Pražská obec unitářů

english version

domů | nedělní shromáždění | naše společenství | služba duchovních | pro dospělé | pro děti | pro veřejnost

JE LOGICKÉ NE/MÍT VÍRU?
Rev. Dr. Petr Samojský
8. 11. 2009
 

Čtení k promluvě

Kdo ztratí víru, nemůže už nic ztratit.
– Publilius Syrus

Pochybovat o všem nebo všemu věřit, to jsou dvě stejně pohodlná řešení, poněvadž jedno i druhé nás osvobozuje od myšlení.
– Jules Henri Poincaré

          Jsou lidé, kteří jsou, jak říkají, nevěřící. Náboženskou víru nepotřebují, považují ji za znak slabosti nebo i hlouposti. Protože se považují za rozumné lidi, kteří přemýšlí a uvažují, a přemýšlí a uvažují logicky a racionálně, nepotřebují věřit nějakým náboženským představám.
          Pokud jsem racionální a uvažuji logicky, je to nutně v rozporu s vírou? Osobně jsem toho názoru, že naprosto ne. Možná je to ale právě naopak, že logické a racionální je naopak víru mít? A nelogické a iracionální je víru odmítat. Uvedu vám teď zajímavé souvislosti ze světa vědy.
          V první polovině 20. století Bertrand Russel a Alfred North Witehead, dva prominentní vědci v oblasti filozofie a matematiky, usilovali o vytvoření uceleného systému na základě logiky a matematiky, který by byl konzistentní a úplný. Byli ale překvapeni paradoxy teorie množin, a jejich projekt byl konečně odložen vlivem teorému neúplnosti Kurta Gödela, který říká, že žádný formální systém nemůže být zároveň úplný a bezesporný a že bezespornost formálního systému nelze uvnitř tohoto systému dokázat. Gödel dokázal, že žádný systém logiky a matematiky nemůže prokázat své vlastní axiomy. Každý logický systém je závislý a odvozený od něčeho, co si stanovím a priori, a je tedy relativní.
          Nedostatek pevného bodu, který by byl nezpochybnitelný a neměnný, a současně nedostatek přesně fungujících zákonitostí, které by se neměnily a daly se kompletně obsáhnout a popsat, jsou příčinou toho, že veškerá věda je svým způsobem založena na pohyblivých základech, na předpokladech, a dalo by se proto říct na víře.
To je sice velmi odvážné tvrzení, že věda stojí na pilířích víry, ale tady jde především o to, jak definujeme víru. Víra v jádru slova znamená přesvědčení, předpoklad, úsudek nebo naději, že to či ono je tak či onak. V tomto smyslu věda pracuje běžně s vírou, protože bere předpoklady a snaží se je zkoumat, prokazovat a ověřovat. Na základech takto vytvořených pak staví dál. A současně usuzuje, tedy věří, že zákonitosti umožňující ten či onen popsaný a prokázaný jev přetrvají. I to je víra.
          Víra v tomto širokém smyslu je nezbytným základem života, život jako takový na víře závisí. Život každého z nás, život nejvšednější, život každého našeho dne, s vírou počítá. Nemohli bychom vstát ráno z postele a vydat se za svými povinnostmi, kdybychom nevěřili stovkám či tisícům nejrůznějších věcí. Věřím, že se pode mnou neprolomí podlaha, že se dveře otevřou, že moje snídaně není otrávená, že na ulici auta a jiné dopravní prostředky budou dodržovat pravidla silničního provozu, a proto do ulic města vykročím se s pocitem bezpečí. Kolik je takových věcí, kterým zkrátka věřím? Prožíváme své dny s nezpochybnitelnou nadějí a vírou, že zítra jako včera budou platit fyzikální zákony, které působí to, že nalévaná voda teče do hrnečku nebo že mohu kráčet po zemském povrchu, že zapadá a znovu vychází slunce. Věříme, že život je lepší než smrt, věříme, že bolest a zmar přejdou v radost a štěstí, věříme v hodnoty, jako je láska, úcta a dobro.
          Tyto věci jsou také tím, čemu se říká víra. Nemám důkaz, nemám víc, než naději, že věci budou tak, jak věřím. Tyto základní věci našeho života jsou vírou v tom nejširším smyslu.
          Lidé si pod slovem víra ale častěji představují víru v bohy, nadpřirozené bytosti a síly, nebo otázky života před životem a života po smrti. To je pak náboženská víra. Liší se tyto dvě formy víry? Nepříliš.
          Víru v obecném smyslu potřebujeme bez pochyby, protože jinak bychom žili jako věčně se strachující neurotici, kteří nevěří nikomu a ničemu, a kteří by se třásli v obavách, jestli zítra vyjde slunce jako dnes. Stejně jako s vírou ve smyslu přesvědčení, předpoklad, úsudek nebo naděje pracuje věda, tak s ní musíme pracovat i my. To je nezbytné a logické, naopak by bylo nelogické s vírou nepracovat.
          S vírou náboženskou je to podobné. Náboženská víra je prostředek, jak uchopit ne-logický vesmír, jak vstoupit do jeho nelogičnosti a dát mu smysl. Je to způsob, jak svůj život začlenit do změti pojmů a možností vesmírného bytí, jak jej učinit částí celkového systému a řádu. V tomto smyslu je náboženská víra opodstatněná, potřebná pro duševní rovnováhu, a je proto skutečně logicky zapotřebí.
          Zatímco věda pracuje krok za krokem a postupuje pomalu od prokázaného k dalším hypotézám, víra se může odebrat rovnou na samý konec. Nepotřebuje důkazů, potřebuje především fantazii. Mohu prostě uvěřit, že je či není Bůh, nebo že Vesmír je takové nebo jiné podstaty. A to je dobré, je to zdravé. Je to i logické. Naopak odmítat své pocity, snahy svého srdce o vytvoření vztahu mého JÁ s vesmírem prostřednictvím toho, čemu říkáme víra, je nejen nelogické, ale vlastně i kruté.
          Náboženská víra, to je především vztah JÁ k vesmíru, je to umožnění toho, že s vesmírem (či lépe s Všebytím) mohu navázat osobně prožívaný vztah. To, že pak zkouším svůj vztah popsat slovy, definovat jej, předat druhým nebo jej s druhými sdílet, je přirozenou částí toho mého vztahu, i když právě tohle je oblast, kde začínají vážné problémy a kde vyvstávají mnohé nelogičnosti, ale také i mnohé zaslepenosti, a kde má případně kořeny fanatismus.
          Mít víru je logická a přirozená potřeba člověka. Problém je ale s náboženstvím jako takovým. Náboženství, to už je více či méně ucelená ideologie, systém, který dává víře kostru a hranice, uzavírá ji do logického rámce. A právě tady je úrodná půda pro nelogičnosti, a právě proto se lidem tak často jeví náboženství jako nelogické a nesmyslné, a proto i nepotřebné a zbytečné, protože logika náboženství neodpovídá logice jejich.
          Tady na to naráží Bertrand Russel se svou úvahou nad vírou v čajovou konvici. Skutečně, když se zamyslíme nad souvislostmi, je to velmi vtipné přirovnání. Často se zamýšlím nad otázkou, proč někteří vysoce inteligentní a vzdělaní lidé, tak jako lidé velmi moudří a přemýšliví, někdy věří věcem nelogickým a absurdním. A myslím, že je to přesně z těch důvodů, že jsou zapsány ve starých písmech, staly se částí kulturní tradice, a kulturní tradice v rámci té či oné ideologie sestavila své hodnoty a ideály. Věci, kterým věří, uznávají jako samozřejmé, protože se nedokáží nebo nechtějí nad ně povznést a pokusit se začít odvíjet svou osobní víru na čistém a nedotčeném území.
          Myslím, že vytvářet si svou osobní autentickou víru je po duchovní stránce to nejcennější, co může být. Inspirovat se každým pramenem, každým zdrojem, každou myšlenkou. Ale nepřijímat je kriticky, bez uvážení, to je část autentické osobní cesty. Je naprosto logické takto si vytvářet svou víru, a tou vírou obohacovat a podepírat rámec víry všedního dne, že ve světě stále platí pravidla, která platila včera, jako že slunce znovu vyjde a noc se změní v den.
          Je logické logicky zvažovat vše, co se nám někdo druhý, tradice nebo zvyklosti snaží vnutit. Je logické každý nátlak o manipulaci toho druhu odmítat. Ale na druhé straně je logické mít náboženskou víru, tedy pěstovat spiritualitu a žít duchovně. Je logické snažit se být lepším člověkem, růst v moudrosti a lásce. Je to logické, i když se to tak někdy třeba nejeví, protože to bolí a přináší komplikace. Nechť se nám daří jít touto duchovní cestou.