Pražská obec unitářů

english version

domů | nedělní shromáždění | naše společenství | služba duchovních | pro dospělé | pro děti | pro veřejnost

HODINA PRAVDY
Rev. Dr. Petr Samojský
11. 4. 2010
 

Čtení k promluvě

Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.
– Jan Hus

Na světě existují věci, které jsou tak odporné, že je nutno je skrývat a zamlčovat, nejen z důvodů estetických, nýbrž z důvodů čistě humánních. Pravda například.
– Friedrich Nietzsche

Nedávno jsem byl s přáteli na na čaji v čajovně. Hovor plynul příjemně, nálada byla výtečná. Pak si někdo všiml obrazu, který visel na protější stěně. Byl to portrét jakéhosi indického duchovního mistra. Jedna z přítomných, říkejme jí Markéta, se na obraz zadívala a řekla, že je opravdu pěkný. Zrovna z něj dýchá duchovní atmosféra a síla osobnosti.
          Druhý z naší společnosti, říkejme mu Karel, se na Markétu překvapeně podíval a řekl, že jemu se ten mistr na obrazu vůbec nelíbí. Je z něj cítit pýcha a samolibost, přímo nafoukanost. Karel s Markétou se pak chvíli přeli o to, jestli duchovní mistr je skutečně duchovní nebo ne, a já jsem ten rozhovor poslouchal s velkým zájmem. Jak je možné, že na jeden obraz mohou být dva tak odlišné názory? Cožpak je možné, aby duchovní mistr, který na něm byl vymalovaný, mohl působit tak rozporuplně, že pro jednoho by to byl hluboce duchovní člověk, a pro druhého pravý opak?
          Ten duchovní mistr bezpochyby strávil léta svého života duchovním cvičením, meditací, učením svých žáků. To samo o sobě ale pochopitelně není zárukou ničeho. Třeba sešel na scestí a propadl hříchu, a třeba to byl i člověk veskrze zkažený. Ale přece nemůže být obojí současně? Zvláštní věc, jak se jeden obraz může dvěma lidem rozdílně jevit, jak jeden člověk může být rozdílně vnímán.
          Můžeme samozřejmě říct, že mýlit se mohla Markéta nebo Karel. Prostě ten duchovní mistr byl duchovním člověkem, a Karel to nedokázal vnímat. Anebo se zmýlila Markéta, podlehla iluzi o mistru, který ve skutečnosti žádným mistrem nebyl. A jak poznám pravdu já? Jak jsem se tak na obraz díval, po chvíli jsem měl pocit, že se ve svých pocitech už ani nevyznám. A hlavně mě ta polemika přestala bavit.
          Jenomže, pak jsem si říkal, co když půjde o důležitější věc, než jen obraz kdesi v čajovně? A vzpomněl jsem si hned na situaci podobnou, ve které ale šlo o věc skutečně důležitou, totiž o mně. Byl jsem totiž kritizován, obviněn a rovnou i odsouzen. Dopustil jsem se, podle mého známého, říkejme mu Jarda, neupřímnosti, podvedl jsem ho, oklamal a obelstil, lhal jsem mu a zradil ho. A tak naše přátelství je u konce, řekl mi Jarda.
          Pro mě to byl šok. Neměl jsem totiž vůbec potuchy, že jsem byl neupřímný, že jsem podváděl a lhal. Nebyl jsem si vědom, že bych se tak zachoval, a nebyl jsem si ani vědom toho, že bych se tak mohl Jardovi jevit. Když jsem to Jardovi řekl, ten mi na to odpověděl, že buď opět lžu, anebo že lžu sám sobě. Byla to těžká chvíle! Kde je pravda?
          A ještě jednu takovou zkušenost mám. Jednou mě oslovil jeden pán a chtěl mě, jak se říká lidově, sbalit. Já byl v té době ještě svobodný a nezadaný, ale s žádným pánem jsem neměl ani úmysl ani chuť chodit. Řekl jsem mu to, že moje orientace je jiná, a on mi nevěřil. Řekl mi, že mě pozoruje už několik týdnů a že je zcela jasné z mého jazyka těla, že jsem gay. A uvedl mi jasnou evidenci, konkrétní příklady mého chování, které podle něj dokazovaly mou skutečnou přirozenost. I to byla překvapivá situace. Kde je pravda, ptal jsem se. A zkoumal jsem pak sám sebe několik dalších měsíců. Co když, říkal jsem si, jsem skutečně izolovaný od své pravé podstaty? Během let svého života podléhám iluzi a skutečnost o mé přirozenosti, o mé orientaci je jiná, než jsem si dosud myslel? Zmýlil jsem se, mýlím se, anebo se mýlí ten pán? Kde je pravda?

          Je velmi cenné naslouchat druhým, když se nám snaží říct, jak nás vnímají. Protože v našem životě máme tendenci brát věci jako samozřejmost, to, co cítíme, co říkáme a jak jednáme bereme jako normu, žijeme ve stereotypech. Je užitečné dostat čas od času zpětnou vazbu a slyšet nezávislý názor. Je zkrátka dobré otevřít své srdce hodině pravdy, když ta k nám najde cestu.
          Přiznat si pravdu, to není snadné. Je snazší lhát, než přiznat pravdu. Je snazší předstírat, než být upřímný. Otevřít se pravdě, přiznat si pravdu, přijmout pravdu a změnit se, to bolí a je to velmi obtížné. A to obzvlášť proto, že na té cestě k pravdě může být velmi těžké rozlišit pravdu, protože právě v duchu našich úvodních myšlenek – jak si mohu být jist, že pravdu má ten, kdo mi ji sděluje? Co když názor druhých je mylný?
          Hodina pravdy, to není čas, kdy mám pasivně přijmout pravdu někoho druhého. Hodina pravdy je chvíle, kdy jsme ochotni nastavit zrcadlo před svou tvář a pohlédnout sami sobě do očí. Hodina pravdy znamená, že si sedneme ke stolu a na něj položíme ty názory druhých, svoje pocity a city, ozvěny svého vnitřního života. A pak zvažujeme a zvažujeme. Kdo jsem, jak žiju, co si opravdu myslím, čemu opravdu věřím, jaké jsou mé hodnoty. Kdo jsem já jako člověk – jako přítel, kamarád, manžel, syn, otec, ve všech rolích, které mi životem byly dány. Dívám se tak sám na sebe, na svůj život, na to dostupné, co mi druzí dali pocítit, řekli nebo ukázali, a na to, jak sám sebe vnímám. To je hodina pravdy.
          K hodině pravdy nás ale může osud dovést i jinými cestami. Když se nám takříkajíc zatřese půda pod nohama, když se nám rozsype to, s čím jsme pevně počítali – naše vztahy, naše jistoty, naše zabezpečení. Když nás někdo podrazí nebo zradí. Ale mohou to být i naopak pozitivní věci! Když nám někdo zachrání život doslova nebo obrazně, když pro nás něco výjimečného udělá. Když se nám do cesty dostane nečekaná nabídka, když pochopíme souvislosti nebo prohlédneme nějaké úžasné tajemství. Může to být zkrátka cokoliv, co na ten pomyslný stůl před nás vyloží malé a velké pravdy o nás a našem životě, co nás konfrontuje s realitou.
          Je v zájmu každého člověka, aby se čas od času vystavil hodině pravdy. Protože to je cesta, jak růst! A bez cesty růstu hrozí stagnace a zahnívání... Hodina pravdy však přináší užitek nejen člověku, ale i jakékoliv lidské organizaci. Ať je to světové společenství lidského druhu, ať je to evropské společenství, český národ, naše město anebo sousedství v naší ulici nebo našem domě. Tam všude platí podobný princip jako u jedince. I tam se ustalují zvyky a návyky, stereotypní chování, a i tam je zdrávo čas od času se vystavit zpětné vazbě v hodině pravdy.
          Jaká je vlastně naše česká společnost, ve které žijeme? Podle skutků poznáte je, říká Ježíš, a je na tom hodně pravdy. To, jak se staráme o staré a nemocné lidi, jak převychováváme provinilé a odsouzené, jak učíme děti, jaké politiky volíme na jejich místa, jaké časopisy čteme, na jaké reklamy jsme ochotni se dívat, nebo nakládáme s lidmi, kteří jsou v naší společnosti utiskováni (ať už se jedná o domácí násilí, oběti zločinu, děti v dětských domovech) atd., je opravdové zrcadlo toho, kdo jako společnost jsme. Když si tyto informace vyložíme před sebe na stůl, máme před sebou nástin toho, kdo jako česká společnost jsme.
          Stejně tak zdravá a potřebná je hodina pravdy i pro toto naše společenství. Když si na pomyslný stůl před sebe vyložím dojmy a názory na nás od různých lidí, které jsem v posledních dvou týdnech slyšel, je to skutečně pestrá mozaika. Od velmi negativně kritických až po velmi pozitivně pochvalných. Každý z vás jistě máte svůj osobní názor na toto naše společenství. A je dobré se s ním neskrývat, nenechávat si jej jenom pro sebe. Váš názor by měl vycházet z toho, co od našeho společenství očekáváte a potřebujete, a naopak jak a čím mu můžete a chcete přispět. Je to platný a potřebný argument, je to žádaná zpětná vazba – bez ní by nebyla hodina pravdy možná. Na druhé straně od svého názoru nemůžete očekávat, že by byl přijat jako pravda jediná a objektivní. Váš názor je jednou z mnoha osobních pravd vyložených na pomyslném stole.
          Nebojme se nových zjištění, která k nám přicházejí v hodině pravdy. Otevřme se jim, vítejme jakýkoliv kritický názor, náhled, stanovisko, byť by vůči nám byly sebekritičtější a sebenegativnější. Připusťme je k sobě, do našeho srdce. A zvažme je bedlivě. A pokud poznáme, že nejsou pro nás aktuální, zase je s klidem vypusťme – a tím jejich poslání je naplněno.
          Nezapomínejme na to, že každá hodina pravdy, které se otevíráme, nás přibližuje Věčnému. V našem rozjímání naslouchejme hlasu Věčnosti, hlasu božímu. A ten nám zpětně pomůže uchopit sebe sama, své JÁ, a nalézt své místo vprostřed síťoví života.