|
CO VŠECHNO
SE DÁ STIHNOUT ZA JEDINÝ DEN?
30. 5. 2010
Rev. Ashley Hills
Čtení k
promluvě
Jak ta pilná včelka
Využívá každou jasnou chvilku
A sbírá med po celý den
Z každého rozvíjejícího se květu?
Isaac Watts (1674-1748)
Čas je nevysvětlitelný
základní materiál všeho. S časem je všechno možné, bez něj není možné nic. Když
člověk zkoumá zásobování časem, je to opravdový každodenní zázrak, věc skutečně
udivující. Probudíte se ráno a podívejte! Vaše peněženka je naplněna 24 hodinami
nezpracované tkáně universa vašeho života! Je to to nejcennější, co máte...
Každý den musíte vyžít s těmito 24 hodinami. Od nich se odvíjí vaše zdraví,
potěšení, peníze, spokojenost, respekt i vývoj vaší nesmrtelné duše. Jejich
správné užití, jejich nejúčinnější využití, je záležitostí nejvyšší naléhavosti
a nejvíc vzrušující reality. Všechno na tom závisí.
Arnold Bennett
(1867-1931)
V den, kdy jsem začal
pracovat na této promluvě, jsem na BBC programu Today uslyšel, že populace včel
v Anglii vážně ubývá. Naštěstí uzdravení z této tragické situace již probíhá –
nechť tedy včely nadále žijí!
Někdy koncem 19. století
předložili dva uznávaní němečtí biologové, Ernst Haeckel a Carl Vogt, překvapivé
tvrzení, že skutečná síla britského impéria spočívá na malé včelce. Jejich
argumenty se odvíjely následovně: království stojí na síle žaludku a námořnících
živených hovězím; na hovězím dobytku živeným červeným jetelem a jetelem
opylovaným včelami. Jestli to bylo pravdivé před více než stoletím, mohli bychom
o tom debatovat i dnes. Ale po dlouhé předlouhé časy, možná neustále, byli lidé
fascinováni včelami.
Před dávnou dobou byla
Svatá země pro Izraelity zemí zaslíbenou, byla to jejich země oplývající mlékem
a strdím. A jak je zaznamenáno v dávné legendě, med byl mezi vybranými dary
poslanými do Egypta Jákobem Josefovi.
Víme, že v každém úlu se
nacházejí tři typy včel,: 1. samička či královna (matka), 2. sameček či trubec,
3. dělnice – a jakou dělnicí je!
Jak ta pilná včelka
Využívá každou jasnou chvilku
A sbírá med po celý den
Z každého rozvíjejícího se květu?
A jako ve všem ostatním,
vždy existovali ti, kteří měli opačný názor, složili ruce do klína a čekali, až
někdo jiný udělá, co je zapotřebí. Poslechněte si modlitbu člověka z hor, který
– na vysvětlenou – topil rašelinou:
Ó, kéž by se rašelina sama dolovala a sušila,
A ryby vyskočily na břeh,
A já bych mohl po celý den ležet v posteli
A spát jen napořád.
Před takovými chytráky
nechť jsme my a celý svět ochráněni! Jako odpovědní lidé nechť se poučíme od
včelky! Požehnán je ten, kdo se zaměstná, napsal v 19. století Thomas Carlyle, a
v 18. století, syn unitářského duchovního William Hazlitt byl vděčný za „metlu
nezbytnosti“, jak to nazýval.
Ovšemže, jsme lidské
bytosti a často je složité začít. Často je těžké po dlouhé tuhé zimě odhodlat se
začít práci v zahradě. Často je těžké začít psát dopis, o kterém víme, že ho
máme napsat. Je to stejné, když máme napravit něco špatného, i když je to jen
situace, kdy stačí říct – promiň. Ve všech těch záležitostech, a všech ostatních,
které mohou vyvstat, už to není tak složité, jakmile jednou začnete. Odhodlat
se, začít, vydat se na cestu k cíli, to může být ten problém. A zvládnout to,
splnit náš závazek, je zkouškou našeho opravdového lidství.
Velká jména nebyla dosažena
A uchována velkými lidmi nějakým náhlým rozletem,
Ale zatímco jejich druzi spali,
Oni těžce v noci dřeli.
Popřemýšlejte se mnou na
chvíli o hudebním mistrovi Johannu Sebastianu Bachovi. Asi po 27 let byl
učitelem a varhaníkem při církevní škole u Sv. Tomáše v Lipsku. Za nějakých 125
liber ročně (3 750 Kč) cvičil chlapecký sbor, hrál při bohoslužbách na varhany,
poskytoval hudební doprovod při svatbách a pohřbech a ze všeho nejvíc udivující
je, že skládal pro každou neděli nové hudební kusy. V jeho době nebyly vůbec
publikovány. Prostě je napsal, zazpívali je, a pak se vršily ve skříních, aby
žloutly a sedal na ně prach, načež byly na nějakých 100 let zapomenuty. A tak
tam ležely vzácné, neocenitelné kusy: Sheep May Safely Graze, Jesu, Joy of Man‘s
Desiring, Passion Chorale, a mimoto mnohem mnohem více. Tady ležel výsledek
práce mnohých dní – napsaný, použitý a odložený. V té době, kdy Bach pracoval v
Lipsku, složil 265 církevních kantát, 6 koncertů, 263 pěveckých sborů, 14
rozsáhlejších kompozic, 24 sekulárních kantát, 4 předehry, 18 koncertů pro piano
a housle, 356 skladeb pro varhany a 162 kusů pro klavír. Po mnoho let každý kus
dokončený v jednom dni.
Povím vám teď příběh o
dvou přátelích, kteří se jednoho dne setkali. Jeden z nich byl zdatným
varhaníkem, studoval s nejslavnějšími varhaníky jeho rodného Walesu. Jeho přítel
ho v rozhovoru uchopil za paži a ptá se: „Koho myslíš, že jsem minulý týden
slyšel?“ a tiskl jeho ruku stále silněji: „Marcela Dupre!“ „No a jaký byl?“ ptá
se jeho přítel. „Člověče, když skončil, připadlo mi to, jako bych slyšel varhany
hrát poprvé!“
Protože toho ale moc o
Marceli Dupre nevěděl, zeptal se tedyl člověka, který ho dobře znal: „Co víš o
Marcelu Dupre?“ „Vím hlavně to,“ odpověděl ten druhý, „že cvičí na varhany každý
den 8 až 9 hodin.“ A tady to máte. To je ta oddanost tomu, co děláme, co
umožňuje úspěch, a co významně přispívá k životu druhých lidí – tak jako u včel.
„Nebeské království je totiž podobné hospodáři, který vyšel za svítání, aby
najal dělníky na svou vinici. Domluvil se s dělníky na denáru za den a poslal je
na svou vinici. A když okolo třetí denní hodiny vyšel ven, uviděl jiné, jak
stojí na tržišti a zahálejí. Řekl jim tedy: ‚Jděte i vy na tu vinici a dám vám,
co bude spravedlivé.‘ A oni šli. Potom znovu vyšel ven kolem šesté a deváté
hodiny a udělal totéž. Když potom vyšel kolem jedenácté hodiny, našel jiné, jak
stojí a zahálejí. Řekl jim: ‚Proč tu stojíte a celý den zahálíte?‘ Oni mu řekli:
‚Protože nás nikdo nenajal.‘ Řekl jim tedy: ‚Jděte i vy na tu vinici a dostanete,
co bude spravedlivé.‘ Když pak nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej
dělníky a zaplať jim mzdu, počínaje od posledních až po první.‘ A když přišli ti,
kdo byli najati kolem jedenácté hodiny, dostali každý po jednom denáru. Když pak
přišli ti první, mysleli si, že dostanou víc, ale i oni dostali každý jeden
denár. A když ho dostali, začali reptat proti hospodáři. Říkali: ‚Tihle poslední
pracovali jednu hodinu a tys je postavil naroveň nám, kteří jsme nesli břemeno
celého dne a horko.‘ On však jednomu z nich odpověděl: ‚Příteli, já ti nekřivdím.
Copak ses se mnou nedomluvil na denáru? Vezmi si, co je tvoje, a běž, já ale
chci dát tomuto poslednímu stejně jako tobě. Copak si nesmím na svém dělat, co
chci? Anebo máš závistivé oko, protože jsem dobrý?‘ Takto budou poslední první a
první poslední. Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“ (Matouš,
20:1-16)
V tomto podobenství jsou
dva důležité poznatky o práci. Ten první, že jednoduše každý má právo na práci.
V dávných dobách bylo zvykem dávat najevo skutečnost, že muž je k dispozici na
práci, tím, že stál na tržišti ve městě, kde žil. Stáli tam tak muži, kteří měli
doma manželku, děti ve škole, a všichni potřebovali najíst. Představme si je v
naší fantazii, a zrovna uvidíme chmury na jejich čele – obavy zakořeněné hluboko
v jejich srdci a mysli. V tom podobenství měl každý z nich právo každý den na
práci a na plat.
To podobenství také
stanovuje, že každý člověk má právo na živobytí. Dalo by se jistě dobře
argumentovat, že by to dávalo ekonomicky smysl snížit plat pozdně příchozím, ale
vlastník vinohradu věděl, že pokud by tak učinil, pokud by, tak říkajíc,
uplatnil svůj ekonomický smysl, že otec rodiny by se mohl strachovat, že jeho
nejbližší by toho večera mohli být o hladu.
Není pochyb, že
neexistují žádné jednoduché léky na dnešní ekonomické nemoci. Ale ti z nás, kdo
mají práci či mohou pracovat, i kdyby dělali sebemenší věci, které na ně
připadnou v důchodu, nechť pokračují rádi a radostně! A nechť si vezmeme k srdci
přiléhavá slova, vepsaná na náhrobek milovaného anglického spisovatele Winifreda
Holtby, který žil v letech 1898-1935:
Bože, dej mi práci
Do konce mého života
A život, dokud má práce
Nebude udělaná.
Toto nechť je naše
modlitba pro všechny lidi, ať jsou kdekoli, i pro nás samotné. Tak se staň.
|
