|
BYL JEŽÍŠ
ZNALCEM OKULTNÍCH VĚD?
Rev. Dr. Petr Samojský
31. 1. 2010
Čtení k
promluvě
... věda již svou existencí
potvrzuje okultismus. Okultní znamená skrytý, tedy okultní jevy jsou skryté
jevy, všeobecně neznámé; kdyby nebylo skrytých, to jest „okultních“ jevů, byl by
obrovský aparát vědy zvědné zcela zbytečným, věda dospěla by svého vrcholu a
člověk stal by se bohočlověkem. Pokud bu-dou jevy skryté, potud i věda bude míti
svou oprávněnost. Jinými slovy tato věta značí, že okultismus podmiňuje
existenci vědy, jsa od ní svou podstatou zcela nezávislým, neboť jest jakousi
předzvěstí, alespoň v dnešní době.
– Jan Kefer, Syntetická magie
Oficiální postoj křesťanských církví je v otázce okultismu zcela nekompromisní.
Magie je pro křesťana nejen nepřijatelná, ale je také hříchem se jí zabývat.
Role křesťana je daná: jeho existence je svobodnou odpovědí na boží plán lásky,
a křesťan se mu musí otevřít, učit se být v souladu s tímto plánem a přijímat
boží milost. Protože Ježíš Kristus je podle křesťanského učení jediným
vykupitelem a jedinou zárukou spásy, vše ostatní je zavádějící. Proto je třeba
odmítnout jakoukoliv formu magie, okultních praktik a esoterických nauk.
Soustředění se na paranormální jevy, abnormální schopnosti, jako je telepatie,
telekineze a vůbec ovládání mysli a těla, zkoumání otázek posmrtného života a
podobně chápe křesťanství jako scestné a nebezpečné, a ohrožující autentickou
křesťanskou duchovní cestu.
Křesťanství se k
okultismu staví odmítavě s odkazem na některé biblické texty (např. Ex 7:8, Dt
18:9-11, Iz 47:12), třebaže mnohé křesťanské církve s okultismem běžně pracují,
např. v rámci svých obřadů a duchovních cvičení. Formální distancování
křesťanství od okultnismu je určitým paradoxem, protože sám Ježíš Nazaretský,
který stál v jeho základech, byl podle biblických textů velikým znalcem
okultních věd a zvládal vysoké magické umění.
V evangeliích je mnoho příkladů toho, že Ježíš znal a ovládal okultní techniky:
uzdravoval nemocné, ovládal povětrnostní podmínky, kráčel po hladině moře, jinde
se dočteme, jak Ježíš z dvou ryb a pěti bochníků chleba nakrmil pět tisíc lidí,
a zbylé drobty zaplnily dvanáct velkých košů. Ježíš dokázal proměnit vodu ve
víno, dokázal zemřít a pak se vrátit do života. Ježíš také ovládá práci s démony.
Když vydá patřičný příkaz, démoni odchází z posedlých a nemocných. Z kontextu
evangelijních textů dokonce vyplývá, že démoni jsou si vědomi, s kým mají tu
čest! Oslovují ho jménem, jsou si vědomi jeho moci. Výrazy, nebo spíše znění
příkazů, kterými Ježíš démony vymítá, jsou podobné magickým formulím z papyrů
popisující okultní praktiky z 3. a 4. století.
Pro nově vznikající
křesťanskou kulturu Ježíšových následovníků otázka Ježíšovy role představovala
nutně silnou kognitivní disonanci. Na straně jedné mu chtěli uznat a dodat role
výjimečné osobnosti, která je schopna výjimečných činů. Na straně druhé jejich
náboženství okultní praktiky zakazovalo. Co s tím?
Podívejme se na jeden
konkrétní příklad, který ukazuje rozdílný přístup biblických autorů v pojetí
Ježíšových okultních praktik. V dnešním čtení jsme slyšeli verzi, ve které Ježíš
má hlad, chce si utrhnout z fíkovníku fík, ale ten žádné ovoce nemá, jen listy
(Mt 21:18-22). Ježíš mu poručí, aby uschl, a to se okamžitě stalo. Když se
učedníci nad touto událostí pozastavují, říká jim, že základem takové schopnosti
je mít víru a nepochybovat, pak budou schopni i mnohem větších divů.
V evangeliu podle Marka
je příběh líčen už jinak (Mk 11:12-23). Začíná stejně, ale Ježíš fíkovníku
neporučí, aby uschl, jen řekne: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce.“
Fíkovník zůstává tak jak je, Ježíš s učedníky odchází do Jeruzaléma, kde dojde k
velikému skandálu, který je současně osudovou kolizí se státním zřízením, kdy
Ježíš převrací stoly penězoměnců a prodavačů v chrámu. Když druhý den opět kráčí
s učedníky kolem fíkovníku, ten už je uschlý od kořenů. Ježíš, tak jako v
Matoušově evangeliu, poučí učedníky o síle víry. Rozdělení příběhu o fíkovníku
do dvou dnů a současně jeho proložení událostí v chrámu je velmi důležitou
změnou, protože takto fíkovník může sloužit jako metafora pro nevěrné a nevěřící
osoby, které jsou podobně jako neplodný fíkovník Bohu bez užitku. Tímto spojením
je skandální událost interpretována příběhem fíkovníku, a naopak příběh
fíkovníku je interpretován událostí v chrámu.
A konečně třetí příběh o
fíkovníku je v evangeliu podle Lukáše. Tady je zasazen do kontextu zprávy,
kterou Ježíš vyslechne o krutém činu Piláta, který zavraždil několik Galilejců.
Ježíš odvrací jejich pozornost od hněvu a říká jim, že pokud nebudou činit
pokání, zahynou podobně. A pak jim dává toto podobenství: „Jeden muž si
vypěstoval na své vinici fíkovník. Když přišel čas sklizně, hledal na něm ovoce,
avšak marně. Řekl vinaři: ,Podívej, už třetí rok čekám na ovoce z tohoto
fíkovníku, ale nic nerodí. Poraž ho, jenom tu překáží.‘ Vinař se přimlouval:
‚Pane ponech ho ještě jeden rok. Zkypřím mu a pohnojím půdu, snad přece bude
rodit. Když na něm ani příští rok nic nebude, dáš ho porazit.‘“
V tomto třetím příkladu
je fíkovník užitý jako běžné lidové podobenství, Ježíš s ním nic nedělá, žádný
fíkovník ve skutečnosti není, jen je užit jako příklad. V Markově a Matoušově
evangeliu je ale fíkovník převeden do podoby skutečného stromu, a Ježíš jej za
odlišných okolností a z jiných důvodů nechá uschnout.
Aby to mohl udělat, musel
k tomu mít pochopitelně schopnosti. Musel být schopen silou své vůle přeměnit
hmotnou strukturu stromu! Musel mít schopnosti, které nejsou dány normálnímu
člověku, musel vládnout okultním uměním. To je realita, se kterou se museli
vypořádat i prvotní křesťané, jak jsme si řekli už dříve. Křesťanská tradice
toto vyřešila šalamounsky. Ježíš měl abnormální schopnosti, protože nebyl jen
člověk, ale byl vtěleným Bohem. Proto se na něj nevztahovaly příkazy
nepraktikovat okultismus.
Pokud od křesťanského
apologetismu odhlédneme a přistoupíme k této otázce racionálně, zůstávají nám
dvě možnosti. Buď můžeme konstatovat, že Ježíš žádnými okultními schopnostmi
nevládnul, nedopouštěl se žádných abnormálních skutků, a svědectví o nich se do
biblických textů dostalo, podobně jako se to dělo jiným významným osobnostem té
doby. Autorem abnormalit je zkrátka a dobře, jen a pouze lidská fantazie.
To je jedna možnost.
Anebo máme možnost druhou, uznat, že Ježíš skutečně byl znalcem okultních věd a
měl schopnost činit paranormální jevy. V tom případě si je musel nějak osvojit,
musel je někde získat? Tomu by nasvědčovalo tajuplné mlčení biblických pisatelů,
kteří zcela ignorují dobu Ježíšova dospívání. Kde Ježíš cestoval, kde žil, kde
studoval a co? Byl žákem nějakého duchovního směru, učil se a rozvíjel své
duchovní umění, rozvíjel svou osobnost pod dohledem některého duchovního mistra
nebo nějakého tajného společenství?
Osobně si myslím, že
pravda bude nejspíš někde uprostřed. Ježíš byl výjimečným člověkem, velmi
vzdělaným, schopným řečníkem, ale současně člověkem s velkou schopností vcítění
do druhého. Byl to patrně člověk s vysokou inteligencí a současně velkým citem,
a to zpravidla působí velké vnitřní pnutí, velkou duševní nevyrovnanost, která
se projevuje jako zápas o existenční uchopení sebe sama. Právě tento zápas,
upřímně a intenzivně prožívaný, je cestou k autentickému životu, cestou k
životní moudrosti.
Ježíš byl člověkem, který
se ocitnul vprostřed dějinných a kulturních ker, vprostřed politických a
mocenských bojů, a události jej vynesly do centra pozornosti. Stal se svým
způsobem i katalyzátorem revoluce, stal se ikonou, symbolem. A proto se na něj
nabalily i legendy o nadpřirozených schopnostech, tak jak to už bývá...
A současně je možné,
dokonce pravděpodobné, že Ježíš skutečně zvládal a praktikoval různé okultní
techniky, zkrátka věci, které jsou dnes i předmětem exaktního vědeckého bádání,
nebo na které jsme přinejmenším zvyklí, jako je třeba léčitelství.
Nechť nám tento pohled na
Ježíše připomene skutečnost, že nejde o doslovné výklady textů, není třeba
usilovat o objektivní poznání duchovních pravd. A že jsou, jak se říká, věci
mezi nebem a zemí, a že v našem lidském životě nemůžeme vidět do všech zákoutí
vesmírů a vesmírných dějů. Mějme v úctě tradice, které se snažily a snaží
tajemství vesmíru vyložit, třebaže neumělým slovem, obrazem a podobenstvím, a
mějme v úctě i ty, kteří se snažili a snaží rozpoznat pravdu byť v omezené míře.
|
