|
NA ROZCESTÍ
NEZNAČENÝCH CEST
Rev. Dr. Petr Samojský
3. 1. 2010
Čtení k
promluvě
Lidstvo se ocitá na
rozcestí. Jedna cesta vede k zoufalství a čiré beznaději, ta druhá k našemu
zániku. Doufejme, že si vybereme správně.
– Woody Allen
Člověk má tři cesty, jak moudře jednat. Nejprve přemýšlením: to je ta
nejušlechtilejší. Druhá napo-dobováním: ta je tou nejlehčí. Tře-tí zkušeností:
ta je tou nejtvrdší.
– Konfucius
Život přináší nejrůznější
situace, radosti i starosti. Dá se i říct, že život sestává z radostí i starostí,
z nejrůznějších zážitků, zkušeností, život je jako šňůrka s korálky
nejrůznějších barev. Dá se také říct, že život je cestou. Život je cestou od
zrození k smrti. To je skutečnost každého z nás a každého z lidí, protože každý
z lidí tou cestou jde.
Když člověk do tohoto
světa vstoupí, je přivítán laskavou náručí rodičů, je opatrován a opečováván, a
záhy jsou mu vštěpovány rady, příkazy a zákazy: tohle se dělá tak, tohle se
nedělá, tohle musíš, tohle nesmíš. Doma, ve školce, ve škole, v práci, v
občanském životě, všude má nastaveny mantinely, hranice a výstražné patníky
území, na kterém se může pohybovat a jakým způsobem se na tom území má chovat.
Náš svět tak člověku vytváří značenou cestu životem, na které pravidla jsou více
méně dána a směr je více méně naznačen. Stačí jen jít tou cestou, tedy žít, a
chovat se podle daných parametrů, a tak si užít ty roky života mezi zrozením a
smrtí více méně podle svých představ.
Mnohdy však člověku
nestačí jen ten běžný a všední způsob života a hledá hlubší podtext, všímá si,
že u nejrůznějších poznaných a poznatelných pravd je skrytý hlubší rozměr. Začne
se zajímat o duchovní otázky, začne hledat hlubší pravdy. Říkáme, že vstoupí na
duchovní cestu. Po té cestě pak jde dál, a ta cesta obohacuje jeho cestu životní.
A záhy ten poutník
pochopí, že tak jako v životě, i na cestě duchovní má nastaveny mantinely,
hranice a výstražné patníky území, na kterém se může pohybovat a jakým způsobem
se na tom území má chovat. Protože mnozí moudří už prošli neznámým územím, které
zmapovali, popsali, osvětlili. A velké počty následovníků je následovali,
doplnili chybějící informace a upřesnili vše, co ještě bylo nejasné.
A tak když člověk vstoupí
na duchovní cestu, všimne si mnohých značených cest. Každá z nich má u vchodu
nad bránou velký vývěsní štít s názvem, jako buddhismus, křesťanství, islám. U
vchodu vás očekává informační tabule s podrobnými informacemi, základní
teoretické poučky, zákazy a příkazy. Dostanete podrobnou mapu s popisem cesty a
vysvětlením jak putovat, jakých nebezpečí se vyvarovat, a na jaké věci dbát.
Člověk vkročí do jedné z
bran, a jde vybranou značenou cestou dál. Má-li štěstí, najde tam vše potřebné k
tomu, aby svou cestu životem obohacoval o hlubší pravdy, o hlubší porozumění
otázkám a problémům života. Je to praktické, protože ta značená cesta nabízí
propracované vysvětlení nejrůznějších věcí, které se mu v životě mohou stát. To
je velká výhoda značené cesty, že může čerpat z množství prověřených poznatků
poutníků, kteří tou cestou již dávno prošli. Někdy ale poutník zjistí, že ta
cesta není pro něho dobrá, ať z jakýchkoliv důvodů. Vrátí se zpět na rozcestí a
vybere si jinou značenou cestu, aby po ní kráčel jako po té předchozí.
Když jste ale trochu
obezřetní a začnete se na tom rozcestí trochu porozhlížet, uvidíte vedle těch
velkých bran také mnohé menší branky. To jsou značené duchovní cesty
nejrůznějších menších skupin, duchovních učitelů a mistrů. Jejich informační
tabule jsou skromnější, ale stejně vám nabízí značenou cestu, kterou můžete
následovat a mít záruku, že nejdete poslepu.
Když se někdo na tom
rozcestí rozhlíží příliš dlouho, může začít cítit rozpaky a zmatek. Kterou
cestou se má vydat? Jsou všechny podobné, vedou ke stejnému cíli? A proč jsou
vlastně každá jiná? A proč se navzájem popírají a zesměšňují, proč přívrženci
jedné pohrdají přívrženci cest druhých, nebo je dokonce zabíjejí? Proč ve jménu
své cesty mučí, upalují a vedou svaté války?
Někdo je docela odrazen a
z toho rozcestí značených cest se vrátí do svého života zklamán a s pocitem
hořkosti. Chtěl dát svému životu hlubší smysl, ale co dělat, když těm značeným
cestám se nedá věřit? Proč kráčet cestou znečištěnou krví, konflikty a spory o
peníze, majetky a moc?
Někdo jiný si ale řekne –
těch značených cest je mnoho, nevím, která je lepší, a proč si vlastně nevzít z
každé to či ono, co vnímám jako dobré a správné? Proč se neinspirovat všemi těmi
poznatky a zkušenostmi poutníků, kteří po těch cestách kráčeli, proč se od nich
nepoučit? Ale zároveň jít svou vlastní cestou? V tom okamžiku se člověk ocitá na
cestě neznačené!
Cesta neznačená, ta se
vyznačuje odpovědností, kterou člověk má. Nemá žádné záruky, nemá garanta
správnosti, nemá přesnou mapu. Má sice různé mapy, které si může podle libosti
zkoumat a porovnávat, ale pak beztak musí vytvořit svou vlastní, podle které
může jít.
Cesta neznačená, to je
cesta, kterou kráčel Ježíš Nazaretský, Siddhárta Gautama Buddha, Lao Ć, a další
mistři duchovního světa, protože se nespokojili s danými cestami, které jim byli
na rozcestí nabízeny. Prošli si je, prozkoumali, porozuměli jejich principům,
ale volili raději svou vlastní cestu. Nebylo to proto, že by byli pyšní, že by
těmi danými cestami pohrdali. Oni ale prostě cítili potřebu jít cestou vlastní...
Když tohle člověk cítí,
není mu pomoci. On prostě musí jít cestou neznačenou, protože na těch značených,
kudy jdou proudy spokojených následovníků, by se necítili dobře. Oni prostě
museli jít za hlasem svého srdce, a ten je vedl do neznámého území neznámou a
neověřenou cestou...
A nebyli to samozřejmě
jen duchovní mistři zvučných jmen, ale velký zástup všech těch neznámých jedinců
v průběhu mnoha staletí, kteří se nedokázali spokojit s danými cestami, ale
chtěli jít cestou svou. Všichni kacíři, všichni rebelové, ale i všichni běžní
lidé, kteří na sebe nijak neupozornili, ale prostě si chtěli jít svou vlastní
cestou. Těch lidí je skutečně mnoho, třebaže ve srovnání s masami kráčejícími po
vyšlapaných cestách vytvářejí nepoměrnou menšinu. Těch lidí je mnoho, a i vy
jistě takové znáte. I vy jste mezi nimi, protože to je nakonec důvod, proč jste
tady, v tomto místě, v tomto duchovním společenství.
Toto naše společenství
ostatně existuje právě proto, aby poskytlo duchovní domov těm, kteří jdou po
neznačených cestách. Je to sice trochu paradox, a někdy to také podle toho
vypadá, ale patří to už k našemu poslání, které jsme si vytýčili. Někdy se o
unitářích vykládá, že eklekticky slučují různé cesty a vytváří tak jakýsi
nezdravý pel-mel, ale to je jen malá část pravdy. Tak by tomu bylo, kdybychom
chtěli být rozcestníkem ZNAČENÝCH cest, kdybychom pyšně tvrdili, že známe
tajemství a zákonitosti všech značených cest. Anebo kdybychom ještě pyšněji
chtěli zaštiťovat ty, kteří jdou po značených cestách – to by byl hrubý omyl,
protože takovou odpovědnost bychom nikdy nemohli přijmout! My chceme zaštiťovat,
podpírat, ponoukat a inspirovat ty, kteří chtějí, touží a potřebují jít po
NEZNAČENÝCH cestách, kteří si svou cestu potřebují hledat sami.
Toto moje dnešní povídání
o značených a neznačených cestách mělo za úkol znovu vás pozvat k zamyšlení nad
vaší vlastní duchovní cestou, a nad vaší cestou životem obecně. Stojíme teď na
prahu nového roku, před námi jsou rozprostřeny dny a měsíce roku 2010 jako
korálky na šňůrce. Jaké ty dny a měsíce budou? To záleží především na nás. Na
našem přístupu k životu a na tom, jak svůj život obohatíme po duchovní stránce –
tedy jaká bude naše duchovní cesta.
Když jsem dnes hovořil o
duchovních cestách značených a neznačených, byl to pochopitelně jen pracovní
příměr, protože na tom zase tak moc nezáleží, jestli někdo jde cestou značenou
nebo neznačenou. Hlavní je, aby člověk na jakékoliv cestě nespoléhal na druhé a
neskrýval se před odpovědností za svůj život. Dělá chybu ten, kdo pod vlivem
iluze a klamu spoléhá na to, že někdo druhý může spasit jeho duši, že nějaká
instituce může nést odpovědnost za jeho život. Ve skutečnosti před Bohem stojíme
každý sám za sebe, ať už jdeme cestou značenou nebo neznačenou.
|
