|
DUCHOVNÍ
ŽIVOT A RODINA
Rev. Dr. Petr Samojský
29. 11. 2009
Čtení k
promluvě
Rodina, domácnost a děti
nabízejí muži ráj, kde může denně vidět boha s anděly při jejich díle.
– Louis-émile Bougaud
Domov – vždycky to budu
opakovat – není prostor, ale proces. Tady se schovávám před deštěm a zimou, tady
žiju, tady trávím svůj volný čas, tady se rodí moje rodina, tady ji tvořím léty,
trpělivostí a tolerančí a vůbec řadou kladných principů. Domov je bytost.
– Miroslav Horníček
Kdyby se mě někdo
ptal, co vidím jako těžiště unitářské spirituality, řekl bych, že jsou tři. To
první těžiště je uznání vyššího principu, kterému můžeme říkat Bůh, Duch života,
Nejvyšší Pravda, nebo i jinak, podle našeho založení. Druhé těžiště je práce na
sobě. Duchovní praxe, sebereflexe, všímání si svých stereotypů, závislostí,
předsudků, nálad – a práce s nimi. A třetím těžištěm je vztah. Vztah ke světu a
k vesmíru obecně, protože ten zahrnuje vlastně všechny vztahy, které vůbec mohu
mít. Je to vztah mého JÁ se vším, co po vnější stránce není částí mého JÁ.
Když se člověk
začne o náboženství zajímat, často se soustředí buď na praxi nebo na to, co
chápe jako nejvyšší cíl, tedy vyšší princip, protože to nakonec je alfou a
omegou všeho úsilí. V modlitbách a meditaci, ve cvičení a rozjímání, ve svých
myšlenkách se oddává představám božské bytosti, Boha nebo jeho proroků a
zvěstovatelů, svatých, mučedníků, a nejrůznějších duchovních učitelů.
Etika, způsob
života ve všech jeho projevech, je často těmito lidmi vnímána až někde opodál.
Spásu hledají v mystickém spojení, nikoliv ve svých skutcích. Příklad toho
vidíme také v novozákonním příběhu o bohatém mládenci. „Mistře, jakými dobrými
skutky mohu získat věčný život?“ Ježíš mu odpovídá: „Snažíš se být dobrý? To se
chceš vyrovnat Bohu, který jediný je skutečně dobrý! Plň jeho přikázání a budeš
věčně živ.“ „Která to jsou?“ zeptal se mladý muž. Ježíš říká: „Nezabiješ,
nezcizoložíš, nebudeš krást, lhát, budeš ctít svoje rodiče, své bližní budeš
milovat jako sebe!“ Mladík na to řekl: „To všechno jsem vždycky dodržoval. Co mi
ještě chybí?“ „Chceš-li být dokonalý, jdi a prodej celý svůj majetek a peníze
rozdej chudým, a tak budeš mít poklad v nebi. Pak se vrať a staň se mým
učedníkem.“ Mladík zesmutněl a zklamaně odešel. Měl totiž velký majetek. Mladík
zkrátka chtěl něco zvláštního, něco, co by mu zaručilo spásu a přiblížilo Bohu.
Ale Ježíš mu nabídl pouze normální život žitý z hlediska základních etických
principů – ale které jsou brány do důsledků!
Duchovní život
nemusí být jen život prostoupený meditací a modlitbou, askezí a cvičením. I
takový život, který je vlastně životem všedním, obyčejným a normálním, je
životem duchovním, pokud skutečně je žitý určitým způsobem. Pokud má určitá
kritéria, pravidla, standardy. Je to určitý způsob vztahování se, protože
všechno, co v životě děláme, čím se zabýváme a jak jednáme, je otázka vztahová.
JÁ a to druhé.
Vztahování může mít
nejrůznější formy a podoby. Tím nejběžnějším a nejcitlivější, kterým prošel
každý člověk bez výjimky, je vztah rodinný. I sirotek, který rodinu nikdy neměl
a nepoznal, bezpochyby tuto otázku velmi důkladně prožíval a řešil, totiž právě
absenci své rodiny. Jaký by byl jeho život, kdyby svou rodinu měl? A pak
prostředí, ve kterém sirotek vyrůstal v prvních letech svého života vlastně svým
způsobem jeho rodinou byl, ať by to byl dětský domov anebo smečka vlků, jako v
případě Mauglího.
V životě každého z
nás sehrála rodina zásadní roli – třeba i tím zásadnější, jestli ji nesehrála.
Rodina nás formovala, utvářela, vychovávala. Rodině vděčíme za naše návyky,
hodnoty a standardy, rodině vděčíme za to, že vlastně vůbec máme pojem o
mezilidských vztazích a významu jejich kultivování. Na druhé straně nám rodina v
našem dětství mohla i ublížit a mohla do nás vložit věci, se kterými jsme pak v
dospívání a dospělosti museli zápasit a snažit se je změnit, a to je leckdy věc
nelehká, protože právě návyky z dětství jsou nejtěžší změnit, a to zejména ty,
které si neuvědomujeme, o kterých nevíme.
Každá rodina je
naprosto jedinečným a originálním spojením jedinců, a to spojením zcela nestálým,
proměnným, protože je složena z jedinců. Je složená z jedinců, kteří jsou každý
zcela jedineční, originální, a nestálí a v čase proměnní, protože každý člověk
stárne, mění se, roste a vyvíjí, ať chce nebo nechce, ať si to připouští nebo
nepřipouští. Proto je každá rodina dynamickým celkem, ať se jedná o jedince
žijící fyzicky pospolu nebo kteří spolu jsou spojeni na dálku citovým poutem. A
protože všichni jsme rodinou dotčeni a poznamenáni, nás všech se otázka rodiny
dotýká.
Když člověk zvažuje
svůj život, když se rozhoduje o způsobu, jak svůj život bude žít, a když se nad
tím zamýšlí z duchovní perspektivy, pravděpodobně dříve či později dojde k té
otázce. Chci ve svém životě založit svou vlastní rodinu? Je vlastně rodinný
život slučitelný s duchovní praxí? Když se chci věnovat spiritualitě, jít za
poznáním Boha a duchovních pravd, když chci pracovat na sobě, na svém
sebezdokonalování a sebeuskutečnění, není rodina zavádějící? Nebude mě to
rozptylovat, zdržovat, nebude to vlastně ztráta času, který bych jinak mohl
věnovat jiným věcem, které cítím jako důležité anebo které mi přinášejí radost,
které mě baví?
Ano, je to tak.
Rodina je spousta práce, je to velká ztráta času, který jí musím věnovat. A v
mnoha ohledech mám-li rodinu, nemám čas a energii abych se věnoval věcem, kterým
bych se věnovat mohl, kdybych byl sám. To byl důvod, proč některé profese jako
kněz nebo učitel tradičně bývaly dostupné pouze lidem svobodným.
Pokud žijeme v
rodině, čímž teď rozumím zkrátka v kolektivu dvou nebo více rodinných
příslušníků, můžeme si nejspíš nezřídka všimnout, jak je těžké vnímat střet
ideálu a reality. Ideálů, které máme, které si tvoříme a udržujeme o životě, o
druhých i o vztazích, zkrátka o tom, jak by věci správně měly být, a také a snad
i především o sobě samém. Idealizujeme si sebe sama, domníváme se nebo jsme i
přesvědčeni, že se dobře známe, a v každodenních situacích vprostřed našich
rodinných vztahů zjišťujeme rozdíl mezi těmi ideály a realitou. Kolikrát se
musíme zastavit a s ohromením konstatovat, že „tohle bychom od toho druhého
nečekali“, nebo že tohle bychom nečekali ani od sebe, protože na nějakou situaci
jsme zareagovali tak, jak bychom si nemysleli, že bychom reagovat mohli.
Rodina poskytuje
zrcadlo, ve kterém člověk spatřuje sama sebe ve světle, které netušil. To
zrcadlo, pravda, může být někdy i velmi pozoruhodně pokřivené, a to je součást
jeho efektu, protože člověk musí zkoumat zpětnou vazbu, které se mu od zrcadla
dostává. Lidé, kteří žijí sami, ať už z vlastní vůle nebo z jiných důvodů, mají
tendenci být samorosty. Není divu! Není nikoho, kdo by je tlačil, ponoukal,
provokoval, popouzel, zlobil, ale i těšil, uklidnil, kdo by se s nimi smál a kdo
by je podpořil a podepřel. A kdo by jim každodenně nastavoval zrcadlo.
Kdo žije sám, má
spoustu času sám na sebe a na své věci. Ale někdy musí jít dlouho k poznání,
které mu by mu jinak zprostředkovala dynamika mezilidských vztahů v rámci
rodinného kruhu. Někdy jindy pak zase rodinné záležitosti mohou člověka brzdit a
bránit mu v rozletu. Je tedy duchovní život a rodina nějak v rozporu, anebo
rodina duchovní život naopak podporuje?
Velmi krásnou
odpověď nám na tuto otázku nabízí Jan Amos Komenský. Po vyzkoušení a probádání
všech okolností manželství konstatuje toto: „Ale znikna toho nic přece nevím, co
vlastně o tom stavu povědíti: více-li potěšení v něm, když se zdaří, (jakož se
domnívám, že mně tak bylo sedlo) čili žalosti více, z přerozličných příčin. To
pamatuji toliko, že i bez něho i v něm teskno bývá, a i když se nejlíp zdaří,
sladké s hořkým se mísí.“
Ať člověk žije sám
anebo v rodině, ať se mu v jeho rodinných vztazích žije tak či tak, přece pro
každého, kdo i jen trochu uvažuje, rozmýšlí a rozjímá a duchovně žije, platí
myšlenka malého prince: „Jsi odpovědný za to, co jsi k sobě připoutal.“ Jsme
odpovědni za naše vztahy. Naše vztahy jsou velmi důležité, jakkoliv banální a
samozřejmé by se nám zdály.
Každý vztah je
vlastně souvztažností, propojením, a my v něm vycházíme od sebe, svého JÁ, od
svého srdce vůči druhému, vůči druhé bytosti. Náš vztah, kterým k sobě poutáme
druhé, ať už přímo v naší rodině nejbližších nebo skrze přátelství, bratrství a
soudružství, je něčím posvátným. Je to náš domov, tedy domov pro naši duši. Bez
toho domova by naše duše neměla úkrytu, zázemí. Docela jak to říká Miroslav
Horníček: „Domov – vždycky to budu opakovat – není prostor, ale proces. Tady se
schovávám před deštěm a zimou, tady žiju, tady trávím svůj volný čas, tady se
rodí moje rodina, tady ji tvořím léty, trpělivostí a tolerancí a vůbec řadou
kladných principů. Domov je bytost.“
|
