Pražská obec unitářů

english version

domů | nedělní shromáždění | naše společenství | služba duchovních | pro dospělé | pro děti | pro veřejnost

ŽIVOT JAKO DŮM
Rev. Dr. Petr Samojský
1. 11. 2009
 

Čtení k promluvě

Do každého životního období vstupujeme poprvé, proto nám tak často – nezávisle na počtu prožitých let – chybí zkušenosti.
– Francois De La Rochefoucauld

Žádný člověk nepřichází na svět hotový, v defini-tivně vykrystalizované podobě. Ve svém životě, ať už je jakýkoli, se pak neustále rozvíjí, nepřetržitě dotváří vlastní osobnost

– Visarion Grigorjevič Bělinskij

          Povím vám příběh. Možná je pravdivý, možná smyšlený, co na tom záleží? Žil byl jeden tesař. Pracoval dlouhá léta pro svého pána, a ten pán s ním byl velmi spokojen pro jeho poctivost, pracovitost a zručnost. Jednoho roku se tesař rozhodl s prací zkončit a odejít na odpočinek. Když se to dozvěděl pán, velmi jeho odchodu litoval. Nechtěl se s ním rozloučit, a nejdřív proto zkoušel tesaře přemluvit, aby neodcházel a aspoň pár dalších let pro něj pracoval. Ale tesař uvedl pádné důvody. Cítil se už unavený a starý, na odpočinek se moc těšil. Chtěl také žít víc se svou rodinou, věnovat se plně vnoučatům, a těšil se, že konečně budou mít dost času na rodinný život se svou manželkou. A tak pána odmítl, prostě už musí ze služby odejít.
          „Dobrá tedy,“ řekl pán. „Když musíš, tak musíš. Ale mám na tebe přece jen jednu prosbu! Potřeboval bych postavit jeden dům, je to dům pro jednoho přítele, na kterém mi záleží. Postav mi ho ještě naposled!“
          Tesař souhlasil. Nakonec proč ne, vydělá si ještě nějaký ten peníz, a ten se mu jistě bude hodit. A hned se pustil do stavby. Jak se těšil na svůj odpočinek, začal ale spěchat – a stavba podle toho vypadala. Tu nedbale otesal trám, tam špatně spojil prkna, tady koukaly hřebíky a tamhle byla podlaha celá zkroucená, střechou teklo a dveře se nedaly ani pořádně zavřít, protože tesař, aby ušetřil, používal podřadný materiál. Zkrátka poslední zakázku svého profesního života tesař odbyl jako nikdy předtím.
          Když práce byla hotova, přišel pán, aby dům od tesaře převzal. Pán se na tesaře usmál, podal mu ruku – a v ní klíč od domu. „Příteli, ten dům jsem nechal postavit pro tebe, jako dar za tvou dobrou práci, kterou jsi pro mě mnoho let odváděl.“
          Tesař to vyslechl celý zkoprnělý. Když pán odešel, sedl si na schody a hořce se rozplakal. To je ale ostuda! Odvedl tak špatnou práci, a pán si toho jistě musel všimnout... A co víc! Teď bude nadosmrti bydlet v domě, který si sám postavil z nekvalitního materiálu, který bude muset stále opravovat, kde si ani dveře nemůže pořádně zavřít... A když pozve do svého domu návštěvu, ta se bude ptát, kdo tak špatný dům postavil? To je ale ostuda!

          Tady bychom mohli klidně skončit, příběh mluví sám za sebe. Je to výstižný příklad a mocné podobenství o lidském životě, protože my všichni, každý z nás, jsme tím tesařem, a stavíme si svůj vlastní dům. Každý okamžik je hřebík, každý den je prkno, každý rok je nosný trám. Je to na nás, jaký materiál volíme, jak prkna spojujeme, jak pevné jsou základy našeho domu. Potud je příběh samonosný a není třeba k němu nic dodávat. Ale když se nad ním zamyslíme hlouběji, uvidíme, že je tam ještě více podnětů k zamyšlení!
          Příběh o tesaři a jeho domě je podoben příběhu Oscara Wilde, Obraz Doriana Graye. Dorian byl krásný člověk, ale svůj život žil ve znamení krutosti, bezohlednosti a sobectví. Díky kouzelnému obrazu ale na povrchu nebylo vidět, že dům života, který stavěl, byl čím dál tím víc chatrnější a nuznější. Jen obraz zachycoval proměny domu, Dorian sám zůstával krásný. Až pak jednoho dne Dorian propíchl svůj obraz kordem, a v tom okamžiku kouzlo pominulo. Dorian se změnil v ten zchátralý dům, a ten se zřítil a změnil v sutiny.
          Podobně my stavíme svůj dům, leč protože nemáme takový kouzelný obraz, to, jak žijeme, se v nás odráží. Kdo se hodně směje, má vrásky kolem úst, kdo pije, má červený nos, i když musíme podotknout, že tohle může být velmi matoucí, protože mnohý ten červený nos vůbec nemusí být způsoben přemírou konzumace rumu. Nicméně pravdou je to, že jak kdo žijeme, tak je průběžně stavěn náš dům: naše tělo, naše duše, naše osobnost. Náš způsob života má na to zásadní vliv. Život je složen z roků, měsíců a dnů. Anebo z událostí, pocitů, myšlenek, skutků. A ty jsi jeho stavitelem. Je na tobě, jak svůj dům stavíš!
          Příběh o tesaři a jeho domu ale není dokonalý. Jeho koncepce totiž naznačuje to, že během našeho života stavíme dům, a ten je vlastně hotov až na samém konci života. Tam ten dům předáme pánu, a v tom domě pak budeme přebývat nadále. My samozřejmě víme, že náš dům, tedy své tělo a své tělo si do hrobu s sebou nevezmeme, a je-li jaký život po smrti, tento náš dům v něm už nijak neužijeme.
          Byl by vlastně mnohem příhodnější příměr, že každý z nás si průběžně stavíme svůj dům, dům našeho života, a průběžně v něm bydlíme. Podívám se na člověka, a vidím, že jeho dům je tady krásný, s krásnou fasádou, ale vzadu na dvoře celý otlučený, zahrada neudržovaná, a uvnitř? Škoda mluvit: nepořádek, špína, štěnice. A může to být i naopak: uvnitř všechno čisté, uklizené, na zahradě krásné květiny, ale když se podíváte zvenku, fasáda je otlučená, padá omítka a střechou dovnitř teče!
          Tohle je zajímavý a podnětný příměr. Žiješ v domě, který si průběžně stavíš, ten dům vypadá podle toho, jak se o něj staráš, jak ho buduješ. A když se lidé sejdou, je to víc domečků pohromadě. Stačí se jen podívat, a vidíme, jak je každý jiný, podle svého založení, podle svého úsilí, podle svých potřeb, podle svých zájmů, atd.
          Když letíte letadlem do cizí země, je velmi zajímavé dívat se z okna, z nezvyklé výšky na krajinu, města a vesnice. Můžete srovnávat, a vidíte zřetelně, že každá oblast i každá země je trochu jiná. Tu jsou města rozteklá po krajině a splývají jedno s druhým, tam jsou spjatá kolem náměstí nebo návsi a vidíte zřetelně hranici mezi městem a krajinou s lesy a poli nebo volnou přírodou. Tam vidíte domeček stát vprostřed polí, je to samota, ale nejvíc domečků vidíte pohromadě, jak tvoří vesnice nebo města.
          Toto je velmi důležitá část i tvého domu. Žiješ na samotě anebo ve společenství druhých domů? Stavíš si dům svého života jen tak po svém, v odloučení od druhých, anebo stavbu sdílíš s druhými lidmi? Máš svou rodinu, přátele a drahé, se kterými vytváříš jakési osobní soudomí?
          A v této souvislosti se nabízí ještě jedno přirovnání. Máš svou duchovní rodinu, tedy přátele na duchovní cestě, která se věnuje v širších souvislostech právě otázkám stavění domu tvého života? Protože spiritualita, duchovní cesta, to je vědomý a záměrný přístup k stavbě domu. V duchovním společenství bychom měli najít především podněty a inspiraci k tomu, jak dům stavět, jak v něm žít, a v neposlední řadě jak svůj život v domě vést ve společenství druhých domů.

          Podobenství o životě jako domu je skutečně bohaté a nabízí inspiraci v širokých souvislostech. Nechť se nám stavba domu našeho vlastního života daří, nechť ji neodbýváme jako tesař, aby se nám v ní dobře žilo. A totéž platí i o všech domech, které stavíme a obýváme spolu s druhými lidmi! Protože dům naší rodiny, našich přátelství, našeho města, naší vlasti i našeho světa potřebuje poctivé a odpovědné tesaře. A totéž platí i o domu tohoto našeho duchovního společenství: nechť se nám v něm dobře přebývá, a nechť v něm nacházíme dostatek inspirace a podnětů k daším stavbám, a nechť si každý najdeme i způsob, jak stavbě tohoto domu přispět. Tak se staň.