|
KVĚTINOVÁ
SLAVNOST: GÓL DO VLASTNÍ BRANKY
Rev. Dr. Petr Samojský
13. 6. 2010
Čtení k
promluvě
ZE
SPORTOVNÍHO ZPRAVODAJSTVÍ
Kuriózní gól padl v okresní soutěži v zápase fotbalistů modrého týmu s týmem
červených. Po hodině hry hostující obránce rozehrál místo svého gólmana výkop od
branky, míč však příliš podebral.
Vysoko ve vzduchu se do balonu opřel extrémně silný vítr způsobený lokální bouří
a zcela otočil směr jeho letu. Míč dopadl z výšky na trávník ve vápně, z kterého
byl výkop rozehrán, a odrazil se vysokým obloukem do branky za překvapeného
brankáře.
Modří se tak dostali do vedení 1:0, které vedlo k výhře 2:1. Rozhodčí však
udělal chybu, jelikož podle fotbalových pravidel neměl kuriózní gól platit. Ze
standardní situace totiž může padnout gól jen v případě, že míč zamíří do branky
soupeře. V opačném případě má rozhodčí nařídit pouze rohový kop.
Gól do vlastní branky, to je pěkný trapas. To ví každý fotbalista. Představme si
tu situaci, že mužstvo běhá po hřišti jako jeden muž, vytrénované a vycepované
trenérem, všichni supí, jazyk na vestě, vedeni jedinou urputnou snahou – kopnout
míč do soupeřovy branky. Vy jste jeden z toho mužstva, taky byste rádi přispěli
k vítězství, ale najednou se to nějak zašmodrchá, zakopnete o míč a ten si pádí
volnou cestou přímo do vaší vlastní branky. To je ostuda! Trapas!
Život je také takový
zápas. Mohli bychom přirovnat usilování o góly k dosahování dílčích cílů. Život
je boj, říká se. Je to tak, to všichni víme. Musíme usilovat o své výdobytky,
musíme se umět prosadit, a vítězí ten, kdo dosáhne nejvyššího počtu gólů. V
běžném životě máme od sebe velmi přesně odděleny schopnost a neschopnost, úspěch
a neúspěch, vítězství a prohru. Podnikáme něco, o něco usilujeme, o něco
bojujeme, a proto jsme buď schopní, úspěšní anebo ne. Usilujeme, soupeříme a
bojujeme všude kam se podíváš: v práci, doma, v politice, ve sportu. Když si
opatříš známosti na potřebných místech, v případě potřeby dostaneš přednostní
zdravotnickou péči; když budeš ochotný ostrými lokty takticky a strategicky
prosazovat určité ideály, dokážeš něco v politice; když se opravdu oddáš své
práci, vybuduješ si odpovídající postavení; když budeš víc trénovat, budeš lepší
sportovec. Život je zkrátka jako sportovní zápas. A proto když dá někdo sám sobě
gól do vlastní branky, je to pěkný trapas, je to prohra, tak to bereme.
Není to vůbec obtížné,
dostat gól do vlastní branky. Protože třebaže o něco usilujeme ze všech sil,
přesto úspěch je velmi nejistý. Je příliš netušeného, nevypočitatelného,
neovladatelného. A my můžeme mít cestu zdánlivě velmi pevnou a jistou, a přece
se podivně stočí vítr a míč se ve vzduchu obrátí – a letí do naší vlastní branky,
tak jak jsme to slyšeli v dnešním čtení.
Ale na otázku vlastního
gólu lze pohlížet ještě z jiné perspektivy. Nedávno jsem hovořil s jedním známým,
a ten mi vyprávěl o svém podivném zážitku: „Šel jsem kolem hřiště, kde si zrovna
hráli blázni. Museli to být opravdu blázni. Do míče se trefit neuměli, a když si
jeden dal gól do vlastní branky, všichni se smáli, tleskali a měli radost – i
ten, který si dal vlastní gól.“
Nevím, kdo si tenkrát na
tom hřišti hrál, co to bylo za lidi, když jim připadalo legrační dát vlastní gól.
Ale připomnělo mi to jiný příběh, reportáž, kterou jsem slyšel už dříve.
Před několika lety na speciální Olympiádě v Seattlu se ke startu závodu v běhu
na 100 metrů připravilo devět dětí – závodníků. Všichni byli tělesně nebo
duševně postižení. Vystřelila pistole a všichni vyrazili k cíli. Po pár metrech
ale jeden ze závodníků, malý chlapec, zakopl a udělal kotrmelec. Zůstal ležet –
a poněkud neprofesionálně začal brečet. Ostatních osm závodníků si toho všimlo,
byla to pěkná šupa a taky ten brekot je překvapil, a zastavili se v běhu. Když
viděli co se stalo, všech osm závodníků se k devátému vrátilo. Jedna dívka s
Downovo syndromem se sklonila a dala mu pusu a řekla: „To ti pomůže.“ Ostatní
závodníci mu pomohli zvednout se ze země. Protože nemohl pořádně jít, pomáhali
mu v chůzi. A pak v houfu, co noha nohu mine, všech devět závodníků došlo do
cílové pásky. Trvalo jim to, pravda, mnohonásobně déle než by zpravidla běh na
100 metrů trval. Ale jim to nevadilo, jako to nevadilo divákům na tribunách,
kteří jim několik minut tleskali.
Tyto tělesně a duševně
postižené děti nám tak daly velmi důležitou lekci. O co v životě opravdu jde je
víc, mnohem víc než vítězství a úspěch. Mnohem cennější než vítězství je pomoci
druhému zúčastnit se, i když to třeba znamená zpomalení a změnu směru.
Život v přírodě je boj.
Přežívá silnější. Slabší podléhá, nejslabší mizí z povrchu zemského – podle
nemilosrdného zákona evoluce. Člověk je součástí přírody, a i pro něj platí
zákon evoluce a zákon přežití silnějšího. Jenomže člověk je také tvorem, který
si vyvinul schopnost reflexe a soucítění, a tím obohacuje, završuje a rozšiřuje
zákon evoluce. Silný člověk dokáže podat ruku slabšímu a pomoct mu na cestě. Ty
nevidíš, neslyšíš, nedokážeš jít? Nevadí. Neboj se, neokradu tě a neskopnu do
příkopu, ale podržím tě, ukážu ti cestu. Nevkopnu míč do tvé branky a nebudu se
ti smát, ale pomůžu ti kopnout míč do mojí vlastní branky a budeme se tomu spolu
smát, anebo si ho tam kopnu i sám, pokud ti tím udělám radost.
V nedávno publikovaném
článku „NSČU a konstrukce české národní identity“ autor Andrew James Brown
osvětluje podstatu naší květinové slavnosti. Říká, že aby byla květinová
slavnost smysluplná pro nečeské komunity, musí se soustředit na detaily života a
smrti N. F. Čapka a české historie a vztáhnout je na historii vlastního národa a
společenství. Pokud to tak neudělá, z obřadu se stává pouhá sentimentální oslava
krásy přírody a poněkud naivní a prozaické vyjádření obecné potřeby toho, aby
jeden dokázal vycházet s druhými.
Nechtěl bych vkládat N.
F. Čapkovi slova do úst, ale jsem si téměř jist, že tento Brownův závěr by se ho
dotkl. Protože květinovou zcela jistě nekoncipoval jako jakousi pietní oslavu
sebe sama pro budoucí generace! Ano, myšlenka jednoty v různosti lidí, která je
podobna jednotě v různosti květin v jedné váze nebo na jedné louce je naivní –
stejně jako Ježíšův poukaz na lásku k bližním, Buddhův poukaz na bytostné
soucítění nebo Lao C´ův poukaz na prožívání vesmírného principu Tao.
To vše je velmi naivní –
dokud se neodhodláme a neprožijeme to hluboce ve svém srdci. Pak je to naopak
velmi vážné! Změní to od základu náš život a my už nikdy nebudeme jako dřív. A
to už je naše volba, jestli se pousmějeme nad naivitou náboženských blouznivců a
snílků, anebo jestli necháme Ducha vstoupit do svého srdce. Květinová slavnost
je pro ty, kteří to s proměnou svého života myslí vážně. Je to na nás, jestli
tento symbol jednoty v různosti, tolerance a odpuštění prožijeme jako
společenskou událost, anebo jestli se v našem srdci něco změní.
Je dobré, potřebné a
nutné usilovat o naše cíle – bez toho by život nešel dál. Je ale také třeba
uvědomovat si v pokoře to, že zdaleka ne všechno se nám může podařit, protože
světu vládnou netušené, nevypočitatelné a neovladatelné síly a principy. Je
moudré připustit si přítomnost i toho nejvyššího principu a v úctě se před ním
sklonit.
A je moudré a lidské v
souladu s tímto Nejvyšším být druhému bratrem, sestrou. Hrát s ním hru ne
zištnou a manipulující, ale takovou, ve které jde o radost ze hry a ne o góly.
Nedbat na to, do které branky padne gól, ale když už padne, zasmát se od srdce a
být šťastný v radosti z té krásné hry.
|
