|
OHEŇ
PROMÉTHEŮV
Rev. Dr. Petr Samojský
6. 6. 2010
Čtení k
promluvě
Ze zápisníku N. F. Čapka:
1. 12. 1910
Bratrství. Vytvořit pravé bratrství ve sborech — na tom bude všechno záležet,
radost i mír i úspěch! Lišit se podstatně bratrstvím, to je nutné, ne říkáním:
bratře! Provést zásady bratrství v denním, obecném životě v XX. století. Jméno
bratr by se mělo stát titulem (kde pravé bratrství je), asi jako Dr. Kovář,
bratr Čapek.
Bratrstvím rozumí mnohý přenesení nevážnosti k sobě rovným na výše postavené —
když se stali bratřími. Zvykem mnohých bývá vážiti si a ctíti člověka tím méně,
čím je bližší. Je bližním — bratrem —, tedy mu nejsem povinen úctou.
Naopak! Pravé bratrství znamená přenesení úcty, kterou jsem měl k vyššímu, na
také toho nejnižšího — bratra! ... Mnohým Sokolům bývá bratrství frází pro
tělocvičnu — vstupenka.
Zavést některé bratrské zvyky, jež by byly uplantěním [demokracie] v XX. století,
jež by každý musel uznat, ale jež by se nemohly jinak dobře [ujmout].
Sbor a svět. Je nutno učinit sbor záležitostí národní resp. veřejnou. Jen ne
něčím, co se skrývá před veřejností. Jako člověk má své svědomí, aby mělo každé
město svůj bratrský sbor. Jako jsou veřejné lázně každému přístupny a přece
privátním majetkem.
Je nutno, aby některé věci byly tak pro každého, aby se žádný neostýchal jich
použíti.
Tento rok 3. června jsme si připomněli 140. výročí narození N. F. Čapka. Čapek
je pro naše duchovní společenství klíčovou osobností, protože bez jeho úsilí by
česká Unitarie ve 20. letech nevznikla, a otázkou je, zda by vůbec vznikla
kdykoliv později.
Před časem jsem se v
myšlenkách zaobíral právě Čapkovým významem, přemýšlel jsem o jeho roli, kterou
pro české unitářství a vlastně i pro český národ sehrál, když mi zavolal jeden
náš člen, zvaný Břetislav, a chtěl si promluvit o nějaké otázce spojené s jeho
knihou, kterou před časem věnoval do naší knihovny. Když jsme domluvili,
najednou jsem si uvědomil jednu zajímavost. Totiž souvislost mezi Čapkem a
osobností, které Břetislav věnoval svou knihu o 1158 stranách. Tou osobností je
Prométheus. Prométheus – syn Titánů, stvořitel člověka a jeho ochránce.
Jakou může mít Prométheus
souvislost s Čapkem, ptáte se teď asi? Ta otázka je samozřejmě zcela na místě, a
nejspíš vás překvapím, že tou spojitostí je – oheň. Prométheus je známý mimo
jiné tím, že lidstvu přinesl oheň, když Zeus jej lidem vzal. Tím člověka
zachránil před zimou a hladem, před krutým životem a smrtí, ale nejen to! Přečtu
vám o tom kousek z Břetislavovy knihy:
„Bylo by nespravedlivé
deklasovat Prométhea na pouhého zapalovače chrastí, na nositele ohýnku jen
užitkového. Kdysi i obyčejný oheň v domácnosti býval považován do jisté míry za
posvátný. V pojmu oheň byly vyciťovány mystické obsahy. . . . Prométheus věnoval
lidstvu oheň vznešený, shůry nebes získaný. Zažehl v lidech i cosi vyššího,
příslovečnou jiskru prométheovskou.
Podle některých názorů
Prométheus dal lidem duši tím, že větev hořící božským ohněm přiblížil k lidské
hrudi. Proto je někdy zobrazován Prométheus s pochodní v ruce – a poblíž třepetá
se motýl co symbol duše [stejná symbolika byla akceptována i ranými křesťany].“
(Břetislav Hartl: Prométheus upoutaný I, 71-73)
A jak to souvisí s Čapkem?
Když jsem se před lety začal zajímat o Čapkův život a jeho myšlenky, byl jsem
překvapen jeho zájmem o člověka. Ještě dávno před tím, než vůbec začal
organizovat české unitářství, měl hluboko v srdci zakořeněnou touhu pomoci
druhým. Je sice pravda, že to byste čekali od každého duchovního jakékoliv
duchovní tradice, ale u Čapka jde přece jen ještě o něco jiného. Tato slova si
vepsal do svého zápisníku 21. června 1909: „Cítím, že mám největší své dílo
ještě před sebou. A hoří to ve mně a oheň musí nějak ven a podpalovat.“ To je
zvláštní myšlenka. Co to bylo za oheň?
Jak z jeho zápisníku dále
vyplývá, chtěl vytvořit zcela nový systém duchovního společenství. Systém
kulturně politicko duchovních společenství, které by společně mohly ovlivňovat
veřejný život a současně být mocným nástrojem inspirace a vnitřní přeměny
každému člověku, který by se na životě společenství podílel. Čapek skutečně
cítil zvláštní vnitřní oheň a toužil vytvořit cestu pro jeho šíření.
Čapkův osud je mezi námi
obecně znám. Do Československa se vrátil v roce 1921 přímo z USA, kde se mu
podařilo získat podporu pro unitářskou misii od amerických unitářů. Zakrátko,
vlastně jen několik měsíců po jeho příjezdu, již bylo pohromadě dostatečné
množství lidí k založení unitářského hnutí. Původní pražská skupina zvaná
Svobodné bratrství (jehož jsme my následovníci) rostla a začala zakládat nové
skupiny i v dalších městech Československa. Mohli bychom říct, že Čapkův oheň se
skutečně ujal a začal se šířit dál. Unitarie, která poskytla zázemí pro tento
duchovní oheň, rostla a šířila se. Jenomže v roce 1938 přišel Hitler a
Československo se změnilo v jakési veřejné vězení. Čapek byl proti okupaci a
jeho obecný odpor vůči Hitlerovi byl obecně znám a byly o tom i veřejné důkazy,
např. v jedné jeho knize o typologii, kde charakterizuje Hitlera jako
nemilosrdného, krutého a bezcitného člověka.
Když další a další lidé
byli uvězňováni, bylo zřejmé, že je jen otázkou času, až dojde na Čapka, to
věděl on, jeho rodina a přátelé, věděli to unitáři čeští i unitáři v zahraničí.
A proto také Frederic May Eliot, prezident amerických unitářů Čapka v roce 1939
pozval do USA, aby ho tak zachránil.
Jenomže Čapek odmítl
laskavou nabídku těmito slovy: „Co se týče plánu, musím říct, že svědomí by mě
učinilo nešťastným, kdybych své lidi v této době opustil. Proto cítím, že své
lidi nemohu opustit bez ohledu na utrpení, které mě může potkat.“ V roce 1941
konečně Gestapo pro Čapka přišlo. Čapek byl uvězněn, a přestože soud ho
osvobodil, byl odvezen do koncentračního tábora v Dachau, kde byl 30. 10. 1942
usmrcen. Z jeho života v Dachau se nám ale doneslo svědectví o Čapkově pobytu
tam od těch, kteří měli štěstí a přežili. Ti svědkové vyprávěli o starém,
nemocném a zesláblém muži, který navzdory své kondici a situaci podpíral ostatní
a dával jim naději. Dával jim světlo naděje, dával jim žár duchovního ohně,
mohli bychom říct.
Docela jako Prométheus
přinášel lidem posvátný oheň. A také byl za to potrestán, tak jako Prométheus.
Stejně jako on musel platit svým životem za svou nezištnou touhu přinést oheň.
Cítil hlubokou touhu pomáhat druhým, tak hlubokou, že byla silnější než jeho
instinkt zachránit si život. To je znak skutečně obdivuhodného postoje.
Na druhé straně to ale
pranic neznamená, že by Čapek byl ochoten vzdát se lehko života, a ani to
neznamená, že by toužil stát se mučedníkem. Jeho rozhodnutí zůstat v
Československu nebylo jím vnímáno jako hrdinství nebo mučednictví. Byl si jen
vědom rizika, a navzdory němu chtěl uskutečnit své poslání. Chtěl prostě udělat
to, co cítil, že udělat má. Ve své nezištné ušlechtilosti se tak podobá
Prométheovi: „Prométheus si vystačil bez chrámů. S nezájmem o nákladné oběti
souvisí, že Prométheus nežádal pro sebe žádného kněze, tím méně pečovatele o
kult, stavovsky rozlišeného. Půdobili tehdy kněží velmi rozličné specializace,
ale pojem ‚kněz Prométheův‘ antická literatura nezná.“ (Břetislav Hartl:
Prométheus upoutaný I, 78)
Ani Čapek nedbal o chrámy:
„Chrámů si nežádám, kde božstvo trůní, k oltářům nenosím kadidla vůni,“ říká v
jedné ze svých písní. Pro Čapka Bůh není božstvo oddělené od člověka, které by
mohlo nebo mělo být uctíváno v chrámu, a proto pochopitelně žádnému člověku by
neměl být dáván vyjímečný status prostředníka mezi člověkem a Bohem. Proto ani
Ježíš ani žádný jiný člověk není víc, než člověk!
Vážíme si každého člověka,
který nám přináší světlo pravdy, duchovní oheň poznání. Ať to byl Prométheus,
Čapek, Ježíš, Buddha, Lao C´, Mohamed, ať to je tradice východu nebo západu,
jihu nebo severu, ze všech se můžeme učit, pokud v nich to světlo a oheň cítíme.
Ono skutečně nejde o „jejich“
oheň, nejde ani tak o to, co oni dělali, co si mysleli, co chtěli a co odmítali.
Jde o to, že oni oheň měli, ale hlavně jde o to, abychom ten oheň měli my!
Prométheus je často vypodobňovaný s pochodní v ruce – to je ten oheň, který
bychom i my měli nést. Kéž by i naše pochodeň byla už z dálky viditelná, aby nám
poskytovala světlo k cestě temnotou a my tou pochodní mohli svítit na cestu i
druhým, kteří třeba zrovna klopýtají.
Neuctívejme ale žádné
přinašeče světla, protože ti opravdu moudří by si to nikdy nepřáli. Uctívejme to
světlo! Symbolický oheň Prométheův je podstatný, nikoliv Prométheus. Uctívejme
to světlo pravdy a duchovní oheň poznání, protože to je záruka smysluplnosti
života, to je zdroj krásy a radosti.
|
