Pražská obec unitářů

english version

domů | nedělní shromáždění | naše společenství | služba duchovních | pro dospělé | pro děti | pro veřejnost

NEMILUJ SVÉ BLIŽNÍ – KDYŽ SI TO NEPŘEJÍ
Rev. Dr. Petr Samojský
25. 7. 2010

Čtení k promluvě:

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

Lukáš 10, 25 - 37

Když řeknu, „nemiluj své bližní, když si to nepřejí“, je to věta, která vás možná překvapí a možná i popudí. Dotýká se totiž jednoho ze základních morálních pilířů západní etiky. Tento pilíř je založen na Ježíšově důrazu na lásku k bližnímu: „Miluj svého bližního.“ Kdo by neznal tento výrok?
          Jenže tento výrok má dvě roviny. První je myšlenka, že bychom měli mít v sobě lásku k bližnímu, a tou druhou rovinou je to, že bychom se podle toho měli k bližnímu chovat. Já dnes budu hovořit hlavně o té druhé rovině, o našem chování vůči druhým lidem na základě cítěné a cíleně rozvíjené lásky.
          Vezměme si jako příklad k zamyšlení příběh o milosrdném Samařanovi (L 10:25-37). Jako dobrý vypravěč, Ježíš líčí jak šel „jeden člověk“ do Jeruzaléma. Cestou ho přepadli lupiči, kteří jej oloupili a zbili. Šel kolem kněz a vyhnul se mu, pak šel kolem levita a také se mu vyhnul, a pak šel kolem Samařan a ten mu ovázal rány a vzal jej s sebou, aby se o něj staral. Je vám tento příběh srozumitelný? Jaké ponaučení si z něj berete?
          Jistě, ten příběh je připomínkou toho, že bychom měli být jako ten Samařan, pomáhat lidem, kteří to potřebují. Uvidíte-li člověka v nouzi, který potřebuje pomoc druhých lidí, protože sám si pomoci nemůže, je dobré mu pomoci. Tak se přece chová dobrý bližní, že? Je pravda, že leckdy člověk potřebuje pomoc a neví kam nebo na koho se obrátit. A lidé kolem odvrací tvář... A tu pak se najde někdo, kdo je třeba běžnými lidmi opovrhovám, tak jako ten Samařan, a ten nečekaně tomu potřebnému člověku pomůže. Stalo se vám někdy něco podobného, že jste potřebovali pomoc a nedostávalo se vám jí, až pomohl někdo, od koho byste to nečekali?
          V této rovině je Ježíšovo podobenství výbornou a pravdivou inspirací. Jenže jsou i roviny jiné, a o těch už Ježíš nehovoří... Dovolte mi ten příběh převyprávět v trochu jiné podobě. Šel člověk večerní Prahou na tramvaj. Na Náměstí míru jej přepadli lupiči. Ti jej oloupili, zbili a nechali ležet polomrtvého na chodníku ve špíně a mezi odpadky. Šel kolem jeden pán a když ho uviděl, vyhnul se mu, protože měl zato, že je opilý. Stejně se mu vyhnula i kolemjdoucí paní, protože měla strach. Pak šel kolem Ukrajinec, který se také domníval, že je to opilec, ale chtěl ho okrást. Jenže si všiml, že je už oloupený a uvědomil si, že by to mohlo být na něj, tak mu pomohl vstát a odvedl ho do nemocnice – protože doufal, že za to dostane odměnu. Kdo z lidí v tomto příběhu byl dobrým bližním? Tady se nám otázka etiky komplikuje...
          My dobře víme, že je třeba pomáhat bližním. Musíme si navzájem pomáhat! A musíme pomáhat zejména těm, kteří jsou potřební, v nouzi, kteří se potácí životem a nenachází světlo pro svou cestu.
          Ježíšovo podobenství je nám v tom velkou výzvou. Měli bychom být jako ten Samařan, cizinec, a měli bychom být dostatečně nesobečtí, ochotni a připraveni pomoci druhému. To je náš ideál. Jenomže v tom Ježíšově poukazu o milování bližních, tedy o pomáhání a sloužení jim, atd., chybí druhá strana toho morálního pravidla, druhý protipól. Ono by to pravidlo mělo znít spíš: „Miluj své bližní, pomáhem bližním – ale nedělej ze sebe hlupáka.“

          Morální výzva o pomoci bližním je jasná, pokud ten druhý člověk je potřebný, a my jsme schopni a ochotni jeho potřebnost chápat jako potřebnou. Jinými slovy pokud jsme schopni s ním soucítit – a pokud si náš soucit zaslouží.
          Jednou nás tady v kanceláři navštívil jeden mladík a vyprávěl nám o tom, jak jeho manželka umírá na rakovinu a on že nemá peníze na Sunar pro děti — prosil nás o 2000 Kč. Když jsem mu sdělil, že takovou službu naše společenství poskytnout nemůže, na odchodu řekl: „Pokud moje děti umřou hlady, vy za to nesete odpovědnost.“
          Nedávno mě zastavila paní na ulici a řekla mi, že před týdnem jsem jí autem naboural její auto. Ví bezpečně, že jsem to byl já, protože jsem řídil oranžové auto. A že jí vznikla škoda na autě 1000 Kč. A jestli jsem ochoten jí je dát. Zeptal jsem se v samoobsluze, kde incident viděli, a tam mi řekli, že to auto sice bylo skutečně oranžové, ale že to byl starý žigulík. Když jsem to paní převyprávěl, odměnila mne kyselým úsměvem.
          A kolik bylo opilců a feťáků, kterým jsem odmítl dát peníze? Byli potřební, respektive jistě peníze potřebovali, měli by je jak využít. Ale bylo by to správné dát jim je, aby se opili, koupili si pervitin nebo si z mé kapsy opravili auto? Pokud takto uvažuji, znamená to, že když je odmítnu, že se nechovám podle Ježíšovy výzvy k láce bližnímu slov nejsem jejich bližní? Ježíš totiž říká, že bližním je ten, kdo prokazuje potřebným milosrdenství. Naopak pokud druhým milosrdenství neprokážu, nejsem jim bližním, tak jako kněz a levita v tom jeho příběhu.
          A další rozměr tohoto morálního dilematu je to, že Ježíšovo podobenství motivuje člověka k pomoci i těm, kteří o pomoc třeba vůbec nežádají. Dokážete si vzpomenout na situaci ve vašem životě, kdy vám chtěl někdo druhý mermomocí pomáhat, a vy jste nejen nechtěli, ale jen stěží jste nacházeli slova, abyste tomu člověku řekli, že se prostě chcete bez jeho pomoci obejít?
          Když rodič ze své lásky rozmazluje své dítě, když mu umetá cestičku, dělá skutečně dobro svému dítěti, anebo mu spíš ubližuje? Někdy nevyžádaná pomoc druhých může být skutečnou noční můrou a nesnesitelným životním traumatem. Ať už proto, že nenacházím cestu jak pomoc odmítnout, anebo proto, že druhá strana prostě neslyší nebo nedbá – prostě se rozhodli, že mi pomůžou ať chci nebo nechci! Prostě oni musí milovat své bližní a tedy pomoci mi, a koho zajímá, že já takovou pomoc nechci? Jak absurdní, že i takto se lidé mohou zraňovat a hluboce si navzájem ubližovat...
          Do Unitarie nám píše jakýsi Otloukánek, posílá nám dlouhé emaily se svými duchovními vhledy, káže nám pravdu. Neposílá je ostatně jen nám, nýbrž všem ostatním církvím, ekologickým organizacím, ministerstvu kultury a já nevím kam ještě. Lidé ho žádají, aby už jim nic neposílal. Ale on že ne, protože je to jeho svatá povinnost pomáhat bližním. Ano. Dokonce i když si to nepřejí.
          Duchovní lidé často chtějí pomáhat druhým, bez ohledu na to, jestli si to ten člověk přeje nebo ne. Chtějí vám pomoci, zachránit vás před zkázou a dostat vás do nebe nebo vás vysvobodit z koloběhu reinkarnací, prostě chtějí, abyste poznali Pravdu a žili tím podle nich správným způsobem života. Když mě někdy uchopí jako klíšťata a nedaří se mi zbavit se jich, říkám si, že by neškodilo, kdyby Ježíš řekl – neprokazuj milosrdenství těm, kteří o ně nestojí.
Možná se to ale stalo i vám, že jste chtěli pomoci někomu druhému, koho jste litovali – a byli jste odmítnuti? Chtěli jste někoho zachraňovat, kdo se topil v temné hlubině nějaké těžké situace, chtěli jste tomu člověku prokázat dobrodiní a milosrdenství, a narazili jste na tvrdou zeď? Ten člověk o to nestál, nechtěl to, nepotřeboval to... A vás to nejspíš zranilo, zesmutnělo, říkali jste si, co se to děje, vždyť já chtěl pomoci, pomoci svému bližnímu... To je právě to. Nepomáhej těm, kteří si to nepřejí. Jak prosté!
          To, o čem dnes mluvím vůbec není namířeno proti pomáhání si navzájem, proti lásce mezi lidmi, proti pomoci druhým atd. Naprosto ne. Myslím to především jako výzvu k zamyšlení nad tím, kdo naši pomoc opravdu potřebuje a v jaké formě. Abychom totiž nemrhali vlastními silami tam, kde to není zapotřebí, a nepřehlídli toho, kdo naši pomoc skutečně potřebuje.
          Albert Camus pronesl jednu pozoruhodnou myšlenku, která vystihuje jakýsi základ přátelství, a která se dotýká i tématu pomáhání si navzájem: „Nekráčej přede mnou, protože já tě nebudu následovat. Nekráčej za mnou, já tě nepovedu. Jdi vedle mne a buď mi přítelem.“
          Moudrý člověk by měl rozvíjet svou lásku k druhým, k bližním, ale i k celému veškerenstvu. Ale jednat by měl v souladu se svou již získanou moudrostí, s rozumem – od toho rozum nakonec má. Láska neznamená chovat se jako hlupák a nechat ze sebe hlupáka dělat. Láska znamená dávat ze sebe to nejlepší a nejkrásnější co mám, ale především tam, kde je to zapotřebí. Plýtvat láskou není moudré – ale o tom by bylo už další moudro – nehažte perly sviním. Žijme a projevujme svou lásku s moudrostí.