|
ZAHOĎ SVŮJ
KŘÍŽ A NENÁSLEDUJ MNE!
Rev. Dr. Petr Samojský
4. 4. 2010
Čtení k
promluvě
Kdo trpí sám, ten trpí mnohem tíž, že vidí štěstí druhých přes svůj kříž.
– William Shakespeare
Prosím o to, Matko milá, bys mi rány v srdce vryla, dej, by můj byl Kristův
Kříž. Každá rána, jež mu dána, muka Pána, požehnána se mnou, Matko, rozděliž!
Dej mi s tebou slzy líti, se Synem dej soustrast míti, dokud budu žíti jen. Dej
mi místo vedle Kříže společenství tvojí tíže, dej, ať sdílím bol a sten. Panno
panen v celém žití nemáš mi již trpkou býti. Se mnou, Matko, sdílej pláč.
Dej, bych snesl, Pán že klesl, k účastenství muk se vznesl, sčítat rány dáti rač.
Bych byl ranou Syna zraněn, Křížem opojen a chráněn, krví Syna očištěn.
– Jacopone da Todi, Stabat Mater
Jedna moje známá, říkejme jí Vilma, se se mnou podělila o svůj příběh. Nějak se
jí nedařilo žít spokojeně, bylo jí, jako by nesla těžké břímě. Nedařilo se jí
žít radostně a svobodně, pořád jako by ji něco trápilo, aniž věděla co. Trvalo
jí to dlouho, než na to přišla, než si uvědomila, že kořeny jejího problému
sahají daleko do minulosti, do jejího dětství.
Když byla Vilma malá,
její maminka se otrávila. Nemohla unést svůj život, a proto jej dobrovolně
ukončila. Vilmě bylo v té době šest let, a tak si svou maminku v dospělosti ani
nepamatovala, a ani na ni vlastně nevzpomínala. A až po dlouhé době si uvědomila,
že vlastně kdesi v hlubinách své duše nosí zlobu a hněv vůči své matce. Ten hněv
a zloba ji tížily aniž si uvědomovala, že je v sobě nosí. Bránily jí v tom, aby
žila svůj život radostně a svobodně, ano, ten hněv a zloba ji svazovaly, aniž si
to uvědomovala. Trvalo jí to dlouho, než se s tím vypořádala, trvalo jí to mnoho
let než našla cestu, jak své mamince odpustit, že ji kdysi opustila...
Během té doby ji oslovilo
několik křesťanských přátel. Snažili se jí pomoci. „Máš vážné problémy,“ řekli
jí, „ale inspiraci můžeš najít v příběhu Ježíše. Jaké ten měl trápení, za celý
svět trpěl, a nesl kříž za každého z nás.“ A citovali jí z bible: „Ježíš řekl
svým učedníkům: ,Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a
následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj
život pro mne ztratí, nalezne ho.‘“ (Mt 16:24-27)
Vilma to nějaký čas skutečně zkoušela. Snažila se nést svůj kříž a následovala
Krista. Chodila na bohoslužby, modlila se, studovala bibli, chodila ke zpovědi,
dělala to, o čem jí její přátelé rekli, že je následování Krista. Následovala
Krista a nesla svůj kříž. Ale nějak to nešlo. Ježíšova cesta ji nenaplňovala,
spíš ji deptala a uváděla do depresivních stavů.
Našla si nakonec jinou
cestu. Dokázala se s minulostí poprat, konfrontovat ji, uzavřít a smířit se s ní.
Když to nakonec dokázala, cítila, že se zbavila těžkého břímě, které do té doby
nosila na svých zádech jako závaží, jako svůj kříž. Když se toho břímě zbavila,
když ten kříž mohla konečně odhodit, bylo to, jako by se temná noc rozjasnila
svítáním, jakoby opustila temnotu lesa, kterým do té doby bloudila a najednou
došla na palouk ozářený sluncem.
Minulý týden jsem byl na
koncertu Stabat Mater, kterou napsal Jacopone da Todi ve 13. století. Tato
skladba je často považována za jeden z nejdůležitějších největších latinských
hymnů vůbec. Když jsem ji poslouchal, přemýšlel jsem o jejím poselství: „Prosím
o to, Matko milá, bys mi rány v srdce vryla, dej, by můj byl Kristův Kříž. Každá
rána, jež mu dána, muka Pána, požehnána se mnou, Matko, rozděliž! Dej mi s tebou
slzy líti, se Synem dej soustrast míti, dokud budu žíti jen. Dej mi místo vedle
Kříže společenství tvojí tíže, dej, ať sdílím bol a sten. Panno panen v celém
žití nemáš mi již trpkou býti. Se mnou, Matko, sdílej pláč. Dej, bych snesl, Pán
že klesl, k účastenství muk se vznesl, sčítat rány dáti rač. Bych byl ranou Syna
zraněn, Křížem opojen a chráněn, krví Syna očištěn.“
Z těch slov na mě dýchla
mystika Kristovy smrti, vnímal jsem rozměr duchovní cesty, kdy člověk na sebe
bere Kristův kříž, respektive kříž svého života a následuje Krista po jeho
mučednické cestě navzdory pohrdání, výsměchu, odmítnutí, mučení a nakonec smrti.
Ale dýchla na mě současně temná morbidita té cesty, její masochistické opojení
mučednickou smrtí.
Tím jsem si připomněl, že
tato cesta může být přístupná pouze někomu. Jak není a nemůže být cestou
univerzální. Pro někoho může být cestou naplnění, která dá potřebný rozměr jeho
životu, pro někoho druhého může být zavádějící – jako pro mou známou Vilmu.
Křesťanství považuje svou cestu za jedinou správnou. „Já jsem ta cesta, pravda a
život,“ říká Ježíš, a křesťanství tento výrok chápe jako kdyby Ježíš říkal: „Já
jsem ta JEDINÁ SPRÁVNÁ cesta, pravda a život.“ Je to pro nás zavazující? Měla by
to být i pro nás, tak jako pro Vilmu, a tak jako pro každého jiného člověka na
zemi skutečně ta jediná možná správná cesta?
Kdybychom vzali inspiraci
ze staroindické knihy Bhagavadgíta, našli bychom v ní zajímavou typologii
duchovních cest. Bhagavadgíta dělí duchovní cesty, ze kterých má člověk na výběr,
na čtyři hlavní směry: bhakti, karma, rádža a džnána. Každý z těchto typů jógy,
tedy duchovní cesty, se vyznačuje zvláštní charakteristikou. Bhakti jóga je
zaměřena na niternou oddanost bohu, citově rozvíjí vnitřní vztah lásky, skrze
kterou se odevzdávám Bohu. Karma jóga se soustřeďuje na skutky, na činnost co
nejvíce morálně ušlechtilou. Rádža jóga je cestou meditace, kdy pomocí
rozjímavého soustředění mám pronikat do svého nitra, kde se mohu s Bohem setkat.
Džnána jóga je cesta poznávání, studia, skrze které se mám intelektuálně vnořit
do boží přítomnosti.
Křesťanství je podle této
typologie vlastně formou bhakti jógy. Je to cesta velmi bohatá a bezpochyby ty,
kdo po ní jdou k Bohu, vede pevnou rukou po bezpečné půdě. Jediné, co se
křesťanství v tomto směru dá vytknout, že není dostatečně objektivní a neuznává
skutečnost, že jako lidé jsme různí a pro někoho cesta kříže zkrátka není to
pravé. Naopak že může být nezdravá a nebezpečná.
Ano, vezmi na sebe svůj
kříž a následuj Krista, pokud to je tvoje cesta. Ale třeba není? Třeba právě to,
co cítíš, že musíš udělat, je pravý opak, tak jako to udělala Vilma. „Zahoď svůj
kříž a nenásleduj mne“, to může být zrovna to aktuální heslo.
Co to heslo obnáší?
Samozřejmě nikoliv to, že by se člověk měl stát lhostejným a bezohledným
egocentrikem. Ale aby začal vnímat sama sebe sub specie aeternitatis, a z toho
pohledu také vnímal sebe sama i své problémy. Aby nedával svému kříži větší
význam, než který má z té perspektivy sub specie aeternitatis, a aby ten kříž
dokázal odhodit, zbavit se ho, nechat ho být, neulpívat na něm. Aby byl schopen
nehýčkat si své problémy, své bolesti a svá zranění, ale raději vykročit novým
směrem, nenechat se táhnout ke dnu svých starostí. „Zahoď svůj kříž“, to heslo
nás vyzývá udělat tlustou čáru za minulostí, nezabývat se tím, co změnit nemohu,
a vyjít na palouk ozářený sluncem.
A proč „nenásleduj mne“?
Cožpak není dobré následovat Ježíše, nebo i další duchovní mistry? Pro mnoho
lidí to jistě dobré může být – když nedokáží jít svou vlastní cestou. Je to už
taková přirozenost člověka, že hledá své vzory, modely chování, a proto i v
duchovní oblasti hledá své vzory. Když se jich nasytí, tak je odvrhne, upálí
nebo ukřižuje, aspoň ve své mysli, a najde si jiné.
Proto si myslím, že
poukaz na nenásledování je velmi příhodný pro ty, kdo chtějí jít tvůrčí a
svobodnou duchovní cestou. Řekl to výstižně francouzský spisovatel Albert Camus:
“Nekráčej přede mnou, protože já tě nebudu následovat. Nekráčej za mnou, já tě
nepovedu. Jdi vedle mne a buď mi přítelem.”
Zeptejme se sebe sama.
Jaký duchovní vzor potřebujeme, jakého mistra? Abychom se mu klaněli, poklekali
před ním a dělali mu úsluhy, pálili mu kadidlo a vonné tyčinky, abychom slzeli
před jeho obrazem? Potřebujeme takového mistra, který nám určí roli následovníků,
kteří se stylizují do jeho životní role? Nebo potřebujeme spíš někoho, který
bude spíš naším přítelem, kolegou?
Někdo potřebuje to, jiný
to druhé. Na každý pád je nevyhnutelnou pravdou to, že život je někdy těžký a my
jen těžko hledáme řešení našich problémů. Hledejme tedy takovou cestu, která je
pro nás nejschůdnější, která vede k cíli, který tušíme ve svém srdci.
|
