|
POUČENÍ OD
DUCHOVNÍ TRADICE SHAKERŮ
Rev. Dr. Petr Samojský
22. 10. 2009
Shakerové, česky Třesači, nebo přesněji Sjednocená společnost Věřících v Kristův
druhý příchod, byli náboženským hnutím v USA, které ale má své kořeny v domě Ann
Lee v Anglii. A vlastně ještě správněji má své kořeny v jedné anglické věznici,
kde v roce 1770 Ann Lee byla trestána za svou příslušnost k hnutí kvakerů. Tam,
ve vězeňské kobce, se Anně Lee dostalo zjevení duchovních pravd, mimo jiné také
té, že je druhým vtělením Ježíše Krista. Po propuštění formulovala své učení a
pod dalším náboženským útlakem svou duchovní skupinu, čítající šest mužů a dvě
ženy, odvedla do tehdy obvyklého útočiště pro náboženské blouznivce – do Ameriky.
Jejich život tam byl
velmi těžký. Ale jejich nesnáze byly lehčí vírou v proroctví Matky Ann, jak jí
teď říkali, že v krátkém čase uvidí své řady růst velkým počtem. To se také
naplnilo, množství lidí nespokojených s jejich vlažným křesťanstvím se k nim
připojilo. Matka Ann cestovala a kázala po širém okolí, a její reputaci jistě
prospěla i pověst léčitelské schopnosti.
A skutečně: o sedmdesát
let později měli Shakerové 6,000 členů, žijících v 58 komunitách. Je to vysoké
číslo, uvážíme-li, že členové byli zcela oddaní lidé, žijící vlastně striktním
řeholním řádem, a museli se nejdříve vzdát všeho majetku a všech osobních,
rodinných a jiných vazeb.
Shakerská víra byla
náročná a osobitá. Shakerové věřili, že Bůh je duální osoba, mužského a ženského
pohlaví. Proto i Adam, který byl stvořen jako obraz boží, byl duálního pohlaví.
Stejně tomu tak je u andělů a duchů. Tato duálnost pohlaví, abychom rozuměli
správně shakerovské teologii, spočívá v duálnosti duše. Kristus je nejvyšší z
božských duchů a objevil se poprvé v postavě Ježíše, kde reprezentoval mužský
princip, podruhé v postavě Matky Ann, kde reprezentoval ženský princip.
Shakerové dále věřili, že Soudný den, jakožto počátek Kristovy vlády na Zemi,
začal založením jejich církve a skončí jejich vítězstvím.
Shakerové odmítali
doktrínu o boží trojici, tělesného zmrtvýchvstání a vykoupení z hříchu.
Vyznávali pět hlavních praktických principů církve: společné vlastnictví,
celibát, nenásilí, oddělení církve od státu a vládu nad fyzickou nemocí. První
čtyři praktikovali, vládu nad fyzickou nemocí teprve měli získat v budoucnosti.
Závazek celibátu byl překvapivou variantou v rámci proudu protestantských směrů.
Pokud uvážíme, že Matka Ann byla v mládí matkou čtyř dětí, z nichž všechny čtyři
zemřely krátce po narození, a že snad i proto cítila obrovský odpor k svému
manželství, máme po ruce klíč k porozumění, kde se požadavek celibátu v
Shakerovské tradici vzal.
Celibát byl pro Shakery
zcela zásadním pravidlem, který se odrážel ve všech dalších projevech víry a i v
jejich životní praxi. Jak se člověk mohl stát Shakerem? Musel zvládnout roční
noviciát připojením se do jedné z rodin, tedy komunit. Pokud si po roce novic
byl jist, že chce zvolit tento způsob života, musel uzavřít všechny osobní
závazky, splatit všechny dluhy, vyřešit všechny spory, všechen majetek odevzdat
do společného vlastnictví a udělat ten velký krok, stát se členem rodiny.
Shakerovská rodina žila v
domech v rámci hospodářství, které mohly mít třicet až devadesát členů. Rodina
se skládala z mužů a žen, ženy a muži však žili od sebe odděleni v ložnicích po
čtyřech postelích. Každý muž měl určenou sestru, která dbala na to, aby jeho šat
nebyl obnošený a aby byl čistý. Muž se ženou se nesměl nikdy setkat o samotě,
vždy v přítomnosti další osoby. Intimní život byl zcela zakázán, a to i mezi
formálně sezdanými manželi; stav manželský pro jejich život v shakerovské rodině
nic neznamenalo. Muži pracovali na poli, v dílnách a na údržbě majetku, ženy
trávily čas domácími pracemi, přípravou jídla a výrobou šatstva.
Z pochopitelných důvodů
Shakerové neměli vlastní děti. Zato ale měli povinnost poskytnout domov sirotkům.
Ty adoptovali, dali jim výchovu i vzdělání, a tak si mimo jiné zajistili i
pokračovatele v jejich duchovní tradici.
Celý jejich život byl
uspořádán pevnými pravidly a pravidelným rytmem. Všechno, i nejmenší detail
života, bylo určeno a odvozeno od duchovních pravidel, jako třeba pravidlo pravé
strany: při oblékání oblékat nejdříve vždy pravou stranu, na schody vstoupit
vždy pravou nohou, při složení rukou pravá ruka nahoře, atd.
Jejich duchovní život byl
velmi pestrý. Zejména jejich tanec, pro který Shakerové získali své jméno –
Třesači. Člověk se během bohoslužby měl zcela uvolnit a poddat se hudbě a duchu,
a pak tanec byl vyvrcholením bohoslužby. Člověk měl skákat, kroužit, třást se,
prostě běsnit jak to cítil. To bylo v době, kdy ostatní křesťanské směry
považovaly za takřka hříšný i obyčejný tanec. Shakerovský tanec později dostal
uspořádanou formu, protože Shakerové chtěli, aby jejich tanec odrážel tak jako
všechny další části života řád a pevně ustanovenou formu.
Jednoduchost, účelnost a
prostá krása se promítly také do jejich tvorby nábytku. Shakerovské stoly, židle,
komody a různé doplňky do domu a bytu jsou dnes velmi ctěným pojmem. Mnohé
nábytkářské firmy dnes z shakerovského stylu vychází, a původní shakerovský
nábytek je dnes vysoce hodnoceným zbožím.
Proč Shakerové zanikli?
Důvodem jejich zániku nebyla jistě svéráznost jejich teologie a víry, ani prostý
ale těžký životní styl. Mnohé další tradice, které v tomto byly Shakerům podobné,
dodnes úspěšně trvají. Byla to jejich víra v celibát a nechtění vlastních dětí,
co bylo tou osudovou chybou. To byla díra v jejich uceleném a promyšleném
systému. Dokud Shakerové jako náboženská organizace mohli adoptovat sirotky,
bylo to v pořádku. Ale v okamžiku, kdy stát jim tuto praxi zákonem zakázal,
čelili počátku svého konce. Bez dětí, bez dědiců, tedy bez pokračovatelů své
tradice, byli odsouzeni k zániku. A tak prostě vyhynuli, jako dinosaurus.
V září jsem byl na
mezinárodní konferenci unitářů v Kološváru. Navšívili jsme tam společně také
několik vesnic, které byly tradičně unitářské, tzn. že je unitáři založili a po
několik staletí obývali. Výklad v jedné vesnici mě obzvášť zaujal. Kdysi vesnici
napadli Turci, mnoho obyvatel povraždili a vesnici i s kostelem vypálili. Ti, co
se stačili schovat do hor, se pak vrátili a vesnici postavili znovu. Kostel
první, rozumí se. Za deset let přišel velký požár a vesnice i s kostelem lehla
popelem. Ti, co před plameny stačili utéct, se vrátili, a vesnici postavili
znovu. Kostel první, rozumí se. Za druhé světové války byla vesnice i s kostelem
rozstřílena. Ti, co přečkali válku, vesnici postavili znovu. Kostel první,
rozumí se. Když procházíte vesnicí dnes, potkáte tam naprosto normální vesničany
v holínkách, v montérkách, ženy v šátcích i běžném oblečení. Dětí je ale čím dál
tím míň, a jakmile dorostou do dospělosti, odcházejí do měst. Vesnice se
vylidňuje, o čemž svědčí některé prázdné domy. Jeden můj kolega z Anglie, jak to
poslouchal, si posteskl, že v jeho obci také ztrácí členy. „Vymíráme jako
Shakerové,“ povídá, „a nezbyde po nás ani ten nábytek.“
Vymíráme jako Shakerové,
a nezbyde po nás ani ten nábytek. Hezky řečeno. Příběh Shakerů, transylvánských
unitářů v malé vesničce v horách, ale bezpochyby i mnohých dalších komunit,
náboženských směrů a duchovních společenství je podobný v tom, že aby duchovní
společenství mohlo být duchovním společenstvím, musí mít živou a sdílenou víru,
hodnoty a kvality, které obohacují a naplňují život. Ale na druhé straně, pokud
má přetrvat nejen současnou generaci těch, které jejich víra oslovuje a naplňuje,
musí mít v sobě cosi univerzálního, co přesahuje čas, a dále nesmí mít v sobě
nic, co by jejich víru podmiňovalo, vázalo pouze na současnou generaci a
momentální podmínky světa a prostředí, ve kterém svou víru žijí.
Toto je otázka
filozofická, psychologická, antropologická a sociologická. Ale je to otázka
především pro každého z nás. Jaká je naše osobní víra – a tou vírou nemyslím
pouze nějaké náboženské přesvědčení, ale to, co vkládá našemu životu smysl, co
nám dává naději, co nás motivuje, soubor hodnot a kvalit. Ta otázka pro každého
z nás je, jestli jsme schopni svou víru definovat a popsat slovy. Jestli je to
jen jakousi teorií, anebo jestli má opravdu přesah do našeho všedního
praktického života. Jestli je tvoje víra nositelem radostného a smysluplného
života, a jestli tato víra je v tobě znát, jestli tě proměňuje v lepšího člověka,
jestli tvá víra je životabudičem nebo životaumrtvovačem.
Další otázka je, jestli
dokážeš svou víru jako zdroj své vnitřní radosti a naděje sdílet s druhými.
Protože sdílení, to je základem lidského soubytí a cestou k životní moudrosti.
Co jsem poznal svou zkušeností, můžu druhým předat, a od druhých se můžu
obohatit zkušeností jejich. Ve společenství druhých nacházíme posilu a podporu v
běžných životních situacích ale i na cestě duchovního hledání.
A jaké pak je naše
duchovní společenství, jehož se cítíme částí? Je to společenství živé, kde
energie jen jiskří? A pak otázka, kterou nacházíme v příkladu Shakerů:
neobsahuje moje osobní víra i naše víra sdílená cosi sebedestruktivního, něco,
co jednoho dne jako časovaná nálož nebo jako rakovina způsobí rozklad, okamžitý
nebo pozvolný? To je otázka pro každého z nás, a také pro toto naše společenství
jako celek.
Ctíme lidskou přirozenost,
potřeby těla i potřeby ducha, ale ctíme i nároky na odříkání duchovní sebekázně.
Jsme pružní ve svém přístupu k nejrůznějším podnětům a názorům, ale uvědomujeme
si nutnost dodržovat určitá pravidla. Chceme být otevřeni novým věcem, ale i
udržovat tradici. Balancovat tyto protiklady, to je někdy velmi těžké. A pro nás
to platí tím víc, protože unitářství je tzv. přirozené, nezjevené náboženství,
že má v sobě přirozenou potřebu spirituality. Je to těžké, toto balancování, ale
je nezbytné, protože rovnováha a pružnost jsou aspoň nadějí, když ne zárukou, že
naše tradice nezanikne.
Je škoda každé tradice,
která zbytečně zanikne, protože v její osobitosti mohli nalézt cestu a pomoc ti,
kteří by s ní souznili. Je škoda každé tradice, která zanikne kvůli tomu, že v
sobě obsahuje prvek sebedestrukce, která tento prvek sama do sebe ukryla a
nebyla schopna jej odhalit a ze sebe vytrhnout.
Poučme se od Shakerů, ale
i mnohých dalších. Nechť naše cesta je smyslplná, nechť naše víra je živá, nechť
naše žití je opravdově autentické. Abych generace těch, kteří přijdou po nás,
nemuseli jednou říct: „Vyhynuli, a nezbyl po nich ani ten nábytek.“
|
