|
BIBLICKÉ
MYSTIFIKACE: DILEMA OTČÍMA JOSEFA
Rev. Dr. Petr Samojský
21. 3. 2010
Čtení k
promluvě
To je moudrý otec, kdo zná
své vlastní dítě.
– William Shakespeare
Infanticida [zabíjení dětí z obavy, že je nebude možné uživit] je jev
relativně řídký. Ovšem pokud již nastane, mají děti adoptivních rodičů 100x
větší šanci, že budou zabity, než děti biologických rodičů. Rovněž slovní
konflikty jsou častější mezi otčímem a adoptivními dětmi než mezi stejným mužem
a jeho biologickými dětmi. Dokonce i financování vysokoškolských studií je
častější a vydatnější, pokud je sociální otec zároveň otcem biologickým. Pokud
se u harémových goril zmocní vlády nový samec a starý je zahnán, nový samec
zpravidla zabije všechna malá mláďata. Samice se pak dříve dostanou do estru a
budou dříve schopny s novým samcem zabřeznout. Negativní vztah k nevlastním
dětem je tedy vysvětlitelný či omluvitelný poukazem na geny.
– Marek Vácha
Kolik slov už bylo užito k tématu života Ježíše z Nazaretu? Kolik kázání bylo
proneseno, kolik knih napsáno, kolik sporů vedeno, kolik hodin věnováno diskusi
o něm? Kolik lidských životů bylo změněno ve světle Ježíšova života, učení a
myšlenek? Ježíš pohnul kolem dějin, říká se. Ale při tom osobou, která vlastně
tím kolem dějin vůbec začala hýbat, byl Josef, Ježíšův otčím. Josef prožil nejen
to, co prožívají všichni nevlastní otcové, ale výjimečností situace i mnohem víc.
To je Josefův příběh, o kterém se ale moc neví a o kterém se ani moc nepíše a
nemluví.
Z bible se o Josefovi
dozvídáme jen pár základních informací. Některé z přímých biblických informací
jsou ovšem i v rozporu. Např. podle Matouše Josefův otec se jmenoval Jákob (Mt.
1:16), podle Lukáše Heli (Lk 3:23). Zatímco Matouš označuje Josefa za tesaře (Mt
13:55), původní řecké slovo označuje řemeslo, které pracuje se dřevem, kamenem a
železem.
Kromě Ježíše měl Josef více dětí, čtyři syny a nejméně dvě dcery. Není ovšem
jisté, že tyto děti měl s Marií! Například apokryfní text Historie Josefa tesaře
z 5. století tvrdí, že Josefovi bylo 90 let, kdy mu zemřela manželka, a on se
zavázal starat se o dvanáctiletou Marii. Ta pak s jeho ostatními dětmi žila
vlastně jako jedno z nich v jeho rodině, až pak si ji o dva roky později vzal za
manželku. Tato verze je však z biblického kontextu nepravděpodobná, a Josef měl
své pokrevní děti s Marií až po narození Ježíše.
Bible nikde nedává
Josefovi slovo, necituje ho. Josefovi je dána malá, ale svým způsobem zcela
klíčová role. Kdyby se totiž Josef zachoval jinak, než jak bible popisuje,
historie by šla naprosto odlišným směrem! Josef se ocitl ve velmi zapeklité
situaci, kdy na jeho bedrech spočívala tíha odpovědnosti za osud jeho, Marie a
budoucího dítěte.
Zkusme se vžít do situace,
ve které Josef byl. Matouš a Lukáš nám říkají, že Josef byl s Marií zasnouben.
Jenomže tady nás biblické texty trochu matou. Zasnoubením dnes rozumíme více
méně symbolické přislíbení budoucího sňatku, a když někdo si před svatbou věc
rozmyslí, nic se neděje. Podle tehdejšího židovského zákona se ovšem do
manželství vstupovalo dvěma kroky. Zásnuby, tzv. kiddushin, je prvním krokem.
Jakmile snoubenci podstoupili ceremoniál, byli vlastně legálně svoji. Druhý krok
k manželství byl tzv. nissuin, a ten se mohl konat později, až muž připraví svůj
dům a další náležitosti, to byl často rok, někdy i dva. To, co bible označuje
jako zasnoubení, už tedy vlastně bylo legální manželství, třebaže omezené. Během
údobí kiddushinu totiž spolu snoubenci nemohli sdílet obydlí ani lože, byl to
jakýsi polovičatý stav nekompletního manželství, který s sebou nesl určitá
rizika a zároveň už z něho nebylo možno vystoupit jinak než smrtí nebo rozvodem.
A v této životní fázi se
Josef od Marie dozvěděl, že je těhotná! To znamenalo hřích cizoložství, protože
spolu byli de facto už manželé, třebaže spolu nesměli intimně žít. Před Josefem
tedy stálo obrovské dilema: Buď uzná, že to dítě je jeho, pak to znamená, že se
s Marií provinili před zákonem. Nebo otcovství neuzná, a pak to znamená, že
Marii čeká trest ukamenováním za cizoložství. Nebo se s ní potají rozvede, a oba
dva i dítě budou zostuzeni. Uvědomme si tu obrovskou tíhu odpovědnosti, kterou
měl Josef na bedrech. Osud jeho i jeho ženy byl pouze v jeho rukách! Žena měla
práva pramalá; Josefovi stačilo jen ukázat na ni a dav by radostně přispěchal
ztrestat hříšnici ukamenováním. Nebo mohl volit rozvod: napsat rozlukový list,
vložit ho Marii do ruky a vyhnat ji z domu. Pokud by neudělal to či ono, sám by
mohl být potrestán. Jak měl Josef tuto situaci řešit?
Biblickou verzi známe.
Proslavila příběh Josefa a Marii na dlouhá tisíciletí, a přeměnila vcelku
obyčejný příběh na grandiózní mystérium. Z všední nevěry anebo překročení zákazu
předmanželského sexu se stal podklad pro vytvoření jednoho z nejmocnějších
světových náboženství. Všechny nitky křesťanské doktríny vedou k Josefovi. Kdyby
Marii vyhnal, nebo kdyby ji nechal ukamenovat, nebo kdyby přiznal svůj
mravnostní delikt, historie části světa by byla jiná. To si ale Josef samozřejmě
nemohl uvědomit ve chvíli, kdy zvažoval své dilema...
Chceme však být
objektivní a uznat jako možnost skutečně i to, že se udál paranormální jev a
Marie otěhotněla z Ducha svatého. To nám nabízí zajímavé otázky! Jakým způsobem
došlo k početí a těhotenství? Obcoval s Marií anděl Gabriel, kterého za ní Bůh
poslal? Bůh by musel prostřednictvím posla dodat svou spermii. Nebo nějakým
způsobem zařídit spojení svého genetického kódu s genetickým kódem Marie. To je
obtížné vůbec si představit.
Mnohem přijatelnější je
připustit, že realita pozadí příběhu byla prozaičtější. Metafyzické oplodnění
panny božím poslem byl prostě způsob, jak se prostí lidé, Josef a Marie, snažili
vyrovnat se svým problémem, nemanželským dítětem. A příběh byl řádně opepřen
ústní tradicí, která z něho vytvořila fantastickou legendu, až nakonec pisatelé
evangelií celý příběh zcelili do krásného mýtu neposkvrněného početí.
Z původní skutečnosti
však přece jen mýtem probleskují náznaky reality. Například když Marie s Josefem
přivedli Ježíše do chrámu, kde se jej ujal Simeon a chválil jej jako „světlo,
jež bude zjevením pohanům“, byli „plni údivu“ (Lk 2:28-33). Když Ježíš ve
dvanácti letech rozmlouvá s učiteli v chrámu, byli tím rovněž překvapeni a
nemohli porozumět tomu, kde se v něm bere jeho moudrost (Lk 2:41-50). Proč by
měli být překvapeni, když věřili, že Ježíš je zplozen Bohem? Naopak, pokud by
skutečně věřili, že jejich potomek byl počat zázrakem a byl to syn boží, pak by
nemohli být překvapeni jeho vyjímečnými vlastnostmi a projevy?
Ať už ale Josef věřil, že
Ježíš je synem jiného muže nebo synem anděla, anebo zprostředkovaně synem Boha,
a ať byl mladíkem, zralým mužem nebo starcem, na jeho roli nevlastního otce to
nic nemění. Zkrátka Ježíš nebyl jeho pokrevním synem, a toho si Josef byl vědom,
třebaže navenek přijal roli jeho otce před společností i před zákonem.
Nevlastní otcové nemají
úděl snadný. A úděl nemají snadný ani jejich nevlastní děti. Jak zmatený asi
musel být Ježíš, když o něm kolovaly pomluvy a posměšky, že je synem anděla?
Jaký vztah k sobě s Josefem asi mohli mít? A s jakými pocity se asi musel
vyrovnávat Josef, když ve své řemeslnické dílně učil řemeslu svého nevlastního
syna, o kterém se šuškalo, že je synem nemanželským, a tajemným milencem a
pravým otcem je prý nějaký nebeský anděl...
Víme toho pramálo o
Ježíšově rodině. Víme toho pramálo o Ježíšovi. To však nebránilo tomu, aby z
několika nesourodých fragmentů jeho myšlenek bylo vytvořeno světové náboženství.
Proč tedy neoslavovat stejným způsobem památku jeho otčíma? Nakonec život
Ježíšův, i jeho smrt, nám vypráví o jeho hluboké ale i naivní víře, jeho
sebestředný život pak vedl k sebestředné smrti, když se svou rebélií postavil
proti státnímu zřízení. Nestalo se v co doufal; nezvrátila se politická situace
a ani nepřišla apokalypsa.
Ač o Josefovi víme ještě
méně, můžeme si jej představit v jeho těžké chvíli. Je před ním osudová volba.
Nezavrhl z pohodlnosti, strachu, vypočítavosti nebo společenských ohledů svou
manželku, což by bylo bývalo nejjednodušším řešením. Josef se zachoval jako
svobodomyslný člověk, jako člověk tolerantní, soucítící a milující. Stal se
svému nevlastnímu synovi formálně otčímem, ale ve skutečnosti opravdovým otcem.
Josef miloval svou rodinu a mezi nevlastním synem a vlastními dětmi nečinil
rozdílů. Miloval i svou manželku, navzdory všem nesnázím a překážkám. Dokázal
odpustit i takovou věc, která by jinak mohla být krutě potrestána. Dokázal se s
ní vyrovnat, svou rodinu neopustit a věrně jí sloužit prací i všedním životem.
Jistě, to všechno jsou
jen domněnky a nic z toho není podložené. Podobně jako to je s Ježíšem. A pokud
nás inspiruje Ježíš, nechme se inspirovat i mužem, bez kterého by Ježíš nebyl
osobností, které si dnes svět váží. Protože Josef volil lásku, toleranci a oběť.
Připomínejme si proto symbolický význam Josefa, tak jako všech těch, kteří se
nezalekli odpovědnosti, neuhnuli z cesty před osudovou překážkou, a pevným
krokem, s láskou v srdci a moudrostí v srdci svou cestou kráčeli dál. Nechť
symbolický příběh Josefa nás posiluje v takové cestě.
|
