jinu, když jin dosáhne vrcholu, ustoupí jangu.“

Podle čínských představ všechny projevy Tao vznikají z dynamické souhry těchto dvou protichůdných sil. Tato myšlenka se opírá o velmi staré poznání a na symbolismu jinu a jangu pracovalo mnoho generací, než se stal základem čínského myšlení. Slova „jin“ a „jang“ původně označovala temnou a slunečnou stranu hory. Odpovídá tomu i citát z Knihy proměn: „To, co umožňuje tu tmu, tu světlo, je Tao.“

Dynamická povaha jinu a jangu se znázorňuje známým modelem – monádou, nazývanou také tai či cuan, nebo diagram nejvyšší krajnosti. (Dvě tečky v diagramu symbolizují myšlenku, že vždy jedna ze dvou sil dosahuje svůj vrchol a každá už obsahuje zárodek svého protikladu (život, smrt…).

Nedůvěra ve smyslové vnímání a logické myšlení je v taoismu silnější než v ostatních školách východní filozofie. Je založená na skálopevném přesvědčení, že lidský intelekt nikdy nemůže Tao pochopit.

Dle slov mudrce Čuang-c´: „Ani nejrozsáhlejší vědomosti ho nemusí obsahovat; ani logické myšlení nepřivede lidi k tomu, aby ho poznali. Mudrci jsou proti oběma těmto metodám.“ Kniha od Čuang-c´ je plná pasáží odrážejících pohrdání taoistů logickým myšlením a argumentací. Autor říká: „Pes se nepovažuje za dobrého, že dobře štěká a člověk se nepovažuje za moudrého proto, že rozumně hovoří… Polemika je důkazem toho, že jasně nevidíme.“

Logické zdůvodňování spolu se společenskou etikou a zákony morálky považovali taoisté za součást umělého světa vytvořeného člověkem. O tento svět se nezajímali, ale zcela se soustředili na pozorování přírody, aby mohli rozlišit charakteristické znaky Tao. Jejich postoj byl v podstatě vědecký a pouze jejich nedůvěra v analytickou metodu jim znemožnila vytvořit skutečné vědecké teorie. Avšak pozorné sledování přírody spolu se silnou mystickou intuicí přivedlo taoistické mudrce k hlubokému nazírání na skutečnost, které potvrzují i dnešní vědecké teorie.

Jeden z nejdůležitějších vhledů taoistů bylo uvědomění, poznání, že podstatným znakem přírody je transformace a změna (nestálost). Čuang-c´: „V transformaci a růstu všech věcí má každý pupenec svou pravou podobu. V tom spočívá jejich postupné dozrávání i rozklad, ustavičné plynutí.“

Taoisté chápali všechny změny v přírodě jako projevy dynamické souhry polárních protikladů jin a jang. Tak dospěli k přesvědčení, že každý pár protikladů tvoří polární vztah, v němž je každý z těchto dvou pólů spojený s tím druhým. Pro západní myšlení je nesnadné přijmout představu o jednotě všech protikladů. Nejparadoxnější se nám jeví, že zkušenosti a hodnoty, o nichž jsme byli přesvědčeni, že jsou protikladné by měly být ve skutečnosti aspekty téže věci. Avšak v Orientě se pro cestu osvícení považovalo vždy za hlavní dostat se nad protiklady. V Číně tento polární vztah veškerých protikladů tvoří základ taoistického myšlení.

Jak praví Čuang-c´: „»Toto« je i »to«. »To« je i »toto«. To, že »to« a »toto« přestává být protikladem, je samou podstatou Tao. Jen tato podstata, jakási osa je středem kruhu, odpovídajícímu nekonečným změnám.“

Z představy, že pohyb Tao jsou nepřetržité souhry mezi protikladnými jevy odvodili taoisté dvě základní pravidla lidského chování: Když chcete něčeho dosáhnout, říkali, měli byste vždy začít s tím, co je tomu protikladné. Lao-c´ říká: „Aby člověk něco oslabil, měl by to nejprve posílit, aby vzal, jistě nejprve dá, tomu se říká hluboká moudrost.“

A na druhé straně vždy, když si chcete něco udržet, měli byste s tím přijmout i něco z jeho protikladu:

„Buď skloněný a zůstaneš rovný.

Buď prázdný a zůstaneš plný.

Buď unavený a zůstaneš čerstvý.“

Takhle žije mudrc, který dosáhl vhledu, díky němuž vidí relativno všeho, iluzívnost a polární vztah všech protikladů (pouze dva konce téže hole). Tyto protiklady představují v klasické podobě dobro a zlo. Taoistický mudrc si uvědomuje relativnost dobrého a zlého a tím i všech morálních zákonů, proto se nesnaží o dobro (ve smyslu sám být dobrý pro vysoké mínění o sobě, sám být pro sebe čistý), ale více se snaží udržet dynamickou rovnováhu mezi dobrem a zlem.

Čuang- c´se vyjadřuje velmi jasně: „Výroky jako neměli bychom následovat a ctít jen správné a nemít vůbec nic společného s nesprávným? Neměli bychom následovat a ctít si těch, kteří zajišťují dobrou vládu a nemít nic společného s těmi, kteří dělají nepořádek? Ukazují, že neznáme zákony Nebe a Země, ani různé vlastnost věcí. Je to jako bychom následovali a ctili Nebe a nebrali přitom v úvahu Zemi; je to jako bychom následovali a ctili jen jang a nebrali přitom v úvahu jin. Je jasné, že takovým směrem není možné se ubírat.“

Je úžasné, že ve stejné době, kdy svoje poznání hlásal Lao-c´ a jeho žáci, i v antickém Řecku hlásal velmi podobné učení filozof, jehož poselství se nám zachovalo jen ve zlomcích. Tímto řeckým taoistou byl Herakleistos z Efezu. Tak jako Lao-c´ zdůrazňoval nepřetržitou změnu, což vyjadřuje jeho výrok „všechno plyne“, ale rovněž cykličnost všech změn. Světový řád přirovnával k věčnému ohni, který se pravidelně vzněcuje a vyhasíná. Tento obraz se skutečně velmi podobá čínské představě Tao, projevující se v cyklickém tanci jinu a jangu.

Představa změny jako dynamické souhry protikladů přivedla Herakleita, stejně jako Lao-c´, k objevu, že veškeré protiklady jsou polární a proto sjednocené. „Cesta nahoru a dolů“ to je jedno a to samé, pravil Herakleitos, a „Bůh je den a noc, zima i léto, válka a mír, dostatek i nouze“. Podobně jako taoisti, každý pár protikladů chápal jako jednotu a dobře si byl vědom relativnosti všech takových představ. Herakleitova slova: „Studené věci se ohřívají, teplé ochlazují, vlhko se vysušuje, vyschlé se zvlhčuje“, nám silně připomínají slova Lao-c´.

Walt Whitman:

VELIKOST DUŠE

Ohlížím se kolem a nenacházím ve vesmíru jediné věci,

která by neměla vztah k duši.

Kdokoli jsi, on či ona – ty jsi duše,

pro kterou je Země tím, čím je –

pro kterou slunce a měsíc svítí.

Smysl bytí a celé přírody směřuje k tobě.

Ty jsi minulostí, přítomností i budoucností,

ty jsi nesmrtelností.

Duše má, buď klidná při pohledu na miliony vesmírů.

Větší jsi všech sluncí, duše má,

a delší Tvoje cesta.

Čím je vesmír, ne-li cestou,

po které duše putuje.

Nikdo jiný nemůže tou cestou putovat za tebe.

Země zůstává rozervána jen pro toho,

kdo sám v sobě je rozerván.

Od této chvíle se uvolňuji

od domnělých překážek a hranic…

od této chvíle přivolávám štěstí…

Vdechuji nekonečnost…

Jsem větší než jsem mohl věřit…

Vesele vypluji na moře života

s písničkou v duši,

s písničkou o Bohu.

 

 

 

OBRAZ

DUŠE

Nemám v úmyslu pět nějaké ódy na úžasnou krásu a dokonalost duše. Vyprávět něco o barvách, tvarech či boží jiskře, co si stejně nemůže obyčejný smrtelník nijak ověřit, ale chci se zaměřit na projevy, které jsou patrné ve hmotném světě, protože tam se potkáváme sami se sebou, s tím co jsme někdy vypustili a co se k nám vrací zákonitě zpět.

Nemám v úmyslu učinit ani nějaké úžasné a senzační odhalení, protože velmi dobře vím, že jakýkoli duchovní pokrok a růst jedince je věcí jeho důsledné a trvalé mravenčí práce na „území“ vlastní mysli. Nestačí o věcech krásně diskutovat, jak často používá bratr Houser – „mluvením se rýže neuvaří“. Je zbytečné čekat na nějakou mimořádnou osobnost, čekat na druhý příchod Ježíše nebo Buddhy. To, co stojí před člověkem, nemůže za něj udělat někdo jiný, byť by to byl sebevětší guru.

Jóga nabízí dobré a věky prověřené postupy pro každého. Jestliže někdo nedokáže využít toho, co je nabízeno jedním systémem, těžko toho využije u systému jiného. Je-li člověk přelétavý a roztěkaný, nemá šanci něco nalézt tu, ani tam, ani jinde, byť by to byl i směr sebemódnější a nejpropagovanější. Je to obdobné jakoby někdo začal na pozemku kopat studnu v jednom koutu a po chvilce přeběhl do jiného místa s ničím nepodloženou představou, že tam to kopání bude snadnější. Duchovní růst je totiž vždy podložen vlastní prací, ani zde nelétají pečení holubi sami od sebe. A nemůže to být ani otázka nějakého daru, i když by se to mnoha lidem nesmírně zamlouvalo.

Takže prvá věc, se kterou se potkáváme, kterou si musíme přiznat a něco s ní provést, je vlastní lenost a pohodlnost. Možná jsou metody a cesty člověku bližší, ale rozhodně ne snazší! Je to patrné i v naší společnosti, neboť dost lidí dojde na zajímavou přednášku, ale málo už jich přijde do kurzu, kde je potřeba něco prakticky dělat. Jóga předkládá to, co je nutno zvládnout (alespoň do určité úrovně) v prvopočátku - jako jamu a nijamu. Pokud si někdo myslí, že je to zbytečné zdržování s nějakou etikou, a že zajímavější je rovnou přejít k manipulování s různými jemnými energiemi, pak se samozřejmě hluboce mýlí.

Já jsem se právě v Unitárii před lety setkal s ing. Elgerem, který jógu a meditaci předával jako metodiku a poctivou práci na sobě samém. Vždy zdůrazňoval nutnost očisty vlastní mysli, ačkoliv je to věc velmi nepopulární. Vymetení veškerého balastu. Zasahovat do života jiných bytostí se dá totiž různým způsobem – hrubou fyzickou silou, psychickým nátlakem, ale i jemnějšími způsoby. Ovšem ve všech případech se pak aktér setká s patřičnou karmickou odezvou. Etika je tu od toho, aby se člověk mohl předem vyhnout takovéto odezvě „na své vlastní kůži“.

Ing. Elger již není mnoho let mezi námi a já cítím potřebu předávat dalším zájemcům to, co jsem načerpal zejména právě od něho. Unitária vždycky zahrnovala různé proudy, které vedle sebe bez problémů koexistovaly a vždycky se přednášely texty různých filozofických a náboženských směrů – minimálně pro možnost porovnání a uvědomění si, že všechny nakonec míří jedním směrem, k jednomu cíli. Proto mě vždy zaráží něčí snahy o vydělování a nadřazování.

Člověk má během svého pobytu na této planetě využít co nejvíce času ke svému zlepšení, ne proto že to někdo nařizuje (Bůh), vyžaduje nebo doporučuje, ale proto, že je to především v jeho vlastním zájmu. Promítá se to totiž bezprostředně do kvality jeho života, utrpení i úspěchů, radosti i problémů. Vše souvisí se vším – okřídlené rčení, ale jak málo z nás má zcela jasno jak je pravdivé pro nás samé. Pak bychom si asi tolik nestýskali na to jak režim a okolí nám znesnadňuje život a jak nás všichni a všechno omezuje.

Pokud dokážeme toto přijmout, pak můžeme na svět, se všemi nedostatky a problémy, nahlížet jako na obraz naší duše. Pak se také možná budeme méně zdráhat uvědomovat si i to, že zavádíme ve svém nejbližším okolí právě to, co vyhovuje nejvíce obrazu naší duše – pořádek, řád, poctivost nebo obráceně nepořádek, lež a různé kličkování, které ospravedlňujeme slovy že je potřeba být diplomaty (aby nebylo možno nahlížet lehce do našeho ledví).

O obrazu duše, o našich duševních pochodech, o radosti, lásce nebo skrývané nenávisti něco napoví tělo, je-li zdravé, odolné a pružné či nemocné, něco napoví úprava zevnějšku, oblečení, držení těla, něco napoví i nejbližší okolí, pokoj, knihovnička, písmo, obydlí nebo pracoviště. Pořádkumilovnost větší či menší je i v naší duši a bude se promítat do všeho, co může dobrý pozorovatel objevit. V pěkném prostředí se asi budeme cítit lépe, hezké prostředí, oblečení, …, se bude promítat i do povznesení duše a do zlepšení duševních procesů. Tvůrci japonských zahrad, tvůrci ikebany, básníci, malíři, architekti, hudebníci o tom jistě ví své. Alespoň někteří. Ocitli jsme se obloukem u feng-šuej, starobylého orientálního umění jak uspořádat své okolí nejen k nějakému dobrému pocitu, ale i k hmatatelnému působení na člověka – celého člověka, včetně té duše, o níž mnohdy nechceme raději vědět vůbec nic, kterou s oblibou zcela zanedbáváme.

Jeden cvičitel jógy zcela vážně mluví o tom, že když se dá do pořádku tělo cvičením ásán podle skutečně do detailů propracovaných postupů guru Bellúr K. S. Iyengara (současného indického hathajogína), že je samozřejmě zpětně ovlivňována a přetvářena i duše člověka a nastolen v ní potřebný řád. Nepochybuji, jen se domnívám, že je vhodnější a rychlejší postup, když se člověk dokáže podívat přímo na svou duševní stránku své existence, a zasahuje na této úrovni. Po několika větách jsem se dostal opět k meditaci jako nejvhodnější a nejpotřebnější lidské činnosti, aby se změnilo naše nazírání na sebe, na náš domov v tom nejužším i nejširším smyslu. Celá planeta je tím naším domovem a vše živé zde má své místo, ale pokud budeme vedeni obavami a strachem z toho co je kolem nás, pak jsme ještě nedosáhli ani procitnutí ani osvícení. Ještě jsme nedokázali opravdu odpustit, ještě jsme nedokázali všechno akceptovat, ještě jsme nedokázali nabídnout přátelství všem. Je potřeba znovu usedat k meditaci. Jen tak odhalíme něco dalšího, jen tak se změní náš pohled. Jen tak se promění i svět.

Josef Hepp

 

 

Miloš Mikota:

PROBLEMATIKA IDEOVÉHO ZAMĚŘENÍ

DUCHOVNÍCH PROMLUV ČESKÝCH UNITÁŘŮ

V roce 1990, když jsem na krátkou dobu byl pověřen funkcí ústředního duchovního, byl jsem požádán, abych na shora uvedené téma promluvil.

Protože se domnívám, že toto téma je stále aktuální, a může se vztahovat nejen na duchovní promluvy, ale také na články v našich časopisech, které obce vydávají, chtěl bych připomenout hlavní myšlenky tehdejšího svého referátu.

Vycházím ze skutečnosti, že unitářství není něco nového, co by se náhle objevilo ve XX. století. není tedy sektou, ale má své hluboké kořeny v rozvíjející se reformaci 16. století. Unitářství, včetně svých předchůdců, kladlo hlavní důraz na čistý monoteismus a navazovalo na prvotní křesťanství Ježíšovské, jakož i na starší monoteistické důrazy starožidovských proroků, včetně Mojžíše, který si osvojil čistý monoteismus v Egyptě, kde tento byl v určité formě hlásán již reformním faraonem Amenofisem IV., který přijal jméno Akhnaton, což znamenalo, že je uctívatelem jednoho Boha Atona.

Toto je v kostce základna unitářské víry.

Jelikož se unitáři nacházejí také v Indii a v Japonsku i v jiných východních státech, je přirozené, že se setkávají s různými východními naukami a že k nim zaujímají určitý postoj, a jsouce otevření, přijímají z nich to, co je konstruktivní a co napomáhá lepšímu životu, co však neodporuje základním unitářským zásadám (jako je např. svoboda svědomí a přesvědčení, snášenlivost a tolerance, používání osvíceného rozumu, důraz na charakter a tvůrčí lásku a službu bližnímu) a samozřejmě co není v rozporu s teologickým monoteismem. (Nemůžeme tedy mluvit o mnoha bozích, ale o mnoha projevech jednoho Boha.)

Každý duchovní i kazatel by měl své názory jasně vysvětlit, jako to činil bratr dr. Karel Hašpl a říci: toto je moje stanovisko, přesvědčení a dospěl jsem k němu tak a tak, souhlasím s tím či oním, apod.

Pokud se týká specielních oborů a zkušeností, přednášených našimi hosty, mělo by být ustáleným zvykem, že duchovní nebo ten, kdo shromáždění právě uvádí, hosta představí a uvede hostův obor, eventuelně jeho náboženskou příslušnost. V minulosti jsme měli např. hosta z americké Christian Science, z církve starokatolické, československé husitské, z Theosofické jednoty, z Joga klubu, a pod., aby posluchači věděli, že jeho názory se mohou od unitářských lišit.

Když už se zmiňuji o teologii, měl bych také říci několik slov o teologii unitářské, která může mít různé důrazy, jak jsme se přesvědčili při projevech našich hostů ze Sedmihradska, Maďarska, Anglie či USA i z jiných států.

Anglická teologie se kloní více k teologii liberálně křesťanské, v Holandsku, ve Švýcarsku a v USA jsou sbory jak svobodně křesťanské, tak i humanistické, ale v USA jsou nyní většinou kongregace unitářsko-univerzalistické. Před více než 30 lety došlo v USA ke sloučení dvou velkých církevních organizací: unitářů a univerzalistů. Slučovací proces, jak jsem se dověděl, trval téměř dvacet let, neboť šlo o sloučení majetku a vysokoškolských teologických učilišť. V USA došlo k posílení unitářsko-univerzalistické společnosti. U nás v ČR naopak, působením pana Strejčka, který přišel z Ameriky, došlo jeho působením k rozštěpení unitářské jednoty umělým rozdělováním unitářů na „přeregistrované“ a „nepřeregistrované“ a v zápětí na „unitáře“ a „univerzalisty“.

Zde je třeba vysvětlit, že američtí univerzalisté jsou méně univerzalističtí než američtí nebo čeští unitáři, vycházejí čistě z křesťanství a liší se od ostatních protestantských církví tím, že věří v „univerzální spásu“, tj. víra, že neexistuje „věčné peklo“ a že každý hříšník nakonec dojde spasení. Vývojem se mnozí američtí univerzalisté propracovali k víře v reinkarnaci, protože věří, že jeden život nestačí k tomu, aby člověk mohl své hříchy napravit. Strejčkovský univerzalismus je něco zcela jiného. Je to přijímání všech možných náboženských směrů, myšlenek nacházejících se ve všech náboženstvích světa a ve všech duchovních naukách, včetně nauky pana O. Z. Hanische a jeho mazdaznanské léčebné kůry, o které se bratr dr. N. F. Čapek vyjadřoval velice skepticky a Hanische měl za podvodníka. Najdeme o tom záznam v časopise Cesty a cíle II, (140 a 158), který se zabývá tímto hnutím a jeho původcem. První článek cituje amerického spisovatele Uptona Sinclaira, který odhaluje, že Hanisch sám se označuje za dr. Otomana z Adusht Hanishe, ač se ve skutečnosti jmenuje Otto Hanisch a prošel různými církvemi a sektami, „až se nakonec objevil v Chicagu jako perský mág“ a prodával svým dámským ctitelkám svou knížku „Vnitřní studie“. (Když jsem v roce 1940 ležel ve Vinohradské nemocnici, byl jsem na patnáctilůžkovém pokoji a seznámil jsem se tam s příslušníkem Hanischovy sekty a ten mi nechal přečíst i tuto tajnou knihu pouze pro členy mazdaznanu.) Sinclair se též zmínil i o tom, že Hanisch byl za „neslušné chování k mladým chlapcům“ ve vězení šest měsíců. Holedbal se také tím, že působením své nauky a mazdaznanské stravy si uchoval svěžest mládí i v sedmdesáti letech. Při soudním přelíčení se však ukázalo, že má pouze 35 let. (Sám jsem jej viděl v Praze, když vycházel z Umělecké besedy, kde jsem v důsledku karantény bydlel u svého strýce Václava Mikoty, tehdejšího ředitele Umělecké besedy. Viděl jsem Hanische v jeho orientálním oblečení, v dlouhé bílo-růžové říze, jak si nechává líbat ruce od svých ctitelek. Později seznámením se s článkem C a C, jsem zjistil, že měl tehdy pouze 37 let, ač jeho propagátoři hlásali, že má 75.)

Ve druhém redakčním článku čteme: „Nač se chlubit, že např. Hanisch je dvakrát tak starý než je opravdu.“ A jeho přívržencům říká: „Ukažte sami, tady v Praze, že jste vy omládli.“ (Zde musím poznamenat něco o té „stravě“ mazdaznanské. Jedna z mých tetiček, učitelka, se přihlásila k tomuto hnutí. Měli prý dokonce veselé písničky na známé české melodie. Ale ta strava jí nevyhovovala a tak z hnutí mazdaznanu vystoupila, jakož i mnozí další.) Dnes tuto stravu doporučuje pan ing. Doležal, ovšem s tím, že si ji sám v mnohém vylepšil. Nikoho neposuzujeme a neodsuzujeme pro to, jakou si vyvolil stravu, to je jeho osobní věc. Ale strava není náboženství. Lidi posuzujeme podle toho, jak dodržují svá náboženská přikázání, zda mluví pravdu nebo lžou. „Je povinností každého, kdo chápe smysl života, aby pomáhal“, napsal bratr dr. Čapek. A dodal: „Smyslem života je služba bližním, služba těm nejbližším.“ A to také bratr dr. Čapek dělal. Už tím, že oživil původní náboženství Malé stránky jednoty bratrské (neboli Kalencovo živé křesťanství, o kterém psala sestra rev. J. Plotěná v brněnském Poutníkovi). Dodávám ještě, že Čapkovi bylo 21 let, když poslouchal v teologickém semináři v Hamburku významného teologa profesora Waltra Rauschenbusche. Ten jej přesvědčil o tom, že představitelé církví podávají docela jiného Ježíše, než jakým skutečně byl. Apoštol Pavel a po něm nejvíce němečtí reformátoři, Luter a Kalvín, jak vytrhli srdce z Ježíšova evangelia, totiž jeho učení o království božím a vložili tam nauku o Ježíšově obětné smrti na usmíření hříchů. Naše náboženství je jiné. Ono nám káže roznítit v sobě božskou jiskru a udělat něco pro ozdravení lidské společnosti. A začít vždy u těch nejbližších a těch nejpotřebnějších. Tak se díval náš zakladatel na spásu člověka a na uvádění pozitivního náboženství do života (před více než sedmdesáti lety). A my bychom neměli dělat nic jiného, než naplňovat jeho odkaz v praktickém životě v naší náboženské společnosti českých unitářů.

 

K ZAMYŠLENÍ

Pluješ-li řekou Tao, nepluješ sám.

Nesrážej druhé svými vesly.

Pomoz jim, jestliže uvízli na mělčině

anebo hledají-li ten správný proud.

Pomůžeš-li jim, pomohou i oni tobě.

Tak ve vzájemné součinnosti

doplujete k Moři Poznání

a přiblížíte se Vesmírné Moudrosti.

Bez konce je Moře Poznání.

Jedna vlna Poznání vzniká – vrcholí – zaniká.

A další vlna za vlnou se rodí.

Nad nimi Maják střeží bludný kruh.

Tím majákem je Vesmírná Moudrost – Bůh!

Od neznámého autora

 

 

STŘÍPKY ZRCADLA PRAVDY

 

Když věčnost hodnotou nás všech je počáteční, pak, chtějme nebo ne, my musíme být věční!

Angelus Silesius – Cherubský poutník

Náboženství je let od sebe samého k sobě samému.

Plótínos

 

 

3/2003

SMYSL EXISTENCE

Jaký smysl má vydávání právě tohoto časopisu? Možná je naprosto zanedbatelný. Kolika lidem se dostává do rukou? Náklad je malý už díky způsobu tisku. To je samozřejmě velmi relativní, protože zkusme se zamyslet, co by tak asi dokázali vytisknout s naším stávajícím vybavením Komenský se svými souvěrci? Jenže jim se o něčem takovém ani nesnilo. Svou tiskárnu museli skrývat a přemisťovat a pak pracně vybírat literku po literce, sesazovat ručně do tiskového rámu, tisknout arch po archu na primitivním lisu…

Ing. Jiří Elger říkával k posluchačům svých nesmírně fundovaných přednášek – „Kdyby jen jeden jediný posluchač nalezl díky této přednášce správný směr ve svém duchovním hledání, pak jistě nebyla proslovena nadarmo!“ Ale i těm, kteří přišli jen z pouhé zvědavosti, bez toho že by něco vůbec měli v úmyslu praktikovat, může uvíznout v podvědomí pár myšlenek, pár nezkreslených informací, které jednou, jako semínko ve větru, můžou vyklíčit a přinést prospěch.

Význam inspirativních myšlenek se nedá měřit ekonomikou! Ekonomický přínos našeho časopisu je skutečně zanedbatelný, jak s typickým úsměškem míní bratr Ladislav Kloud. Kdyby bylo jen na něm, už by Poutník dávno neexistoval. S myšlenkou na zastavení vydávání přišel už několikrát. Je to jeho obehraná písnička. Když by nebyl časopis, nemusela by být ani kancelář, ani nějaká redakční rada, ani ten, kdo to všechno dává fyzicky dohromady. Kdyby se s podobným měřítkem šlo ještě dál, nemusela by konec konců existovat ani brněnská obec unitářů, protože si svojí činností prostě na svoji existenci nevydělá.

Píšu to proto, aby bylo patrné, že taky v naší obci jsou nadšenci, kteří se snaží cosi vytvářet, i když není vidět žádný zisk, zatímco posměváčci a škarohlídové jsou tu od toho, aby vše zpochybňovali, případně i brzdili. Takovou brzdou mohlo být i vloupání do kanceláře a zcizení pokladny a účetních dokladů. Je tu jediná otázka - v čí prospěch se něco takového přihodilo? V můj rozhodně ne!

S trochou naděje na lepší budoucnost jsem si tedy vyslechl představu našeho nového předsedy PhDr. Borise Merhauta, který by rád vydával překlady prací amerického unitáře Petera Richardsona. Myslím si, že by se to dalo zvládnout s tím, co máme k dispozici, snad jen vazbu by bylo potřeba zadávat. A i kdybychom se nakrásně přiklonili k reprezentativnějšímu tisku, pak stále se ještě příprava dá realizovat na našem počítači. Jednalo by se o novou nabídku členům, příznivcům i dalším zájemcům. Význam brněnské obce by tím samozřejmě vzrostl.

S přáním všeho dobrého

Josef Hepp

 

 

Miloš Mikota:

UNITÁŘSTVÍ V INDII

Unitářství v Indii existuje a šíří se pod názvem Brahmo Samaj (čti Samadž). Založil je hinduistický reformátor Ram Mohan Rov. Pramenem k jeho reformačním pracem bylo jednak učení Upanišad, které dobře znal a jednak křesťanství, které silně zapůsobilo na jeho vnímavou duši. V hinduismu se mu nelíbilo „upalování vdov“, opovrhování lidmi bez „kasty“ a mnohobožské modloslužebnictví. Při studiu křesťanství si oblíbil éru reformace. To jej přivedlo k tomu, že by se mělo něco podobného uskutečnit v Indii. Aby mohl lépe studovat křesťanské Písmo, naučil se hebrejsky a řecky a vydal knihu nazvanou „Přikázání Ježíšova“, která však byla kritizována křesťanskými misionáři jako „neortodoxní“. Jeho práce by byla zůstala osamocena, kdyby nezaložil hnutí Brahmo Samaj. Jeho odpor k ortodoxnímu hinduismu posílila událost v rodině jeho bratra, který zemřel a jeho mladičká manželka podlehla nátlaku kněží, ač ji švagr od toho zrazoval, a dle hinduistické tradice byla s mrtvým manželem upálena. To se událo v roce 1811. (Popsal jsem tuto tragickou událost, v časopisu Cesty a cíle v roce 1944, str. 143 -144.)

Ram Mohan Roy byl prvním Indem, který v Indii, která byla pod panstvím Angličanů, zlomil indická pouta konvence, což si Angličané sami netroufali. Ram Mohan Roy však později v roce 1829, rok po založení unitářské náboženské společnosti Brahmo Samaj, přiměl tehdejšího indického místokrále Lorda Williama Bentincka, aby vydal zákon zakazující upalování vdov, tzv. „sátí“. Ram Mohun Roy byl prvním Indem, který podnikl samostatnou cestu lodí do Anglie.

Jestliže C. F. Andrews, M. A. ve své knize Renesance v Indii (v r. 1912) napsal, že R. M. Roy „z křesťanství vzal pouze to nejlepší“, pak je třeba po pravdě říci, že to bylo právě anglické unitářství, které jej ovlivnilo. Brahmo Samaj je podle něj hnutí vzdělanější vrstvy v Bengálsku, odkud se šířilo do celé Indie. Důležitým počinem Brahmo Samaj bylo zavržení kastovnictví. O Rabindranathovi Thákurovi se zmiňuje jako o „jednom z největších myslitelů indických“. R. M. Roy zemřel v roce 1833 v Bristolu. Po jeho smrti mělo unitářské hnutí v Indii mnoho vynikajících vůdců. Vynikajícím byl např. Debendranath Thákur (Tagore) zvaný Mahariši, Keshab Chandra Sen a konečně i nám známý Rabindranath Thákur, který se zasloužil o zrušení kastovnictví. O něm napsal: „Tento neměnný a vše pronikající systém kast zajisté nevzbudil v lidech jednotu, ale naopak udržoval v nich nesourodou rozdílnost, která měla za následek veškerou ztrátu moci a přizpůsobivosti v zhodnocování nových poměrů a vlivů. Nová generace indického lidu je podle mého mínění závislá na odstraňování těchto kastovních předpisů. Nyní přišla doba, kdy Indie musí začít budovat a stavět na nových základech…“

Členové Brahmo Samaj vystavěli v Kalkatě v roce 1868 chrám, který je otevřen všem lidem bez rozdílu rasy, kasty nebo náboženského přesvědčení. Má na štítě heslo: „Neuctíváme Boha slovy, ale srdcem.“ V zakládající listině tohoto unitářského hnutí v Indii, kterou sepsal R. M. Roy, čteme přání, aby žádné náboženství nebylo tupeno. Víra musí povzbuzovat k rozjímání o Svrchované Bytosti, k milosrdné lásce, k soucitu, ke ctnosti a musí zesilovat pouta mezi lidmi.

Nejznámější osobností tohoto indického unitářského hnutí byl beze sporu Rabindranath Thákur, který je znám v celém světě svými romány a povídkami. Rabindranath Thákur (Tagore) zemřel 6. 5. 1941 a unitáři nezapomenou, že to byl velký člověk, indický unitář, který ukazoval lidem celého světa cestu k opravdové zbožnosti a lásce k Bohu ve službě člověka k člověku. Řada jeho knih byla přeložena do češtiny. Vyžádejte si jejich seznam u našich knihovníků.

Indičtí unitáři jsou členy IARF a tak 28. kongres IARF se konal v Indii, ve městě Bangalore v roce 1993 od 14. do 18 srpna. Téma kongresu bylo „Víra v akci“. Následné dny od 18. do 23. srpna byly věnovány diskusím na téma „Mezináboženská spolupráce a naše vize pro 21. století“. Pro své překrásné parky, zahrady a dlouhé ulice s kvetoucími stromy je Bangalore nazýváno městem zahrad. Teplota se pohybovala mezi 19 až 29 °C. IARF v Indii dokázala vytvořit aktivní spolupráci s dalšími světovými organizacemi jako jsou „Chrám porozumění“, „Světový kongres víry“ a „Světová konference náboženství a míru“, se kterými byly probírány různé aspekty mírové spolupráce v pracovních skupinách. Krom členů evropských a amerických unitářů se kongresu a jeho následného programu zúčastnili členové Brahmo Samaj, muslimských, hinduistických i sikhských pokrokových organizací Indie a Bangladéše.

Zahajovacího programu se zúčastnil guvernér státu Karnataka Kursheed Alam Khan, který s námi strávil i volný čas ve velké zahradě. V Indii jsme se přesvědčili, že Brahmo Samaj a IARF spojují pokrokové náboženské skupiny pro mírovou práci. Také jsme byli v ašramu Sri Aurobinda Ghose, navštívili jsme různé modlitebny a nakonec i smutně proslulého „svatého muže“ Sai Babu, v jehož vysokým plotem uzavřeném ašramu bylo fotografování zakázáno.

Závěrem poznamenávám, že hlavní údaje o IARF vložil jeho generální tajemník Andrew C. Clark do webové stránky před posledním kongresem IARF v Budapešti v roce 2002.

Uvádím ještě všechny organizace, které s námi v rámci IARF spolupracují:

1.        Brahmo Samaj, založena v r. 1828 Ram Mohun Royem.

2.        Mahabodhi Society, založena 1956.

3.        Ramakrishna Mission, založena 1886, má 130 odboček v Indii, Bangladéši, ale také v Evropě a v USA.

4.        Bhai Vir Singh Sahitva Sadan – studijní středisko sikhské organizace.

5.        Guru Nanak Foundation spolupracuje s IARF od r. 1977 a v r.1983 se stala členem.

6.        Seng Khasi organizace založená v r. 1899 v pohoří Khasi.

7.        Donyi-Polo Mission Taniu v s. v. Indii.

8.        Sankardev Institute of Culture v Asamu.

9.        Unie unitářů s. v. Indie od r. 1887 – má 29 kongregací v oblasti Asamu a Meghalaye.

Krom těchto organizací v Indii spolupracuje s IARF 6 pokrokových skupin v Bangladéši.

Končím českým překladem Thákurovy modlitby:

Toto je má modlitba k Tobě, Bože, dej mi sílu, abych lehce snášel radosti i žaly, abych nikdy nepřezíral člověka chudého, abych vysoko povznesl svého ducha nad denní malichernosti, a dej mi sílu, abych svou sílu vzdal s láskou vůli Tvé.

(Podle The Renaisance in India and its Missionary aspect by the Rev. C. F. Andews, M. A. a mého článku v Cestách a cílech, roč. 1944, s.143.)

 

Jarmila Plotěná:

CO JE VÍTĚZSTVÍ A CO JE PROHRA?

Klademe si někdy tuto otázku nebo se ptáme: „Co je vítězství a kdo je vítěz?“ Dle toho jak si na tuto otázku lidé odpovídají, poznáme, kdo si takto odpovídá: člověk, který si jako životní cíl a vítězství stanovil velice zbohatnout, tak aby už nikdy nemusel pracovat a nedosáhl tohoto cíle, může se považovat za poraženého. A skutečně jsou takoví lidé. Mají vše základní, co k životu potřebují, domov, práci a jsou i relativně zdraví, avšak doma jsou nespokojení, práce je nebaví a považují ji za nutné zlo, zdraví si neváží a většinou si je kazí. Většinu volného času tráví před obrazovkou TV a závistivě sledují různé hvězdy nebo planě sní u filmů o boháčích a tzv. úspěšných lidech. Takoví televizní a filmoví snílci nikdy neobjeví svoje skutečné nadání (a jako každá lidská bytost jistě nějaké mají) a život promarní.

Naopak jsou lidé, kteří mají velmi těžké výchozí podmínky, žijí v situaci, s níž by si málokdo dokázal poradit, často mají za sebou řadu těžkých zkoušek a jsou to bytosti šťastné, tvůrčí, nápadité, radost dávající, kde se objeví. Život považují za příležitost k vítězství – ne však nad ostatními, ale nad sebou samým. Takoví vědí, že nejmocnější je ten, kdo stále znovu vítězí sám nad sebou.

A co je vítězství a co prohra v případě nás unitářů? Osobně si myslím, že malým krůčkem k vítězství je už naše volba. Být unitář, pro mě znamená možnost každého hledat cestu jak být sám sebou. Je to dáno unitářským pluralismem a přátelským individualismem, protože jen vnitřně svobodné a navzájem sympatické bytosti, mohou prožívat krásná přátelství. Vztahy lidí přespříliš se přizpůsobujících nějaké doktríně nebo vzoru, nějakému vedení, mistrovi nebo tzv. vůdčí osobnosti, jsou vždy jen problematické a nemají dlouhé trvání. Prvotní nadšení pro takovou totalitu brzy vyprchá a pak obvykle zůstane hlavním důvodem setrvávání v takových vztazích jen zvyk nebo ekonomické výhody. Jsou ovšem lidé, kteří pevně stanovený životní ideál a dogmatické vedení po delší dobu života ke svému vývoji potřebují. Unitáři k nim nepatří, jakákoliv dogmatika i zastřeně a nenápadně existující a jakékoliv autoritářství je většinou svazuje. Je pro nás unitáře dokonce přímo typické, že ani náš zakladatel dr. Čapek nikde nevytýčil nějaký konkrétní idol, životní cíl nebo konkrétní obraz spásy, k nimž by se měl člověk upínat a sám sebe přizpůsobovat. V knize „Nálada a její vědomé tvoření“ píše: „Měli bychom si také uvědomit, že se nemáme stát kopiemi druhých lidí, že nejsme určeni jenom k tomu, abychom obdivovali a opěvovali velikost či slávu ostatních. My sami v sobě nosíme tvůrčí sílu, tvůrčího ducha, a naším podstatným posláním je tyto síly v sobě projevit.“

Tak nesnadná a při tom nádherná cesta k sobě samému je naše unitářská cesta – metoda bez metody – bez přesných návodů, příkazů a pokynů. Je zároveň cestou životem a cestou tzv. duchovní – tyto dvě stránky nijak neoddělujeme, právě tak jako neoddělujeme svět a nějaké „nadpřirozeno“. Tušíme, že tajemství života je blíže než kdo tuší v každé vteřině a v každé duši. Vítěz unitář je tomuto tajemství stále blíž, je stále blíž sobě samému – svému nejlepšímu já, své magnetické ručce, která ukazuje správný směr a správné řešení jaksi nadosobně bez ohledu na naše výhody, pohodlí či sobectví osobních zájmů. Vítěz unitář je stále blíže moudrosti, o níž moc nemluví, nijak si ji nemaluje, ale potkává ji v každém správném činu a rozhodnutí, jak píše dr. Čapek: „jestliže správně činíme, není důležité na co při tom věříme“. (Tak různé představy a víry nijak neživíme ani proti nim nevystupujeme.)

A co je prohra, konkrétně pro unitáře? Vzdalovat se sobě samému, vzdalovat se klidu v srdci, radosti, vstřícnosti, lásce a přátelství. (Vzdalovat se moudrosti.) O všem tom sice mluvit, opěvovat to, ale žít životem jen vnějším, uspěchaným, povrchním. Vzdalovat se moudrosti. A jak to s námi je, pozná každý sám u sebe a nikdo to za něho nemůže poznat ani napravit. Každý sám za sebe a svým přičiněním jsme v tomto smyslu poražený nebo vítěz.

V ŽIVOTNÍCH ZKOUŠKÁCH KÉŽ VÍTĚZÍME

V životní zkoušce nezdarů, bídy a neštěstí, kéž nalezneme paprsek naděje a sílu k této naději směřovat. Nad pocity zklamání a zoufalství –

Kéž zvítězíme.

V životní zkoušce všednosti, kdy jeden den se podobá druhému a zdá se nám, že nic nového již nepřijde, ať v sobě nacházíme sílu vidět vše nově a darováním radosti druhým nad jednotvárností a nudou –

Kéž zvítězíme.

V životní zkoušce úspěchu, bohatství a štěstí kéž si nepředstavujeme, že jsou naší zásluhou a že nám navždy musí zůstat. Ať jsme pokorní a štědří. Nad pokušením pýchy –

Kéž zvítězíme.

V životní zkoušce samoty, nudy a bezradnosti kéž nalezneme přátelství a radu sami sobě. Z tohoto bohatství ať ještě jiným rozdáváme a pomocí užitečnosti pro své okolí nad vlastní nudou a nerozhodností –

Kéž zvítězíme.

V životní zkoušce obtížných mezilidských vztahů ať nepropadáme zášti a nepřátelství. Nezištným zájmem o své bližní nad pokušením nelásky –

Kéž zvítězíme.

V životní zkoušce mnoha úkolů a práce, protichůdných požadavků lidí, kéž nepropadáme nervozitě a vytrvalostí a vnitřním řádem nad každým zmatkem –

Kéž zvítězíme.

V životní zkoušce pocitů marnosti a smutku ať poznáme pomíjivost všech dočasných věcí a každodenní žitou moudrostí –

Kéž stále sami nad sebou vítězíme!

Jarmila Plotěná

 

 

KRIZE

             LIBERALISMU?

Václav Klaus „obvinil“ Václava Havla ze „znovu vynoření špičky ledovce třetí cesty, kterou jsme pokládali za opuštěnou“.

Mám za to, že podstata není v jedné, druhé či třetí cestě, ale v cíli – a ten musí být jediný: vytvoření prosperující společnosti, v níž bude mít každý zaručeny základní hmotné a duchovní jistoty a možnost uplatnit své individuální schopnosti a zájmy k prospěchu svému i celé společnosti.

Procházíme nyní myslím, obdobím krize idejí socialismu i liberalismu. (Krize neznamená úpadek, ale vyvrcholení konfliktu před katarzí, očistou.) tzv. „reálný socialismus“ nebyl socialismem, ale jen jeho pitvornou, někdy až hrůznou karikaturou, oligarchickým etatismem, v němž autoritativně a voluntaristicky rozhodovala úzká skupinka lidí, zaštiťujících se „Stranou“.

Obdobně náš soudobý „liberalismus“ má zejména s duchovní podstatou liberalismu málo společného a „scvrkl se“ spíše na „tržní džungli“. Vnucuje-li vládnoucí garnitura občanům ideu, že jedině rozumnými cíli jsou ekonomický růst a konzumní blahobyt a toleruje všestranný tlak, který nutí občany přijmout tyto cíle za své, chová se neliberálně – „direktivně“. Určuje celospolečenský cíl – dokonce v rozporu s tím, kudy by se měl vývoj ubírat vzhledem ke globálním ekologickým a demografickým problémům, a není daleka garniturám, jež vnucovaly „lidu“ fantasmagorii „ráje socialismu“.

Zkomercionalizovaly se život i mezilidské vztahy – i Vánoce… Člověk je chápán jen jako „homo economicus“ bez vyšších duchovních zájmů a cílů.

Nejde o to stále donekonečna víc a levněji vyrábět, víc a „nemoudře“ konzumovat, stále nákladněji se léčit – jde o to rozumněji a plněji žít.

Je třeba se vymanit z idejí karteziánského racionalismu, jenž vytvořil obraz člověka jako instinkty hnaného „biologického stroje“, kterému jsou vlastní individualismus, důraz na sobectví, soutěž a princip „přežití nejschopnějších“ jako přirozené, v podstatě zdravé tendence. Racionalisticko-liberalisticky jednající člověk je nebezpečím pro existenci života na Zemi.

Neexistují jen jedinci, jejichž úkolem je vytvářet bohatství, jak tvrdila „Železná lady“, ale mezi nimi je množství vazeb, které je spojují i rozdělují, a je třeba hledat takové vztahy, jež by nebrzdily, ale podporovaly optimální rozvoj lidské společnosti. I v ní by měla v jistém smyslu platit zásada: „Co je dobré pro roj, je dobré i pro včelu.“ Včelám tento princip umožnil přežít desítky milionů let. Má tedy lidstvo co „dohánět“.

Oč jde při řešení krize socialismu a liberalismu – jaká může být katarze? V žádném případě nemůže jít o „kompromis“, ale o dialektickou jednotu těchto dvou zdánlivých protikladů – nikoli o „třetí“, ale jedinou možnou cestu optimálního politického i ekonomického rozvoje společnosti – snad o „sociální liberalismus“, spojující kladné prvky obou systémů.

Zapamatoval jsem si tři zajímavé myšlenky z filmu „Malý Buddha“: „Napneš-li strunu příliš, praskne – když ji necháš moc volnou, nebude hrát. Cesta k osvícení je spojnice všech protichůdných extrémů. Střední cesta byla hlubokou pravdou, kterou Sidharta (Buddha) učil celý svět.“

Pokouším se zformulovat myšlenku součinnosti (coactivity) jako principu budoucích politických, ekonomických i mezilidských vztahů.

Nechci být snílkem a domnívat se, že by se tato myšlenka mohla prosadit ze dne na den, že by se z každého ekonomického „dravce“ mohl stát přes noc „lidumil“, který příjme zásadu „dobrovolné skromnosti“ a místo „nemoudré“ spotřeby podpoří třeba princip „trvale udržitelného rozvoje“. Změna mezilidských vztahů je věcí generací. Víme však též, že stačilo, aby se Šavel změnil v Pavla a stal se z potlačovatele ideologem křesťanství, a aby biblický boháč Zacheus dal, po se­tkání s Ježíšem, půl „statků“ chudým.

Oč jde? Především o to, že nelze „za vším hledat peníze“ (jak zní, dosti nešťastně, název knihy Miltona Friedmana), ale především člověka – a že makro-ekonomické „křivky“ nevyřeší problémy nezaměstnaných, ani lidí, žijících na světě v neznalosti, bídě, hladu, utrpení a bez lékařské pomoci.

Vzpomínám si na zážitek z televize, kdy Václav Klaus, ještě jako ministr financí, kreslil na tabuli křivky a vypočítával „optimální“ míru nezaměstnanosti. V té chvíli jsem tam neviděl jeho, ale mimozemšťana z filmu před čtvrt stoletím, který se podivoval způsobu rozmnožování lidí, a na dotaz, jak se rozmnožují oni, odpověděl: „My se vypočítáváme.“ Přitom si vědomostí a píle Václava Klause vážím – méně jeho vystupování.

V čem vidím možnost uplatnění principu součinnosti?

Především v ideovém liberalismu formulovaném Komenským: „Budou-li lidem uvolněny všechny jejich schopnosti od překážek tak, aby věděli, že co chtějí a znají, také mohou, je naděje, že pokročí k svým nejlepším cílům.“ A také v Kollárově verši: „Svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou.“

V tom, že míru liberalizace společnosti nelze posuzovat jen dle toho, nakolik se v její ekonomice uplatňuje princip „laissez faire“, ale i podle přesných a uvážlivých pravidel této liberalizace a jejich dodržování – zejména v souvislosti s prosazováním se přirozených i umělých monopolů.

V uvědomění si, že k optimálnímu rozvoji společnosti nemůže vést sobectví, soutěž, boj o přežití nejschopnějších, „třídní boj“ či nadvláda a monopolní nadřazenost toho či onoho jedince nebo společenské vrstvy, ale vzájemné uznání a pochopení různosti jejich společenských a ekonomických rolí i jejich ocenění – a z toho plynoucí součinnost jednotlivců i skupin.

V poznání, že nejen „ad absurdum“ stupňovaná spotřeba hmotných statků a „honba“ za penězi jsou smyslem existence člověka – a že k lidským právům každého občana patří společenské zajištění podmínek možnosti dosažení takové hmotné i duchovní úrovně, jež odpovídá stupni rozvoje dané společnosti.

Ve vyvážené roli jedince a společenských orgánů včetně státu při stanovení ekonomických i jiných priorit. Je nutné brát v úvahu, že objektivní celospolečenská hodnotová stupnice a subjektivní hodnotové stupnice občanů mohou být různé. Je třeba působit na utváření jejich účelné rovnováhy.

V této souvislosti se bude stávat stále závažnějším problémem zajišťování nejen hmotné existence, ale i uplatnění občanů, kteří budou vyřazováni z ekonomického procesu nebo se do něho nebudou moci začlenit.

Rozvojem programově řízených výrobních systémů vstupujeme do epochy, naplňující Aristotelovu, v jeho době zdánlivě nikdy nesplnitelnou, vizi: „Kdyby každý jednotlivý nástroj mohl na rozkaz nebo s předvídáním takového rozkazu splnit svou úlohu, kdyby člunky tkaly samy a paličky hrály na kytaru, pak by ani stavitelé nepotřebovali pomocníků, ani páni otroků.“

Ano, „páni“ již leckdy přestávají potřebovat „otroků“ – ti se stávají nezaměstnanými. Nezaměstnanost nabývá charakteru trvalého atributu ekonomicky vyspělých zemí a v jistém smyslu i měřítka jejich vyspělosti.

Vyvstává základní společenskoetický problém: Práce, která byla nejen nutným prostředkem k zajištění existence člověka, ale i jistým smyslem jeho života, již nebude pro všechny – jak těm, pro něž nebude, nejen zajistit hmotnou existenci, ale i jaký jim dát nový smysl života…

Zejména v této souvislosti bude velmi závažná nutnost změny mezilidských vztahů z konfrontačních ve vztahy vzájemné součinnosti. Běda, kdyby se vrstva „pracujících“ snažila si jen udržet a upevnit toto své „privilegium“ a ostatní zatlačila do hmotného a morálního ghetta společnosti.

V připravované studii „Za vším hledej lidi“ chci také uvést nutnost změny v hodnocení priorit ekonomického procesu, od zatím preferovaného zvyšování výroby a její produktivity k problematice racionální spotřeby a rozdělování – a zdůraznit význam „tří úč.“ v ekonomice – což není Leninovo „učit se, učit se, učit se…“ – ale „účelovost, účelnost a účinnost!“

Bohatství společnosti není v penězích, ale v reálných hodnotách, hmotných i duchovních – a zejména v lidech, v jejich znalostech a schopnostech.

Rozhodnutím prezidenta Nixona z roku 1971 o nesměnitelnosti za zlato ztratily papírové peníze charakter „zbožních“ hodnot a jsou teď v podstatě ciframi v počítačích, krytými (jak uvádí Milton Friedmann) jen „důvěrou“.

Znalec Nostradamových proroctví uvádí, že tento věštec 16. století předpověděl na poslední léta 20. století pád „náhražek zlata a stříbra“, přestože v jeho době byla jen kovová měna a papírové peníze ještě nebyly. Při ztrátě „důvěry“ je možné vše. Avšak ani všechny Nostradamovy věštby se nemusí splnit. Na závěr uvedu alespoň jednu z mála jeho příznivých vizí: „Lidství principem hlavním se stane, na úkor mnoha model dřívějších.“

Vážení přátelé, předkládám Vám tuto úvahu a prosím o zaslání Vašich názorů, připomínek a námětů k ní. Pomůže mi to v další práci. Máte-li přátele a známé, zajímající se o tyto problémy, seznamte je s ní – i jejich podněty a případnou spolupráci uvítám.

                                                                                  Ing. Rostislav Havránek

                                                                                  Svat. Čecha 7, 612 00 Brno

 

 

 Džalál-ud-dín Rúmí – Maulaví:

                 Píseň píšťaly

Slyšte píšťaly žalostné pění,

vždyť právě jako vy se trápí pro loučení.

                                   Proč trápí se a zpívá v žalostném bolu?

                                   Protože odřízli ji od rodného stvolu.

Kdo svou bolest a žal už nemůže víc skrývat,

ať vyslechne píšťalu, co mu bude zpívat.

                                   Pečuji o všechny, kdo v dálce cizích zemí

                                   pro svou vlast trápí se a pro loučení.

Účastním se cesty každého, ať mívá

nešťastný osud nebo štěstím zpívá,

                                   však nejbližším přítelem bývám tomu,

                                   kdo rmoutí se, trápí a tone v bolu.

Těžko však pochopí někdo mé strádání,

vždyť duše jiného těžko je k poznání.

                                   Vždyť naše chápání je od duše oddělené,

                                   ční mezi nimi zeď, je velmi vzdálené.

Není jak větřík chladivý můj hlas,

o to ohnivěji rozpaluje nás.

                                   Jestli váš přítel je v dálavách vzdálený,

                                   já jsem mu blízká – píšťalka ze třtiny.

Já přiblížit umím svým zpěvným hlasem

podivuhodný svět nad prostorem a časem.

                                   I chudý duchem rád na moji třtinu hude,

                                   já stejně přijímám bohaté i chudé.

Jen těm, kdo nelehkou stezkou kráčejí,

poskytnu oporu, pomoc a naději.

                                   V slzách si přeji, byť byste jedenkrát

                                   chápali plně, jak Mandžun měl Lajlu rád.

Rozum však nemůže rozborem odhalit,

co lidské srdce zná, co oceňuje cit.

                                   Je možné, že touhu mou nechápe jediný,

                                   vždyť kdo by ocenil hlas píšťalky ze třtiny.

Vždyť stesk, touha a žal

putují po mé cestě dál.

                                   Hojnosti léta jsou ta tam

                                   a já jen vděčně vzpomínám.

A rybky lovím odešlých dní,

vleče se den i čas, kdy se rozední.

                                   Však život na světle pro toho není,

                                   kdo obživu hledá v shonu a kormoucení.

Kdo potravu hledá pouze svému voru,

tomu je poznání zavřeno na závoru.

                                   Pohrdá poznáním a nebude mít zdání,

                                   že obstarává loď a neví co je za ní.

Není totožný, kdo podstatu poznává,

s tím, kdo cestou jde a teprv poznat má.

                                   Přetrhněte řetěz, i kdyby byl zlatý,

                                   ceňte si svobody, nebuďte předpojatí.

A věz, že v životě má všechno svoji výšku,

vždyť celé řeky proud nevleješ do kalíšku.

                                   Jen oči nevědomého a lakomce ať plníš ze všech sil,

                                   nikdy se nestane, že bys je naplnil.

Však otrok lásky, co trhá svoje šaty o bodláčí,

poklesky jiných z lásky k nim na sebe stáčí.

                                   Láska je čestná a proto darována,

                                   pro sjednocení duše je lidem dána.

Věrněji nežli nejvěrnější svatí

léčí duše a obvazuje rány.

                                   Její dech naše pozemské bydlo

                                   povznáší k nebi, kde Nejvyšší má sídlo.

Je zázrak nad zázraky, co láska dokáže,

vždyť i němému jazyk rozváže.

                                   Sjednoť se s přítelem v jedné písni notě

                                   a jsouc i na poušti, nebudeš o samotě.

Kdyby tě navždycky přítel opustil,

poznáš, že ke zpěvu nemáš více sil.

                                   Víš, že sta nápěvů slavík znát může,

                                   a přec oněmí v sadu, kde zvadly růže.

Milující – sám prach, však v představě si tvoří

předmět své lásky, do něhož se noří.

                                   Sám ubohý, světlem se neodívá,

                                   jak bídný sokol, který jiné skrývá.

Temnota kolem a v nitru to zebe,

jak poznat… kudy cesta vede.

                                   Pravdě jiného se světla nedostane,

                         než srdce v lásce láskou odevzdané.

PhDr. Boris Merhaut:

NÁVRH OTEVŘENÉHO DOPISU

MINISTRYNI ZDRAVOTNICTVÍ MUDR. SOUČKOVÉ

Vítáme, že v ČR konečně do této funkce ryze servisního typu byla jmenována žena. Přáli bychom si, abyste uspěla s tolik potřebnou reformou jako Vaše kolegyně ve Francii či Skandinávii. Pozorně sledujeme, jak televize i ostatní média prorážejí bariéru, kterou tak sveřepě hájí lobby etablované medicíny, obhajující vztah lékař - pacient v zavedené praxi dominance - submise, zuby nehty se bránící takovým novotám ze Západu jako práva pacientů či dokonce práva dětských pacientů.

Veřejnost se tak s údivem dovídá odborníkům známá fakta, že zatímco chybí obvodní lékaři, je přebytek specialistů různých oborů, což je podněcuje k honbě za tzv. honorovanými body. Konstatuje se, že je o plnou třetinu víc nemocničních lůžek, než je v členských zemích EU. Farmaceutické firmy se předhánějí v nabídkách výhod lékařům, kteří zvýší preskribci zainteresované firmy. Tak se stalo, že lékař není osoba, která léčí, nýbrž osoba, která sotva se pacient objeví ve dveřích hbitě předpisuje léky, aby co nejrychleji vyprovodila nemocného z ordinace. Řada lékařů v této bohulibé činnosti dosahuje takové zručnosti, že by patřili do Guinessovy Knihy rekordů.

Pohoršuje nás jednání některých lékařů zrušené nemocnice v Plané u Mariánských Lázní, kteří pochybnými machinacemi s přesčasy si měsíční platy vyšponovali až na 80 tisíc. Vinu vidíme nejen v lidské chamtivosti, ale především v systému, který takovéto jednání proti dobrým mravům umožňuje.

Brněnská obec unitářů má většinu členů staršího věku a tak není divu, že nás zajímá úroveň zdravotní péče o důchodce vysokého věku. V rámci daných možností své osamělé členy navštěvujeme a pomáháme jim, i když je to časově mimořádně náročné.

Uvítali bychom, kdyby perspektivně v každém kraji vznikl hospic pro terminálně nemocné, kde by byl vyškolený personál schopný podávat místo derivátů morfia, které tiší bolesti zpravidla na dvě hodiny, psychedelika LSD nebo psilocybin s daleko delší působností. O tomto způsobu ulehčení procesu umírání se v ČR ví už od 70. let, kdy o něm v Praze referoval Kurland, šéflékař Marylend Psychiatric Research Center. Na výzkum Kanaďana Erica Kasta tam navázal vynálezce tzv. holotropní terapie MUDr. Stanislav Grof, CSc., který na téma Psychoterapie psychotropními látkami obhájil kandidaturu věd ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze 8 – Bohnicích. Spoluautorem studie byl straník primář.

Grof pracoval v USA od r. 1967 a po sovětské okupaci se nevrátil. Pro opuštění republiky byl odsouzen k pěti letům, proto nemohl na pražský Congresus Neuro-Psychiatricus osobně přijet.

Komunisté odmítli experimentální aplikaci psychedelik u umírajících byť jen experimentálně na malém vzorku probantů vyzkoušet: měli strach, že prožitky a vize naruší marx-leninské dogma.

V tomto ohledu situace po Plyšové revoluci 1989 se nezměnila, protože v opozici tentokrát byla vysoká církevní hierarchie, která tak jako kněží v USA se obávala, že by to narušilo její pastorační činnost u terminálně nemocných, pokud ji jednotlivé denominace prováděly. Protože docházelo k abuzu psychedelik mládeží, byly postaveny mimo zákon a jejich aplikace u terapie neuróz, jak ji prováděl tým prim. Milana Hausnera, byla zastavena. S tím i výroba LSD 25 v Příboru, shodou okolností rodiště zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda.

Po válce Hoffmannova nadace výzkum psychedelik obnovila. Vyslala do ČSR svého náboráře, který vyhledával zbytek lidí, kteří měli oprávnění s halucinogeny terapeuticky pracovat. Nabízel tříletý kontrakt na výzkum, ale nikdo se na tak dlouho nemohl uvázat.

Letos nadace, která má svůj klub v Jelení ulici na Hradčanech uspořádala výstavu kreseb pod vlivem psychedelik a uspořádala panel, v němž zasedli lékaři, psychologové a umělci, které se této terapii v minulosti podrobili. Bez pozvání se tam dostavil pracovník televize, který průběh panelu snímal, protože pořadatelé ho nechtěli vykázat, aby nevznikl dojem, že se tam děje cosi ilegálního. následkem toho dva pozvaní lékaři odmítli vystoupit, protože se báli represe či sankcí od svých nynějších šéfů. Z téhož důvodu nevznikla ani plánovaná rezoluce, požadující obnovení výzkumu.

Zdá se nám, že plánovaná transformace nemocničních lůžek na zařízení typu LDN dává prostor pro vznik oddělení typu hospiců, kde v žádném případě náklad na lůžko typu LDN nepřekročí náklad v hospici.

Z původního týmu po smrti primáře Hausnera zbývá jen torzo. Koordinátorem obnovené skupiny může být jedině docent MUDr. Miloš Vojtěchovský, CSc. (nar. 1925). Další členové neurolog MUDr. Oldřich Chumchal, psychiatři MUDr. Obešlová-Haškovcová, MUDr. Sobotkievičová, psychologové Iva Šípová ze Sexuologického ústavu, jednoruký psycholog z bohnické léčebny a psycholog Boris Merhaut. Ti jsou schopni zkušenosti psychedelické terapie dále předat mladé generaci terapeutů, kteří si zachovali etický přístup a dosud nepodlehli amorálnosti trhu.

Rozjezdovou dobu pro hospice popsaného typu odhadujeme na 4 až 5 let, tedy na dobu, kdy naše generace průkopníků psychedelické terapie bude dožívat.

Vážená paní ministryně, nenechte si ujít příležitost dát šanci idealistům, z nichž nikdo není numismatikem a umožnit jim sloužit těm odepsaným. I občan nenábožensky založený by měl dostat příležitost ukončit svou pozemskou existenci pokojněji a méně bolestněji, tedy v souladu s humanistickou tradicí, na níž byla Masarykova republika postavena. Formulátor návrhu publicista, novinář a psycholog PhDr. Boris Merhaut, původně indolog a religionista, za totality praco­val s prof. Martinem Potůčkem v komisi pro reformu zdravotnictví.

P.S. Dovolujeme si připomenout, že Stanislav Grof, který je ve světě známý pod lichotivou přezdívkou „český Jung“, byl navržen na Nobelovu cenu za medicínu. Shodou okolností jeho mladší bratr Pavel je dlouholetým zástupcem Kanady ve WHO. Byl členem komise pro reformu studia medicíny v ČSR, ale ta nepokročila, protože etablovaná medicína se brání jakýmkoliv změnám. Sir Paul za své zásluhy byl povýšen britskou královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu.

Boris Merhaut pracoval v nadúvazku u primáře Hausnera v psychiatrické léčebně Sadská. Během totality byl v komisi prof. Martina Potůčka pro reformu zdravotnictví.

EKOLOGICKÉ DESATERO KŘESŤANSKÉ AKADEMIE

1.          Pamatuj, že nejsi svrchovaným pánem světa. Uvědom si a respektuj, že nad tebou existuje vyšší autorita, jíž jsi nějakým způsobem odpovědný nejen za svůj život, ale i za druhé lidi a za přírodu i prostředí, které tě obklopuje a jež spoluvytváříš.

2.          Nezneužívej přírodu a veškeré tvorstvo ke svému sobeckému prospěchu, neboť je chrámem Nejvyššího.

3.          Vnímej přírodu a všechny tvory jako dílo vznešeného Stvořitele, tedy jako něco svátečního. Dotýkej se Jeho díla s patřičným respektem, neboť jde o obrovský dar, nezasloužený, ale přesto svěřený tvým rukám.

4.          Važ si přírody, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi, chraň ji neboť podle Boží vůle z ní čerpáš podmínky pro svůj život a vše, co ti po materiální stránce umožňuje prožívat jej důstojným způsobem.

5.          Respektuj a cti život ve všech jeho formách a vývojových stádiích. Nenadužívej práv, které ti vůči živočichům a rostlinám dal Stvořitel.

6.          Pamatuj, že smyslem tvého života není rozkoš vykupovaná nelegitimním drancováním přírodních zdrojů násilím a útiskem. Jsi stvořen k vyšším věcem.

7.          Nepřivlastňuj si z darů přírody a lidské civilizace nic, co nezbytně nepotřebuješ k důstojnému a střídmě spokojenému životu. Vše co se ti nabízí, považuj za velkorysý dar a zamýšlej se nad tím, kým a proč ti byl dán.

8.          Byla ti Bohem svěřena velká role být korunou a reprezentantem tvorstva. Snaž se být této úloze věren, nevydávej v ní křivé svědectví, aby živočichové a rostliny spolu s veškerým stvořením se proti tobě nedovolávali u Tvůrce spravedlnosti.

9.          Varuj se dychtivosti po nadměrném pohodlí. Střízlivě uvažuj o svých možnostech, schopnostech a úkolech, nedostatcích i přednostech. Uvědom si, že každé materiální potěšení je třeba platit spotřebou nějakých zdrojů, které jsou božským darem.

10.       Respektuj práva přírody jako Božího díla. Nebaž po ničem z jejího bohatství, co nutně nepotřebuješ k důstojnému životu svému nebo těch, kteří jsou svěřeni tvé péči.

Miloš Mikota:

BUDDHOVO POSELSTVÍ A UNITÁŘI

Je tomu již více jak 2600 let, co se Buddha narodil. To je jistě dlouhá doba v dějinách lidstva, avšak poselství, které On přinesl světu, je dosud tak živé, jako bylo v den, kdy je poprvé hlásal v Jelením Parku poblíž Benáresu. Věk, v němž se Buddha objevil, byl v mnoha ohledech věkem tvůrčích objevů a hluboké přestavby lidské společnosti.

Byl to věk Parmenida a Pythagora, věk Izaiáše a Joba, Lao-c´, Konfucia a Mahaviry. A právě v tomto věku, poznamenaném objevením se řady velkých myslitelů, zažehl Buddha svoji pochodeň duchovního jasu, jejíž význam se nyní rozšiřuje do celého světa. Není tajemstvím, že mnoho unitářských myslitelů bylo ovlivněno jeho „duchovním jasem“.

Ačkoli Buddha není zcela výjimečným, neboť proces osvícení neboli probuzení probíhal v minulosti nesčetněkrát inspirován mnohými osvícenými lidmi, které známe pod různými jmény nebo jako proroky a které cejlonský buddhista nazývá prostě řadou „Buddhů“.

Ve skutečnosti však měli různá jména, která jsme připomněli na počátku této úvahy. K nim připočtěme další známé i neznámé učitele, kteří hlásali duchovní probuzení a osvícení. Mezi nimi je Buddha tím nejznámějším objevitelem, znalcem a propagátorem cesty, která je dnes známa jako cesta buddhismu. Nese jeho jméno, protože to byl právě Buddha, který tuto cestu propagoval díky svému odříkání, obětavosti, vytrvalosti a úsilí, díky svému zdokonalenému poznání, díky své duchovní kázni a meditaci. Probuzený Buddha je proto také nazýván Tathagatem, to je ten, který dovršil a který dosáhl osvícení a dokonalosti. Buddha, na rozdíl od jiných náboženských zakladatelů, není spasitelem, ale je učitelem a příkladem správného duchovního života. Není tu nic esoterického či skrytého v jeho osobě a v jeho učení. Vše, co je o něm a o jeho učení známo, pohybuje se v rámci tohoto života a světa.

Buddha založil své učení na zdravém rozumu a na všeobecné zkušenosti, aniž by vyzdvihoval nadřazenost víry nebo zaručennost spásy skrze něj. Co Buddha učil, to byla a je „Cesta“, kterou může jít každý člověk. Je to cesta ke spáse vlastním úsilím. Buddha sám často říkal: „Nepřijímejte mé učení jenom z pouhé úcty k mé osobě, ale podle toho, jak jste je sami ověřili ve svém vlastním životě!“

Tak se stal Buddha příkladem mnohým, kteří se rozhodli jít jeho cestou. Svým vlastním životem dokázal, čeho může dosáhnout každý člověk. Buddha byl dobrým znalcem lidské povahy a křehkosti lidského usilování. Proto si nikterak neliboval ve filozofii, která by nebyla filozofií praktickou. Jaký smysl by měla učená disputace o povaze a nutnosti dobra, jestliže by toto dobro nebylo uplatňováno v našem každodenním životě?

Buddha se nezabýval filozofickými nebo metafyzickými spekulacemi, ale vedl své žáky k praktickému životu. Učil je, aby se ve svých životních úsilích zaměřovali k tomu, co slouží blahu nejen jejich, ale i blahu ostatních živých bytostí. Je třeba užívat nejen rozumu, ale i zkušeností, abychom poznali co je vhodné pro zdárný život lidí i ostatních živých tvorů. To vyžaduje co nejdůkladnější výcvik našich poznávacích schopností, a to na základě životních zkušeností, abychom dovedli rozlišovat zdánlivé štěstí od štěstí pravého. Pravé štěstí posiluje naše morální kvality, kdežto zdánlivé nepravé štěstí tyto kvality zeslabuje a ničí.

Šťastné je žít osvobozen od zášti a zlé vůle. Šťastná je umírněnost a ohleduplnost vůči všem živým bytostem. Šťastné je osvobození od žádostivosti a připoutanosti. Šťasten je ten, kdo odložil pýchu, pramenící z myšlenky „já jsem já a vše ostatní mi musí sloužit!“ Toto je opravdu největší štěstí člověka podle Buddhy.

Svým racionalistickým a humanistickým postojem stal se buddhismus náboženstvím misionářským, které se šířilo do celého světa a svým způsobem ovlivňovalo i jiná náboženství. Mám za to, že v mnoha zemích ovlivnil buddhismus i unitářství, ve kterém užívání rozumu je zásadou prioritní. I v buddhistické literatuře čteme věty, které nám připomněl dr. G. P. Malasekera z Ceylonu: „Nebuď slepý. Využívej svou zkušenost jak nejlépe umíš a plně používej svůj rozum. A pak se rozhodni sám, zda chceš následovat Cestu, kterou nám naznačil Mistr.“ Tím Mistrem byl bezesporu Gautama Buddha. A také mnozí unitáři jej rádi citují, a to zejména proto, že buddhisté – stejně jako unitáři – se zabývají celým člověkem a jeho problémy, které musí být řešeny rozumně, nezaujatě.

„Sám konáš zlo“, říkal Buddha, „sám zkušeností poznáš jeho následky a sám se tedy musíš očistit. Nikdo nemůže očistit nebo spasit druhého.“ Tuto pravdu připomněl Buddha svým žákům těsně před svou smrtí: „Sami sobě buďte světlem, sami sobě útočištěm, držte se pravdy jako světla a jako svého útočiště. Nikde jinde nehledejte útočiště. Pilně pracujte na své spáse!“

Kdo kráčí Buddhovou cestou, stává se Bodhisattvou, tj. bytostí, která usiluje o dosažení stavu buddhovství v nesčetných znovuzrozeních, oddávajíce se nezištné službě svým bližním. Ne všichni unitáři přijímají toto buddhistické učení o znovuvtělování, i když také v jistém smyslu hovoří o spáse podmíněné životem oddaným službě bližním. Unitáři, stejně jako buddhisté, zdůrazňují důležitost konání dobrých skutků, a to nikoli pro skutky samé, ale pro lásku a úctu člověka k člověku.

Unitáři jsou většinou v podstatě svobodomyslnými křesťany a jako takoví mají mnoho společného s moderními buddhisty. Obojí ctí život jakožto takový a proto jsou v zásadě proti zabíjení i proti zlovolnému ubližování živým tvorům a bytostem. Obojí jsou si vědomi toho, že kdyby se Ježíš setkal s Buddhou, že by si velmi rozuměli. A mám za to, že by v dnešní době nad mnohými svými rádoby stoupenci zaplakali. Ptáte se snad proč? Protože ta mnohá staletí, která přešla po jejich fyzické smrti překryla jejich ryzí učení tak, že mnozí lidé je uctívají pouze svými slovy a nikoli skutky. Nezapomínejme na to!

(Použito citátů z článků dr. G. P. Malasekery z Colomba na Ceylonu „Buddha a jeho poselství“.)

 

 

 

Vojna a mír

V roce 1420 někteří náboženští blouznivci očekávali bezprostředně konec světa. Byly předpovězeny konkrétní dny jako určitě poslední. I přes několikeré odložení se konec jednoduše nekonal. Nezbylo než vzít režii konce starého a začátku světa nového do lidských rukou. V zájmu těchto vizí byla zničena a opuštěna mnohá česká města a vesnice a ideologií zpití a obluzení obyvatelé se houfně stěhovali do Tábora. Právě tam měli vyčkat a napomoci příchodu začátku božího království na zemi. Krásné ideje, ale jak nakonec všechno dopadalo a dopadlo známe z hodin dějepisu. Násilím šířená ideologie nemohla dlouhodobě uspět, zejména když se začala vzdalovat pravdě.

I v 21. století podléhá část populace neskutečným vidinám. K novému miléniu se upínaly naděje mnohých s přáním a očekáváním, že v dalších tisíciletích už nebudou žádné války. Změnily se formy vedení boje, ale násilí zůstává. Násilí zůstává dál v myslích lidí, i těch co tak vehementně demonstrují proti válce na náměstích. Kdo by se jen tak vzdával agresivity? Málokdo. Lidstvo se ani za několik tisíciletí příliš v oblasti etiky neposunulo, ani nepoučilo z dějin.

Nyní se schyluje k dalšímu válečnému konfliktu. Jistěže by bylo lepší dosáhnout řešení jinou cestou než použitím síly. Jsou však situace, kdy to jinak nejde. I velcí mistři Zenu i jiných duchovních škol Východu si cenili životů svých i svých žáků a vyvinuli za tím účelem různé systémy bojových umění, aby bylo možno s prázdnýma rukama efektivně čelit útoku i proti ozbrojené přesile. Z toho jednoznačně plyne, že ani duchovní člověk nemusí všechno trpně snášet, a že si nemusí nechat líbit proti němu namířené násilí. Když občas došlo v diskusích v jógaklubu nebo v Unitárii na téma sebeobrany, pak se ing. Jiří Elger jednoznačně stavěl za použití všech prostředků k odražení útoku ze strany zvířete či člověka, včetně mentálních schopností.

Když v září 2001 padla v New Yorku dvojčata světového obchodního centra, párkrát jsem zaslechl: „To mají za to!“ Ale za co, toť otázka? Za úspěšnost? Za ekonomiku? Za politiku? Za indiány či černochy? Američané zajisté nejsou andělé, ale ani Čechové jimi nejsou a hned tak nebudou. Stejně zavádějící může být snaha všechno vysvětlovat jen nepříznivou karmou z minulých dob. Vypadalo by to jako hra s jednou rozdanými kartami, přičemž se neuvažuje se svobodnou vůlí jedinců i skupin v kterémkoliv okamžiku existence. Dochází tak k paradoxním představám, že oběť si všechno zasloužila coby odčinění minulé karmické zátěže a agresor je pak považován za nástroj boží. A ono to tak vůbec nemusí být.

Budeme podporovat zploštělé, černobílé vidění, nebo přijmeme fakt, že realita je mnohovrstevnatá a velice pestrá? Člověk zajisté není ani zcela svobodnou bytostí, neboť se zaplétá a je ovlivňován především svou nevědomostí a svými touhami a připoutaností (viz učení Gautamy Buddhy), ale také není pouhou loutkou v režii nějaké vyšší bytosti. Agrese může být přeci zrovna tak aktem svobodné vůle agresora a bude jednou vyrovnána působením zákona karmy.

Nestává se, že by diktátoři a tyrani dobrovolně upustili od svých záměrů a jen tak bez boje vyklidili pole. Ne, ne. Ty je potřeba rázně a zavčas klepnout přes prsty. Spoléhat se na to, že se to vyřeší jaksi samo od sebe, nebo že to za nás udělají „ufouni“ nebo „vesmírní lidé“, co mají údajně střežit naši planetu, či podle jiných představ zástup archandělů, se mi jeví stejně nepodložené a spekulativní jako výše popsané očekávání našich předků ve středověku.

K zastavení rozpínavosti Hitlerovy mašinérie se musel spojit celý svět. Jak by to bylo asi dopadlo, kdyby se vyčkávalo a kdyby si Američané řekli, že se jich to vlastně vůbec netýká, když jsou za tou velkou louží?

Josef Hepp

 

Modlitba siouxských indiánů

veliký duchu,

jehož hlas je slyšen v tichosti,

jehož dech všemu dává život,

obracíme se k tobě

jako děti potřebující pomoc

tvé síly a moudrosti.

umožni nám,

abychom kráčejíce uprostřed krásy

v obyčejném viděli neobyčejné

u vědomí velikého přílivu

toho podivuhodného,

ve kterém jsme my

a vše ostatní

v pohybu.

 

 

Miloš Mikota:

Minulost, přítomnost a budoucnost

Vše na světě má svou minulost, přítomnost. Tak i náboženské organizace. Tak i NSČU.

Rád bych připomenul, že i náboženské organizace prožívají občas různá krizová období, ba i katastrofická.

První takovou katastrofou pro naši společnost bylo zatčení bratra dr. Norberta Čapka a jeho následná smrt v Dachau v roce 1942. Byl zde však bratr dr. Karel Hašpl a jeho spolupracovníci a naše činnost pokračovala dál, i když bylo třeba dbát velké opatrnosti, neboť jsme byli neustále sledováni. Jak v Protektorátu, tak i později po „únorových událostech“.

Po krátkém probuzení k radostnému svobodnému životu od roku 1945 do roku 1948 následovalo období komunistické, které znamenalo pohromu a katastrofu pro všechny tzv. „lidové demokracie“. Do těchto zemí proudila po válce materiální pomoc nejen z UNNRY, ale také z Unitářské pomocné služby. Generálním ředitelem této Unitarian Service Committee byl Američan Noel Field, který měl sídlo v Ženevě. Jeho bratr Hermann Field byl ředitelem USC ve Varšavě. Oba bratři se v roce 1949 domluvili, že se sejdou v Praze ke konzultaci o pokračování pomocné akce v lidových demokraciích – Polsku, Maďarsku a ČSR. K setkání už však nedošlo, protože Hermann byl zatčen na letišti ve Varšavě a Noel v Praze na Václavském náměstí sovětskou NKVD. Přijel jsem tehdy z Brna do Prahy a společně s bratrem dr. Hašplem jsme šli do hotelu, kde se měl ubytovat Noel Field. Tam jsme se dověděli, že „ten Američan odešel se dvěma pány na procházku“. Po šest let jsme jej neviděli. Noel Field byl vězněn od roku 1949 až do října roku 1954 v Budapešti a stejně i jeho manželka. USC byla prohlášena za americkou špionážní organizaci. Tím byla práce naší unitářské společnosti velmi ztížena. Doplatil na to jak bratr dr. Karel Hašpl, tak i člen našeho brněnského správního sboru JUDr. Bohumil Ečer, který v Brně přednášel na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Dr. Bohumil Ečer byl generálem justiční služby a bývalým ministrem v Benešově vládě, pověřený stíháním válečných zločinců. To vysvětluje, proč byl neustále sledován, až se jeho zdravotní stav zhoršil tak, že dostal infarkt. Vedl jsem obřad rozloučení v brněnském krematoriu, kterého se zúčastnila řada osobních přátel dr. Ečera, většinou bývalých sociálních demokratů. Příslušníci StB z balkonu krematoria vyfotografovali všechny řečníky – bývalé funkcionáře sociální demokracie i všechny přítomné a pak zabavili knihu kondolencí s podpisy kondolujících. Všichni byli vyslýcháni. Ti, kdož byli usvědčeni jako bývalí sociální demokraté, byli zatčeni a postaveni před soud jako „spiklenci proti komunistickému režimu“, připravující státní převrat. Prý chtěli dosadit do funkce prezidenta republiky dr. Ečera.

Také jsem byl zatčen a souzen pro spolupráci se sociálními demokraty za účelem svržení režimu a současně pro špionáž provozovanou pod vedením Noela Fielda. Vyšetřovací vazba trvala 17 měsíců. A když se konečně naše úřady dověděly, že Noel Field, který byl vězněn v Budapešti, byl rehabilitován a propuštěn na svobodu po zjištění, že jeho zatčení byl omyl a zvůle Beriových lidí, nebyl jsem odsouzen na 15 let, jak žádal prokurátor, ale „pouze“ na čtyři a půl roku.

Již po mém zatčení činnost v Brně začala ochabovat a po krátkém působení bratra reverenda Drahomila Špaleho, který náhle zemřel 23. září 1957 ve věku pouhých dvaceti pěti let a po odchodu prozatímního správce obce bratra Jarky do Ostravy, byla činnost v Brně nulová.

Teprve koncem roku 1966 byla z iniciativy bratra dr. Antropia a ÚSS ustavena laická skupina přednášejících s bratrem Bohumilem Houserem, ing. Jiřím Elgerem, Milošem Horkým, Tesou a Otakarem Vojkůvkovými a posléze rozšířena i o mou osobu, přestože jsem byl tehdy zařazen do průmyslu jako pomocný dělník. Stejně jako ostatní jsem přednášel jako laický kazatel (tedy bez platu).

Bratr Bohumil Houser a Otakar Vojkůvka vedli a cvičili skupiny jógy v jiných místnostech než kde se konala naše duchovní shromáždění, takže církevní odbor ministerstva kultury nám to nezakazoval, jak se stalo v pražské obci.

Získali jsme tehdy řadu nových členů a zájemců o naši činnost. Za daných poměrů se nám vedlo velmi dobře, i když jsme museli platit nájem za místnosti pro naše shromáždění. Po krátkou dobu nám Ústřední správní sbor na tyto výlohy poskytoval subvence. Poté došlo k vnitřní krizi v NSČU, když veškeré rozhodování o společnosti si usurpoval bývalý superintendent Vladimír Strejček, byly zastaveny i subvence naší obci. Ta doba byla velmi neblahá. Tzv. přeregistrací byly rozděleny obce na unitářské a univerzalistické, což je jasný protimluv, neboť právě v USA tvoří unitáři a univerzalisté jednu jedinou náboženskou společnost.

Nejsmutnějším bylo vylučování členů, což se nikdy nepraktikovalo - dle současné ústavy, ani těch předešlých, k takovému kroku neexistuje žádný právní podklad.

Nechci jít do detailů a setrvávat v minulosti. Rád bych vyjádřil svou hlubokou víru v unitářské principy a v jejich blahodárnou účinnost, když budou poctivě využívány v přítomnosti i budoucnosti. Věřím, že unitářství je náboženstvím zdravým a tvůrčím, náboženstvím, které nám pomáhá překonávat mnohé překážky i nesnáze, jež se nám staví do cesty.

Věřím, že unitářství vždy znamenalo a znamená tvůrčí jednotu, uplatňováním tolerance, snášenlivosti a spolupráce.

 

 

STŘÍPKY ZRCADLA PRAVDY

 

Kdo Boha mimo nitro hledá, najde všechno jiné, jen s Bohem se mine.

Moudrost Sufiů

Stvořil jsi nás pro sebe a naše srdce nemá klid, dokud nenajde klid u Tebe.

Sv. Augustin z Hippo

Radost, založená v životním ideálu, je ovocným stromem s hlubokými kořeny, který nese vždy čerstvé ovoce a stále svoji sílu z kořenů obnovuje.

N. F. Čapek

 

 

 

 

4/2003

 

Vážení a milí čtenáři!

Byl jsem požádán, abych připravil úvodník pro březnové číslo našeho Poutníka. Pro zdravotní potíže jsem to nestihl a jsem rád, že mohu tak učinit nyní, kdy již máme za sebou valnou hromadu. To mi umožňuje, abych pogratuloval svému nástupci ve funkci předsedy obce unitářů v Brně bratru PhDr. Borisi Merhautovi, kterého jsme si na valné hromadě zvolili a popřál mu hodně zdraví, vytrvalosti a úspěchů ve vedení MSS.

Zároveň bych rád poděkoval všem funkcionářům správního sboru, kteří společně se mnou řídili činnost OUB v letech 2001 až 2003 a zejména v době mého onemocnění mě plně zastupovali. Tato zkušenost mne také vedla k tomu, že jsem opakovaně navrhoval změnu v naší ústavě, a to v tom bodu, který dosud určuje funkční dobu předsedy místní obce na dva roky. Mám za to, a jsem o tom zcela přesvědčen, že by bylo vhodnější, aby se v obcích konaly volby správního sboru každým rokem, jak to bývalo v minulosti, s tím, že osvědčení funkcionáři mohou být voleni znovu.

Za rok to bude šedesát let, co jsem byl ustanoven duchovním pro Brno a pro další místa na Moravě, kde byly místní skupiny unitářů jak v Olomouci, tak v Ostravě. Členem NSČU jsem od roku 1924.

Později, když jsem obdržel stipendium v Oxfordu a v Chicagu, tak mne ve funkci duchovního zastupoval bratr dr. Karel Sekot a dlouholetou osvědčenou předsedkyní zde byla sestra Magda Doležalová, která se dožila téměř 98 let. Mohl bych vzpomínat na mnoho dalších členů, kteří tuto obec budovali. Mnozí již nejsou mezi námi, ale především bych rád poděkoval těm, co v posledních desetiletích spolupracovali s bratrem dr. Houserem, který byl dlouholetým předsedou a se sestrou rev. J. Plotěnou, která po mě nastoupila jako duchovní naší obce. Chtěl bych zdůraznit, že i když jsem byl předsedou, cítil jsem se spíše jako duchovní. Dovolte mi proto, abych připomněl několik základních myšlenek českého unitářství: Mějme více úcty k velikánům minulosti, více pozitivního myšlení v přítomnosti a více víry v poslání člověka v budoucnosti.

Unitáři nemají žádná dogmata, ale zdůrazňují určité zásady – na ty bychom neměli zapomínat, ale naopak pěstovat:

Zásadu pravdy a lásky, zásadu svobody svědomí a přesvědčení, zásadu snášenlivosti, zásadu odpouštění a soucítění, zásadu služby bližnímu. A také co nechceme, aby druzí nám činili, nečiňme ani my jim! Prokazujme tak neustále, že jsme unitáři a že úsilí Čapkovo, Hašplovo a dalších našich učitelů nebylo marné.

Bude se nám všem žít lépe, radostněji a šťastněji. Pokud budu moci, budu i nadále spolupracovat.

                                                      Váš bratr Miloš Mikota

                                                      reverend NSČU

 

UNITÁŘSTVÍ V DÁNSKU

Do Dánska přišlo unitářství z Norska. Přinesl je tam v devatenáctém století Kristofer Janson, unitářský duchovní, který vystudoval unitářskou teologii v USA. O unitářství se především zajímal Eduard Grieg i jeho manželka Nina. Další Dánové pak byli ovlivněni svými příbuznými usazenými v Anglii. První unitářská bohoslužba v Dánsku se uskutečnila v únoru roku 1900.

Po smrti svého manžela se Nina vrátila do Kodaně, kde ještě řadu let působila jako zpěvačka a koncertní pianistka. Většinu svého jmění věnovala pak na zakoupení varhan pro unitářský kostel, který byl dobudován v roce 1927.

Zatímco unitářství v Norsku se neudrželo převážně v důsledku rychlého vzrůstu humanismu, v Dánsku navzdory státní luteránské církvi se udrželo. V jedné době byly v Dánsku tři unitářské sbory. Dnes zůstal činný pouze jeden, který eviduje unitáře z celé země.

První unitářský duchovní v Dánsku Uffe Birkedal (1851 – 1931) byl liberálním teologem a tradičním křesťanským unitářem. Význačným a charismatickým vůdcem unitářů se stal duchovní Thorvald Kierkegaard (1918 – 1965). Stal se křesťanským unitářem ještě v době svého studia, ale později se přátelil s představiteli tzv. „spiritualistů“, od kterých převzal jistotu převtělování, tedy v reinkarnaci. Byl blízkým přítelem Mary Westenholzové, která byla první předsedkyní unitářského sboru v Dánsku. Po jeho smrti nastala krátká doba střídajících se duchovních, kteří byli spíše liberálními luterány než unitáři. To vedlo unitářský sbor nakonec k rozhodnutí stát se unitářským společenstvím bez duchovního. Místo duchovního vedli sbor volení laičtí vedoucí, čili prezidenti. Od roku 1971 je prezidentem dánských unitářů Preben Bovin.

Po tom, co kodaňský unitářský sbor byl tři čtvrtě století liberálním křesťanským sborem, stal se laickým společenstvím, ve kterém se střídaly různé alternativní ideologie.

V současné době se mnozí jeho členové hlásí k liberálnímu křesťanství, zatímco jiní vyznávají náboženský (zdůrazňuji náboženský) humanismus, agnosticismus, pantheismus aj. Jako jediný unitářský sbor v zemi podporuje různé odstíny unitářské teologie. Tento trend se zdá směřovat k širším perspektivám, ze kterých původní křesťanský směr stále více uniká. Zdůrazňuje se hodnota osobního růstu, jakož i osobní a globální zodpovědnost. Členové jsou povzbuzováni k tomu, aby se více učili vzájemnými styky s hostujícími kazateli, společnými debatami a kroužky. Jsou přesvědčeni, že jejich bývalý duchovní Thorvald Kierkegaard by s tím souhlasil a jistě by podporoval i vlivy východních náboženství, která propagují reinkarnaci v celém Dánsku. Hledání pravdy a smyslu života by nemělo být nikdy omezováno. Proto se v dánské unitářské literatuře zdůrazňuje, že „chce napomáhat individuálním věřícím rozšiřovat jejich osobní touhu po pravdě. A to liberálním náboženským vývojem.“ Dánští unitáři věří, že liberální, zodpovědný a svobodně věřící postoj možno rozvíjet v atmosféře otevřenosti a tolerance, a to v osobních setkáních a dialozích s jinými liberálními a svobodně věřícími.

Za tím účelem organizují nejen duchovní shromáždění, ale i pracovní a diskusní skupiny. Podporují i mezináboženský dialog a různé druhy humanitárních společenských aktivit.

Dánská unitářská asociace je plnoprávným členem Britského Generálního Shromáždění Unitářů a Svobodných Křesťanů. Byla mezi těmi prvními sbory, které se zasloužily o zřízení ICUU (Mezinárodního svazu unitářů a univerzalistů) a členem IARF (Mezinárodní asociace pro náboženskou svobodu) byla od roku 1900. Bližší informace můžete získat na internetu na adrese www.unitarisme.dk.

Z anglického textu přeložil M. Mikota.

 

Hazel Hendersonová:

Za horizontem globalizace

Utváření udržitelné globální ekonomiky.

Přeložil Jan Kroupa. Praha, DharmaGaia 2001. 135 stran. 99,- Kč.

Ekonomickou globalizací se nazývá vstup, rozvíjení a fungování nové informační sítě v kyber-prostoru, kde probíhají toky závratných 4 triliónů dolarů ročně. Je to nástroj, který umožňuje 40 000 nadnárodním společnostem s 25 000 filiálkami rozsetými po zeměkouli ke svému prospěchu kontrolovat 2/3 světového obchodu. Aby se tak dálo za kouřovou clonou, k tomu tzv. tlustí kocouři se závratnými příjmy potřebují poslušnou falangu drábů – konvenčních ekonomů, kteří provádějí své kejkle ke klamání veřejnosti pomocí zastaralého ukazatele HDP. Ten byl vynalezen za druhé světové války, kdy vše bylo zaměřeno na výrobu kulek, bomb, tanků a letadel. V časech totální války nemuseli ekonomové brát ohled na takové lapálie jako zdraví dětí, vzdělání občanů, budování infrastruktury, sociální sítě či ohled na životní prostředí.

Globalizace: dilema současnosti.

Proces globalizace má dva hnací motory: komunikační techniku, zkracující přesuny miliónů dolarů na setiny vteřiny, a patnáct let deregulace, privatizace, liberalizace kapitálových toků a rakovinný nárůst světového obchodu. Po rozpadu sovětského impéria tato vlna vyústila v tzv. Washingtonský konsensus, nadvládu americké ekonomické soustavy, kterou jen nakrátko otřese skandální pád gigantu Enron. K jeho podpoře přispívají ekonomické fakulty na obou březích Atlantiku. Vyškolených služebníků trhu jsou tisíce, avšak stále častěji se ozývají ojedinělé hlasy volající po radikální reformě.

Patrně nejvýstižněji to charakterizuje španělský sociolog Manuel Castels v třísvazkovém díle „Věk informací: ekonomie, společnost a kultura“ (1998), kde přesvědčivě ukazuje že nový obraz světa se formuje z interakce tří nezávislých procesů: revoluce v informatice, ekonomické krize jak kapitalismu, tak státem řízeného hospodářství, a konečně fenomenální nárůst neziskového sektoru NGO, sociálních, kulturních a ekologických hnutí, která se hlasitě a artikulovaně domáhají podílu na rozhodovacích procesech. Vzájemná interakce těchto tří činitelů vytváří tzv. společnost sítí – novou informační/globální ekonomiku a novou kyber-kulturu.

Washingtonský konsensus je uplatňován i v postkomunistických zemích, kde z něj tyjí mocné zájmové skupiny. I tam v příkrém rozporu se skutečnými potřebami sektor finančních služeb se zdevateronásobil na úkor investic do lidských zdrojů, do vzdělání, sociální infrastruktury a do úspor přírodních zdrojů. Finanční a podnikatelské kruhy získaly během deseti let obrovskou moc nad státními úředníky i volenými zástupci samospráv. Platné zákony jsou obcházeny a byznysu je dovoleno neplnit své povinnosti k veřejnosti v místech podnikání.

Big byznys sabotuje mezinárodní úmluvy o omezování znečišťování všech složek životního prostředí, smlouvy o právech zaměstnanců i o normách lidských práv. Jeho frontální útok, návrh Mnohostranné dohody o investicích (MAI) byl zastaven jen díky mobilizaci 560 občanských sdružení a NGO ze 68 zemí. Stejné úsilí byznys vyvinul za přesměrování dalšího kola vyjednávání v rámci Světové obchodní organizace (WTO), jejíž hlavní stan v New Yorku 11. září 2001 zničili islámští teroristé.

Od tržní ekonomiky k systémovému myšlení.

Proti drtivé většině konvenčních ekonomů ve službách Big byznysu se od 50. let zformovala hrstka rebelů jako Kapp, Boulding, Mishan, Ward s Hendersonovou. Ti navrhovali, aby jak účetnictví OSN, tak státní účty všech členských zemí zahrnovaly nehonorovanou práci, nezbytnou k provozování tradičního způsobu života v rodinách i komunitách. Přitom tato neplacená práce v zemích OECD představuje polovinu veškeré výroby a služeb a v rozvojových zemích odhady činí 60 až 65%. Přicházeli s návrhy, jak výstižněji měřit kvalitu života. Z alternativ k HDP jako Index fyzické kvality života (PQLI) se nejlépe ujal ISEW, index udržitelné hospodářské prosperity Dalyho a Cobba. Rebelové prosazovali, aby makroekonomie brala v úvahu hodnotu veřejných statků a služeb, které zvyšují kvalitu života jako bezpečnostní služby policie, hasičů, veřejných zdravotníků i agentur k ochraně životního prostředí a potravin, bez nichž by dnes žádná státní či městská správa nemohla fungovat.

New Economics Foundation (NEF).

Donedávna se rebelové scházeli jen ad hoc, příležitostně. Avšak r. 1996 po vzoru podnikatelských think-tanků ustavili Nadaci nové ekonomiky, která nevzývá neviditelnou ruku trhu, nýbrž bere ohled na lidi i na životní prostředí. V 7. roce trvání NEF dokázala, že je tou nejvýznamnější pokladnicí tvůrčích a originálních nápadů. NEF integruje výzkum, politiku, vzdělávání a ekologii s praktickou činností. Zasadila se o rozpracování lokálních i obecných ukazatelů trvale udržitelného rozvoje, byla hlavním iniciátorem Milostivého léta (Jubilee 2000), která prosadila návrhy na oddlužení nejchudších členských zemí OSN. V správní radě NEF zasedá plejáda „zelených“ ekonomů, politologů a futurologů, kteří pověřili Hendersonovou, aby sestavila dlouhodobý program NEF s podtitulem: Přetváření globální ekonomiky. Český překlad byl autorce slavnostně předán na Elektronické konferenci ekologických iniciativ Prahy, Brna a Olomouce v rámci Pátého Fora 2000 na Pražském hradě.

Přichází jako na zavolanou, protože každému občanovi dává možnost porovnat tento program, který je aplikován např. v Kanadě či Kostarice, s programem a sliby našich politických stran, ucházejících se o naši přízeň.

Dovídáme se nejen jak důležitý je multi disciplinární přístup, ale i o veledůležitosti zpětné vazby, kterou naši politici hrubě zanedbávají. Přetváření globální ekonomiky vyžaduje více průhlednosti, rovnosti a demokracie – zapojování do procesu více občanů, odborářů, zaměstnanců, marginalizovaných skupin chudých a menšin. Nenahraditelnou roli mají ekologické iniciativy, protože se opírají o širokou základnu odborníků nejrůznějších oborů a profesí. (V ČR v tomto směru vede STUŽ.) Když dávají hlavy dohromady k formulaci svých Stanovisek, bývají objektivnější a kvalifikovanější než expertízy hmotně zainteresovaných vládních, náhodně zvolených expertů. Jsou kompetentnější než politici se svými houfy expertů zformovat úkoly na všech sedmi úrovních globalizace, kdy normy chování se odvozují od ekologické etiky (eko-etiky).

1. úroveň: globální řídící mechanismy.

Fakt, že planeta Země je nebezpečně přelidněná mj. potvrzuje i jednotná metoda tzv. analýzy ekologické stopy, kterou objevili v Kanadě M. Wackernagel a W. Rees. Přemnožení lidstva má tak ničivý dopad na globální ekosystém Země, že nápravu nutno hledat v OSN. AGENDA 21, která byla přijatá na summitu v Riu r 1992, je věrohodným akčním plánem, ale její plnění se bohužel opožďuje. Nástroji OSN měly být původně Světová banka, Mezinárodní měnový fond a GATT – Všeobecná dohoda o obchodu a clech. Všechny tyto instituce se vymkly kontrole OSN. GATT, původně orgán OSN, se transformoval do dnešní zcela nezávislé WTO – Světové obchodní organizace, bezostyšně hájící a rozšiřující zájmy Big byznysu. Například UNEP je pod palbou WTO díky úspěšnému ekologickému monitoringu. Podobně orgán OSN Světová zdravotnická organizace (WHO) bojuje s farmaceutickým průmyslem a výrobci nákladné lékařské techniky o koncepci všeobecné zdravotní péče.

2. úroveň: mezinárodní systém.

Klasický liberalismus slepě spoléhá na autokorekci cen trhem. Ale ve skutečnosti podporuje deformaci cen, především přírodních zdrojů a energie. Do cen nutno započítávat ekologické a sociální náklady. Elektronické přelévání kapitálu nutno zdanit aspoň jednou tisícinou procenta, jak navrhují profesor ekonomie Tobin (1974) a L. Summers (1989) z MIT. Tobinova daň by vynesla ročně 100 – 200 miliard dolarů do pokladny OSN.

3. úroveň: národní/státní systém.

Agenda 21 dobře, ale nerovnoměrně funguje na úrovni měst a obcí. Další summity byly o potravinách a výživě, bydlení, rozvoji měst, chudobě, nezaměstnanosti, marginalizovaných menšinách a lidských právech. Tobinova daň by obohatila státní pokladny úhrnem o 3 miliardy dolarů ročně.

4. úroveň: nátlak na přímou odpovědnost firem.

Radikálních reforem je třeba v právních a daňových soustavách, ale i v stanovách firem. Ty nadále nemohou být odpovědné jen akcionářům, nýbrž i občanům regionů, kde působí. Slibně se rozvíjí švédský model Přírodní krok a dánský model průmyslové ekologie, napodobující tak úsporné přírodní soustavy.

5. úroveň: oblastní a lokální systémy.

Desítky měst jako Brémy, Hamburg a Weinheim v Německu, Buritiba v Brazílii (či Svitavy a Kladno v ČR) se staly modely novátorského přetváření měst k udržitelnosti. Dánská a nizozemská města zdarma či za režii půjčují jízdní kola. Zavádí se separování a recyklace odpadu, alternativní zdroje energie, zpracování fekálií na hnojivo. Šíří se LETS – lokální soustavy výměny služeb a zboží (v ČR např. Agentura Gaia v Praze).

6. úroveň: občanská společnost.

Pro udržitelný rozvoj jsou nepostradatelné NGO – třetí sektor občanských iniciativ. Jsou vybaveny specifickou odborností a nejsou závislé ani na vládách, ani na trzích či firmách (kromě pseudo-NGO typu Jihočeských taťků, nástroje ČEZ). Vážnou překážkou jsou mediální imperia magnátů typu Berlusconiho či Železného, jejichž televizní kanály žijí m. j. z reklamy zdraví poškozujících produktů jako cigaret a alkoholu, podporující plýtvavý a prestižní konzum. Ohniskem NGO musí být nejen veřejné protesty, ale především navrhování alternativních politik, skromnějšího životního stylu, nabízení kritiky konzumní kultury a nových vizí a scénářů možné budoucnosti.

Hendersonová, žačka britského „zeleného“ ekonoma německého původu Fritze Schumachera, není graduovaná ekonomka. Prostudovala si však obor tak důkladně, že kdykoliv dochází ke střetu, potírá konvenční ekonomy jejich zbraněmi jako husité křižáky u Domažlic. Poradila prezidentu Clintonovi, jak zlikvidovat astronomický schodek rozpočtu po Reganovi započítáním mezi aktiva federálně financované stavby přehrad, mostů, národních prků, atd. Má otevřené dveře do podnikatelských kruhů, které pochopily, že na ekologizaci národního hospodářství mohou vydělat. Její podnětné komentáře distribuuje římský Interpress Servis do 400 periodik v 27 jazycích  kromě USA, kde tisk je v rukou odpůrců jejího způsobu myšlení. Z jejích pěti knih největší ohlas měly Politika solárního věku (1981) a Budování světa, kde nikdo neprohrává (1996). Je členkou exekutivy Worldwatch Institutu a zasedá v mnoha poradních sborech. Nejvyššího uznání se jí dostalo už r 1996, kdy získala Cenu globálního občana. O její pozvání do Prahy na Forum 2000, kde se uplatnila ve správní radě, byla svedena s obhájci status quo lítá bitva. Při neúčasti 14 dalajlámy na 5. Foru byla nám tak milá Hazel nejvýznamnější osobností tohoto setkání.

PhDr. Boris Merhaut

Daniel Novotný:

Ateista

Ať Nebe žhne či láteří

                   Jedna věc je jistá

                   Bůh, co v sebe nevěří

                                      To je ateista

 

 

 

Miloš Mikota:

MŮJ ŽIVOT

Narodil jsem se 5. 4. 1919 v Praze 10 – Karlíně. Pokřtěn jsem byl v tamním římskokatolickém kostele, protože má rodina v té době, jako většina ostatních, byla v římskokatolické církvi.

Rodiče však záhy z této církve vystoupili a zaměřili se na některou protestantskou církev, která by lépe odpovídala duchu nově vzniklé Československé republice. Byla tu nová církev Československá, kterou založil dr. Karel Farský. Ale osud tomu chtěl, že v témže domě, kde jsme v Karlíně bydleli, bydlel také spolupracovník bratra dr. Norberta Čapka bratr Václav Žižka, který se později stal unitářským duchovním v Plzni. A ten naši rodinu přivedl do Společnosti svobodného bratrství, které založil bratr Čapek jako předvoj českého unitářství. Dr. Čapek zřídil na pražském Žofíně Nedělní školu rozdělenou podle amerického způsobu na kroužky pro děti dle jejich věku.

Absolvoval jsem jedenáct takových kroužků od svých 4 let a v patnácti letech jsem již vypomáhal jako pomocník ve vedení některých nižších kroužků. Stojí za zmínku, že v NŠ SSB bylo více jak 100 dětí a dospělých bylo také hodně, o čemž svědčí dobové fotografie, na kterých nechybějí moji rodiče. Čapkovy proslovy i jeho spolupracovníků se konaly v různých pražských sálech, na Slovanském ostrově, na Žofíně, v Hajnovce, ale i v Mikulášském kostele na Staroměstském náměstí. To, že bratr dr. Čapek a jeho spolupracovníci získali dům v Karlově ulici a k tomu ještě dva další v Anenské na zbourání, to byla velká výhra, neboť je to ve středu města. S finanční pomocí anglických a amerických unitářů, ale také ze sbírek od členů SSB byl vybudován moderní komplex propojující ulici Karlovu s Anenskou.

Od roku 1932 se stal sídlem NSČU a dnes po 70 letech potřebuje značné náklady na opravy rozvodů vody, elektřiny i kanalizace. Z běžného nájmu obyvatel domu by se to neuhradilo, proto je velký sál stále pronajímán divadlu a malý sál se pronajímá občas. Kanceláře ústředí NSČU i místnosti, které využívá pražská obec jsou v paláci na Karlově ulici. Jeho ztráta, která nám už několikrát hrozila, by byla velkou katastrofou pro celou společnost.

Můj život byl spojen s tímto domem po mnoho let. Zpočátku sám žákem NŠ a později učitelem, potom jako vedoucí Unitářské mládeže po řadu let od roku 1943 a konečně i jako asistent bratra dr. Hašpla, když byl bratr dr. N. F. Čapek zatčen gestapem a odvezen do Dachau, kde byl umučen. To je velmi smutná část historie naší náboženské společnosti, kterou jsme přežili jen díky dobré spolupráci a uvědomělého cítění všech členů. Dr. Hašpl převzal po bratru Čapkovi vedení unitářského semináře, kde se vychovávali další spolupracovníci pro vedení mládeže, Nedělní školy, vyučování náboženství a pro funkci duchovní. Tak jsem se vzdal kariéry u firmy Industra a. s., kde jsem pracoval po maturitě tři roky a stal jsem se v roce 1942 zaměstnancem NSČU jako pomocný duchovní a učitel náboženství. Vyučoval jsem náboženství (unitářské) na školách v Praze a v Plzni. Univerzity tehdy byly zavřeny až v roce 1945 jsem se mohl přihlásit na filozofickou fakultu. Byli jsme šťastní, že je konec války, ale radost nám kalilo potvrzení zprávy o smrti bratra Čapka v koncentráku.

Jelikož mne bratr Hašpl ordinoval na duchovního a poslal do Brna, přešel jsem z univerzity Karlovy na Masarykovu, kde jsem pokračoval ve studiu, a to s přerušením na dva roky, kdy jsem dostal stipendium na unitářskou Meadville Theological School v Chicagu a na Manchester Unitarian College v Oxfordu. Tak se stalo, že jsem se z demokratické ciziny vrátil do komunistické ČSR v létě roku 1948 a niž bych si to plně uvědomil, stal jsem se podezřelým ze špionáže a byl jsem sledován. Také jsem krátkou dobu pracoval jako tajemník dr. Johna Lathropa, ředitele Unitářské pomocné služby (Unitarian Service Committee) v ČSR. Nebezpečí pro mne vzrostlo, když generální ředitel USC Noel Field, sídlící v Ženevě, byl při své návštěvě Prahy v roce 1949 zatčen NKVD a odvlečen do vězení v Budapešti. V té době jsem působil v Brně, byl jsem již ženatý a měli jsme dceru Zoju.

Členem brněnské obce a jedním z přednášejících na našich duchovních shro­mážděních byl tehdy i dr. Bohumil Ečer, blízký spolupracovník dr. Eduarda Beneše a člen Mezinárodního soudu, který soudil válečné zločince. Zjistili jsme, že na naše shromáždění docházejí tajní policisté.

Když dr. Ečer zemřel, konal se v brněnském krematoriu obřad a řada účastníků pohřbu byla brzy poté zatčena. Mezi zatčenými jsem byl i já. Měl jsem vysvětlit svou „špiónskou“ činnost s Noelem Fieldem a dalšími Američany. Sice jsem se k ničemu nedoznal, ale přesto jsem byl odsouzen na 4 a ½ roku. Ve vězení jsem byl ještě poté, co údajní američtí špióni Noel Field, jeho žena a jeho bratr Herrmann Field byli z budapešťského vězení propuštěni. Musel jsem zažádat o revizi procesu. Nebylo mi sice zcela vyhověno, ale byl jsem částečně rehabilitován a po propuštění jsem mohl zastávat pouze podřadnou práci. Tu jsem dostal v 1. brněnské strojírně, kde jsem začínal jako pomocný dělník. Můj první plat nepřesahoval 800 korun měsíčně. Všude se však najdou dobří lidé a dílovedoucí mi umožnil účast na různých kurzech a školeních, takže jsem to dotáhl na plánovače a v době „pražského jara“ jsem odešel do cementárny v Mokré, kde jsem na základě svých vysvědčení ze školení zastával místo referenta pro vynálezy a zlepšovací návrhy. Pokud byl ředitelem cementárny ne-komunista, mohl jsem vyučovat zájemce z řad zaměstnanců cementárny v několika kroužcích angličtinu. Tím jsem si vylepšoval svůj nevelký plat. Netrvalo to dlouho, bezpartijní ředitel musel odejít a na jeho místo byl jmenován soudruh, který se právě vrátil z Mongolska a hodiny angličtiny okamžitě zakázal. Situace se změnila až po několika letech, kdy spřátelené arabské země jako Egypt, Irák a Írán požadovaly odborníky cementáře na výpomoc a ti museli ovládat angličtinu. Týž „soudruh ředitel“ si mne zavolal a přímo nařídil obnovit kurzy angličtiny, ale jen pro vybrané pracovníky, kteří pojedou vypomáhat do už zmíněných zemí. Díky tomu vzrostl můj plat na 1950 korun, ale peníze nebyly nikdy pro mne těmi nejvyššími hodnotami. K tomu nejdůležitějšímu počítám porozumění, toleranci, spolupráci i lásku k těm, kteří s námi žijí v rodině i ve společenství. Unitářství mi dalo hodně. Dalo mi základ již v Nedělní škole NSČU. Hodně mi dalo vzdělání na vysokých školách v USA a v Anglii.

Vzpomínám také na to, že v cementárně jsem se seznámil s bratrem Josefem Heppem a přivedl jej do Unitárie. Dnes působí ve funkci tajemníka OUB a také redaktora našeho časopisu Poutník.

Často jsem se účastnil sám nebo s bratrem dr. Kafkou, který byl po bratru Hašplovi hlavním duchovním v Praze, teologických seminářů v západních zemích, ale i v Maďarsku a v Rumunsku, kde všude mají unitáři vysoká učení. V Manchester College Oxford jsem se například zúčastnil konference na téma „Veritas – Libertas – Pietas“ (pravdivost, svoboda, zbožnost).

Zajímavou a poučnou byla přednáška profesora dr. E. K. Webba na téma „A největší z nich je svoboda“. To bylo pro mne úplné zjevení, protože v té době jsme svobodu doma neměli. Později jsem však přišel na to, že svoboda sama o sobě nestačí, že kromě svobody tu musí být také zodpovědnost. Svoboda bez zodpovědnosti přináší často zmatek, uvolnění mravů a může být i duchovnímu společenství na škodu. To je i mé porozumění podobenství o hřivnách. Tou důležitou hřivnou je právě zodpovědnost, která bdí nad péčí o lidské potřeby. A tuto zodpovědnost mají všichni členové našich správních sborů, ať místních i toho nejvyššího, který stojí v čele naší náboženské společnosti.

Byly doby, kdy se vedení naší náboženské společnosti zmocnili lidé chamtiví a nezodpovědní. Ta doba je naštěstí již za námi, ale neměli bychom zapomenout na chyby, kterých jsme se dopustili. Nikdy nesmíme připustit, aby se v našich obcích objevily nežádoucí tendence rozdělovat členy na unitáře a univerzalisty, jakoby se tyto dva pojmy vylučovaly. (Mnohokrát jsem připomínal, že v USA se organizace unitářů a univerzalistů spojily právě proto, že mají společné učení a cíle.)

Dlouhá léta od začátku 20. století byly unitářské církve a náboženské společnosti členy IARF (International Asociation for Religious Freedom – Mezinárodní společnost pro náboženskou svobodu, kterou založili unitáři, ale přijímali za členy i neunitářské náboženské organizace, které mají stejné nedogmatické učení jako unitáři, například Náboženská společnost Rissho-kosei-kai v Japonsku, která dokázala zorganizovat jeden z nejúspěšnějších kongresů IARF.)

I když unitáři zůstávají členy IARF, založili si svou vlastní celosvětovou organizaci, nazvanou ICUU (International Council of Unitarians and Universalists – Mezinárodní rada unitářů a univerzalistů) a to v Essexu, stát Massachusets, USA. Našimi delegáty na této události byli tehdy manželé Starostovi. Mám za to, že ta spojka „a“ by neměla být pokládána za nejdůležitější, ale spíše jen za důkaz o tom, že tyto dvě náboženské organizace v USA se spojily.

Jako dlouholetý funkcionář NSČU, který se zúčastnil řady světových unitářských konferencí a kongresů, vím, že se mohou občas vyskytnout i problémy, ale problémy vytvářejí lidé a ti je mohou a musí také řešit a odstraňovat.

Ze zkušenosti vím, že v českém unitářství dlouho převládaly důrazy vycházející z ideologie liberálního křesťanství, při čemž byly uznávány prvky biblického kriticismu. Koncem minulého století se stále víc a více uplatňoval směr eklektistický, který přijímal některé modernější prvky buddhismu i jiných světových náboženských směrů při zachování základních pozitivních principů unitářství Čapkova a Hašplova zaměření.

Budoucnost unitářství podle mne nespočívá v dogmatizující individualizaci, nýbrž v rozumné harmonizaci pokrokových prvků v náboženství, které lze sladit jedině při důsledném zachovávání unitářských principů tolerance, porozumění a uvědomělé spolupráce. K tomu chci i nadále, pokud mé síly budou stačit, přispívat.

 

 

Ing. Rostislav Havránek:

MORFICKÁ POLE

Než se budu zabývat teorií morfických polí, chci se zmínit o autorovi této teorie dr. Rupertu Sheldrakovi.

Je to anglický biochemik, který se již během studia v Cambridgi zabýval indickou filozofií a po promoci odešel do Indie. Rozhovory s hinduistickými učiteli mu pomáhaly nalézt odpovědi na mnohé problémy.

V roce 1981 vydal Sheldrake knihu Tvořivé universum. Jedni ji označili za ‚knihu nejvhodnější ke spálení‘, jiní jako ‚jeden z nejdůležitějších vědeckých výzkumů o povaze biologické a fyzikální skutečnosti‘. Rupert Sheldrake ve své práci zformuloval jeden z nejvýznamnějších přínosů k holistickému pojetí světa: „V každém organismu a kolem něho existuje morfogenetické pole, stejně jako v magnetu a kolem magnetu existuje pole magnetické.“

V tomto článku vycházím ze Sheldrakovy knihy Tao přírody. Sheldrake zde uvádí na str. 91 tři teorie života a přírody: vitalismus, mechanistickou teorii a holistickou neboli systémovou teorii.

Vitalismus omezil život na biologické organismy.

Mechanistická teorie považuje organismy za biologické ‚stroje‘ ovládané pouze přírodními zákony platnými v oblasti fyziky a chemie.

Holistická (systémová) teorie považuje celou přírodu za živou. Z tohoto pohledu jsou svou podstatou i krystaly, molekuly a atomy ‚živými organismy‘ a jak ukázala moderní fyzika jsou aktivními strukturami uvnitř fyzikálních polí.

Z této hypotézy vychází formulace ‚formativní příčinnosti‘, jejíž podstatou je (str. 102), „že samoregulující se systémy na všech úrovních složitosti – molekul, krystalů, buněk, organismů a také společenství organismů – jsou řízeny ‚morfickými poli‘. Jedním druhem morfických polí jsou ‚morfogenetická pole‘, která se týkají vývoje a udržování těl organismů. Způsob, jakým dřívější molekuly látek nebo organismů ovlivňují morfická pole současných subjektů, závisí na procesu ‚morfické rezonance‘. Je to vliv podobnosti v prostoru a čase. Morfická rezonance se nezeslabuje se vzdáleností. Neobsahuje přenos energie, ale informace!

Tato hypotéza se sice zdá kontroverzní, ale je experimentálně ověřená. Nové sloučeniny obecně těžko krystalizují. Někdy to trvá týdny i měsíce, než se krystaly v roztoku vytvoří. Když pak látka opět krystalizuje – a to kdekoli na světě – mají krystaly sklon vytvářet se mnohem snadněji. (Oblíbeným vysvětlením chemiků bývá, že jsou částečky krystalů přenášeny na těle nebo oblečení cestujících chemiků nebo rozfoukávány jako mikroskopické částice.)

Jde však o projev ‚formativní příčinnosti‘ v morfickém poli.

V oblasti biologické morfogeneze existuje již také důkaz z experimentů s ovocnou muškou, že se tyto mušky skutečně vyvíjejí s větší pravděpodobností abnormálně poté, co se to již jiným stalo.

Z tohoto pohledu živé organismy nedědí pouze geny, ale také morfická pole. Geny jsou předávány materiálně z předchůdců organismů a umožňují jim vytvářet patřičné druhy bílkovinných molekul.

Morfická pole jsou předávána nemateriálně morfickými rezonancemi a to nejen od přímých předchůdců, ale i od jiných členů daného druhu. Vyvíjející se organismus se naladí na morfické pole svého druhu a tak přebírá poznatky ze sdílené nebo kolektivní paměti.“

Jde tedy v podstatě o přenesení poznatků, s nimiž jsme se seznámili v přednášce o transpersonální psychologii, z oblasti tvora ‚homo sapiens‘ na veškeré organismy a dokonce i na neživou hmotu.

Dále hovoří Sheldrake o „tajemství instinktu, paměti a sociální organizace“ (str. 105 – volná citace): „Instinktivní chování má tentýž holistický, účelový charakter jako morfogeneze. Samička bahenní vosy staví podzemní hnízdo, vnitřní stěny pokryje bahnem a postaví dlouhou trubku s trychtýřem nad vchodem. Účelem je odpuzení parazitických vos, které se nemohou uchytit na hladkém vnitřku trychtýře. Vajíčka naklade vosa na konci hnízda a zásobí je paralyzovanými housenkami. Nakonec zalepí otvor na úrovni země bahnem, zničí pečlivě vytvořený trychtýř a rozptýlí zbytky. Vše udělá instinktivně, aniž by se to učila od jiných vos.

Instinkty jsou návyky chování druhů, závisejí na kolektivní podvědomé paměti, odvozené z morfických rezonancí.

Přijmeme-li některý z členů druhu nějaký nový druh chování, pak se ostatní členové druhu ‚učí‘ tutéž věc mnohem rychleji, dokonce bez jakýchkoli známých komunikačních prostředků. Naučí-li se laboratorní krysy nový trik v Americe, mají krysy v laboratořích kdekoli jinde sklon, naučit se jej rychleji. Existují experimentální důkazy tohoto jevu. (Např. japonský experiment s opicemi a bramborami.)

Mechanistické teorie paměti předpokládají, že paměť závisí jen na materiálních paměťových stopách uložených v nervovém systému. Hypotéza formativní příčinnosti naznačuje, že paměť je spíše závislá na morfických rezonancích, než na materiálních paměťových záznamech.

Individuální paměť a schopnosti učení jsou situovány na pozadí kolektivní paměti vrozené morfickými rezonancemi od předchozích členů druhu. Pokud jde o člověka, objevuje se tato koncepce v Jungově teorii ‚kolektivního nevědomí‘. Hypotéza morfické rezonance umožňuje vidět tento jev nejen u člověka, ale jako aspekt mnohem obecnějšího procesu, kterým jsou v přírodě návyky předávány dál.

Společenství termitů, mravenců, vos a včel mohou obsahovat tisíce i miliony jedinců. Mohou stavět velká propracovaná hnízda a nohou mít složitou dělbu pracovních činností. Z holistické perspektivy jsou jejich organizační principy vysvětlovány v neurčitých pojmech jako ‚vlastnosti systémů‘ nebo ‚samo-organizující se prototypy informace‘. Měly by být považovány za morfická pole.

Organizace hmyzích kolonií má, kromě podivuhodné organizace, další ‚tajemné‘ rysy. Např. přírodovědec při výzkumu termitů zjistil, že jsou schopni opravit poškozené termitiště přestavěním tunelů a oblouků tak, že pracují z obou stran trhliny, a setkávají se přesně uprostřed, i když jsou slepí. Nelze uniknout závěru, že někde existuje předem ‚vymyšlený‘ plán, který termiti pouze plní…

Takový plán by mohl existovat v morfickém poli kolonie jako celku. V morfické rezonanci by mohla být obsažena kolektivní paměť všech podobných termitích kolonií v minulosti“

V další části knihy, kde se Sheldrake zabývá problematikou kosmického vývoje, říká (str. 115): „Přitažlivou stránkou moderní teorie je potvrzení tvořivosti Vesmíru. Tvořivý proces se objevil nejen tehdy dávno v mytické době jeho počátků. Od té doby pokračoval a stále pokračuje i dnes. Tato vize podporuje naše současné zaujetí pro inovace, změnu a vývoj. Můžeme tak zakoušet lidskou tvořivost jako součást kosmického tvořivého procesu.“

Tolik ke knize Ruperta Sheldraka. Zamysleme se ještě nad tím, co lze z jeho myšlenek aplikovat na dění v současné lidské společnosti. Uvažoval jsem o energeticko-informačních mikroklimatech. Z nich se tvoří energo-informační makro­klima Země – morfogenetická pole (ono Jungovo a Grofovo‚ kolektivní nevědomí‘) – informační pole, v nichž se zakódovávají všechny naše myšlenky a činy, jež utvářejí jejich charakter, který pak zpětně ovlivňuje myšlení i jednání lidí.

Morfogenetické pole lidstva má kladné i záporné stránky. Kladné se projevují v nesmírném rozvoji vědění a zřejmě ovlivňují i rozsah schopností dětí, pro nás ‚starší‘ až nepochopitelný, zvládat počítače i ‚mailovat‘ na internetu. Záporné tkví v zamoření makroklimatu Země nejen negativními vlivy generovanými válkami, vraždami, utrpením lidí umírajících hladem, ale i závistí, nenávistí, prosazováním různých osobních, nacionálních, sektářských a jiných negativních názorů a zájmů, jakož i bezohlednou honbou za penězi a osobním prospěchem.

Zakončím citátem: „Lidstvo i planeta Země jsou na křižovatce dějin. Ještě nikdy nebylo tolik předpokladů k jejich harmonickému rozvoji – a současně jen málo schází k jejich pádu do totální zkázy!“

 

 

 

SKUPINOVÁ CVIČENÍ RELAXACE A KONCENTRACE

(dle autora Základů jógy Rammurti S. Mishry, M. A., M. D.)

Sedíme v pohodlné pozici (kdo neovládá padmásan a nevydrží v sedu na patách, může sedět na židli, ovšem bez toho že by se opíral zády, nohy pak spočívají chodidly na zemi, ruce jsou volně položeny na kolenou).

Zavřeme oči a představujeme si, že vedeme svou mysl ze tmy do světla. Vedeme svou mysl z bytí nižšího do bytí vyššího. Vedeme svou mysl od smrti, nemocí a utrpení k nesmrtelnosti. Vedeme svou mysl od života neskutečného do života skutečného.

Uvolňujeme celé tělo. Opakujeme si v duchu: Uvolňuji celé své tělo – celé mé tělo se uvolňuje. Opakujeme několikrát, nejméně třikrát.

Vyciťujeme tep svého srdce v každé části svého těla. Vyciťujeme pozorně pulsaci ve své hrudi, vdechujeme a zadržujeme dech – několikrát nenásilně.

S každým vdechem se celé naše tělo magnetizuje, všechny údy se uvolňují a mysl se probouzí. Po zadržení dechu vydechujeme. To opakujeme několikrát, až pociťujeme že celé tělo je uvolněné, zmagnetizované a naplněné elektromagnetickou pulsací. Ohromný oceán magnetismu nás obklopuje a vtahuje do vesmírného univerzálního magnetismu… jeho síla vzrůstá, ztrácíte vědomí svého tělesného bytí a ztotožňujete se s Podstatou Veškerenstva, s Nejvyšším Vědomím, pociťujete v sobě celý vesmír. Dříve jste kladli důraz na své tělesné pocity, nyní však pociťujete jednotu s celým vesmírem.

Jste naplnění nesmírným blahem. Radujete se ze svého skutečného Života, ze svého Bytí, ze své existence, jejíž podstata je zároveň podstatou Boží. Toto ještě zesílíte společným recitováním božského slova ÓM a Šanti Óm!

Nechť všechny bytosti, se kterými se setkáte, jsou osvobozeny od nemocí a utrpení, nechť všichni jsou zdrávi a šťastni.

Říkejte si v duchu: Netoužím po bohatství, ale toužím po štěstí pro všechny bytosti. Nechť všechny bytosti, se kterými se setkám, jsou osvobozeni od nemocí a utrpení a žijí šťastně.

Nechť jsem dost silný(á) a uvědomělý(á), abych toto nejvyšší duchovní poznání mohl(a) šířit ve svém okolí, aby co nejvíce lidí bylo osvobozeno od utrpení a od bolestí, způsobované lidskou nevědomostí a zejména lidským sobectvím.

Nechť sobectví a lidská pýcha ustupují z našeho společenství, ve kterém chceme pěstovat pozitivní víru, která má moc ochraňovat ty, kteří ji uplatňují ve svém životě. Kéž se tak stane.

ÓM-ŠANTI-ÓM!

 Inspirován dílem Rammurti S. Mishrou, MA., MD. pro meditační kroužek obce unitářů v Brně připravil rev. Miloš Mikota.

 

 

 

UVAŽOVÁNÍ O HŘIVNÁCH

O hřivnách se hovoří v jednom biblickém podobenství a týká se správného využívání darovaných prostředků. Ten příběh je pro čtenáře bible asi známý, ale je každému známo, co tím vlastně chtěl Ježíš říci? Při zběžném přečtení by se mohlo zdát, že mluví pouze o lidské pohodlnosti a lenosti. Případně o nevyužívání prostředků jako takových. Ale myslím si, že Ježíš naráží na daleko hlubší a důležitější věc. Za krále si zkusme dosadit Boha. Bůh také dává určitý dar, i když je zcela nehmotný a neviditelný.

Člověk dostal do vínku svou mysl a chci se zabývat otázkou, jak využívá tohoto daru a jak na něj vůbec nahlíží. Je si vůbec vědom, že by mysl mohla být darem? Tak tedy - využíváme svou mysl dobře a správně? Nebo je tou příslovečnou zakopávanou a tudíž nesprávně využívanou hřivnou? Kdo je pánem a kdo sluhou? Vládne nám mysl, je naše mysl zcela mimo naši kontrolu, nebo jsme to skutečně my, kdo ovládáme svou mysl? Je to otázka přímo do pranice! A dá se předpokládat, že bohužel většina lidí nevyužívá svou mysl správně.

Podle čeho tak soudím? Podle okřídlené průpovídky, že myšlení bolí. Asi každý z nás ji slýchával ve školních lavicích. K myšlení, tedy k řízenému myšlení se musíme nutit. Ke studiu čehokoliv je potřeba myšlení, neboť bez myšlení neobjevíme důležité souvislosti! Platí to i o studiu filozofie. Nemáme-li k filozofii žádný vztah, půjde nám studium jako psovi pastva.

Proč bychom ale měli něco studovat, když je tak příjemné oddat se nicnedělání, alespoň po namáhavé šichtě v dílně či kanceláři. A jsme u toho – mysl, svůj intelekt využíváme k vydělávání peněz, případně k uspokojování svých potřeb v koníčcích a zájmech. K čemu potřebujeme nějakou filozofii? Málokomu dochází jedno – že filozofie (náboženství, mystika, jóga) je důležitá ke šťastnému žití.

Jestliže se oddáváme sladkému nicnedělání, má i naše mysl „volno“ a nedá se hovořit o nějaké kontrole, nedá se hovořit o nějaké koncentraci, o nějakém správném využívání. Mysl je pak pánem. Když je mysl pánem, musíme být zákonitě jejím otrokem. Musíme být v jejím vleku. Mysl si přede neužitečné myšlenky a představy. Nejen neužitečné, mnohdy zhoubné. Zhoubné nejen pro toho, kdo se zabývá takovými myšlenkami, ale i pro jeho okolí. Jestliže někdo podléhá představám, že je smolař, že je nešika, že je prostě k ničemu, že je zbytečný, jedná se o destruktivní myšlenky, zhoubné nejen pro dotyčného jedince, ale i pro jeho okolí.

Mysl může být tvůrčí a tvořivá, ale k tomu je potřeba ji úsilím přivést, nebo může zůstat nevyužívaná – tudíž je v tom příměru právě tou zakopanou hřivnou. Mysl může být zdrojem jak požehnání a dobra, tak ale i bídy a utrpení. Záleží na tom, jak se s ní zachází a jakým myšlenkám a představám se ponechává prostor. Dobré myšlenky budou přinášet dobro, negativní myšlenky budou zdrojem utrpení. Co může přinášet nenávist, zášť, strach, pochybnosti,…? Jde tedy o žádoucí změnu zaběhaného způsobu myšlení a cítění, neboť na co myslíme, na co se soustředíme, čemu věříme, na co se zaměřujeme, čemu dáváme ve své mysli prostor - to narůstá, sílí, a to - byť nechtěně - ale přesto posilujeme!

O hřivnách se však dá uvažovat i v jiných souvislostech. Jedna alespoň trochu probuzená mysl je dobrá, ale lepší jsou dvě! A ještě lepší by bylo, když by takovéto dvě mysli mohly spolupracovat. Synergie neznamená totiž součet, ale násobení! O spolupráci se mnoho mluví, bohužel jen mluví. Nevytváří se žádný prostor pro ni. Spíše můžeme být svědky rozdělování a vydělování.

Hřivnou ovšem může být také to, co jen tak leží někde na ulici bez povšimnutí a bez užitku, ačkoliv existuje možnost využití. To je otázkou dobrého nápadu. Dobrý nápad nevyklíčí, pokud člověk stále jen slyší – to nejde, to není možné, to nám nikdo nedovolí, na to nejsou peníze, to náboženská společnost nesmí! Předně záleží na tom, jak se s daným potenciálem hospodaří.

Tak jsem vyslechl argument – nelze něco vydávat, když nemáme peníze na zaplacení autorských práv, a vůbec – nakladatelství krachují. Zajisté krachují, ale asi vznikají i nová. Slyšel jsem mnohokrát opakovaně argument – církve nesmějí podnikat. Ona to sice není pravda, ale spíše se tím má udržet status quo.

Je pak smutné, když knihu našeho bývalého člena a kazatele ing. Jiřího Elgera Tajemství mysli vydal Santal – nakladatelství Střediska jógy Králův Háj v Liberci a ne Unitária. Hřivny z našeho dvorku nám sbírají jiní. Proč bychom nemohli publikovat třeba R. W. Emersona? Kdo vůbec ví, že to byl unitář? Znovu vydaná knížka N. F. Čapka Tvoření nálady by mohla směle konkurovat… Ne konkurovat, ale podporovat! Podporovat myšlenky třebas z knížky L. L. Hay Miluj svůj život, která vyšla v Česku minimálně ve třech vydáních.

Dobrý manažer by měl vyhledávat a podporovat talenty a přirozené schopnosti lidí ve vlastním týmu. Především v lidech je obrovský potenciál pro společnost, ať už to bereme v tom užším významu, jako třeba NSČU, ale i v tom širším, neboť NSČU by měla široce zasahovat i ovlivňovat českou i mezinárodní společnost. Neměli bychom pouze natahovat ruce, ale také něco nabízet. Zatím se o nás ví jen díky sporům hojně ventilovanými před několika lety znesvářenými stranami v tisku. I dnes stačí k vydělování některých členů označit je za příznivce minulého vedení. Legrační pak je, pokud jde o mne, že jsem neměl příležitost ani se Strejčkem, ani s Doležalem ztratit jediné slovo.

Unitária by ovšem měla být otevřená každému, kdo chce přispět svými schopnostmi. Tak třebas Jaromír Pokorný je profesí stavař a mohl by nám být nápomocný při výběru a úpravě jiných (levnějších) prostor v Brně, ať už pronajímaných nebo případně i vlastních. Pro využití jeho schopností bude však potřeba, aby přestal být vnímán svým okolím nadále jen jako škůdce, nebo možný škůdce.

Nedávno mi byl předložen panem Kloudem inzerát, že rádio Proglas hledá noční vrátné. Zajisté i já si mohu přivydělávat úklidem jako uklizečka, sběrem papíru nebo obdobnou nekvalifikovanou činností. Konec konců jsem už jako strážný a vrátný pracoval, ale myslím si, že bych mohl přeci jen být užitečnější a prospěšnější při práci na zcela jiné úrovni pro naši obec, NSČU, širší společnost, když bych nemusel stále na prvém místě uvažovat o existenčních záležitostech.

Josef Hepp

 

 

              MODLITBA VOLTAIROVA

                        K Tobě se obracím se svou prosbou,

                        Bože všech bytostí, všech světů a všech dob.

Ty jsi nám dal srdce nikoli proto, abychom se nenáviděli,

a ruce nikoli proto, abychom se navzájem rdousili.

                        Dej, ať ony nepatrné rozdíly

                        v šatech zakrývajících naše křehká těla,

                        v našich nedokonalých jazycích,

                        v našich směšných návycích,

                        v našich nedokonalých zákonech,

                        v našich bezvýznamných názorech,

dej, ať všechny tyto nepatrné rozdíly,

které nám připadají tak obrovské

a které jsou před Tebou tak nicotné,

                        dej, ať se nestanou podnětem k nenávisti

                        a k pronásledování.

Dej, ať si lidé hnusí a uvrhnou do klatby každé tyranství

nad dušemi

stejně jako loupež a násilí,

                        dej ať k sobě nechováme zášť

                        a abychom se navzájem nedrásali,

                        nýbrž abychom využívali své existence tak,

                        že v tisíci jazycích,

                        ale v jediném pocitu budeme chváliti

                        Tvou dobrotu, která nám darovala krátký okamžik,

                        jejž nazýváme

                        životem!

 

VÍRA V REINKARNACI

                   ANEB DARWINOVÉ STAROVĚKU?

Odkud se vzala a jak je stará víra ve znovuzrozování? Těžko odpovědět. převzali jsme ji od nejstarších národů a ti, jak se zdá, ji zdědili od lidu ještě staršího, který dávno zmizel v propadlišti dějin a po kterém nezůstaly asi žádné památky. A pokud snad nějaké zůstaly, přičítají se národům mladším. Kořeny této víry sahají totiž až do bájné Atlantidy, o níž se nám dochovaly jen zkazky a poněkud určitější záznamy Platónovy.

Staří Chaldejci (a také Sumerové), žijící v biblické Babylónii, znali již před několika tisíci lety nauku o znovuzrozování čili o reinkarnaci. Učili, že lidská duše se stále vyvíjí k dokonalosti, když byla již dříve proběhala celou řadou vtělení v přírodě, než vstoupila do lidského těla. Nebyli to snad svým způsobem „Darwinové starověku“, protože věřili ve vývoj duchovní stránky člověka?

Staroegyptští kněží, zasvěcující nového žáka, takto mu připomínali reinkarnaci: „Ó duše nevědomá, ozbroj se svící tajemství a v noci pozemské najdeš zářivou hvězdu svoji, svou ‚nebeskou duši‘. Jdi za ní, božskou vůdkyní, za svým géniem, má klíč tvých minulých i budoucích životů.“

„V pozemské noci najdeš svoji DUŠI NEBESKOU!“ To jest ono božské JÁ, to je onen bůh, který sídlí skryt v každém z nás!

Po řadě přísných a tvrdých zkoušek, jimž byl žák podrobován, přicházel k němu stín ženy se svitkem papyru, na kterém bylo napsáno: „Jsem tvoje neviditelná sestra, jsem tvoje božská DUŠE a tato kniha je knihou tvého života. Obsahuje stránky popsané tvými dřívějšími životy a čisté stránky pro tvé životy příští. Přijde den, kdy je před tebou rozvinu. Nyní mne znáš. Zavolej mne a přijdu.“

Jak píše Marius Fontane v knize Les Egyptiens, učili Egypťané, že život lidský je jen epizodou a přejde podoben slunečnímu dnu, který se zase na druhý den vrací. Člověk se podle nich skládá z inteligence „KHOU“ a hmoty „KHAT“. Inteligence je světelná a halí se v tělo, do duševní substance „BA“. Zvířata mají také duši „BA“, ale bez inteligence „KHOU“. Život je dech a když se dech vtáhne do „BA“, člověk umírá, ale „BA“ zůstává.

Egyptské tajné nauky a víra ve znovuzrozování se rozšířily i do zemí helénistických a ovlivnily PYTHAGORA, PLATÓNA, SÓKRATA aj. Zda jimi byli ovlivněni i Hebrejci, snad přes Mojžíše, nebo zda měli na ně větší vliv Babyloňané, lze těžko říci. Ale z obou směrů přicházela určitá víra v reinkarnaci.

Dalším sídlem a pramenem víry v reinkarnaci je ASIE, a to hlavně stará INDIE. Je pravděpodobné, že obě země, INDIE a EGYPT, obdržely své reinkarnační nauky ze stejného pramene – z ATLANTIDY.

(I když Atlantida není dosud věrohodně vědecky prokázaná, je možno teoreticky usuzovat na nějakou starší lidskou kulturu, než všechny ostatní nám známé a nemusel nutně kvést jenom na ostrově v Atlantickém oceánu, ale mohla být docela dobře rozprostřena po celé tehdejší zemi.)

Nejstarší indické písemné doklady o reinkarnaci jsou VÉDY, pozdější o něco pak UPANIŠADY. Tyto poslední rozeznávají 3 druhy lidí a 3 druhy posmrtných osudů:

1/   Lidé sobečtí a hmotařští nepochopili a ani nepřijali paprsek světla. Ti se vtělují záhy po smrti, aby si napravili svou karmu.

2/   Lidé zbožní, naplnění touhou po božském, ale ovládaní dosud lidskými vášněmi. Odcházejí do rajských radovánek, podobni květině, která se na zemi zazelenala a jejíž nádherný květ je jim odměnou.

3/   Třetím druhem lidí jsou ti, kteří v sobě uskutečnili božství a ti se již na zem nevracejí, ale stoupají do vyšších sfér.

O znovuzrozování mluví i Bhagavadgíta. Z indického prostředí náboženského vyšel v 6. století př. n. l. BUDDHISMUS, v jehož učení se také objevuje princip reinkarnace, ale zároveň i snaha vymanit se z toho kruhu neustálého znovuzrozování, přinášejícího utrpení a bol.

Také různé národy v Evropě předkřesťanské znali reinkarnaci. Tak např. Gaius Julius Caesar ve svých pamětech O válce gallské píše, že Gallové (jejich potomci jsou Francouzi), sídlící v nynější Francii, věřili, že duše smrtí nezanikají, ale přecházejí do jiných těl. Přirozeně i ve starém Římě bylo dosti stoupenců putování duší, mezi nimiž byl i vynikající řečník CICERON.

Také keltští kněží, druidové, věřili ve znovuvtělování duše.

V PALESTINĚ, kolébce křesťanství, byla nauka reinkarnační dobře známa. Židovský TALMUD praví, že duše ABELova se vtělila do SETHA a pak do MOJŽÍŠE. Kniha ZOHAR, nejvýznačnější kniha kabalistická, připisovaná rabbimu ŠIMONU BEN JOCHJOVI, žijícímu v 1. století n. l., zaznamenávající starou tradici, tvrdí, že všechny DUŠE jsou podrobeny zkoušce stěhování duší. „Lidé neznají zákony Nejvyššího. Když nejsou podmínky (tj. osvícení duše) splněny v jedné existenci, musí se duše znovu vtělit, až dojdou takového stupně, který jim umožní vzestup k Bohu.“

Kniha ZOHAR mluví o tom, že všechno na světě má svoji duši, že duše kvalitativně rostou, aby se jednou mohly přiblížiti Duši všech duší, k BOHU.

V takovéto prostředí světového názoru na posmrtný a budoucí život přichází Mistr Nazaretský. Víra v reinkarnaci byla značně rozšířena a věřili v ní nejen Esejci (Esénští), o nichž se tvrdí, že z jejich středu vyšel i Ježíš, i Jan Křtitel i rodiče obou, ale i farizeové, v jejich učilištích získal své vzdělání apoštol Pavel. Není divu, že i první křesťané věřili v reinkarnaci a věřili v ni i někteří významní církevní Otcové „PATRES“.

Mistr Nazaretský se o ní zmiňuje podle evangelií při několika příležitostech. Mluvě k apoštolům o Janu Křtiteli, řekl doslova: „Pravím vám, není většího proroka mezi syny zrozenými z ženy nad Jana Křtitele… chcete-li však věděti, on sám je ELIÁŠ, který má přijíti. Kdo má uši, slyš!“ (Mt 11, 11 - 15)

J. Plotěná

 

 

Válka a mír – Einstein, Freud a OSN

V korespondenci se Sikmundem Freudem (později vydané pod názvem „Proč válka?“) se Albert Einstein zamýšlel, podobně jako Erich Fromm, nad charakterem a psychickým stavem lidí, kteří jsou zodpovědní za různé válečné konflikty. Všichni zmínění se shodují v tom, že války zapříčiňují lidé morbidní, chtiví zisku a moci, postrádající pravou lidskou vůli a cítění.

Einstein se domníval, že mají ve své vůli a cítění „temná místa“. Otázal se Freuda, jak by to psychologicky popsal a zda jsou takové tendence (jako např. nekrofilie a válkychtivost) z hlediska psychoanalýzy vyléčitelné. Freudova odpověď byla (podle A. C. Frenche) dlouhá, ale pesimistická. Shodl se však s Einsteinem v tom, že jediným praktickým řešením k odstranění válek by byla účinná nadnárodní organizace. Pro zajímavost uvádím podstatnou část Einsteinova dopisu Freudovi:

„Vážený pane Freude! Je obdivuhodné, jak ve Vás touha po poznání pravdy přemohla všechny jiné touhy. Ukazujete s neodolatelnou jasností, jak nerozlučně jsou v lidské duši spojeny bojové a ničivé instinkty s instinkty lásky kladně životními. Avšak z Vašich poutavých výkladů zároveň září hluboká touha po velikém úsilí vnitřního i vnějšího osvobození člověka od války. K této veliké touze hlásili se všichni ti, kteří byli uctíváni daleko nad svou dobu a svůj národ jako vůdcové v duchovní a mravní oblasti. Tu vládne jednota od Ježíše až po Goetha a Kanta. Jsem přesvědčen, že vynikající lidé, kteří – třeba i v menším okruhu – stali se svou činností vůdčími osobnostmi, převážnou většinou vyznávají týž ideál míru! Na politický vývoj však mají malý vliv. Skoro se zdá, jako by tento obor, tak důležitý pro osudy národů, musil být vydán na pospas bezuzdnosti a neodpovědnosti.

Nemyslíte, že by se to dalo změnit, kdyby bylo možné utvořit volné sdružení osob, které by svou dosavadní činností a svým působením poskytovaly záruku svých schopností a ryzostí svých záměrů? Toto společenství mezinárodní povahy, jehož členové by museli stálou výměnou myšlenek být ve styku – by mohlo… nabýti významného a blahodárného mravního vlivu na řešení politických otázek.

Považuji takový pokus přímo za nevyhnutelnou povinnost. Kdyby bylo možno vytvořiti takovou duchovní pospolitost, musela by se jistě pokusit zmobilizovat náboženské organizace do boje proti válce.“

Miloš Mikota

 

STŘÍPKY ZRCADLA PRAVDY

 

Co je demokracie? Demokracie – to je vláda všeho lidu pro všechen lid, a samozřejmě je vládou dle zásad věčné spravedlnosti a abych to zkrátil, budu to nazývat ideou svobody.

Theodore Parker

To, co změní svět, nejsou naši politici, ale naše milující srdce!

Radost, založená v životním ideálu, je ovocným stromem s hlubokými kořeny, který nese vždy čerstvé ovoce a stále svoji sílu z kořenů obnovuje.

N. F. Čapek

 

 

5/2003

Vážení a milí čtenáři!

Nastává nejkrásnější měsíc roku, vzduch je jarně svěží, příroda hýří nepřeberným množstvím květů různě vybarvených, omamně voní šeříky, vybízející k romantickým podvečerním procházkám především milenců. Měsíc stvořený pro lásku – kdo by neznal verše K. H. Máchy – Byl první máj, byl lásky čas…

V kalendáři můžeme nalézt spoustu významných dnů – svátek práce, pražské povstání i konec 2. světové války. To jsou ty všeobecně známé, ale opět se do popředí dostává svátek připadající na druhou neděli v měsíci a ten je věnován maminkám.

Vzpomenout si a zajít s kytičkou a pěkným přáním a poděkováním za vlastní maminkou bude patřit k dobrému bontonu. Je to dobře neboť do vědomí společnosti by se měla dostat úcta k ženě jako nositelce a dárkyni nového života. A to nejen ve zmíněnou neděli.

Výchova malého človíčka není nic samozřejmého ani jednoduchého. Je to práce, a práce hodně náročná. Ke zdárnému vývoji takový drobeček zejména potřebuje hojnost mateřské něhy a lásky a péče. K dobré výchově rozhodně nestačí jen mateřská dovolená, to je poslání na podstatně delší dobu, má-li vyrůst nový samostatný a odpovědný člen společnosti.

Na úlohu matky by se tedy měla společnost nejen začít dívat z nového úhlu pohledu, ale také ji ocenit i finančně, neboť zájmem nás všech, celé společnosti je, a musí být, aby právě děti a nově dospívající byli řádně vychováváni v harmonicky fungujících a lásku nabízejících rodinách. Co může dítě pochytit v děcáku, když nemá žádné zázemí a žádné soukromí, když neví co je pohlazení, když necítí žádnou sounáležitost?

Než platit vychovatelky výchovných zařízení, policisty, vyšetřovatele, soudce, dozorce a další správní a represivní aparát, bylo by vhodnější nabídnout matkám lepší a hlavně delší finanční zabezpečení i podporu uznáním jejich poslání. To by byl počin hodný nového tisíciletí!

Josef Hepp

 

 

Miloš Mikota:

MÉ VZPOMÍNKY NA BRATRA N. F. ČAPKA

Měl jsem to štěstí, že jsem znal bratra Čapka téměř osmnáct let a po celou dobu bratr Čapek v mých očích nestárnul. Spíše naopak, zdál se mi v sedmdesáti mladším, nežli když mu bylo šedesát. Snad také proto, že přestal nosit brýle a že jsme si byli duševně stále bližší.

Mé první setkání s bratrem Čapkem se uskutečnilo na Žofíně, kam mne jednu neděli přivedli rodiče, kteří patřili mezi první dobrovolné pracovníky Svobodného bratrství. Byl jsem tak malý, že jsem sotva vylezl po schůdkách na podium, na kterém stál bratr Čapek obklopen houfem dětí, které učil nové dětské unitářské písně. Bratři Rubeš a Žižka mu asistovali – postupně rozvíjeli před námi velké svitky papíru s textem, notami a barevnými obrázky, na kterých byly děti, květy a sluníčko a my jsme zpívali: „My jsme děti jako květy na poli, na poli, jako květy na poli, od starostí hlavička nás nebolí, nebolí, hlavička nás nebolí.“

Postupně jsme se naučili všechny dětské písničky, později i ty další, které skládal bratr Čapek. Dodnes mám však nejraději ty dětské – třeba „Vesele bublá potůček“, „Zpívá, zpívá slavíček, vzduch je plný písniček…“, „Do kopce nebo rovinou, vždy s úsměvem, vždy s úsměvem!“

Proč je mám nejraději? Pro jejich životní optimismus a tvůrčí sugesce, ačkoliv tuto formulaci jsem si uvědomil až mnohem později. Pokud jsem byl dítětem, tak jsem to cítil, zažíval společně s ostatními. Byl to skutečně krásný prožitek. Vždyť pro nás tehdy byl bratr Čapek tátou a také jsme mu tak říkali.

Později jsem poznal bratra Čapka a velkou část jeho rodiny doma v soukromí. Vždycky z něj vyzařoval úžasný jas, pochopení pro druhé, ochota pomoci a poradit. Ostatně i v NSČU zavedl duchovní poradnu, tu později řídil společně s bratrem Karlem Hašplem. Rady pomohly zachránit mnohým lidem život nebo je podnítily k něčemu novému a tvůrčímu.

Nás malé dovedl pohladit a pofoukat bolístky, dospělým pomáhal zvládat duševní trápení. Přečtěte si jeho knížky „Nálada a její vědomé tvoření“, „Rytmus tvůrčího života“, „Síla vůle“ a „K slunnému břehu!“ – uvidíte, že bratr N. F. Čapek je stále aktuální.

Bratr Čapek na unitářská shromáždění také přiváděl řadu význačných osobností. Nejvíce si pamatuji na Rabindranátha Thákura a na paní Alexandru David-Neelovou. Přiblížil nám tak jógu, Indii i Tibet.

Poslední vzpomínka na bratra Čapka je spojena s teologickým seminářem, který zorganizoval a řídil v době, kdy naše vlast byla již jen Protektorátem Böhmen und Mähren.

Ještě těsně před okupací jsme dostali pozvání k účasti na konferenci mládeže IARF/IRF, který se konal ve Švýcarsku. Bohužel, delegáti z Prahy se už tam nedostali. Právě na to jsem si stěžoval bratru Čapkovi, když jsem jej jednoho dne opět doprovázel ze semináře domů na Letnou. Odpověděl mi, že nemáme ničeho litovat, když to nebylo v našich možnostech. On tu možnost měl, mohl odjet za hranice, ale neudělal to kvůli nám. Řekl to nějak takto: „A kdybych měl i zemřít, stojí za to povzbuzovat skleslé a učit lidi žít radostně, zdravě a šťastně, učit je opravdové lásce a pospolitosti, zdravé víře a optimismu a naději v lepší příští, což Ježíš nazval královstvím božím… Jsem tady, abych o toto bojoval.“ A ještě mi řekl, že je rád, že jsem se přihlásil do unitářského semináře. „Vidíš, kdybys byl jel do Švýcarska, oč bys byl přišel,“ řekl a v té chvíli jsme si ještě více rozuměli. Před jeho domem na Ovenecké jsme si stiskli ruku. Že to bylo naposled, to jsem tehdy ještě nevěděl, ale slíbil jsem bratru Čapkovi, že ve studiu vytrvám a že se určitě stanu hlasatelem tvůrčího náboženství. Tato vzpomínka a slib mě vždy posílily, když jsem někdy zaváhal a zakolísal. Setkání s bratrem Čapkem způsobilo změnu v životě mnoha lidí, zvrat v jejich myšlení, zkvalitnění jejich osobního náboženství. Přejme si, aby průkopnický duch tvůrčího náboženství nás a naši náboženskou společnost provázel i v budoucnosti.

 

 

 

PRO EVROPSKOU INTEGRACI

Na starém kontinentě vznikly dvě úděsné světové války. Nestačí uvažovat jen o počtu padlých na různých frontách a přímých obětech a morálních i hmotných škodách, ale o poznamenání celých generací. Nelze zapomínat ani na bezpočet drobnějších i rozsáhlejších válečných střetů od úsvitu dějin až po dnešek.

Už ve středověku se hledaly cesty, jak zabránit řešení různých sporů zbraněmi a násilím. Moudrá řešení předkládal jak Otec vlasti Karel IV., tak i husitský král Jiří z Poděbrad. Myšlenky mířící k prosazování spolupráce mezi evropskými národy posílily až po I. světové válce a získaly další stoupence a propagátory po válce druhé. Právě běsnění II. světové války se stalo katalyzátorem pro uskutečnění takových opatření, aby se podobné válečné hrůzy nemohly opakovat.

Škoda že díky studené válce se svět rozdělil na dva znepřátelené tábory a k integračním krokům došlo pouze v Západní Evropě. K narovnání vzájemných vztahů muselo dojít předně mezi Francií a Spolkovou republikou Německo. Zatímco nám komunisté vtloukali do hlavy, že Konrád Adenauer je prohnaný revanšista, podařilo se tomuto politikovi nejen denacifikovat Německo, ale stát se jedním z konstruktérů nové Evropy. Samozřejmě takových vstřícných politiků muselo být více na obou stranách hranice.

Díky Společenství uhlí a ocele došlo k normalizaci vztahů mezi odvěkými rivaly v Evropě – tedy právě mezi Německem a Francií. Toto se stalo zárodkem pro budování a rozvoj struktur EHS a pozdější přerod v Evropskou unii. Spolupráce je rozhodně lepší než neustálé hledání viníků. Že zatím i na Západě je ta spolupráce opatrná a že se vyčkává, rozhodně není argumentem proti integraci.

Novým vztahům se lidé teprve musí učit, musí si na tyto myšlenky vůbec zvykat! V jednotě a spojenectví byla vždycky síla, ale spojenectví bývala navazována až příliš účelově a krátkodobě. Musíme si však být vědomi, že jenom sjednocená Evropa může být ekonomickou protiváhou USA a Japonsku.

Nejde však jen o ekonomiku a politiku, jak by se mohlo zdát. Dohadování se o tom, jaké podmínky byly pro vstup pro naši republiku v Bruselu dojednány, nejsou rozhodně na místě. Nemůžeme přece očekávat, že bohatší Západ nás bude jen tak krmit. Rozhodně pečení holubi po vstupu létat nebudou. Budeme se muset přičinit, abychom mezi ostatními národy získali to správné postavení. EU vytváří podmínky k volnému cestování, bezcelní výměně zboží, ale také výměně zkušeností, i studiu mimo hranice našeho státu. Možnosti však směřují též k rychlejšímu rozvoji nejen v našem průmyslu a vědě, ale zejména v tvorbě a zakotvení struktur demokratické občanské společnosti u nás doma

TGM uvažoval o tom, že Češi a Slováci budou potřebovat padesát let k tomu, aby se v našich lidech zakořenil pocit odpovědnosti za svůj osud a demokratické povědomí, aby se dokázali zbavit pocitů malosti a vytvořili mechanismy a instituce obdobné těm anglickým a americkým. Tolik roků však 1. republika ke svému vývoji nedostala, a některé věci zůstaly bohužel neřešené – zejména postavení 3,5 milionu německy hovořících příslušníků ČR a dalších národnostních menšin. Budování demokracie v ČR bylo přetrženo rokem 1938, následnou okupací, poválečným vývojem a poté tuhým komunistickým totalitním režimem.

Po sametové revoluci však byla arogance rudých vystřídána arogancí současných politiků, kteří si na demokracii pouze hrají a omezují ji na akt voleb jednou za čtyři roky. Současní euro skeptici, ultrapravičáci a komunisté z opačného pólu politického spektra mají oprávněné obavy, že po vstupu do EU se právě jim zmenší manévrovací prostor, a že chtíc nechtíc budou muset i ti naši politici přijmout nové metody práce, na které v našich zeměpisných šířkách nejsme prostě zvyklí. Bude potřeba odložit diktování z pozic síly od stolů stranických sekretariátů a zapomenout (alespoň v tak velké míře) na korumpování státních úředníků a nečinnému přihlížení tunelování a dalším nešvarům.

Noví politici budou muset začít více naslouchat hlasům zdola – z obcí a občanských sdružení. Do popředí se pak také budou dostávat hlasy a myšlenky týkající se ochrany a tvorby životního prostředí. Na významu by měly nabývat i skupiny, zaměřující se na zlepšování mezilidských vztahů a na rozvoj psychického i tělesného zdraví nás všech. Unitáři by tyto trendy rozhodně neměli zaspat.

Josef Hepp

ŽIVOTOPIS EKOFILOZOFA A NOVINÁŘE

Těžko bych asi byl schopen formulovat svou etiku země bez selských kořenů svého rodu, který měl statek ve Zdicích. Děd Antonín jako mladší syn byl poslán na lékařskou fakultu. V medicíně byl novátorem, průkopníkem veřejného zdravotnictví, sportovního lékařství a lázeňství a založil lázně v Trenčianských Teplicích. V Hlubočepích, které byly připojeny k Praze až po vzniku republiky, byl starostou Sokola a v rodině patriarchou, jehož slovo bylo zákonem. Babičku Boženu jsem miloval víc než matku, protože mi dovolovala vyndávat v kuchyni z kredence nádobí a přesypávat brambory. Prarodiče měli čtyři děti, dva syny, kteří se stali lékaři, a dvě dcery, které se za lékaře provdaly.

Můj otec Miroslav ordinoval v rodinném domě v Hlubočepích ve společné ordinaci s dědečkem, který půl roku šéfoval v Trenčianských lázních. Z područí se vymanil až když přijal místo obvodního lékaře v Dejvicích. S mou matkou Jekatěrinou se seznámil na Sibiři. Tehdy byla mladičkou vdovou po plukovníkovi zdravotní služby československých legií Smetanovi. Matka byla dcera poruštěného Rakušana Hermanna Haise a narodila se v Kyjevě, kde dědeček, jehož jsem nikdy osobně nepoznal, byl náčelníkem železniční stanice.

Narodil jsem se šest měsíců po sňatku rodičů dne 6. ledna 1924 v Hlubočepích za asistence otce a dědečka. Manželství rodičů nebylo šťastné, protože měli diametrálně odlišné zájmy. Otec byl závislý na společenském životě a alkoholu a téměř každý den se pozdě vracel ze schůze nějakého spolku. Matka, kterou tchýně naučila vařit a vést domácnost, chodila na koncerty vážné hudby.

Matrikově po matce jsem byl člen pravoslavné církve, ale otec, bezvěrec, mne dal od docházky do náboženství osvobodit, protože výuka probíhala ve sklepních, hygienicky závadných místnostech. Tak s Ježíšem a jeho evangeliem mne seznamovala vroucí evangelička teta Alba, která se energicky ujala mé náboženské výchovy.

Mým kmotrem byl spisovatel František Kubka a z jeho popudu jsem byl dán do anglické mateřské školky. Byl jsem tam hrozně nešťastný, protože jen jeden kamarád jako já neuměl slovo anglicky. Později mne stálo velké úsilí odpor k angličtině překonat. Ze čtvrté třídy české školy jsem se dostal do přípravky na francouzské gymnázium v Praze XIX, kde mými spolužáky byli vedle Čechů Francouzi, Švýcaři, Rusové, Němci a židé. Systém výuky mi vyhovoval, protože místo biflování rozvíjel samostatné myšlení.

Hned po okupaci Němci francouzské gymnázium zavřeli a tak mi nezbylo než maturovat na českém gymnáziu. Potom jsem byl totálně nasazen a přeškolen na pomocného brusiče. V této dovednosti jsem neuspěl a skončil jsem u zatemňování v nádvorní četě. Navštěvoval jsem kurzy hindustánštiny v Orientálním ústavu. Židovská spolužačka mne učila anglicky a já ji na oplátku rusky.

Po příjezdu Rudé armády do Prahy pro mne přijelo štábní auto, abych vypomáhal v generálním štábu maršála Koněva jako tlumočník. Tak jsem se stal svědkem delikátního jednání, kdy Rusové se snažili návrat prezidenta oddálit s odůvodněním, že není v Praze bezpečno.

Ocitl jsem se v dilematu na kterou vysokou školu? Rodinná tradice mne nutila na medicínu, zájem na filozofii. Zapsal jsem se na obě fakulty. Když po dvou letech předpisy zakázaly simultánní studium na dvou fakultách, a jen pár kolegů v podobné situaci přestoupilo na medicínu do Plzně či Hradce, rozhodl jsem se, kam mne srdce táhlo, tj. pro obory indologii, religionistiku a psychologii. Moje disertační práce byla o vytváření odborné terminologie státního jazyka nezávislé Indie.

Během studií jsem se oženil s kolegyní Eliškou Kadláčkovou, která po doktorátu 29. února 1952 nastoupila v Orientálním ústavu, kde setrvala až do penze.

Má kariéra byla pestřejší. Počítalo se se mnou na odboru orientalistiky Ministerstva informací, ale když jsem se dověděl, že tato funkce vyžaduje fízlování přidělených cizinců, dobré místo jsem odmítl. Raději jsem se dva roky protloukal na okraji společnosti jako domovník v rodinném domě, kde jsem po dlouhém boji s bolševiky získal naturální byt. Přivydělával jsem si jako učitel ruštiny v kurzech LKR a západních jazyků soukromě.

Po dvou letech, přes hanebný posudek domovní důvěrnice, jsem byl přijat do dokumentace Orientálního ústavu, kde jsem se tak osvědčil, že jsem budoval jednu z nejlepších dokumentací orientalistiky na světě. Jako koordinátor geografického názvosloví československého vojenského atlasu jsem byl odměněn diplomem parciálních držitelů Řádu práce. Odmítl jsem vstup do strany a tak jsem byl během třídně-politických prověrek z místa vedoucího dokumentace sesazen. Tehdy mne před vyhazovem zachránil licitovaný mariáš. Dva členové ÚV KSČ, kteří holdovali této karetní hře se vyjádřili, že nemohu být takový asociál, jak zněl posudek.

Během Pražského jara jsem jako odpůrce totality byl delegován do Celoakademického výboru ROH, kde jsem měl nápad navázat těsnou spolupráci s rebelujícími odboráři velkých závodů jako ČKD a Federací strojvedoucích. Následkem toho v kultuře byla Husákova normalizace zpomalena téměř o dva roky. Vedoucí Celoakademického výboru byli následně perzekuováni. Třetina pracovníků Orientálního ústavu emigrovala, třetina byla vyhozena a zbylí přinuceni služebníčkovat ÚV KSČ. Já jsem rozvázal pracovní poměr dohodou a odměnou byl poměrně slušný kádrový posudek.

Díky svému spolužákovi Zezulovi jsem se stal zahraničním referentem Českého svazu bytových družstev. Bylo to dobře placené místo, ale já jsem odešel v okamžiku, kdy bych se musel podílet na falšování výkazu deviz na zahraniční cesty. Když jsem tak dlouho unikal vězení z politických důvodů, nechtěl jsem riskovat obvinění z hospodářských deliktů. Vysvobodil mne MUDr. Stanislav Kavka, šéfredaktor Zdravotnických novin, který mi svěřil k napsání celé tři strany týdně o novinkách z Lékařské společnosti. Ty byly tak četné, že se náklad ZN vyšvihl na 50 000 výtisků. Do kolektivu pijáků a kuřáků jsem však nezapadl, záviděli mi nejvyšší plat v redakci. Šéfredaktor dr. Kavka šlapal na prsty výboru KSČ v Avicenu a tak ho vykopli vzhůru na šéflékaře Sanopsu v Mariánských lázních. Před tím mne bez mého vědomí navrhl na post tiskového mluvčího ministra Prokopce. Hloubkové kádrování odhalilo zaretušované kádrové hříchy a verdikt zněl, že nejsem způsobilý zacházet se státními tajemstvími. Kavkova nástupkyně, která si pletla psychiatrii s fyziatrií, se mne zbavila originálně. Jednou jsem přišel do redakce a měl jsem zapečetěnou příruční knihovnu. Dovtípil jsem se, že se v ní najde protistátní leták a že já poletím pro ztrátu důvěry. Proto jsem zas rozvázal pracovní poměr dohodou. Můj dobrý přítel zubař MUDr. Santó mi poradil, jak získat poloviční invalidní důchod a jak dosloužit na oddělení zdravotní výchovy ÚNZ hl. m. Prahy, kde šéfovala rudá komisařka MUDr. Stupková, kterou vyhodil primář Zuska z postu šéfa pražského zdravotnictví. Zpočátku si mne nemohla vynachválit, ale když jsem neprozřetelně odhalil podvody při vykazování dárcovství krve a když jsem jako úřadující předseda Celostátního protialkoholního sboru připravil RaJ o zisk 1,5 miliónu korun, který měl vzniknout porušováním zákona během spartakiády, byl můj osud zpečetěn. Navíc jsem měl vroubek, když jsem odmítl spolupracovat s StB, která chtěla duplikovat experimenty CIA a KGB s LSD a dalšími psychotropními látkami. Spolupracoval jsem s primářem Hausnerem, šéflékařem psychiatrické léčebny v Sadské, kde úspěšně léčil neurotiky. Byl jsem nejen členem psychoterapeutické sekce Psychiatrické společnosti, ale i Světové federace mentálního zdraví, od níž mám diplom.

Po pádu totality r. 1989 mi členství v syndikátu českých novinářů bylo obnoveno a angažoval jsem se v nově založeném Klubu ekologických novinářů. Založil jsem nadaci Zelené alternativy, ale plánované Centrum hlubinné ekologické výchovy na půdě 2,7 ha se nepodařilo realizovat pro nemožnost sloučit rozdělenou půdu do jednoho celku. Jako tiskový mluvčí náměstka ministra zemědělství pro ekologické hospodaření ing. R. Bartáka jsem vydával Zpravodaj ekologických zemědělců a jsem členem řady redakčních rad. Přispíval jsem do dvou tuctů periodik. Můj příspěvek na mezinárodní konferenci Hornická Příbram „Etika Země“ byl oceněn medailí. Jsem externím spolupracovníkem rádia Vltava a Českého rozhlasu 6 – Svobodná Evropa. Za bolševiků jsem suploval za mladší ochranáře pro své jazykové znalosti a zhodnotil pět Airplanů, financovaných nizozemským ministerstvem životního prostředí, konaných v letech 1987 – 91.

Má bibliografie má přes 2 300 položek. Mimo jiné obsahuje překlady z indických jazyků, francouzštiny, angličtiny, němčiny a ruštiny. V tisku je mé dílo „Ekologie a spiritualita“.

Kontakty s unitáři se datují z dob studia, kdy religionistiku studovala sestra Dušana Kafky Světla. Do Unitárie jsem chodil na různé přednášky, především promluvy o józe a tibetském buddhismu Eduarda Tomáše. Na mou studijní cestu do Británie mi dal Dušan Kafka doporučující dopisy na unitářské pastory, s nimiž se znal. Tam jsem získal pozvání na IARF konferenci ve Flaggs, kde s Polákem Adamščikem jsme riskantně pravdivě informovali o potlačování náboženské svobody. Naše referáty vzbudily takové sympatie, že IARF vyslala delegaci za železnou oponu. Unitářská mládež byla přijata do IARF a její skupina se Zdenkou Brabcovou navštívila Británii. Od té doby jezdili britští, holandští a němečtí unitáři do ČSSR častěji. Nejupřímnějším přítelem Čechů byl Jonathan O´Brian, který se dokonce naučil obstojně česky. Jitka Skalická se provdala za Hanse do Švýcarska a Annette Percy za moravského hudebníka, který předčasně zemřel kvůli silnému kuřáctví. Pokoj, ve kterém u nás asi deset dnů žili, bylo nutno větrat šest týdnů.

V dobách, kdy s tichým souhlasem ministrů kultury se zmocnil Unitárie ofenzivní agent StB Strejček, jsem jako žurnalista odhaloval, proč černosotěnské frakci katolické vysoké hierarchie, je ve středu Prahy přijatelnější takový hochštapler než poctivý kazatel, jakým byl N. F. Čapek. Zvlášť politováníhodnou roli v tom sehrál Pavel Tigrid, spolupracovník snad všech tajných služeb Západu. Vždy jsem zastával názor, že Strejček, jehož zpronevěry dr. Antropius odhadl na 18 miliónů Kč, by měl být trestně stíhán. Dodnes jsem nepochopil, proč k tomu nebyla vůle.

Byl jsem také kandidován na předsedu NSČU, ale vzdal jsem se v okamžiku, kdy mi dr. Antropius zatelefonoval, že Iva Kocmanová má o tento post zájem. Na oplátku mi slíbil, že jako náplast budu mít rozhodující slovo na poli nakladatelském, ale to nebylo nikdy realizováno a naopak byl jsem vypoklonkován z redakční rady Unitářských listů. Netajím se tím, že mi imponuje způsob řízení německých unitářů, jichž je desetkrát víc než v ČR. V ústředí mají na půl úvazku dvě úřednice, které berou telefony a hlídají faxy. Členové představenstva se sjíždějí o víkendech každých 14 dnů a vyřizují veškerou agendu za pouhé cestovní výlohy. Zdá se že se řídí zásadou obci unitářů dávat, ne ji spravovat přebujelým placeným aparátem.

PhDr. Boris Merhaut

 

 

Miloš Mikota:

ČAPEK A NÁLADA

Vzpomínám na bratra dr. Čapka jako na člověka věčně dobré nálady. A to nejen na shromážděních nebo na schůzích správního sboru, na kterých nesměla chybět slušná anekdota, ale i doma. Když jsem studoval s jeho synem Luborem ještě v nižším anglickém reálném gymnáziu, měl jsem možnost navštěvovat Čapkovu rodinu buď v Praze nebo v Radešovicích.

Ostatně při poslední návštěvě Lubora u nás v Brně jsme si zavzpomínali oba i na ty žertíky, které měl táta Čapek tak rád. Například žertík s rozlitým inkoustem. „Kdo mi to tu rozlil inkoust?“ ptá se táta Čapek. Ty nejmenší se chvějí strachem, kdopak to asi byl, ale nikdo se nehlásí. Táta Čapek pak zvedne převrácenou skleničku inkoustu a ta se zvedne i s tou umělou kaňkou a všichni se tomu zasmějí. Nic se nestalo, nikomu nebylo ublíženo. Podobně tomu bylo s plovoucím cukrem z pěnové hmoty. Myslím, že to zase bylo v Radešovicích.

Chtěl bych však připomenout humornou příhodu s hlubokou vnitřní pointou, kterou bratr Čapek v různých obměnách rád opakoval (i z kazatelny kostela CČSH na Staroměstském náměstí). Bratr dr. Kafka ve svém obsáhlém životopise dr. N. F. Čapka vzpomíná na tuto veselou příhodu v souvislosti s její literární předlohou, kterou napsal O. S. Marden. Jeho knihu Síla, zdraví a blahobyt si Čapek opatřil již v roce 1909. O rok později si opatřil Mardenovu knihu Moc myšlenek (obě se mají nacházet v archivu Unitárie). V roce 1911 pak uveřejnil Čapek v Novém lidu, který redigoval, Mardenovu povídku o Kateřině. Dr. Kafka tuto povídku uveřejňuje tak, jak byla napsána v Novém lidu a k tomu poznamenává, že je jen litovat, že se nenalezl někdo, kdo by Čapkovu verzi pohotově zaznamenal při jeho proslovu, aby bylo možno porovnat její styl s Mardenovým originálem.

Bohužel ani já jsem nenašel o této přednášce žádný záznam, ani v Cestách a cílech, ani ve svých poznámkách. Ale protože jsem osobně bratra Čapka slyšel, připomeňme si tento veselý článek jak si jej pamatuji z jeho podání.

Jedna stárnoucí dáma přišla k fotografovi dát se vyfotografovat. Fotograf všechno připravil a posadil ji do křesla a když ji viděl zachmuřenou a s přísným obličejem, což se stalo asi již zvykem, pobídl ji slovy: „Prosím, usmívejte se trochu!“ pokusila se tedy o to, ale byl to jen kyselý úsměv. Fotograf naléhal znovu: „Prosím, usmívejte se ještě trochu více!“

Na to stará dáma poněkud ostře odpověděla: „Copak si myslíte, že stará, osamělá žena může vykouzlit na tváři přívětivý výraz jenom proto, že jí to jen tak rozkážete? To musí přijít něco příjemného z venku, mají-li se oči rozzářit a má-li se obličej usmívat.“

„Ó nikoli, paní,“ odvětil fotograf, „nikoli z venku, ale zevnitř to musí přijít. Pokuste se o to ještě jednou, prosím vás o to!“

V jeho pohledu, tónu a způsobu vyjadřování bylo něco opravdu povzbuzujícího, že se stará paní ještě jednou pokusila o vykouzlení úsměvu, a hle, ono se jí to podařilo.

„Tak je to dobré, tak je to hezké,“ pochvaloval ji fotograf, „vypadáte hned o dvacet let mladší.“ A v tom momentě udělal snímek.

Paní pak odcházela domů s podivným pocitem v duši. Že by bylo něco takového možné? Hned si sedla k zrcadlu, ale protože se přestala usmívat, nepostřehla žádnou změnu. I řekla si, že počká, až jak dopadne ten obrázek.

Když dostala do rukou svou fotografii, nepřestávala se divit. Opravdu, byla na tom obrázku skoro o dvacet let mladší. A tehdy si řekla: „Co bylo možno dokázat jednou, možno dokázat i podruhé i vícekrát.“

Dívá se do zrcadla a poroučí si: „Usmívej se, Kateřino! Usmívej se, Kateřino! Usmívej se, Kateřino, ještě přívětivěji!“ A tak pilně cvičí a má sama ze sebe radost, a ta ještě vzrůstá, když ji sousedka osloví: „Ale, ale, paní, vy jste den ze dne mladší! Copak se vám to hezkého přihodilo?“ „Ani sama nevím,“ odpověděla, „ale cítím se vnitřně nějak šťastnější.“

A závěr pro nás pro všechny? Každé citové vzrušení na člověka působí. Buď jej zkrášluje nebo jej zohyzďuje. Záleží na tom, jaké to vzrušení je nebo jaké člověk chová myšlenky spojené s nějakým citem.

Starosti, hněv, zloba, nespokojenost, špatná nálada, každá faleš, nešťastné jednání, každý pocit závisti, žárlivosti nebo bázně – všechny ty nectnosti a vášně zachvacují nervový systém a působí na tělo jako nejprudší jed. Abychom byli i zevně krásní, musíme pěstovat krásu a harmonii i uvnitř.

Tolik volně vyprávěný příběh. Čapek však Mardena nekopíroval, on už takový byl. Byly to totiž spřízněné duše. Mardenovské knihy k nám pronikaly až později.

Mardenovské „keep smiling“ přeložil Čapek „vždy s úsměvem“, a toto heslo stále propagoval. Vždy s úsměvem a beze zloby se vyřeší mnohem více. Ano. Zařiďme se podle toho a jednejme vždy s úsměvem a s klidem a s přáním dobra všechněm lidem. Neměli bychom na Čapkova unitářská hesla zapomínat!

OHLÉDNUTÍ ZA SNĚMEM -

                        ANEB JAK DÁL?

V neděli 27. dubna se konal v Praze sněm NSČU. Tentokrát neprobíhala schůze v sále N. F. Čapka, ale v náhradních prostorách, tedy v sále Charlotty Garrigue Masarykové, který má v pronájmu divadlo Ta Fantastica. Divadelní prostor však není nejvhodnějším místem pro konání takové akce, už s ohledem na nedostatečné osvětlení a nemožnost někam odkládat písemné materiály.

První v pořadí byla od stolu na pódiu přednesena zpráva předsedy Správního sboru NSČU bratra Pivce. Po diskusi a ostré výměně názorů některých aktérů přišla na pořad zpráva hlavního duchovního Luďka Pivoňky a poté ještě zpráva Dozorčí rady. Volby přišly ke slovu až na poslední chvíli a s vadou na kráse, neboť nebyla dopředu projednána kandidátka Dozorčí rady, dva kandidáty do svého volebního lístku si musel každý doplnit sám a vyřadily se z urny volební lístky šesti delegátů Sněmu, kteří potřebovali odejít dříve a odvolili před svým odchodem.

Akce se hned od začátku začala neúnosně vléci kvůli různým dohadům o procesních postupech jednání. Atmosféra začala houstnout brzy po přednesení prvních příspěvků. Začalo to jiskřit, diskuse se dostávala do bouřlivé polohy, blýskalo se hnedle z několika stran, ale k pročištění a projasnění bohužel nedošlo. Jedni zůstali na pozici, že se nic neděje, že žádné napětí nepociťují a že všechno je přece v naprostém pořádku a nechápavě kroutili hlavami, o co vlastně těm protestujícím a kritizujícím jde.

Opozice byla zatím ještě rozdělena na několik skupin, ale jednoznačně jim šlo o změnu. Ovšem když jedna strana mluví o koze a odpovědí je jí mluvení o voze, těžko lze dojíti k nějaké dohodě, byť kompromisní. Při vzájemném obviňování a vytahování notně starých záležitostí se zapomíná na budoucnost. A budoucnost je rozhodně důležitější, než propírání toho, kolik superintendent reverend Strejček vyplatil dámám ve své svitě za kadeřnické služby. Nové vize do budoucna bohužel předloženy nebyly.

Hrozivě vypadá sdělení, že téměř veškerý zisk z pronájmů prostor paláce Unitária a domu na Anenské (pro rok 2003 ve výši 6 107 200,- Kč) padne na platy zaměstnanců a duchovních, externí smlouvy, dotace, opravy, investice, ale už nezbývají prostředky na charitativní činnost. Naopak z fondu (100 000,- Kč!) na charitu se ještě budou čerpat prostředky pro cestu dvou duchovních do USA na unitářský kongres.

Dozorčí rada se ve své zprávě zaměřila na značně neefektivní nakládání se získanými prostředky a s nedostatečným využíváním prostor. Podle této zprávy 50% zisků je spotřebováváno na mzdy zaměstnanců. Znamená to, že správu nemovitostí v  Praze vykonává poněkud přebujelý aparát. Něco také spolykají externí firmy. Například účetní firma Deus za vedení účetnictví NSČU a tří obcí a vedení mzdové agendy inkasuje 40 000,- Kč měsíčně.

Ze zprávy předsedy SS NSČU cituji pasáž věnovanou naší obci: „Brno si jede stále po svém, a to velmi svérázným způsobem. Zvládnutí inventury majetku se dosud zdá nepřekonatelný úkol. Plánují také inventuru mezilidských vztahů? Obec si nechala odcizit příruční pokladnu se značnou částkou a ví lépe než policie, kdo ji odcizil. Zdá se, že NSČU kromě dotací vůbec nepotřebuje. Vloni na Sněmu jsem pochválil vzrůstající úroveň Poutníka, dnes mohu jen konstatovat, že se vedle sebe vyskytují příspěvky velmi odlišné kvality a články týkající se vyřizování osobních účtů.“

Půjčka za oplátku stojí. My jsme si nechali odcizit pokladnu, zatímco Pražáci si nechali zatopit suterénní prostory jenom proto, že na kanalizačním potrubí buďto nebyly namontovány zpětné klapky, nebo byly, ale z nějakého důvodu v kritické době vzedmuté Vltavy nebyly uzavřeny. Škoda je ovšem řádově větší. Za stav objektů zodpovídá statutární zástupce NSČU, který samozřejmě nemusí všechno vědět, ale měl by se obracet na odborníky. Odbornou konzultaci by zajisté poskytnul i třebas náš Jaromír Pokorný, který jako stavař a šéf základen stavících v Kazachstánu ropovod musel řešit velmi zapeklité situace a technické oříšky. Jenomže ten je zařazen ve škatulce nežádoucí osobnosti.

Nelze mluvit o nějakém vyřizování si osobních účtů, jestliže se aktivity jedné strany cudně zamlčí. Pročpak asi nebyl přečten na Sněmu pamflet pana Klouda? Že by pro nedostatek času nebo pro nechuť kousnout do kyselého jablíčka?

Je nám vyčítána dotace (v letošním roce 216 000,- Kč) plynoucí z nemovitostí, na které by se asi mělo nahlížet jako na majetek všech unitářů. Také majetek, který obhospodařuje brněnská obec, by při případném zániku naší obce, samozřejmě převzala NSČU.

Jenomže ani v Brně se nevyužívá majetku k tvorbě finančních prostředků. Dejme tomu, kdyby se naše přednášková místnost v dopoledních hodinách pronajímala na prezentační akce malých podniků, mohl by z takové aktivity plynout nějaký zisk. Jenže k takovému podnikání není zatím vůle ani z ústředí ani v obci. Raději se zaplatí nájem a prostory zůstávají dál nevyužité. Podobně je to třeba s kopírkou. Každá církev využívá všech svých možností, jak získat finanční prostředky. Třebas katolická vydává řadu periodik a na rozdíl od nás se vůbec nestydí je prodávat.

Jedno je jisté, že pokud bychom opravdu chtěli unitářství rozšiřovat, museli bychom se předně zamyslet nad tím, co můžeme okolní sekulární společnosti vůbec nabídnout, a také nad financováním obcí. Při větším počtu obcí, by se to nemohlo dít jako doposud jen z výtěžku pronájmů prostor na Karlově a Anenské v Praze a dobrovolných příspěvků členů! Kromě sponzorských darů by na pořad stejně musely přijít různé podnikatelské aktivity každé obce.

Josef Hepp

Miloš Mikota:

Jak do Evropské unie?

Přečetl jsem si informační brožurku „Brány Evropské unie otevřeny“, která oslovuje věřící různého církevního zaměření. Například kardinál Miloslav Vlk připomněl svatého Vojtěcha, který vedl s císařem Otou III rozhovory o jednotě Evropy na křesťanských základech. A připojil otázku: „Co Jiřík z Poděbrad a Jan Amos Komenský?“ Na tuto otázku navazuje ThDr. Jan Schwarz v novoročním kázání, ve kterém nám přiblížil husitského krále inspirovaného Husovou vírou ve snaze vytvořit evropský svazek králů a knížat.

Pět století uplynulo, abychom se mohli znovu přihlásit k touze žít v Evropě sjednocené nejen materiálním bohatstvím – ale v Evropě sjednocené duchem Kristovým.

Je tu ještě řada pozitivních článků podporujících Evropskou unii, ale mne zaujala především stať MUDr. Zdeňka Susy, emeritního synodního kurátora Čs. církve evangelické s názvem „Je Unie tolerantním společenstvím?“, neboť takto vidím i já onen problém, který stojí před námi. Tolerance především. Proto jej cituji: „Budoucnost není v potlačení rozdílů, ale v soužití různých evropanských a sebevědomých jazyků a kultur… Když budeme všichni lepší a hlubší, budeme si navzájem bližší. Je třeba si uvědomit, že stálá konfrontace je k ničemu. Česká zkušenost z minulosti ukazuje, že největších úspěchů na poli kultury se dosáhlo právě v době spolužití a stýkání jazyků a kultur např. v době Rudolfa II, kdy v Praze žili a působili rovnoprávně katolíci, evangelíci i Židé.“

Unitářská zásada snášenlivosti by k tomu měla napomáhat. Ale jaká je skutečnost? Viděli a slyšeli jsme to v neposlední řadě na unitářském Sněmu v Praze. Kde zůstaly ideály Tvůrčího náboženství, které nám zanechali ve stejnojmenné knize zakladatelé českého unitářství bratři dr. Čapek, dr. Hašpl a dr. Šíma? Připomněla nám to jedna nejmenovaná sestra, z jejíhož dopisu vyjímám: „Bylo by nedůstojné unitářů a pohana Čapkova ducha, kdyby zvítězila vzájemná nevraživost, neláska a obviňování. Je třeba pokračovat v práci na duchovním povznášení všech, kdož jsou schopni chápat a přijímat ideje Pravdy, Spravedlnosti, Lásky a Víry. Tyto ideje bychom všem měli přibližovat také v obnovené formě, aby si z našich proslovů všichni odnášeli posvátné pocity a odcházeli s povznesenou myslí a s novými podněty. Přibližovat pravdy hlásané různými mysliteli, ano, ale s poukazem na to, jak mohou pomáhat v běžném životě.“ To je jen krátký výňatek z podnětného dopisu, za který sestře děkuji a děkuji zároveň za její víru a za její povzbuzení.

Pokud naše společenství nenajde svou identitu, která spočívá ve snášenlivé jednotě, pak nemáme ani budoucnost. A tak nějak je to i stou naší Evropskou unií. Pokud se nestaneme tolerantním společenstvím, které respektuje kulturní, jazykové a náboženské rozdíly občanů, pak cesta k sjednocené Evropě bude víc než obtížný.

Zamysleme se nad tím, jak přispět k vytvoření sjednocené Evropské unii. Bude to především tím, že upevníme toleranci v našem duchovním společenství a zároveň budeme podporovat tolerantní přístup k evropským hodnotám, které Evropskou unii vytváří. Určitě nebudeme litovat. Naše republika na vstupu do Evropské unie neprodělá.

 

 

Pëttingovský palác

Jde o palác stojící na Starém Městě pražském v Karlově ulici číslo 8, jen kousíček od Karlova mostu. Nedaleko odsud je Betlémská kaple, kde na přelomu čtrnáctého a patnáctého století kázal Mistr Jan z Husince. Spolu s básníkem můžeme prohlásit – tak tudy kráčela historie. Nenechte se zmýlit názvem v titulku, skutečně v současné době tento palác patří NSČU a sídlí zde divadlo Ta Fantastica. Zamíří sem kroky těch, co obdivují zpěv Lucie Bílé a Báry Basikové - třebas v muzikálu Johanka z Arku. Diváci se však o Unitárii asi příliš nezajímají.

Staneme-li někdy v této velice malebné a křivolaké uličce, můžeme se ponořit do velmi dávné historie. Zástavba městiště je totiž písemně doložena od r. 1 356. Původně bylo spojeno se sousedním čp. 185. Od roku 1 404 zde bydlily bekyně zbraslavské. Ty bekyně byly ženy nábožné, jež společně bydlily, odívaly se prostým rouchem, ošetřovaly nemocné, sbíraly opuštěné děti a staraly se o ně a vyučovaly. K oddělení došlo v r. 1 430, kdy si nějaký Matouš Macek koupil polovinu domu zbraslavských bekyň, a tak vznikla parcela a dům čp. 186.

Za čas dům zvelebil Jan Kropáč Berounský, který jej koupil r. 1 533. R. 1 587 získal dům Jakub rytíř Menšík z Menštejna za 440 kop grošů českých a začal ho přestavovat. Při sporu se sousedkou Annou Vostrovicovou z Kralovic (čp. 187) bylo uvedeno jméno stavitele – František Avostalis (Francesco Aostalli).

Roku 1 598 připadl dům Adolfu Myslichovi, který stavení obohatil o arkády. R. 1 622 byl dům zabaven Asmanu staršímu ze Štampachu. R. 1 625 zde sídlily Clarisky. Od Myslichových sirotků nemovitost r 1 628 odkoupil František Cortesi z Peregrynu. V majetku jeho rodiny zůstal do r. 1 726. Pak přešel do vlastnictví Františka Karla hraběte z Pöttingu, českého místodržitele a nejvyššího mincmistra, který podnikl barokní přestavbu. Její rozsah uvnitř domu zastřely pozdější úpravy, které narušily i původní renesanční dispozici. Dům měl v 18. a 19. století tři dvory, neboť do Anenské ulice se obracel jako dvojdům – patrně to byl relikt původního stavu zástavby z gotického období. Na půdě byla r. 1 906 zazděná místnost, pravděpodobně dřívější kaple. I další místnosti v této části domu měly ráz kaple, neboť měly klenbu. Tato se zachovala pouze v místnosti zvané Arkona – bohoslužebné místnosti, kde unitáři konají svatby, vítají narozené děti a další náboženské úkony.

K radikální změně stavební dispozice došlo, když dvojdům při Anenské i obě dvorní boční křídla byly zbořeny a do prostoru městiště byl vestavěn nový objekt Unitárie s divadelním sálem. Dnes se dům obrací do ulice vrcholně barokním třípatrovým průčelím o šesti okenních osách. V přízemí je ve střední ose výrazný portál s kamenným ostěním, po stranách s vytočenými pilastry, jejichž volutové hlavice jsou zdobeny akantovými listy a z nich splývajícími girlandami. Elipsovitý záklenek ve vrcholu portálu obsahuje velkou kartuši s alianční dvojicí znaků pod hraběcí korunou. Je to znak Františka Karla hraběte Pëttinga a jeho choti Zuzany Žerotínové. Matka Zuzany Žerotínové byla rodem Šternberková a odtud pochází ještě umístění hvězdy na průčelí. Mohutné nadokenní římsy nad sdruženými okny, s bohatou profilací, ve středu elipsovitě vzduté, s postranními úseky zdvihnutými šikmo vzhůru a doplněné heraldickými štukaturami na suprafenestrách, byly důvodem pro připsání této barokní úpravy domu samotnému J. B. Santinimu. Tento názor byl však – zřejmě právem – zpochybněn a tak autor ploché, avšak výrazné fasády zůstává nadále v anonymitě.

Po zakoupení tohoto domu Společností Svobodného bratrství došlo k citlivým vnitřním stavebním úpravám, neboť dům je památkově chráněn a každá úprava musela být projednávána s památkáři než došlo k jejímu schválení. Rekonstrukce probíhaly po etapách. V roce 1 929 bylo přestavěno III. patro a suterén, v roce 1 930 byly zřízeny kanceláře v I. patře a upraveno patro II. Určitě to nebylo jednoduché vyhovět všem požadavkům a nástrahám vyplývajícím z řady předcházejících stavebních zásahů. Podařilo se však v přízemí objektu vybudovat velký sál s galerií, který dnes nese jméno Charlotty G. Masarykové. Sál zabírá plochu 260 čtverečních metrů a má výšku 8,1 m, galerie je zavěšena na konzolách a musel to být i dost tvrdý technický oříšek.

 V květnu 1 931 se začalo s bouráním dvou domů přiléhajících k zadní části paláce z ulice Anenské. Zmizely tak nevzhledné dvorky i prostory, které nesly název První křesťanská kořalna. Při výkopech se narazilo na středověké kalové žumpy, horší však byly tekuté písky v podloží, proto bylo nutno udělat pevnou železo­betonovou desku pod celým objektem. Při bourání bylo navíc nutno zabezpečit několikanásobným pažením zdi sousedních domů a postupně podezdívat pod jejich základy, protože úroveň základů novostavby byla projektována o 4 m hlouběji. Základy byly dokončeny 11. září a pak následovalo betonování železobetonové rámové osmipodlažní moderní budovy. V hloubce 4,5 m pod úrovní chodníku je kotelna a sklepy. V suterénu byl vybudován sál o ploše 195 čtverečních metrů a výšce 4,75 m. K sálu přináleží nezbytné zázemí šaten a předsálí. Dle popisu v časopisu Cesty a cíle bylo uvažováno v suterénu se zřízením tiskárny, dále s kuchyní, chladírnou, skladem, jídelnou… Velkolepé plány předpokládaly úžasné vzepětí a neutuchající dlouhodobé nadšení všech zainteresovaných funkcionářů i členů, aby mohlo dojít k slavnostnímu otevření 5. 7. 1 932.

V průběhu těchto budovatelských aktivit došlo k významné změně - výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 30. června 1930 pod číslem 85.771-VI bylo schváleno zřízení náboženské obce unitářské pro obvod země české a moravskoslezské, ale to už je jiná historie.

 Připravil M. Mikota a J. Hepp

NOVÝ UNITÁŘ

Narodil jsem se do římsko-katolické rodiny, ale v průběhu dospívání jsem začal mít pochybnosti o pravdivosti toho, co mi bylo předkládáno k věření. Tyto pochybnosti ještě vzrostly za druhé světové války, která vypukla, když mi bylo sedmnáct. Jestliže je Bůh velký a dobrý, jak jsem se učil, proč připouští, že ve světě umírá tolik lidí hladem a že došlo k této válce?

Poslední rozhodující okamžik přišel v roce 1945, když jako fotograf ve službách americké admirality jsem byl převelen zdokumentovat hrůzy války ve dvou německých koncentračních táborech. Čím jsem musel zde projít jako svědek, mě zcela zdeptalo, vždyť zde neexistovalo žádné právo, nemohl zde být Bůh, ale ďábel. Po válce jsem se potkal s anglickým duchovním, který mne zval na bohoslužby, jen jsem si potvrdil svůj úsudek o víře.

Strávil jsem mnoho let studiem, abych nalezl uspokojující odpovědi na mé palčivé otázky. Přijal jsem však myšlenku, že jsme prostě důsledkem evoluce.

V roce 1952 jsem se přestěhoval do Blackpoolu a o rok později jsem se oženil. Jako nevěřící jsem nechtěl mít obřad v kostele, protože náboženství tehdy pro mne vůbec nic neznamenalo.

Jednou jsme se potkali s manželským párem, žijícím v Lytham St. Annes. Stalo se to při návštěvě unitářského kostela v Ansdellu a stali jsme se poté dobrými přáteli. Ačkoliv jsme vedli mnoho diskusí na téma odkud jsme se my lidé na této planetě vzali, nikdy nemluvili o jejich církvi a víře. Když nás pozvali na autokarový výlet, měli jsme příležitost setkat se a hovořit i s dalšími členy církve. Všichni byli velice milí, což na nás zanechalo velmi silný dojem.

Ptali se nás, jestli by se nám líbilo v jejich církvi. Brzy po vstupu jsem zjistil, že jsem udělal správnou věc, protože jsem se tu cítil jako doma. Rád jsem poslouchal promluvy, které byly jasně vyloženy bez dogmatických článků víry. Překvapilo mne i potěšilo, že i ostatní mají podobné ideály jako já a byl jsem připraven přijímat další nové a podnětné myšlenky.

Je to církev, kterou mohu akceptovat. Nalezl jsem zde víc, než kdekoliv jinde – cítím se zde skvěle.

Překlad z angličtiny V. Ratislavová, úprava textu pro tisk J. Hepp

Recenze

Josef A. Zentrich:  Gemmoterapie – přírodní léčba pupeny. Praha, Eminent 2001. 125 stran

Jak reagovat na tlak obchodních zástupců mamutích farmaceutických společností, kteří lékaře hmotně vybízejí, aby svým pacientům předepisovali široké spektrum léků právě té jejich firmy? Konkurence je tržně-ekonomicky neúprosná a tak se stává, že v našich tělech se ukládají látky s nežádoucími škodlivými účinky, které přes pojistku pokusů na zvířatech se mohou projevit až po letech. Proto nejen v ekologicky gramotných kruzích roste zájem o přírodní léčby a celý komplex metod, které spadají pod zastřešující pojem alternativní či holistické medicíny.

Průkopníkem léčby pupeny byl Ukrajinec akademik Filatov (1875 – 1956), který na universitě v Oděse objevil, že když rostlinu umístí do tmy a chladu, vznikají v jejích částech tzv. biogenní stimulátory, látky s mimořádně mocnými léčebnými účinky.

Filatov experimentoval s rostlinnou tkání z aloe a kalanchoe (naduť) tak, že čerstvě uřezané listy balil do plátna a černého papíru a na 10 dní ukládal do chladničky, kde byla teplota těsně nad bodem mrazu. Jeho metodiku vylepšil belgický lékař dr. Paul Henry r. 1952, který místo „středověkého trápení dle Filatova“ připravoval extrakty z březových pupenů a jehněd. Klinicky ji vyzkoušel francouzský homeopat dr. Julian a podle latinského termínu pro pupen – gemma - ji přejmenoval na gemmoterapii. Ve frankofonních zemích rozkvétala, ale v německy komunikující ostatní Evropě se neuchytila.

V ČSSR se s gemmoterapií seznámil moravský bylinář Rudolf Franěc, ale když se z Francie pokoušel získávat další informace, zabrzdila ho StB. Ještě než v r. 1981 zemřel, předal své zkušenosti vyhlášeným přírodním léčitelům Jančovi a Zentrichovi, kteří je popsali v 5. dílu Herbáře léčivých rostlin. Když se začali ozývat lidé, jimž gemmoterapie pomohla, začala tinktury manufakturním způsobem s týmem spolupracovnic vyrábět Mgr. Jarmila Podhorná, která se pokoušela zlevnit výrobu protinádorových zeleninových šťáv – tzv. Breussovy směsi. Vstupní kapitál nesehnala. Pak vyzkoušela svůj první homeopatický preparát z třezalky, který mírní symptomy roztroušené sklerózy. Při bronchitidě, která u kuřáků bývá chronická, se zdá být gemmoterapie nejúčinnější metodou. Po březové drenáži se aplikuje černý rybíz s protizánětlivými účinky, habr proti křečím průdušinek a topol černý proti zánětu průdušnice. (s. 52) Typ I cukrovky takto ovlivnit nelze, avšak typ II na inzulínu nezávislý ano. Léčba však trvá 2 měsíce a vyžaduje dodržovat kombinaci: ráno javor, v poledne olivu a večer moruši (s. 55). Bylinářsky složitá je i léčba mírných a středních depresí v kombinaci s klasickou fytoterapií. Nejmocnějšími antidepresívy jsou cizokrajné byliny damián, gotukol a kawa-kawa, z domácí flóry dobromysl, třezalka tečkovaná a vrbka úzkolistá. Při revmatismu místo steroidů, nesteroidních antirevmatik a solí zlata klasické medicíny může pacient vyzkoušet pupeny olše, černého rybízu a loubince. Kdo se chce zbavit mučivých bolestí artritidy, musí radikálně změnit životní styl: aspoň dočasně přejít na veganskou stravu bez živočišných bílkovin, vyřadit kávu, kouření a tvrdý alkohol. Osvědčují se občasné hladovky i jablečné diety. Obávám se, že tato řehole pro naši populaci navyklou na polykání prášků je příliš tvrdá.

Závěr konstatuje, že gemmoterapie perspektivně vytváří vysoce účinnou součást fytoterapie. Není však žádný všemocný všelék. Vyžaduje trpělivost, neboť její účinky se projevují jen zvolna: remise se dostavuje za 6 až 12 týdnů. Chybou je přerušení léčby po 2 až 3 týdnech s šálivým přesvědčením, že léčba nepomáhá. Gemmoterapie je mocným nástrojem pro každého, kdo cítí zodpovědnost za své zdraví a kdo nechce svůj organismus tolik zatěžovat chemickými preparáty, které do nás štědře pumpuje oficiální medicína, poplatná farmaceutickému průmyslu.

Boris Merhaut

 

 OTČENÁŠ

Podle esejského textu zachovaného v Pešitě - upravený překlad ing. G. Timčáka.

OTČE NÁŠ, Stvořiteli Kosmu,

Světlo své přiveď do našeho nitra,

své Království vytvoř v nás,

aby Tvá přání mohla být i našimi

ve světle i v tvaru.

Chléb náš každodenní dej nám

i poznání,

osvoboď nás od pout našich omylů,

jakož i my se zříkáme moci získané

chybami druhých.

Nedopusť, abychom byli očarováni

věcmi povrchními,

ale zbav nás toho, co zdržuje

nás na cestě,

neboť Ty dáváš vznik životu i moci

svou písní, která všechno oslavuje

na věky věků.

Amen.

Aramejsky (foneticky):

Abvún d bvašmája

Nethkadeš šómach

Tejtej malkutach

Nehvej cevjanach ajkanna d bvašmája

af b ara Havlan lachma de šunkenan jamana – Vašvuklan

chavejn vachtahejn a jkána daphe nan šóchen al hajjévejn

Véla tachlan lénešjúna

Éla patzan min biša

Metúl delach e malkutah vohajl

a vatéšbuchta,

ló lám almín. Amejn

 

 

 

STŘÍPKY ZRCADLA PRAVDY

Nám je zapotřebí rozum stále bystřit, nová rozhodnutí činit, život z nových hledisek zachycovat a vyžít; náš je ruch a pohyb, naším heslem je dál, jen dál a k vyšším metám poznání a života – proto nám nejlépe sluší náboženství nadkonfesijní – unitářské.

N. F. Čapek

 

Jen jediný je Bůh a není světu znám: Co z něho poznat chceš, tím stát se musíš sám.

Angelus Silesius

 

V životě je důležité, co je v našem srdci, a ne to, jaká je naše kondice, vysvědčení nebo výkony.

Gerald G. Jampolsky

 

Chybou je, když věříš každému, ale chybou také je, když nevěříš nikomu.

Seneca

 

 

6/2003

Poutníkovo poselství.

Takový Poutník přichází s poselstvím a jestli to má být Poutník s velkým P, kéž je jeho poselství dobré. Nechť poučí, povzbudí, potěší, popřeje k výročí, připomene důležité, nechť tedy má všech pět P pohromadě. Někdy se nás lidé ptají, zda máme Poutníka jako věstník pouze pro obec nebo jako nábožensko-filozofickou revue typu někdejšího časopisu Cesta a bohužel přestala vycházet, který unitáře reprezentoval. Jestliže je Poutníkem, má putovat k co nejvíce čtenářům, informovat o programech, výročích členů a nejdůležitějších událostech v obci, ale svým dosahem a významem sdělení či poselství nebýt výhradně církevní tiskovinou obce unitářů.

Má být takový, že i kdyby byl „náhodně“ nalezen někým, kdo se vůbec nezajímá o duchovní cestu a nezná unitářství, aby takový člověk nabyl z každého čísla Poutníka dobrou představu o unitářství a unitářích – o jejich cestě, filozofii, organizaci. To nejen pro naši společnost unitářů jako takovou, ale zvláště proto, aby takový člověk na základě nějaké i třeba dobře míněné jednotlivosti nezavrhl s unitáři i všechny duchovní snahy a náboženství.

Uvědomujeme si, že slovo psané a zvláště to publikované, je slovo závazné, může autorovi a hlavně věci samé způsobit neutuchající ostudu i nehynoucí slávu.

                      Za novou redakční radu

                      rev. Jarmila Plotěná

Květinová slavnost brněnských unitářů se koná letošního roku 2003 v pátek 20. června od 17 hodin na Staňkové 18a. Přineste si květinku do společné kytice a pozvěte i své přátele.

Podívej se na slunečnici, na její letní slávu, jak má pevný stonek a zářivou hlavu. Nastavuje slunci všechny svoje listy, buďme jako ona, pevní, krásní, čistí.

 

Kytička na cestu do života

Co děláme chceme-li darovat svým přátelům kytičku květin vlastnoručně svázanou? Chodíme po louce nebo kolem květin v zahradě a vybíráme ty nejkrásnější, ladíme barvy a vážeme. A vždy může na louku nebo na zahradu přijít někdo jiný a říct, že ještě ta a tamta květina je krásná a měla být v kytici nebo přijde další a řekne, že by vybral květy úplně jiné a vše uspořádal úplně jinak. Tak nikdy není kytička celou loukou. Jde vždycky o výběr.

Podobně je tomu i s naší unitářskou kytičkou rad do života. A přece se odvažujeme vybrat pro přátele ty květiny, které pomáhaly a stále pomáhají nám. Nejde tedy o pevně stanovené krédo ani neměnné články víry či mantinely životního stylu, kdy je řečeno, že tak a nikdy jinak, protože to praví to či ono Písmo nebo ta či ona autorita, zjevení apod.

Naši kytičku svázala pradávná zkušenost lidí jak jednotlivců i pradávná zkušenost lidského společenství v proměnách času a předávali si ji často tajně a s obtížemi moudří přes generace. Staletími vyzkoušená i vývojem pozměněná přichází k nám a je na nás co si z ní vybereme nebo lépe – jak ji uvedeme do svého života, neboť nejde o zvadlé snítky teorie, ale o čerstvé květy PRAXE.

Zakladatel Unitárie dr. Norbert Fabián Čapek tvořil takovou kytici rad pro přátele každou chvíli, téměř v každém jeho spise najdeme nějaké moudré doporučení nebo příklad k následování. Ne vlastní příklad, nestavěl svou osobu nijak do popředí, ale sám si tvořil sbírku vzorů hodných následování, šťastných, k Věčnosti směřujících povah. Jeho přesvědčení a praktická duchovní cesta obstály v generální zkoušce ke konci jeho pozemského života.

Unitáři svého zakladatele nepovažují za svatého ani za Mistra v orientálním slova smyslu či za vtělené Božství a jeho samého by nic podobného jistě ani nenapadlo. Byl v nejvlastnějším slova smyslu k sobě i jiným poctivým člověkem, právě proto charismatickým. Inspirace a schopnost porozumět lidské duši přichází jako praktický důsledek neosobní životní cesty a sebeobětování. Jeho početné spisy jsou svědectvím vývoje a hledání intelektuálního a náboženského a často i plody duchovních zážitků, inspirace, kterou přál každému člověku, protože stále zdůrazňoval, každý „na ni má“ pro v sobě skrytou a mnohdy lidem zcela neznámou NADĚJI.

Snad právě pro svoji nepatetičnost, nedogmatičnost, široký obzor, znající a počítající s růzností lidských povah a typů, pro obyčejný a přece křehký přístup k Tajemství bezděčně ukazuje k novému typu zbožnosti. Dr. Tomáš Halík ve své knize rozhovorů „Ptal jsem se cest“ píše o „plaché zbožnosti“ v našem národě. Ano, možná hlas „plaché zbožnosti“, po staletí typické pro české dějiny, zaslechl i Čapek a jeho přátelé. Je možno to snad nazvat také civilním náboženstvím nebo civilní svatostí? Není vyloučeno, že bude ideálem až každý ideál uctívaný v minulosti i negace kdejakého ideálu běžná v přítomnosti zklamou.

„… Zdůrazňuji, že jsou to obyčejně představitelé a v jistém smyslu pachtýři starých, přežilých idejí a systémů, kteří brání novému tvoření. Moje životní zkušenosti mi to bezpočtukrát potvrdily. Někdo v něčem získá popularity nebo moci. Každé odchylné mínění ohrožuje, zeslabuje jeho popularitu a državu. Silná osobnost mívá strach před jinou silnou osobností, aby s ní nemusela sdílet gloriolu svého postavení.

K tomuto zlořádu napomáhá neblahý zvyk, že z každého nového učení se dělá svátost nedotknutelná.

Považuji proto za svoji povinnost co nejjasněji a nejčastěji zdůraznit, že odlišnost Svobodného bratrství není v tom, co okamžitě máme, nýbrž jak to máme, jak na každou pravdu pohlížíme. My více okoušíme to tvoření nových hodnot, ten zápas o nové dobro, tu činnost objevovatele a obdivovatele než cokoliv jiného.“

Jedním ze základních unitářských principů, který se připomíná i v názvu našeho společenství a z něhož lze odvodit i principy další je JEDNOTA V RŮZNOSTI, JEDNOTA VEŠKERENSTVA. Co to znamená? Myšlenku až příliš vysokou! Nejde totiž o nic menšího než filozofii ADVAITY – neduálnosti, která, pokud je zatím v oblasti teorie, předjímá zkušenost jako potvrzení a realizaci tohoto principu. Filozofické kategorie, pokud jsou chápány teoreticky jako např. ideální požadavky nebo představy a sny jak by svět měl vypadat, ale nevypadá, nehrají v životě svých nositelů nebo autorů podstatnější roli. Zcela jinak je tomu v případě, kdy se jedná o názor rádoby sahající až k Tajemství života. Již sama blízkost nebo i vzdálená ozvěna tohoto Tajemství, přebírá bez našeho přičinění vládu nad životem člověka, byla vzpomenuta a nyní přebírá právo na člověka celého.

Advaita – ve vlastním slova smyslu realizace Jednoty člověka a přírody, člověka a Kosmu, mikrokosmu a makrokosmu, jevů fyzických a psychických, člověka a společnosti, stvoření a Tvůrce, člověka a Boha – bývá někdy u unitářů vyjadřována univerzalistickou filozofií, s typicky náboženským vyjadřováním, jindy odmítáním používat náboženských termínů, jak to vidíme u unitářů – humanistů. Pro humanisty zřejmě představa „Bůh a člověk“ připomíná dualistický obraz nejednoty až propasti mezi „božským“ a „lidským“, proto raději používají označení Příroda, Praprincip, Jsoucno apod., tedy slova, za nimiž spíše tuší jednotu Tvůrce a stvoření.

Ve stejném smyslu, avšak opačnou metodou přibližují advaitu lidskému chápání Indové. V lidovém hinduismu se to naopak bohy jen hemží. Každý uctívaný světec je zde bohem, socha, řeka či posvátné místo jsou uctívány jako božské, také bohové a heroji jiných národů a kultur jsou snadno asimilováni jako bohové. Tak si obyčejný Ind přirozeně zvykal na boží přítomnost všade a ve všem a na možnost setkání s božstvím již zde na Zemi v tomto životě.

Z toho je patrné, že představu advaity lze navodit i zcela protichůdnými způsoby, avšak k jejímu skutečnému přiblížení vede jedině PRAXE. Nazvěme si ji třeba s bratrem Lorenzem „Provádění praxe přítomnosti Boží“.

Tak jako první křesťané chápou unitáři náboženství jako cestu (hodos). Ve smyslu lidského života, v jeho pozemském rámci může to být cesta k radosti z neradosti, ke klidu z neklidu, ke zdraví z nemoci, z nečinnosti k práci apod. V nadčasovém smyslu nemusí vždy cesta vést jen sluncem ozářenou krajinou a nemusí vždy znamenat jednoznačné a na první pohled zřejmé světské vítězství ve smyslu prosperity, výhry, úspěchu, zisku. Naopak, cesta k Moudrosti a k Pravdě vede často temným lesem, „kde pravý směr jen těžko uhodnouti“ jak říká Dante v Božské komedii. Avšak je to cesta od tmy ke Světlu, od iluzí k Pravdě a od smrti k Životu, cesta svobody z otroctví a z oddělenosti a osamocenosti ega k Lásce, k té, o níž píše Dante v závěru své pouti:

Moc obraznosti vzletné docházela

a v kruhu, jež se točí vezdy,

mým přáním, chtěním Láska otáčela,

z níž Slunce pohyb má a všechny hvězdy.

Myšlenku takto chápaného Středu života nacházíme často nejen ztvárněnou v literatuře, ale i ve výtvarném umění. Nejnověji se k této myšlence i svým názvem a zaměřením hlásí výstava obrazů v Domě umění města Brna „Pohyb kolem středu“ malířů tzv. Olomouckého okruhu.

Cesta – hodos je „pohybem“ z našeho lidského úhlu pohledu. Z absolutního pohledu se zřejmě nedá hovořit o „cestě“, jestli vůbec lze takový „pohled“ přiblížit nebo si vzdáleně představit, jde spíš o věčně jsoucí uskutečnění, o stálou Přítomnost cíle.

„Cestování“ z našeho lidského stanoviska si můžeme připodobnit oběhem Země kolem Slunce. Staří o něm zřejmě věděli v dávných dobách, později, např. ve středověku byla tato znalost zapomenuta a „přece se točí“ byl převratný objev. Tedy Slunce – Božství je stále přítomno a stále zářící, avšak Země – „otáčivá“ planeta se, tak jako člověk od Boha, stále odvrací a zase navrací a dle toho dopadá na ni zář paprsků. Není tedy věcí Slunce, že „zapadá“ a „vychází“ a není „Věcí Boha“, že člověk nevnímá Jeho stálou přítomnost a Lásku. Jedná se o Cestu člověka a nikoli stálici Boha. (z hlediska celého Vesmíru se jeví celá záležitost ještě jinak.)

zároveň je Cesta člověka Cestou návratu, návratu často „divnou nebo divokou krajinou“, kde na každém místě čeká nebezpečí a překvapení, z toho co my sami obsahujeme, co sebou nosíme a vláčíme, co nás ovládá a co jsme. Cesta návratu je cestou sebepoznání a prostředkem k nabytí sebevlády. Jak bychom se chtěli přiblížit Absolutnu, když jsme se ještě nepřiblížili ani sami sobě a sami sebe neznáme, jak chceme poznat vyšší světy, připomíná často jako dobrý psycholog a rádce na duchovní cestě dr. Norbert Fabián Čapek. Onen návrat do našeho skutečného Domova je největším dobrodružstvím života a nejlepší školou. Sebemenší krok na cestě návratu je mnohem cennější než dlouhá teoretická studia této problematiky, oné „tuny teorie pokulhávající za uncí praxe“.

Pane kosmické žatvy,

pozemské krajiny

přísvitem Světla Tvého přízračné

září stříbrojasu Luny ztajené

jako krajiny tajemství duše naší

a krajiny hlubin bratří našich

probuzené jediným záchvěvem pohledu Tvého

ze smrti podobného snění.

Pane kosmické žatvy,

procitá kámen na dně skrytý

pod cintoríny křížů, pomníky žalu

moudrosti smíření do sladkosti pokání

umlká trpký kamenný sten.

A aj, krouží ptáci návratu do Domova Tvého.

Jarmila Plotěná

LITERATURA:

1/ Jan Jandourek, Tomáš Halík: Ptal jsem se cest, Praha, Portál, 1997.

2/ Bratr Lorenz: PRAXE PROVÁDĚNÍ PŘÍTOMNOSTI BOŽÍ, Praha, Unitária.

3/ Dante Alighieri: BOŽSKÁ KOMEDIE, překlad O. Babler.

 

  VEZMĚME SVŮJ KRÁSNÝ KRAJ DO SVÝCH RUKOU!

Referendum o vstupu ČR do Evropské unie bude lakmusovým papírkem, zda jsme se vzchopili natolik, abychom dění v našem krásném kraji převzali do vlastních rukou. EU totiž podporuje regionalismus, tj. aby nejen členské státy, ale i jejich kraje i mikroregiony měly co nejširší samosprávu. Tak i občanské sdružení Kastálie je ukázkou, že i ve vsi Horním Bolíkově, za totality přezdívaném Jakešova Lhota, lze nalézt jedince, ochotné hospodařit ekologicky, ochotná pomáhat k rozvoji mikroregionu Podjavoří, který vydupala z ničeho starostka obce Zahrádky Mgr. Eliška Novotná.

Čím může brněnská obec unitářů přispět k zlepšení Jihomoravského kraje? Nespoléhejme se na to, že se o to postarají politici, jejichž obzor málokdy přesahuje jejich čtyřleté volební období. Je nás málo, ale můžeme si vzít příklad z německých unitářů, jichž je sotva 4 000. Každý desátý se nějak veřejně angažuje. V péči o tělesně postižené a vozíčkáře jsou v čele církví v Německu. Podle biblické charakteristiky jsou solí země.

Ruku na srdce. Kolik z nás zná svého poslance a senátora? Kolik se k nápravě bezpráví obrátilo na ombudsmana, který v Brně sídlí? Slýchávám výmluvu, že věkový průměr našeho členstva je vysoký a že většina našinců chce mít svatý pokoj nebo dokonce by potřebovala k ulehčení života používat veřejných služeb. Oceňujeme vůbec, do kolika veřejně prospěšných organizací či sdružení vnáší unitářskou slunečnici rev. Plotěná? Kdo z nás ji bude následovat?

Začněme každý sám u sebe. Na poslední schůzi brněnského správního sboru při trapném projednávání odměn zasloužilým ke kulatým výročím jsem prohlásil, že pokud se v lednu 2004 dožiji 80 let, nepřijmu žádnou peněžitou odměnu. Zvolení do funkce předsedy pokládám nejen za projev důvěry, ale i za zelenou k přehození výhybky, abychom jednou provždy se přestali chovat jako akcionáři obchodní společnosti s ručením neomezeným a pokladnu obce pokládat za zprivatizované vemeno dojné krávy. Kdo zasil do obce tržně ekonomické vztahy, a my dnes všichni sklízíme jejich jedovaté plody, učinil by nejlíp, kdyby naši obec opustil a našel sponzory pro společnost či církev vlastní. Mezi fundamentalisty v USA najde své zářné vzory, např. hodnocení, že Bůh má nejraději ty jedince, kteří dovedou co nejvíce vydělat do své kapsy.

Tak jako pražské Unitářské listy i brněnský Poutník hledá svou tvář. Jejich redakce donedávna vycházely ze šálivého předpokladu, že časopis může vydávat každý laik či funkcionář bez jakýchkoliv odborných znalostí, jak se to dělá. Trvalo 4 roky, než v Praze pochopili, že časopis bez odpovědného redaktora se neobejde.

Zvolili jste si za předsedu mj. člena Svazu českých novinářů, který je ve své činnosti povinen dodržovat určitá pravidla hry. Ty jsem se naučil v půltuctu redakcí, kde jsem byl zaměstnán. Nestrpím, aby Poutník suploval za udavačskou Vlajku kolaboranta Rysa. Jsem si vědom, jak důležitý je tým spolupracovníků. Nehodlám Poutníka plnit jen svými články, překlady a recenzemi, protože jsem se přesvědčil, že každý pokus vydávat časopis jako koktejl vlastních statí a překladů končí nezdarem, jako Mana a Baraka Vlasty Marka, stoupence Nového věku (New Age). Dokud nebude obnoven čtvrtletník Cesta, musíme se snažit tuto edič­ní mezeru zaplňovat.

Aby schválený obsah Poutníka mohl být tištěn poslední 2 – 3 dny v měsíci, přesouváme data schůzí redakční rady ze 4. čtvrtka v měsíci na třetí, tj. na 18. 9., 23. 10., 20. 11. a 18. 12.

Boris Merhaut

 

 

UNITÁŘI SPOLEČNĚ

6. 9. – 13. 9. 2003 penzion „INA“ Antonínov – Josefův Důl v Jizerských horách

Penzion je 10 min. pěší chůze od zastávky ČD Antonínov na trati Smržovka – Josefův Důl, nebo 15 min. od zastávky ČSAD Praha – Josefův Důl nebo 20 min. od konečné stanice ČD Josefův Důl.

Ubytování: cena 160,- Kč/os/noc

V přízemí jsou 3 pokoje, v 1. patře 12 pokojů. Pokoje jsou 2, 3, 4 lůžkové s omezenou možností, dva 1 lůžkové. V přízemí i v patře jsou společné umývárny, sprchy a WC. Pokoje se budou přednostně obsazovat po 2 (3) osobách, proto v přihlášce uveďte spolubydlícího (-cí), nebo jiný požadavek na ubytování (patro, samostatný pokoj)

Stravování: cena 100,- Kč – polopenze

Snídaně – máslo, džem, med, jogurt, pečivo, káva, mléko, čaj, sýry, šunka.

Večeře – domácí kuchyně – polévka, 1 jídlo s masem a přílohou, salát, ovoce, nebo zákusek.

Polopenze začíná večeří 6. 9. a končí 13. 9. snídaní. V přihlášce lze objednat předem bezmasou stravu. V objektu není kuchyňka a nelze na pokojích vařit. K dispozici je po celý den v jídelně varná konvice. 50 m od objektu je velmi dobře zásobená prodejna potravin.

Celková cena za ubytování a stravování tedy činí 260,- Kč/den. K této ceně se připočítává poplatek pro MÚ ve výši 15,- Kč (2,- Kč důchodci od 70 let)/ den, tj. 105,- Kč (14,- Kč).

K dispozici:

Objekt je zadán pouze pro nás. K dispozici je jídelna s TV koutem, velká společenská místnost s novým kobercem a TV, kde lze cvičit jógu, hrát i zpívat. Venku je posezení u ohniště i u bazénku s potůčkem za budovou. Parkování je možné přímo na dvoře objektu.

   Rekreační možnosti:

Ideální podmínky pro lehkou pěší turistiku, výlety, procházky po okolí, možnost koupání v plaveckém krytém areálu v Jablonci n/N., nebo v „Aqua parku Babylon“ v Liberci, návštěvu sklárny s ruční výrobou skla a brusírnu v Harrachově. Doprava je výhodná vlakem, ze zastávky Antonínov (10 min. chůze od penzionu). Ze Smržovky lze navštívit Harrachov a Tanvald a na druhou stranu Jablonec n/N. a Liberec. Jízdní řády + mapa ČD budou k dispozici a také další prospekty z oblasti Jizerských hor.

S sebou vezměte:

Domácí obuv, ručník, cestovní pas (možnost výletu do Zittau), lehkou sportovní obuv, pokrývku hlavy, rukavice, deštník, pláštěnku, plavky, podložky na cvičení jógy, turistickou mapu Jizerské hory, slevenky na ČD (Z karta, důchodce, režijní, seniorpas)

Doprava:

Doprava bude zajištěna z autobusového nádraží Praha Florenc – odjezd v 8:15 hod. příjezd Josefův Důl 11:00 hod. Cena přibližně 120,- Kč.

Nebo individuálně vlakem odjezd Praha Hlavní nádraží v 9:06 hod. s přestupem v Tanvaldu a Smržovce do zastávky Antonínov.

Vyplněnou závaznou přihlášku předejte (zašlete) přes Vaši obec na ústředí NSČU do 31. května 2003.

Zálohu ve výši 1 000,- Kč předejte stejným způsobem do 20. června 2003.

 

POZVÁNKA

DO OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ KASTÁLIE, HORNÍ BOLÍKOV

Systémový analytik, účastník pražského Fora 2000, ve svém bestselleru Bod obratu (česky Dharma Gaia 2003) charakterizuje dnešní krizi za mnoho úrovňovou. Proto nemají úspěch i dobře míněné pokusy nápravy na dílčích úsecích dynamiky společnosti jako ekonomie, nezaměstnanost, vzdělávání, péče o zdraví, ochrana přírody a kulturního dědictví, atd.

Více šancí skýtá holistický čili celostní přístup, tak jak jej u nás propagovali např. Dennis Meadows, Satíš Kumár, Hazel Hendersonová a zakladatel hlubinné ekologie Arne Naess. Členů neziskového sektoru, kteří se cítí osloveni touto plejádou moudrých průkopníků společnosti, „v níž nikdo neprohrává“, není mnoho. Neskládají však ruce do klína a na rozbouřeném znečištěném oceánu tržně ekonomické patologie tu s větším, tu s menším úspěchem experimentují s alternativními životními styly. Vytvářejí tak ostrůvky, ba i celá souostroví tzv. pozitivní deviace. Je jim společné, že kladou větší důraz na FROMMOVO BÝT než MÍT. Pokoj a Mír v nitru je jim přednější než honba za bludičkami zisku, majetku a moci, odmítají hledat cíl života v nabalování své kuličky, jak předvádí párek hovniválů v Čapkově dramatu ze Života hmyzu.

Češi a Slováci této orientace poznali řadu podobných komunit. Navštívili Findhorn na západním pobřeží Skotska, Schumacher College v Dartingtonu s organickou velkofarmou v jižní Anglii, ZEGG – Centrum pro experimentální kulturní design v Belzigu, Braniborsku či jejich odbočku Tameru v Portugalsku, ekologicky hospodařící komunu Dvě Labutě v Dánsku, Damanhur v severní Itálii aj. Mají tak rozmanitá společenství něco společného? Jedině to, že tak jako globální vzdělavatel své doby J. A. Komenský na první místo v životě kladou vertikální, tj. duchovní rozměr bytí: cítí se napojeni na „hlubinu bezpečnosti“, všepronikající Základ, kterému různá náboženství a víry dávají různá jména – Bůh, Jahve, Hospodin, Alláh, Tao, Brahma (stř. rodu), Íšvara, Višnu, Šiva, Krišna, Božská Matka, Manitou, atd.

Ostatní víry tolerovat je jen první krůček. Směřujeme do Evropy a musíme se psychologicky připravovat na to, že do oblastí, kde je dosud zachovalá příroda se budou stěhovat tak jako do Řecka či Portugalska zámožnější důchodci ze severnějších zemí, kteří se budou jinak stravovat a budou mít jiný životní styl než konzumně orientovaní Češi. Tak jako eko-turistika a eko-agro-turistika budou přinášet našincům živobytí ve formě pracovních příležitostí.

O to důležitější bude vést s cizinci plodný dialog. Katolíci k tomu účelu mají Ackermann Gemeinde, naši evangelíci již 10 let trvající přátelský reciproční styky se svými souvěrci v Německu, Rakousku, Holandsku i jinde, aniž o tom veřejnost ví. Na mezinárodní úrovni může být vzorem IARF – Mezinárodní asociace pro náboženskou svobodu, na jejichž sněmech se vytvářejí z jinověrců kroužky. Tito jedinci mezi sněmy spolu elektronicky komunikují a prohlubují vzájemné poznávání.

Podle C. G. Junga jedinci, pokud nejsou ateisté či agnostici, podle svého charakteru inklinují k jedné ze čtyř základních spiritualit. Jsou to:

1/ Via unitiva, pouť k Jednotě a moudrosti (džňána márga) – Mistr Eckehart, Mahariši;

2/ Via pozitiva, cesta Lásky a vroucí oddanosti (bhakti márga);

3/ Cesta skutků (karma márga) – nesobecká, nezištná práce pro bližní – Matka Tereza, Mahátmá Gándhí;

4/ Via transformativa – cesta harmonie, která za soupeřícími ideály objevuje skrytou harmonii a mystickou SKUTEČNOST – Thomas Merton, Rabíndranáth Thákur.

Kastálie, jejíž název se odvozuje od enklávy moudrých a moudrost hledajících z románu Hermanna Hesseho Das Glasperlen Spiel – Hra se skleněnými perlami, všechny tyto spirituality uznává za rovnocenné a legitimní a učí své stoupence mnohost cílů a názorů respektovat. Neaspiruje stát se masovější organizací, protože tak jako např. Junák – Skaut nastavuje laťku hodně vysoko. Jsme přesvědčeni, že i v postkomunistické společnosti je možno se ke Gáie, matce-Zemi chovat jako dobře vychované děti, tj. nejen od ní chtivě brát, ale i vděčně jí vracet. Nedupeme po její něžné pokožce v okovaných botách skinů, ale rádi chodíme bosi, lehce jako naši předkové kočovníci, kteří zanechávali jen otisky koňských kopyt nebo jako sběrači – bušmani, cestující po poušti, aniž by zanechávali stopy lidské činnosti. Jak můžeme dát najevo svou lásku k Zemi? Tím, že na ní budeme hospodařit tak jako naši zemědělští předkové – ekologicky, tj. bez jedů agrochemie.

Pro jedince pohmožděné a smýkané krutou neviditelnou rukou trhu je Kastálie oázou, Domem dobré vůle, místem regenerace k načerpání sil. Jsou imunizováni, aby odolali sebe rafinovanějším reklamním kampaním, které zákeřnými podprahovými triky transformují svéprávné občany na pasivní, bezduché konzumenty, zpracovávané falešnými slogany „kup dnes a zaplať zítra“!

Program Kastálie je strukturován podle požadavků i možných vkladů dovedností různých návštěvníků. Mají k dispozici největší soukromou knihovnu moravsko-českého pomezí pro obory religionistiku, orientální filozofii, ekologii a Amerikán.

Než bude zajištěno přitápění solárními panely, program bude od jara do podzimu.

Hlavní témata: Jak zabránit střetu civilizací, který prorokuje Huntington; Hlubinná ekologie; Zelená ekonomie; Axiologie – nauka o hodnotách; Jóga a mauna – mlčení s meditací; Výchova k soběstačnosti: vaření, knihvazačství, údržba domácnosti, léčitelství, psychoterapie, byliny; Jazykové kursy konverzační i zaměřené na odbornou terminologii ekologie, religionistiky a filozofie; Angličtina, francouzština, němčina, ruština, španělština, písmo dévanágrí pro sanskrt a hindštinu; Zpěv, muzicírování; Divadlo; Psychodrama.

Kastálie leží na hranici tří krajů: Jihočeského, Vysočiny a Jihomoravského.

Je vhodnou zastávkou na cyklotrase Vídeň – Praha. Nejbližšími sesterskými centry jsou Chaloupky, Kněžice a Phoenix u Telče. Rovněž buddhistické meditační centrum v Peníkově u Českého Rudolfce. Přeshraniční styky rozvíjíme se všemi názorově příbuznými organizacemi. Připravujeme turistickou trasu po komunitách ve Světlíku na Šumavě, ekologických farmách, čajovnách a koloniích „pestrých a zelených“ u Volar i jiných místech, které se k našemu programu připojí.

Jak se do Kastálie dostat? Z Brna po silnici 23 na České Budějovice. Třináct kilometrů za Telčí je autobusová zastávka Horní Bolíkov. Rychlíkový autobus Brno UAN Zvonařka v 9:00 s lístkem do Studené. Záleží na dobré vůli řidiče, zda na zastávce zastaví. Jinak ze Studené ve 12:00 jednu stanici zpět autobusem směr Třešť – Jihlava.

Lze se přijet podívat jak na víkend (pokud možno s povlečením nebo spacím pytlem. Stravování je polovegetariánské. Systém Self-cater – svépomoc při vaření. Koupaliště 10 minut, 30 minut tři jezírka v lomu Sumrákov, kam jezdí kvůli čiré, chladné vodě potápěči. Výchozí bod na nejvyšší horu Vysočiny Javořici. Návštěva rezervace UNESCO Telč.

Pax et bonum.

 

                       Mgr. Zdeněk Vrška

                   manažer

                   Kozí 4, 602 00 Brno

                   tel.: 603 246 546

 

PhDr. Boris Merhaut

zakladatel

Horní Bolíkov 39

378 53 Strmilov

tel.: 384 490 424

Na podzim zveme i na vysazování stromků k zalesnění holin po vývratech.

VÍRA V REINKARNACI

                   ANEB DARWINOVÉ STAROVĚKU?

Jindy se tázal svých učedníků: „Za koho mne zástupy pokládají?“ Jedni odpověděli: „Za Jana Křtitele“, druzí: „Za Eliáše“, jiní: „že vstal některý z proroků dávných.“ Lukáš 9, 18 – 19. Z této odpovědi jasně vysvítá, že širší veřejnost pokládala Ježíše za některého znovuzrozeného zemřelého vynikajícího Izraelitu, čili, že věřila ve stěhování duší.

Právem tedy můžeme namítnout a tázat se, kam se poděla víra v reinkarnaci, když i sám Ježíš Nazaretský se o ní podle evangelií jasně zmiňuje?

Proč nacházíme v evangeliích jen tyto ojedinělé výroky z úst nejpovolanějších? Odpověď zdánlivě obtížná, je ve skutečnosti velmi jednoduchá. Další Ježíšovy výroky o znovuzrozování byly prostě jako nepohodlné z evangelií vypuštěny. Lidé, kteří přijímají soudobé znění evangelií jako jedině správné, namítnou, že toto tvrzení je přinejmenším „smělé“ nebo „opovážlivé“. Ale o „smělosti a opovážlivosti“ by se mělo spíše mluvit u těch, kteří dali souhlas nebo nařídili, aby všechny výroky o REINKARNACI byly z evangelií vyškrtnuty. Byly tedy, jak se nyní říká, cenzurovány. A jenom některé výroky unikly pozornosti tehdejších cenzorů, a to z dopuštění Božího, aby alespoň část veliké pravdy byla zachována a svědčila o pravosti víry v reinkarnaci tak, aby mohla být v pravý čas opět oživena. Kdyby tomu tak nebylo, byla by Ježíšova slova v evangeliích úplnou kuriozitou.

Není tomu příliš dávno, stalo se to těsně před II. světovou válkou, že byla nalezena dvě nejstarší evangelia, mnohem starší než dosud známé rukopisy. Jedno evangelium bylo údajně nalezeno „v jistém tibetském klášteře“ (jeho jméno není uvedeno, ani jméno nálezce). Druhé nalezl lékař profesor Székely v královské bibliotéce ve Vídni. Toto evangelium je psáno staroslovansky. Jeho objeviteli se později podařilo nalézti i původní text, psaný v Ježíšově řeči, v aramejštině, a to ve vatikánské knihovně. Z tohoto textu bylo staroslovanské evangelium přeloženo doslovně, bez škrtů a proto se tam mluví i o reinkarnaci.

Kdo tedy měl zájem na tom, aby byly Ježíšovy výroky korigovány?

Onen zájem měly:        1. římský stát

                                       2. římská církev

Římský stát, aby mohl ovládati polovzdělané masy lidí, občany nepřehledného římského impéria, jímž se jako lavina šířily křesťanské ideje lásky a také proto, že se cítil ohrožen ve svém mocenském postavení. Lidé, kteří uvěřili Ježíšovým slovům „nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duši však zabít nemohou“, stali se pro Římany neovladatelní. Jak měli přinutit tento „lid lásky“ k slepé bezmyšlenkovité poslušnosti? Jak mohli zotročit lidi, kteří v duchu Kristova evangelia hlásali zrušení otroctví i nadvládu jedněch nad druhými, protože jsme přece všichni dítkami božími a tedy i vzájemnými bratry a sestrami?

Proti takto smýšlejícím lidem bylo nutno zakročit určitým způsobem, který by udržoval poddané v poslušnosti a působil ještě mocněji než samotná slova Kristova. A tak se začalo hrozit peklem. Jaká hrůza! Člověk mohl ztratit nejen své hmotné tělo, ale i jeho duše mohla být navždy ztracena, když byla odsouzena do pekla. Ale toto nové učení o pekle bylo v rozporu s vírou v reinkarnaci. Proto, aby pekelné hrůzy se mohly stát součástí lidové víry, musely být z mysli lidí vymýceny osvobozující myšlenky o reinkarnaci. Muselo být stvořeno peklo.

Představa pekla vyhovovala zejména státu, neboť naháněla strach a lidem žijícím ve strachu se snadněji vládne.

Klasickým příkladem je přebujelé vyhrožování věčným pekelným zatracením českému a moravského lidu například v době husitských válek, po bitvě na Bílé hoře, v období tzv. TEMNA nebo i později za Bachova absolutismu.

J. Plotěná

 

 

 

Miluše Šubartová

VIBROVAT TÓNINOU KVĚTŮ

Vítejte všichni vznešené mysli

snící s múzou o boží míze květů

Zářivé spektrum barev a vůní

vloudí se do duše k proměnění

Umíš tkát na osnově nitra

kosmický soulad desatera?

V studánkách zřít zrcadla perutí

pak vlétat se skřivánky

sametem křídel motýlích?

Vibrovat tóninou vůní a barev

Zastavit okamžik setkání s anděly?

Boží zahrada v modlitbě obejme tě

když fialku prosíš o milost

sedmikrásku o moudrost

slunečnici o pohled vertikálou k nebi

o požehnání begonii

orchidej o radost

chryzantému o zralost

tulipán o rozvahu

lilii by odvanula zlobu

pak posvátný oheň růže

planoucí odevzdaností Bohu…

Duchovnost pulsuje v každé tónině květů

a vládce jara archanděl Rafael

zazáří boží jiskrou i v tvém nitru…

Zvonečky na stráni vyzvánějí

bys neminul kapličku na cestě ke vzkříšení

ke kříži Ježíše, je stromem poznání

duchovního zrození

které košatí a vrůstá do nebeské zahrady.

 

 

Recenze

C. G. Jung:  AIoN. Příspěvky k symbolice bytostného Já. Brno, Nakladatelství T. Janečka 2003. 293 stran. – Sebrané spisy 9/II.

Druhý díl 9. svazku Sebraných spisů s titulem „Archetypy a kolektivní nevědomí“ na rozdíl od 1. dílu, kde jsou kratší Jungovy eseje, je Aion rozsáhlou monografií o patrně nejdůležitějším archetypu „das Selbst“, angl. the Self, pro nějž překladatel Petr Patočka zvolil termín „bytostné JÁ“. Je to veličina nadřazená běžně užívanému termínu já (das Ich) a ať si toho jednotlivec je či není vědom vytváří střed pole vědomí, Komenského centrum securitatis – hlubinu bezpečnosti. Zatímco blízká Jungova spolupracovnice M. L. Franz svou analýzu zaměřila na zkoumání psychologického přechodu antiky ke křesťanství, toto Jungovo zkoumání se soustřeďuje na proměny psychologie v rámci křesťanského věku (eónu) na základě nejen křesťanství přijatelných, ale i církví zavrhnutých symbolů bytostného Já gnostického a alchymistického původu.

Tento archetypický obraz celosti má v dějinách své předchůdce, jak Jung doložil ve svém díle Psychologie a alchymie (1944). Pro věk Ryb je charakteristická kontaminace celosti Anthrópa (Syna člověka) dualistickým dilematem Kristus – antikrist. Postava Krista není tak jednoznačná, jak by si církev svatá i zbožní věřící přáli. Jak to, že v patristické hermeneutice má tolik symbolů společných s ďáblem: lev, had (užovka), noční pták, havran, orel a ryba? Jak to, že jitřenka (stella matutina) = Lucifer, označuje jak Krista, tak ďábla?

Znamení Ryb

Symbolem ryby (ichthys) na starém Předním východě je častý: kněží babylónského rybího boha Óanna se rituálně odívali do koží, eucharistické požívání ryb znali Féničané i Thrákové v žoldu říše římské. Dalším zdrojem ztotožnění ryby s Kristem je astrologie. Židovský učenec z přelomu 15. a 16. století uvádí, Abarbanel, že dům Ryb je domem spravedlnosti a zářivé nádhery. Saturn je hvězdou Izraele a Jupiter = král spravedlnosti. Konjunkce Saturna s Jupiterem znamená sjednocení extrémních protikladů.

Vazby k věku Ryb jsou v evangeliu, kde apoštolové jsou označováni jako rybáři lidí. Ryba je hlavní pokrm při agapé – hostině lásky. Ve věku Ryb ryba se stává označením Boha, který se stal člověkem, aby byl obětován jako beránek a sám byl pojídán jako ryba.

Mnoha citacemi Jung dokládá, že symbol ryby autochtonně tryská z nevědomí (s 146). Rybaření jako činnost je intuitivní pokus chytit na udici, tj. pochopit nevědomé obsahy, vynořující se z hlubin nevědomí. Nostrodamovo proroctví (s. 95 – 101).

Krizi dnešní západní kultury můžeme sledovat od 16. století, kdy se církev rozštěpila. Tehdy bylo upuštěno od vertikály, vzepětí vzhůru – gotiky. Zájem se přesunul na horizontálu – zmocňování se přírody a země a všech jejích zdrojů. Učenec, lékař a astrolog Nostrodamus předpověděl, že antikrist přijde ze severu. Proto byl Luther považován za „druhého antikrista“ po Mohamedovi.

Gnostické symboly bytostného Já (s 177 – 212)

Podobenství o přitažlivosti magnetu a železa v Hippolytově díle Elenchaos najdeme třikrát. Kristus je magnet, který na sebe přitahuje ony substance božského původu v člověku, shromažďuje je a unáší k nebeskému místu počátku. Had je ekvivalent ryby – obojí jsou oblíbenými symboly podvědomých tvořivých sil, vynořujících se z nevědomí. Lidu bylo přijatelnější ztotožnění Spasitele s rybou, pro setovce s hadem. Na druhé straně byl Kristus asimilován se symboly království Božího: hořčičné zrno, ukrytý poklad či drahocenná perla.

Struktura a dynamika bytostného Já (s. 213 – 254)

Z Hipolytových náznaků Jung vyvozuje, že gnostici byli dobří psychologové. Introspektivním pozorováním zjistili, že „gnóze je nepochybně psychologickým poznáním, jehož obsahy pocházejí z nevědomí.“ (s. 214) Svrchovaně důležité symboly celistvosti jsou geometrické tvary s prvky kruhu a čtvernosti. Trojnost lze považovat za relativní celost. Avšak psychologicky je trojnost buď defektivní čtvernost nebo přechodný stav na cestě ke čtvernosti. (s 215) Doplňkem čtveřice je jednota. V kvadratickém prostoru je symbol bytostného Já: bůh či bohu připodobněný člověk, kněz, kníže, děd, milovaný otec či starší bratr. Z mimolidských symbolů bytostného Já ve snech nejčastěji vyvstávají slon, kůň, býk, medvěd, bílý i černý pták, ryba, had; vzácněji želva, hlemýžď, pavouk a brouk. Z flory nejčastěji strom a květina, z přírodních útvarů hora a moře. Temný aspekt metafyzických postav byl pro gnostiky běžný: proti dobrému Bohu je nevědomý, nedokonalý demiurg, od počátku 2. tisíciletí ztotožněný s ďáblem.

V doslovu Jung uvádí, že toto zkoumání nepovažuje za samoúčelné, nýbrž že má psychoterapeutický potenciál. Pomáhá pacientům, aby se snadněji vyrovnali se stínem, onou svou méněcennou, provinilou a popíranou částí ega. „Jestliže se dosud soudilo, že lidský stín je zdrojem všeho zla, nyní již můžeme…odhalit, že nevědomý člověk, totiž stín, nesestává jen z morálně zavrženíhodných tendencí, ale že vykazuje řadu dobrých kvalit (jako) účelné reakce, skutečnosti odpovídající vjemy, tvůrčí impulsy aj. Zlo se na tomto stupni poznání jeví mnohem spíše jako překroucení, zmrzačení, nesprávný výklad a nepřístojné užívání…přirozených skutečností.“ (s. 256) Nezatracujme archetypy animus – anima, i když se setkáváme s jejich nevítanou a negativní podobou. I ony mají svůj pozitivní aspekt, nezbytný k vhledu, že bytostné Já je complexio oppositorum sjednocení, spojení protikladů.

Racionalisticky orientovaným teologickým vykladačům tento termín činí nepřekonatelné potíže na rozdíl od spirituálních alchymistů, kteří popisují chymickou svatbu, jejímž plodem je kámen mudrců. Toto dvojjsoucno je rozpoznatelným symbolem „das Selbst“ – bytostného Já. Psychologicky je bytostné Já sjednocením vědomí (mužské) a nevědomí (ženské), takže představuje kýženou psychickou celistvost.

K překonání mělkého dualismu je tento Jungův návrat k symbolice bytostného Já nevyhnutelný, neboť odstraňuje církevní dogma božské asymetrie Kristus – antikrist. Církevní nauka privation boni (deprivace dobra) zavile negovala schopnost nevědomí produkovat legitimní a adekvátní symboly celistvosti, čímž přispěla svým nebezpečným rozšířením k světonázorové dezorientaci celých generací 20. století. Plodnou půdu interpretace mandal našla v transpersonální psychologii v praxi Stanislava Grofa a jeho školy.

V dobách kdy i nejváženější nakladatelství kapitulují před neúprosným trhem a přizpůsobují se praxi svých konkurentů bez jakýchkoliv zábran v honbě za ziskem, je třeba zvlášť ocenit úsilí redaktora českého překladu PhDr. Karla Plocka, který odborné revizi tak obtížného textu věnoval asi víc času, než samotný překladatel Petr Patočka. Český čtenář je tak obdarován textem, jehož prameny po ničivém bombardování knihoven a u nás likvidací řádových knihoven v éře totality pro něj nejsou dostupné. Odborníci se shodují, že Aion byl ze všech dosud vydaných Jungových děl na překlad nejobtížnější. Obohacuje nejen teology, filozofy a psychology, ale všechny ty, kteří podvědomě cítí společné kořeny EU.

PhDr. Boris Merhaut

 

Jolana Poláková: BŮH V DIALOGU. K hledání živého základu filozofické teologie. Praha, Vyšehrad 2001. Edice Logos, sv. 8. Stran 80. Kč 66,-

Je vzácné, aby v tak exkluzivní edici docházelo k reedicím. Přesto se tak stalo autorčinu dílu „Možnosti transcedence“ (Zvon 1994), které mělo r. 1996 dotisk.

Autorka, narozená 1951, vystudovala obory filozofii a latinu a působila ve Filozofickém ústavu ČSAV. Když se „provinila“ jako spoluvydavatelka katolického samizdatu, byla vyhozena a živila se jako knižní redaktorka. Mimořádně talentovaná myslitelka se vrátila do Filozofického ústavu r. 1990. Jako členka kolegia Zvon připravovala k vydání řadu děl tzv. ideologických diverzantů českých filozofů a teologů: Mádra, Zvěřiny, Vrány, Skalického, Říhy, Janáta, Lobkowicze a Špidlíka, jakož i téměř neznámých moderních evropských myslitelů (Casper, Lévinas, Waldenfels, Weisch, Welte aj.). Některé její studie vyšly v západní Evropě i USA.

Prastarou formu monologu znali ve staré Indii i Aristotelés. V 19. století ji zkoumal Wilhelm von Humboldt a ve 20. století responzní a dialogický charakter myšlení objevila celá plejáda myslitelů jako Husserl, Buber, Marcel a Lévinas. Ti poznali, že myšlení vždy „potřebuje druhého“ a zdůrazňují mravní rozhodování: „Zda planeta Země bude zítra nukleárně zničenou pouští nebo kvetoucí zahradou, jejíž plody si budou lidé spravedlivě dělit, závisí na rozhodnutích naší svobody“. Vycházejíc z responzorní fenomenologie Rosenzweiga a Lévinase, česká filozofka předkládá vlastní myšlenky a vztahu člověka k Bohu a o zpětnovazebném vztahu Boha k lidem. Nutno zdůraznit, že nejde o reflexe ryze rozumové, nýbrž že se opírají o zkušenosti duchovní.

Za ústřední otázku považuje: „Kdo jsi – ty Bože?“ Ze svého oslepujícího „nepřístupného Světla“ Bůh se rozprostírá do spektra barev, které už jsou člověku vnímatelné: přitažlivost, blízkost, svatost, láskyplnost. Tyto výrazy Božské řeči Poláková nechápe suše scholasticky jako atributy, predikáty, kvality či fenomény monologického myšlení, nýbrž jako harmonické akordy vzájemného prolínání, směřující k plnosti dialogu. Tím Poláková překračuje praktickou zbožnost, prožívanou v mezích nábožensky hedonistického antropocentrismu.

Za nejproblematičtější považuji 13 reflexí o SKRYTOSTI (s. 21 – 38), protože v nich převládá „rozum“, ne intuice.

Naproti tomu širší souhlas těch, kteří „ví, že ví“ najde charakteristika Blízkosti (s. 38 – 47), neboť ta je pro člověka tak duchovně „hmatatelnou“ oporou, že např. dopomohla politickým vězňům nacistů a komunistů přežít v extrémně ničivém prostředí.

Chápejme reflexe Polákové jako naléhavou výzvu k zahájení dialogu mezi křesťanskou teologií a filozofií, kdy prvá přestane filozofii považovat za „ohrožení víry“ a moderní filozofové křesťanství za staromódní konglomerát „tmářských předsudků“. Nejen křesťanství, ale i každá filozofie, která se nezpronevěřila původnímu významu „láska k moudrosti“, je schopna také dialogu s Bohem.

Co činíme, abychom překonávali dva monology křesťanů se zastánci rozumářské, „vědecké“ filozofie, tj. s živou vírou a filozofujícího rozumu, připomínající marnost pokusu o dialog apoštola Pavla na athénském Areopagu: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy“ (Sk. ap. 17, 32)? V tomto ohledu universalistické unitářství má větší možnosti než v Česku kterákoliv etablovaná církev.

Boris Merhaut

 

Erich Fromm:

MÍT NEBO BÝT?

Osobnost významného filozofa, psychiatra a sociologa Ericha Fromma není zajisté čtenářům Poutníka neznámá. Připomeňme si jeho knížku, která se zabývá vztahem člověka k člověku a ke světu. Erich Fromm rozlišuje dva zásadní přístupy jedince ke svému okolí, ať už se jedná o živé bytosti anebo věci a hodnoty hmotné. Je to přístup vlastnický a přístup bytostný.

Zkoumá projevy těchto přístupů v každodenních zkušenostech. V jazyce, učení, víře a lásce. Ilustruje je četnými citacemi. Vedle citací ze Starého a Nového zákona nalézáme tam citáty z díla Mistra Eckharadta, jehož myšlení a cítění je nám unitářům velmi blízké.

V další části pak hlouběji zkoumá rozdíly mezi oběma přístupy a vyjadřuje se v určitých termínech jako aktivita a pasivita, jistota a nejistota, solidarita a antagonismus, ale také prožitek radosti a smutku.

V závěrečné části se zabývá problémy, které nás unitáře mohou velmi zajímat. Jsou to problémy týkající se úlohy náboženství ve společnosti a jak dalece mohou ovlivňovat člověka. Fromm totiž formuluje a chápe náboženství jako „sdílený soubor myšlenek a činností poskytujících jedinci rámec pro orientaci v praktickém životě a zároveň předmět hluboké úcty“.

Zajímavé jsou jeho úvahy o opravdovosti křesťanského charakteru západního světa a jeho charakteristiky „industriálního“ a „kybernetického“ náboženství, vrcholící v návodu na vytvoření „nového člověka“ a „nové společnosti“, což podle některých kritiků působí až utopicky.

Pozorný čtenář – unitář však najde řadu shodných přístupů k posuzování „opravdového křesťanství“ a „opravdového náboženství“, jak je chápou právě unitáři.

Dle různých materiálů zpracoval M. Mikota

 

 

Erich Fromm:

Předměty lásky

Láska není především vztah k určité osobě; je to postoj, orientace charakteru, určující spřízněnost se světem jako celkem, a nikoli s jedním „objektem“ lásky. Miluje-li někdo jen jednoho člověka a ke všem ostatním lidem je lhostejný, není jeho láska nic jiného než symbolické připoutání či rozšířené sobectví. Většina lidí však věří, že lásku představuje objekt, ne schopnost. Věří dokonce, že je důkazem intenzity jejich lásky, nemilují-li nikoho jiného než „milovanou“ osobu. To je stejný klam, o němž jsme hovořili již dříve. Někdo totiž nevidí, že láska je aktivita, síla duše, věří, že vše, čeho třeba, je najít správný objekt – a pak již vše půjde samo od sebe. Takový názor se dá srovnat s názorem člověka, který chce malovat, ale místo aby se tomuto umění učil, tvrdí, že musí jen čekat na správný objekt, a že jakmile ho najde, bude krásně malovat. Miluji-li skutečně jednoho člověka, miluji všechny lidi, miluji svět, miluji život. Mohu-li někomu říci: „Miluji tě“, musím také být schopen říci: „V tobě miluji všechny lidi, tvým prostřednictvím miluji svět, v tobě miluji i sebe.“

Říkat, že láska je orientace, která se vztahuje na všechny, a ne na jednoho, ovšem neznamená, že mezi různými typy lásky nejsou rozdíly, které závisí na milovaném předmětu.

Miloš Mikota:

Kapitoly z dějin anglického unitářství

Kolikrát jsem navštívil ústředí anglických unitářů, kteří sídlí v budově, kde kdysi stála kaple Essex Street Chapel, už ani nevím. Její původní podobu, jak vypadala před válkou, jsem bohužel neviděl. Její historie je velmi zajímavá, protože byla vlastně první kaplí či kostelem, nesoucí jméno „unitářský“.

Unitářské myšlenky se sporadicky vyskytovaly a šířily již téměř jedno a půl století, ale bylo to riskantní. Kdo se toho odvážil, musel být statečný, ba velice statečný. A musel mít dobré přátele, jakými byli dr. Priestley a dr. Price. Tím odvážlivcem a je nutno říci, že šťastným odvážlivcem byl tehdy v roce 1774 reverend Theophilus Lindsey (narozen 20. 6. 1723).

Reverend Lindsey byl původně duchovním anglikánské církve, avšak věnoval se více než dodržování církevních dogmat charitativní činnosti v chudinské čtvrti svého tehdejšího působiště. Náboženství totiž chápal jako službu bližnímu, a to službu jak duchovní, tak i hmotnou. Jelikož nesouhlasil s ortodoxními články víry a s předpisy „Modlitební knihy“, musel se vzdát svého místa. Ač byl téměř bez prostředků, jeho manželka ho neopustila, ačkoliv jí to jedna bohatá teta radila.

Reverend Lindsey se rozhodl, že si v Londýně založí svůj vlastní sbor – sbor unitářský. S pomocí svých přátel si pronajal v Essex Street bývalou aukční síň, která mohla pojmout až 300 lidí.

Sedmnáctého dubna 1774 se začali scházet první jeho příznivci. Zprvu jaksi váhavě, neboť se šeptalo, že bude přítomen vládní špicl. Lindsey však řídil bohoslužbu přesně podle dosud platného nařízení, takže nemohlo být proti němu policejně zakročeno. Na své posluchače však nejvíce zapůsobil svým kázáním na téma „Úsilí o zachování jednoty ducha ve svazku míru“.

V tomto kázání apeloval Lindsey na uskutečňování opravdové lásky k Bohu a k člověku, na zásadách snášenlivosti a na činnosti charitativní. Byl to zřejmě úvod k jeho dalším kázáním, ve kterých zvěstoval posluchačům hluboké hodnoty pravého Ježíšova křesťanství. Tyto promluvy byly vedeny čistě v duchu unitářském.

Ačkoliv na prvním shromáždění bylo přítomno více než 200 lidí, včetně jednoho lorda, několika kleriků z anglikánské církve a také tam byli jeho přátelé dr. Priestley a dr. Benjamin Franklin, který v té době byl právě v Londýně, trvalo ještě nějakou dobu, než úřady přidělily Essex Street Chapel řádnou registraci pro veřejnou bohoslužbu. Nebylo to tedy lehké, ale dobrá věc se podařila a brzy místnost nestačila pojmout všechny, kteří přicházeli a tak za 4 roky byla vybudována nová kaple a fara, které sloužily svému účelu až do roku 1886. Unitářská obec se pak přestěhovala do Kensingtonu, ale v Essex Street zůstalo ústředí organizovaného unitářství. A je tam dodnes, i když opět v nové budově po roce 1945. Zde rovněž sídlí nakladatelství, které na počest jmenovaného unitářského průkopníka nese jméno „Lindsey Press“ a je zde i vydavatelství unitářského časopisu The Inquirer.

Jak jsem se již dříve zmínil, budova, která sloužila unitářským bohoslužbám po dobu 170 let, byla v roce 1944 zničena při nacistickém náletu na Londýn. Nepřátelská bomba sice zničila materielní dědictví reverenda Theofila Lindseye, nezničila však jeho dědictví duchovní, které je živé nejen v Anglii, ale mezi unitáři na celém světě, kteří v tomto století – ještě s větším úsilím než kdy jindy – upřímně se snaží o zachování jednoty ducha ve svazku míru.

 

Význam regresních terapií

nevidím ani tak v informaci klienta v konkrétním jeho minulém životě, neboť vlastní obsah terapeutova sdělení nemusí mít nutně léčivé dopady. Jde mi spíš o příklad, kdy klient se s tvrzením terapeuta nesetká poprvé a přichází již s určitou představou o některých věcech ze své „minulosti“ (prenatální či „minulosti“ v jiných životech), tedy donese si již určitý příběh a nyní slyší tento příběh od jiného člověka, případně od dvou i více na sobě nezávislých osob.

Co si myslet o takové situaci? Jde skutečně o léčení minulého života? Mohou vás při tom napadat otázky různého druhu. Např. nejde zde o sugesci? Což takový případ, kdy klient je schopen svůj příběh terapeutovi vsugerovat, ovlivnit jeho výpověď (v případě, že již dříve na nějaký příběh či situaci myslel či byl přesvědčen, že je prožil nebo že se jeho nynějšího života nějak týkají?

Domnívám se, že dokonce není vůbec důležité jak vlastně ke konsensu došlo. Zajímavější je skutečnost, že k něčemu takovému může dojít. Zajímavá je tu ona spontánně osobitá spolupráce, při níž jakoby klient i terapeut otevřeli tutéž stránku akašické kroniky a společně z ní četli, aniž by bylo příliš nutné vědět, kdo napsal na té stránce nacházející se text. Důležitější je, že bylo tak učiněno bez použití hmotných smyslů, že zde pracovalo něco mimo nám známý čas a prostor v prostředí, kde platí jakoby jiné zákonitosti, kde se informace šíří jiným než zachytitelným způsobem.

Léčivost regresních terapií vidím spíš v adresnosti informace, v prožitku: „toto se mne osobně týká a je to mimo dosah mých hmotných smyslů“. Závažnost objevu tohoto faktu pro klienta jako nové skutečnosti vidím důležitější než obsah samotné terapeutem poskytnuté informace.

Mgr. Jarmila Plotěná

 

 

7/2003

ÚRODNÝ MĚSÍC

Nejprve poslali do kanceláře brněnských unitářů e-mail. Smluvili jsme si schůzku na Staňkové. Přišli oba – mladí, milí, sympatičtí a veselí – Aleška a Petr z Brna. Chtěli svatbu, protože se znají sedm let a nemohou se rozejít. Skutečně pádný důvod zůstat spolu třeba navždy. Unitářskou svatbu chtěli, protože si přáli „necírkevní požehnání“. Protimluv? Přání jako z pohádky o těžce splnitelných přáních? Takových, která se dají splnit buď jen nějakým zázrakem nebo chytristikou? Nejprve mi to také napadlo, ale po krátkém rozhovoru mně bylo jasné, že Aleška a Petr jsou pro unitářskou svatbu „jako dělaní“ a začali jsme se všichni tři smát, že jsme se takto setkali, že žijeme, že jsme. Nemusela jsem mnoho vysvětlovat, stačilo jen naznačit, jaký vnitřní závazek je taková svatba. Měli rozkvetlá srdce, v duchovním chápání byli doma a navíc Petr měl unitářské myšlení v rodině ze strany tatínka.

A byla svatba, velká, modrobílá, pěkná. Konala se v sobotu 7. června v obřadní síni Úřadu městské části Brna, Brno – Řečkovice, v budově zámečku. Svatebčanů bylo překvapivě tolik, že pro všechny ani nestačily svíce, které si zapálili od velkého světla, aby utvořili kruh při předmanželských slibech a výměně prstenů. Protože, jak jim bylo řečeno, unitáři často užívají motivu otáčení se ke slunci jako symbolu touhy člověka po Zdroji všeho bytí. Unitáři v zahraničí používají často plamenného kalicha, symbolu jediného Zdroje světla, z něhož pocházejí jednotlivá menší světla, jednotlivé existence.

A jak je to s tím „necírkevním či nedogmatickém požehnání“? Je něco takového možné, vždyť jde o zdánlivý rozpor? Podívejme se nejprve co požehnání je a co znamená „žehnat“. Původně tím byl míněn akt zahrnující příjemce požehnání léčivou a spásnou silou. Provází a chrání člověka po celý život. Bez požehnání není člověk schopen překonávat a zvládat všechny krize. Teprve později, hlavně vlivem křesťanství, začalo být požehnání chápáno jako vyjádření boží přízně nebo její přivolání prostřednictvím církevní autority předávané po celou historii křesťanství, od apoštola Petra na všechny papeže a kněžskou hierarchii. Požehnání bývá rovněž očekáváno od různých světců, jejich ostatků nebo věcí, které používali. Avšak bez tohoto víceméně dogmatického pojetí, znamená požehnání myšlenky, slova nebo činy vděčnosti, vstřícnosti a přání všeho dobra lidem, přírodě, životu. Žehnat má každý a všude a pokud možno stále a všemu. Vždyť kladné a přející myšlenky, slova a činy se k člověku vracejí právě tak jako ty opačné.

Tak, Aleško a Petře, na Vaší společné cestě životem jen všechno dobré!

Unitářské svatbě předcházela v našem, na události úrodném měsíci, návštěva anglické unitářské dvojice, manželů Bladonových ze Shrewsbury. Hudbymilovní Angličané navštívili koncerty v Kolíně a v Brně.

Naši obec navštívili ve čtvrtek 5. června. Díky jazykovým schopnostem sestry Schmiedkové elegantně probrali skladatele a díla naší a jejich hudební scény. V pohodě u zeleného čaje a malého pohoštění. Bladonovi jsou neobyčejně příjemní a radostní a mají nevšední znalosti o českém hudebním dění a o unitářství. Spojují svoje přesvědčení s uměním nejvýmluvnějším, které nepotřebuje překlad, jen citlivou duši.

Před svým příjezdem poslali dopis s fotografií unitářského kostela obce, v níž jsou členy. Na fotografii je interiér chrámu podobného modlitebnám tradičních církví, velkého a důstojného. Měli zájem o vše, co viděli v naší obci na Staňkové. Od nás spěchali na koncert do Besedního domu. V sobotu pak sestra Vlasta Ratislavová je provedla po brněnských památkách. Zajímali se o výstavy ve městě. Nyní jsou již opět ve své vlasti. Bladonovi, děkujeme Vám za návštěvu a za Vaši radostnost a otevřenost.

Červnová žeň událostí pokračovala ve čtvrtek 12. června ekumenickým shromážděním na paměť lidické tragédie a obětí druhého stanného práva v Kounicových kolejích. Toto shromáždění pořádal Český svaz bojovníků za svobodu, Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých, Historická skupina Kounicovy koleje Brno a Společnost k uctění památky padlých hrdinů odboje. Ekumenické vzpomínky každoročně představitelé všech brněnských církví a náboženských společností.

Když jsme v zářivém slunečním dni společně kráčeli dvorem k popravišti, kde jsme položili kytici před sgrafitem z roku 1923, zobrazujícím svatého Václava, na místo, kde bylo nacisty zmařeno tolik životů, uvědomila jsem si nějak přítomněji než obvykle, že tento obraz a toto jasné nebe bylo to poslední co oběti zvůle spatřily, než jim zhasl tento svět. Na sgrafitu patrona České země s nápisem: „Nedej zahynouti nám ni budoucím“ to kdesi v neviditelnu bylo tíživě přítomné, stále existující a nepochopitelné. Nejmladšímu „nepříteli Říše“, zde popravenému, bylo deset let.

Co, že jsme začali svatbou a končíme tak bezútěšně? Vždyť radost, hrdinství a utrpení patří k lidské velikosti, k cestě člověka a k hlubinám života.

                                                                                     Jarmila Plotěná

 

 

Daniel Novotný:

 

máš pravdu                             sám sobě krotitelem

je tam světlo                           skáču mezi ohni

a já šel dobrovolně                   (sám hořím…

mezi tmy                                ale to není

                                            nic nového)

a taky jsem nevěděl

na jakém podnose                     když držíme něco v ruce

mám podávat sebe                    neuvědomujeme si

a jestli se zabalit                      na jak dlouho…

do papíru…                             …a co naše není

                                            odejde samo…

jsem uprostřed chrámu!

zvuky a obrazy                         (něco

nás postrkují                            co se mělo rozpustit

Murphyho zákony                      se rozpustilo)

obrátí svůj směr…

…snad ne pozdě

 

PROHLÁŠENÍ K PAŠIJNÍ DOBĚ

Darmstadt 22. února 2002. – Vedoucí duchovní úřad vydal prohlášení k pašijní době a sdělil je dopisem Spolkové vládě právě tak jako vyslanci USA. Nejvyšší duchovní grémium Evangelické církve v Hessensku a Nassavsku v něm vyjadřuje svou starost nad rostoucí militarizací politiky.

Stanovisko vedoucího duchovního úřadu k militarizaci politiky

Čas pašijí a půstu je v tomto roce zastíněn strachem ze stupňování militarismu. S velkou starostí vidíme, jak hrozí, že se boj s terorismem promění v „křižáckou výpravu“ proti politicky neoblíbeným státům. K tomu nevidíme žádné oprávnění. Prohlášením prezidenta USA George Bushe, že je možné plánovat další válečné akce, například proti Iráku, byla ztížena nebo dokonce znemožněna trvalá úsilí o civilní řešení konfliktů. Varujeme proto, aby nové vojenské akce zatěžovaly potírání terorismu, které se má přednostně provádět prostředky práva, politiky a ekonomiky. Mohlo by to vést k tomu, že by se rozpadla dnes existující světová antiteroristická aliance. Zvláště útok na Irák by mohl destabilizovat celý arabský svět. Důsledky pro světový pořádek by byly nedozírné.

Dobro a zlo?

Doba pašijí volá nás křesťany k pokání. Při sebekritickém pohledu rozeznáváme své vlastní zapletení do nespravedlivých poměrů ve světě. To platí pro každého jednotlivce, stejně jako pro náš hospodářský systém, ale také pro všechny jiné společnosti a státy. Víme, že lidé v sobě nesou dobré i zlé. Stavíme se proto proti všem snahám chtít rozdělovat celé státy do kategorií dobra a zla a zdůvodňovat tím, že se dává přednost násilí.

Nikdo není sám obhájce dobra, proto stále zdůrazňujeme slovo evangelisty Matouše: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni božími syny.“

V tomto duchu žádáme ty, kdo mají politickou odpovědnost, aby vynaložili všechno své úsilí k překonávání terorismu policejním, diplomatickým a politickým řešením a aby nezapalovali hrozbou války nová ohniska požárů násilí a nenávisti.

Opatření proti militarizování politiky

Podporujeme rozmanitá úsilí o deeskalaci současné situace a prosíme Spolkovou vládu

1.   aby se nedala zaplést do nějaké další války;

2.   aby v případě rozšíření válečných jednání odmítla další vojenskou podporu protiteroristické aliance a stáhla zpět německé vojáky z Kuvajtu a Afrického rohu;

3.   aby posílila autoritu Spojených národů jako zprostředkovatele v krizích mezinárodních konfliktů tím, že jen v této souvislosti poskytne vojenskou pomoc;

4.   aby iniciovala alianci proti chudobě, která by terorismus připravila o živnou půdu;

5.   aby v tom smyslu uplatňovala svůj vliv, tím že další výdaje v současnosti plánované mezinárodně na vojenské prostředky bude investovat do nevojenských řešení konfliktů.

Evangelická církev v Hessensku a Nassavsku se zavazuje, že bude podporovat konkrétní formy civilního řešení konfliktů. Svůj příspěvek přináší v boji proti chudobě a v dialogu s jinými náboženstvími a kulturami.

                                                                                        Prof. dr. Peter Steinacker

                                                                                        církevní president

Darmstadt 25. února 2002

 

 

 

Skryté rozměry života

Kniha „Skryté rozměry života“ je složena z trojrozměrných obrázků provedených na počítači. Při troše trpělivosti a uvolnění může člověk vidět tzv. stereoskopicky, to znamená uvidí rozměr v oku, který při běžném pohledu neviděl. Takové moderní obrázky jistě všichni známe a máme s nimi svoje zkušenosti. Člověk nemá při vyvolávání stereoskopického jevu hledět na vzorek obrázku ani na detaily, ale jaksi „skrz“ nebo „za“ obrázek, s jistým „nadhledem“ či spíš „vhledem“, aby uviděl jeho skrytý, tajemně se vynořující rozměr. Je to zážitek. Existují lidé, kteří nejsou schopni skrytý obrázek uvidět. Proč toto uvádět na začátku naší úvahy, která přece směřuje „za“ tyto módní počítačové hrátky? Na obrázcích se vynořuje, co se jinak skrývá a přesto je stále přítomno. Nepřipomíná nám to naše téma Skryté rozměry života? Analogicky tušíme, že za nevinnou hrou se skrývá nás všechny denně ovlivňující tajemství, totiž nám neznámý rozměr ne počítačem simulovaného, ne obecného, ale našeho konkrétního tohoto života, třeba s hvězdnou myriádou neznáma našich skrytých životů již odešlých.

Sestupme tedy dál od skrytých rozměrů ke skrytým souvislostem. Jsou na každém kroku. A jen se o nich člověk doví nebo jen zatuší na svém vlastním příkladu, může se většinou divit, proč je lidstvo jako celek nepovažuje za největší poznatek, proč se jimi neřídí, proč nejsou všeobecně známy či z „oficiálních“ míst ve známost uváděny. Nejsou, alespoň u nás 40 let vůbec nebyly, a kdo je zatušil a dal najevo jejich znalost, byl okamžitě podezřelý, sledovaný nebo při jisté úrovni této znalosti oficiálními místy využitý pro „zvláštní úkoly“.

Dodnes ani ve světě nejsou běžným „majetkem“ lidí. Duchovní dimenze a jejich souvislosti s konkrétním životem jsou stále ještě na okraji společnosti. „V konvenční psychiatrii mají spirituální sklony a zájmy zcela jasně patologický význam. Aniž by bylo jasně vysloveno, je jaksi implicitní v současném psychiatrickém systému myšlení, že duševní zdraví je spojeno s ateizmem, materialismem a světovým názorem mechanistické vědy. Proto duchovní zážitky, náboženská víra a zabývání se spirituálními praktikami obecně podporují psychopatologickou diagnózu…“ „Bylo by snadné (však) ukázat, že vzrůst ctižádosti, soutěživosti a potřeby udělat dojem odráží vzrůstající patologii spíše než zlepšení. Za současného stavu světa může být dobrovolné zjednodušení života známkou duševního zdraví.“

Situace v západní psychiatrii, týkající se definice duševního zdraví a nemoci, klinické diagnózy, obecné strategie léčby a zhodnocení terapeutických výsledků, je značně zmatená a mnohem horší, než bychom si přáli. Duševní zdraví a dobré duševní fungování jsou definována nepřítomností psychopatologie a chybí nám popis normálního člověka…“

„Běžně dostupné psychiatrické techniky mohou těžko dosáhnout i skromného terapeutického cíle, definované Freudem: „změnit krajní utrpení neurotika v normální mizérii každodenního života.“ Stanislav Grof Za hranice mozku, P., Gemma 1992, s. 247

Dle spirituálních praktik duševní zdraví člověka nevědomého ani neexistuje a všichni potřebujeme lékaře – Boha, Cestu, Kosmickou mysl, Tao či jak jinak nazvat Nepojmenovatelné. A tak i když nejsou skryté souvislosti běžně uznávány a žity – ZEMĚ JE JIMI NAPLNĚNA A VESMÍR JE JEJICH ODĚVEM, šeptá se o Nich v lidstvu od nepaměti, v jinotajích o nich hovoří mýty, pohádky a duchovní spisy všech dob, v závanech inspirace je tuší každé umění, v nápovědích krásy všeho druhu jsou vštěpovány citlivému člověku a v nezištném jednání, lásce a přátelství je jejich příslib. O jaké souvislosti jde?

1.      Tušení či v lepším případě zážitek či prožívání souvislosti viditelného a zjevně žitého s neviditelným – s tím „co je za oponou“, ale „co za nitky našich činů a příběhů tahá“, co s nimi hýbe – čím vznikáme jsme udržováni a jsme.

1.1    K těmto souvislostem patří karma, naše životní příběhy, podmínky zájmy, radosti a problémy. Patří k nim „minulé životy a současné sny“, patří k nim skrytá souvislost zdraví a nemoci s neviditelnými příčinami i skryté souvislosti strachů a fobií všeho druhu s jejich neviditelnou příčinou. Všechny tyto oblasti tkví v oblasti etiky.

Dříve nebo později se na nás a našich životech projeví obraz pečlivě ukrývaný, skrytý rozměr naší duše a my se setkáváme s tím (nebo s těmi), kým jsme nebo kým také jsme. (Příklad ze života: Člověk nezřízené a jím samým samozřejmě nepřiznané chorobné touhy po slávě, moci nad lidmi a penězích či bohatství a vlastnění jiného druhu, tedy snahy MÍT – schopnosti, sílu, vědomosti, které jiní nemají aj.), takový člověk se na určitém stupni kulminace své touhy setká zcela zákonitě s jinou osobou stejné vášně, která si však předměty touhy opatřuje již „na vyšší úrovni“, tj. má již jistý „systém“ v získávání a klamání okolí a má také markantní výsledky (v podobě vlastnictví žádaného. Jeden druhým je přitahován a posilován v přisluhování vlastním (společným) iluzím, zdání vlastní důležitosti, schopnosti, chytrosti, duchovnosti apod. a hlavně vlastní kapse. To, že jde o slepou uličku s vážnými karmickými následky, třeba již v tomto životě, je jasné.

Filozofie reinkarnace nám dovoluje pochopit jakým způsobem každý z nás vytváří svoje příběhy (osud). Ale mnohé lze odvodit rovněž ze současného života. V honbě za minulými životy bychom neměli podceňovat nápovědu současných dnů.

Jde tedy, co nejobecněji vyjádřeno, nikoliv o skryté rozměry a vztahy z dnes tolik vydávaných knížek o záhadách a senzacích, ale o souvislost a „tajemné rituály“ našeho zcela obyčejného života. Mezi jeho zdánlivou všedností a Tajemstvím nejvyšším je skrytá souvislost, skrytá dimenze, jíž je naše duše.

2.      Tak se nemůžeme divit souvislostem nás samých s přírodou, se Zemí a Kosmem, který je stejně živý jako my sami.

3.      Můžeme nyní také zatušit souvislost toho, co zde bylo zmíněno a co již tušíme o vývoji na Zemi, s našimi dějinami a s tím co prožívá lidstvo a celá planeta dnes. Začínáme poznávat naše skryté dějiny. Pomalu nám začíná svítat, že vždy a ve všem jde o skrytý kámen, který po očištění vydá vnitřek Země, tj. nás samých, Visita Interiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem (ideogram Smaragdové desky Herma Trismegista z roku 1702 „Quadratum alchymicum“). „V Desce, která je jakousi esoterní ontologií, její esencí, jde o recept, jak napomoci skrytým silám v člověku k tomu, aby iniciovaly a řídily jeho vývoj k vnitřní dokonalosti, která je předobrazem, nikoli skutečností jeho bytí. Jde tu o postižení procesu, který alchymie přesně nazývá transmutací, tedy proměnou podstat…“ Milan Nakonečný: Smaragdová deska Herma Trismegista. P., Vodnář 1994, s. 59.

Na první pohled neviditelné, skryté rozměry člověka lze objevit např. v tzv. statistice o zdraví, která je více statistikou o nemocech. Hovoří jasně. Přírodní léčitelé s ještě citlivějšími diagnostickými postupy už vůbec nenacházejí žádného zdravého jedince. Oba směry želí tohoto stavu, zatímco náboženství a esoterika jej přijímají jako nezměnitelnou danost. Dle jejich pojetí je člověk ve světě polarit nutně nezdravý a hledá ztracenou jednotu, kterou zanechal v ráji, když se vydal na cestu svého vývoje. Je zajímavé, že školská medicína definovala zdraví způsobem připomínající esoterickou tradici. Říká se, že zdraví je stav prostý tělesného, duševního a sociálního utrpení. Podle toho neexistují na tomto světě kromě příkladů v knihách anatomie zdraví lidé.

Úplné zdraví bývá považováno za výjimku a ne za chybu tzv. zdravotní politiky a už vůbec ne za důsledek odtržení od Jednoty. Vzhledem k tomu, že všichni máme šanci lidsky a duchovně růst, jde o to, zda chceme pokračovat v tisíciletém neúspěšném pokusu o odstranění nemocí ze světa nebo se chopíme své řeči těla jako symbolu a ukazatele na své cestě a následujeme její nápovědu. Neboť s vírou, že věci je možné odstranit ze světa jsou lékaři sami. Fyzikové a chemici vědí a dokazují, že jsou pouze možné proměny jedné formy v jinou. Na příklad zmrzlá voda se mění v kapalinu a kapalina v páru, ochlazením lze opět dosáhnout led. To je pro nás samozřejmostí a fyzika to vysvětluje zákonem o zachování energie, dle nějž zůstává kvantum energie stále konstantní. Nikdy nelze něco skutečně zničit.

Dle některých teorií hladina kmitání se k duchovnímu zvyšuje. Tělo má nejnižší frekvenci, duševní rovina střední a duchovní nejvyšší.

„Abychom tedy vyzdvihli na duševní rovinu téma, které jako ‚ztěžklé‘ kleslo na tělesnou rovinu, musí být přivedena energie. Ještě víc energie je třeba k tomu, aby se téma dostalo na duchovní rovinu. Co nechceme mít ve vědomí, o čem se domníváme, že jsme to ignorováním odstranili, končí skutečně v pravém slova smyslu stranou, v terminologii C. G. Junga ve stínu. Ten stojí proti já, které se vytváří ze všeho, co na sobě rádi přijímáme a s čím se ztotožňujeme. Potud nemá žádné já, žádný člověk radost, když se setkává s tématy nakupenými ve stínu – dle Rudiger Dahlke Nemoc jako řeč duše, str. 17 a dále, Praha, 1998.“

Jsou to setkání SE SKRYTÝMI ROZMĚRY ŽIVOTA, nikoliv čtení senzací a sbírání zajímavostí ze světa „duchovna“, probírání laciných a dnes módních témat. Setkání se stínem – se skrytým v člověku JE CESTA K CELISTVOSTI, CESTA K SOBĚ SAMÉMU.

MODLITBA K OTCI SVĚTEL…

Nadcházející advent zrcadlící se září rozsvěcovaných svící vstříc Vánocům a Novému roku promítá poselství spásy světa výzvou k duchovní proměně vyvěrající i z odkazu J. A. Komenského. Zasvěcující dílo posledního biskupa Jednoty bratrské, který odešel za protireformace do exilu, byl vyvoleným věštcem všech dob výzvou k duchovní obrodě – cestou ke světlu, jak nazval své dílo Via Lucis, napsané v holandském Amsterodamu v roce 1668 (De Weg van het Licht).

Nosnost Modlitby k Otci Světel je stěžejním místem klenoucí se jako most mezi národy, propojující nejen křesťany, ale lidi dobré vůle všech kontinentů vyciťujících nazrávání spravedlnosti času Božího, spějícího ke žním – oddělením světla od temnot, jak dosvědčuje i titulní strana prvotisku – Lux in tenebris – Světlo v temnotách (Amsterodam 1657).

Prorocká vize J. A. Komenského o zaslíbení spravedlnosti Boží nazrává na předělu nebes a země inspirujícím žalmem 18, 29:

„K Tobě, ó Otče světel, se všichni modlíme, konečně obráceni, plni pokory, měj slitování s námi všemi! Rozsviť naše lampy, osvětli naši temnotu!“…

Ó Otče duchovních sil, ó Pane všeho živého, jehož oči bdí nad dětmi Adamovými, Ty, který vidíš naši slepotu, slituj se nad námi! Dej ať pochopíme, že všechny věci jsou od Tebe, skrze Tebe a v Tobě, i my sami. Ó kéž Tě najdou všichni, kdo Tě hledají, i ti, kteří nevědí jak Tě hledat. Ó neviditelné Světlo, daruj nám oko, které Tě může spatřit! Ó věčné Světlo, osviť našeho ducha, stvořeného k podílení se s Tebou na věčnosti. K Tobě volá svět spějící k zániku.

Ó Bože všech národů, dej všem národům poznat hlas své polnice, aby chodily v Tvém světle. Naplň, ó Bože, svým poznáním zemi tak, jako je moře naplněno vodami. Dej povstat lidem, kteří Tvou vůli zapíší do knih, a tyto pak Ty sám vtiskni do lidských srdcí! Pečuj o to, aby všude na světě byly zřizovány školy, v nichž budou vyučovány Tvé děti! Inspiruj ducha moudrých na celém světě, aby se spojili k Tvé oslavě.Ty ale sám veď sbor svých vyvolených!

Ó Světlo světa, Ježíši Kriste, bez něhož všechno je tmou, ozáři svět! Ó Cesto, bez níž je každý ztracen a bloudí, zaveď všechny, kteří se od Tebe vzdálili, skrze sebe opět k sobě, ke své blažené věčnosti!… Bylo by příliš málo, kdybys byl Spasitelem jenom jednoho nebo druhého národa. Cožpak neprohlašuješ? „Dal jsem sebe jako Světlo i pohanům, abych byl spásou až do končin země“ (Iz. 49, 6). Vyšli své anděly s věčným evangeliem, aby toto radostné poselství zvěstovali všem obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu. Démoni, Tvoji nepřátelé, Tě obvykle prosí, abys jim nepřikazoval odejít do pekla, ale nechal je vejít do vepřů (Luk. 8, 13). My, Tvoji služebníci, Tě ale prosíme, abys jim přikázal rychle se vrhnout do pekla a aby toto bylo nad nimi zavřeno a zapečetěno tak, aby již déle nemohli svádět národy (Zjev. 20). Ty sám, ó Spasiteli světa, učiň, aby nemohli bránit ničemu, co se týká Tvé svatosti a spásy světa!

Kéž se brzy celý dům světa naplní stoupajícím kouřem a světlem Tvé nádhery!

Kéž po celém světě lidé, v tisících semknuti kolem trůnu Tvého majestátu, vespolek provolávající: „Svatý, svatý, svatý je Pán, Bůh zástupů! Celá země je plná Jeho slávy.“

Velebeno budiž jméno Pána nyní a navěky. Od východu slunce až na západ buď chváleno jméno Pána. Staň se tak, Pane Bože, Amen!

                                                                  Miluše Šubartová

Překlad z kapitoly 22 Komenského De weg van het Licht, Bibliotheca Philosophica Hermetica, Amsterodam 1992.

CHALÍL DŽIBRÁN:

PÍSEK A PĚNA

Z anglického originálu Sand and Foam přeložila a doslov napsala Eliška Merhautová. 2. vydání. Praha, Vyšehrad 2001. 94 str. Cena 148,- Kč.

Ani po 118 letech od Džibránova skonu američtí literární historici se nedokázali shodnout na přínosu básníka, prozaika a malíře, přistěhovalce z Libanonu Chalíla Džibrána.

Toto příkré hodnocení nevysvětlí, proč půltucet jeho dalších sbírek jako Zlomená křídla, Šílenec, Předchůdce, Ježíš, Syn člověka, Zahrada prorokova, Bohové země a konečně i fragmenty Písek a pěna vycházejí dodnes v desetitisícových nákladech a jsou překládány do tuctu jazyků.

Bývá pravidlem, že opravdu moudří lidé zhušťují své poselství do aforismů. To se stalo i v případě Písku a pěny. Vděčíme za ně Barbaře Youngové, jejíž platonické přátelství začalo před léty, když Barbara v katedrále sv. Marka v New Yorku, kde Proroka recitoval proslulý herec Devenport. Začala fungovat jako hospodyně, hostitelka a sekretářka. Když při úklidu nacházela Džibránovy výroky na útržcích papírů a na kartičkách s úmyslem, že z nich učiní sbírku. Džibrán tím nápadem nebyl nadšen a tvrdil, že jsou to útvary tak pomíjivé jako na mořském pobřeží pískové hrady a rychle mizející pěna. Když však Barbara výroky přepsala na stroji a přinesla do ateliéru, Džibrán ve strojopisu dlouho listoval, výroky přerovnával a sbírka byla předána nakladateli A. A. Knopfovi pod názvem Písek a pěna. Ve své oslavné biografii Džibrána „Tento muž z Libanonu“ Barbara vzpomíná na večer v ateliéru, kdy oba odpočívali po pracovně vypjatém období. Básník se zčista jasna zeptal: „Představ si, že bys ses musela vzdát všech slov, které znáš, kromě sedmi. Kterých sedm slov by sis ponechala?“ bez zaváhání zvolila Bůh, život, láska a krása, Země. Další ji nenapadala a tak Chalíl Džibrán doplnil dvě, které převzal od Martina Bubera: „Ta dvě nejdůležitější jsou ty a já – bez těchto dvou by nebylo třeba žádných jiných. Musíme BÝT a musíme PŘIJÍMAT.“

Dlouho seděli mlčky a když se jim opět pomalu vrátila řeč, zkoušeli z těchto sedmi slov vytvořit výstižný tvar či celek:

Lásko, přijmi mne,

Přijmi mne, Kráso.

Přijímám tebe,

Lásko, Země, Kráso.

Přijímám Boha.

Džibrán veškeré své sbírky doprovází kresbami, které pokládám za integrální součást jeho díla. Ne vždy bývají snadno reprodukovatelné. Nahradit je ilustracemi sebe talentovanější Johany Vojnárové pokládám za projev neúcty k všestrannému umělci z Libanonu, který patří celému lidstvu.

                                                                  Boris Merhaut

 

JÓGA A ZDRAVÍ

Editor dr. Eva Skalická. Sborník příspěvků konference VI. Brněnské dny. Brno, Pavel Křepela 2003. 209 stran.

V dnešní fázi klientelismu a pirátského, ba i mafiánského kapitalismu, kdy „účel světí prostředky“, bude užitečné si připomenout, jak jóga přežívala v éře temna totality. Jóga svým etickým základem a životní filozofií byla solí v očích ideologů marx-leninismu, kteří vyvíjeli křečovité úsilí, aby ji zároveň s náboženskou vírou vykořenili. Na štěstí její terapeutické výsledky byly natolik průkazné, že to umožňovalo osvícenějším členům všemocné strany jógu nejen tolerovat, ale i hájit a využívat.

Mimořádný význam pro šíření jógy v nesvobodném Československu měly konference s názvem Brněnské dny, jichž se v letech 1984 – 1989 konalo pod různým zaštítěním pět. Režimní dráby dráždilo jejich ovzduší, které se podobalo síle a vlivu protest songů. V oněch dobách jižní Morava natolik rezonovala tichým disentem, aspiracemi a potřebami utlačované majority, že si Vladimír Zeman s hrstkou nadšenců mohl dovolit pořádat tyto akce, které v Praze ve stínu ÚV KSČ byly nemyslitelné.

Proč VI. „BRDNY“ se konaly až tucet let po pádu totality? „Pravda a láska“ nevítězily, duchoborci, přátelé jógy byli převálcováni vyznavači zlatého telete ZISKU, pominula potřeba „občas se slétnout do houfu a navzájem se zahřát“ a mnozí z nás byli zavaleni starostí, jak bez úhony se brát po křivolakých cestách růžové zahrady kapitalismu.

Pořadatelé si došlé příspěvky rozdělili do čtyř bloků.

1/ Jóga a zdraví naší populace (s. 11 – 44)

Autor populárních děl „Psychologie zdraví“ (2000) a „Psychologie nemoci“ Jaro Křivohlavý nazval svůj vstup „Směr celé zdraví“. Zatímco pro drtivou většinu etablovaných lékařů a ministerských úředníků, dominantně zaměřených na nemoc, je zdraví jen nepřítomnost nemoci, musí si občané uvědomit: „mé zdraví je osobním darem, za který jsem já osobně odpovědný“ (s. 15). Jóga klade důraz na harmonii a dává návod, co pro to komplexně dělat.

Psychiatr a spoluautor „Žluté jógy“, Zdeněk Bašný starší, pojednal o vlivu jógy na jedince a společnost v období kali jugy, kdy „lidé jsou nástrojem žádostivosti,… zkažení, nelaskaví, hádaví a nešťastní. V lidech převládá faleš, lenost, zlo, hloupost, nenávist, strach, slabost a temnota. Jedí mnoho, mluví mnoho… Města jsou plná zlodějů a zkažených lidí. Nízcí obchodníci vládnou trhu. Z králů jsou násilníci…“ citát z Bhágavatapurány. Jako léky se uvádí 1. člen jógy jama: nezabíjení, pravdomluvnost, nekradení, pohlavní zdrženlivost, asparigraha – nehrabivost.

Deset návodů, jak nepropadat iluzím, nám vědecky zdůvodnil Miloš Dokulil (s. 21 – 26).

Boris Merhaut, editor „Žluté jógy“, seznámil účastníky s málo známými fakty z dějin jógy ve svobodném i nesvobodném Československu.

O nejhlubších vrstvách aštangajógy zasvěceně pojednal Josef Tillich pod titulem „Vědomí – integrující složka spirituality“. Ztotožňuje se s názorem A. Haxleye, že analytické myšlení západní civilizace je jednostranné a že potřebuje „výcvik v meditaci, který zjemňuje etické cítění,…tj. „oko kontemplace“.

Miroslav Gregor chápe jógu jako projev celostního přístupu k člověku a zdraví jako věc individuální zodpovědnosti (s. 38).

Jarmila Plotěná v úvaze „Jóga a křesťanství“ hovoří o málo známých průkopnících, kteří v době dogmatických sporů v církvi neváhali používat inspirativních přístupů v duchu Ježíšova učení, nápadně korespondujícími s učením jógy (s. 41).

2/ Zdravotnické aplikace (s. 45 – 107)

O jógových cvičeních v rehabilitaci pojednal František Véle, který Čumpelíkem zavedené spinální cviky učinil přijatelnými vypracováním ryze české nomenklatury. Lékař Martin Repko se inspiroval Mahéšvaranandovou „Jógou v denním životě“, brněnský lékař Jan Černý Iyengarovou školou. Podle návodu Milana Poláška v Bratislavě primářka Příkazská úspěšně léčila Crohnovu chorobu, zánětlivé onemocnění zažívacího traktu.

Nad paradoxem svalové ochablosti a prodloužením průměrného lidského věku se zamyslil Vladimír Kolouch. Jak cvičit v době menstruace doporučuje Vanda Casková. Pavla Vilhelmová podala návod, jakých jógových cvičení mají preventivně užívat osoby u počítače.

Buddhistickou vnorovou meditaci, kterou nazývá meditací vhledu a meditaci klidovou rozlišil Josef Hepp. Za efektivní pomůcku považuje psychovolkmeny, navozující hladinu alfa.

Mistr rei-ki Mirek Čapek shrnul zásady pro duchovní cestu: právě dnes se nehněvej, nedělej si starosti, cti své rodiče, učitele a starší, prožívej své žití čestně, buď vděčný za vše, co je. Jóga a rei-ki se doplňují.

O psychických aspektech problematiky roztroušené sklerózy zasvěceně pojednala dlouholetá cvičitelka jógy a zakládající členka Unie ROSKA Jana Liberdová.

O významu thajské masáže pro léčbu bolestí hovořil její znalec a průkopník lékař Robert Pleskot z Prahy.

Další novinkou pedagogické fakulty Jihočeské university je propojení jógy s bojovými uměními, jak provádějí Milada Krejčí a Ludvík Michalov.

Pamětníci, kteří zažili v Unitárii dramatický okamžik, kdy církevní tajemník hatha jógu pod vedením sestry Zdenky Brabcové, výslovně zakázal, si se zadostiučiněním prostudují referát Gejzy Timčáka z Košic, který líčí, jak se na Slovensku jóga prosazuje ve školství přes odpor některých biskupů. Na základě pedagogického a lékařského výzkumu prvky jógy v hodinách tělovýchovy se začaly objevovat od r. 1986. Po roce 1990 pronikaly na základní i střední školy tam, kde učitel se v józe natolik vyškolil, že byl schopen jejími prvky obohacovat učební proces. Na technikách v Košicích a Žilině i na universitě v Bratislavě se objevily zvláštní programy sebevýchovy, ovládání mysli i jógy pro studenty a učitele tělovýchovy. Krize propukla v létě 2001, když organizace Joga v dennom životě podala na ministerstvo školství projekt RAST. Biskupská konference vydala ostrý pastýřský list a církevní tisk zahájil tendenční kampaň proti józe. RAST měl vychovávat učitele tělovýchovy v rozsahu 195 hodin. SAJ jakožto zastřešující orgán přátel jógy, navrhl přijatelnější systém dálkového doškolování učitelů tělovýchovy na školách, v němž rozsah učiva byl zvýšen na 400 hodin. Důležité je rozlišení mezi vlastní jógou a jednotlivými jejími aplikacemi v různém socio-kulturním, respektive náboženském prostředí. V prvním případě je jóga cestou spirituálního rozvoje, založeného na philosophia perennis – univerzálně platných principech duchovního života, v druhém případě jde o fenomén nové, netradiční religiozity. Proto Vatikán prostřednictvím své kongregace pro věroučné záležitosti aplikace z orientálních systémů v životě katolíků toleruje.

Na obranu Jógy v denním životě vystoupila Jana Procházková, které byl dán mimořádný prostor Mahého učení vysvětlit. Zaujmeme-li objektivní stanovisko, snáze pochopíme, proč je některým rigidnějším členům církevní hierarchie jóga proti srsti.

Sborník nám nedává odpověď, proč v postkomunistické éře rozvoj jógy stagnuje. Tržní ekonomika přinesla tucty svůdných alternativ jako aerobik, fitness centra a posilovny, tedy aktivit s nízkou laťkou na sebekázeň a mravnost. Konkurenční boj o přežití je tak náročný, že úsilí o harmonii, pokoj a mír se bohužel dostává až na okraj zájmů konzumního člověka. V tomto ohledu jóga svým duchovním nábojem zůstává jednou z mála planoucích pochodní rozhánějících temnoty kali jugy – černého věku.

Na konferenci se sjela stará garda i dvě mladší generace, které po svém pokračují v započatém díle. Chyběly však hvězdy první velikosti: Milada Bartoňová, Zdenka Bronislawská, akademik Ctibor Dostálek, bez nichž by jóga nebyla tím, čím se v našich životech stala. Poděkujme těm tuctům organizací i jednotlivcům v čele s Vladimírem Zemanem a editorce Evě Skalické, kteří se o zdárný průběh VI. konference zasloužili.

                                                                  Boris Merhaut

Otakar A. Funda:

ZNAVENÁ  EVROPA  UMÍRÁ

Praha, Karolinum 2000. 180 stran.

Jaké je poslání filosofa? Podle Fundy má reflektovat nejen život, ale i hrozící zánik, nejen vzmach a rozkvět civilizací, ale i jejich zánik. Aniž by se filosof stylizoval do role proroka zkázy, měl by srozumitelně vyslovovat, co jeho současníci v nepřesně artikulované podobě prožívají, cítí a tuší, na co myslí a co v jejich mysli klíčí.

Jak plout zrádnou úžinou mezi Skyllou absolutních pravd a Charybdou bezbřehého relativismu, když Evropa nemá na rozdíl od Odyssea čarodějku Kirké, která by kormidelníky přivázala tak, aby nepodlehli obojímu svobodnému mámení? Máme-li dostát své kdysi velké tradici, zachovejme noblesní tvář a i ve svém zániku zůstaňme věrni jejím ideám a principům.

II. Pilíře Evropy (s. 26 – 121)

Naše evropanství je kultura odvozená. Má čtyři prameny: judaismus, antiku, křesťanství a sekulární humanismus. Ten poslední vyrůstal z osvícenství a úzce navazuje na nástup exaktní vědy a rozvoj průmyslové revoluce. Funda vyjadřuje evropanství šesti pojmy: odpovědnost, humanita, svoboda, racionalita, exaktnost a tolerance. Všudypřítomný Jahve, Bůh Izraele, je výzvou, vyjadřující dimenzi tran­scedence. Klade otázku: kde jsi, Kaine, kde máš bratra? Člověk je kategoricky vyzýván, aby činil pravdu a milosrdenství. Pravda je kategorií etickou.

Hedonistovi Kalliklesovi, který hlásá „dobré je to, co mi je prospěšné“, odporuje Sokrates: v lidské společnosti, tak jako v geometrii a přírodě, musí vládnout řád uspořádanost. Etika je odvozena od přírody, z řádu kosmu: vlk sice žere zajíce, ale nevybíjí je, aby měl stále více. Z řádu kosmu se odvozuje ušlechtilá, uměřená etika – etika slušnosti, vyžadující nejen ohleduplnost, ale i sebeobětování. To posiluje vnitřní hlas, Sokratův daimonion. Nemůžeme s ním manipulovat. Kant to vyjádřil takto: „mravní zákon ve mně, jako hvězdné nebe nade mnou“.

Evropský individualismus potřebuje korekci. „Jahve žádá činit spravedlnost. Jahve je Bůh sociální spravedlnosti. Hebrejská odpovědnost je sociální.“ (s. 36) Hebrejský svět má k práci, jak tělesné, tak duševní, jednoznačně kladný vztah. Sekulární humanismus pak práci přímo oslavoval. Práce je patrně nejmarkantnější podobou evropské odpovědnosti.

Autor, jehož doktorská disertace zkoumala náboženství T. G. Masaryka, shrnuje svá doporučení do těchto tezí: 1. Nechme si určit téma filozofování svébytností vnějšího světa. 2. Nepovažujme přírodu, kosmos, jen za neutrální kulisu naší lidské existence. Mají svůj řád. Řád přírody není neutrální, ale kladný. 3. Usilujme o pochopení vědeckosti jako přiměřenosti vůči tématu. 4. Odmítejme iracionální fantasmagorie. Odpovědnost je náš úděl. 5. Braňme se všem schematizujícím zjednodušením. Svět a vše, co k němu patří – tedy i život a člověk – je komplexitou komplementarity v kontinuitě a kontextu. 6. Proti absolutním pravdám a bezbřehému relativismu postavme relačnost jako třetí alternativu. 7. Není důvod k noetické skepsi, příroda nás neklame. 8. Není důvod k ontologické skepsi, svět není naše představa, ale na nás nezávislá skutečnost. 9. Není důvod k etické skepsi: hodnota života je v životě samém. Humanita jako mravní pathos selhala. 10. Nevzdávejme úsilí o vždy nové nalézání rovnováhy mezi pluralitou a identitou. Nezpronevěřujme se vůči toleranci. (s. 155 - 156)

Krize Evropy se týká bezprostředně každého z nás, protože zkáza, na níž se tu více, tu méně podílíme, probíhá před našima očima. S přitakáním a vnitřním souzněním bereme Fundova slova, pokud jako lékař diagnostikuje lidské existenciální problémy. Stěží se však ztotožníme s jeho vírou v moc jeho šesti duchovních pilířů, tj. v odpovědnost, humanitu, svobodu, racionalitu, exaktnost a toleranci. Příliš často, jak denně vidíme, se ve společnosti, v níž žijeme, uplatňují opaky těchto ušlechtilých sociokulturních, leč spíše platonických idejí.

Ztotožňuji se s námitkami eko-filosofa Josefa Šmajse, který svůj věcný doslov nazval „Romantická vize naturalizace kultury“. (s. 157 – 173) Pro nás oba je ekologie víc než Klausova třešnička na dortu ekonomie i než Fundovo „poslední velké vyprávění s nerealizovatelným snem znavené Evropy“.

                                                                  Boris Merhaut

Tarthang Tulku:

ŽIVOT V HARMONII

Hovory o bdělosti, sebeléčbě a meditaci.Praha, Dharma Gaia 2001. 166 stran.

Na Západě přežívá názor, že především mahajánový buddhismus je pouhý soubor variací na ustrnulý systém abstraktních pojmů. Zcela se přehlíží, že obsahuje jasné a aplikovatelné hodnoty, vybízející k přehodnocení života a dávající impuls k duchovnímu růsti či přesněji zrání.

Autor původem z východního Tibetu byl vyškolen v tradici Ňingmapa. Tak jako 14. dalajláma po čínské okupaci uprchl do Indie, odkud byl vyslán r 1968 do jižní Kalifornie, kde od té doby řídí meditační centrum. Při Nyingma Institutu je nakladatelství Dharma Press s vlastní tiskárnou. Z tuctu knih jmenujme aspoň Gesture of Balance (Gesto rovnováhy); Nová vize skutečnosti; Skrytá mysl osvobození; Láska k vědění; Důmyslné prostředky.

Námět si rozčlenil do pěti částí, majících určitou gradaci.

I. Otevřenost

Východiskem je smíření s pomíjivostí. Nejde o trpné přijímání zaběhaných stereotypů poháněných žádostivostí, ale první prohlédnutí, že z možných forem bytí je lidské zrození poměrně vzácné. Této příležitosti je třeba plně využít. „Neustále se těšíme na zábavy, dovolenou a požitky, přičemž práce je obvykle přípravou na nějaké potěšení. Nalézáme v tom ale skutečnou radost?“ uspokojení mimo vlastní nitro se hledá marně, jen tam se skrývá tichá nepopsatelná radost. Dívejme se na utrpení jako na pozitivní zkušenost, skýtající příležitost přeměňovat emoce a přiblížit se HIC ET NUNC k probuzení. Osvobozující je poznání že „frustrace jsou projevy života, umožňující růst poznání a pomíjejícnost je kolotoč života, jenž zakoušíme jako hru, odhalující jeho smysluplnou rovnováhu.“ (s 24)

II. Relaxace (s. 51 – 68)

Nejúčinnější léčebná soustava, jak odstraňovat úzkosti a frustrace, je hluboké uvolnění – relaxace. Dociluje se přivrácením pozornosti k procesu dýchání. Nemá to být úporné soustředění na dech, nutný je postoj tichého svědka. Rozčeřená prostorovost mysli se uklidňuje, odplouvají soudy, koncepce a interpretace. „Začneme žít bez ulpívání, budeme méně žádostiví a tak zamezíme i dalšímu vzniku stereotypních návyků, jež nás poutají… Fyzické bloky se začnou uvolňovat, a když bude tělo zdravější, živější a očištěné od jedů, také mysl bude jasnější.“ (s. 68)

III. Meditace (s. 69 – 115)

Na rozdíl od koncepcí převládajících na Západě, tibetská škola Ňingmapa tvrdí, že meditativní stav při bdělém vědomí není ani objektivní, ani subjektivní a že jej nelze analyzovat. Praktická cvičení guruové přizpůsobují odlišným potřebám žáků: pro jednoho je vhodnější tiché posezení na odlehlém místě, pro druhého hlasitá recitace manter, jiný má zírat na oblohu, další se zúčastnit rituálu. „Nesnažte se meditaci naučit, neboť vy sami jste meditací. Vaše tělo, dech, myšlenky, smysly a bdělé vědomí, prostě celek vašeho bytí, to vše tvoří součást meditace. Nemusíte se obávat, že ji ztratíte, neboť celé vaše energetické pole je součástí meditace.“ (s. 74)

Následuje řada návodů, jak pozorovat myšlenky a nechat je odplynout do nenávratna, jak přeměňovat úzkost, jak dosahovat vnitřní sebedůvěry a jak splynout s meditační zkušeností. Zčásti se tak děje formou rozmluvy, kde student klade otázky a rimpočhe odpovídá.

IV. Bdělost

Vzhledem k tomu, že v Americe se rozšířilo léčení rakoviny tzv. vizualizací, autor uznává za potřebné vysvětlit její podstatu. Vizualizace začíná konkrétními symboly jako písmeny, znakem ÓM, mandalami či ochrannými božstvy. Její vyšší forma je možná až po osvobození od závislosti na dualistickém způsobu myšlení.

Závěr vysvětluje způsob předávání osvobozující nauky a tak specifický vztah mezi duchovním učitelem a žákem.

Na Západě vycházejí tucty návodů k meditaci. Zpravidla se soustřeďují na techniku, která se nám jeví jako neosobní a chladná. Tím více oceníme vřelou lidskost autora, jehož titul rinpočhe za jménem znamená „drahocenný“. Je důkazem, že tradice Ňingmapa je stále živá.

                                                              Boris Merhaut

 

Bohumil Houser:

ŠUGJÓ – PŘÍPRAVA K ZENISTICKÝM CVIČENÍM

Cvičební metody zenu nefungují jako stroje. Jak postupně poznáme, skládají se z více prvků, než meditace.

Šugjó znamená úvodní zenistická cvičení, neboli noviciát s málo meditacemi. Je to učňovská doba. Jádro cvičení – meditace a práce, jsou dvě nohy, po kterých se žák pohybuje vpřed až později. Tato cesta je cestou disciplíny. Ukázněnost řemeslníka záleží v tom, že dělá dobré výrobky, rozumí své práci, zvládá materiál, s kterým pracuje a zároveň pracovní techniku svého oboru.

Zenistická ukázněnost záleží v tom, že se v první fázi snažíme poznávat sami sebe i podvědomé tvořivé síly, které námi pohybují. I když máme k dispozici řadu stoletími vyzkoušených cvičení, která prošla v posledních desetiletích ohněm kritiky západní a japonské vyspělé vědy, přesto se předpokládá od žáka, že musí vnášet do cvičení určité vlastnosti, se kterými bude nucen pracovat.

Zen jako CESTA je něčím abstraktním a je na žáku, aby toto abstraktno vyplnil konkrétním, tím co toto abstraktní oživuje. Žákův úspěch se jeví v té míře, jak se daří realizovat abstraktno v konkrétnu.

Pro zenistická cvičení jsou potřebné tři vlastnosti: velká víra, velká pochybnost a velká odvaha (velké odhodlání). Již velká víra představuje pro evropského člověka velkou překážku, neb je dnes téměř ztraceným pokladem. Pokud ji ještě vlastníme, tak má z velké části negativní obsahy. V křesťanství znamená víra „milovat Boha“. Zeptejme se však upřímně sami sebe: „Máme ještě jiskřičku lásky ve svém srdci?“ Bez takové jiskry žili bychom a také většinou žijeme v zármutku. Mají-li zenistická cvičení dobře probíhat, musí být žákovo ego již předem zeslabeno a láska musí naše úsilí podporovat, zatímco jáství se musí během cesty zcela odložit. Pokud chceme žít jako lidé, pokud máme zájem, aby naše duše byla zdravá, pak musíme něco milovat! Jinak upadneme do chorobného egocentrismu sobectví a sebelásky a začneme chátrat.

Láska působí jako ohromný zázrak, je OHNĚM v kovárně života, ve které na kovadlině překováváme kov naší duše obsahující zlato a to tak dlouho pomocí kladiva cvičení až obdržíme čisté, ryzí zářící zlato našeho srdce. I když ve skutečnosti jsme nebyli nikdy od tohoto zlata odděleni, nenalézáme nikdy mír, pokud se neotevře jediné vnitřní oko moudrosti, kterým mír můžeme poznat a plně zakoušet.

K tomu je zapotřebí velké pochybovačnosti, nikoliv v učení, které je abstraktní – to by bylo pouze intelektuálním eskamotérstvím, ale potřebujeme velkou pochybovačnost o našich intelektuálních předsevzetích, předsudcích, zvyklostech a míněních, které touto neustále přezkušujeme! To ovšem není ani lehkým, ani příjemným! Proto je tato velká pochybovačnost nepostradatelnou, abychom mohli vůbec na cestě obstát – neboť potřebujeme rovněž proniknout do toho, čemu jsme se až dosud vyhýbali. K tomu potřebujeme ještě další vlastnost, tj. velkou odvahu a velkou sílu. Chceme-li toho všeho dosáhnout frontálním útokem, nemůžeme uspět a proto bylo zavedeno předběžné tj. učňovské cvičení.

Jaký metr či jaké váhy budeme potřebovat pro přeměření či převážení našich hodnot? Naše výchova, školení a zkušenosti – to vše dohromady tvoří naše morální a etické normy. Jsou však správné a pravdivé? Na intelektuální úrovni sotva, neb tam se neustále přimíchává intelektuální subjektivní vliv. Sto drobných složek každodenního života jako např. jak chodím, sedím, čistím obuv, zametám podlahu, držím kartáček při čištění zubů, vše je takovým, jak je to dobré pro mé pohodlí. Řeknu např. že půjdu na procházku poněvadž je krásně, nebo že nepůjdu poněvadž prší. A toto proto není pravdivým! Správně bych měl říci nikoliv proto, že je pěkné počasí, nýbrž proto, že mám rád pěkné počasí.

Potím se poněvadž je mi velmi horko! V tomto konstatování je již obsažena zloba. Ale není to teplota, která mě nepříjemně dráždí, je mi přece dobře známo, že na celé řadě míst na světě je značně tepleji! Zlobím se proto, že mě to teplo nepříjemně obtěžuje. Zde se nejedná o žádný morální či etický soud, nýbrž pouze o jasný pohled na věci.

Od přírody jsme orientovaní na smyslové objekty. Ale objekty našich smyslů, samy o sobě jsou neutrální, ani dobré, ani zlé. Záleží jen na nás, jak jich používáme, co z nich uděláme, zda jsme zručnými či nikoliv. Teprve zručnost aktivizuje neutrální předmět a dělá jej „účinným“. Protože snadno věříme, jsme orientováni na objekt a jestliže o tomto nepochybujeme, stáváme se k němu připoutanými. Záleží zcela na uživateli např. nějaké matematické formuli, zda tuto „aktivizuje“, aby zásoboval města elektřinou, či k vyvolání termonukleární exploze. Vše záleží od uživatele této formule. A poněvadž nemůžeme nikde vyřadit uživatele, tak je snad užitečným soustředit se na něj. Jestliže totiž přehlédneme uživatele, pak se aktivizuje naše orientace na objekt a dává tomuto značnou moc nad námi. Tímto aktem primitivního kouzelnictví získal objekt moc nad námi a udělal z nás své otroky. Protože jsme většinou již méně, nežli svého času byli kouzelničtí učňové a pro naši nevědomost jsme nuceni žít ve století stále přibývajících kouzel – neznajících žádného kouzelníka, který by nás vymanil z tohoto zajetí kouzel, tak jsme nucení vracet se tam, kde vše začalo – tj. k neutrálnímu objektu. Přede mnou leží např. krabička pralinek. Jakmile začnu po nich toužit, začnou mě pralinky přitahovat. Po dobré snídani nechají mě však zcela „chladným“ a ztratí svou přitažlivost. Poněvadž jsem stvořen takovým, že „já chci“ zaměňuji za přitažlivost objektu a přehlížím skutečnost, že „já chci“ ve svém zákonném aspektu (přežití nebo pohodlnost) je spojeno s „já posiluji svou vůli, poněvadž se mi to líbí“. Má tvořivá přání a přizpůsobování jsou ukryta od „mé“ vůle, přání, mínění, názorů, zaujatosti a předsudků a proto cítím potřebu jít po „mé cestě“ a snažím se svět podle toho uspořádat. Když jsem takto aktivizoval objekt, že jsem jej mylně ztotožnil se svým přáním má nyní nade mnou moc a to tím větší, čím více „mé vůle“ bylo uloženo v mém přání. A poněvadž takto nejsem již více svobodným, diktuje objekt má mínění a názory. Jsou podmíněny objektem a považuji je za „své“ pouze proto, že se ztotožňuji s objektem. Jsou velmi silné a pokud jsem vázán na objekt, mohu jen nepatrně rozhodovat – neboť objekt a jeho mínění drží mě v zajetí více nežli já je. To je ale stav malého dítěte a my potřebujeme další výchovy, kázeň cesty, abychom se osvobodili. Když se nám dostalo určité výchovy jako dětem, tak jsme již byli částečně osvobozeni. Nyní však proděláváme dobrovolně vše s otevřenýma očima znovu – podruhé, abychom se dozvěděli, co je ve hře a abychom to dali do pořádku. Výchova dětí obsahuje do určitého stupně snahu osvobodit dítě od dětských pudů a tužeb (aby odvyklo agresivitě). Zkušenost učí dítě této formuli: hlad – křik – potrava! To se vyvíjí v přání, vyjádření a ukojení přání. Čím déle ukojení přání nechá na sebe čekat, tím více sklouzává k vyzkoušené formuli. Prosím; nic nežli žádost; nic – řev (to vždy účinkovalo). To je velká součást znalosti a poněvadž řev slouží jako prostředek k přežití, ulpívá na něm něco, co nahání strach. Tak si vysvětlujeme naše tvrdohlavé ulpívání na naší vůli. K opatrnému odvyknutí je nám třeba mnoho lásky a porozumění. Jestliže je dítě řádně vychováváno, učí se postupně, že nemůže dostat vše, co si zamane a nemůže být zbaveno všeho, co si nepřeje mít. Čím horší je naše výchova dítěte, tím více mu i sobě způsobujeme utrpení. Kdyby nás naši rodiče nenaučili překonávat dětské výbuchy zlosti a my díky tomu nevyvinuli sílu vydržet stavy napětí, pak bychom na prahu života, tj. v pubertě byli stále proti něčemu. Kdybych se v dětství naučil nepotřebovat velké množství věcí, nebyl bych k těmto věcem připoután a neulpíval bych na nich a jistě bych měl život snadnějším. Jestliže tento názor přijmu, tak udělám první krok k duchovní disciplíně. V takovém rozhodnutí je již určitá duchovní síla, neboť nyní jsem již schopen smířit se alespoň s některými skutečnostmi, které by mi jinak ztrpčovaly život. Štěstí nepřichází z vnějšku. My to mylně očekáváme nebo to dokonce vyžadujeme v naivní lásce, tj. tam, kde si přejeme, aby náš milovaný nebo naše milovaná nám přinesli takové štěstí. Ukazuje to, že na povrchu můžeme být dobře vyvinutí, ale níže na úrovni citů platí pro nás stále odkaz dítek – jsme pevně vázaní na objekt! Nikdy bychom se např. neodvážili vyžadovat od našich milých, kteří jsou vždy ochotni pro nás tak mnoho obětovat, aby za nás jedli či pili, nebo dokonce chodili na záchod – ale přes to očekáváme od nich, aby nám přinášeli štěstí a dokonce je někdy káráme, když se jim to nedaří! Kvůli našim tužbám a našim měřítkům, které tvoří naše ego a o kterých jsme se neodvážili nikdy pochybovat, promítáme svého malého človíčka na oblohu a navíc ještě s falešnou svatozáří. Človíček na obloze, tj. objekt představuje to, co cítím, nebo co se domnívám být, čím bych chtěl být, ale rovněž samozřejmě obraz toho, jakým by měl být svět! Zbytek mě – tam dole jsem já – který nemůže být hodným ani kousíčku nároku kladeného na „človíčka“. Když vidím človíčka vesele se vznášet, cítím se dobře! Ale zbytek sebe plně ignoruji. Když to nedokáži, dělám za všechno zodpovědným okolnosti anebo v nejhorším případě to pokládám za přehlédnutí, které mi bylo vnuceno mým neštěstím. Poněvadž můj „človíček“ je tak dobrým jako Bůh, kterému se však jen zdánlivě podobá, tak nejsem schopen ani dělat běžná každodenní rozhodnutí v té míře, jak by se mi to líbilo a dávám raději přednost slepotě, která samozřejmě nevidí mé malé hříchy.

Naše cvičení „velké pochybnosti“ začíná proto pomalým, často bolestivým pronikáním do našich denních jednání, reakcí, přecitlivostí atd. Znovu a znovu musíme pochybovat o našich měřítcích a pečlivě zkoumat, zda jsou skutečnými a stálými. Dočkáme se mnoha překvapení až konečně budeme obeznámeni s našimi naučenými postoji a budeme se jich zvolna zbavovat. Podle přírodního řádu nejsou naše přání a touhy něčím špatným a tento svět není žádným vyhraněným slzavým údolím, nýbrž je obojím – zlým i dobrým! Naše zručnost závisí v tom, abychom v takovém světě dovedli žít. Vlastní cvičení tedy vážně začíná v tom okamžiku, jakmile uznáváme, že svět se nemusí točit podle naší vůle, anebo že se můžeme tu a tam něčeho vzdát či od něčeho osvobodit! Naše přání začne vytvářet další představy a přání a to ještě podstatně zvýší zmatek mysli.

Tím, že uchopí jednu z vhodných stran „objektu“ vylije se z našeho srdce a vytvoří jakýsi závoj kolem celého „objektu“, ale právě tímto kouzelným závojem stane se „objekt“ pro nás nesmírně přitažlivým a podobá se takto pohádkovému démonu zmocňujícího se lidí.

Přes to, že se otevřela vnitřní atomová elektrárna, je nám objekt přece jen pouhým zprostředkovatelem v tom případě, kdybychom jej jasně viděli. Když jsme objekt poznali svou zkušeností, jako objekt v podobě osoby či ideálu, strach v podobě zařvaní lva či esoterického učení, pak je tento zbaven svého magického závoje a není hoden žádosti našeho srdce, které touží, aby bylo poznáno.

Celá tragedie záleží v tom, že ego i když touží to „spatřit“ nemůže to „vidět“. Já sám stojím tomu jako překážka v cestě. Tyto závojové projekce uskutečňují se s celou silou osudových událostí – nemohu je tvořit a nemohu měnit.

Ať je mám rád či nikoliv, ať jsou již pozitivní či negativní, mohu je pouze snášet, až se samy rozpadnou a odplynou do ztracena. Ale pomocí „já“ (ega), které se vycvičilo být pružným, přichází okamžik, v kterém jedna z velkých závojových projekcí sklouzává z objektu a padá zpět ke mně. Zde nastává přelom!

Takové zpětné pády zažíváme několikrát v životě. Necvičené ego je takto vytrženo ze své dráhy a nemůže „vidět“ to, co se zde vrací domů. Takovému egu je již zpětný pád malého přání „velkým nezapomenutelným zážitkem“ přinášejícím sebou své vlastní přesvědčení.

Tím, že jsme zaměřeni ulpívat na objektu, chápeme se takového zážitku, aniž bychom věděli, co se zde děje. Proto je cvičení na malých přáních tak důležité.

Pouze dlouhodobým seznamováním se s tímto cvičením, umožní nám vidět zpětný pád závojové projekce a tak i poznat, jakým v pravdě je.

V takovém okamžiku je dílo naplněno. Pro ego to znamená smrt.

Zvykem ustálený pojem ega se rozpadá. To, co padne zpět je tím, co ve skutečnosti nebylo od nás odděleno – je to vlastní, nejvnitřnější základ bytí, jediná hodnota, která je nám nejvlastnější, na které jsme pomocí svého pomateného přesunu vědomí vytvořili pojem sebe samého, podobného neplodnému divokému výhonku. Nikoliv já žiji, nýbrž Bůh žije ve mně. To, co dávalo objektu jeho magickou přitažlivou sílu a jeho neodolatelný půvab je láska, jakou vidí naše srdce, když se rozbily brýle ega!

Svět je i pak nezměněným – řeky tekou tak jak tekly, střechy jsou červené a stromy zelené. Touto osvobozenou láskou docházíme klidu. Láska zbavuje strachu, dokonce i strachu ze smrti. „Dříve, nežli Abraham byl, já jsem.“ Toto já není ego v běžném slova smyslu, je to srdce, je to láska! Prozařuje vše a zahřívá jako slunce. Tím co vidí, není zmateno – to je moudrost, jasné vidění, vhled. Láska je zářící teplo, které působí osvobozujícím způsobem, není vázána na účel či výsledek, ale pouze na působení z lásky a pro lásku.

Pouze pak je všední den pro nás TAO. Sami se musíme namáhat zvážit tři nároky, které na nás klade šugjó a dávat dobrý pozor na to, abychom je zručně používali. I když všechno bude řečeno a uděláno – i když mi někdo vloží bonbón do úst, já sám jej musím vychutnat, abych poznal jeho sladkost. Když se chopíme zen buddhismu či jiné jógy bez lásky, jak se pak můžeme přeměnit? Když však spočíváme ve svém srdci a těšíme se plnosti jeho lásky, která je zároveň moudrostí, bude se naše cesta před námi rýsovat jasně.

 

 

STŘÍPKY ZRCADLA PRAVDY

Každý člověk si vytváří svůj svět a nakonec se setká s takovým, jaký si kolem sebe vytvořil.

                                 Eduard Bass: Cirkus Humberto strana 360

     Měj víru v štěstí v každé době, neb není vně, je skryto v tobě. Šťasten jest, kdo ve všem žití v srdci pravou radost cítí. V nemoci a v těžké době útěchu zná nalézt v sobě. Šťasten je kdo odhodlaně bol i radost z ruky Páně přijme srdcem čistým, vroucím, jež je štěstím nehynoucím.

                                 MUDr. Keller-Hoerschelmann:Žij radostně a zdravě

 

 

 

8/2003

 

DARY LÉTA OHNIVÉHO

Jistě si mnohý z nás v uplynulých měsících povzdychl s Vladimírem Vančurou, že „tento způsob léta zdál se mu poněkud nevhodným“ – mnoho žáru, mnoho ohně, mnoho jangu. Přesto subtropický čas přinesl nejeden dar ducha. Nepřišel sám, to lidé se přičinili a navzájem se obdarovávali přes nepřízeň nebo až příliš velkou přízeň počasí.

Tak třeba Forfest – mezinárodní festival soudobé duchovní hudby konaný ve dnech 21. – 29. června svlažoval do běla rozpálenou Kroměříž rosou umění a dary přátelství. Vzkvétající město znělo skvostnou hudbou skladatelů a interpretů z nejrůznějších konců světa – z USA, ze Španělska a třeba také z Brna. Díky za překrásný irský večer brněnského skladatele dr. Richarda Mayera, za jeho zasvěcený výklad o severských dějinách a vokální i klavírní skladby s tématikou mystické vroucnosti irského křesťanství, to jen jako příklad za mnohé další nevšední zážitky festivalu. Mimo jiné hudební náměty a nápady, víte, že si můžete založit vlastní orchestr kuchyňských nástrojů? Návod nám dal názorně dirigent takového tělesa Petr Vaculovič z Kroměříže: každý hraje na to co dům dal a jak nejlépe umí. Opus má dokonce partituru a při notné dávce kumštu zní zajímavě.

Rovněž měsíc autorského čtení probíhající po celý červenec ve sklepních prostorách Divadla husa na provázku přinesl nejeden pěkný zážitek, obohatil osobním setkáním s autory – spisovateli, dramatiky a básníky, seznámil důvěrněji s jejich dílem. Styly a žánry byly přepestré, každý si mohl vybrat. A co my unitáři? Někteří z nás už dlouho pokoušejí múzy či létají na pegáskovi. Dokázali bychom také v brněnské obci uspořádat alespoň jeden večer veršů a prózy autorů unitářů a jejich přátel? Poprvé se o to budeme snažit už v září (viz program na zadní straně Poutníka).

Že „ tento způsob léta nebyl vlastně vůbec nevhodným“ jste se mohli přesvědčit v Horním Bolíkově v Kastálii. Ticho a klid. V Bolíkově nemají hřbitov, ani obchody, místo kostela mají malou kapličku, když nepřijedete autem máte o sobotách a nedělích smůlu nebo vlastně štěstí, protože odtud nic nejede. Můžete se zatoulat v lukách a nemáte se kromě slunce koho zeptat kudy kam. Můžete se tam dosyta vyzpívat nebo vyplakat radostí z té krásy všude kolem a nikdo z lidí vás tam neuslyší. Dobře vám tak bude. Paní Eliška a Boris Merhautovi tam dávají dobrou noc, jejich bohatá knihovna vábí ke studiu, lesní pěšinky k procházkám a zatopený blízký Babí lom ke koupání. Že jste byli letos na Malorce? Zkuste to někdy třeba zase v Bolíkově. Na úkor jinde povinného programu tu máte spoustu času pro sebe, nikam nebudete spěchat a nic vám nehrozí. Nikdo tam nikoho neruší, nepřekřikuje to zářivé ticho uvnitř, dovolí vám nebýt turisty.

V neturistickém rouchu přichází náš Poutník „putující k září“. Do dalšího semestru přeju brněnské unitářské duchovní školičce hodně radosti pramenící z moudrosti.

                         S přáním všeho dobrého

                         Jarmila Plotěná

John Hershey:

Unitářství –

budoucí univerzální náboženství?

Jaký další logický krok by mělo unitářství učinit? Posloužilo by lépe potřebám ostře rozděleného světa kdyby se unitářské církve dobrovolně proměnily a vyhlásily univerzální náboženství?

Zatímco prostor a čas se smršťují tak, že národy jsou si fyzicky blíže, ale duchovně zůstávají rozděleny učením mnohých organizovaných náboženských pospolitostí. Křesťanství, judaismus, hinduismus a islám má sklon udržovat lidské bytosti oddělené právě v onu dobu, kdy je naléhavě zapotřebí duchovní jednota. Toto neplatí jen pro pravověrné formy těchto náboženství, ale do jisté míry i pro liberálnější formy. Je zapotřebí takové náboženství či životní filozofie, které jsou logicky a mravně přijatelné všude osvícenějším lidem dobré vůle. Dříve než se obrátíme k možné roli unitářství v tomto úsilí, podívejme se na dva pokusy neprotestantských kultur a tradic.

Jedna taková skupina zaměřená z univerzalismu je tak zvané Etické hnutí v USA. Jeho zakladatel Felix Adler má kořeny v reformovaném judaismu, neboť jeho otec byl rabín. Adler o judaismu a křesťanství napsal: „Jakkoliv jsou úctyhodné a snad i nadřazené jiným soupeřícím náboženstvím nejsou to jediné dva možné typy. Nový typ nazval etické nebo spirituální náboženství.

„Ryze duchovní náboženství je takové, které stojí v posvátné úctě před vším božským stvořením, je přítomno v každé lidské bytosti a usiluje o styk s božstvím ve všem ostatním.“

Každý člen etické společnosti se sám rozhoduje zda je nebo není teista – zda věří nebo nevěří v osobního Boha. Je důležité vzít na vědomí, že etické hnutí není reformovaný judaismus, ale nová organizace, jejímž členem se může logicky stát každý, ať je či není žid.

Druhá ukázka univerzálního náboženství je Pozitivistická církev Brazílie. Jeho chrám lidství se nachází v Rio de Janeiro.

Její učení se zakládá na myšlenkách francouzského sociologa Augusta Comtea: Láska je základ, řád je základna a pokrok je cíl; žij pro ostatní; politika musí být podřízena mravnosti; nad národy je lidstvo; velkým bytím je lidskost, chápáno jako organický celek minulosti, současnosti a budoucnosti. Toto humanistické náboženství vzniklo ve Francii a pokračuje v Brazílii, v zemích kde převládá římsko-katolická tradice. Morálka římsko-katolické církve je zachována, ale pozitivisté věří, že má spíše lidský než nadpřirozený původ. Humanistická církev není tudíž reformované katolictví, ale nové náboženství.

Jak jsme viděli na těchto dvou příkladech náboženští vůdci překročili jak pravověrné tak liberální formy svých náboženských prostředí. Rozpoznali určité hodnoty ve starých náboženstvích, ale vytvořili nové náboženství univerzálních myšlenek a ideálů.

Obraťme se nyní k protestantskému křesťanství. Je tam nějaké hnutí, které by bylo schopno se stát hlasatelem univerzálního náboženství? Ano! Unitářství! Když stojíme tváří v tvář čirému vesmíru, který zkoumají vědy, a současná krize lidstva, by unitářské sbory, které se dosud neosvobodily od etablovaného protestantství se mohou od něj osvobodit a stát se hlasateli evangelia globálního náboženství. I když to pro mnohé může být těžké, je třeba se směle zbavit názvu „protestantství“ ba i „křesťanství“. Ale stále můžeme podržet to, co je cenné ve Starém a Novém zákonu a životě a učení Ježíše Nazaretského. Co se týče slova „unitářství“ naštěstí jeho význam jednoty je zřejmý a proto je lze ponechat. Hnutí vyplývající z protestant­ského křesťanství směrem k univerzální životní filozofii by mělo začít jak politikové říkají „zdola“. Jednotlivé církve mohou činit změny v tomto novém a širším směru: jsou nejméně tři způsoby jak začít sázet semena globálního náboženství.

1/ Když před více než sto lety Ralph Waldo Emerson se díval do budoucnosti, prohlásil: Hebrejská a řecká písma obsahují nesmrtelné výroky, které byly chlebem života pro miliony. Ale nemají epickou integritu. Jsou zlomkovité a nejsou srovnány do řádu, který by byl přijatelný intelektu. Těším se na nového učitele, který bude následovat tyto zářivé zákony a uzří, že opíší celý kruh. Uzří jejich zakulacující plnou milost. Uzří totožnost zákona o přitažlivosti s čistotou srdce. Tento nový učitel ukáže, že to, co se má, povinnost, jest jedno s vědou, s krásou a s radostí.

2/ Krok k světovému náboženství učinili někteří unitářští duchovní, kteří se považovali za liberální křesťany a napsali knihy, kde chápali a oceňovali jiná náboženství. Patří k nim James Freeman Clarke, Jabes T. Sunderland a George R. Dodson. Navíc to byl Jenkin Lloyd Jones, který organizoval Kongres náboženství v Chicagu v roce 1893.

Tito duchovní ukázali, že žádné náboženství si nemůže dělat monopol na pravdu a dobro a že obě jsou v různých náboženstvích.

3/ Třetí krok k celostní životní filozofii se činí dnes a jeho důležitost je nesmírná. Je to hnutí uvnitř unitářské denominace nazývané náboženský humanismus. Snad je to názor, který hledáme; v každém případě k něčemu podobnému směrujeme.

Jaké by mohly být hlavní zásady celosvětové náboženské filozofie, které překračuje křesťanství, judaismus, islám či hinduismus?

1/ Používání lidské inteligence při hledání pravd o člověku, společnosti a kosmu.

2/ Smysl jednoty vesmíru. Do tohoto výroku se vejde liberální teista, panteista, neteista i agnostik.

3/ Vroucí oddanost nejvyšším ideálům dobra, pravdy a krásy.

4/ Praktikování bratrství doma, v komunitě, v národě a ve světě.

Tak termíny univerzální či globální nám označují náboženství, které nemusí mít nutně mnoho příslušníků, ale které jsou určitě rozumné a sociální ve svém učení pro osvícenější a mravné příslušníky různých tradic a kultur celého světa.

Krok od pravověrného protestantství k liberálnímu křesťanství byl vskutku důležitý, ale nestačí. Náš svět lidí se fyzicky smršťuje ač zároveň zůstává vyhraněně rozdělený politicky, rasově a nábožensky. Učiňme další krok rychle. Směřujme za liberální protestantství k evangeliu univerzálního náboženství.

Z Unitarian Quotes přeložila Eliška Merhautová

                                                          

W. C. Williams,

lékař – lidumil, karmajógin a básník v nadúvazku (1883 – 1963)

Dne 17. září kalendář významných osobností, které přispěly k blahu lidstva, připomíná výročí 120 let od narození složité, mnoho úrovňové osobnosti, v níž se až do mimořádně moudrého stáří svářely protikladné a dvě rozdílné krve se souborem vlivů amerického prostředí. Celý život byl věrný svému rodu a o matku Raquel pečoval až do jejích 102 let. Na svého děda Georgea, dělníka v železárnách v Birminghamu ve střední Anglii se prakticky nepamatoval, protože ten musel narukovat a padl na Krymu v rusko – turecké válce. Vdova Emily, rozená Dickinsonová, živořila v bídě a proto se s pětiletým Georgem odstěhovala do Ameriky. Byla to dobrodružná plavba, protože dvoustěžník v bouři ztroskotal na mělčině u Azor. Když s trosečníky doplula do New Yorku, našla azyl v penzionu v chudinské čtvrti Brooklynu, kde se živila jako pokojská. Seznámila se s potulným fotografem Wellcome, provdala se za něho a měla s ním 3 děti, které všechny zemřely. Po návratu do New Yorku s nejstarším synem Georgem víkendy a svátky trávila na pronajatém písečnatém pozemku v Zátoce.

Časem se George Wellcome vypracoval v obchodního zástupce voňavkářské firmy a jezdil prodávat do Střední a Jižní Ameriky. „Mnoho se nacestoval. Za hladomoru v Kostarice se živil kaší z mravenců,“ vzpomínal ve svém životopise W. C. W. Ač přijel do Ameriky v pěti letech a do své vlasti Anglie se již nikdy nevrátil, zůstal britským občanem. Ve světě obchodu, kam ho osud zanesl, nezdomácněl a zůstal klidným, viktoriánským džentlmenem, milujícím hudbu, klasiky a především Shakespeara. Rád se věnoval zahradničení a pěstoval květiny. Smýšlením byl liberál a utopický socialista.

S kreolkou, poloviční Francouzskou Raquel Héléne Holebovou z plantážnické rodiny španělsko-židovsko-holandského původu, se George seznámil při obchodní cestě na Puerto Rico. Jejím sponzorem byl starší bratr, lékař Carlos, na jehož přímluvu rodina financovala její studie na malířské akademii v Paříži. Měla naprostý talent a získala řadu medailí, jimiž se pro svou skromnost dětem nikdy nechlubila: našly se až po její smrti. Kopie křestního listu prozradila, že byla o 9 let starší než úředně udávala, tedy o 4 roky starší než manžel Bill George. Mladistvý vzhled jí umožnil toto tajemství bez nejmenšího podezření zachovat.

Rodiče se usadili v rodinném domku v Rutherfordu v New Jersey, asi 45 km od New Yorku. V rodině se muzicírovalo: Raquel hrála na piáno, otec na housle, strýc Godwin, který s nimi trvale žil, na flétnu. Rodiče se stali zakládajícími členy unitářské obce a otec celých 18 let byl jejím předsedou. Jako zástupce své firmy byl znám svou až úzkostlivou poctivostí a odporem k podnikatelským praktikám na hraně zákona. Snad proto nikdy nezbohatl.

Nejstarší syn, který se narodil 17. září 1883, měl za kmotra strýce z matčiny strany Carlose, jehož vlivem se Bill Carlos rozhodl pro lékařské povolání. Po 13 měsících se jim narodil druhý syn Ed. Oba bratři si byli velmi blízcí. Oba chodili do nedělní školy a Bill Carlos od pěti let zpíval v unitářském sboru. Velký vliv na bratry měl mladý kazatel, který je nabádal, aby usilovali o dokonalost: „Tato fascinace mne nikdy neopustila. Stalo se mi zásadou nikdy nepáchat zlo v jakékoliv podobě, nikdy nelhat, vždy mluvit pravdu, nepodvádět, nefalšovat. Toto rozhodnutí bývalo provázeno blaživým povznesením ducha,“ vzpomíná W. C. W. v životopise. Jeho kamarádi ze školy měli laťku mravnosti nasazenou mnohem níže. Převážně to byly děti přistěhovalců, kterým bylo doma vštěpováno, že mají mít ostré lokty, aby se v soupeřivé společnosti prosadily. „Býval jsem nešťastný a posměch kamarádů mne hryzl. Avšak silná víra v solidnost přetrvávala. V nitru jsem byl ze železa a láska k lidstvu a rozhodnutí činit ve světě jen dobro bylo jako moře.“

Během celého života měl W. C. W. sympatie k outsiderům a všem těm, které společnost považovala za zlé a špatné. Tak jak ho ve škole jako magnet přitahovali špatní hoši a děvčata, tak později jako lékaře všichni chudí a vyvržení.

Když bylo Billovi 14 let, jeho otec byl na rok přeložen do Buenos Aires, aby tam zakládal pobočku voňavkárny. Tím se splnil sen matky znovu se podívat do Paříže, zatímco chlapci byli posláni do internátu v zámku Lancy u Ženevy, aby se naučili francouzsky. Ale v tom neuspěli, protože to bylo učiliště ryze anglické. I přestěhovali se k tetě Alici do Paříže, kde už bydlela matka a navštěvovali lyceum. Hluboce na ně zapůsobila Dreyfusova aféra a nenávistné projevy antisemitismu.

Na jaře 1899 se celá rodina vrátila do rodného domku v Rutherfordu. Střední škola tam neměla úroveň a tak hoši dojížděli do vyhlášeného Mannova gymnázia v New Yorku. Bill Carlos si zvolil moderní jazyky a přírodní vědy. Sportoval tak náruživě, že měl po běhu kolaps. Až do 18 let neměl umělecké sklony kromě toho, že trochu maloval olejovými barvami, které nevypotřebovala matka.

Potom však objevil Keatse a tím inspirován napsal svou první báseň: „Černý, černý mrak, zuřivě poháněn padajícím deštěm letěl přes slunce.“ Měl z toho jásavou radost, ale pak se ozval červ pochyb: Jak mohou být oblaka hnána deštěm? Není to volovina? Ale jásavá radost přetrvala. „Od tohoto okamžiku jsem se stal básníkem.“ Brzy si uvědomil, že se musí osvobodit od svého vzoru – Keatse. A nejen od něho, ale od všech anglických romantických vzorů. K tomu mu pomohlo, že se jako Walt Whitman vyjadřoval americky, ne anglicky.

Před vstupem na lékařskou fakultu musel rodičům slíbit, že se nenaučí kouřit a že kromě vzácného přípitku sklenky sherry nebude pít ani chodit s kolegy flámovat. Když byl bez obvyklé roční přípravky rovnou přijat na lékařskou fakultu Státní pennsylvánské university, byl ze 120 druhým nejmladším. Byl vzorným studentem. Od rodičů přijímal jen minimální kapesné, protože věděl, jakých obětí byli rodiče nuceni podstoupit, aby ho poslali na finančně nejnáročnější vysokoškolské studium. Jeho osamělost se prohlubovala, protože se vyhýbal oslavám, které kolegové pořádali po složení každé zkoušky. Píše matce, jak jako volontér dochází do Dosidlovacího klubu bezprizorných a dětí nejchudších přistěhovalců: „Stále víc a víc se přesvědčuji, že jediný způsob, jak být šťastným, je činit ostatní šťastnými.“

A tak v době, kdy medici vymetají bály a rozhlížejí se po bohatých nevěstách, Bill Carlos sní o dokonalosti a sociálních reformách. Na podzim 1904, když je ve 3. ročníku, umírá jeho opora, lékař strýc Carlos. Matka Raquel je ztrátou bratra zdrcena a ještě úže se přimyká k synům. Bill váhá mezi medicínou a nejistou dráhou básníka; odhodlává se básně předložit Edovu profesorovi angličtiny na technice MIT. Přichází studená sprcha. Arlo Bates je shledává jako imitace Johna Keatse bez vyhlídky na spisovatelskou dráhu a doporučuje mu dostudovat medicínu. Ať básní ve volných chvílích, snad za 20 let to někam dotáhne.

Ku podivu mladík nebyl zklamán, naopak, pocítil velkou úlevu a zdvojnásobil studijní úsilí. Poslední rok studií Billovi učaroval profesor astronomie a jeho básnicky nadaná dcera Hilda. Do této rodiny Bill docházel s básníkem Ezrou Poundem, který se Hildě dvořil. Astronom, který obětoval spánek, aby zíral na úchvatnou krásu noční oblohy, byl souvěrec transcendentálního směru. Prozradil Billovi, že pravda není něco, k čemuž se dojde sylogismem či důkazy, nýbrž intuitivním vhledem do podstaty věcí, kdy v jediném okamžiku jako kometa zazáří záblesk poznání. Astronom se dovolával Ruskina a Emersona, že opravdový chvalozpěv stvoření může konat jen celistvý člověk, který rozšířil své vědomí o některé tajemství přírody: „A protože člověk sám o sobě je božský, sám o sobě je pravda, tak i jeho (umělecké) dílo musí být božské. Pravda je utajena v kameni, dřevě či kovu a úkolem umělce je tuto pravdu zviditelnit. Musí být napojen na Světlo, protože tvůrčí lidé jsou emanací božské energie.“ A tak ne zapšklý kalvinismus, ale mystik William Blake, Emersonův transcendentalismus a unitářský universalismus, pro které zrale horoval již v 22 letech, se staly vůdčími principy jeho životní pouti.

Tyto názory byly v jeho díle utajeny. Teprve po 30 letech recenzentka jeho Sebraných básní Marianna Mooreová rozpoznala kořeny Williamsova poetického světa. Jak sám přiznal, jeho vnitřní jistota mu vytryskla z beznaděje, že se básnění nestane jeho povoláním; smířil se s tím, že jeho úkolem je podle Hippokratovy přísahy pomáhat trpícím spoluobčanům: „Rozhodl jsem se, že pro mne v životě nebude existovat nic než (lékařská) práce.“ Od tohoto závazku všechny plány po osobní dokonalosti, ideologie, filozofie a krásné plány šly stranou. Prvně v životě jako pravý karmajógin se smířil s vlastní konečností. Zíraje na hvězdné nebe, uvědomil si vlastní nepatrnost. Jeho ego se rozplynulo a po tomto pro průměrného člověka tak děsivém ochuzení mu vyvstala nově nalezená svoboda pouhého bytí, bytí kaménkem mozaiky „tak jako stromy a kameny“. Vše, co mu jako životní program zbylo, bylo „pracovat s lidmi, pracovat se slovy: spravovat, zachraňovat, doplňovat“ jak nejlépe dovedl. Během celé své lékařské praxe se jako praktický obvodní lékař dále vzdělával a specializace v interně, dětském lékařství a porodnictví si doplnil na špičkových klinikách v Evropě. Jen hrstka kolegů věděla, že je nejlépe kvalifikovaným lékařem v Americe. Navíc většině lékařů byla solí v očích jeho činnost na polích veřejného a sociálního lékařství. Pokládali za zradu lékařského stavu, když odmítl jejich stupnici hodnot, na jejichž vrcholu bylo zbohatnout a domoci se společenské prestiže.

V den závěrečných zkoušek přijela do Filadelfie proslavená Greetova divadelní společnost s osmi Shakespearovými dramaty. Tím Bill Carlos propásl možnost shlédnout zdarma generální zkoušku. Kapesné utratil za oslavu ukončení studia, kde odolal ženám i alkoholu. I večer se vypravil na představení bez vindry v kapse, hbitě prolézal křovím, přelezl plot a vetřel se do hlediště. Když byl vyveden biletářem, nevzdal se a s hloučkem diváků znovu proklouzl do hlediště. Kličkoval biletáři tak dlouho, až se mu ztratil a soucitný hasič ho skryl za svou židlí. Stálo to za to: Sen noci svatojánské byl zahrán velkolepě, jak přiznává ve svém životopise.

Po promoci měl štěstí, protože byl přijat jako praktikant do vyhlášené Francouzské nemocnice v New Yorku. Ale vzápětí přišlo silné pokušení. Šéflékař dr. Hana, který si začátečníka oblíbil pro píli a diagnostický talent, ho chtěl oženit s milionářkou, vdovou po kolegovi. Byla docela pohledná a jen o pár let starší než Bill Carlos. „Měj rozum, chlapče. Víš, co tím sňatkem, který tě společensky povznese, bezpracně získáš? Přepychově vybavenou ordinaci, zavedenou praxi, dobře situovanou klientelu. Navíc prostředky na vydávání plodů tvého spisovatelského koníčka a na jeho reklamu,“ lákal ho dr. Hanna. Když Bill s pohoršením odmítl o tak kulantní nabídce byť jen uvažovat, usoudil, že tak výstředního idealistu nemůže potřebovat a pracovní smlouvu mu neprodloužil.

A tak přešel do porodnice a dětské nemocnice v těsném sousedství s chudinskou čtvrtí San Juan Hill, kde se ocitl ve svém živlu, ač měla hanlivou přezdívku „Kuchyně pekla“. Tam však mladý idealista promarnil další kolosální příležitost: když prokázal svou profesionální zručnost a zápal, měl vyhlídky stát se prvním asistentem Karleye. Tato funkce však vyžadovala více úřadování než léčení u lůžka. Krize se dostavila, když mu hlavní účetní předložila k podpisu falešné výkazy stavu pacientů. Prvně se setkal s tak nestoudnou korupcí. Jeho předchůdci tak činili bez výčitek svědomí. Když Bill Carlos to s rozhořčením odmítl, byl vystaven nátlaku jak svých kolegů, tak správní rady. Než aby kryl podvody účetní, milenky předsedy správní rady nemocnice, raději rozvázal pracovní poměr. Atestaci dětského lékaře získal po ročním působení na vyhlášené klinice v Lipsku.

Kontrasty se přitahují. Není divu, že básník, který se vznášel a poletoval ve světě idejí si za partnerku zvolil dívku praktickou a střízlivou, „tvrdou jak hřebíky“, která byla natolik moudrá, že se romantika nesnažila předělávat podle svých přízemnějších a ryze praktických představ. Flora byla nechtěným dítětem německého typografa Stechera a Norky Gurlie. Oba už dceru měli a vroucně si přáli hocha. Místo toho měli vychrtlé, stále churavějící vyžle, které matka nemiluje, nýbrž dává najevo, že je to pro ni břemeno pro zlost. Nemá trpělivost se s děvčátkem piplat a svěřovala ji najaté patnáctileté chůvičce. Na rozdíl od chladné matky, otec se smířil s tím, že jejich dítě není kluk; jeho sympatie a soucit byly vláhou, která dcerce umožnila vybojovat si místo v soupeřivé společnosti.

Když jí Bill Carlos předčítá své básně a hovoří o literátech, moudře nedává najevo, že ji neoslovují, že by raději s ním šla na americký fotbal. Pro svou až chorobnou bledost a tvrdohlavost jí dali přezdívku Bílý mezek. Její příběh inspiroval lékaře k stejnojmennému románu, který vyšel 1937, krátce potom, co vycházel na pokračování v kalifornském magazínu. Bylo to první básníkovo dílo, za které dostal honorář. O nechtěných dětech a jejich narušeném vývoji se toho napsalo mnoho, ale málokdy s takovou hlubokou sympatií a současně se znalostí dětské psychologie.

S Florou se zasnoubil před odjezdem do Německa. Umínil si, že se neožení, dokud nebude schopen svou rodinu slušně uživit. Ordinaci si začal zařizovat v domě svých rodičů na podzim r. 1910 v době, kdy nastupoval v Rutherfordu jako školní lékař. Když měl prvně před učiteli a rodiči promluvit, měl hroznou trému. Ale včas se ovládl a s přehledem promluvil o principech péče o mladou generaci, o otužování a sportu. Na posluchače udělal dobrý dojem a své povinnosti za malý plat plnil tak svědomitě, že místo školního lékaře zastával 14 let.

Když ordinace byla konečně vybavena a dr. Williams hrdě pověsil na dveře svou tabulku a zahájil ordinaci, první den přišlo jen děvče s lupy. Ordinace byla daleko od centra města a lékař hladce oholený vypadal tak mladistvě, že se pacientům nezdál dost důvěryhodným. První rok i s platem školního lékaře vydělal jen 750 dolarů, což na ženitbu nestačilo. Klientela se rozšiřovala, když si pořídil bryčku s koněm a objížděl farmy, rozseté po širokém okolí. Zabíralo mu to příliš času a tak, ač nenáviděl kupování na úvěr, si takto pořídil svou první fordku. Tím se jeho praxe rozrůstala a s ní i jeho pověst nejlepšího porodníka z celého okresu. Ta mu vynesla vedení poradny pro matku a dítě v sousedním okresu na druhém břehu řeky Passaic.

Oženil se koncem r. 1912. Flora se za ním přistěhovala k jeho rodičům. Pro jednoho pokojík v mansardě vyhovoval, ne už pro novomanžele, kteří chtěli mít rodinu. Flora s tchýní Raquel příliš nevycházela a ta jim odmítla uvolnit další prostory. Energická Flora se se situací nesmířila a konečně našla zubního lékaře, který šel do penze a svůj domek jim odprodal za přijatelnou cenu. Získali hypotéku od banky a zbytek kupní ceny uhradila půjčka od rodičů novomanželky.

Aby dluhy co nejdříve splatil, dr. Williams pracoval 16 hodin denně a tři dny v týdnu ordinoval na pediatrických klinikách v New Yorku. Jeho osvětové snahy se prosazovaly jen těžce: v místním klubu popudil své puritánské posluchačky, když prohlásil, že za dobrého počasí se děti nemají balit do vrstev šatstva, nýbrž že si mají hrát na písku jen v trenýrkách či dokonce nahé.

R. 1918, v době, kdy jeho synkům jsou 4 a 2 roky, umřel otec George, aniž by zanechal dost prostředků k zabezpečení vdovy. Osamělá Raquel se upjala na staršího syna, který obětavě financoval její domácnost. Pod jednou střechou by se Flora s tchyní nesnesla. Matka a syn měli společný zájem o umění. Když Raquel dlouho zůstávala sama, uplatňovala své mediumistické schopnosti a nořila se do světa duchů. Oba synové, lékař Bill a technik Ed, z těchto seancí mívali hrůzu. Teprve ve stáří se dr. Williams s koníčkem své matky vyrovnal a dokázal její „návštěvy“ popsat s humorem: „Moje mamá je ve spiritismu velká odbornice. Jediná potíž je v tom, že všichni její duchové jsou tací darebáci. Nemám ponětí, proč si vybírá takové tchoře. Tvrdí, že chtějí lidem ubližovat, ale sama neví proč.“ (Vlastní životopis, 1951)

Syn-lékař svou matku hluboce miluje. Chápe, že se její svět zúžil na šťastné okamžiky dětství svých synů, které ji umožňovaly zasout do podvědomí své neradostné mládí. Její zážitky nebagatelizuje, její vize respektuje: „Stál jsem před celou tou popelnicí krvavých halucinací, před příchozími z matčina světa stínů v němé úctě a hrůze.“ (Pozdní básně, 1950). Flora na Raquel viditelně žárlila. Hnětlo jí, že muž věnuje matce tolik času. Trochu ji usmířil až úspěch jejího životopisu „Bílý mezek“.

Jak reagoval dr. Williams na občanskou válku ve Španělsku a na nástup fašismu? K obraně demokracie píše plamenné básně a překládá španělské revoluční balady, jako předseda Výboru pro zdravotní pomoc vládnímu Španělsku okresu Bergen burcuje spoluobčany, aby přispívali na léky a chirurgické nástroje, na paměť národního básníka F. G. Lorky napsal svou slavnou esej o básníkovi, spjatém s lidem. Burcuje americké spisovatele, aby své vzory nehledali v Anglii, kde literáti se orientují jen na úzký okruh vyššího středního stavu. Naproti tomu asimilace tak osobitého španělského dědictví by podle něho mohla vnést do americké literatury nové mocné impulsy. Tím inspiroval jak Hemingwaye, tak Steinbeckovy Hrozny hněvu. Avšak lékařský stav v USA ho hluboce zklamal: nebezpečí fašismu a nacismu ignoroval a probudil se až po japonském útoku na Pearl Harbor.

Vyčerpávající zaměstnání mělo dopad na jeho zdraví. Marně ho přátelé varovali, aby snížil svůj pracovní úvazek i životní tempo. Východiskem se mohlo stát místo experta na poezii v Kongresové knihovně, které mu nabídli v r. 1948, aby se plně mohl věnovat své druhé lásce – literatuře. Ale on svou příležitost propásl: odpověděl, že žádá o odklad na dva roky, protože jeho syn Bill se potřebuje zapracovat, aby cele převzal jeho lékařskou praxi. Nepoučil ho ani lehký infarkt myokardu, nedodržoval předepsaný klid. Logickým výsledkem nadměrné pracovní zátěže byla mozková mrtvice s ochrnutím pravé poloviny těla. Měl finanční starosti, na penzi si jako jeho kolegové nenahospodařil. Měl deprese, strach, že zůstane rodině na obtíž. Ty se prohloubily, když V. Cumminsová, sekretářka McCarthyho pověstného senátního podvýboru pro neamerickou činnost jej napadla pamfletem „Zrádce moderní poezie“. Své polínko přiložil i Spolek amerických lékařů, u něhož měl dva vroubky: esej „Zdraví lidu“, kde požadoval rozšíření veřejného zdravotnictví a spolupráci na osnově příslušného zákona, který Kongres neschválil.

Avšak básník zběsilou kampaní amerických černosotěnců se nedal zlomit. S nadlidským úsilím provádí rehabilitaci, takže jeho hybnost se vylepšila. Na památku své matky Raquel, která tiše zesnula na jaře 1949, napsal dlouhou dvoudílnou báseň „Dvě náušnice“. Píše příteli Zukovskému: „V duchu od její smrti sám se sebou polemizuji, zda jsem ji mohl zachránit či ne, kdybych jí nasadil penicilín. Jestliže ano, pak jsem ji skutečně zabil. V rakvi se její rysy překvapivě změnily, vypadala jako egyptská princezna.“ Smrt matky ho hluboce zasáhla, takže musel vyhledat psychiatrickou péči. Přenášel se do minulosti, básní „Pozemek“ oslavil statečnost své babičky Emily Dickinsonové. Jinou věnoval duševně chorému strýčkovi Godwinovi, který řekl policistům, kteří ho přišli internovat: „Nedotýkejte se mne, jsem džentlmen.“

Když strach z mccarthysmu pominul, dostal dr. Williams příležitost seznámit americkou veřejnost se svými ideály, názory a postoji. Stalo se tak 4. září 1957, kdy hostoval v televizním programu Nitebeat CBC pověstného moderátora Johna Wingatea. Měl tak vzácnou příležitost vyvrátit lži, které o něm reakcionáři šířili a ověřitelnými příklady doložit, že se nikdy nezpronevěřil zásadám, které mu vštípili jeho rodiče unitářského vyznání. Když ho Wingate tlačil, aby přiznal údajné antisemitské a antikatolické postoje, odpověděl: „Nic pro mne není vážnějšího než zradit přítele. Kdo se toho dopustil, toho jsem prostě odepsal. Katolíci i židé jsou si rovni s protestanty, kteří se považují za lepší lidi, ale i pohani a divoši, které církev tak krutě pronásledovala, i ti mi jsou stejně sympatičtí. Mám prostě všechny lidi rád, muže i ženy a děti.“

Wingate: „Považujete se za teistického či světského humanistu?

Odpověď: „Ateizmus je stejně směšný jako pozitivizmus. Smrt čeká na každého z nás, nebojím se jí, je nutným a logickým završením životního procesu.“

„Co soudíte o Americe?“

„Věřím, že život v Americe je sklouben z násilí a šoku bezprostřednosti. Nemáme žádný cíl kromě hromadění, chopíme se každé příležitosti, jak zbohatnout. Americký charakter je akvizitivní; sebeuskutečňování odkládáme až na vybájenou dobu, kdy lidé budou natrénováni nic nevlastnit, ale jen se dívat. Žádní američtí sluhové neexistují. Američan přece nebude posluhovat jinému člověku, ztratil by sebeúctu. Jako lékař jsem se však přesvědčil, že není větší radosti než sloužit jiným.“

„Uznáváte, že USA poskytly Evropě a celému světu větší hospodářskou pomoc, než všechny ostatní národy dohromady?“

„Máme přímo nutkavou potřebu to vytrubovat do celého světa. Avšak v přepočtu na 1 obyvatele Holandsko a skandinávské státy dávají rozvojovým zemím mnohem víc než USA. Ano, my jsme vyhladili žlutou zimnici z pobřeží Latinské Ameriky. Naše ‚pomoc‘ je vypočítavá: něco za něco. Je to chléb strachu. Bohatý stát chudé národy nikdy nepřesvědčí, že je dost štědrý, tak jako velbloud neprojde uchem jehly.“

„Co soudíte o mezilidských vztazích?“

„Puritánské dědictví způsobuje, že Američané mají hrůzu z lidského doteku. Otec synka nepohladí, vzácně ho vezme za ramena. A jestliže se dotýkáme, neznáme nic lepšího než surové nárazy těl v americkém fotbalu. Je nám odporný zvyk Rusů a Francouzů líbat se na obě tváře.“

„Jak jste skloubil dvě kariéry, lékaře a spisovatele?“

„Nikdy jsem neměl pocit, že mi medicína překáží, spíše mi byla potravou, medicína mi umožňovala psát. Což jsem se tak živě nezajímal o člověka? Zde jsem ho měl, přišel dobrovolně do ordinace. Mohl jsem se ho dotýkal, k němu čichat… Houby mi záleží na tom, čím pacienti jsou nebo čemu věří. Přicházejí ke mně, já je ošetřuji. Moje věc je víc než stanovit diagnózu. Musím vyhmátnout jejich individualitu nezávisle na tom, proč ke mně přišli vyhledat radu či pomoc.“

Toto vyznání lékaře-básníka mělo ve veřejnosti velký ohlas – rozporný, jak se dalo čekat. Ale nejkladnější dopad mělo na vysokoškolskou mládež. Od té doby byl často zván na university z iniciativy spolků studentů vyprávět o svém životě a číst své básně. Nejlíp se mu hovořilo v malých sálech pro 100 lidí, ale zájem byl takový, že častěji musel vystupovat ve velkých auditoriích. Zvolna a se zámlkami vyprávěl, jak náměty nacházel v životě kolem sebe. Plevel, polní kvítí, chudinské brlohy, reklamní tabule, středověké gobelíny, setkání s pacienty a jejich dětmi, vtipné postřehy jeho matky Raquel, rodem z Puerto Rika, a náhodné potlachy v útulných barech – to vše shledával vhodným materiálem pro svou tvorbu. „Poezie existuje v samotném jazyku, jemuž jsem pozorně naslouchal po celý život, ve skutečných slovech, která slyšíme za všech okolností… Lékař má vynikající příležitost být přítomen zrodu slov (pacienta). Jejich zabarvení a tvary pokládají před něj svá drobná břemena. On se jich může ujmout v jejich neposkvrněné novotě. Vidí, jak těžko se rodily a k čemu jsou předurčené. Není u toho nikdo jiný, než vypovídající a my: není nic dojemněj­šího.“

Nade vše je pro lékaře umění naslouchat. Musí umět pacienty povzbuzovat, aby hovořili nejen o své minulosti, ale „aby mu odhalovali báseň svých životů.“ Dr. Williamsovi se hnusil systém zdravotní péče, který předepisoval normu 15 – 20 minut času na jednoho pacienta. Lékař jim musí rozmluvou pomáhat „objevovat skrytý základní smysl jejich životů a to tak realisticky, jak získáváme kov z rudy.“ (Vlastní životopis, 1957)

Celý svůj tvůrčí život vedl spor s tradicionalistou, básníkem odcizení a sžíravým kritikem T. S. Eliotem, který ho smrtelně urazil, když v době svého šéfování na katedře poezie na Harvardu Williamse pohrdavě ocejchoval jako „básníka provincionálního významu“. To mu Williams nikdy neodpustil. Svůj útok, který trval 35 let, zahájil Prologem ke svým Improvizacím (1918). Vyčítá mu rozředěné intelektuálství, napodobování Verlaina, Baudelaira a Maeterlinka. Uvedl příklady, jak tento „neohrabaný kejklíř se slovy“ mrzačí řeč, aby ji dostal do rýmů. I tak uznával, že Eliot je dobrý básník a vážil si jeho profesionální dovednosti. Připustil, že Čtyři kvarteta jsou novátorská. Avšak propast mezi nimi je nepřeklenutelná. Zatímco Williams doporučuje mladé generaci básníků inspirovat se Waltem Witmanem a užívat hovorový jazyk, Eliot mu oponuje: „V literatuře tak jako v ostatním životě, nemůžeme žít ve stavu permanentní revoluce. Poezie by měla zjemňovat jazyk své doby a bránit mu, aby se měnil příliš rychle.“

Osobně se setkali jen jednou, koncem r. 1948, když Eliot byl pozván do Kongresové knihovny přednášet o díle Miltona. Byla to pro hlavní město událost a Williams přijel s manželkou. Představil je Robert Lowell. Bylo to chladné seznámení, ale jak náš hrdina později přiznal, šarm Eliota naň udělal dojem. Svůj odsudek však nikdo nezměnil. Eliot se cítil příliš povznesen než aby na nevybíravé útoky odpovídal.

Záchvat mozkové mrtvice se opakoval v létě 1952. Pravá ruka byla definitivně ochrnuta, takže se s úsilím naučil podpisovat rukou levou. Tou napsal roztaženým písmem věnování své ženě Floře na signální výtisk sbírky Paterson. Tento epos o vyústění řeky do moře končí: „Avšak já ve své osobnosti jsem nezemřel, žil jsem dál a dál přemýšlel. Mysl, moje mysl přetrvala.“

Zemřel s pocitem, že ho uhlazenější T. S. Eliot připravil o zaslouženou slávu. Pochován byl na hřbitově Hillside, kde odpočívali jeho rodiče i tři další příslušníci rodu. V době, kdy pohřeb byl v proudu, přijeli mu vzdát hold mladí básníci Gilbert Sorrentino, Le Roi Jones, Joel Oppenheimer a další, kteří uvázli v dopravní zácpě. Měli špatně padnoucí smuteční obleky. Každý z nich hodil na Williamsovu rakev kytičku jarních květin.

Na kondolenci básnířky Marianne Moorové, vdova Flora odpověděla: „Žili jsme spolu dobrý život celých 50 let. Budu vzpomínat všech těch let kromě pár posledních, kdy už nebyl schopen ani číst, ani psát a nakonec ani mluvit. Cením si těch let plných partnerství, s vrcholy i skluzy.“ (Z dopisu z 22. 4. 1963)

Dva dny po Williamsově smrti se našel v Anglii nakladatel MacGibon a Kee pro jeho souborné básnické dílo. Pulitzerovu cenu získal posmrtně za sbírku poezie Obrazy od Breughla. Další měsíc mu byla posmrtně udělena Zlatá medaile Národního institutu pro umění a literaturu.

Snad nejvýstižněji jeho dílo zhodnotil jeho blízký přítel, básník Robert Lowell: „Dr. Williams a jeho dílo jsou součástí mne samého, i když k němu dnes přistupuji jako kritický vetřelec. Williams do mne vstupuje, ale já nemohu vstoupit do něj. Hlas tak dobrého člověka a spisovatele nelze zachytit, tak jak nelze dýchat jeho vzduch. Žádný básník kromě něho neuviděl Ameriku a neslyšel její jazyk… Vidím ho, jak spěchá z ordinace k psacímu stroji, šťasten, že tolik ze světa se o něj otřelo, naštván jeho spěchem. Asi neměl jiné volby. Něco jsem snad od něj pochytil, avšak tím víc mne udivuje jeho jedinečná a vyprahlá pouť… Jeho květiny šumí podél superdálnic. Pro mladé byl Williams částí revoluce, která poezii obnovila – model a osvoboditel. Jeho Paterson jsou naše Stébla trávy. Jeho krátké básně jsou zvlášť dokonalé výlevy, patrně ty nejlepší, jaké byly kdy napsány, protože ani tak celistvý muž, ani takové tlaky se již nevyskytují. Nikdy nezapomenu na recitaci autobiografických básní na Wellesleyově universitě. V přeplněné posluchárně se tísnilo na tři tisíce studentů. Básník, ochrnutý na půl těla, měl sotva slyšitelný hlas a občas se přeříkával. Nikdo ani nehlesl. Za úplného ticha přednášel svou velkou báseň Asfodel – triumf prosté zpovědi. Nějak nám sděloval ono neuchopitelné, co bylo jak poezie, tak za hranicemi poezie.“

Životopisů Williamse je přes tucet. Žádný však dostatečně nehodnotí podíl lékařské praxe na jeho tvorbě.

Boris Merhaut

Poutník nebo turista?

Lidé jdou krásnou přírodou. Kolem je plno zázraků vrcholného léta – sluncem zalitá lesní pěšina, všudypřítomná vůně léta, nádhera barev drobných lučních květů, sladký vánek a prostor naplněný ptačím zpěvem, bzukotem léta, blahem a mírem. poslechněme si však o čem ti lidé spolu mluví: ceny různých zájezdů,ceny výrobků, těžkosti v zaměstnání, rodinné spory, v lepším případě nadávání na poměry, přetřásání chyb bližního svého nepřítomného. Jiní jsou svou myslí na zahraničních cestách. Dnes jsou sice „náhodou“ tady, ale toto a tady je nemůže oslovit a naplnit, zato tam v Americe, v Indii, v jiném dalším jinozemsku, tam je to ovšem něco jiného! A zatím krajina nedbá jejich nevšímavé lhostejnosti a voní si a zpívá, až se zahalí šerem večera. Ale ti lidé turističtí ji nepoznali, prošli a zkonzumovali cestu a den, avšak ani na chvíli nebyli přítomni. Buď vzpomínali na jiné a na jinde nebo plánovali nebo počítali „co jim to vynese“. Ani chvíli nebyli v krajině, kterou procházeli. Řešili buď minulost nebo předbíhali a mysleli na budoucnost. Unikla jim pří­tomnost i s krásou letního dne. Rozmělnili dar přítomné chvíle snahou vše kontrolovat, přizpůsobovat svým přáním vlastnit.

Viděla jsem poutníka. Bylo to tak zázračné místo, že jsem se nechtěla z něho vzdálit. To místo nenajdete snadno, když je budete hledat. Kolik tam stojí cesta? Jaká cestovní kancelář tam jezdí? Nestojí a nejezdí. Je to na jedné lesní cestičce. Jednou jsem tam nic neočekávající jen tak procházela. Najednou jsem potkala – ticho. Bylo na cestičce a čekalo. Tiše a přátelsky se ke mně přidalo. Nebylo ničím nápadné, nemělo barvu ani chuť. Jak se tak tiše přidalo ke mně, hned jsem byla toho ticha. Neřeklo ani slovo, jen bylo stále tišší.

V zatáčce cestičky seděl nějaký člověk. Prošla jsem kolem ani si nevšiml, že někdo jde, seděl a mlčel. Zdálo se mi, že ticho kolem něho je ještě tišší. Všude byla radost, pokoj a mír.

Poutníkem na cestách

Poutník a cesta nerozlučně patří k sobě. Ať myslíme na svoje prázdninové putování nebo cestu životem, můžeme být turisty nebo poutníky. Jisté je, že poutník nestihne mnohé, co dokáže hbitě uchopit za pačesy správný turista. To platí o atrakcích navštívených o dovolené, stejně tak jako o pracovních příležitostech, celkovém životním stylu, vztazích k lidem nebo k financím. Poutníkovi nevadí, že mnohé nestíhá, turista často však neví co mu uniká, čili jistou a to přímo zárodečnou oblast žití vůbec nezná, nevnímá a zdánlivě ani nepostrádá. Poutník v povrchním konzumentství trpí, turista v poutníkově tichu se nudí, ticho je pro něho prázdné. Turista je v životě báječně zabydlen, svět v ustavičné proměně je jeho životem. Poutník ví, že život je most, přechází po něm, ale nezabydluje se na něm.

Také místo a člověk spolu souvisí. Poutník je jen správcem místa, rodiny, domácnosti, pracovního prostředí. Turista je vlastník, on má, poutník je. Turista má dům, poutník je doma, turista má rodinu, příbuzné, přátele. Poutník je členem rodiny, příbuzným, přítelem. Turista má zaměstnání, poutník je zaměstnán, obvykle celým srdcem a myslí je při práci, kterou právě koná. Právě tak je i při zábavě a odpočinku.

Poutníkem při odpočinku

K této oblasti života patří i sbírání informací, návštěva vzdělávacích akcí, kultura, atd. Tedy vše čím člověk naplňuje volný čas. Turista svůj volný čas skutečně přebohatě naplňuje.

Stanislav Vácha v návodné knížce Umění žít (P. Eurovia s. 23 a 15) píše: „V současné době se rychlost stala idolem. Lidé jí holdují také proto, že chtějí co nejvíce stihnout. Chtějí mnoho zažít a mnoho získat. Chovají se tak jako by život byl pytel, do kterého je třeba co nejvíce nacpat: úspěchů, majetku, žen, večírků, cest, všeho, všeho.“ „Člověk směřující k harmonii umí také nalézt vyváženost svého usilování na časové ose.“ Jakákoliv zábava a odpočinek se míjí svým účinkem je-li častá a není-li člověku vzácná, není-li také něčím, třeba méně příjemným zasluhovaná.

Poutníkem ve vztazích s lidmi

Ježíš řekl: „Buďme kolemjdoucími.“ Gnostická moudrost být poutníkem ve vztazích s lidmi neznamená lhostejnost a chladné chování. Naopak jde o umění lásky. Tak jako v jiných oblastech života i v lásce či nelásce čili ve vztazích mezi lidmi jsou poutníci a turisté. Takový turista touží živé lidské bytosti vlastnit, přesně na stejném principu jako je konzumentem cestování, rekreace, zábavy, věcí. Každý vztah je pro něj prostředkem jak se osoby zmocnit. Vztahy touží rozmnožovat ke svému osobnímu prospěchu.

Poutníkova přátelství jsou určována nezbadatelnými nitkami vztahů vedoucích od srdce k srdci, vztahů často povrchnímu pozorovateli nepochopitelnými. Společenské, rasové, náboženské rozdíly zde hrají zcela zanedbatelnou roli, zatímco turistovy vztahy jsou přísně kastovní, účelové, vypočítavě sledující cíl. Při turistově výběru charakterové vlastnosti volených přátel, spolupracovníků a partnerů mají podřadnou důležitost. Je zde proto vysoká pravděpodobnost nízké vzájemné zodpovědnosti a ničím nechráněný vysoký výskyt vzájemných podrazů. Poutníkovy vztahy jsou naopak chráněny zodpovědností, snahou neklamat toho druhého, snahou prospívat mu, být užitečný, přičemž se poutník ve službách svým spolubližním sám nezničí, neboť ovládá umění jak „milovat bližního svého jako sebe sama“. Má tedy zdravý vztah také k sobě.

Takový poutník se osvědčuje zvláště v umění, které je skutečným mistrovstvím života, partnerské lásky. Zatímco turista lásku hledá, vyžaduje, získává, poutník ví, že hlavním zdrojem lásky je on sám. Lásku nechce dostávat, ale sám ji vyzařuje, rozdává. Zatímco turistova vlastnická láska nasazuje pouta, často vydírá sterými skrytými způsoby a váže toho druhého k sobě i proti jeho vůli, poutník ponechává svému partnerovi (partnerce) svobodu. Poutníkovo „milovat“ někdy znamená i nechat odejít k jinému nebo jiné. Milovat druhého a nechat mu svobodu, je hluboká moudrost. Láska je především soukromou záležitostí poutníka, je-li opětovaná, je to zvláštní dar a poutník to ví. Zná i její dočasný charakter, nevymiňuje si, aby byla věčná. Jen turista sotva krátce miluje, už by chtěl být milován navěky. Poutník ví, že i tzv. nešťastná, neopětovaná láska, bývá plná smyslu a krásy. Ten, kdo ji prožil zná hlubiny bolesti a nechtěl by ji neprožít. Vždyť jakýkoliv intenzívní cit člověka obohacuje a prohlubuje.

Poutník ví, že nelze vlastnit člověka ani vztahy. Nikdy nenavazuje přátelský ani partnerský vztah z prestižních nebo jiných postraních důvodů. Ví, že takové počínání se téměř vždy vymstí.

Poutník ví, že všechny naše lásky, se v nejhlubším jádru setkávají a jsou jedinou základní, společnou Láskou, stejně jako talent malovat umožní vznik mnoha obrazů, umožňuje tato společná „Velká láska, v níž všichni máme domov svůj“ lásku partnerskou, příbuzenskou, rodičovskou, lásku k přírodě, k umění… atd.

Poutník tuší, že tato veliká Láska je Ta skrze níž se žije, že ona sama je Tajemstvím života, že je všudypřítomná, konkrétní, existující, tajemná. To je často poutníkovo náboženství. Turista tyto věci netuší, i kdyby byl členem té nejprestižnější, nejpočetnější nebo naopak velmi elitní náboženské společnosti, církve či skupiny. Náboženství a život mu při tom tvoří svým způsobem jednotu – obě totiž lze konzumovat, užívat, používat, vlastnit. Nic tzv. svatého není turistou ušetřeno, i dobré skutky, velké a vznešené pravdy, náboženské obřady a předpisy, dokonce duchovní zážitky může spásat jako slimák květák.

Rovněž tak problematický vztah jako nepřátelství, antipatie jsou přímo klasickou školou pro poutníka. Místo, aby v sobě živil zlobu k nepříteli nebo nepřátelům, hledá ten dobrý bod, to kladné na člověku. Spor řeší, ale člověka nezatracuje. To však neznamená, že se musíme vzdát svých názorů a přestat usilovat o cíle, v něž věříme. Abychom byli přáteli, nemusíme se všemi ve všem souhlasit. Chovat se přátelsky k našim oponentům není projev slabosti, ale síly. I když jsme je tím nezískali a nestali se z nich přátelé, projevili jsme pokoru i hrdost, že jsme udrželi svou úroveň vztahu a neklesli na úroveň, kterou se nám snaží vnutit.

Turista ve vztahu nepřátelství si přímo libuje. Často mu bývá živnou půdou k rozbití něčeho či poškození někoho ve vlastní sobecký prospěch. Někdy dokonce uměle vytvořená atmosféra nepřátelství má cíle zcela jiné.

Poutníkem ve vztahu k penězům a majetku

Turista peníze vlastní a téměř a někdy i doslova se s nimi ztotožňuje. Je takový, kolik má právě peněz. Váží si sebe nebo neváží dle toho zda má nebo nemá peníze. Často se mu peníze stávají noční můrou, hovoří, myslí a jedná s cílem peníze a majetek získat. Také ostatní lidi, situace, místa oceňuje ve vztahu k penězům. Vůbec turistu nenapadne, že by mohly existovat i „světy bez peněz“ – tím se nemyslí nějaká beztřídní komunistická utopie, ale posvátné oblasti a zásady v našem vědomí, kde si nenecháme zasahovat jen tak jednoduše vliv peněz. Jisté soukromé tabu kam nedo­volujeme, aby pronikl trh, tabu, které turista lehce zpeněží, ale poutník si jako tabu ponechává.

Turista se umí prodat, často i velmi úspěšně – svoje myšlenky, nápady, práci, svůj čas, svoje místo na slunci – všechno proměňuje na peníze. Ne tak poutník, bývá chudý, bývá bohatý – často dělá co má rád a peníze přicházejí samy, často ani to ne. Nikdy však není na prodej.

                                                                                     Jarmila Plotěná

Herman Hesse:

Hra se skleněnými perlami

Nositel Nobelovy ceny za literaturu, německý spisovatel Herman Hesse (1877 – 1962), je jedním z hrstky Evropanů, jehož dílo hluboce ovlivnila metafyzika a způsob života Orientu, především staré Indie a buddhismu. Pocházel z rodiny pietistických kazatelů a z její iniciativy začal studovat teologii. Výuka na evangelické teologické fakultě mu však připadala příliš jednostranná a omezená, proto se raději věnoval studiu orientálních kultur a jejich vírám.

R. 1911 se vydal do své „zaslíbené země“ Indie za rodiči, kteří tam působili jako misionáři, aby se očistil od vlivů „zesurovělé evropské kultury“. Zážitky z této cesty shrnul v knize nazvané „Z Indie“. Později vzdal hold Indii a jejímu mudrci Gautamu Buddhovi v úchvatné historické novele „Siddhárta“ pojednávající o Buddhově životní cestě k probuzení.

K tomuto zdroji inspirace se Herman Hesse vrátil opět během 2. světové války, kdy žil v exilu v Montagnole ve Švýcarsku. Na její hrůzy reaguje utopickým románem o vizi mírové spojené Evropy „Das Glasperlenspiel“ – Hra se skleněnými perlami, jehož český překlad vyšel r. 1996 v nakladatelství Volvox Globator.

Sociologové ho zřejmě nečetli a u literárních kritiků tento román vzbudil rozpaky, protože nepochopili Hesseho záměr načrtnout model nové společnosti, která překonala úzké nacionalistické zájmy. Teprve dnes se nám začíná jevit v novém světle – jako ideová příprava pro koncepci sjednocené Evropy a univerzalistické vzdělávací soustavy.

Hesse v Perlohře promítá do budoucnosti Evropu jako mírumilovné politické seskupení, které si bude moci dovolit přepych svobody bádání v enklávě jménem Kastálie, což je něco na způsob duchovního národního parku či chráněné krajinné oblasti, kde by se intelektuální a duchovní elita cele věnovala „čisté“ vědě a filozofii v původním smyslu slova, tj. lásce k moudrosti, smyslu bytí, vztahu člověka k přírodě a vesmíru. Tak je tomu dodnes v Indii a buddhistických zemích, kde duchovně vyspělá mládež získává pevný základ pro poznání dharmy – vesmírné zákonitosti, v ašramech a poustevnách, v nichž pobýval nejeden čelný politik.

Odtud je odvozena i volba jména románu Josef Knecht, doslova čeledín, sluha podle indického Dás, rab, sluha boží. Je dobrovolným nástrojem Řádu, působícího k obecnému blahu prostřednictvím pozemské hierarchie.

V našem světském prostředí, kde je jen jedna teokratická organizace, katolická církev, je těžko představitelné, že by někde mohly existovat duchovní elity, pokládající ego, osobnost, za tok změn. Jediné, na čem „z hlediska věčnosti“ skutečně záleží, je, jak tato osobnost plní v určité hierarchii svou roli.

Euroamerická kultura přisuzuje individuu neúměrný význam. V románu se dočteme, že pravými učiteli lidstva jsou lidé…, „jimž se stranou veškeré originality a výlučnosti zdařilo co nejdokonaleji se začlenit do obecnosti, celku, co nejdokonaleji sloužit nadosobní sféře. Podíváme-li se na věc blíže, byl tento ideál znám už ve starověku: postava „mudrce“ či „člověka dokonalého“ u starých Číňanů například anebo ideál sokratovské nauky o ctnostech se od našeho dnešního ideálu dá stěží odlišit, a leckterá velká duchovní organizace, jako třeba římská církev v dobách své největší moci, znalá rovněž podobné zásady, a mnohé z jejích největších postav, svatý Tomáš Akvinský kupříkladu, stejně jako rané řecké plastiky se nám jeví spíše jako klasičtí představitelé typů než jako jednotlivci. Nicméně v dobách před reformací duchovního života, která se započala ve dvacátém století a jejímiž jsme dědici, se onen ryzí ideál zjevně téměř naprosto vytratil.“

Herman Hesse anticipuje dobu, kdy show byznys rafinovaně vystupňuje útok na diváka, kdy hudba s co nejprimitivnějším rytmem bude doprovázena ohňostroji stroboskopických světel, vůněmi a pachy. Na rozdíl od tohoto kolektivního třeštění doporučuje povznášející Perlohru, krále všech her. Tak jako je bridž považován za krále karetních her a šachy za hru královskou par excellence, Perlohra tříbí ducha. Jaké jsou její principy?

„Hra se skleněnými perlami je hrou s veškerými obsahy a hodnotami naší kultury, hraje si s nimi tak, jako si v dobách rozkvětu umění nějaký malíř nejspíše pohrával s barvami své palety. Co lidstvo ve svých tvůrčích dobách vytvořilo ve sféře poznatků, vysokých myšlenek a uměleckých děl, co následná období určeného promýšlení vyjádřila pojmově a učinila z toho intelektuální vlastnictví, s celým tímto obrovitým materiálem duchovních hodnot hraje hráč Hry tak jako varhaník na varhany, přičemž tyto varhany mají stěží představitelnou dokonalost, jejichž manuály a pedály snímají celý duchovní vesmír, jejich rejstříků je téměř bezpočtu, teoreticky by se s tímto nástrojem dal hrou reprodukovat veškerý duchovní obsah světa.“

Perlohra je vyvrcholením duchovního života, který v Evropě prošel různými stádii. Éra úpadku nastala ve chvíli, kdy došlo ke znehodnocení slova, kdy pisálkovské mazanice zaplavily stránky novin i knih. Tehdy vypukla epidemie křížovek.

„Tisíce a tisíce lidí, kteří povětšině vykonávali těžkou práci a prožívali těžký život, vysedávaly tehdy ve svých volných chvílích a hrbily se nad čtverci a kříži z písmen a vyplňovaly prázdná místa v nich podle určitých pravidel. Ti lidé se asi úzkostně krčili uprostřed politických, hospodářských a morálních kvasů a zemětřesení, vedli spousty hrůzných vojen a občanských válek a jejich drobné vzdělávací hry nebyly pouhým nesmyslným dětinstvím, nýbrž odpovídaly hluboké potřebě zavírat oči a před nevyřešenými problémy a úzkostným tušením zániku se utíkat do co nejbezstarostnějšího světa zdání. Vytrvale se učili řídit automobily, hrát obtížné karetní hry a snivě se věnovali luštění křížovek – neboť byli téměř bez ochrany vystaveni smrti, strachu, bolesti, hladu, církve už je nedokázaly utěšit, neradil jim duch.“

V době, kdy „pusté zmechanizování života, hluboký pokles morálky, bezvěrectví národů a falešnost umění“ naznačovalo, že mládí a tvůrčí perioda evropské kultury jsou ty tam, povstalo proti degeneraci Bratrstvo poutníků do Země východní, jehož členové pěstovali duševní kázeň, zbožnost a uctivost. Byli mezi nimi pěvci, hudebníci, matematici, filozofové a všichni tvrdili, že jejich přísná škola je nezbytná pro přetrvání civilizace.

„Ví se anebo se tuší: jestliže myšlení nebude čisté a bdělé a uctívání ducha nebude již mít platnost, pak bude otřesena veškerá platnost i autorita logaritmického pravítka inženýrů, jakož i matematiky bank a burz, pak nadejde chaos. Přesto trvalo dosti dlouho, než si prorazilo cestu poznání, že i vnější stránka civilizace, i technika, průmysl, obchod atakdále potřebují společnou základnu v duchovní mravnosti a poctivosti.“

Časem se Perlohra z ryze soukromého cvičení měnila ve veřejné hry, slavnosti na způsob pašijí. Tyto hry se konaly pod vedením Mistrů, v jejichž čele stál hermistr – Magister Ludi. Jedním z těchto Magistrů byl i Josef Knecht, hlavní postava románu, který Hru připravoval k dokonalosti klasické hudby.

„Vždy je lidský postoj, jehož výrazem je klasická hudba, tentýž, neustále spočívá na témž způsobu životního poznání a usiluje o tentýž způsob převahy nad náhodou. Tvářnost klasické hudby znamená: vědět o tragice lidství, přitakat lidskému osudu, znamená zdatnou statečnost, jas, veselí! Ať jde o graciéznost menuetu od Händla či Couperina anebo o smyslnost sublimovanou do podoby něžnosti jako u mnohých Italů či u Mozarta nebo o tichou, zmužilou připravenost zemřít jako u Bacha, vždy je tu vzdor, odvaha k smrti, rytířství i názvuk nadlidského smíchu, nesmrtelného veselí. To má zaznívat i v našich hrách a v celém našem životě, konání a utrpení.“

Z Perlohry se vyvíjel druh univerzálního jazyka, jímž hráči vyjadřovali a do vzájemného vztahu uváděli hodnoty pomocí smysluplných znaků. „Hra mohla například vycházet z astronomické konstelace, z nějaké Leibnitzovy věty, výroku z upanišad či Bachovy fugy. Z tohoto tématu podle hráčova záměru a nadání, bylo možno vůdčí myšlenku dále rozvíjet, anebo pomocí příbuzných představ její výraz obohacovat.“ Tam kde začátečník vytvářel jen paralelu mezi klasickou hudbou a formulkou nějakého přírodního zákona, znalec a mistr perlohry dováděl hru od počátečního tématu plynule až ke kombinacím bez jakýchkoli mezí. U jedné školy bylo v oblibě dvě protichůdná témata či myšlenky vést navzájem proti sobě a nakonec je uvést v harmonii: zákon a svoboda, jednotlivec a společenství si byly rovnocenné a hráč si udržoval odstup, tak aby se z teze a antiteze vyvinula co nejčistší syntéza.

Tak Perlohra znamenala vybranou, symbolickou formu hledání dokonalosti, sublimní alchymii, přibližování se nad všemi jeho obrazy a mnohostmi k duchu v sobě jedinému, tedy k Bohu. Jako zbožní myslitelé dřívějších dob znázorňovali život stvoření jako putování k Bohu, a rozmanitost světa jevů spatřovali dovršenou až v jednotě s Bohem, tak obdobně si konstruovaly, hudbu pěstovaly a filozofovaly vzorce a formule Perlohry v univerzálním jazyce, který byl napájen ze všech věd a umění… a vyvíjely úsilí směrem k dokonalosti, k čistému bytí, ke zcela naplněné skutečnosti. Oblíbeným výrazem mezi hráči byla „realizace“, chápali své konání jako cestu od vznikání (stávání se) k bytí, od možného ke skutečnému. Pro úzký kruh pravých hráčů měla Perlohra téměř stejný význam jako bohoslužba, přičemž se zdržovala veškeré svébytné teologie.

Z pohnuté historie lidstva se nezajímejme tolik o genocidu a zničená města, ale spíše o chování duchovně zaměřených lidí, žijících v oněch dobách. Měli to těžké. Jak mezi věřícími lidmi, tak mezi učenci a intelektuály byli mučedníci a jejich příklad v oněch dobách plných zvěrstev nezůstával bez účinku.

„Většina reprezentantů ducha nicméně tlak oné epochy násilí nevydržela. Jedni se vzdali a svá nadání, své znalosti a metody dali k dispozici despotům. Známý je výrok jistého vysokoškolského profesora: „Kolikrát je dvakrát dvě, o tom nerozhoduje fakulta, nýbrž náš pan generál.“ Jiní vydávali protesty. Jeden světově proslulý autor… za jeden jediný rok podepsal 200 takových protestů, napomenutí a výzev k rozumu, možná víc, než vůbec stačil přečíst. Většina se však naučila mlčet, učili se i hladovět a mrznout, i žebrat a skrývat se před policií, předčasně umírali… Být učencem či literátem již skutečně nebyla radost ani čest: kdo se dal do služeb mocipánů a jejich hesel, ten sice měl úřad a chléb, avšak i pohrdání těch nejlepších mezi kolegy a měl i špatné svědomí. Kdo takovou službu odmítal, musel hladovět, žít bez právní ochrany a zemřít v bídě či exilu… Nejen výzkum, pokud nesloužil mocenským a válečným účelům, se ocitl v úpadku, nýbrž i školství… Světové dějiny, které v dané době každý vedoucí národ vztahoval výlučně na sebe, se bezmezně zjednodušovaly a překrucovaly.

Byly to časy kruté, divoké a chaotické, kdy národy a strany, mladí a staří, rudí a bílí si vzájemně nerozuměli. Nakonec, po dostatečném vykrvácení a zbídačení… zbyla stále mocnější touha všech vzpamatovat se, znovu nalézt společnou řeč, pořádek, mravy, míru platnou pro všechny, abecedu a násobilku, které by „nebyly diktovány mocenskými zájmy a každou chvíli se neměnily.“ Rodila se nesmírná potřeba pravdy a spravedlnosti k překonání chaosu. V tomto ovzduší se rodila koncepce Kastálie.

Nepatrná, statečná, polovyhladovělá, avšak nepoddajná hrstka vpravdě duchovních osob si začala uvědomovat své možnosti, v asketicko-heroické sebekázni začala vytvářet řád a ústavu, začínala opět pracovat v malých, i mizivě malých skupinkách, důkladně odstraňovat hesla dřívější doby, a zcela odspodu znovu budovat duchovnost, vyučování, výzkum, vzdělání… Budování se dařilo, během řady generací se vytvořily Řád, Výchovný úřad, elitní školy, archívy a sbírky, odborné školy a semináře.“

Korunou a kvintesencí těchto snah se stala Hra se skleněnými perlami, které hermistr Knecht složil tento hold:

Vesmíru hudbě, hudbě mistrů sluchu

jsme s úctou připraveni popřávati,

ať při oslavě uctívaných duchů

se milost díla i jejich dob k nám vrátí.

Oním se dáme povznést tajemstvím, co písma jeho

magických formulí čaromoc a síla

vichry a bouře života bezbřehého

v čirá podobenství proměnila.

Znějí jak křišťál hvězd, daly

nám smysl života – sloužit jim smět,

nelze opustit jinak jejich kruhů rám,

než vpadnout přímo v jejich svatý střed.

                                                                                              Pokračování

 

 

9/2003

Chybí nám

ministerstvo dobrých zpráv

Ministerstev a úřadů pro všechno možné je až dost, avšak nemáme instituci, která by se zabývala šířením naděje a dobrých zvěstí. O jaké dobré zprávy se jedná? Tak třeba takové, že se někde bez velkých potíží dohodnou, dobře spolu vycházejí, něco společně tvoří nebo, že někde jsou takoví, co se neklanějí k Západu ani k Mekce ani k Východu a zůstávají sami sebou… Takových zpráv pro radost a inspiraci máme žalostně málo.

Tady je jedna: během tří měsíců se konala druhá unitářská svatba. Tedy – byla – ona ta svatba vlastně hrála, krásně zněla, pestřila se kroji a voněla domovem a moravskou zemí – obdělanou, milovanou zemí. Aleš a Hanka dva mladí moderní lidé „od počítačů“ zjistili, že jejich představy o svatbě se nijak do žádné církve nevejdou, „jedině k unitářům“, protože oni i unitáři jsou svobodomyslní.

Svatba, ač na území Moravy, přesto se odehrávala „v zahraničí“ – totiž ve Spolkové republice Kraví hora. Samostatný vinařský stát po právní stránce spřátelený s Českou republikou, má rozsáhlé diplomatické styky se všemi zeměmi, kde se pije vínko. Území republiky, vinohrady a vinařské sklepy v Bořeticích, je od okolního světa viditelně odděleno hranicí, na které vítají krojovaní občané chlebem, vínem a solí (a bez ochutnání doušku nedojde k proclení vaší osoby). Svatební auto, jak tradice velí, hlasitě troubilo, aby všichni kravíhorští věděli, neboť takový svatební den, který trvá až do dne příštího, je záležitostí celé republiky. Počasí bylo samozřejmě předem objednáno – zářivě letní, jeden z posledních krásných dnů, pátek 31. srpna. Dlouhý svatební průvod pokračoval od hranic území vinařských sklepů k velkému sudu pokrytému zelenočerveným praporem republiky kravíhorské. Zde jsem nad velkou svící a věncem ze slunečnic oddávala novomanžele dle řádu unitářů. Do ovzduší vděčné radosti dobře zapadala slova o unitářské úctě k životu a k zemi a svobodným srdcím hrdých vinařů odpovídala svobodomyslnost unitářů. Cimbálová muzika a skupina krojovaných zpěvaček děkovala úrodné zemi a pan premiér Spolkové republiky vítal novomanžele kravíhorskými pasy. Následovaly podpisy do kroniky. Všude přítomná kamera české televize zavítala i mezi hodující do sklepa.

Stejně zajímavá byla „podzemní část svatby“, totiž pozvání k sudům s ochutnávkou a hlavně zasvěceným výkladem vinaře. Dozvěděli jsme se, že sklep zde vlastnili už „habáni – novokřtěnci“, kteří ačkoliv byli asketičtí, víno ctili a pili, že je zde v Kraví hoře mnoho lidí hudebně nadaných a každý mladý člověk vlastní lidový kroj. Zvlášť mě nadchla vzpomínka vinaře na doby totality: fašista na ně nemohl, koho schovali, toho nikdo nenašel, spletitý systém sklepů a podzemních prostor každého odradil. Vyznají se zde jenom místní. Také čtyřicet uplynulých let tu nikoho neohnulo a umění pěstovat víno je dobrým vkladem i pro dnešní sjednocující se Evropu.

V Bořeticích je 200 sklepů, většinou malovaných, originálně zdobených se znakem republiky vinařů. Radostná a dělná svoboda zde panující může být inspirující i nám.

                         Jarmila Plotěná

 

 

Unitáři společně

Unitáři společně

Unitáři společně

Zahledíme-li se na mapu naší Země české – tak v jejím severním výběžku, nedaleko polských hranic, v kouzelných Jizerských horách – leží Josefův Důl, jehož téměř součástí je Antonínov.

Tam vybrala plzeňská sestra, Libuše Volfová, organizátorka letních unitářských setkání, která nás vloni zavedla do kraje Otokara Březiny, místo našeho letošního pobytu v milém prostředí penzionu Ina.

Penzion sám a zejména pan kuchař – který nám připravoval výborné „porce“, jaké bychom doma asi stěží zvládali – vytvářeli příznivou atmosféru. Ta byla násobena vzájemným porozuměním všech účastníků.

Počasí nám přálo a umožňovalo četné cesty a jízdy nejen do krásného blízkého okolí – ke kdysi dávno protržené přehradě na říčce Desné (mezi přehradami u Josefova Dolu a Souší), na bramberskou rozhlednu a překrásnou vyhlídku na Jizerské hory ve Smržovce – ale i do sklárny a muzea skla v Harrachově, do Aquaparku, zoologické a vpravdě unikátní botanické zahrady v Liberci a samozřejmě i na Ještěd.

I zajímavý vztah jsme navázali. S rev. Mgr. Luďkem Pivoňkou jsem navštívil svou známou, šéfredaktorku časopisu Energy, v Liberci, která nám zprostředkovala setkání s paní Helenou Jakouběovou, unitářkou v Jablonci, s níž jsme si zajímavě pohovořili. Věnovala nám své duchovně pozitivně působící obrázky. Mám jej v pracovně, kde velmi kladným energeticko-informačním potenciálem, příznivě ovlivňuje její energoinformační mikroklima. Rozhovor s paní Jakouběovou nastínil i možnost obnovení činnosti unitářské organizace v tamní oblasti.

Ocenili jsme zejména obětavost pražské sestry Věry Maškové, která se ve svých téměř 84 letech, přes vážné potíže s chůzí, nejen účastnila našeho cestování, ale i v nepříznivém deštivém počasí nám zajistila na obecním úřadě v Josefově Dole návštěvu tamního kostela, jenž je pozoruhodný zejména tím, že dřívější farář realizoval malebnou výzdobu jeho stěn vlastníma rukama.

Účastníci se ovšem nevyžívali jen vnímáním zajímavostí a krás Jizerských hor.

Zúčastnili se nedělní bohoslužby, kterou vedl plzeňský reverend Mgr. Luděk Pivoňka a někteří využívali také možnosti ranního a odpoledního cvičení jógy vedeného bratrem Jirkou Šulcem z Mostu.

Všichni se podíleli i na zajímavých večerních setkáních a rozhovorech. Seznámili se na nich s částí Bachovy knížky Racek, s názory dr. Grygara O vědě a víře a s některými sděleními o Ježíši Kristu z knihy Vodnářské evangelium. Pohovořili si také o problematice vědeckého poznání a víry a o duchovní a informační ekologii.

V pátek jsme popřáli ke „kulatému“ výročí sestře Volfové.

Škoda, že se setkání zúčastnili jen plzeňští a pražští unitáři. Z Brna jsem tam byl sám – jako příznivec Unitarie.

Dohodli jsme se, že příští setkání by mohlo být v západních Čechách. Liba Volfová slíbila, že tam opět nějaké zajímavé a pěkné místo najde. Věříme, že nás, „brňáků“, tam přijde již více.

Rostislav Havránek

Jarmila Plotěná:

Hledat to podstatné

Hledat to podstatné

Hledat to podstatné

„Náš život je naše dílo. Narodili jsme se a nikdo se nás neptal, zda to chceme. Až přijde čas, zemřeme a nikdo se nás nezeptá, zda bychom nechtěli ještě zůstat. Celé vesmíry věcí, lidí a vztahů jsou dány a můžeme je ovlivnit jen nepatrně nebo vůbec ne. Ale čím blíže k našemu nitru, tím jsme většími vládci. V nekonečnu vesmíru je jeden náš, který je naším výtvorem. To dané je v něm látkou, již přetváříme k obrazu naší touhy.

Umět moudře a silně chtít je v lidském životě velmi důležité. V naší vlastní říši svobody vybíráme podle své touhy co ano a co ne. Často nám na to, co bychom chtěli, nestačí síly, a musíme se něčeho vzdát. Z našich životů by nemělo vypadnout to, co nás může učinit skutečně šťastnými. Správně si to zvolit, zařadit do ve svém usilování na první místo a neustoupit od toho, je hlavním předpokladem plného, šťastného života.“ Píše Stanislav Vácha v knize Umění žít (Praha, Eurovia, s. 7 – 8). Tato útlá kniha obsahuje mnoho cenných rad do života a přímo i nepřímo tak hovoří o duchovní cestě. Dodejme, že touha v hledání toho podstatného hraje významnou roli, neboť naše nejvnitřnější hlubiny nás vedou pomocí takové touhy. Ženou nás vichry přání a chtění tím směrem, kterým máme a smíme být užiteční celku. Dovolit, abychom byli vesmírem použitelní tím nejsprávnějším způsobem, je kus umění sebepoznání a neustálého sebepoznávání. Člověk se na této cestě ptá neustále „co je TO PODSTATNÉ?“

„Jsme tvorové nadaní vědomím, a proto potřebujeme víru (a naději). Víra je nejvyšším svorníkem našeho vědění. Ona je základním pořádacím principem našeho vnitřního světa. Je odpovědí na hlavní otázky našeho bytí: kdo jsme, odkud a kam směřujeme a proč. Dává nám jistotu ve chvílích nejtěžších.“ (tamtéž, s. 9)

Víru a naději potřebuje ten, kdo si vybral, ať už svým zrozením nebo volbou, určité náboženství a přijal představy a řád platný v rámci své víry. Jde o to, zda mu víra a naděje vydrží po dlouhý čas života a v těžkých dobách. Naši víru a sílu představ, jejich životaschopnost a nosnost prověřuje až dlouhá doba a události v čase. Také období zdánlivého klidu, „čas stojatých vod“, nudy a nečinnosti nás prověřuje. Je pro nás výzvou, tvůrčím prostorem volajícím po naplnění, zkvalitnění. „Čas stojatých vod“ je právě tak příběhem a patří k dramatu života jako doby převratných změn. Často nás prověřuje více než si dovedeme představit. Měří naši naději, sílu naší představivosti – té podstatné naděje, víry a představy o životě, která nás určuje z prahlubin nás samých a je vlastní pouze nám.

„Víru potřebují i ti, kteří nepřijali žádné náboženství. Ani oni nežijí úplně bez víry. Věří v platnost určitých poznatků, ve správnost určitých názorů a činů, v užitečnost určitého konání.“ (tamtéž, s. 9)

Víra je potřebná i tobě, který nepatříš do žádné církve a který si myslíš, že nepatříš nikomu a ničemu. Právě svobodomyslný člověk, který těžko může uvěřit nějaké určité náboženské představě či dogmatu, těžko si může jednoznačně zvolit společenství a je všade jakoby cizincem, návštěvníkem, poutníkem či kolemjdoucím, potřebuje něco jako světýlko naděje a víry, že jeho vakuum má smysl. Tedy že má smysl jeho ne-víra a ne-směřování, jeho ne-představy a ne-toužení, neboť prázdnota se Světlem je diametrálně odlišná od prázdnoty bez světla či „bez květu“ – jak píše Sri Ramana Mahariši v básni Aručanala:

„Být tich jako kámen bez květu,

může to být pravé ticho, můj Pane? (překlad O. Hanzourek)

Globální a konečný účel všeho vesmíru a člověka je zahalený Tajemstvím. Hledání jeho smyslu a směřování je vznešený úkol filosofie, která nabízí různé odpovědi. Přes beznadějnost naděje, že člověk najde smysl Vesmíru, mnohá náboženství a směry tuto odpověď hledají; krásně, tvrdohlavě, typicky lidsky. Domnívám se, že Tajemství se snad maličko přibližují ti a ty směry, kteří a které smysl hledání smyslu vesmíru a veškerenstva vidí v poznání sebe sama. Tuto myšlenku stručně vystihuje verš:

„Hranice vesmíru jsou blíže než kdo tuší,

hranice vesmíru jsou v lidské duši.“ (A. Pludek, Nepřítel z Atlantidy Praha Čs. spisovatel 1981, s. 11)

Hledat to podstatné, co má smysl, znamená poznat jak a kdy je člověk sám sebou. Poznat tu naši pravou strunku nemusí znamenat hledání štěstí dle představ jiných lidí, společnosti, módy, církve, mínění nějaké skupiny lidí. Často se velice liší od představ našeho okolí a od jeho očekávání jací a kým bychom měli být. poznat sama sebe je umění poznat co vlastně my určitě sami chceme a rozeznat to od toho co máme vžité a naučené, ovlivněné představami společnosti, církve, okolí apod.

Společnost, zvláště ta tzv. moderní se nám snaží vnucovat nejrůznější představy o štěstí. Pomocí reklamy a medií se nám snaží nasugerovat, že vlastně nemůžeme existovat bez toho a toho předmětu, způsobu života, služeb a konzumu. Avšak naše skutečná přání a ideály mohou být úplně jiné. Současná doba přemírou vjemů a věcí odvádí člověka od Toho podstatného, nemoudře žitý současný život může být velkou zajížďkou, odbočkou, prodlevou na cestě za Podstatným. Můžeme být také urychlovačem, když je všeho moudře užíváno. Může být tím nejlepším prostředím a časem školy. Dnešní svět nás nenutí se rozptylovat. To my se rozptylujeme, zdržujeme, odbočujeme nebo stagnujeme tím, že se jím necháváme ovládat nebo že se mu bráníme.

Naše doba je právě tak dobrou, ba ještě lepší školou Toho podstatného jako jiná školní doba lidstva.

V každé době totiž platí, že bez nadšení nic není. Bez této energie, ohně, dobrého větru na cestě, zvaného nadšení je každá doba špatná doba, i klášterní cela rozptyluje a každé ticho ruší (rozháranou duši). Nadšení a vysoký ideál, tyto dnes skoro už nemoderně znějící slova, neučiní z člověka naivku odtrženou od skutečnosti, ale šťastnou lidskou bytost proměňující sebe a okolí. Takový člověk ovládá umění moudré, inspirované angažovanosti. Je „studený nebo horký, slaný nebo mastný“ jen ne „neutrál“ trčící nečinně a neužitečně mezi protiklady. Pokud je „nad věcí“ a nestranný, je to všechno jiné než líná netečnost a lhostejnost.

Angažovanosti v životě zkvalitněné inspirací vždy předchází sebepoznání, hluboké sebepochopení a vyjití sama se sebou. Přitom i nepatrné zlepšení vlastní povahy zlepšuje svět. Mnohý z nás sám zkusil, jakou to dá práci a zjistil, že ani tzv. mezilidské vztahy nejsou všelékem. Zvláště nefungují vztahy institucionálně, uměle, tj. z vnějšku budované. Každá společnost, každá církev, zvláště tehdy, když zvětrává její podstata, když je zapomínán smysl jejího poslání a vlastně přestává vědět proč existuje a přestává mít vlastní náplň, se chytá jako tonoucí stébla tzv. mezilidských vztahů. Buduje se jako „společenství“, hodně se hovoří o tzv. „shromážděních“ a čím se toto více a usilovněji dělá, tím víc se ta církev či skupina hádá a lidé se odcizují. Je jasné, že jinak to ani dopadnout nemůže. Rovnice stress + vztah rovná se řešení – neplatí. Vztah sám o sobě nemá valnou cenu, cenu má povaha, zkušenosti člověka, moudrost, inspirované jednání to zakládá oheň nadšení a možnosti vyladit svoji bytost.

Lidské povahy by se možná daly zahrát jako hudební skladba. Ladí nebo neladí k sobě. Určitý počet do houfu sehnaných nevyladěných povah vytvoří zase jen a jen neklid, rozlad a následné zklamání. Žádná hudební skladba nevznikne, když se sejde sebe větší počet špatně naladěných hudebních nástrojů, kdežto několik dobře vyladěných nástrojů zahraje krásnou melodii. Společenství přátel, kde jeden každý je svébytná povaha, která dobře vychází i o samotě a třeba v obtížných podmínkách sám se sebou, takové společenství vzniká samo, nijak se nemusí organizovat a funguje.

Často slýchávám požadavek na přednášky o vztazích mezi lidmi. Tato úpadek předcházející témata sama o sobě nic neřeší a nikomu příliš nepomohou. Jak chtít slaďovat vnitřně nevyladěné? Jak odpovědět na otázky typu: „Když já jsem takový dokonalý, jak mám vyjít s těmi nedokonalými kolem?“ Na takové otázky není odpověď, nedávají smysl. Vzpomínám co mne samu vždy nadchlo: příklad krásné lidské bytosti, skupiny, tvůrčího prostředí, možnost poznání sebe sama, svých vlastností, možností a dědičných předpokladů, žádná metodika jak žít, jak myslet, co dělat a co nedělat.

Na všechno jsou dnes vydané „kuchařky“. Předpis jak vyjít se svými bližními často nefunguje. Ve škole od malička se většinou ničemu takovému neučí, jen vzácně se mohou děti setkat se skutečným ideálem člověka, s příkladem denně žitým ve své blízkosti, s prostředím harmonické rodiny a moudře vedené školy.

Už od dětství přetěžovaným, stresovaným a kdečím z reklam a z televize ovládaným lidem nic nejsou platné pozdější návody na život. V Unitarii je naštěstí nedáváme a žádné návody k použití lidí, vztahů a světa nemáme. Za to ideály, naděje, příklady tvůrčích lidí, kteří hleděli jít za Tím podstatným, i když žádnou představu o tom nikomu nevnucovali, metody sebepoznávání („metody bez metody“) – toho mají unitáři naštěstí velikou zásobu. Alespoň zlomky tohoto bohatství budeme krok za krokem probírat v našich středečních seminářích. Východiskem pro naše diskuse budou myšlenky lidí, kteří s unitářstvím nějakým způsobem spojili svůj život a hledání Toho podstatného v něm.

 

 

 

O charakteru

O charakteru

O charakteru

O charakteru

Lidský charakter představuje poměrně složitý soubor zděděných a získaných vlastností, které vytváří vztah člověka k lidem, společnosti a okolnímu světu. Podle určitého charakteru jedince můžeme předpokládat, jak bude reagovat ve složitých situacích vyplývajících ze zaměstnaneckých, partnerských a společenských vztahů ve společnosti. Formování charakteru člověka silně závisí na celé řadě vnějších společenských vlivů zahrnujících geopolitické, hospodářské, kulturní a náboženské poměry. Rovněž závisí na vnitřních vlivech, které se týkají výchovy všeobecně a především výchovy v rodině. Tam se velmi uplatňuje kromě zmíněných vnějších vlivů a genetických predispozic příkladný vliv charakteru obou rodičů, vyváženost rozumových a citových podnětů a jejich harmonická souhra při výchově. Formování charakteru dítěte mohou výrazně negativně ovlivnit i chyby obou rodičů.

Nadání a inteligenci nelze ztotožňovat s charakterem. Charakter především vypovídá o tom, jakým způsobem jsou zmíněné vlohy ve společenských a partnerských vztazích uplatňovány.

Jakou specifickou roli hraje při formování charakteru náboženství? V tomto ohledu hrají významnou roli etické a morální prvky, které jsou zahrnuty nejen v kodexu příslušného náboženského směru, a také hlavně náboženské tradice, interpretace věrouky a její praktické uplatňování. Náboženství v historii silně ovlivňovalo i civilní právní normy a jejich prováděcí praxi a morální zásady společnosti. V sekularizované západní společnosti v době po osvícenství, civilní etické a právní normy jako měřítko určitého charakteru člověka jsou výslednicí mnoha vlivů: řecké filozofie, křesťanství, judaismus, římského práva i starých předkřesťanských tradic a mohou být označovány za určitá měřítka charakteru. To však neznamená, že tato pravidla můžeme zobecnit na celý svět a jeho různá kulturní a náboženská dědictví. Dokonce v rámci západní civilizace existuje řada omezených náboženských společenství s odlišnými etickými principy, což vytváří z jejich pohledu zcela specifické normy pro hodnocení charakteru. Víra bez kritické rozumové korekce v tomto směru hraje klíčovou roli. Řada náboženství využívá představ osobního nebo dokonce národního Boha k dosažení svých cílů s tvrzením, že je to vůle Boží.

Domnívám se, že ani unitářství není dnes zcela chráněno od porušování běžného civilního vzoru dobrého a spolehlivého charakteru, navzdory tomu, že jeho zakladatelé kladli velký důraz na náboženskou praxi, toleranci, soulad víry s rozumem a vědeckým poznáním, na demokratické principy řízení a pozitivní vztah ke společnosti. Často slýcháme pojmy jako duchovní růst, duchovní lidé, meditace, náboženské vize apod.

Není to dávno, co v Unitarii „duchovně vyzrál“ pan Strejček. Když byl pozván hovořilo se o vizích a novém duchovnu, nové organizaci a vizionářské planetě Logo. Nikdo si tehdy nekladl otázku, jaký je jeho prostý civilní charakter. Nikoho nevarovala jeho dřívější spolupráce s StB. Člověk ryzího charakteru by nikdy, i kdyby měl příležitost, neprosazoval vlastní zájem před zájmem obecným a tolik nepoškodil NSČU.

Ti, co pana Strejčka vědomě podporovali, dosud podporují nebo se ztotožňují s jeho duchovními a metodickými principy, mohou mít různé náboženské vize, mohou pravidelně meditovat, mohou být zcela vyplněni „duchovnem“, ale nemůžeme je považovat za natolik charakterní a spolehlivé, že opět nezradí, budou-li k tomu mít příležitost. Je prokázané, že pan Strejček i jeho spolupracovníci a příznivci po takové příležitosti dosud usilovně pátrají.

Jaký přístup zaujmout k takovým lidem? Dobře rozvážit, zdali je volit do všech významných funkcí, kde by měli možnost rozhodovat a ovlivňovat další vývoj NSČU i v jednotlivých obcí. Každá funkce totiž zavazuje k vysokému morálnímu kreditu a vysoké odpovědnosti vůči všem unitářům. Bez dobrého a spolehlivého charakteru to nejde.

                         Dr. Ladislav Pivec

 

Herman Hesse:

Hra se skleněnými perlami

Životní příběhy Josefa Knechta v Kastálii jsou poučné a poutavé. Pro své mimořádné hudební nadání je vybrán do kastálské hudební školy, kde ho učitel nabádá: „Pravda je, můj hochu, že učení, o které usiluješ, absolutní, dokonalé dogma, které dává moudrost, to neexistuje. Neměl bys prahnout po dokonalém učení, raději usiluj o své vlastní zdokonalení. Božství je v tobě, ne v ideálech a knihách. Pravda se žije, neučí se. Buď připraven na boje.“

Životních zápasů zažije nemálo, ale krůček za krůčkem postupuje až do nejexkluzivnějšího učiliště pro členy řádu – budoucí pedagogy. Nejvíc mu učaroval jeho učitel čínštiny, mnich – podivín „Starší bratr“, který Josefa zasvětil do prastaré Knihy proměn. Po zkušební lhůtě je Knecht přijat do Řádu. Je pověřován delikátními diplomatickými misemi a nakonec určen za instruktora Perlohry, kde to po čase dotahuje až na nejvyšší úřad – hermistra.

Potom však opouští svůj úřad, neboť své další poslání chápe jako působení mimo Kastálii jako učitel obecné školy, aby vychovával ty nejmladší, a přispěl tím k přísunu nové krve, bez níž by kastálský život a tradice odumřely. Představený řádu mu svolení odepřel a tak se Knecht uchýlil do patricijského domu svého přítele z mládí, kde měl působit jako preceptor jeho syna. Ten ho vyzval, aby se s ním vykoupal v jezeře, napájeném vodou z ledovců. Knecht skočil za svým žákem, byl sice na zamrazení připraven, ne však „na chlad tak třeskutý, který jím začal prudce pronikat. Uvědomil si, že bojuje se smrtí. Dokud mu bilo srdce, všemi silami jí vzdoroval. Jezero ho pohltilo, jeho žák se marně potápěl, tělo svého obdivovaného učitele nenašel. Cítil se vinen učitelovou smrtí a pochopil, že „ta vina přetvoří jeho život a bude na něj klást mnohem větší požadavky, než jaké kdy dosud na sebe sám kladl.“

Tímto poučením, jaké je riziko vzepřít se autoritě hierarchie, by příběh mohl skončit. Jenže Herman Hesse po staroindickém vzoru věří v koloběh životů a věčný návrat a tak připojuje Tři životopisy Josefa Knechta v jeho předchozích zrozeních. Kdysi jej pramáti šamanka zasvětila do umění přivolávat déšť. Potom byl zbožným mnichem a zpovědníkem v Gaze v době vrcholící patristiky, kdy byl ještě na živu Sv. Hilarion. Indickým životopisem, obdobou Siddharthovy – Buddhovy pouti k osvícení, se pak filosofický román uzavírá. Hrdinou tohoto třetího příběhu byl Dása, syn knížete Rávany.

Dásův otec byl kníže Rávana. Jeho matka záhy zemřela. Její nástupkyně porodila syna Nala a prvorozeného Dásu se snažila odstranit. Malého prince se ujal věrný pastýř, který ho vychovával jako pasáčka. Když dospěl, zamiloval se Dása do krásné Pravátí. Odřekl se kočovného života, usadil se, obdělával tchánova prosná a rýžová pole. Ženu mu uloupil nový kníže Nala. Dása, planoucí pomstychtivostí, ho vystopoval a přizabil prakem. Byl pak pronásledován jako divá zvěř, až v džungli našel ctihodného jógina, jemuž vyprávěl svůj strastiplný příběh. Ten se usmál a pronesl jen: „Mája, mája!“ (Klam a iluze.)

Dása se urazil a umínil si, že druhý den odejde. Poprosil však jógina, aby mu na rozloučenou řekl něco víc o máji. Starý mudrc si umyl ruce, vodu vylil na kapradí a požádal Dásu, aby došel pro čerstvou vodu. Dása ponořil misku do pramene a opatrně vstal, aby se vydal zpět. Tu se objevila jeho nevěrná Pravátí. Pátrání po vrahovi Naly je zastaveno, hledají prvorozeného, aby dosedl na knížecí trůn. Dása byl pomocí pastýřů rozpoznán a stal se rádžou. Avšak zlatem ověšená Pravátí pro něj ztratila půvab, nejraději měl jejího synka Rávanu. Macecha uprchla k sousednímu knížeti, který s mírumilovným Dásou opětovně válčil, až ho připravil o všechno. Svázaného jej přivlekli před vítězného Góvindu, v jehož komnatě byla ztrnulá Praváti, na klíně s mrtvým princem. Svázaného Dásu odvezli do Góvindova sídelního města a s palčivými ranami uvrhli do žaláře. Prahnul tam po smrti tak, jako jeho vyschlé hrdlo prahlo po vodě.

„Když se probudil, nebyly kolem něho vězeňské zdi, nýbrž zelené světlo… Zeširoka otevřel oči. Stál v džungli a oběma rukama držel misku plnou vody a u nohou se zrcadlila… hladina studánky. Kousek odtud čeká jógin, který ho poslal pro vodu… a kterého prosil, aby mu něco zjevil o máji. Neztratil ani bitvu ani syna, nebyl ani knížetem ani otcem; zřejmě jógin splnil jeho přání a poučil ho o tom, co to je mája: palác a zahrada,… knížecí starosti a otcovská láska, válka a žárlivost,… to vše nebylo nic – ne, žádné nic, to byly mája!… a co ještě v budoucnu zažije a zrakem uvidí a rukama ohmatá, až po vlastní smrt… bude to mít jinou povahu? Je to hra a zdání, sen a přelud, je to mája, celá ta čarokrásná a hrůzná i zoufalá obrazová hra života, a její horoucí rozkoše, její palčivé starosti.

Co má dělat?… Začal vážně přemýšlet: měl toho až po krk, všech těch snů… radostí a trápení, které člověku drtí srdce… Toužil jedině po klidu…, aby zastavil to věčně se otáčející kolo, ten nekonečný sled obrazů, aby to všechno zahladil… Není-li v tomto prokletém tanci pořád dokola žádné vydechnutí, nedá-li se jeho jediné, toužebné přání splnit, to pak zrovna tak klidně může misku zas naplnit vodou a donést ji starci, který mu to přikázal… Co po něm požadoval, byla služba, úkol; je možné ho uposlechnout a úkol splnit, vždyť poslouchat a sloužit je vlastně daleko lepší a snazší, daleko prospěšnější než panovat a nést zodpovědnost, to je jasné. Dobrá, Dáso, vezmi misku, hezky ji naplň vodou a odnes svému duchovnímu učiteli!

Mistr ho přivítal zvláštním pohledem… napůl soucitným a napůl obveseleným, jakým vítá starší chlapec mladšího, když se vrací z namáhavé zkoušky odvahy. Možná že tento mladík byl najednou probuzen a nadechl se doušku skutečnosti, jinak by sem nebyl přišel a nezůstal tak dlouho. Nyní se však zdá, že se náležitě probudil a je zralý pro to aby nastoupil dlouhou cestu. Potrvá to mnohý rok, než se správně naučí aspoň zaujímat (meditační) polohu a dýchat.

Pouze tímto pohledem, který obsahoval stopu vlídné účasti a náznak, že mezi nimi vznikl vztah, vztah mistra a žáka – pouze tím pohledem stvrdil jógin, že žáka přijímá. Ono pohledění vyhnalo s Dásovy hlavy roj myšlenek, jím byl přijat do výchovy a služby. Více se o Dásově životě nevypráví, z lesního ústraní prý už nikdy nevyšel.

 

Prof. Miluše Šubartová:

Planeta Země

a účast na stvořitelském díle

Myšlení vytváří svět. Může být konstruktivní tvůrčí, či destruktivní rozkladné. O filozofickém myšlení Západu se převážně hovoří ve smyslu racionalismu, positivismu, pragmatismu a utilitarismu, který se přelil do konzumerismu s upředňostňováním výpočetní techniky a robotroniky, kdy konkurenční boj o moc zbavil společnost mezilidských vztahů. Z knih některých předních filozofů, zejména Otakara A. Fundy se dovídáme, že znavená Evropa umírá propadnutím skepsi a nihilismu. A přece na pozadí ziskem formované společnosti jsou jednotlivci či sdružení přesvědčení o potřebě mravních hodnot, kulturních a mezilidských vztahů, vnímajících i vyšší zákonitosti Univerza, vyjádřené T. G. Masarykem – sub speciae aeternitatis. Je však ještě dosti lidí, kteří nejsou přesvědčení o skrytých silách v sobě, s tvrzením, že neviditelná duchovní realita neexistuje, toliko vitální energie, která je zjevná a smysly vnímatelná. Navíc nejsou přijímány astrofyzikální důkazy, že ve fyzikální sféře se manifestují kvarky, elektrony a protony a ačkoliv je nevidíme pouhým okem, nejsme schopni uvěřit metafyzickým – duchovním zákonitostem.

Jak potvrzuje Mircea Eliade archaické kultury byly schopné vnímat neviditelné síly okolní přírody magickým čidlem, které zasouvaly do podprahové oblasti tajemství nejvyšší – souvislost nejen se Zemí a přírodou, ale i Kosmem. Nelze však přehlédnout, že navzdory skepsi a nihilismu existuje v současnosti dosti osvícených lidí, kteří religiozním etosem jsou schopni vnímat transcendující síly přesahující materiální pojetí světa, informace a energie přicházející shůry, z božských světů, aby deklarovali duchovní spirálu, odvíjející se v souladu souznění makrokosmu Univerza s mikrokosmem planety Země a člověka. Božská spirála je matricí vyjevující cestu do duchovní domoviny. Proto dar prozření, naděje a víra v Boha je vyciťována jako nosnější než víra ve fyzikální síly vesmíru – pulsary, černé díry či kvarky, které neukazují cestu do země zaslíbené, ani jí nežehnají. Jedině meditací, modlitbou, kontemplací je možné dotknout se Boží přítomnosti.

V našem kurzu sebepoznávání a seberozvoje si uvědomujeme potřebu vnitřní transformace, kterou vnímáme jako přechod nevědomí tmy do vědomí světla. Pro nový věk tisíciletí je evoluce světla duchovního charakterizována Teilhardem de Chardinem pojmem – noosféra. Nus – pronikající celým vesmírem, křesťansky Stvořitelský světelný Duch zasahující do dějin pádu planety Země spasitelsky prostřednictvím Ježíše Krista – nazývaného též Emanuel – Bůh mezi námi. Je dosvědčeno, že čím více pronikáme do mystéria života a vesmíru a hodláme být na něm účastni odpovědností transcendujeme své nižší já, přesahujeme své ego k nadjá – Elf – v němž Boží jiskra vzplane ohněm svíce Boží. Jak zdůrazňuje Martin Buber bez uvědomění Boha nemáme účast na spáse světa.

Odvracení se od stvořitelského praprincipu, předobrazu, oscilování mezi dobrem a zlem, pochybnosti – oslabující účast na konstruktivním díle planety. Stáváme se špatnými hospodáři. Když běháme od spolku ke spolku, nevyloučí to možnosti duchovního pádu. Čím hlubší je naše účast na stvořitelském díle ve smyslu návratu do duchovní domoviny ze stavu pádu, tím hlouběji pronikáme do mystéria stvoření a setkáváme se s účastí Boží milosti. Tento zřetel postihl filozof K. Popper, když vyjádřil pojem otevřenosti a přibližování se pravdě nejen vědecké, ale i lidské, tvůrčí s přesahem božské, účastí na vyšších duchovních dimenzích pomocí meditace, kontemplace a přenášením jejich požehnaných plodů do praxe života.

Jak potvrzuje polsko-americký eko-filozof H. Skolimowski „potřebujeme filozofii holistickou, integrující duchovní rozměr v nás, filozofii účastnou s vědomím, že stejně jako my jsme stvořeni podle obrazu božího vesmíru, který tím, že nás vytvořil a vytváří, či láskyplně transformuje k naší spáse, chce sám sebe odrážet v tom, co stvořil harmonického a blaženého.“

V době totality bolševici zavile popírali vliv stravování na výskyt rakoviny. Společnost pro racionální výživu místo propagace zdravé stravy vychvalovali, čeho bylo na trhu přebytek, v jednom případě dokonce vepřové sádlo.

Doporučení Americké kancerologické společnosti

Obranu proti rakovině si můžete vytvářet stravou. Existují důkazy, že je úzký vztah mezi rakovinou a výživou. Některá jídla k rakovině přispívají, zatímco jiná před ní mohou chránit.

Strava, která snižuje riziko rakoviny hrtanu a jícnu, je bohatá na karoten, druh vitaminu A, který se vyskytuje ve žlutých melounech, broskvích, špenátu, brokolici, kapustičkách, v kořenné zelenině s tmavými listy, mrkvi, topinamburách, dýni, tykvi, rajčatech a citrusových plodech.

Ke stravě, která snižuje riziko rakoviny zažívacího a dýchacího ústrojí patří zelí, kapusta, brokolice, kapustičky, květák a kedluben.

Riziko rakoviny tlustého střeva a konečníku snižuje ovoce, zelenina, ovesné vločky, otruby, obiloviny (a celozrnný chléb).

Tučné pokrmy (masa) a uzeniny jako šunka, salámy a klobásy vyuzené tradičními způsoby s použitím soli a nitritů se mají požívat jen velmi umírněně.

Omezte rovněž spotřebu alkoholu. (Nekuřte.) Vystříhejte se nadváhy. Snížením své váhy zároveň snižujete riziko rakoviny. Náš dvanáctiletý průzkum téměř miliónu Američanů odhalil, že riziko rakoviny se významně zvyšuje u osob s 40 % či vyšší nadváhou.

Dnes líp než kdy dosud je nám známo, že si vhodnou stravou můžete vytvářet obranu proti rakovině (a ostatním tzv. civilizačním chorobám).

Stravujte se zdravě a budete zdraví!

Nikdo nemusí čelit rakovině sám.

Z National Geografic přeložil a doplnil PhDr. Boris Merhaut.

Tato fakta komunističtí hygienici výživy tvrdohlavě odmítali vzít na vědomí. Jejich vinou sta pacientů dostávala v nemocnicích zdraví poškozující výživu. Jejich nepravosti odhaloval v zahraničí vyškolený výživář Tomáš Husák, CSc.

 

 

 

Gary Snyder:

Praxe divočiny

(The Practice of the Wild.) Praha, Maťa, DharmaGaia 1999. 202 – (V) str. – Edice Nové trendy, sv. 5.

„Patřím především k řece Yuba v pohoří Sierra Nevada v severní Kalifornii. Zkušenosti jsem sbíral v pohoří San Juan u spousty tamních obyvatel, s nimiž sdílím práci, rituály i ideály. Celá komunita v pohoří San Juan mi byla učitelem a přítelem,“ začíná sbírka esejů spisovatele, nositele Pulitzarovy ceny za sbírku Želví ostrov, který ze svého milovaného domova v San Juan Ridge dojíždí přednášet na Kalifornskou univerzitu v Davisu literaturu a filozofickou nadstavbu woodcraftu – lásku k divočině.

V Davisu Gary našel mnoho spřízněných duší, pro něž divočina byla víc než koníčkem, byla pro ně spíše podmínkou bytí, a oni hluboce uvažovali o vztahu přírody a kultury. Vyjmenovává téměř stovku přátel. Kteří svěžími postřehy prověřovali a rozšiřovali jeho názory. Soubor je přepečlivě sestaven z esejů, které vznikaly během patnácti let. Některé měly původně formu rozhovorů, uskutečněných v Jungově institutu v San Francisku. Jsou volně rozčleněny pod tato záhlaví: Etika svobody; Místo, region a občina; Žlutohnědá gramatika; Dobrá, divoká a posvátná; Modré hory stále kráčejí; Prastaré lesy Dálného Západu; Na cestě mimo stezku; Žena, která se vdala za medvěda; Přežití a svátost.

Postoj příslušníka vymírajícího indiánského kmene Nisenanů, který netouží „si popovídat“, neboť dává přednost svým hodnotám, je podnětem k úvaze: „Musíme se snažit žít tak, abychom nepůsobili zbytečné zlo (a utrpení), a to nejen ostatním lidem, ale všem bytostem. Musíme se snažit nebýt vůči ostatním lakomí a nikoho nevykořisťovat. I tak bude na světě bolestí víc než dost. Takové jsou lekce divočiny.“

Nový svět v době kolonizace nebyl pustý, nýbrž jen řídce osídlený. Tehdy bylo v Severní Americe divoké všechno, nejen vysoké hory a odlehlé regiony. Byla však v ní taková lidská přítomnost, která onu divočinu nenarušovala. „Příroda není místem, kam se chodí na návštěvu, je to DOMOV – a v každém domácím teritoriu se nacházejí místa, která známe více a jiná méně.“ I na Aljašce všechny hory a jezera měly svá domorodá jména dávno před tím, než jim bílí dobyvatelé dali svá jména nebo jména svých rodných měst a obcí.

Autor se zastavuje u termínů nature – příroda a wild – divoký. Pouze John Milton opěvuje spontánnost divoké přírody. Snyder ji chápe jako cosi mimo kategorie, cosi na způsob čínského TAO, cesty Velké přirozenosti a staroindického pojmu DHARMA – řád, zákonitost, sebeorganizující celistvost.

Odtud poznatek, že „divočina je místem, kde se naplno projevuje divoký potenciál, rozmanitost živých a neživých forem, které se vyvíjejí podle svého vlastního řádu. Pokud je ekosystém plně funkční, jsou do něj zapojeni všichni jeho účastníci: mluvit o divočině znamená hovořit o celistvosti.“ (s. 20)

Dvacet let života na pohoří San Juan Snyderově rodině umožnilo vnímat určitá místa jako posvátná, i když původní Nisenané byli během let zlatého opojení vyvražděni či vysídleni. Dobrali se podstaty venkovských usedlostí jakožto ztělesnění soběstačného života. Posvátné háje začali kácet izraelští vladaři a křesťané jejich dílo zkázy dokončili. Teprve romantismus obnovil myšlenku, že „divoké“ také může byt „posvátné“. Myšlenka „dobré“, tj. úrodné půdy vyšla ze zemědělství: „dobrá“ země se stala soukromým vlastnictvím, divoká a posvátná zůstávala občinou, tj. společnou všem.

Přežití a svatost (s. 186 – 192)

Básník Tu Fu (8. st.), který před povstáním a pleněním metropole s rodinou uprchl do hor, zalkal: „Stát je zničen, ale hory a řeky zůstávají.“ Japonský básník-ochranář dal slavnému verši dnešní význam: „Hory a řeky jsou zničeny, ale Stát zůstává.“

Snyder si tuto trpkou pravdu uvědomil, když byl r. 1984 pozván do Pekingu, kde spisovatelé diskutovali, zda říční břehy a lesní svahy mají spadat do správy dělnicko-rolnických rad. Polovina deštných pralesů je ta tam. Zánik druhů je ztrátou nenahraditelnou a nelze ji trpně akceptovat. Bránit nutno všechny rostliny, brouky a zvířata bez rozdílu, i když nám někdo vmete do tváře buddhistickou vznešenou pravdu „všechno je pomíjející“. To je o důvod víc, proč se po povrchu planety Země máme pohybovat šetrně a opatrně.

Když Gary propočítal (1990), že trvale udržitelná lidská populace by byla 10 % z pěti miliard, byl nejen zastánci neomezeného růstu, ale i antropocentrickými ekology obviněn, že trpí „posedlostí divočinou“ (Guha, 1989). Proto pokládá postoj hlubinné ekologie za politicky životnější, odvážnější, veselejší, riskantnější a vědečtější. (s. 192)

Kniha přichází na trh v pravý okamžik, kdy obě konzumní ideologie, pirátská neokapitalistická tržní ekonomie a komunistický etatismus soupeří, jak co nejdůkladněji plenit mizející přírodní zdroje a zprivatizovat přírodu, což má přímo burcující charakter. V nebezpečí je sama planeta Gaia, samo lidstvo: jde o stav srdce a duše.

Svým krajanům, Američanům, kteří se během života průměrně jedenáctkrát stěhují a sedmkrát mění zaměstnání, Gary Snyder dává návod, jak si uchovat duševní zdraví obnovou kořenů a jak zakotvit někde „doma“. Tento návod je praktický a inspirující i pro naši duhovou koalici v minoritní společnosti, jak se ubránit macdonaldizaci, redukci života na zisk a konzum a tomu, aby nám na hlavy bezostyšně kálel modrý dravec, létající odnikud nikam.

Boris Merhaut

Ohlédnutí za 28. říjnem

Každý národ má v kalendáři svůj státní svátek. Francouzi 14. červenec, výročí dobytí Bastily pařížským lidem, Američané 4. červenec – den vyhlášení nezávislosti na Britské koruně, Indové 26. leden – Den republiky. U nás to byl a je 28. říjen, den proklamace svobodného Československa.

Nyní máme státní svátky tři: 28. září – Den české státnosti, 28. říjen a 17. listopad – den, kdy dvakrát v naší historii se studenti bouřili proti okupantům a jejich místodržitelům, a zaplatili za to krví.

Máme-li důstojně vstoupit do Evropské unie, musíme si udělat i v hlavě pořádek a očistit 28. říjen od překonaných mýtů a nánosů, jimiž ho znešvařili komunisté. Těm idea demokratické republiky Československa, o jejíž vznik se především zasloužili legionáři, určitou dobu bojující proti bolševikům a jejich Rudé armádě, nebyla přijatelná a tak svým vlivem v národní frontě docílili, že 28. říjen byl předělán na den znárodnění. Potom to byl Den federalizace, kdy si Slováci vynutili rozsáhlou autonomii a tvrdošíjně trvali na ustanovení paralelních institucí, ať na to měli odborníky nebo ne.

Dne 28. října 2002 bylo vyvěšeno málo vlajek. Máme přece svobodu prapor vyvěsit či nevyvěsit. Připamatovala nám jej zdařile masmédia. Vynikající byla vzpomínka redaktora Juna v Českém rozhlase 6, kterou stálo si nahrát na kazetu. ČT 2 reprizoval nadčasový dokument „Kapitoly o TGM“. Vyznamenal se i kanál ČT 1 přenosem slavnostního shromáždění ke státnímu svátku z pražského hradu v poledne a projevu presidenta Václava Havla před udělením 77 vyznamenání. Z nich mne nejvíc potěšila dvě uznání – MUDr. Jaroslavu Skálovi, neúnavnému bojovníkovi proti alkoholismu a Mileně Hübschmannové, kolegyni indoložce, průkopnici rómských studií. (Ona svým vzhledem je důkazem správnosti teorie znovuzrozování a mnozí Rómové i nerómové ji považují za převtělenou cikánskou princeznu.)

Nevšední zážitek divákům přinesla ČT 1 uvedením poetického filmu českého špičkového režiséra Vojtěcha Jasného „Návrat ztraceného ráje“ (1999). Film má tři roviny: téměř banální příběh o lásce Adama a Pampelišky, etickou o vině a odpuštění a konečně ryze duchovní, jakou vnitřní svobodu přináší schopnost odpustit nejen pachateli zla, ale i osobě, jíž bylo odpuštěno. Filmoví kritici obě hlubší roviny nepochopili. Čekali snímek tak úderná jako Jasného „Rodáci“, a když volné pokračování bylo pojato úplně jinak, nemilosrdně jej ztepali a odsoudili.

Když jsem jim chtěl odpovědět v Literárních novinách, šéfredaktor Jakub Patočka odlišný výklad nepřipustil zveřejnit. Mezitím jsem se blíže seznámil s obdobím emigrace a při třetím shlédnutí filmu jsem objevil, co vše je v něm zašifrováno. Poutník v tak přesvědčivé interpretaci herce a lékaře, emigranta Pucholta – toť Vojtík sám. Věděl jsem, že cvičí hathajógu, ale netušil jsem, že při stoji na hlavě mu v New Yorku z nosu, ve staré vlasti přeraženým vyšetřujícím estébákem, spustila krev tak nezadržitelně, že jí byl plný hrnec. Zachránil mu život saniťák, Afroameričan, který se zásahu naučil jako veterán z Vietnamu.

Ve filmu najdeme rodáka – závistivce, který Poutníkovi vyčítá, že emigroval, aby „si polepšil“, místo aby se staral o umírajícího bratra, jemuž se po návratu z uranových dolů lámaly kosti. Setkáme se s vdovou po sedlákovi Františkovi, kterého komunisté přinutili, aby se stal předsedou JZD, které přes jeho nadlidské úsilí leností a sabotáží řadových členů zbankrotovalo. Marně se bývalý sekyrník a původce zla kolektivizace Očenáš snaží od vdovy dostat odpuštění. Očenáš je prototypem bílých vran mezi komunisty, kteří sviňáren a zla, jichž se ve jménu strany dopouštěli, opravdově litují. Očenáš se snaží svou těžkou vinu odčinit: vrací se do vsi, kterou terorizoval, snáší pohrdání rodáků, stává se regentschorim. Teprve Poutník, když vdovu přesvědčí, že on všem komunistům, kteří se na něm provinili, odpustil, svým příkladem vdovu po Františkovi přiměje k odpuštění. Odpuštění je silnější než nenávist. Vyžaduje však dvě strany: toho, kdo se upřímně kaje a toho, kdo křivdy odpustí. Úleva je pak obapolná.

Arogance četných estébáků je bezmezná. Svědectví o tom přinesl seriál Michala Prokopa „Krásný ztráty“ až pozdě večer. Rozmlouvá s Vlastimilem Třešňákem, dnes švédským občanem. Po 12 letech se vzdává snahy domoci se spravedlnosti. Chtěl, aby estébák Kafka, který ho týral a při výslechu pálil sirkami prsty, aby ho jako chartistu donutil k emigraci, byl za konkrétní zneužívání úřední moci odsouzen. České soudy si Kafku předávaly jako horký brambor. Napřed ho odsoudily na 2 roky podmíněně. Vyšší instance ho osvobodila z důvodu promlčení trestného činu. Pak byl odsouzen k pokutě sto tisíc korun, aby mu to vyšší instance odpustila. Je to smutný doklad o české justici, prolezlé soudci, kteří soudili za totality. Tento zdvižený prst byl důstojnou tečkou za 28. říjnem.

Má vzpomínka na 28. říjen se datuje z dětství. Jako šestiletého hubeňoura mne otec vzal před parlament, odkud TGM odjížděl kočárem. Šťastnou náhodou otec, který mne zvedl, byl v první radě. Zíral jsem na „tatíčka Masaryka“ ze vzdálenosti jednoho metru a na vteřinu naše zraky se setkaly. Viděl jsem krásnou tvář s laskavýma, moudrýma očima. Mnohem později jsem pochopil omyl pálijských sutt, že spásný není pohled na Osvíceného, probuzeného Buddhu, nýbrž laskavý pohled Osvíceného. Ten měl nejen Jehošua, ale i apoštolové: Skutkové apoštolů jej pojmenovali „pilné pohledění“.

Boris Merhaut

Hynek Lauschmann:

Metainformatika čili úvod do fyzikální teologie

Litomyšl, Paseka 1996. 77 stran.

Autor vysoce podnětné studie, která vyšla r. 1996 v Litomyšli, měl k dispozici český překlad Tao fyziky F. Capry, bestselleru, který sblížil západní vědu s mystickými pohledu Orientu na kosmos. Jeho další bestseller Bod obratu, považovaný za nejvýznamnější dílo 2. poloviny 20. století (anglicky 1982, německy 1984, česky 2002), zná asi z německého překladu. Toto dílo například inspirovalo významného účastníka Fora 2000 Davida Bohma, dnes již špičkami vědy obecně přijímané teorie o implikátním (zavinutém) řádu a nepřerušené celistvosti. V ČR ji šíří taková esa jako přírodovědec-filozof Zdeněk Neubauer a Ivan Havel, šéf kabinetu teorie vědy UK.

Inspirovalo i asistenta na ČVUT v Praze Lauschmanna, aby zkoumal, jak se zbavit okovů einsteinovsko-karteziánského myšlení. Je si dobře vědom propojenosti všech studijních oborů a seznamuje nás se svým specifickým přístupem, který nazývá metainformatika. Rozprostírá tak široké spektrum oborů, v nichž probíhá zápas mezi starým a novým paradigmatem a vysvětluje, proč vědec musí vystoupit ze své slonovinové věžičky a angažovat se o globální sociální spravedlnost.

Zdrcující je jeho kritika konzumní společnosti a jejího ideálu konzumního blahobytu, který „pro čtyři z pěti lidí je nesplnitelným snem.“ Ani ten vyvolený pátý nedosáhne uspokojení; „i kdybychom vysáli planetu do poslední kapky, nedosáhneme plýtvavého štěstí pro všechny“ (s. 8). Autor se zamýšlí nad pojmem entropie, která konstatuje, že vše je pomíjející, že rozpad každého živého těla i sebe úchvat­nějšího díla člověka je nevyhnutelný: „Neživá příroda informaci ztrácí, živá ji hromadí“ – je ústřední myšlenkou eseje „Hmota a informace ve vesmíru“. Má vizi, že těžká hmota klesá dolů a stlačuje se v hutnou masu, kde ustává veškerý pohyb. Naproti tomu „lehká informace vystupuje vzhůru“. Co jsou lidé? V podstatě informací na určitém stupni jejího osamostatňování.“ (s. 13) Zkoumá rozdíl mezi lidskou a zvířecí duší, uvažuje o pojmech duch a bůh. V „duchu“ vidí jen vyšší formu informace. Při modlitbě člověk vysílá informaci k bohu, při mediaci přijímá informaci určenou mu od boha. Za nejvyšší druh informace autor považuje to, co Teilhard de Chardin nazývá „bod Omega“: „ je to bůh dynamický, spojený se světem, jehož moc v průběhu času roste (?), tak jak se nová a nová informace dostává na jeho úroveň“. (s. 22)

Úvaha „Esoterika a hermetické vědy“ (s. 30 – 34) rozbírá jejich krédo „co je nahoře, to je dole“, vyjadřující jednotu vesmíru a člověka. Racionální věda esoteriku tvrdošíjně ignoruje, stejně jako objev hlubinného psychologa C. G. Junga, že v nevědomí člověka je uložena celá zkušenost lidstva, nashromážděná během fylogenetického vývoje.

Českobratrské kořeny autorem se projevují v eseji „Od duše k duchu. Jóga a Ježíš“ (s. 34 – 38). „Jóga je cestou výrazně individuální, zatímco Ježíš představuje (duchovní) cestu orientovanou společensky.“

Přínosné jsou obě úvahy o noetice (Úloha poznání, Mechanismy poznání), kde autor odhaluje materialistické kořeny extrémního relativismu, demagogicky zaměňovaného s liberalismem.

Závěr se skládá z pěti úvah Sociologie I – V. Informační systémy na hmotné základně autor pokládá za „slepé větve“, protože „vesmír směřuje k oddělení informace od hmoty“ (s. 56). Mravnost chápe jako pole, kde se protíná společenské a duchovní. Podstatou demokracie by mělo být rozšíření demokratických mezilidských vztahů.

Autor oceňuje ono ekologické myšlení, v němž se prosazuje globální systémový přístup: „Pouhé ochranářství nic nevyřeší… Idea bezodpadové technologie je krásná iluze. Trvalé soužití s přírodou vyžaduje nalezení rovnovážného stavu. Avšak právě stabilní stav je v současné ekonomice již stavem krizovým.“ (s. 61) Důrazně varuje před pastmi, do nichž upadají vyznavači konzumního blahobytu: „Privatizace v nové míře prohlubuje otroctví vlastníků. Soustředění na peníze a na hmotné statky strhává milióny lidí do tmy duchovního nebytí. Volný trh je bitevním polem, … týž labyrint světa, o němž psal J. A. Komenský. Jedinou cestou ven je ráj srdce.“ (s. 64)

Didakticky pojatá esej „Láska“ (s. 39 – 41) je důkazem, že autor ve svém kýženém „bodu Omega“ – v ráji srdce, dosud nespočinul. V tom případě by některé formulace byly méně příkré.

Autor svou koncepci metainformatiky chápe jako krok „k osvobodivému poznání od traumatizující nevědomosti“ (s. 73). Je si však vědom, že „vážným nedostatkem je její dualismus… Definitivně uspokojivý obraz našeho světa vznikne až překonáním tohoto dualismu.“ Bohužel nemá návod, jak dualismus překonat. Řešení zná jen philosophia perenis (filozofie věčnosti) Východu i Západu. Podle ní autorem předpovídaný objev těsnějšího vztahu mezi hmotou (?) a informací se nedocílí empiricky z vnějšku, nýbrž intuitivně z nitra. V křesťanům srozumitelnější terminologii „z ráje srdce“ či „hlubiny bezpečnosti“.

Jsem si jist, že nadějný vědec během sedmi let ve svých názorech vyzrál. Doporučuji proto naší bratrské pražské obci, aby ho pozvala a s jeho názory seznámila čtenáře Unitářských listů.

Považujeme soubor esejů Metainformatika za inspirující příspěvek do nikdy nekončící diskuse o etice a hodnotách.

Boris Merhaut

Život

je můj opravdový majetek.

Věčnost

tohoto okamžiku

tohoto prostoru

tohoto pocitu.

Mírný zvuk přichází

z těchto posvátných výšin,

lesů a jezer.

Hovoří

o svatém způsobu života

o cestě Pokoje a Míru a Světla.

Přináší volnost všem bytostem,

tak aby prozřely, že ŽIVOT je věčný.

Modlitba šamanky z kmene Hopiů

Přeložila Eliška Merhautová

 

Rev. Richard A. Kelleway:

Život je tanec

To, co je nejpodstatnější, je za hranicí schopnosti to vyjádřit. Slova jsou naším pokulhávajícím pokusem zastavit v strukturách to, co je součástí nekonečného toku bytí. Náboženství se snažila zmrazit zkušenost do tvarů a deformovala ji tak, až onu zkušenost ztratila. Básníci hledali metafory, aby velmi často to vyznělo pošetile nebo povrchně. Snažil jsem se v těchto úvahách vyjádřit co je snad nevyjádřitelné a nyní, na konci tohoto procesu, zakouším nevyhnutelný pocit neschopnosti tak učinit. Citlivost má malou cenu, když schopnost porozumění je malá; poctivost je pramálo platná, jestliže člověk při vyprávění stále koktá.

A ten, kdo se pokouší žít věrohodně (= v pravdě), musí se smířit s tím, že bude považován za hlupáka. Vskutku autentická osobnost je však mnohem víc než kousek šaška. V jeho lidství koexistují lidská důstojnost a rozpaky. Nutkání k (sebe) vyjádření vybuchuje do němých gest pantomimy.

A tak mnoho lidí, když jejich slova nemohou vyjádřit záměr, se uchyluje k hudbě. A když pohyb naplní uši a všechno obsáhne, tělo a vlastní já se začnou pohybovat ve shodě s konečným a rozhodujícími prarytmy, které naplní a oživí každý prvek bytí. Pozorovat mihotavý tanec slunečního světla na vlnách může nám v širším měřítku dešifrovat pulsaci vší energie. Biorytmy nerozlučně patří k okamžiku našeho zrození a ženou nás z temnot nejsoucna do projeveného života jsou tlukotem srdce, který odměřuje náš dech; a když konečně ochabnou, jsme vypuštěni zpět do temnot, kde se rozplýváme do širších rytmů vesmíru.

Vše na světě se ustavičně mění a život se nevyhnutelně sune do prázdnoty. Ti nejmoudřejší lidé se naučili na této cestě si hrát a tančit. Komiksová postavička Snoopy to vyjadřuje těmito slovy: „Žít je tančit, tančit je žít.“ Za hranicí a v jádru zvuku a horečnaté zuřivosti pracovního dne, v hrdinném přibližování se k Sobě a Samému, je příležitost objevovat plnost kosmu, a její formy jsou nám k dispozici, abychom je vytvářeli a vyjadřovali. Veškerý život je jediný a za veškerým projevem je jen klid a ticho.

New Bedford, Mass. 1967

Přeložila Eliška Merhautová

 

STŘÍPKY ZRCADLA PRAVDY

Ovoce dozrává sluncem, člověk láskou.

    Je třeba, abychom pochopili, že naše myšlenky jsou stejně významné jako naše činy a že jediná myšlenka má sílu změnit svět.

                         Gerald G. Jampolsky

     Duchovně procitnout znamená vědět, že jaro a slunce jsou stále v nás.

                         Gerald G. Jampolsky

     Mnohé problémy se zdají být neřešitelnými, protože se soustřeďujeme spíše na problém než na jeho řešení.

                         Gerald G. Jampolsky

     Láska je přítomna vždy, když projevíme zájem.

                         Gerald G. Jampolsky

 

 

DESATERO POKOJE

Jen pro dnešek

se budu snažit prožít den, aniž bych chtěl vyřešit problémy svého života najednou.

Jen pro dnešek

budu co nejpečlivěji dbát na své vystupování, abych se choval důstojně, nebudu nikoho kritizovat a už vůbec se nebudu snažit nikoho korigovat nebo napravovat – jenom sám sebe.

Jen pro dnešek

budu šťasten v jistotě, že jsem stvořen pro štěstí… Nejenom na onom, ale také na tomto světě.

Jen pro dnešek

se přizpůsobím okolnostem, aniž bych vyžadoval, aby se okolnosti přizpůsobily mým přáním.

Jen pro dnešek

věnuji deset minut svého času dobré četbě. Dobrá četba je pro život duše stejně nutná, jako je výživa nutná pro život těla.

Jen pro dnešek

vykonám dobrý skutek a nebudu o tom nikomu vyprávět.

Jen pro dnešek

vykonám něco, do čeho se mi vůbec nechce. A kdybych se snad cítil uražen, dám si pozor, aby to nikdo nezpozoroval.

Jen pro dnešek

si připravím přesný program. Možná jej přesně nedodržím, ale určím si jej. A budu se chránit před dvěma zly: před chvatem a nerozhodností.

Jen pro dnešek

budu pevně věřit, že dobrotivá Boží prozřetelnost se o mne stará, jako by mimo mne nebylo nikoho na světě. Budu tomu věřit, i kdyby okolnosti nasvědčovaly opaku.

Jen pro dnešek

nebudu mít strach. Obzvláště nebudu mít strach se radovat ze všeho, co je krásné a věřit v dobrotu.

Je mi dáno po dobu dvanácti hodin vykonávat dobro, kdybych si měl myslet, že to mám konat po celý život, vzalo by mi to patrně odvahu.

 

 

10/2003

 

Vánoční dopis

Vánoce oslavíš jen láskou, příteli,

vždyť dávná legenda ti možná napoví

a možná zaduní jen jako prázdný zvuk.

Vánoce oslavíš jen láskou, příteli,

když ruku podáš těm, co jsi je neměl rád.

Vánoční nálada se zvonečky odezní,

skutečné Vánoce tě budou dlouho hřát.

                         Jarmila

 

 

 

Moše Davis:

VĚČNÉ SVĚTLO

Svíčka je nepatrná věc.

Ale jedna svíčka může zapálit druhou.

 

Tu je vidět, jak se její vlastní světlo šíří,

když poskytlo plamen druhé svíčce.

 

I ty jsi takové světlo.

 

I ty máš schopnost potlačit tmu

zábleskem světla,

jež se rodí, když jedna mysl osvítí druhou,

když jedno srdce zapálí druhé srdce,

když člověk posílí člověka.

 

A plamen v tvém nitru se rozzáří

v okamžiku, kdy zapálíš další.

 

Od samého počátku historie lidstva

snažily se děti temnoty

udusit plamen, který šířil světlo

od člověka k člověku.

 

Od samého počátku dějin

se velcí i malí diktátoři snažili násilím

uvrhnout lidstvo do tmy,

aby člověk k člověku nenašel cestu.

 

Ale nakonec všichni prohráli.

 

Neboť vždycky někde na světě

zůstal plamínek světla,

aby se pak rozhořel nejjasněji tam,

kde je největší tma,

plamínek světla, který vznikl už tehdy,

když Bůh stvořil svět.

 

„…, neboť se pokryješ světlem jako oděvem…“

A vždycky svobodní zůstali svobodni,

když vzdorovali těm,

kdož chtěli v nich udusit plamen volnosti,

lásky a pravdy.

 

Abychom plnili svůj každodenní podíl

na šíření světla,

nesmíme zapomínat,

že svíčka sama o sobě je nepatrná věc,

že člověk sám o sobě je nepatrná věc,

že i národ sám o sobě je nepatrná věc.

 

Toho pamětliví

pochopíme, že je něco nezastupitelnějšího

než naše nepostradatelnost pro druhé:

 je to jejich nepostradatelnost pro nás.

 

Nemůžeme doufat –

jako jedinci i jako národy –

že vydáme ze sebe to nejlepší

aniž pomůžeme svým bližním,

aby oni odevzdali

co je nejlepší v nich.

 

Být silný

znamená sloužit.

 

„… toto světlo nyní zažíháme…“

S těmito slovy na rtech

rozsvěcujeme chanukové svíce

ve svých domovech

i ve svých srdcích,

aby připomněly věčný světelný most,

jenž se klene od samotného stvoření,

aby prozářil ducha svobodných,

plnoprávných lidí.

 

V tomto duchu slavíme

svátky chanuka –

svátky světla –

přičemž svíčka, jež zažíhá knoty

ostatních svící,

má název „svíčka – služebník“.

 

I ty jsi nejsilnější,

dokud sloužíš.

                                                                                  Přeložil Ota Ornest

 

 

Richard A. Kellaway:

Tichem ke středu

Co často hledáme, není více ticha, ale méně hluku. Když se pokoušíme uniknout hluku, hledáme odlišné druhy hluku, tlumenější. Ticho, které hledáme, není nepřítomnost zvuku, ale ztišení v našem nitru. Abychom jej dosáhli, musíme vstoupit do nového rozměru zkušenosti.

Proces spočinutí v klidu vyžaduje mimořádnou sebekázeň – držet se stranou od fantazií a soustřeďovat se na daný okamžik. Soustřeďování je pohyb směrem ke klidu, odpočinku a pokoji. Jakmile utišíme hlučný nesouzvuk zvenčí i uvnitř, zjistíme, že v naší zkušenosti není žádné absolutní ticho. Zvuk je téměř všude. Jakmile se hladina hluku zklidní, klid se stává kalichem, aby shromažďoval a obsáhl všechna citová hnutí.

V tichu přírody, když se zklidníme, jsme schopni jasně slyšet galaxii zvuků vzrušujících svou rozmanitostí. Nic není třeba vyloučit a zamítnout jako pouhý hluk. Jak poslouchám, začínám pod tichem vnímat vzorce a rytmy a pod tichem prociťovat odezvu na pohyby orgánů udržujících život v těle. Jako tanečník jsem vtahován do pohybu a potěšen, že mé vlastní rytmy jsou v souladu s ostatními. A pozorovatel se stává účastníkem.

Pod mlčením a tichem je bezproměnný střed ticha, který je zdrojem veškeré tvůrčí schopnosti. Ve výjimečných případech, na druhé straně ticha, jsem zakusil onen ZDROJ v sobě. Tento bezedný Zdroj se noří do srdce bytí; z toho v hravé rozkoši tryská smysluplnost a radost. Když v depresi sklouznu do horečnatého neklidu a pomyslím na útěk do bezpečí, hledám opět sílu spočinout v centru ticha, které je základem pravého pocitu bezpečí.

                                                                                        New Bedford, Mass. 1967

                                                                                        přeložila Eliška Merhautová

DAR ČASU

Cesta člověka se odehrává v čase (je čas setí, i sklizně…) je cesta individualizace (zvířata nemají tuto cestu). Uvědomění si já – (ústředního komplexu vědomí) se děje mezi 1. a 3. rokem. Uvědomování si „já“ představuje vynoření se individuality z vědomí, jehož hladina, zásobárna jest Jsoucnem bez hranic. Lidská bytost v čase a prostoru se vynořuje v procesu sebeuvědomování. Odlupuje se z celkové zásobárny vědomí, vrůstá do života, do světa. Stává se odděleným jedincem, aby vědomě oddělený mohl přerůst vědomě do neoddělenosti svého původního domova.

Životní cyklus je cesta vycházení a návratu do rodného domova, buď nevědomě, nedobrovolně, násilné odevzdávání (věcí, majetku, bližních, vztahů, díla, těla) nebo vědomé, nenásilné, moudré a plodné vrůstání do nevlastnění, nelpění, oproštění. Dar času je oceán, v němž rybky našich životů společně plavou. Uvědomme si co se na světě děje právě v tuto chvíli – co se odehrává na Zemi za vteřinu? Kolik lidí, zvířat se narodí, kolik zemře, kolik myšlenek, slov a činů se stane na jevišti světa skutečností? Za vteřinu probleskne geniálně tvůrčí myšlenka, která může být nesmírně významná pro lidstvo, za vteřinu může padnout konečné rozhodnutí zabít sebe nebo jiného člověka, za vteřinu zachránit i zničit život, vteřina může rozhodnout o další existenci či zničení naší civilizace.

Dar času se závažným a zavazujícím darem, je darem velké důvěry, že se svým časem správně naložíme, neboť zároveň je a zároveň není náš.

Etapy, kterými člověk prochází na cestě životem provázel ve všech náboženstvích určitý výklad. Každé období života mělo a často má dodnes v různých kulturách svůj rituál. Jsou rituály dospívání na začátku dospělosti u chlapců a dívek, svatební a pohřební rituály atd.

Cyklus dne

Uvědomme si jak prožíváme den. Jaký smysl dáváme svému dni, svým dnům? Charakterizuje nás to, jak prožíváme svůj dar času, ten náš díl, který jsme dostali a je na nás, jak s ním naložíme. Čemu nejvíce věnujeme čas, tím se sami stáváme. Stejně tak nás charakterizuje proč vyhledáváme čas na určité věci a proč na něco čas nemáme? Nemít čas znamená neudělat si čas, dát přednost něčemu jinému. Co ve svém denním rozvrhu upřednostňujeme, tím jsme. Výmluva na nutnost či okolnosti nás neomlouvá. Říkat „nemám čas“ není správné. Říkejme raději myslím, že nyní je nutnější udělat toto a ne tamto. Uvědomujme si proč jisté věci, lidi, činnosti, povinnosti, zábavy upřednostňujeme a jiné odsouváme. Ne skutečnost, že něčemu dáváme přednost a něco jiného zanecháváme, ale vnitřní a skutečný důvod tvoří nás samé, naši povahu, naši cestu, náš život.

Uvědomme si jak na nás působí proměna světa i světla během dne a noci. Jsme sovy nebo skřivánci? Kdy jsme čilejší, ráno nebo večer? Jakou část dne upřednostňujeme k práci jakou k odpočinku? Žijeme s přírodou a v přírodě nebo mám proměny světla a počasí v umělých líhních města už nic neříkají? V klimatizovaných domech je stále stejné světlo. Časně ráno i v nejtemnější noci je v non stop provozech stále stejná teplota, osvětlení a umělé barvy. Umělohmotný svět nemá cykly, proto také nedýchá, netrpí, nestárne, nemoudří. Odnikud nejde a nikam se nevrací, nemá se kam vrátit, je kdykoliv zaměnitelný, recyklovatelný, „duchovnu“ jakoby cizí. A přece má důvod, hluboký důvod že zde je. Také on je součástí našeho života a všeho bytí, je naším dobrým učitelem pomíjivosti a marnosti lpění na čemkoliv hmotném a příkladem k nenásledování.

Ze zastavení v běhu času dne, týdne, roku čerpali lidé od nepaměti sílu a inspiraci k životu, tvorbě, sebezdokonalování, poznání a pomoci jiným.

Cyklus týdne

Už starověké národy měly čas uspořádaný. Všímaly si proměn světa během jisté časové jednotky dne a tyto jednotky řadily za sebou a často je i nějak ve svých jazycích pojmenovávaly. Uspořádání dnů do sedmidenních cyklů (týdnů) není ve všech kulturách samozřejmostí, přesto se jedná o chápání velice staré, tisíciletí vyhovující, jakoby přímo „šité člověku na míru“. Pro naši židovsko-křesťanskou kulturu je přímo typické a určuje náš pracovní a osobní rytmus.

Posvátný den

Příkazy svěcení dne svátečního čili jednoho dne v týdnu (ať to je sobota nebo neděle) zasvěceného odpočinku od běžné práce všedních dnů a věnovaného Bohu odráží zkušenost, že k duchovní práci je třeba vytvořit podmínky. Ty představují nevšední místo (synagoga, kostel, slavnostně upravená domácnost, atd.) a zvláště nevšední čas – den boží určený k setkávání člověka s Tajemstvím, které dává smysl jeho práci a námaze ostatních dnů.

Tím není řečeno, že by tyto jiné dny či veškerý čas nebyly svaté, je zde jen uplatněna skutečnost, že je třeba zastavení v určitém stereotypu, zastavení, které daruje sílu a inspiraci a posvěcuje naše dny.

Cyklus roku

Ze stejného důvodu všechny kultury a jejich náboženství slavily během roku různé svátky. Už v době prehistorické lidé po celé zemi oslavovali v určitém časovém rytmu proměny života v přírodě (setí, sklizeň, začátek a konec vegetačních období, atd.). Později k přírodním jevům přidaly národy téměř na celém světě svoje zkušenosti válečné, a historické události. Přírodní svátky pak dodatečně přejaly historický význam. Náboženský, fabulující prvek prostupuje jako určující osa tyto významy. Obvykle nesl poselství nebo obsahoval ve své symbolice tajemství vlastního duchovního sdělení. Např. Pesach – jarní svátek provázený zvykem pojídat jarně mladé byliny, jarní vajíčka a beránka je spjatý s náboženskou fabulí s charakterem historické (snad skutečné) události vyjití z egyptského otroctví. Jeho nadčasovým a dominantním poselstvím je však výzva k osvobození vnitřního člověka z otročení světu.

Různé druhy času

1. Pravidelně cyklický (lidové slavnosti, sklizeň, svátky, týdenní dny…).

2. Cyklicky nepravidelný (na tom založena indická mystéria).

3. Cyklicky pravidelný (čas dlouhých cyklů, které jedinec nepozoruje ve svém jediném životě).

4. Nepravidelný (současné umění, skladby, géniové – často nežili dlouho). Pokud žili v klášteřích, chránily je cykly regulí.

5. Čas „stojatých vod“ – ani den ani noc tuposti, nemoci, stáří. „Ticho bez květu“.

Čas jak ho neznáme? (dle Fritjofa Capry)

Buddha učil, ó mniši, že… minulost, budoucnost, fyzikální prostor… a jednotlivci nejsou ničím jiným než pojmenováním, myšlenkovými formami, běžně používanými slovy, jen povrchními skutečnostmi. Východní mystika spojuje představu o čase a prostoru s určitými stavy vědomí. Protože se prostřednictvím meditace dokáží dostat za hranice běžného stavu, uvědomili si, že konvenční konečné chápání prostoru a času není konečnou pravdou.

Také teorie relativity přišla s objevem, že všechna měření prostoru a času jsou relativní. Pokud jde o prostor, se vědělo už před Einsteinem, že polohu jistého předmětu v prostoru lze určit jen ve vztahu k nějakému jinému objektu. Děje se tak obyčejně pomocí tří souřadnic a bod z kterého se souřadnice měří, je možno nazvat umístěním pozorovatele. Toto se vědělo dávno před teorií relativity. Ale pokud jde o čas, byla situace v klasické fyzice zcela jiná: předpokládalo se, že časová posloupnost dvou za sebou jdoucích okamžiků je objektivní, nezávislá na jakémkoli pozorovateli.

Jak my jednotlivci, tak společnost, jestliže si uděláme na posvátno čas – a budeme si tak vážit daru času jako daru, sám čas se nám odmění darem inspirace ke zdokonalení a růstu.

Dar času

Slyšíš ticho? To zraje čas,

vteřiny po špičkách jdou tiše kolem tebe

a každá se ptá jak prožíváš

ten královský dar nebe.

Oceán času všechno obsahuje,

udici házíš, ale potkáváš

jen to, co tvoje duše přitahuje.

Slza času je krůpějí věčných skal,

vždyť chvíle jen chvíli září na jevišti.

Věčný jí jenom krátký život dal

a už se tlačí okamžiky příští.

Jestliže jenom krátký život máš,

prchavost chvíle stále shledáváš,

udělej si na Bezčasí čas.

                                                                                        Jarmila Plotěná

 

 

Otakar A. Funda:

Mezi vírou a racionalitou

Ve Fundově pouti od víry bez náboženství k evoluční ontologii a kritickému racionalismu jsou dvě vyhraněné etapy. Prvotní fáze, kterou autor nazývá teologickou od 60. do 80. let minulého století, vyprodukovala samizdat Víra bez náboženství (1977, knižně 1994). Od 80. let následuje radikálně odlišné období religionalisticko-filozofické, inspirované R. Carnapem a kritickým racionalistou Popperem, směřující k evoluční ontologii Whiteheada. Metodika se změnila, jde o religionistické studium křesťanství jako jevu dějin a kultury. Lze to shrnout slovy: racionalita versus náboženství, které sice mají své pomezí, ale kde jde o dva odlišné světy.

Zatímco náboženská filozofie je zcela ve službách náboženství, filozofie náboženství zaujímá vůči náboženství kritický odstup a činí je předmětem své reflexe. „Když se díváme po krajině a prožíváme ten zázrak všech zázraků, potřebujeme druhému člověku sdělit: „Pane Bože, to je krása!“ Když však jde o dějiny, náš závěr zpravidla zní: „Pane Bože to je hrůza!“ Filozofování je výsostný filozofický počin: filozof se ptá na samotný Prazáklad a prožívá přitom nejen posvátnou hrůzu, ale i muka nevědění. Teolog, který koná tuto činnost soustavněji, koná kněžskou službu filozofii: v zástupnosti za své farníky, hovoří s božstvem či Bohem.

Funda si své úvahy v 2. vydání Víry bez náboženství rozčlenil do sedmi kapitol.

I. Informace bez snahy „získat duši“ (s. 20 – 34)

Křesťanství utvářelo „evropanství“ a je i kolébkou moderního materialismu a ateizmu. Nejsme připraveni na to, že Evropská unie nebude postavena na křesťanském, nýbrž na sekulárním základě. Již dnes je ve Francii 3,5 miliónů jinověrců – muslimů arabského a afrického původu. V Německu žije téměř tolik muslimských Turků a jejich potomků a po přistoupení Turecka do EU potřeba odloučení církve od státu bude nevyhnutelná. Jak se vyrovnáme s tvrzením, že jedno náboženství je nejlepším, když hledání odpovědí na základní otázky existence je nutně pluralitní?

II. Ježíš z Nazareta a vznik křesťanství

Religionista nemůže přehlédnout, že prvokřesťanská víra měla za základ osobní setkání s Ježíšem Kristem. Pro ty, kteří vyznávají vzkříšení Krista, je kristovský mýtus směrodatný pro utváření vlastního postoje k vlastnímu životu, ne iluzí. Historický Ježíš ukázal, že člověk, aby obstál před Bohem, nevystačí s dobrotou a mravními zákony, nýbrž musí projevovat všeodpouštějící lásku. Tak evangelium je radostná zvěst o odpuštění hříchů. V Novém zákonu už rozpoznáváme tři základní proudy křesťanství. Matoušovo a Lukášovo evangelium se Skutky apoštolů a Petrovými listy hájí autoritu církve, která vyústila v katolicismus. Janovo evangelium se řadí k pravoslaví, kde chápání církve jako kosmického těla Kristova a christologie Logu jsou sloupy křesťanské východní tradice. Kosmický rozměr Kristovy vlády vysvětlující epištoly Efezským a Koloským. V protestantismu převážil důraz na ospravedlnění ne ze skutků zákona, ale z víry. Od Luthera po Karla Bartha klíčovým textem je list k Římanům. Hlavním tématem se stává milostí ospravedlněný hříšník.

Fundův závěr zní: pluralita křesťanství jako princip ekumeny není výmysl liberálních protestantů, nýbrž je přímo kanonizován Novým zákonem.

IV. Křesťanství bez dogmat a zázraků (s. 111 –157)

Člověk se začal probírat ke kritickému myšlení od doby osvícenství. Současný vzdělanec se už neposmívá jako pozitivisté dogmatu o Neposkvrněném početí Pany Marie, protože je poučen o intenci mytopoetické řeči. Nebude polemizovat s Genezí o stvoření světa ani nebude zesměšňovat biblické zázraky. Není už tak slepě poplatný optimistickému opojení vědou a tuší úskalí technovědy a člověkem zaviněných ekologických katastrof. Pokud inklinuje ke sférám tajemna a k mystice, což by mohlo svědčit o dílčí renesanci religiozity, ani v nejmenším to neznamená, že by současný člověk mohl a chtěl spočinout v klasických obsazeních křesťanské věrouky (s. 111). Jsou mu cizí, neodpovídají jeho zkušenosti.

Kazatelé všech denominací se musejí vyrovnat s tím, že se budou setkávat s lidmi, kteří chápou smrt jako přirozený konec života, které netrýzní otázka smyslu života a neděsí život bez jistot. Kněze odchovaného metafyzickým způsobem myšlení toto pragmatické chápání života může děsit jako skluz do propasti.

Lidový ateizmus se rodil v zákopech během I. světové války, kde docházelo k strašným jatkám. Vojáky tam zahnali mocní s žehnáním etablovaných církví. Potom v koncentračních táborech nacistů i bolševiků se hroutila představa Boha, „bez jehož vůle ani vlas z hlavy spadnouti nemůže“. Masový poválečný ateizmus už není bojovný, ale spíš indiferentní křesťanská víra přestala masy zajímat.

Ekumenickému hnutí Funda (právem) vyčítá povrchnost. Církve si příliš zakládají na své liturgické a věroučné neměnnosti a spokojují se se záměnou sutany za texasky a varhany za kytary. Proto se Funda r. 1981 po trpkých zkušenostech zcela rozešel s představou, že by se církve mohly stát nositelem pokusu o předávání zvěsti evangelia modernímu nenáboženskému člověku (s. 123). Od té doby jde novou cestou, kde antropologickou interpretaci křesťanství neprovádí v rovině teologické, nýbrž pojímá ji jako téma filozofické v religionistickém přístupu.

Výzva a odkaz křesťanství

V době, kdy spory o ústavu Evropské unie z preambule vyloučily pojem Boha a kdy členové Konventu se dohadují o formulaci „křesťanských kořenů evropské kultury“, je užitečné vytipovat palčivé otázky, které současného člověka „bytostně svírají“. V prioritě či pořadníku se s Fundou těžko shodneme. Zajisté, současný člověk je deptán nedbáním lidské důstojnosti, bezprávím, křivdami; trpí rozpadem rodiny a zhoršením komunikace mezi generacemi. Cení si však toho, že ČR na rozdíl od Jugoslávie žije 58 let v míru, tak aby otázka světového míru byla pro něj prioritou č. 1, jak tvrdí Funda? Patříme k systému a bohatému Severu, takže hladové dvě třetiny lidstva prostě nechápeme. Rovněž ničení přírody trápí jen nevýraznou menšinu.

Co dnes znamená spása? „Spasení je znovuobjevení kvality života“, hledání a nalézání přiměřených východisek v palčivých otázkách našeho života a světla. Tento statečný postoj lze charakterizovat jako užitečnou emancipaci evropského humanismu.

Pro církevní kruhy je Fundova životní pouť nesporným přínosem, i když probíhá ve znamení starého paradigmatu. Pro rozpracovatele ekologické etiky všech variant Funda je příliš poplatný vědecké metodě a racionálnímu, analytickému myšlení, které je přímočaré. Zahradou zamčenou mu zůstává intuice tryskající z nelineárních systémů – intuitivní moudrost mimokřesťanských neliterárních kultur. Propojení racionality a intuitivní modrosti je výsadou několika málo myslitelů jako např. ze školy norského filozofa Arne Naesse (G. Session, B. Devall, J. Seed), H, Skolimowského, W. Foxe, T. McKenny či našeho Erazima Koháka.

Kap. V. Nenáboženské interpretace křesťanské víry v německé protestantské teologii 20. století (s. 158 – 190) asi jen prolistujeme, i když Funda pokládá Rudolfa Bultmanna za svého gurua. Avšak ostatní kapitoly budeme studovat pečlivě. Přesvědčí nás o správnosti přijímání plurality křesťanství, jejíž základ je v Novém zákonu.

Boris Merhaut

 

 

 Blahoslavená Matka Tereza

V neděli 19. října, v Den světových misií, prohlásil – za účasti více než sta tisíc poutníků na Svatopetrském náměstí v Římě – papež Jan Pavel II. Matku Terezu z Kalkaty za blahoslavenou. Řekl: „Z moci své papežské autority připouštím, aby ctihodná služebnice Boží, Tereza z Kalkaty, byla od této chvíle nazývána blahoslavenou.“

Tato neobyčejná žena se narodila v roce 1910 jako Agnes Gonsha Bojaxhio v rodině zámožného albánského stavebního podnikatele ve Skopji. Již ve dvanácti letech se rozhodla být jeptiškou. V roce 1928 požádala o vstup do řádu Loreto v Bengálsku a odcestovala do Indie. V roce 1931 přijala řádové jméno Tereza. V roce 1950 založila řád Kongregace misionářů lásky k bližnímu, jehož asi 5 tisíc služebníků působí ve 133 zemích světa a provozuje misijní domy, školy a hospice pro chudé a umírající. V roce 1979 byla její obětavá práce pro chudé ohodnocena Nobelovou cenou za mír.

Blahořečení předchází v katolické církvi svatořečení (kanonizaci) – zapsání do seznamu svatých.

Aby mohl být blahořečen ten, kdo není mučedníkem – kdo neprolil svou krev – je však třeba zázrak. V případě Matky Terezy teologové uznali za zázrak vyléčení třicetileté Indky Moniky Besraové. Ta, když se v roce 1999, dva roky po smrti Matky Terezy, dověděla, že je její nemoc nevyléčitelná, odcestovala do bengálské vesničky Danogram, kde v roce 1928 budoucí Tereza začínala jako novicka, svou misionářskou činnost. Zcela zoufalá Monika tam přiložila na břicho malý hliníkový medailónek, kdysi posvěcovaný Matkou Terezou, usilovně se modlila a ještě v tu noc se uzdravila.

K tomuto chci uvést: Tento jev není žádným zázrakem, ale důsledkem Principu zachování a změny energeticko-informačního potenciálu hmotných i nehmotných jevů, o němž jsem právě 19. října hovořil na sympóziu informační medicíny a terapie.

V medailónku byl celoživotním zaměřením a dílem Matky Terezy akumulován maximálně možný EIP, který, po přiložení na břicho Moniky Besraové, její onemocnění – zřejmě zhoubný nádor – svým velmi účinným pozitivním vlivem, podpořeným ještě usilovnou modlitbou, odstranil.

Na kanonizaci – na to, aby buď tento či příští papež „z moci své papežské autority připustil, aby ctihodná služebnice Boží, Tereza z Kalkaty, byla zapsána do seznamu svatých“, si bude muset Matka Tereza – jejíž celý život a dílo byly vpravdě svaté – „počkat“, až teologové „uznají“ nějaký podobný „zázrak“.

Chci jen dodat: Zázraky nikdy nebyly, nejsou a nebudou. Jen lidé ještě nepoznali všechny zákonitosti tohoto světa a Vesmíru!

 Rostislav Havránek

 

 

 

Matka Tereza jinak

Dne 20. října ČT 2 ve večerních reportážích Fakta uvedla působivý pořad, v němž jako opěvovatelka ctností Matky Terezy vystoupila zakládající členka Charty 77 Dana Němcová. Záběry jejího svědectví ostře kontrastovaly se zjištěnými fakty. Tento jiný pohled redakce ČT 2 doložila nejen pečlivě zpracovanými indickými prameny, ale i citáty z nekatolického globálního tisku. Není všechno zlato, co se třpytí. Je či není svatou Matka Tereza, mediální super stár Vatikánu č 1? Charismatický náboj oné malé stařenky při pohledu na ni pocítilo snad 90 % věřících. Shodně o tom vypovídají jeptišky sesterských řádů v ČR, když se jim od hierarchie dostalo jako vzácné odměny se s ní osobně setkat.

Nikdo jiný nezaútočil na peněženky i bankovní konta tak úspěšně jako Matka Tereza. V samotné Británii během své návštěvy dostala 78 miliónů liber. Podle investigativních novinářů, které zajímalo, jak bylo filantropických milodarů použito, Terezin řád Kongregace misionářů lásky, jimž byly milodary určeny nechal na svém bankovním kontě necelých 5 miliónů. Lví podíl byl převeden do Vatikánu na obecnou misijní činnost.

Hinduisté nejsou jediní, kteří takové machinace odsuzují. Kromě toho Terezin řád dostal zdarma tucet sanitek. Používáno jich k původnímu určení bylo jen pár, ostatní byly přebudovány na vícemístná sedadla a členky řádu je používaly místo taxíků.

Vážnější obvinění vznesla skupina pozorovatelů neziskové organizace Médecins sans frontiéres. Chudáci posbíraní na ulicích nebyli léčeni, ač antibiotika i běžná léčiva řadě z nich mohla zachránit život. Byli umyti, oblečeni do zeleného nemocničního stejnokroje, dostávali jíst a pít: byli ponecháni zemřít. Duchovní útěcha se dála takovým způsobem, aby z tohoto slzavého údolí rovnýma nohama vešli do ráje katolíků.

Rovný milión dolarů daroval Terezinu řádu americký finanční magnát než byl zatčen a postaven před soud, protože okradl tisíce akcionářů své zkrachované společnosti. Tehdy se Terezini poradci blamovali. Jejím jménem intervenovali v USA přímo u soudce, který tyto megapodvody soudil. Soudce požádal řád, aby dar vrátil. Ten na výzvy nereagoval. Bezpochyby podobné intervence v USA jako všude jinde na světě se v zákulisí dějí, ale nikdy tak bezostyšně otevřeně. Rozhořčením bez sebe soudce svolal tiskovou konferenci a Terezin pokus o ovlivnění soudu nejsilnějšími výrazy pranýřoval.

Krátce před smrtí Matky Terezy indický novinář Madan Dhúp se jí zeptal, jak ona sama se chystá zemřít. Její odpověď, že ve svém hospici mezi chudáky, proběhl světovým tiskem. Místo toho byla převezena do nejluxusnější kalkatské nemocnice, kterou si může dovolit jen 0,02 % občanů Indické republiky. Indický tisk toto nedodržení tak vážného slibu komentoval šlókou z buddhistické Dhammapadam: „Jako nádherné květiny, avšak bez barev a vůní jsou slova toho, kdo podle nich nejedná.“

Boris Merhaut

 

I stromy hovoří v proměnách času

Poutníku proměn ročních dob lákají tě neznámá zákoutí přírody klenoucí se jako ostrovy duše se svěřeným tajemstvím návratu do duchovní domoviny? Tušíš, že už před tisíci lety se děly věci dobré, ale i zlé. Pro velký hřích odpadnutí od Boha válečnými výpady se karma země zatemnila a navzdory zatížení genomy zla nám byli posláni zvěstovatelé světla z božích eterů, aby nám ukázali cestu návratu do duchovní domoviny. Rozhlížíš se krajinou, vábí tě velehory majestátně se tyčící k nebi, jezera sytá světící vodou průzračnou k pokání, i majestátné vzpřímené stromy, z nichž pozvolna opadává znamení času podzimu pestrobarevnými otisky listů. Stromy, i když začínají odhalovat svoji strukturu směřující holými větvemi k nebi, připomínají sepjaté ruce vztyčené k modlitbě – neb jsou stromy poznání dobrého.

Pamatuj poutníku, že stromy poznání dobrého se tyčí vysoko, leč i kořeny mají hluboko zakořeněné v boží půdě. Svědkové lidského zoufalství a naděje usínají za nostalgických dnů s výdechy díků za požehnanou úrodu, za paprsky slunce, které plaše sestupují s nebes. Učí nás klidu a trpělivosti ve své nahé obnaženosti, kterou zahřívá slunce Boží neb Bůh je jejich věčným světlem.

Podzimní stromy svlékají svůj šat, nitry kmenů šeptají tajemství času: nalezení vnitřní rovnováhy jako kmeny stromů, které nejsou zajatci labyrintu světa – leč svědkové božího času proměny v souladu se stvořitelským řádem. Utiš své rozbouřené city a myšlenky a zaposlouchej se do řeči tiše se snášejících pestrobarevných listů do klína matičky země. I když se přetrhla struna a zní disharmonicky ve tvé duši, zaposlouchej se do symfonie kolébajících se větví stromů s poselstvím: nastupuje eón milosti, vystav se duchovním proudům přechylujícím se pomalu k advent­nímu času.

Uprostřed stromů stojíš jako ve škole života, kdy si uvědomuješ své nižší já - pudové a smyslové, které třeba překonat, abys byl – jednal jako člověk ovládající spřežení vášní. Nad obzorem dopadající paprsky podzimního slunce připomínají ti tvoji světelnou duši zbavenou rozporuplnosti tohoto světa. Uč se od vztyčených stromů jejich vyrovnanosti v čase proměn – uč se uvědomovat si ještě něco navíc - světelnou duchovní podstatu. Chápej neklid jako znamení, že je třeba pracovat na vědomém kontaktu s vyššími duchovními dimenzemi – se sférami Božími. I když nejsme mnohdy schopni prožívat vyšší stav mysli, můžeme si připomínat, že existuje milost Boží, duch Boží, který vane do roztouženého srdce. Vyciťuješ probleskování paprsků v tanci podzimních větví? Mávají ti vstříc znamením, že tvá duše se odlehčuje od tíže mrákot země a vyšší světelné vibrace proudí do chrámu tvé duchovní duše. Tehdy se zastav a vyslov děkovnou modlitbu, spolu s žalmistou: Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu všechna země neb po Tobě žízní duše má… Hospodin uděluje pokoj v duši nikoliv, jak dává svět: zve tě, když padáš, dává se poznat, když pochybuješ… V noci ti osvětluje cestu, když se prodloužila tvá rozprava s lesními stromy v přesvědčení, že stojí za přemýšlení i prosbu dojít do Božího domova. Čas proměn se pomalu přechyluje, kdy vyciťuješ, že na duchovní cestě jsi blíže adventu, času očekávání a vnitřní bezpečnosti, kdy na souřadnicích času pozemského a nebeského vstoupil do dějin Ježíš Kristus, který září do temnot vítěznou obětí za naše vykoupení a sděluje duchovním poutníkům: vstaň, sviť, vždyť tvé světlo je zde… Křesťanské Vánoce, ke kterým se přibližujeme i na poutních procházkách lesem stromů, nabývají pravý duchovní lesk v souladu s evangelistou sv. Janem (12, 32) – „A já, až budu vyvýšen se země, přitáhnu vás k sobě.“

Prof. Miluše Šubartová

Hora či hlubina bezpečnosti?

Velcí mystikové křesťanského středověku v souladu se západní tradicí přirovnávají pouť k Bohu k výstupu na těžko přístupnou horu. Tak sv. Jan od Kříže duchovní pouť nazývá výstupem na horu Karmel. I řecko-katolík Marco Pallis, zdomácnělý v Anglii, začínal své putování k tibetským duchovním pokladům jako horolezec v Himaláji.

Indická kulturní oblast uctívá mýtickou horu Kailás, sídlo bohů v čele s vzorem všech asketů Šivou, i „osu světa“ horu Méru (Suméru). Avšak na všechny mýtické hory drzý smrtelník neleze, protože jsou sídlem bohů a světsky a konzumně založený člověk tam prostě nemá co dělat.

Tak pro mudrce Orientu příhodnější podobenství pro cíl duchovní cesty bývá ponoření se do hlubin duchovního srdce, jak vystihuje Komenského hlubina bezpečnosti či Mirotův výrok „vstoupíš do hlubin života mého“.

Duchovní učitelé, kteří přinášejí duchovní poselství své vlasti na Západ, se nutně musí přizpůsobovat jeho mentalitě, tak aby byli pochopeni. Učinil tak žák bhakti-jogína Rámakrišny svámi Vivékánanda, jehož stoleté výročí r. 1963 okázale oslavilo Unesco a mou zásluhou i bolševické Československo. (Nelíbilo se to papalášům a tak mi na jejich zásah ředitel Orientálního ústavu ČSAV zakázal na 15 let veřejnou činnost.) Vivékánanda má nemalé zásluhy, ale musíme si přiznat, že subtilní metafyziku védanty zvulgarizoval, aby ji přiblížil chápání svých amerických i evropských žáků.

Bengálský duchovní mistr a hudebník šrí Činmoj (Sri Chinmoy) se narodil r 1931 v Indii. Cestoval po celém světě a r 1964 se usadil v New Yorku. Nevíme, zda se stal americkým státním příslušníkem či zda si zachoval své původní indické občanství. Svým založením navazuje na bengálskou tradici vroucí oddanosti k Bohu šrí Čaitanji a patří tak k tradici bhakti-jogínů typu svámího Rámdáse, Ánanda Móji Má aj. Tak jako proslulý indický hráč na sitár Ravi Šankar je přesvědčen, že samotná jeho hudba může zralé a pozorné posluchače dovést k extázi (samadhi)l

Činmojovo poselství, účelná kombinace bhakti a karma-márgy, cesty vroucí lásky a cesty nezištných činů, je jednoduché a radostné, takže našla stoupence na celém světě, tedy i v Československu. Jeho čeští a moravští žáci mají agilní nakladatelství Madal Bal ve Zlíně (Lazy IV/3356, PSČ 760 01), které čile vydává jeho spisy jako Meditace, Smrt a znovuzrození, Tiché učení či dnes už klasický spis Jóga a duchovní život.

Výstup na Mt. Everest je snem všech horolezců, pro který nasazují život a riskují i smrt. Proto šrí Činmoj použil tohoto symbolu pro duchovní cestu, jehož dosažení „činí Stvořiteli nepředstavitelnou radost (ánanda)“. „Everest-Aspiriation“ čeští překladatelé opsali Everest aspirace: vrchol vnitřního hledání. Nezní to dobře česky, protože angl. „aspiration“ zde spíš znamená cíl (duchovního) úsilí. V předmluvě je termín definován jako „mocná touha člověka dostat se daleko za říši všednosti a každodennosti“. Dále jako „vědomý vnitřní pláč (?) po dosažení toho Nejvyššího“. K tomuto klíčovému pojmu se Činmoj často vrací: „Co je aspirace? Aspirace je mé sebedávání. Sebedávání je nevyšší umění si uvědomovat, že musím měřit hloubku svých nepoznaných skutečností a že musím poznávat své vyšší Já, které přebývá v nejniternějších zákoutích mého srdce.“ (s 36)

Jak jinak může 65 úvah začít než výzvou Modlím se, medituji: „Modlím se k Bohu, protože je můj svrchovaný Pán, můj jediný a věčný Přítel,…aby mi dal to, čím Sám je… Medituji na Boha, abych proměnil můj život noci nevědomosti v život světla moudrosti.“ (s 7)

Šíři záběru nám prozrazují jednotlivá témata, z nichž cituji několik těch, která ke mně promluvila: Co máme a co nemáme, Sen a skutečnost, Soucit a světla spravedlnosti, Jsem vděčný, Moji celoživotní přátelé, Realizace, Pomíjivý život, Zážitek a realizace, Bůh stvořil tento svět kulatý, Dávám?, Přeměna, Proč se nedělím, Proč pospícháš, Jsi lampou Boha?

Závěrečný dialog je důtklivým varováním před duchovní pýchou: „…láskyplně zapaluji plamen aspirace ve světě touhy (lépe žádostivosti), oddaně osvěcuji svět zasvěcení, ráno sytím Boží svět spásy, odpoledne sytím Boží svět osvobození, …celou noc hoduji se svým Přítelem, svým Vším.“ Nečiší z tohoto výčtu sebeuspokojení, ba až samolibost? Jaká bude pochvala Pána za tolikeré projevy oddanosti?

„Můj příteli, děláš toho mnoho pro Mne. Nyní chci i já udělat něco pro tebe. Zde na zemi pro tebe sklidím tu nejbohatší úrodu vděčnosti. Tam v Nebi pro tebe sklidím nejbohatší úrodu pýchy.“ (s 176)

Všem, které tato kytice kvítí osloví, doporučuji paralelní četbu témat ze sbírky Gítaňdžali nositele Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranátha Thákura. Snáze pak pochopíme pro střízlivou západní mysl až přemrštěné výlevy bengálské zbožnosti.

Boris Merhaut

Sri Chinmoy: Everest aspirace. Vrchol vnitřního hledání. Zlín, Madal Bal 2003. 181 stran.

Mwalimu Imara:

Jsme stvořeni k transcendenci jako pták k létání

Filozofické reflexe při hledání cesty k Bohu se jeví mnohdy teoretické, abstraktní až odtažité. Proto přední česká filozofka Jolana Poláková nazvala své filozoficko spirituální úvahy Perspektivy naděje s podtextem Hledání transcendence v postmoderní době (Praha Vyšehrad 1997).

Při veškerých pochybách současného světa, skepsi a nihilismu pramenících z politických střetů, válek a agresivity – tvořivá duchovní dimenze neviditelná, očekává vstupní činorodost na jevišti současných dějin inklinujících převážně k materialismu. Jakkoliv se zdá, že filozofie – láska k moudrosti propadá na účet ekonomie a hmotného zisku bez etických zábran, zviditelňují se alternativní způsoby postoje života usilující o pozitivní přístup – nikoliv vlastnit „mít“ - leč stávat se lidskými - empaticky, účastnicky při polidšťování světa.

Úvahy J. Polákové jsou rozvážné i vizionářsky odvážné s úsilím prolomit led zaběhlých společenských struktur manipulujících jedinci bez zohlednění vztahů tolerance.

Zásadní oddíl publikace s názvem Hledání transcendence v evropské a české filozofii dokumentuje návaznost na duchovní odkaz významného českého filozofa Vladimíra Hoppeho (zemřel 1931) oceněného cenou Mezinárodního filozofického sympozia za uvedení nové filozofické kategorie – transcendence jako přesah nižšího já a hledání vyššího Já – duchovní dimenze. Dojem transcendence obhajuje J. Poláková z pohledu historických osobností např. Platona, jemuž transcendence umožňuje pravé bytí – cestu z temnot ke světlu. Filozof I. Kant charakterizuje transcendenci jako svět duchovní dimenze a svobody v Bohu, vzdálené metafyzické spekulace etickým účastenstvím na morálních hodnotách. Shodně s I. Kantem definuje A. Jaspers – představitel existenciální filozofie první poloviny 19. století shodně s S. Kirkegaardem potřebu duchovní dimenze – vědomé latentní božské podstaty. I představitel současné hebrejské filozofie E. Levinas zvažuje transcendenci jako vztah k Bohu živému, vzdálenému mrtvé liteře a obřadu, s nimiž možno navazovat dialog v upřímné touze a odevzdanosti, jak vyjádřil M. Buber pojem Já a Ty – Hospodine zástupů - .

Autorka naznačuje v druhé kapitole „kam vyjít a až kam dojít“, aby objevila vyšší Já zbavené přítěže ega – pudů, smyslů, negativních emocí a myšlenek, implikující duchovní hodnoty souvědomím s vyšším božským celkem Univerza. Cílem transcendence nitra člověka z temnot do světla jsou hodnoty: dobro, spravedlnost, odvaha, trpělivost, vytrvalost, moudrost a laskavost, které jsou předpokladem přízně Boží, jejíž božské proudy prosvětlují centra vědomí (čakry), k dosažení vrcholových božských zážitků. (Shodně uvažuje A. H. Maslow v díle Religions, Values and Peak experiences – Náboženství, hodnoty a vrcholové zkušenosti) S jeho názorem souzní výrok teologa K. Rahnera „Křesťan budoucnosti bude buď mystik, nebo nebude…“ Cestu očisty jako transcendenci nižšího já lze dle Polákové realizovat jedině vlastním úsilím a nemůže ho suplovat žádné společenství, ani církevní. Duchovní prožitek návratu k Bohu může zažít věřící jedině ve vlastním nitru, které dokládá Ježíš Kristus slovy apoštola Matouše 18, 11 – Přijďte ke mně všichni, kteří jste obtíženi a já vám dám občerstvení…

V dalších kapitolách autorka pojednává o transcendenci Boží, o archetypu stvoření z odému Božího, člověka duchovního k obrazu Božímu, jehož prototypem je Ježíš Kristus – duchovní Adam Kadmon – vládce nebes i země, který přijde k duchovním žním.

V závěrečných kapitolách autorka konstatuje, že víc než žalostná je skutečnost, když zejména náboženská společenství amputují transcendentní duchovní rozměr – duchovní chrám v nitru člověka – duchovní prostor tvůrčího dialogu transpersonální otevřeností Vzhůru.

Podnětná publikace ojedinělá svým obsahem otevírá třetímu miléniu vyšší dimenze Ducha, vědomí sakrálních míst na planetě zemi (Šambala) zprostředkujících božské světelné energie. Publikace je doplněna rozsáhlým komentářem a literaturou přesvědčující o potřebě vnést do povědomí lidí nezbytnost duchovní evoluce, od níž závisí bytí či nebytí planety země.

                                                                                        Prof. Miluše Šubartová

 

 

Z dopisu Annette Percy

Milý Borisi,

gratuluji Ti ke zvolení předsedou brněnské obce. Asi ještě netušíš, jaká to bude zodpovědnost. Znám to z vlastní zkušenosti, protože jsem už dlouho předsedkyní sboru v Newington Green v severním Londýně a vím, kolik to vyžaduje diplomacie. Zodpovědnost je o to větší, že tento nevelký chrám pochází z r. 1708 a kázal tam vyhlášený duchovní Joseph Priestley. Členem sboru byl i slavný spisovatel Daniel Defoe aj. Dnes se náš sbor scvrkl jen na hrstku členů, neboť se zuby nehty brání změnám. Tím jsem raději, že s pomocí mladého pastora, studenta teologie, se začínají objevovat známky růstu. Ale i tak naše průměrná nedělní návštěva je pouhý tucet. Máme starosti, protože naši budovu napadla dřevomorka a žádné chemické prostředky nepomáhají. Mám s kostelem tolik práce, že jsem poslední čtyři roky nemohla tolik cestovat, jak bych si přála.

Před třemi roky má brněnská tchýně, kterou jsem ze srdce oslovovala „maminko“ zemřela v požehnaném věku 89 let. Od té doby zemřel na rakovinu i její mladší syn Hanuš, Sašův bratr. Proto se v Brně během svých cest po Čechách a Moravě zdržuji jen na skok. Pobývám u Sašova kamaráda, který je zaměstnán na konzervatoři, nebo u bratrance v Kuřimi. Již déle než rok jsem se nedostala k vám do Staňkovy 18. Párkrát jsem navštívila Miloše (Mikotu).

Jsem ráda, že pomáháš Jarmile Plotěné. Imponuje mi, jak dobře dokáže komunikovat, především s mladými. Miloš už své odvedl a berte v úvahu, že je nemocen. S lítostí jsem slyšela, že před rokem přestaly vaše partnerské styky s UUA kongregací v New Bedfordu, Mass.

Dostávám se do Česka jen v létě, kdy žádné unitářské akce se nekonají nebo jen ve velmi omezeném rozsahu. A přitom mám tolik přátel, kteří se o mne přetahují v Praze, Olomouci, Ostravě, v Jeseníkách a Moravských Beskydech.

V Anglii mám mimořádně mnoho práce s nejstaršími členy naší obce i sousedními malými sbory, kteří v nemoci či trvalé invaliditě vyžadují průběžnou péči. Došli jsme k závěru, že musíme fungovat zcela odlišně od amerických unitářů, kteří jsou seskupeni ve velkých obcích profesio­nálně dobře řízených, ti mají lepší podmínky rozvíjet partnerské vztahy. Ráda bych vyhověla, ale nechci nic dělat formálně. Už tak jsem se dala umluvit, abych zastávala tolik funkcí, že je to pomalu nad mé síly. Vedle předsednictví v Newington Greenu jsem úřadujícím sekretářem na ústředí, pokladníkem britské odbočky IARF a UK Partner Church Network, vydavatelkou Zpravodaje. Velmi často dělám v kancelářích uklízečku. Navíc čtvrtletně vydávám Zpravodaj Britské Dvořákovy společnosti o 32 stranách. Moc se těším do Kastálie, ale letos se tam ani na skok nedostanu. Jedu se skupinou britských unitářů do Transylvánie, což bude náročné a pak jen na pár dní na chatu přátel v Jeseníkách. Pět týdnů v září jsem zaměstnaná u přijímacích zkoušek na Fakultě orientálních a afrických studií, kde si vydělám víc než činí má penze, což mi umožňuje se tolik nestarat o finance.

Věř, prosím Tě, že budu mít na paměti potřeby brněnské obce, až budu ve výboru, kde se rozvíjejí partnerské styky.

Zdá se mi, že uplynul celý věk, co jsme si v Eliščině kanceláři v Orientálním ústavě s Paulien pochutnávaly na čerstvých borůvkách! Paulien je mrtvá 15 let, Saša téměř 10 a Tvůj věrný přítel Jonathan 2 roky. Ty i já máme výsadu lepšího zdraví a tak naším údělem je sloužit komunitě, dokud to půjde. Jak jste šťastni, že jste v tak nádherné krajině našli dobré podmínky pro budování Nadace Kastálie a že vás tato bohulibá činnost uspokojuje. Dej mi vědět, jak pokračujete a co je v Brně nového.

Srdečně zdraví Annette Percy, Londýn

 

 

Osobní modlitba unitáře

Bože můj – nehmotný Bože,

jenž jsi všude, ve všem i ve mně.

 

Děkuji ti za všechno co jsi pro mne,

pro nemocné, chudé, nešťastné, trpící

i pro ty ostatní udělal,

prosím zachovej nám svoji přízeň.

 

Pokorně a poníženě prosím

odpusť mně moje hříchy

a veď mě, naznač cestu –

k mému dalšímu duchovnímu rozvoji.

 

Prosím za zdraví moje, dětí,

vnoučat a všech ostatních –

za nemocné,

kteří doufají v moji pomoc

a tebe prosí o uzdravení.

 

Prosím za moje čistší myšlenky,

slova, činy

a jejich odpovědnost.

 

Bože můj, v tebe věřím, doufám,

tebe nade všechno miluji

a za všechno děkuji,

však ty víš co potřebuji.

 

Amen

 Miloš Kopřiva, dipl. technik

 

 

 

S adventem ke světlu

Světelné aspekty přicházejícího adventu zesilují v záři planoucích svící, v nichž těkající srdce vytušuje naději blahoslavenství.

V mrákotách světa nás posiluje pohled na nebesa, ostrý třpyt hvězd a křídel andělů.

Pocit duchovní přítomnosti andělů je potvrzen v Písmu svatém. Na otázku, kdo jsou tyto neviditelné čisté bytosti se dovídáme v Novém zákoně v kapitole Židům 1, 14: andělé jsou sloužící duchové, vyslaní k službě těm, kdo mají dojít spasení. Anděla si lze představit, jak dosvědčuje Písmo – že velebí stvořitelský plán, pomáhá uskutečňovat spasitelský plán naší hříchem zatížené planety, pomáhá hledajícím na duchovní cestě, střeží a ochraňuje je před úklady temných sil zla. A kdo by chtěl nalézat střed duchovního klidu v hektice dialekticky vyostřeného světa musí přepólovat napojením na nebeský Internet. V adventním ztišení, kdy se v důvěře nad námi sklání Boží svět, nakukují andělé do okének našich duší, rozechvělých očekáváním zázraku výsostí Božích. Do nitra chrámu duše se pomalu vkrádá klid, když shledáme, že nebeský e-mail se shoduje se záznamy Písma. První kniha Mojžíšova 3, 24 zjevuje, že cherubové střeží s plamenným mečem vchod do zahrady Eden. V Izaijášově vidině se zjevují serafové jako bytosti s šesti křídly, kteří stojí před trůnem Božím a prozpěvují chválu Božímu království. O adventu nás napadnou i myšlenky – zjevují se andělé i v lidské podobě? Aby mohli zachraňovat, varovat a pomáhat? Ve Starém zákoně mladého Tobiáše doprovází nepozorovaně anděl Rafael a pomáhá mu v těžkých situacích. (Tobiáš 12, 17)

Také při narození Ježíše se zjevují andělé, aby oznámili radostné poselství pro všechen lid planety dosud zatížené hříchem: Dnes se vám narodil Spasitel Kristus Pán, v městě Davidově. (Lukáš 2, 10) Duchovní silové pole nebeských zástupů andělů působí v adventním a vánočním čase, aby v zemdlených epochách lidstva, potácejících se v beznaději, vyburcovali lidstvo k vědomí pomoci přicházející shůry: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi.“(Lukáš 2, 14) Boží syn Ježíš Kristus, který se ponížil a inkarnoval jako Syn člověka, nakonec opuštěn všemi, byl povzbuzován anděly v nejtěžších chvílích, jakkoliv k oběti na kříži se rozhodl sám a jeho vzkříšení z hrobu oznamovali ženám opět andělé. (Lukáš 24, 4 – 6) I působení apoštolů bylo doprovázeno anděly. (Skutky apoštolů 5, 19) A prorocké Zjevení sv. Jana bylo zjeveno anděly a dáno ve známost, že Bůh dodržuje smlouvu o záchraně, ale i soudu lidstva žijícího v temnotách.

Čas posloupně zesilujících světel prozařuje závojem nebes. A když zapalujeme svíce k posvátným okamžikům, ztichle nasloucháme, zda šelest andělských křídel neletí na perutích vloček. A co když neviditelní andělé pozorují ztrápené lidi, ale i ty rozradostněné modlitbou? To, že o Vánocích – svatých nocích (německy Weihnachten) se dějí zázraky, svědčí o přítomnosti Boží, která sesílá anděly v podobě roztodivných projevů. Praktikujeme prosbu o pomoc andělů v nejrůznějších situacích: na začátku dne, nebo v noci, kdy nás obestírá úzkost, neřešitelné problémy vystřelující z pekla podvědomí, kdy bezmoc se mění v nemoc, která má mnohdy kořeny v temném astrálu, který lze zažehnat prosbou o pomoc andělů. Praktikujme prosby k andělům nejen o adventu, abychom vystoupili do vyšší duchovní dimenze naší světelné duše.

Rozsvěcujeme adventní a vánoční světla ve svém srdci, kdy nebeské rydlo na souřadnici knihy života vysílá žehnající podnět k záchraně duší s kohortou andělů. Francois Mauriac zaznamenal, že duchovno je pro ty, kteří poznali peklo utrpení a nechtějí už zpátky, ale hledají duchovní cestu záchrany i pomoci andělů, když bělostné vločky se laskavě spouští k zemi za doprovodu lahodně znějících zvonů pohupujících se velebně nad třpytem sestupujících andělských poslů, aby vykupitelský čas nebyl promarněn a v srdcích vzplála Betlémská hvězda.

Prof. Miluše Šubartová

 

 

 

Ivan Havel, Martin Palouš, Zdeněk Neubauer:

Svatojánský výlet

Praha, Malvera a Just 2001. 223 – V str.

Láska k přírodě má mnoho podob. Na jednom pólu se neobejde bez košů na houby a hřebenů na borůvky, na druhém se projevuje splynutím s přírodou, jak dokázali mudrci taoismu a zenu. Pokud máme uši k slyšení a je nám bližší láskyplný vztah k přírodě, projevu celistvosti, inspiraci najdeme v putování tří nerozlučných přátel z dob totality, kdy šedý znormalizovaný život měl interpunkci návštěv bratra ve věznici na Borech. Tenkrát příroda byla jedním z řídkých zdrojů, kde načerpat sílu a předávat ji tomu, kdož si zachoval jen svobodu vnitřní.

K Svatojánskému výletu došlo r. 1982 a jeho literární zpracování vyšlo roku 1984 v samizdatové edici. Z těchto přírodně filozofických reflexí vypučely nové výhonky a větve, které intelektuálovi distancujícímu se od režimu byly pokrmem, jak přežít na poušti komunizmu.

„Vyrazili jsme až skoro před polednem. Neměli jsme určen ani cíl, ani trasu cesty, nač tedy spěchat? Včera byl slunný, teplý první letní den a úmysl byl jít se koupat k ‚ekologickému rybníku‘. Dnes bylo mírně zataženo a tak koupání nemohlo být hlavním cílem. A právě osvobození od konkrétního cíle přináší překvapivé zážitky a otevření hlubšímu významu. ‚Být otevřen vůči zážitkům znamená si je přát,… pokoušet se odhalit jejich smysl,… znamená to přemýšlet o souvislostech… Uplatňuje se jiná logika, které nejde o pravdivost, nýbrž o opravdovost.‘

Martin měl ruksak na proviant a pivo, kdežto Zdeněk koženou brašnu na rameni, kde s sebou vláčí předměty, které se během let staly součástí jeho bytosti. Vede Martin, který při stoupání po louce rozehrává témata. První zastavení je u nepovšimnutého kříže. Ivanovým koníčkem je metafora vírů ve vodě na řece pod jezem, kde se vzájemně spojují, hrají si a pak zanikají. Vír není „věc“ oddělená od řeky: takovému víru patří celá řeka stejně jako vír patří řece. „Náš zrak nás nešálí ani tak tím, že nám něco zatajuje, nýbrž tím, že ho vůbec máme: vede nás k chápání světa jako jeviště, které sledujeme očima diváka. Je-li noc, víry ve vodě nelze vidět očima, můžeme je porovnávat jen tak, že vstoupíme do vody a šmátráme kolem sebe po hladině. V tu chvíli se však stáváme i my součástí řeky a tak i každého víru v ní.“ Takto Ivan přibližuje moderní subjadernou fyziku.

Sešli po louce do doliny, kde v mokřině u potůčku bosý Zdeněk září radostí nad bleděmodrým polštářem pomněnek: „Kdo mohl těmhle nevinným květinkám dát jméno ‚pomněnka bahenní‘? Co mají společného s bahnem? Čím jsou blíže zemi, tím jsou svou barvou blíže nebi. Ony přece stvrzují spojení země (a vody) s nebem. Ta žluť uprostřed je kousíček světla! Symbol příbuzný lotosu: z hlubin neřádu, chaosu, bahna vyrůstá do světla.“

Potkávají první lidskou bytost, venkovanku, která s úžasem zírá, že Zdeněk jde bos: „Já bych se potento, kdybych šla bosa“, hrdě poznamenává transformovaná jezedačka.

Druhé setkání na návsi bylo s orgánem SNB, když seděli na obrubníku chodníku. Chtěl vidět občanky. Zdeňka vyplísnil, že má mít novou fotografii, když už nemá vousy. Pak byl prověřen z pošty se vracející Martin. Byl tak zaskočen jejich doktorskými tituly, že pardonoval Ivanovi, který občanský průkaz neměl. Jako uvědomělý příslušník KSČ jim udělil otcovskou radu: „Tak pro příště: nesedejte si takhle na zem, jste přece studovaní lidé. A vy noste občanský průkaz sebou!“

Konečně došli ekologickému rybníku vroubenému pařezy, vypadajícími jako trpaslíci. Osvěženi koupelí, jdou dál a mudrují o pojmech model a metafora: u modelu či analogie jde nám o to, v čem se dvě věci shodují, u metafory výrazně vystupuje i to, v čem se odlišují. „Všude kolem je hluboký les. Obrovské stromy, jejichž vrcholky pod hrozivě se temnícím nebem není vidět. Dole, těsně u země, se pohybují tři svatojánští poutníci. Zastihuje je průtrž mračen. Blízko domova jim na silnici zastavuje Martinův soused, promočené poutníky nakládá a odváží před vrátka Martinova domu. Tolik popis cesty Ivana.

Tentýž příběh Martina má titul Cesta tam aneb hledání celku mezi detaily (s. 34 – 54)

Rozjímá nad opuštěným selským stavením, jehož majitel již nehospodaří nýbrž „pracuje v zemědělství“ za pevný plat. V JZD už neseče louky, nýbrž zpracovává zelenou hmotu, nepěstuje dobytek, ale vyrábí mléko a maso. „Naše cesta vybočila z našeho směru a ztratila se kdesi v lukách. Prodírali jsme se houštinami a křovisky, kopřivami a maliním… Po určité době přece jen les počal řídnout a světlat, mezi mraky opět problesklo slunce. Tu a tam se objevil náznak pěšinky.“ Dovedla je i k osamělé třešni, obsypané lákavě červenými plody. „Nezaváhám ani okamžik, vylézám do koruny, trhám třešně a pojídám, a z části házím dolů Ivanovi a Zdeňkovi.“

Po ovocné přesnídávce se rojí nová témata: odkud pocházejí? „Visení témat je ve vzduchu, to je duch, to je prostor, který sjednocuje – vzdušná stránka elementární povahy ducha,“ míní přírodní filozof Zdeněk. Cituje Ricoeura, který pojímá problém poznání sebe sama ontologicky. Naproti tomu Ivan chápe sebepoznání dvojím způsobem: „Buď poznávám, že jsem anebo už předem vím, že jsem (to je předpoklad) a vlastně poznávám jen, že jsem takový či onaký. Jak to s tím vlastně je?“ „Býti sebou samým a poznávání sebe sama je jedno a totéž,“ rychle zareagoval Martin, než mohl Zdeněk rozvádět úvahy Ricoeurovy.

Zatím co Zdeněk se ptá, co je Tao, přešli můstek a došli k bývalému mlýnu, jedné ze zchátralých farem JZD, kde ve výběhu bez jediného lístečku se vyvalovali gigantičtí vepři. „Tak náš výlet vstoupil do civilizace, mezi živé tvory.“

Své vyprávění končí zmínkou o kartářce, která je čekala doma. Netuší, proč jako deus ex machina zasáhla do hry: „Svatojánský výlet tak trochu tajemstvím zůstat musí.“

III. Zdeněk: Filozofická oběť (s. 55 – 155)

Svých brilantních 24 úvah Neubauer zahajuje překvapujícím tvrzením „Nerad píši“. Přehojné citáty v originále nejsou jen samoúčelné ornamenty, nýbrž součást textu. Úvodní glosa je o Mnémysoné – múze filozofů. Kruh a kříž interpretuje takto: kruh uchovává – kříž dokonává. Kříž nad kruhem je symbol světa: jablko královské.

Potěší a pobaví glosa O věcech v tašce čili o balastu. Povahu kauzality zkoumá úvaha Mají věci smysl? Příznivce mariánského kultu potěší text O pomněnkách – meditace vodní.

Osobně preferuji úvahu O houbách – meditaci vodní: „A vizte houby v lese. Tu nejen formy, ale i barvy vykouzlují v kráse závodící jedince. A to všechno splétají pouhé nitky houbové, nitky dlouhé, tenké. Zde tedy vláknina myslí, buduje, maluje. Jsem přesvědčen, že jest to tatáž energie, která v plazmě mozku Rafaela, Rembrandta a Mozarta byla činnou, když svá díla tvořili.“ Tolik Neubauerův učitel Josef Velenovský v Přírodní filozofii.

Každému ekologicky orientovanému čtenáři vřele doporučuji, aby si pečlivě prostudoval závěr Z. Neubauera „Aktualizace v ekologickém světě s horizontem“ (s. 195 – 213), který mapuje, jakými prostředky a způsoby nového myšlení se šířila svatojánská úroda. Totalitní režim, který dal do klatby obecnou teorii systémů ve společenských vědách, ji s nechutí toleroval v hájemství technických věd. Tak bdělým cenzorům unikla hereze skript přednáškových cyklů a sborníků VTS edice Tarot, jakož i vynikající přínos Gregora Batesona.

Svatojánského ducha nejlíp vystihuje Škrdlantův výraz „změna pohledem“: ekologický postoj je lidský způsob obývání světa pomocí Logu, který dává vyvstat jak jednotlivým skutečnostem světa a s nimi světu jako celku, tak jednotlivým světům, jako celostným projevům skutečnosti.

Nepropadejme omylu povrchních čtenářů Pirsigova románu „Zen a umění údržby motocyklu“, kteří přeskakují partie o metafyzice hodnot a dejme si práci pronikat do jinotajů autorů svatojánského výletu. Odměnou bude ohromující zjištění o lidském údělu, že „při určitém pohledu věci, příběhy, události sobě odpovídají – opět určitým, specifickým způsobem, vystupují v jakoby předem zjednané harmonii.“ Byli zasvěceni do mystéria, že náš svět je místem společného pobývání, založeného na intimním vztahu Nebe se Zemí, jejichž Posvátného sňatku (hieros gamos) člověk má potenciál být svědkem a garantem.

„Životním prostředím“ člověka je To hen kai pan – Jedno a Vše; proto je zván „svorníkem veškerenstva“ a proto v mystických tradicích člověk bývá považován za bytost kosmickou. I v naší konzumní společnosti si musíme trpělivě klestit cestu k odpovědnému světoobčanství.

Vydavatelům patří zvláštní dík za přepečlivý poznámkový aparát. Takto cenná kniha si však zasluhovala trvanlivější plátěnou vazbu.

Boris Merhaut


www.unitaria.cz/brno