Pražská obec unitářů

english version

domů | nedělní shromáždění | naše společenství | služba duchovních | pro dospělé | pro děti | pro veřejnost

OSOBNÍ VZTAH K NEOSOBNÍMU BOHU
Rev. Dr. Petr Samojský
17. 1. 2010
 

Čtení k promluvě

Kéž by mi Bůh poskytl nějaké jasné znamení! Něco jako velký vklad peněz na moje jméno ve švýcarské bance.
– Woody Allen

Existuje pouze jedno Absolutno, princip všeo-bsahující, který je činný a tvůrčí ve své povaze, tedy přirozenosti, a tvoří sám ze sebe nesčetné „projevy“, které jsou podle našich názorů buď hmotné, nebo duševní, ale ve své prapodstatě jednotné, absolutní – boží.
– Karel Hašpl

„Kéž by mi Bůh poskytl nějaké jasné znamení! Něco jako velký vklad peněz na moje jméno ve švýcarské bance,“ říká Woody Allen. Jeho slova vtipně ilustrují postoj, který mnozí lidé mají k metafyzické veličině zvané Bůh. Když lidé ve svém životě dospějí k potřebě víry v Boha, když cítí, že jim byl dán dar takové víry, anebo když jsou s takovou vírou třeba od dětství srostlí, vlivem výchovy rodičů, jejich kultury a prostředí, často věří v Boha osobního. Je to víra nejčastější, protože je nejsnadnější, nejpřirozenější a nejpřijatelnější.
          Co znamená víra v osobního Boha? Znamená to, že jsem „uvěřil“, tzn. získal přesvědčení, že Bůh je osobní. Taková víra, ale i víra obecně jakákoliv, nepotřebuje důkazy ani evidenci, může být založena třeba i jen na prostém citu a intuici, předpokladu nebo se pro ni rozhodnu, protože mě přesvědčí někdo druhý.
          A co znamená osobní Bůh? To může být Bůh, který má osobní podstatu, určité vlastnosti, který je antropomorfní, tedy více či méně podoben člověku. Je to Bůh, který má pocity, který cítí, který rozlišuje dobro a zlo. Je to Bůh, který má ke mně soukromý a exkluzivní vztah, sleduje mě, dbá na mě, může mě odměnit či potrestat, který se mnou cítí, se mnou se raduje a se mnou pláče. Takový Bůh je jako rodič, jako tatínek nebo maminka.
          Není divu, že taková víra v osobního Boha je mezi lidmi nejčastější, protože lidské srdce po ní prahne. Mít tu víru znamená mít v sobě pevné měřítko věcí, těžiště a kotvu. Docela jako když dítě spoléhá na své rodiče, protože věří, že ho zachrání z nesnází a vyvedou z problémů. Dítě si je vědomo své slabosti a malosti, a věří, že rodiče ho zaštítí, protože jsou silní a všechno vědí a všemu rozumějí. V takovém poměru člověk pěstuje svou víru v osobního Boha – je vlastně dítětem milujícího rodiče.
          Slova Woody Allena karikují takový postoj. Protože osobní Bůh je Bohem stranickým: je možno ho přesvědčit, přemluvit, zahrát mu na city v upřímné modlitbě. A přestože dobrý věřící ví, že Boha de facto nelze přemluvit, pokud to není Boží vůle, přece je to krásná útěcha. A tak mohu aspoň doufat, že pokud se soused ke mně chová špatně, možná mu přece jen vlivem mé modlitby shoří stodola, anebo že Bůh pochopí mou potřebu a vloží mi peníze na konto ve švýcarské bance. Zkrátka pokud je Bůh osobní, je ovlivnitelný; ne třeba mnou, ale z principu.
          A co znamená Bůh neosobní? Ten může být chápán jako kosmická energie, tvůrčí princip, jako abstraktní symbolická rovina Jsoucna. Ti lidé, kteří věří v Boha neosobního, jsou oproti těm prvním v menšině. Dojít této víry vyžaduje už značnou duchovní vyspělost, a předpokládá to vzdát se potřeby vztahu člověk – Bůh jako dítě – rodič, to znamená vzdát se té dětské útěchy na soukromý vztah k vyšší autoritě, která mě exkluzivně chrání. Víra v Boha neosobního je stará, objevuje se v nejrůznějších obdobách v různých teologiích a filozofiích v minulosti dávné i v současnosti.
          České unitářství se tradičně řadí k víře v Boha neosobního. Každý unitář může mít samozřejmě svou vlastní představu a víru podle svého cítění, to je základem naší spirituality založené na osobní duchovní svobodě každého člověka. Ale jako celek tradice českého unitářství došla svým vývojem k chápání Boha v té teologicky nejvyspělejší možné formě. Slovy Karla Hašpla: „Existuje [...] pouze jedno Absolutno, princip všeobsahující, který je činný a tvůrčí ve své povaze, tedy přirozenosti, a tvoří sám ze sebe nesčetné „projevy“, které jsou podle našich názorů buď hmotné, nebo duševní, ale ve své prapodstatě jednotné, absolutní – boží.“ Bůh jako Absolutno je tedy tvůrčím principem vesmíru. Není to ale mrtvý a bezživotný mechanismus, ale můžeme si jej představit jako živý organismus, ve kterém je řád, smysl, účel i cíl. Vše existující (tzn. nejen z našeho pohledu živé) je částí toho řádu, je součástí naplňování smyslu a účelu, a dosahování cíle.
          Někteří naši členové hovoří o unitářství jako o filozoficko náboženském směru, raději než jako o víře. Je to zcela pochopitelné, pokud si uvědomíme další charakteristiku unitářství, totiž že se snaží být v souladu s vědeckým poznáním. Tato teze sice budí pozornost a pochyby, ale v podstatě neznamená nic jiného, než že se snažím na své duchovní cestě kriticky myslet a nebrat věci jen jako víru. Proto unitáři je často bližší hovořit o poznávání Boha, cítění Boha. Pokud mám zkušenost boží přítomnosti, pak to vím a nemusím v to věřit. Je to otázka prožitku a vnitřního poznání, nikoliv víry v teze, které mi sdělila církevní autorita nebo text. A v tomto praktickém poznávání a prožívání Boha si mnoho z našich členů už dávno na počátku své cesty uvědomilo, že personifikování Boha spíš snižuje.
          Člověku je ale velmi zatěžko představit si realitu božského rozměru a porozumět systému řádu Bytí. Třebaže pro něj není přijatelná dětská víra v Boha osobního a cítí, věří a i rozumem chápe, že vesmír má určitý řád, a že za tím řádem nebo že srdcem toho řádu je To, co může nazývat Bůh, je pro něj obtížné vyvodit z toho nějaké konkrétní důsledky. Protože když pojmy dobra a zla, lásky a nenávisti jsou pojmy pouze lidskými, a člověk už pochopil, že božský řád vesmíru je něco nepochopitelně objektivnějšího a vyššího, může se náhle začít cítit velmi osaměle a osamoceně. Analogie by bylo pochopení člověka, že věci se nehýbou vlivem tajemného hybatele, ale vlivem elektřiny; tajemnému hybateli mohu být vděčný a mohu jej náležitě uctívat, ale jak mám být vděčný elektřině, a jak ji mám uctívat?
          V tom je kus pravdy, a na to také často odkazují zastánci víry v Boha osobního – protože oni chtějí mít s Bohem vztah. A na to musím říct, že toto jsou dvě zcela odlišné věci. Jak chápu Boha, to je jedna věc; a jaký mám k Bohu vztah, to je věc druhá. Pokud někdo věří v Boha osobního, nemusí mít k němu vůbec vztah osobní. A naopak pokud věřím v Boha neosobního, otázkou je, zda k němu mám vztah osobní nebo neosobní, podobně jako ke komukoliv a k čemukoliv z hmotného a nehmotného světa. Mohu mít vztah k židli, k obrazu, k mraku na nebi, mohu mít vztah ke kameni, kočce nebo člověku, a je na mně, jak ten vztah založím a jak jej budu živit a vytvářet, jestli ten vztah bude odtažitý a neosobní, anebo jestli mu dovolím, aby byl osobním.
          U víry v Boha osobního je to samozřejmě nasnadě, že jsem mu vázán pozorností, věrností, úctou, že mu musím přinášet obětiny a uctívat ho v bohoslužbách. Protože když tak činit nebudu, riskuji, že ode mě odvrátí svou pozornost a milost!
          Proč ale uctívat Boha neosobního? Tady je to podobné, jako proč dáváme květiny těm, kterých si vážíme a které milujeme. To je definice romantiky – udělat něco z lásky a pro radost, pro potěchu srdce. Květinou vyjadřuji své pocity, symbolicky vzdávám úctu a vděk, a říkám – miluji tě. A to i v případě, že ta obdarovaná strana de facto neexistuje, jako v případě zesnulých.
          To je i podstata našeho vztahu k neosobnímu Bohu. Bůh nepotřebuje našich modliteb a meditací, nehodnotí, jestli jej ctíme dostatečně nebo ne. My však v hodině meditace přesahujeme své malé „já“ a ztotožňujeme se s Bohem, přinášíme do svého života jeho nekonečné bytí.
          Patříme k duchovní tradici, která překonala na své cestě rovinu uctívání osobních bohů a pření se o jejich charakterové vlastnosti. To ale neznamená, že bychom nechtěli rozvíjet osobní vztah k Bohu! Naopak. Osobní vztah je velmi potřebný, je zdravý a duchovně moudrý. Naše nedělní shromáždění jsou bohoslužbou, která nás vede k prožívání duchovních pravd, tedy symbolických odrazů světla božího. Bohoslužba ovšem není službou bohu, nýbrž službou člověku, aby si připomněl Boha a posílil se na cestě k němu. Naše principy nás vedou duchovní cestou, která má mít určitou úroveň kvality a hloubku prožitku, doprovází nás tak na cestě k Bohu.
          A v osobním duchovním životě je to právě tak. Skutečnost, že Boha vnímám jako neosobní Jsoucno neznamená vůbec, že bych s Bohem neměl mít osobní vztah. Naopak! Co mi může bránit, abych Boha vnímal na každém kroku, v každém okamžiku svého života? S Bohem si tykám a mám s ním velmi důvěrný vztah. Když mám bolest, mohu si Bohu postěžovat, když mám radost, mohu ji s Bohem sdílet. V této rovině to tedy může být velmi podobné, jakobych věřil v Boha osobního. Rozdíl je v tom, že já dobře vím, že Bůh není člověku podobnou bytostí.
          Pojem Boha je důležitý pro život člověka, a pro můj osobní život pochopitelně zrovna tak. Nicméně středem života a jeho těžištěm má být život sám, prožívání života v jeho autentičnosti. Proto mi dovolte zkončit své dnešní rozjímání slovy Karla Čapka: >Jednou jsem se přel s velkým básníkem o různých věcech tohoto slzavého údolí. „I pláč dítěte,“ děl básník, „patří k harmonii vesmíru.“ Pohněval jsem se; u čerta, slyším-li pláč dítěte, nebudu se starat o vesmír, nýbrž poběžím se podívat, zda se řvoucímu harantovi nic nestalo, nebo půjdu aspoň mu otřít nos.< (Karel Čapek, O věcech obecných čili zóon politikon, 101-102)