|
JÁ jsem
člověk, kdo je víc?
Rev. Dr. Petr Samojský
28. 3. 2010
Čtení k
promluvě
Já je vrcholem kužele, jehož základnou je vesmír.
— Christian Morgenstern
Žádnému občanu naší země, který jen trochu má oči otevřené, nemůže uniknout
politické zmítání poslední doby. Politické strany soupeří o každý hlas,
vychvalují sebe sama a ukazují na chyby svých konkurentů. Když se pohroužím do
řádků denního tisku, připadám si, jako bych plaval špinavým kanálem. Raději se
po chvíli vynořím a potřebuji se důkladně očistit.
Ale není to jen politika, která mě popouzí a obrazně řečeno znečišťuje. Jsou to
nejrůznější události, o kterých slyším nebo kterých jsem svědkem. Tradédie,
neštěstí, krutosti a násilnosti, válečné horlení, všechno to, co působí člověk
člověku. Člověk člověku. Vzpomínám na starou pohádku „Jak se ševcem šili čerti“,
kde chuďas Karafiátek si posteskne svému vykutálenému sousedovi ševci Číčovi:
„To je bída, to je bída, ševče. Jak může člověk zradit člověka? Pro pár
mizernejch zlaťáků, pro falešnou slávu.“ Nerad se dopouštím zjednodušování, ale
myslím si, že většina bolesti, kterou působí člověk člověku, je v hlubší
perspektivě konána skutečně jen pro pár mizernejch zlaťáků a pro falešnou slávu.
Navzdory všem malostem a
ubohostem, kterých se dopouští, si člověk o sobě myslí, že je pánem tvorstva.
Dominuje vší přírodě a vládne světu jakoby byl někým jmenován do funkce ředitele
zeměkoule. Já jsem člověk, kdo je víc? To je jen rétorická otázka, protože o
tom, že je na vrcholu pyramidy, člověk nepochybuje...
V archivu NSČU jsem našel
fotografii z roku 1947, kde je záznam ze vzpomínkového večera k 5. výročí úmrtí
N. F. Čapka. V pozadí je nápis „Jsem člověk, kdo je víc“. Ta fotografie mě
zaujala a vedla mě právě k zamyšlení nad touto otázkou, jak člověk sám sebe
posuzuje, jak pyšně a sebestředně sám sebe vnímá. Bohužel se mi nepodařilo
zjistit nic podrobnějšího o té fotografii ani o té události pietního shromáždění.
Takže nevím nic o tom, proč zrovna takto formulované téma „Jsem člověk, kdo je
víc“ bylo zvoleno a jak bylo míněno. Nicméně předpokládám, jak znám historický
vývoj našeho unitářského společenství, že jistě nebylo míněno jako podpora
egocentrického vyvyšování člověka nad vším jiným tvorstvem.
Odhaduji, že to téma bylo
použito jako reakce na užívání různých titulů, oslovení, funkcí a rolí, které
člověk na sebe bere, názvů a označení, které člověk přijímá a užívá jako něco,
co ho charakterizuje. Např. že někdo je pan doktor, paní docentka, pan ředitel,
paní vedoucí, ten je zachránce, zakladatel, vojevůdce, ten je zase zločinec,
podrazák a křivák, atd. Běžně označujeme druhé takovými názvy a tituly. A dbáme
na to, aby i nás nazývali a označovali druzí tak, aby nám to nevadilo a aby nás
to stavělo pokud možno do světla, které nám vyhovuje.
A právě to heslo, „Jsem
člověk, kdo je víc“ připomíná, že každý je v první řadě člověk. I tak důležitý a
ctěný člověk, jako byl N. F. Čapek, byl v první řadě a především člověk. Každý z
nás, každý z lidí je v první řadě člověk. I ten nejdůležitější a nejdokonalejší,
i ten nejbezvýznamnější a nejhorší, i já i ty, jsme v první řadě jen člověk. A
kdo je víc, když všichni jsme lidé...? Člověčenství je charakteristika
důležitější než všechny tituly, oslovení, funce a zásluhy.
To heslo je tedy heslem
pokory a skromnosti. Je to připomínka toho, že člověk je tvor ve vývoji, tvor s
mnoha nedostatky a nedokonalostmi. Samozřejmě na druhé straně je člověk tvor s
mnoha jedinečnými schopnostmi, o tom není pochyb! Je tvorem originálním, který v
porovnání s ostatními tvory na Zemi dosáhl mnoha výjimečných věcí. Rozvinutá
civilizace, pochopení nejrůznějších tajemství života, v přeneseném smyslu
zmapování mikro i makrokosmu. Leč ta nejcennější vlastnost, kterou by člověk měl
rozvíjet navenek i sám v sobě jako jednotlivec, je pokora. Takže jeho heslo by
také mohlo znít: „Já jsem člověk, kdo je míň?“
Bylo by to oprávněné heslo. Protože kdo je to vlastně člověk z perspektivy
historie tohoto světa? Ukážu vám to názorně na gestu rozpažených rukou. Historie
světa začíná na konečcích levých prstů. Život ve formě bakterií se rozvíjí přes
dlaň a paži a celý trup a dál, až k lokti pravé ruky. Tam vznikají jednoduché
organismy. Na dlani pravé ruky se objevují dinosauři. A kde se objevuje tvor
zvaný Australopithecus, Homo habilis a Homo erectus, naši první příbuzní? Ani ne
milimetr od špiček prstů pravé ruky. Celá lidská historie se odehrává v tom
fragmentu času na samotné špičce pravé ruky. Všechno, co chápeme v naší kultuře
a v naší době jako zásadní, revoluční, přelomové, je pouhým vanutím vánku času.
Já jsem člověk, kdo je víc? Jak legračně ta otázka zní z hlediska sub specie
aeternitatis!
Každý z nás máme své
starosti, problémy, úzkosti, strachy a obavy. Jsou pro nás velmi důležité,
protože jsou naše. Vešly do našeho života a mají tam své místo. A proto jim
musíme věnovat svou pozornost a péči. A proto jim musíme také přisoudit i místo,
které mají zaujímat v perspektivě našeho lidského života, v perspektivě našeho
bytí a v perspektivě naší lidskosti. Jsou důležité, ale my je můžeme a chceme
zvládnout, a pak propustit, nechat je jít, protože de facto jsou jen pouhým
vanutím vánku času. Co jsou moje starosti, problémy, úzkosti, strachy a obavy z
pohledu sub specie aeternitatis? Nebo aspoň z pohledu historie tohoto světa?
Stačí jen rozpažit ruce – a jak velké a významné jsou moje starosti, problémy,
úzkosti, strachy a obavy?
Člověk není ředitelem
zeměkoule, třebaže se tak cítí a chová. Protože člověk není pánem ani sebe sama!
Až příliš často je člověk nikoliv pánem, nýbrž otrokem. Otrokem svých pocitů,
citů, pudů a vášní, svých sklonů a závislostí. Ach, ten samozvaný ředitel
zeměkoule... Jak křehkým je věchýtkem, zmítaným a otřásaným poryvy větru!
Podívejme se kolem sebe, třeba na již zmíněnou politickou a společenskou scénu
naší země. Ti, kdo vedou náš stát, působí na vás jako osoby, které jsou
nejvyspělejšími občany, anebo jako otroci svého toužení po slávě a moci? Ženou
se za svými cíly pro pár mizernejch zlaťáků, pro falešnou slávu.
Jak dokáže člověk
porozumět druhým tvorům, jak dokáže porozumět druhým lidem, a jak dokáže
porozumět sám sobě? Kdokoliv i jen trochu vyzkoušel umění indické atmavičáry,
hledání svého JÁ, ten ví, jak vzdálená je pravda o sobě samém. A jak silnému
vlivu Máji, iluze, člověk podléhá...
Při vědomí toho, jak
člověk nepatrně užívá svých darů, uvědomme si jen jak malou kapacitu svého mozku
dokážeme aktivovat, snad lze říct, že člověk má dlouhou cestu svého vývoje ještě
před sebou. I z té perspektivy vývoje, který nás jako lidstvo ještě čeká, můžeme
říct: Já jsem člověk, kdo je míň.
Celé lidstvo kráčí tou
cestou vývoje, vyvíjíme se každý z nás, já i ty. Jak to říká Richard Bach: „Tady
je test, který ti pomůže zjistit, zda tvá mise na zemi je u konce: pokud jsi
naživu, u konce není.“ Na té naší společné cestě vývoje mějme na paměti to, že
být člověkem zavazuje. A připomínejme si i to, že člověčenství je mnohem
důležitější hodnotou, než všechny tituly, role a zásluhy. Člověčenství nás
spojuje, člověčenství nás zavazuje, v člověčenství jsme si všichni rovni. Tady
platí to heslo: „Jsi člověk, nikdo není víc.“
|
