Pražská obec unitářů

english version

domů | nedělní shromáždění | naše společenství | služba duchovních | pro dospělé | pro děti | pro veřejnost

KDYŽ TĚ BŮH POZVE NA RANDE
Rev. Dr. Petr Samojský
2. 5. 2010
 

Čtení k promluvě

Kéž by mi Bůh poskytl nějaké jasné znamení! Něco jako velký vklad peněz na moje jméno ve švýcarské bance.
– Woody Allen

Existuje pouze jedno Absolutno, princip všeo-bsahující, který je činný a tvůrčí ve své povaze, tedy přirozenosti, a tvoří sám ze sebe nesčetné „projevy“, které jsou podle našich názorů buď hmotné, nebo duševní, ale ve své prapodstatě jednotné, absolutní – boží.
– Karel Hašpl

          Každý vztah má svůj začátek, střední část, a konec. U vztahů osobních, partnerských nebo přátelských zpravidla nejlepší částí je jejich začátek. Rozhodně je příjemnější, než střední část nebo dokonce konec. Proč? Protože začátek vztahu je vzrůšo, legrace, prostě paráda. Vzpomeňte si na svoje první rande! Nebo na první rande každého vztahu, kdy jste pak jak se říká začali s někým chodit. Tak to obvykle bývá: jde se do kina, na dobrou večeři, na procházku do parku, a tak trávíte obvykle celý ten čas prvních schůzek, když vztah vzniká. Zvolna vzniká láska, cítíte s tím druhým člověkem netušené spojení, jste ochotni pro něj udělat to, co byste někomu jinému nikdy nenabídli.
          Když všechno jde dobře, vztah je navázán, prohlouben a dosti pevný, nastává jeho druhá část. Věci se zvolna dostanou do ustálených kolejí, začínáte vidět chyby na tom druhém, už není tou dokonalou, skvělou osobností, pro kterou byste šli na kraj světa. Vidíte se každý den, a vztah už vyžaduje práci. Spoustu práce. No už to prostě není taková paráda, jako to bývalo dřív...
          A co teprve konec vztahu? O tom snad raději nemluvit. To bolí, je to těžké, přetěžké. Ať už proto, že se lidé z nějakých osobních důvodů rozchází, anebo proto, že jeden z nich zemřel, je to těžké. A i když to někdy bývá svým způsobem vlastně i vysvobození, přece to těžké je.
          Povím vám o jednom takovém svém vztahu, který už léta zaměstnává mou mysl, naplňuje moje srdce a je pro mě ve své komplexnosti velmi složitý. Ten vztah začal pozvolna, znali jsme se vlastně od dětství. Když jsem byl malý, hráli jsme si spolu, i když mi byla poměrně nesympatická. I když mnohem spíš jsem jí nerozuměl, anebo ještě jinak, nerozuměl jsem tomu, co o ní kdo říkal. Jeden můj kamarád mi často vyprávěl, jak ji miluje, a já mu trochu záviděl.
          Náš vztah ale skutečně vznikl, to už jsem byl dospělý. Byla to ona, kdo mě pozvala na rande. A já, ještě s trochou nesmělosti a nedůvěry z dětství, jsem byl opatrný: nechtěl jsem se nijak do hlubšího vztahu hrnout! Ale najednou jsem v tom byl až po uši. Myslel jsem na ni kudy jsem chodil, pozdě jsem usínal a brzo ráno se budil, jen abych byl s ní co nejvíc a nejčastěji. Stala se centrem mého života, a chtěl jsem s ní prožít zbytek svého života. Pochopil jsem, že bez ní je můj život prázdný a chybí v něm smysl. Umožnila mi najít se, spatřit se v novém světle, které jsem do té doby neznal. S ní jsem dokázal změnit se, změnit svoje chování, změnila se i moje osobnost, a s tím vším se měnil i můj svět kolem.
          Náš vztah přetrval. Ale změnil se, to je nutno podotknout. Období líbánek pominulo, náš vztah přešel do střední části, v mnoha ohledech zevšedněl a dnes jen vzpomínám, jaké to bylo když mě poprvé pozvala na rande. Dnes, jak jsem už říkal, náš vztah je často rutina a zvyk, a nezřídka musím něco vymyslet, abych do našeho vztahu vnesl nějaké to vzrušení a jiskru.
          Je to rutina, tato střední část našeho vztahu. Ale v tom je i výhoda! Protože náš vztah je jistotou, na které mohu stavět. Dává mi pevný bod ve vesmíru, dává mi pevnou půdu pod nohama. V situacích, kdy váhám, mi náš vztah dává kotvu a odrazový můstek, anebo vítr do plachet. Podepírá moje další vztahy s přáteli, podpírá i moje manželství. Na druhé straně ani ona není pasivní a tak ve střední části našeho vztahu rozhodně není nuda. Sem tam mi život opepří třeba tím, čemu se obvykle říká „divné náhody“. Má smysl pro humor, to se nedá popřít.
          Je jistě srozumitelné, že tou „osobou“, o které hovořím, je Bůh. Proč bych o Bohu nemluvil v ženském rodě? Vždyť si Boha mohu představovat jakkoliv. Jako pána, jako paní, jako otce, jako syna, jako ducha. Anebo jako Nejvyšší Pravdu, Ducha Života, jako Hlas svědomí nebo Přírodu.
          Kdybych se vás zeptal na váš vztah s Bohem, kdy začal a jak se vám ten vztah daří, mnohým z vás by se to nelíbilo. Řekli byste, že nevěříte v Boha jako osobu, anebo aspoň ne v osobu, která by vás mohla pozvat na rande. Ale proč si s tou myšlenkou nepohrát? Představte si, že k vám Bůh přišel a řekl, líbíš se mi, pojď, budeme kamarádi. Budeme spolu trávit čas, a když nám spolu bude dobře, třeba z toho bude něco víc, něco hlubšího? A ono to skutečně hlubší je, je to krásné, i když to někdy vůbec není snadné, protože ten vztah vám na jedné straně dává prožít něco úžasného, na straně druhé vám život komplikuje...

          Bůh, to je slovo zástupné, symbolické, aspoň tak je chápeme v tomto našem společenství. Bohu můžete říkat jakkoliv nebo říkat, že v nic jako Boha nevěříte, a zkrátka se prostě věnujete spiritualitě, chcete dát svému životu duchovní rozměr nebo větší hloubku – i to je vztah, o kterém dnes mluvím. Někdo říká, že nevěří v Boha, ale přitom je hloubavý. Aktivně se zajímá o duchovní věci, čte knihy, přemýšlí o duchovních a filozofických a existenčních otázkách. I to je vztah k Bohu!
          To proto, že jak říká teolog a filozof John Dewey, Bůh se projevuje v aktivním vztahu mezi ideálem a realitou. To znamená, že to, co cítím jako ultimátní krásu, dobro a lásku, co jsou moje nejvyšší cíle, to reprezentuje moje praktické životní cíle, a v mém usilování o ně se projevuje to, čemu mohu říkat Bůh. Bůh je vztah, je to moje vztahování se, v tom vztahování se Bůh je zpřítomněn.
          Lidé dnešní doby mají často problém se slovem Bůh. Zbytečně si tím komplikují život. Protože co jiného je krása, dobro, láska, soucítění, než odlesky boží přítomnosti? Za klíčové považuji moment, kdy člověk si uvědomí, že není na světě sám, že není středem světa, že v jeho životě a ve světě kolem je určitý vyšší princip, který může cítit a může ho vnímat, a podle kterého by se měl i určitým způsobem chovat. A že s ním může být ve vztahu skrze své cítění krásy, dobra, lásky. To je svým způsobem vstup na duchovní cestu, to je svým způsobem navázání vztahu s Bohem. Rozdíly v chápání toho, čemu se obvykle říká Bůh nejsou důležité, důležitá je podstata. Důležitý je ten vztah.
          Pojďme teď ale zpět k myšlence vašeho vztahu s tím, co dnes pracovně nazývám Bůh, začal. Jaký byl začátek té cesty, toho vztahu k věcem duchovní povahy, anebo toho symbolického vztahu k Bohu? Dokážete v minulosti svého života rozlišit ten vstup na duchovní cestu?

          A jaký je váš vztah dnes? Spatřujete v tom svém vztahu určitou všednost, samozřejmost, ustálené názory a zvyky? Už jsme si prostě zvykli na naše názory, v našich diskusích až příliš často opakujeme to, co jsme si kdysi zafixovali jako „náš názor“, a nejsme otevřeni novým možnostem? A naše postoje, náš praktický život je také už zaběhnut, všechno je nám jasné, tak proč bychom měli cokoliv měnit?
Střední část vztahu je skutečně ve znamení rutiny, ustálenosti, jistoty a pevné půdy pod nohama. Nicméně je dobré dávat pozor na to, aby ten vztah nevyprchal, musíme ho oživovat. A o vztahu s Bohem to platí zrovna tak. Co si někdy udělat čas, dát si šálek čaje v osamění, a společně zavzpomínat na své první rande, na ty krásné začátky vašeho vztahu?
          Váš vztah s Bohem, ať už to v té šíři výkladových možností znamená cokoliv, je něčím, na co je opravdu třeba dbát, co musíte opečovávat jako hospodyňka své kytičky, aby neuschly. Ten váš vztah je velmi důležitý, protože je základnou, oporou a východiskem všech dalších vztahům. Važte si ho tedy, dbejte o něj s takovou měrou, jakou si zaslouží!