Pražská obec unitářů

english version

domů | nedělní shromáždění | naše společenství | služba duchovních | pro dospělé | pro děti | pro veřejnost

PŘEKÁŽKY JAKO SCHŮDKY K ÚSPĚCHU
Rev. Dr. Petr Samojský
25. 4. 2010
 

Čtení k promluvě

Za bary bez bariér!
Miroslav Michálek

No, co bych nezašel do baru? Nechápu, proč zrovna já bych neměl mít právo občas si povyrazit? A přece… Vyrazím na ulici a už je to tady. Všichni se starají o to, abych se vrátil domů a nepožíval alkohol. Mravnost nade vše. Co nemohou zakázat, to znepříjemní. Kdo? To přesně nevím, snad nějací strážci mravopočestnosti zdravotně postižených lidí. Jen si to představte - vyrazíte si na panáka, ale najednou vám uvnitř jakýsi hlas shůry říká: „Buď doma a nikam nechoď, a už vůbec ne do baru. Pokud tam opravdu chceš jít, nikdo ti samozřejmě nebrání, nejsme přece žádní puritáni, klidně si běž. Ale to víš, něco za něco - musíš překonat pár drobností. Takovou malou překážkovou dráhu. Rozmysli si to dobře: když bar, tak bariéry!“
Panák je panák, to musíte uznat, a tak jsem si to promyslel, vyzkoušel a všechno dobře oťukal svou holí. Začal jsem si ze solidarity k ostatním žíznivým nevidomým všechny nástrahy zapisovat. Vytvořil jsem Mezinárodní klasifikaci protibarových bariér. Dávám ji v plen všem, kdo chtějí podstoupit obdobné pokusy jako já. Trénujte překonávání, učte se techniky, sbírejte odvahu, nedejte se. Bojujme za bary bez bariér!
První skupinu překážek nastražených nám, nevidomým, do cesty tvoří poťouchlosti snadno nahmatatelné klackem, totiž promiňte, bílou slepeckou holí. Budete-li s ní vykonávat osvědčený kyvadlový pohyb ze strany na stranu, pak by vám tyto pevné nepohybující se předměty neměly dělat problémy. Názorně si správnou chůzi s holí můžete představit tak, jako když před sebou držíte obří láhev za hrdlo a její široká základna stojící na zemi označuje dnem prostor, který musíte vykrýt holí. Měl by být širší než vy, jinak můžete o něco zavadit, a třeba to způsobí škodu, která vás připraví o úspory z invalidního důchodu určené ke zcela jinému zúročení.
Zkrátka, i když kolem nás nastavěli zdi domů, ploty, sloupy veřejného osvětlení, odpadkové koše, turnikety a jiné poťouchlosti, nás to nezastaví. Někde vysadili stromy a dokonce i husté živé ploty, které chňapají po rukávech… My ale jdeme dál za svým cílem, i když nám na chodníku stojí v cestě plno lidí, kteří rozhodně nemají v úmyslu jít s námi do baru a ani nám na té cestě nechtějí pomoci tím, že uhnou.
Ochránci dobrých mravů ale vědí, jak na nás a na jaké situace je i dlouhá hůl krátká. Kromě dobře nahmátnutelných poťouchlostí nastražují i různé zákeřnosti, tedy věci pevně umístěné a trčící do prostoru od pasu nahoru. Překážky z této druhé skupiny jsou nebezpečné, jsou totiž výše, než se pohybuje hůl, která chrání prostor zhruba od pasu dolů. Typickým příkladem jsou poštovní schránky připevněné na zeď domu a nezapuštěné k zemi nebo telefonní budky na jedné noze. Taková trubka trčící z lešení ve výši obličeje, reklamní cedule nebo špatně umístěná dopravní značka zaženou nejednoho nevidomého místo do baru na stanici první lékařské pomoci. Může to být korba náklaďáku, pod kterou vyprahlý rychlochodec s bílou holí zahučí a zastaví se až při nárazu do hrudníku nebo obličeje. Na venkově si naši odpůrci vymysleli pozoruhodnou specialitu - okenice přízemních bytů otevřené do prostoru přilehlého chodníku nebo nepřiměřeně vyčnívající parapety.
Aby toho nebylo málo, připravili na nás do třetice zvláštní skupinu bariér - strašáky. Neuškodí, ale soustředěného chodce ohmatávajícího si chodník bílou holí mají rozhodit, polekat, vyvést z míry. Občas mě šlehnou do obličeje pružné nezastřižené větve stromů v parcích, plácnou plachty visící ze stánků, sáhne mi do obličeje květina z truhlíku na přízemním parapetu, vrazí do mě pes baskervillský či spěchající chodec. Dobře mířený náraz mě zbaví žádoucího směru k baru. Nepřátelé naší integrace do městského života dokonce rozvěsili v autobusech ve výši hlavy těžké gumové nárazníky ve tvaru madla, které asi mají „bimnutím“ do hlavy nevidomému připomenout, že má sedět doma a neflákat se v hromadné dopravě.
Náš nejdůležitější pomocník na cestě do baru, bílá hůl, nezmůže vůbec nic proti řítícím se zabijákům. Ano, milí přátelé, přiznávám to velmi nerad, ale proti čtvrté skupině překážek, kterou tvoří rychle se pohybující velké předměty, není obrany. Hůl v tomto případě plní jen funkci varovnou, alarmující, upozorňující. Je bezmocná proti jedoucímu autu, motorce, mladíkovi na kole, koloběžkáři, šílenci na skateboardu nebo zásobovací dodávce couvající po chodníku směrem k nevidomému.
Stejně tak i pátá skupina protibarových bariér, totiž nástrahy umně zabudované pod úroveň chodidel, pokud vím, odradí mnohé. Mám na mysli větší díry a jámy všeho druhu, výkopy, můstky bez dostatečného zajištění zábradlím, obrubníky a schody vedoucí dolů. Pozoruhodným projevem černého humoru firem starajících se o veřejné komunikace jsou výkopy „zajištěné“ igelitovými fáborky vlajícími nad nimi. Dlouho jsem nechápal, k čemu je to užitečné, až při bádání nad vztahem barů a bariér jsem tomu přišel zřejmě na kloub. Kdyby byl výkop řádně zajištěn kovovou zábranou, uchránil by nevidomého před nedobrovolnou návštěvou výkopu, ale tím pádem by ho neuchránil před dobrovolnou návštěvou baru.
A co klouzačky? Rozlité tekutiny na už tak nebezpečně kluzké dlažbě před vchody do prostor metra? A promiňte - psí lejna a jiné kluzkosti? Většinou se vše svede na děti a psy, ale my dobře víme… Nástrahy ze šesté skupiny mé Mezinárodní klasifikace protibarových bariér -nebezpečné plochy - také nezachytíte holí. Dokonce na nás nastražují speciální klamně bezpečné plochy, například různá prkna a můstky přes výkopy, které se při vstupu na okraj ochotně zvrátí i s nic netušícím návštěvníkem. Takhle prý kdysi chytali mamuty, dnes tak loví slepce. Tady mě přechází žízeň a chuť po družné komunitě, a to ještě zdaleka není všechno.
Naši nepřející „ochránci“ se dokonce naučili poroučet i větru a dešti. Sedmou skupinu protibarových bariér totiž vytváří spiknutí počasí a civilizačních hluků. Nevidomí se někdy do svého nočního podniku musí doslova prodrat hukotem větru a deště, které berou hůl, zacpávají uši a maří prostorové představy účinněji než onen obávaný alkohol. Kdo ví, jak je obtížné orientovat se sluchem v hluku města, při řevu nákladních aut, kompresorů a sbíječek mordujících komunikace, při houkání vlaků a varovném zvonění tramvají, ten pochopí občasnou abstinenci plynoucí z dočasné ochablosti a vyčerpání. A co teprve pořádná chumelenice? Hůl se ráchá ve sněhu, všechny známé linie zmizely, na nečekaných místech vyrostly sněhové valy… Člověk by se chtěl zahřát zevnitř i zvenku, tedy v lidském teple, ale jak se dostat k cíli právě v těchto nejtěžších chvílích?
Vše doposud pojmenované i nepojmenované se nakonec může spojit a promítnout do bariéry desáté čili „královské“, do psychických překážek samostatného pohybu nevidomých do barů a dalších resocializačních zařízení. Obavy z nesčíslných nebezpečí, strach z neznáma a úrazu, svazující úzkost hluboko v nitru, stres z uvědomění si rizik - tyto mocné síly omezují schopnost správně a včas reagovat, vyvolávají mylné dojmy, potlačují užitečné návyky potřebné k samostatnému pohybu, odbourávají léta budovaný pitný režim, berou energii a chuť podlehnout neřestem i řestem, zkrátka přivolávají problémy.
Jak se problémům bránit? Jak se bez nich dostat do barů? Moje Mezinárodní klasifikace protibarových bariér pomůže každému najít své místo v naší společné věci. Nevidomí nechť po celý den rozvíjejí své dovednosti, jak bariéry zvládat, vidící sympatizanti nechť udělají vše pro jejich odstraňování - tedy těch bariér, nikoliv nevidomých (to vykonají právě některé z bariér). A co uděláme společně? No co asi? Vám nevyprahlo? Po celodenní námaze si večer zasloužíme skleničku, takže hurá do baru! Třeba tam založíme „Hnutí BBBB“, tak na vaše zdraví, bojovníci za bary bez bariér!

          V dnešním čtení od Miroslava Michálka jsme slyšeli o překážkách z perspektivy nevidomých. Kolik takových bariér, a nejen na cestě do baru, musí každý nevidomý překonat, takových překážek, o kterých vidoucí nemá ani potuchy, že jsou to vlastně překážky...
          Když se vás zeptám, třebaže nejste nevidomí, jestli jste se už v životě setkali s překážkami, pousmějete se, protože je jasné, že taková otázka je míněna buď jako rétorická, nebo jako žert. Protože kdo by mohl říct, že nikdy nepoznal žádnou překážku? Překážky jsou zcela nevyhnutelné, nikdo se jim vyhnout nemůže, a v žádném okamžiku našeho života si nemůžeme být jisti, že zrovna za chvíli se nějaká překážka nevynoří třeba zrovna tam, kde bychom ji nikdy nečekali.
          Zamysleme se nad svým životem. Kolik jsme měli krásných myšlenek, kolik jsme měli snů, kolik jsme uznávali ideálů? Co všechno jsme chtěli, po čem všem jsme toužili? Chtěli jsme dosáhnout určitého vzdělání, najít životního partnera, mít zdravou rodinu, chtěli jsme cestovat do dalekých zemí, chtěli jsme důvěru a lásku lidí kolem nás? Chtěli jsme získat životní moudrost, chtěli jsme dosáhnout duchovního poznání? Chtěli jsme nemít nemoc, zdravotní handicap? Kolik a co všechno jsme chtěli, po čem všem jsme toužili? Něčeho jsme jistě dosáhli, ale nebylo o hodně víc toho, co se nám nepodařilo? A proč se nám to nepodařilo? Protože jsme v cestě měli překážky. Překážky nejrůznějšího druhu – ale vždy měly společnou jednu věc: vstoupily nám do cesty a znemožnily nám získat to, po čem jsme toužili.
          Někdy to nebylo třeba důležité a my jsme se z našeho zklamání rychle zotavili a šli prostě jinou cestou. Ale jindy jsme narazili tak tvrdě na nastraženou překážku, že to námi docela otřáslo. Celý náš život se otřásl v základech a my se ptali, zda vůbec má smysl jít dál. Protože tak moc nám na té věci záleželo!
          Představme si náš svět, jaký by byl, kdyby se realizovaly ušlechtilé duchovní ideály. Kdyby lidé byli vzdělaní, moudří, ušlechtilí, milující, poctiví, soucítící, tvůrčí a pokorní – jak by se v takovém světě žilo? Chtěli byste v takovém světě žít? Jistěže, kdo by nechtěl. A co nám brání v tom, abychom svět tak uzpůsobili, lidi vzdělali v moudrosti a duchovní kráse? Překážky. A že jich je.
          Vzpomeňme na ideály hlásané duchovními mistry světa a lidské historie: Sokratem, Ježíšem, Lao Tsem, Buddhou, a mnoha dalšími. Co brání lidstvu, aby se konečně už jednou provždy z jejich ideálů poučilo, přestalo vést války, zabíjet se a žít v míru, pokoji, radosti a duchovní pravdě? Překážky. A že jich je.
          Překážky jsou nepříjemné, nešťastné, někdy i zoufalé a tragické. Z pohledu našich cílů, z pohledu našeho vlastního života jsou překážky skutečně nepříjemným zlem. Ale stačí se jen trochu povznést nad svou osobní perspektivu a uvidíme všechno docela jinak! Povím vám teď příběh, který poskytuje jiný pohled na otázku překážek, bariér a vůbec všeho, co nám brání v dosažení našich cílů.
          Jednoho rána si malý Martin si hrál za zahradě, když tu najednou objevil něco zvláštního. Byl to kokon, motýlí zámotek, to už si Martin pamatoval ze školy, jak takový kokon vypadá. Martin kokon pozoroval, byl narušený, jak se motýl snažil dostat ven. Kousek tělíčka a křídla už byl z kokonu vysunutý tenkou škvírou. Martin viděl, jak se čas od času v kokonu uvězněný motýl pohne, snaží se škvíru zvětšit, aby mohl vystoupit ven. Ale nedařilo se mu to. Odpoledne, když Martin znovu přišel zkontrolovat kokon, viděl, že situace je stále stejná, motýl neudělal skoro žádný pokrok na cestě ven. Martin si řekl, že mu pomůže. Vzal nožík a nařízl kokon, zvětšil škvíru a uvolnil tak motýlovi cestu ven.
          Motýl opravdu začal postupně vylézat, až po chvíli byl celý venku. Martin se těšil, že motýl roztáhne křídla v celé své kráse a vzlétne. Jenomže motýl se k tomu nějak neměl. Vypadal podivně. Povislá křídla, tělíčko jakoby nateklé, motýl se plazil po zemi mezi stébly trávy jako nemohoucí larva. Večer to nebylo jiné, druhý den ráno také ne. A dalšího večera už motýl byl mrtvý. Namísto létání, k němuž byl předurčen, strávil několik hodin svého života plazením. Svá křídla za sebou vláčel a nebyl je schopen roztáhnout, ukázat tak jejich skrytou krásu, nebyl schopen na nich vzlétnout.
          Martin svou pomoc myslel dobře, měl laskavé srdce a jeho motiv byl veskrze ušlechtilý. Ale Martin nevěděl jednu důležitou věc! Totiž že situace, ve které motýl byl, když byl jakoby uvězněný ve svém kokonu, byla velmi důležitou částí jeho vstupu do života. Jak se dobýval ven úzkou škvírou, tím vlastně tlačil tekutiny ze svého tělíčka do svých křídel, tím docházelo k růstu a posile křídel, a současně posílení tělíčka. Bez Martinovy pomoci by k tomu došlo, motýl by získal pevná křídla a štíhlé a silné tělíčko, kterým by protrhl zbytek kokonu. Ale Martin tento proces přerušil, a tím změnil motýlův osud. Udělal z něj motýlího mrzáka, odsouzeného k rychlému konci.

          Tento příběh nám nabízí jiný pohled na překážky v našem životě. Můžeme je brát jako stupínky vedoucí k našemu vývoji, protože nás skutečně k vývoji nutí. Někdy to může být velmi obtížné, někdy se nám to vůbec nepodaří. Podstatné ale je, abychom se o to aspoň snažili, abychom se pokoušeli vědomě a záměrně o takový postoj. Je to jako v tom přísloví, jestli je sklenice z poloviny plná, anebo z poloviny prázdná. Když se nám do cesty připlete překážka, máme buď možnost si nad ní zoufat, stěžovat si na nepřízeň osudu, anebo se k ní postavit čelem.
          Tohle je jedna cesta. A druhá je vidět sebe sama v kontextu svých problémů, potíží, trablí, překážek a bariér sub specie aeternitatis. Když holčička zlobí a chce si hrát ve stohu sena se sirkami, rodiče jí to zakazují a holčička to bere jako příkoří. Ale když si jednou v dospělosti vzpomene, řekne si, to bylo dobře, že mě rodiče potrestali a nedovolili mi hrát ve stohu se sirkami. Když člověk ztratí zrak, je z toho nešťastný a může to vnímat jako příkoří osudu. Ale když pak najde nové cesty, jak vnímat svět, když prohloubí své další smysly, je za to svým způsobem vděčný – poznal něco, co by jinak nikdy nepoznal.
          Thomas Alva Edison vyvinul žárovku po dvou tisících pokusech. Když se ho novinář ptal, jak snášel ty dva tisíce neúspěchů, řekl mu, že pro něj to vůbec nebyly neúspěchy; byly to pouze kroky na cestě. Byly to přirozené překážky, které se přirozeně učil překonat, byly to schůdky k úspěchu.
          Je to na nás: buď se můžeme na své překážky dívat jako dítě: fňukat a brečet nad rozlitým mlékem, naříkat, jak nás osud trápí a pánbůh nemá rád, anebo se můžeme k životu stavět čelem, brát své překážky, problémy a trable sportovně, jako výzvy a příležitost k růstu.
          Až budete někdy žehrat na nepřízeň osudu, až se vám bude zdát, že vás nikdo nemá rád, že život za nic nestojí, že překážek je prostě moc a jsou příliš těžké, vzpomeňte si na motýla a jeho kokon. To vy jste v té chvíli v jeho roli. Je to vaše překážka, a se správným přístupem bude vaše námaha odměněna: z temnoty zámotku vystoupíte na slunce, vy roztáhnete krásná křídla a poletíte, svobodni jako ten nádherný barevný motýl.